Nový boty

Budu si muset koupit nový boty. Zimní boty. Moje sázka na mírný zimy letos nevyšla. Hehe, těch sázek na kde co, co loni a letos nevyšlo, že?

ráno mě vzbudily hodinky na šestou. Nerad se budívám a jestli někdy bejvám opravdu nepříjemnej, tak když jsem probuzenej v nějakou křesťanskou hodinu. Ale dneska to celkem šlo. Vyškobrtal jsem z postele, provedl základní hygienický úkony a šel. Na ulici mě dost zaskočily zàplavy sněhu.
jakože všude. Chodníky pokrytý dobrejma patnácti cenťákama nadejchanýho prašanu. V oranžovým světle lamp to vypadalo snivě. Snově.

tak proto byly všechny tramvaje zpožděný, když jsem se koukal na telefonu

než jsem se probrodil na zastávku, začaly mě fest zábst nohy v tenkejch Bohempia teniskách, ve kterejch jinak prochodim celej rok. Ale teď na ně bylo vážně dost sněhu.

bůhvíjak mě teda nepotěšilo, když jsme na Dejvickým náměstí stáli deset minut s otevřenejma dveřma… i tak bylo ale ještě půl hodiny do oficiální otvíračky, když jsem před budovu, ve které sídlí i dermskologie, dorazil.

napřed jsem u zvonků a schránek dlouho hledal. Vypadalo to, že jsem na nějaké tajné poliklinice, kde jsou instrukce podávàny znepokojivě šifrovány. Nakonec jsem jméno staré doktorky našel na pslední, nejošuntělejší schráně, vyjel výtahem do pátýho patra. A tam naßel na dveřích cedulku

Nepotěšilo mne to před tou sedmou ranní. Co vàm budu povídat. Jenže když nás tramvaják zpátky na Dejvické vyložil s tím, že od Hradčanské tramvaje stojí, začalo mi bejt v tenkejch botách intenzivně nepříjemně. Když jsem přijížděl metrem na Hradčanskou, musel jsem konstatovat, že to je ta zdaleka nejnepříjemnější část celý mý ranní výpravy. Ty zmrzlý, štípavě pálící prsty u nohou.

jestli budou pořád ještě zaseklý tramvaje, uvažuju, když mě eskalátory vezou nahoru, bude moje oblîbená procházka přes Letenský sady pěkný peklo. Ono i ta míň hezká podél hlavní silnice bude peklo.

ale tramvaje už popojížděly. Jízdenka na hodinku a půl mi vystačila na cestu tam i zpět akorát. Ještě jsem koupil vajíčka. A koláčky. A doma jsem pak, úplně nečekaně vytuhnul na gauči a ještě se dospával v ložnici doteď, do deseti. Jsem dneska nějakej zmordovanej. A mám jedinečnou možnost, cvičit nesetrvávání v roli oběti.

když na to člověk nahlíží takhle, je to docela legrace. No a taky vysvitlo nad slunce jasněji, že potřebuju zimní boty.

Komentáře nejsou povoleny.