1620/90

v neděli ráno udělala Máša palačinky, který máme všichni rádi. A v 11:30 mne vyzvedla Blanka a vyrazili jsme. Napřed pro Ondru Mataje, pak pro Terezku Kovalovic a nakonec i Lindu Vesmír.
než de takhle sesbíráme, uteče první hodinka. Všichni startují trochu down, ale jak se vidíme, nálada rychle stoupá. Je to bezva, jet zase na koncert.
Dodávka Mercedes, kterou má Blanka půjčenou, je od kamaráda a má pár drobných neduhů. Jakože nejdou otevírat okna. Nebo občas dveře vzadu z venku. A taky je trochu hlasitá. Že celou cestu do Brna hrajou docela nahlas z CD přehrávače u řidiče Prodigy, zjišťujeme až když zajíždíme na Rohlenku a hluk vozu trochu klesne. Jo a taky v jedu chvíli přestane tàhnout motor. Blanka volá kamarádovi:
”a svítí grilovaný kuře,” ptá se kamarád chlapsky do telefonu.
”jaký grilovaný kuře?” Znejistí už tak dost vystresovaná Blanka, která se snaží zařadit v netahnoucí dodávce před kamion, který začíná odbočovat do našeho pruhu.
”no kontrolka motoru, jestli žlutě svítí. V tom případě musíte někde na chvilku zastavit a vypnout motor. A von zase méďa naskočí.
A skutečně.
někdy cesta do Brna uteče jako by nic, tohle je ten druhý případ. Slunce se pomalu sklání k západu. Nedělní wibe visí nad krajinou.

z Rohlenky už nám zbejvá jen asi hodina a půl do Opavy, když dojedeme ke kostelu svatého Jana Křtitele, už je po páté. Na místě je zatím jen nějaký pán, který odjíždí. A paní, co jen přišla otevřít kostel. A dva zvukaři, kteří si nejsou jistí, jak a kde zapnout elektřinu. A zima. Chladno je venku, jak zapadlo slunce. Ale nedá se to srovnat s chládkem, kterej panuje v kostele. To je vàžně zážitek.

během pàr chvil všechno kmitá, plátno, elektrika, zvuk. A všechno je moc pěkný. Přijde ještě další paní, která vaří čaj… ten teda stačí hnedka vychladnout, ale stejnak to zahřeje. Dvacet minut před začàtkem dorazí Vašek, hlavní organizàtor a velitel. Zkontroluje, že všechno běží a najednou se objeví taky spousta lidí, kostel s vlastně zaplní skoro celý. Tipuju tak mezi 80 až 100 lidmi. A jelikož je ta velká kosa, začínáme rovnou. A je to velká nádhera.

Moc hezky se mi hraje a zpívá. Plynule přecházíme mezi plochama. V klidu mám čas, prolistovat si knížky a vybrat si pasáže, který seděj do pràvě se rodící skladby. Bez škobrtání přechàzíme mezi tóninama… mezi písničkama a textem. A v chrámový lodi se krásně ozývaj a rozkvítaj vícehlasy. Lidi jsou jako pěny a když se na ně podívám, sledují pozorně projekci jak na plátně, tak tu druhou, kterou Linda opřela do kopule klenby. Se zasněnými úsměvy. Uvolnění. Otevření.

“v jednu chvíli jsem zjistil, že mám tak zmrzlý ruce, že prostě nemůžu dál hrát. Ani vybrnkávat, ani mačkat akordy. Tak jsem přestal a než jsem si ruce zahřál třením, nechal jsem to na vás.” vypráví pak Ondra v místní Kozlovně, na jednom z mála míst, kde maj v neděli večer v Opavě otevříno. A vim, co má na mysli. Taky mi v jednu chvíli došlo, že je čas, pomalu to celý uzavřít.., protože tu zimu cejtim i já. A to už je co říct… schopnost vnímat chlad obvykle během hraní samotnýho ztrácívám. Dopluli jsme ke břehu. Zakotvili. Rozloučili se s diváky. Všechno to rychle zabalili zpátky do krabičky zázraků. Koncert trval takových 90 minut, možná o trochu míň. Vžum. A už parkujeme před hotelem a ve vymrzlém městě hledáme, kde by ještě vařili. Ve zmíněné Kozlovně již nevaří tak spektakulárně, až to naši Blanku dožere, že se do nich sloro po manažersku pustí. Nakonec ji obměkčí dobře nařezaným řezaným, ale nemyslím, že by tam a partičku zmrzlých umělců vzpomínali s obvzvláštní láskou.

my jsme ale velmi šťastní. A když pár kroků od hotelu objevíme místní kebabàrnu, všechno se dobře douzavře.

ráno vstáváme v sedm, cesta je dlouhà. Hotelovou snídani si všichni tuze užíváme. Protože v noci bylo pod nulou, Medvěd navíc potřebuje tzv. “Načíst klíč,” což vypadá tak, že Blanka sedí dvacet minut ve vymrzlém voze s klíčkem v zapalování. A co dvě minuty zkouší nastartovat.
Nakonec to klapne a kolem osmé opouštíme město Opava.
grilovaný kuře začne poprvý svítit krátce poté. Zastavujeme na nějaké polňačce a poprvé restartujeme vůz. Navigace nás vede přes Hradec a tak se pár hodin šplháme do kopců mezi Olomoucí a Hradcem. Projíždíme městy, kde jsme hráli. Třeba Litomyšlí. Hned kolem klubu Kotelna. Je to dlouhá cesta.
grilovaný kuře se pak objeví ještě dvakrát. To když kolem jedné převezme dodàvku od unavené Blanky Terezie, která trochu spěchá, jelikož odpoledne ještě učí. A každá desetiminutovka relaxace, o kterou mezi příjezdem a prací přijde, je znát. Vrtošivého Medvěda to příliš nezajímá. A na dálnici se zdá se natáčí nějakà celonárodní verze písničky Kapitána Dema o tom, jak kamion předjíždí kamion, co předjíždí kamion, co předjíždí další kamion, co předjíždí fraktál jak kráva.

v ušetřným čase se mrknu na časy. Pokud se domů skutečně dostanu kolem půl třetí, jak to zatím vypadá, zabral nám vejlet 27 hodin. Což je 1620 minut. Když to postavíš proti těm 90 minutám zázraku, nedá se svítit. Pořád to stojí za to.
Terezie právě parkuje Medvěda před svým domem. První zastávka našeho vykládàní. Ahoj.

Doma

A už je mám obě doma. Přikrytý dekou koukají na Raubíře Ralfa a internet. Obě tuze spokojený, že jsou spolu. Maminka pospává, dcerka občas komentuje děj. A já sedim v žlutym křesle ušáku a jsem taky spokojenej. Společnej čas doma je velká a důležitá věc. Stejně, jako pohádky o síle přátelství.

zejtra jedeme s Malým zvířetem hrát a číst a promítat do Opavy. Jeden rok jsem tam jezdil celkem často, od té doby jsem v tom vzdáleným městě nebyl leta. Budeme hrát v kostele sv. Jana Křtitele. Těším se moc. A zároveň se mi nebude chtít z domova. Klasika. Kdo by to byl do mne řek, že budu tak rodinnej typ. Celý dospívání jsem se hrozil, že budu mít brzo dítě a nebudu se moct věnovat umění. Bál jsem se, že si zkazim život, že ho ze samý frustrace zkazim i svý hypotetický ženě a dětem. A vida, umělcem jsem se stal až dva roky po tom, co se nám Maruška narodila.

Což mi připomíná, že to kolem mejch narozenin byly taky dva roky, co se živím jako umělec na volný noze. Pořád to vlastně nějak zázračně funguje. A když propadnu nejistotám a zoufalství, vždycky se to v dobrý otočí. Jako by stačilo důvěřovat. A nepřestat pracovat. Znova a znova se otevírat a sedat si k plátnu nebo kytaře. Plánovat výstavy, vymejšlet a realizovat videoklipy. Dlouze se přesvědčovat, čekat… a pak se klopotně a pomalu pustit do nějakýho psaní. Třeba. Nebát se. Soustředit se na to, co mi jde, co mi dělá radost. V čem se cejtim správně.

Ralf končí. Maruška tančí. Je to štěstí.

Je sobota a nebo neděle

jak nechodim do práce, tak se to plete…

zpívá Martin Kyšperský v jedný písničce. Často si teď na to vzpomenu. Když na první dobrou nedokážu určit, jestli je “pracovní” den, nebo ne. Dneska mám třeba neděli. Pravda, už takovou trochu long neděli, jako když ti kafe prodloužej horkou vodou. Dobrej třetí den. Velmi nedělní pocit.

v pátek se Máša před obědem vydala na týdenní soustředění a my s Markou, po obědě, na procházku s Aid Kidem, Anežkou a Kesinkou. Maruška nejvíc zbožňuje Anežku, ale ani Ondra, ani Kesi nepřijdou zkrátka. Je rozzářená ze společnosti i z čerstvýho povětří. Nakonec toho nachodíme docela dost, hodinky mi hlásej něco přes pět kilometrů. A tak je ta naše malá rozumbrada udrndaná, že usne, jako ve vanilce.

v sobotu ráno jedu s Maruškou do Lípy za babičkami. Cesta hezky ubíhá, provoz minimální, řikám si, na to, že je pátek. Tady někde to denní rozostření začíná.
moc rád vidim mámu s babičkou, byť je to jen na chvilku. Dostanu oběd a popovídám si nad kávou s babičkou. A pak mne máminka poprosí, jestli bych s ní nesjel ještě do OBI pro nějakou hlínu a kytky. A tak jedem a jsem z toho nakupování zase celej nervní a vystresovanej. Ani vlastně nevim přesně z čeho. Možná, jak už nikdo nemá roušky, jak si vlastně nikdo moc jako neuhybá, jak jsou na sebe ty lidi mezi těma kytičkama a květináčema protivný, jak na sebe různě chytračej a předbíhaj se ve frontě u pokladny…hahaha.

po cestě zpátky jsem poslouchal audioknihu Spát v moři hvězd, kterou napsal Christopher Paolini. Pán, co jako, asi šestnáctiletej kluk napsal knihu Eragon, první díl série o dračích jezdcích.
Spát v moři se mi líbí asi trochu míň, než tehdy, před dvaceti, ehm, lety, ten Eragon. Je tam spousta zajímavejch motivů a nápadů. Ale hlavní hrdinka se celou první knihu v jednom kuse jenom omlouvá za průšvih, co způsobila svým neopatrným jednáním. Zatímco ten drobnej přehmat s každou další omluvou narůstá do větších a
větších rozměrů. A to je trochu psina.

večer se krátce potkáváme s Petrem Vizinou, kterýho jsem neviděl dobrejch pár let. Ale jako bychom se rozloučili před tejdnem. Jen dýl vyprávim, co jsem mezi tim dělal a vyptávám se, co že vlastně dělá Petr. Hodně poslouchám jeho podcast Na dotek, příspěvky na Aktuálně a moc mne bavila i jeho společná knížka s Janem Němcem. A i tenhle svižnej a velmi zábavnej sraz.

v neděli jsem měl pořád pátek. Dopoledne se u nás stavili Bezrovi na krátkej rozhovor, kterej se mnou vedla Pavla, Ondrova žena. Moc hezky jsme si popovídali a krátce po tom, co odešli jsem vyrazil na sraz před kostel sv. Antonína, kde jsem předával obraz vítězům dražby pro Ukrajinu, kterou jsem v den svých 44 narozenin udělal na svém Facebookovém profilu. Obraz se nakonec vydražil za 18 000. Což je super.
v neděli večer bylo předávání Cen divadelní kritiky, kde jsme byli s Lesem sebevrahů nominovaní hned třikrát. Ani jednu z nominací jsme nakonec neproměnili, ale myslím, že jsme to nikdo nebral úkorně. Už samotná nominace je v téhle soutěži úspěch. A moc mne bavil supersvižný ceremoniál, který uváděla dvě děvčata v takovým tempu, až hrníčky na poličkách nadskakovaly. Zastavilo se to celé na chvilku jen na tři vstupy sboru DAMU, které zase byly tak intenzivně krásné a plastické, že jsem spoustu známých a kamarádů rozpoznal až skoro ke konci vystoupení. Plastickým na na mysli hlavně to, jak je bohatý na vjemy, sledovat hodně lidí, když zpívaj. Nebo dělaj hudbu. Nebo dělaj něco společně. Něco, co je baví, přesahuje.

v pondělí mi začla neděle. Šel jsem k holiči. A večer se podívat do kavárny Za školou, kde budu mít 1. 4., dá-li Pán Bůh, vernisáž výstavy Mandaly Vřetena. Je to velkej prostor. Nebo spíš víc menších. Menšík je větší.
Vejde se tam hodně obrazů. I těch větších.
Pěšky tam i zpátky. U kyvadla je větrno, pod nohama město, za zádama tma, ze který se ozývá drsný pokřikování mládeže.
chci ještě hrát hry, číst, koukat na filmy, malovat, poslouchat audioknihy, skládat trochu. Ráno jedu pro Mářu.
Jenže jsem tak ospalej, že to prostě zatáhnu a čau.

ráno se vyloupnu z postele a jedu do Lípy. Cesta je super, v neděli, žejo. Mým směrem minimální provoz. Poslouchám povídkovou sbírku Žárlivost od Jo Nesboa. A je to super. Jak jsem si Christopherem Paolinim a Spát v moři hvězd nebyl úplně jistej, tady je to správně. A rozdíl je markantní. Jo Nesbo je v povídkách úspornej, ráznej a přesvědčivej. Než se naděju, jsem v Lípě. Babička mi minule zapomněla popřát k narozeninám. Tuze se mi omlouvá a já jí vysvětluju, že nemá proč. Držím ji za ruku, která se jí tak chvěje stářím, až jemně rozechvívá o tu moji, až jí klouby mojí ruky ťukají na klíční kosti.
k obědu jsou roštěnky s houbama a rejží. Dlouhý leta mý nejoblíbenější jídlo.
Pořád teda nakládaj.

a pak jedem s Maruškou, s tím naším ptáčkem, tou naší lucerničkou. Chvilku si povídáme, chvilku jedem mlčky. Je to super.
tatínku, musim spát, řekne ještě. Probudí se až v Praze a narychlo zastavujeme na hektolitry čurání na odpočivadle na Jižní spojce. A pak pokračujeme nad Černošice za kamarádkou Amelií. Napřed jsou doma jen její děti. Oba se s Maruškou znají od jejich dětství a Mařenčina miminství a maj k ní moc hezkej a něžnej vztah. A tak spolu trávíme moc pěkný chvíle. A pak dorazí jejich maminka a je to taky moc hezký. Je teď teda unavená a dnes jí nebylo dvakrát do tance. Ale i tak bylo moc hezký se s ní a její rodinou vidět. A bejt u toho, jak je má ráda Maruška a dává jim to najevo. Blízkost. Až jsem tam zapomněl Maruščinu bundu. Když jsme v Praze toho nedělního/úterního večera za deště nečekaně snadno zaparkovali a já to zjistil, propadl jsem na chvíli takovému zklamání, až se z toho rozplakala naše rozespalá dcera. A to jsem si zase řek.
“Tak to VŮBEC!” Uklidnil jsem se, uklidnil a rozesmál Marušku a šlo se dom za kočkama. Podle domluvy jsme dali vanu a pohádku… nečekaně nás svou kratičkou návštěvou poctil pan Aid Kid, který tu za rohem něco kupoval. A jak se tak rychle bavíme, Maruška usne. A je to.
Ondra šel dom. A já nacvakal tenhle zápis, jdu si vyndat čočky a taky spat. Ráno vstáváme do školky, bejby. Žiju bohatej a šťastnej život. Díky za to.


chvíle malých duh

když svítí slunce, třeba tak, jako dneska, rozsvítí se, kolem půl třetí, v našem obývacím pokoji, desítky malých duh. Trvá to asi deset minut a je to jako kapesní zázrak, který člověka zároveň neruší, nenutí sledovat, netahá za šos ani za nos… prostě ber, nebo nech odejít.
napřed jsem Marušce tvrdil, že to je odraz skleněný instalace, kterou nám dala Markéta. A kterou vyrobila paní z lahví od alkoholu, ze kterých vyrobila i pro Zvíře naše slavné skleněné zuby.
ale nebylo tomu tak. Z jednoho Mášina květináče visí taková skleněná kapka o mnoha ploškách, která rozptyluje světlo. Každej máme jednu a k ní super silnou vzpomínku na zakončení jedný dlouhatánský etapy našich životů. A otevření nový.

ten okamžik, kdy přijde chvíle malých duh, všechno na chvilku ztichne. Kromě mne, kterej začnu pobíhat a vykřikovat. Když se zklidnim, nastane pár minut pokoje.
duhy se různě ztrácej a zase jinde objevujou. Snadno je zastíníte, aniž byste věděli, čim. Ale při troše trpělivosti se nechaj vzít do dlaně. Podrbat, pohladit. A pak zase pustit do volný přírody.

za deset minut, jako by se nic nestalo.

Před půlnocí

včerejší Malostranská beseda byla moc hezká. Poprvý jsem naživo viděl Člověka krve, poprvý jsme se taky oficiálně představili. Ostatně stejně jako s panem Mertou, se kterým jsme se sice potkali už párkrát…
nejdýl jsme ale v šatně seděli s Kubou Čermàkem a Bárou Zmekovou. Kuba se s Bárou rozdělil o pečivo, velký zrající sýr a lahev zřejmě dobrého červeného vína…
”včera jsem zkejsnul pozdě večer hodinu v Radotíně…” vysvětloval ten hodný hoch… “a řikal jsem si, jó, mít tak zrající sýr a lahev vína, jak by mi bylo orima. Tak jsem si to na dnešek pořídil. Kdyby se to třeba stalo zase.
Bára byla hladová, zítra, tedy dneska, brzo ráno odlítá do Porta a odtamtud jde do Santiaga.
a tak tam všichni tři sedíme. A postupně odcházíme hrát. Kuba včera přišel o hlas, už zřejmě před tím čekáním v Radotíně. Ale jak zpíval potichu, svědčilo mu to. A Bára hrála parádně. Skvěle ovládá klavír, je moc hezký slyšet, jak má ten krásnej a bohatej nástroj pod kontrolou. Taky super zpívá a píše se zační písničky.
Pan Merta s Ondrou Fenclem jsou pochopitelně taky vynikající… přetečou určitě o dvacet minut… ale nevadí to. Po dlouhatánský době vysomruju od někoho z červenýho kříže cigáro a kouřim z velikánskýho okna v backstage. Je před ním děsná zima a krátká Startka mi motá hlavu. Hehe. Takovejch jsem jich vykouřil svýho času za večer.

A pak pánové dohrajou, vylezu na pódium, pan konferenciér mne představí, supertrysko nazvučím a těch posledních třicet či čtyřicet lidí v sále hezky pohladím po hlavě, načechrám zplihlý křidýlka pod hlavou, na akustiku, jako banánku v čekuládě, zazpívam a jde se spat. Sejdu z pódia, zaklidim si kytaru do futrálu. Je 23:17, ve 23:21 mi jede z Malostranskýho náměstí tramvaj. Sedím v ní. A jedu domů. Za Maruškama, zachumlanýma do peřin.

a teď, ani jsem se pořádně nenadál, je 23:15, utekl další den. Zelensky žije, Kyjev se drží, vítá mě ráno Máša. Což zatim, díky Bohu, nejspíš pořád platí.
ráno jsem byl na snídani ohledně hudby pro rozhlasovej pohádkovej muzikál. Koupil jsem Máše knížku, prošel se s Maruškou pomaloučku po Stromovce. A pak jí, protože se řízla o papír, pustil do sluchátek ukolébavku Do pelíšků, kterou jsem udělal na minidesku Malé písně o kočkách. Byla ze školky, procházky i toho říznutí, úplně vyřízená a usnula u písničky na repeat do pár minut.

Jako mimino.

dobrou noc

Jak jsem hodně myslel na Ukrajinu

ráno jsme vstali, Máša udělala k snídani vynikající palačinky a pak si ještě chvilku skočila dáchnout.
já po půl desátý vyrazil do Národního divadla. Napřed dolů svým oblíbeným kopcem na Výstaviště a pak tramvají číslo 17 až pod nos. Přemejšlel jsem, že to je jako taková ta mobilní hra, kde se levelluješ buď jako gangster nebo vykradač hrobek nebo automobilovem závodník.
jednu neděli koncert před Ruskou ambasádou
Ve středu v klubu
Ve čtvrtek na vernisáži
A v sobotu v Národnim divadle.

Všichni studenti, kteří se už druhý den účastní vysílání Bdění za Ukrajinu, jsou neuvěřitelně unavení, zpomalení a krásní v tom chvějivém rozostření. Moderátor Václav si napřed nahlas zopakuje:
”Vašek”
Než mi podá ruku a řekne stejně nahlas:
”Vašek.”

ve vysílací místnosti je chladno, tak hraju v bundě. Zvukař mě rychle seřídí, hraju tři písničky propojený do jedný:
Na cestách
Za všechny
a Strachem a pak už vidím, jak se na druhym stanovišti připravuje naše Jindřiška, dohraju písničku, změní se kamera na další spot. Sbalim se a potichu zmizim zase na tramvaj. Kopcem nahoru a domů. Tady jsme si dali vietnamské závitky a zatímco rodině vládne velký odpočinek, já si nalil do hrnku poslední zbytek kàvy od snídaně. Dolil napřed předvčerejší smetanou ke šlehání… nebo spíš jejím zbytkem vypláchnutym mlíkem. A přidal i trochu čerstvě otevřené smetany ke šlehání turbo, zakoupené dnes. A pár slz u čerstvě otevřeného a v DM zakoupeného javorového syrupu. Pak už jen zavřít skříňku nad hlavou, ze které vyčuhuje roh kyselých bonbonů tak šikovně, že při přivírání balíček zafunguje jako páka a zmenšující se mezerou tak akorát vystrčí 20 ml lahvičku Kávového rumu od dědečka Jindřicha… která z police padá metr a půl přesně na hranu hrníčku s mou kávou. Skandinávsky krásný hrnek od Míši Verbové se rozvibruje, káva se dvěma smetanaˇi vystříkne na mý dlouhý wolfgang triko a kalhoty… a pak praskne, jedna stěna se podél zlomu otevře a sjede na zem, takže se záplava kafe vyleje na linku, zateče bleskurychle do všech třech šuplíků a ve velký louži na podlahu.
jak to tak uklízim, hodně, hooodně myslim na Ukrajinu.

Evakuační zavazadlo

Protože Putin vyhrožuje použitím nukleárních zbraní, vydala paní Drábová takový seznam věcí, které by měl člověk dělat během jaderného útoku. Vlastně rychle čapnout evakuační zavazadlo a mazat do krytu. Mapa krytů okamžitě pro velký zájem spadla, nedalo se asi čekat nic jinýho. V obchodech zmizely jodový tablety a spousta lidí začalo navážno shromažďovat zásoby.
I my máme doma z předchozích dvou let nějaký základ a Máša včera část zásob doplnila. Jinak se ale snažím nenechat strhnout panikou. Obecně mám k úzkostem a strachu z budoucnosti vždycky blízko, tak jeden, dva kroky. Ale už jsem se naučil si tu vzdálenost udržovat, nenechat se příliš rozpumprlíkovat. Mám na to takový mentálně fyzický gesto, který mi připomene, že v některejch momentech je všechno, co můžeš dělat, jen
sedět rovně a myslet na to, že to celé dopadne dobře. I kdyby jen v duchu.
Nebo, samosebou, hrát. Což se mi vyplnilo vrchovatě. Po punkový Ruský ambasádě jsem převčírem hrál v Crossu. Rychlej hezkej koncert, na místo tramvají, zpátky taky, mezi tim ultraintenzivní výlet do Crossu a koncert. Kytara pěkně nahlas, mohl jsem se daleko víc uvolnit.
Ale úpklně nejlepší to bylo včera po vernisáži v Kaštanu. Nakonec přišlo docela dost lidí, prohlíželi si obrázky, dlouho jsem mluvil v rámci komentovaný prohlídky. Ale ten cca hodinovej koncert to pak celý zabalil, douložil… a doteď ve mně rozonuje. Dostal jsem jednu vopravdu krásnou zpětnou vazbu od mladýho pána, kterej tam včera byl. Podrobnou a zároveň velmi emotivní a upřímnou. Udělalo mi to velkou radost. I když jinak byl dnes den spíš takovej pracovní, dopoledne jsem psal maily a kolem oběda vyrazil vozem naložit techniku do Kaštanu a neprodaný plakáty a krabice na ně… je legrační, ať už je koncert jakkoli luxusní, silnej, výjimečnej… nakonec to vždycky končí tím, jak se, na zádech jednu či dvě kytary, na pravým rameni velikánskej Woodoo Lab pedalboard a v levý ruce Voxe, snažim procpat dole dveřma, zatimco mi všechno klouže z rukou a Brano do toho zavírá samo. Dělá to kravál, než všechno vytáhnu nahoru do bytu, trvá to… a je to prostě srandovní.

Trochu nečekaně nakonec hraju i zítra, v Národním divadle je stream, kterej částečně moderuje Jindřiška a organizuje Jana Stárková… a tak si na mne vzpomněli a zítra někdy po desátý budu hrát pár písniček tam. A v neděli, pozejtrí večer, zahraju asi půl až čtyřicet minut v Malostranský Besedě, na dalším koncertě pro Ukrajinu, to bude během toho jednoho tejdne už tedy pátej… i když včerejšek nebyl charitativní… ovšem na Ukrajinu jsme všichni mysleli dost. A stáli a seděli rovně. A soustředili se na to, že to dobře dopadne.
Takový dlouhatánský ticho po pěšině.
A najednou pět hraní do tejdne.
Miluju to.
Chybělo mi to.
Zbožňuju ten pocit, když se můžu úplně pustit, tak jako včera. A nechat hudbu a emoce, který s sebou nese, prostě jen procházet skrz sebe. jako bych byl celej membrána, která se rozechvívá. A vysílá do světa frekvence. Že to bude dobrý. Že to bude v pořádku. A že bez ohledu na všechny maniakální válečný šílence světa, nakonec to všechno skončí dobře.

7 kilo Ukrajiny

převčírem jsem neplánovaně hrál před Ruskou ambasádou v rámci aktivity Tábor solidarita. Když jsem se tam kolem 12 stavil, kontaktní osoba Katka Dudová mi řekla, že v pátek měli komité a tam se dohodli, že místo osquatujou. A že teda neví, jestli odpoledne bude centrála, to oni že čekaj, jestli se někdo nabalí. Ale ať přijdu zahrát, že to bude super.

podhoubím se rozeběhly zprávy. A za chviliu už mi píše Aid Kid, že Katce, svý bejvalý holce, jede pomoct to tam technicky nějak pofackovat. A sám se přes Facebook ozval Kuba Vedral z Art Promethea a půjčil jak centrálu, tak ozvučení…

Byl to samosebou zmatek, když mne Blanka i s kombem a věcma přivezla na místo, bylo na místě spousta policejních aut a lidí… centrála i zvuk na cestě, tak holkám píšu, že to jistě aspoň hodinu potrvá. Abych pak o deset minut později začínal improvizovanej set s luxusním diy stojanem z větve, židle a lepící pásky. A bylo to moc hezký hraní a i ty Marušky to nakonec stihly. Silnej zážitek z rodu netradičních.

každý ráno se napřed koukáme, jak se drží Kyjev. Jsme napjatý a nervózní, na mnoha úrovních přešponovaný jak kšandy. Ukrajinský prezident Zelenský se během pár dní bezprecedentní Ruský agrese stal z ničeho nic asi nejsympatičtějším chlapem na planetě. Děvčata z pražsých intelektuálních kruhů si na sociálních sítí libují, jak je sexy, jak v roce 2006 vyhrál Stardance, pak, že oproti ostatním politikům jako komik začínal. Tak mu na dálku fandíme. Posíláme peníze. Hraju humanitární koncerty. Další je 2. 3. v Crossu, kde budu hrát někdy po devátý večerní.

debaty o dění na Ukrajině se včera ozývaly i během procházky po Divoký Šárce, na kterou jsme v neděli dopoledne vyrazili s Maruškou. Byla to okouzlující, mrazivě studená procházka. Za ruku s malou holčičkou kontinálně mudrující o všem viděném.

odpoledne přijel mocný děd Jindřich, stavila se i babička Marie… z plánovaného převzetí vnoučete na den či večer se nakonec vyklubala procházka a dlouhé povídání, i to bylo ale moc hezký. A samosebou Člověče, nezlob se. To je u nás teď velkej hit.

dneska ráno jsem jel na Endokrinoligii. Minule mě pan doktor dost vylekal masivní hyperfunkcí mý štítný žlázy, na kterou radiojod ještě pořádně nezafngoval. Tentokrát měl radost, zpátky nasazenej propycil mě překlopil do hypofunkce… tak teď tu rozkolísanou loďku nějak ustálit.
tipoval jsem, že jsem za měsíc přibral asi 4 kila. Ale ukázalo se, že sedm. Naštěstí jsem byl zhruba tolik pod svou váhou. Ale lekl jsem se pořádně, tolik jsem nečekal a pořád je to teda nepříjemný, zažívat rYchlej váhovej přírůstek podruhý v životě. Hypofunkce vysvětluje velkou únavu posledních 14 dní. Všechno se právě teď mění a přenastavuje. Není to dvakrát uklidňující. Ale co už.

krásné pondělí

nátisk

dneska jsem kolem dvanácté vyrazil Jeřabinou do Vokovic, do firmy Signpek, podívat se na zkušební nátisk plakátu, kterej jsem nakonec nechal vyrobit z jednoho Ponornýho města. Původně jsem chtěl udělat jeden plakát v 99 verzích, nebo tři různý po 33. Ale 99 plakátů v tý kvalitě a na papíře, kterou bych chtěl, vyjde na víc jak 36 000, který pochopitelně teď před výstavou, po dvou měsících bez prodávání, nemám. A tak jsem našel půlku a budu si nechávat tisknout prvních 33 a ty zbejvající dodělám časem.

Signpek doporučila kamarádka ToyBox a skutečně je s nima skvělá domluva. A tisk je skutečně prvnotřídní. Až tak, že se ukázaly nedokonalosti scanování… i proto, že jsme se snažili scanovat celej, zvlněnej blok… a tak jsem se na základě nátisku zdarma rozhodl znovu obrázek sejmlout. tentokrát jsem všechny vyndal z bloku a postupně nascanoval všechn 39/40 kousků.

babička s červenou pusou si dneska na odpoledne vzala Marušku a pak nám posílala videa, jak holčička nadšeně točí na školním hrnčířským kruhu. před pár dny to viděla v nějaký pohádce a tuze to chtěla zkusit. a lup, už je to. na videu se soustředí i z plna hrdla směje… paráda. Myslím, že si to obě děvčata užila báječně.

Máša zatím psala, já doscanoval, nasdílel na instagram a Facebook první várku… a pak maloval a poslouchal audioknihu a maloval.

Včera mi přišlo potvrzení, že hudba k první části trilogie Trujkunt pro Audioknihy je konečně schválená, tak mám velikou radost.

Další rychlý únorový den s datem 22. 2. 2022.

Dneska umřel Mark Lanegan.

Situace na Ukrajině se pozvolna mění, Moskva se nechala slyšet, že uzná proruské separatistické oblasti. Ze svý pozice za stolem v Praze vůbec netuším, jak se taková situace může dál vyvíjet.

zejtra ve vanáct se pojedu podívat do Vokovic na další nátisk.