Mandaly Vřetena

povedlo se to včera znamenitě. dneska jsem zmordovanej a zároveň fest vděčnej, že už nepiju. při psaní se culim, protože uplně přesně vim, jak by mi bylo teď zle. strašně. haha.
nakonec jsme se Za školou potkali s Waldou až asi kolem půl dvanáctý. v ulici Uralská před kavárnou Za školou zrovna skřípavě křičel nějakej alarm. Walda postával nespokojeně před výlohou a v kavárně hráli docela nahlas Viagra bojs, aby tam ten kravál neblo slyšet.
Vyložil jsem všechnyy obrazy a kombo a naznal, že si rovnou odvezu auto, protože všude kolem bylo plno a s mým parkovacím oprávněním pro vedlejší Prahu 7 jsem tu byl vlastně trochu nelegálně jakdyby zaparkovanej. Za chvilku už jsem si to štrádoval pěšky kolem Letenskýho Letohrádku, hospody Na Slamníku a už jsem byl zase Za školou. Alarm už neřval. Viagra bojs a pak další kapely pořád docela jo.

Během chvíle jsme s Waldou na příhodně nabitý hřebíky umístili většinu výstavy. A já znovu naznal, že jsem s tim autem mohl počkat, protože by to ještě pár obrazů sneslo, ale že to vlastně nevadí, protože máme strejčka, tak se projdu dom, aspoň uvidím malou Mářu po školce.
A skutečně. Jen po cestě už byla větší kosa a musel jsem si to šupajdit extra svižně, abych se zahřál. A zároveň ne tak rychle, aby mne vítr ochladil natolik, že…
Pozdravil jsem Marušky, vybral šest malejch a čtyři větší plátna, zavolal Liftago, kde můžete dopředu avizovat větší zavazadlo… a za chvilku už jsem byl zase Za školou. Doinstalovali jsme výstavu, pak byl krátkej prostor na máslení a oběd, co jsme s Waldou dostali od majitelky Míši jako pozornost podniku. Dlabali jsme svý pad thai bez dlouhýho vyprávění. i když nám to šlo rychle, přeci jen to nějakou energii stálo. po jídle přišel útlum, káva u teplého topení… a pak se začali objevovat účastníci zázraku. Napřed dorazila Linda a pozvedla náladu a energii o fous, pak Ondra Mataj, Blanka, Terezie… zvukař s partičkou…
A po dlouhém odpoledni primárně v malé osádce baru a za doprovodu Waldovy valivé diskotéky, se najednou všude hemžilo spoustu lidí. vybalil jsem nástroje, celý den pokorně čekající v rohu, zapuli jsme komba, zapojili kabely. lampy se začaly nahřívat. najednou jsem měl mikrofon a na něm lampičku a pak nám Blanka přinesla vodu a pak jsem se vrátil z toalety a Linda mezi tím zapnula projektor. a zase úplně vytvořila malej vesmír v tom maličkatým sálku… miluju ten moment, když se to stane… nazvučili jsme a byl pomalu čas začít.

krátce jsem výstavu uvedl a trochu se mi to protáhlo. ale myslím, že to bylo ještě pořád výrazně úspornější, než v Kaštanu. a ani tam si nikdo nestěžoval. než jsem lidi dovedl do poslední místnosti, do té s vesmírem, Ondra s Terezií už a Lindou už to rozehráli. Připojil jsem se. Vybavuju si ještě, jak si říkám:
Nespěchej, nespěchej, úplně v klidu, nepěchej.
A povedlo se mi to udržet, i když i třeba knížka sklouzla z komba a spadla na podlahu, i když jsem potřeboval najít nějakej kousek textu, jak jsem přecházel mezi knížkama… nespěchal jsem. a dával jsem víc prostoru Ondrovi s Terezií, který se občas dřív držívali zpátky… a po nedávným hraní v Opavě to bylo všechno ještě úspornější, intenzivnější, plastičtější… krásně vynikla místa, kde si všichni tři rozezpíváme. moc hezky se taky objevovaly motivy jednotlivejch skladeb v hraní mých spoluhráčů, takže jsem se bez ptaní mohl zorientovat, jakou písničkou budou chtít navázat… a to už bylo trochu místama jako čtení myšlenek.
Obecenstvo bylo soustředěné a napojené. Až na Denyho, na kterého to bylo moc a tak coural, až pak za to dostal od Terezie vynadáno. Denyho jsem potkal osobně poprvý pořádně minule v Kaštanu, známe se vlastně jinak primárně z internetu. Kromě toho, že sbírá umění máme ještě velký společný téma, oba jsme alkoholici. On toho času abstinující někdy, nikoli včera. Strávili jsme spolu v rozhovoru nakonec včera docela dost času, se spoustou ostatních z baru se ale dostával do takovejch zvláštních mikrosporů. U takový Terezie to má teda rozlitý třebas uplně.
Já to během hraní vlastně nevnímal. I když jsem nespěchal, pořád jsem měl plný ruce a hlavu soustředěný práce. A tý spokojenosti, která z ní vyvěrá. Hráli jsme, četli a promítali něco přes hodinu. A pak jsme pomalu zase vypluli zpátky.

Než jsem si stihl uklidit věci, prodal se první (a nakonec během večera nikoli poslední) obraz. Jeden z těch největších, 100 x 70. Pořídili a hned zamluvili si ho manželé, kteří bydlí za rohem a Za školu chodívají rádi na pivo. A Tereziin kamarád Víťa s sebou přivedl bratrance, který je mladý zapálený galerista a z výstavy a Malého zvířete byl nadšený. Vyměnili jsme si kontakty. Úplně jak z filmu.
Pak se do naší debaty vložil Deny, mladého zapáleného galeristu několika zkušenými mentálními šťouchy odehnal a bylo to taky jako z filmu. Trošku podobně to bylo i s Filipem, vyženěným synem mé dlouho neviděné kamarádky Perly. S tím jsme si kdysi psali, zval mě na vyhlášený ples v Kamenickým Šenově, kde jsem se byl kdyi jako gymplák podívat. A kde bych jako Kittchen solo moh stejně tak dobře bejt za skoro domácího frajera, jako dostat po držce, protože vole ples v KŠ neni pro žádná vořezávátka. Vlastně jsme se s Filipem do včerejška neviděli. Tak to bylo velmi hezký, i když takový komunikačně křehoučký setkání… kterýmu uštěpačný Denyho polohlasý komentáře moc nesvědčily. Hotovej Forman, Černý Petříček hadr. Kámo.
Svět komplexní, zábavnej i příšernej, nádhernej i smutnej v ten samej okamžik. I včera jsem si během večera několikrát vzpomněl, jaký by to bylo, kdybych se u toho všeho pořád pral s chlastáním. Celý odpoledne bych se snažil krotit, trefit peak na samotnou vernisáž… a pak se snažil zorientovat v okolních debatách, jejichž smysl by mi skokově přestával docházet… pak to cestování domů… ufff.

i bez alkoholu jsem včera ale zůstal vzhůru dlouho a dneska to docela cejtím. Walda nakonec skončil za barem, jak už byl během dne jako občasná výpomoc nabízel… dlouho jsem ho neviděl tak veselýho, jako když se zase chopil diskotéky, osazenstvo baru se postupně prosejvalo, až zůstali jen štamgasti, mezi který patří třeba právě Ondra Mataj a další kamarádi… dlouho jsem nikde nebyl takhle dlouho. před třetí už jsem ale cejtil, jak po kosmickým korábu mýho těla zase přechází ten ucaprtanej chlapík, co vypíná před kosmickou nocí nepotřebný systémy, než se sám uloží do hibernace. mačká tlačítka, povoluje vačky a páky… stroje s vydechnutím upadají do těžkého snění.

Máša se probudila, když jsem se v půl čtvrtý konečně dokodrcal do hibernátoru i já. jakmile se takhle probudí, většinou už neusne do rána… tak jsem se hrdinně rozhodl, nařídit si budíka, že ráno vstanu s Maruškou do školky já. jistě si umíte představit tu sladkou úlevu, když jsem byl upozorněn, že dnes je sobota a do školky, ani nikam jinam, se vstávat nemusí.

a tento pocit sladké úlevy si v sobě neste dál…

jako normální lidi

když jsem teď počítač čtrnáct dní neměl, začal mi konečně trochu víc chybět. dokoukal bych film na HBO, potřeboval jsem stáhnout stopy pro audioknihy z telefonu… nakonec jsem se bez kompu nějak obešel a asi by to i šlo. Zároveň se mi už často vybíjí obstarožní a popraskanej Phone 8, co mi zůstal po práci u velkého T. A to byl ještě před pár lety novej a nejnabušenější na světě.
Původně jsem plánoval, koupit po vánocích novej telefon, nakonec to ale všechno klaplo tak akorát a tak si ještě nějakej čas ten starej nechám. Jsem teď rozkročenej mezi dvěma výstavama… čistě teoreticky boháč, žejo. Zvlášť, prodá-li se všechno.
Plakáty jdou zatím dobře. a vlastně i obrázky, jen po menších trsech a jednotlivostech. Jakmile se do prodávání pustím, nakonec to jde. Ale nechce se mi do toho velmi. Pořád je to osahávání nejistejch hranic vlastního sebevědomí. Pořád je to transakce, kterou nemám moc rád… prodávat, smlouvat, směňovat. Asi se to taky musím naučit. Zvlášť, když je to mý zaměstnání, no ne?

Včera se na endokrinologii ukázalo, že je moje štítná žláza vážně už asi na odchodu. Váhovej nárůst se zastavil, za druhej měsíc jsem oproti předešlám sedmi přibral jen tři. A jsem zase na deseti, stejně jako před těmi deseti lety.
Vzhledem ktomu, že jsem před tím byl docela hubenej, celkem to je. Ale cejtim se těžší, trochu neohrabanější. Výrazně víc se potím a tak mám dojem, že jsem pořád trochu cejtit. A taky se mi zhoršila pleť. Vyražej mi teď tak na přeskáčku takový mastný kopce, který vymokvaj spoustu čirý tekutiny, která mi pak na obličeji zasychá jako jantar. Nic, co by se dalo vymáčknout, vyčistit, protrhnout… jen pomalý a neuspokojivý napínání kůže.
Taky jsem víc utahaný. Vlastně skoro furt.
„Však jste byl zrychlenej tou štítnou žlázou,“ řiká mi pan doktor Zamrazil. „Teď to máte jak normální lidi. Takhle se cejtěj běžně. Tak zase za měsíc.“

Dneska večer hraju koncert v Kaštanu pro Osamělý písničkáře. Jeden z těch maličkatejch koncertů, co na ně chodí hlavně místní, Kaštaní obecenstvo. V pátek vernisáž. A příští tejden nabitej jak prkenice vrchního po vejplatě. Ha. To je věta.
Mít takový věty šecky, Hrabal se může jít zrahrabat.

Však už je.


každý všední den

každý všední den
každý všední den
každý všední den
každý všední den


párkrát jsem se přistihl, že si do melodie týhle mantry zpívám sousloví, uvedené v nadpisu. nějak se to z podvědomí namotá na mlejnek přemejšlení, aniž bych si všiml. trochu, jako sousloví, melodie, nebo rytmy, který se vám (myslim mně) v hlavě vylíhnou během dlouhý chůze. nebo běhu.

dneska jsem vzal Marušku do školky já, pak jsem vytiskl a nechal Mášu podespat potvrzení, že si Marušku nebude odečítat z daní, vyrazil jsem pěšky do Paladia, nechat si v Air Bank aktivovat bankovní identitu a koupit dvě plátna, ještě ideálně na páteční vernisáž.



a je skoro dvanáct.
jsem trochu rozpolcenej mezi tradiční nespokojeností z toho, že z věcí, který jsem chtěl, jsem zatim neudělal nic. a mezi zneklidňujícím způsobem uklidňujícím vědomím, že z toho, co jsem chtěl udělat, tedy dotáhnout daně a pak jít malovat, jsem zdárně dokončil skoro celou první půlku. a že samotnej pěší vejlet dolů „do města“ je součástí mý práce.
být očima, ušima, svědomím. sám sebe ideálně primárně. stvořitele vesmíru nechme protentokrát stranou.
i takhle si vykračovat za úřednickýma věcma a nákupem pláten je už ta umělecká práce, po který tak toužim, o který mluvim a píšu, stačí se zeptat. Virginia Woolfová nebo James Joyce by tu krátkou procházku dokázali nakrájet na tak tenký plátky tlačenky skutečnosti, že bys ji mohl jíst celá měsíce. s úžasem pozorovat, jak se ty mikroudálosti v aspiku běžnýho dne, měněj na obrovský vesmíry všech bytostí, který jsem, byť letmo, zadlídl. Naštvanej motocyklista s velkou krabicí wolt, co musel brzdit na přechodu na Veletržní, protože z auta před ním někdo mával a nečekaně zpomalil. Mával ten člověk na mne? Mávnul jsem zpátky. Podmračenej mladej podnikatel v šik ohozu a černejch brejlích, sebejistě ovládající svůj svět několika hmaty lesklého mobilního telefonu. Dvě maminky v družném rozhovoru, které zablokují na rušném nároží dopravu. úplně opilý stařík ve žluté bundě, co si zpla hrdla zpívá na náměstí Repu. A je to náš svět, všechno dohromady. Takovejhle je. Celej, šťastnej, legrační, usoplenej, melancholickej, nasranej, temnej, zlej, láskyplnej, loztomiloučkej, sexuální, posvátnej, úřednicky strohej, policejně ochranitelskej, tvrdej, měkkej, poddajnej i agresivní. To všechno najednou. Právě teď. A neustále. Každý všední den.
Každý všední den
Každý všední den…

rýmy

včera,
ne,
převčírem,
mi konečně napsali z opravny,
že je můj MacBook,
do kterýho
na mý
44
narozeniny
nalila Maruška
poloprázdnou
(nebo poloplnou)
sklenici moštu
a kterej se mi
po dvou dnech sušení
ani nezapnul…

tak zase můžu sedět za klávesnicí a psát ve volnejch chvílích posty. nebo si kompletovat daně. jesus. jako každej rok.
všechno funguje, jen klávesnice na sobě nemá napsaný český znaky s diakritikou. tak píšu po paměti. ale docela to jde.

to teda poutko, který se mi utrhlo u nový kožený bundy, mne rozčiluje výrazně víc. přece nebudu reklamovat křiváka, kterýho chci furt nosit, aby mi ho v křivákostánu měsíc zkoumali a pak poslali s blbě přišitym poutkem zpátky. no ne?


1620/90

v neděli ráno udělala Máša palačinky, který máme všichni rádi. A v 11:30 mne vyzvedla Blanka a vyrazili jsme. Napřed pro Ondru Mataje, pak pro Terezku Kovalovic a nakonec i Lindu Vesmír.
než de takhle sesbíráme, uteče první hodinka. Všichni startují trochu down, ale jak se vidíme, nálada rychle stoupá. Je to bezva, jet zase na koncert.
Dodávka Mercedes, kterou má Blanka půjčenou, je od kamaráda a má pár drobných neduhů. Jakože nejdou otevírat okna. Nebo občas dveře vzadu z venku. A taky je trochu hlasitá. Že celou cestu do Brna hrajou docela nahlas z CD přehrávače u řidiče Prodigy, zjišťujeme až když zajíždíme na Rohlenku a hluk vozu trochu klesne. Jo a taky v jedu chvíli přestane tàhnout motor. Blanka volá kamarádovi:
”a svítí grilovaný kuře,” ptá se kamarád chlapsky do telefonu.
”jaký grilovaný kuře?” Znejistí už tak dost vystresovaná Blanka, která se snaží zařadit v netahnoucí dodávce před kamion, který začíná odbočovat do našeho pruhu.
”no kontrolka motoru, jestli žlutě svítí. V tom případě musíte někde na chvilku zastavit a vypnout motor. A von zase méďa naskočí.
A skutečně.
někdy cesta do Brna uteče jako by nic, tohle je ten druhý případ. Slunce se pomalu sklání k západu. Nedělní wibe visí nad krajinou.

z Rohlenky už nám zbejvá jen asi hodina a půl do Opavy, když dojedeme ke kostelu svatého Jana Křtitele, už je po páté. Na místě je zatím jen nějaký pán, který odjíždí. A paní, co jen přišla otevřít kostel. A dva zvukaři, kteří si nejsou jistí, jak a kde zapnout elektřinu. A zima. Chladno je venku, jak zapadlo slunce. Ale nedá se to srovnat s chládkem, kterej panuje v kostele. To je vàžně zážitek.

během pàr chvil všechno kmitá, plátno, elektrika, zvuk. A všechno je moc pěkný. Přijde ještě další paní, která vaří čaj… ten teda stačí hnedka vychladnout, ale stejnak to zahřeje. Dvacet minut před začàtkem dorazí Vašek, hlavní organizàtor a velitel. Zkontroluje, že všechno běží a najednou se objeví taky spousta lidí, kostel s vlastně zaplní skoro celý. Tipuju tak mezi 80 až 100 lidmi. A jelikož je ta velká kosa, začínáme rovnou. A je to velká nádhera.

Moc hezky se mi hraje a zpívá. Plynule přecházíme mezi plochama. V klidu mám čas, prolistovat si knížky a vybrat si pasáže, který seděj do pràvě se rodící skladby. Bez škobrtání přechàzíme mezi tóninama… mezi písničkama a textem. A v chrámový lodi se krásně ozývaj a rozkvítaj vícehlasy. Lidi jsou jako pěny a když se na ně podívám, sledují pozorně projekci jak na plátně, tak tu druhou, kterou Linda opřela do kopule klenby. Se zasněnými úsměvy. Uvolnění. Otevření.

“v jednu chvíli jsem zjistil, že mám tak zmrzlý ruce, že prostě nemůžu dál hrát. Ani vybrnkávat, ani mačkat akordy. Tak jsem přestal a než jsem si ruce zahřál třením, nechal jsem to na vás.” vypráví pak Ondra v místní Kozlovně, na jednom z mála míst, kde maj v neděli večer v Opavě otevříno. A vim, co má na mysli. Taky mi v jednu chvíli došlo, že je čas, pomalu to celý uzavřít.., protože tu zimu cejtim i já. A to už je co říct… schopnost vnímat chlad obvykle během hraní samotnýho ztrácívám. Dopluli jsme ke břehu. Zakotvili. Rozloučili se s diváky. Všechno to rychle zabalili zpátky do krabičky zázraků. Koncert trval takových 90 minut, možná o trochu míň. Vžum. A už parkujeme před hotelem a ve vymrzlém městě hledáme, kde by ještě vařili. Ve zmíněné Kozlovně již nevaří tak spektakulárně, až to naši Blanku dožere, že se do nich sloro po manažersku pustí. Nakonec ji obměkčí dobře nařezaným řezaným, ale nemyslím, že by tam a partičku zmrzlých umělců vzpomínali s obvzvláštní láskou.

my jsme ale velmi šťastní. A když pár kroků od hotelu objevíme místní kebabàrnu, všechno se dobře douzavře.

ráno vstáváme v sedm, cesta je dlouhà. Hotelovou snídani si všichni tuze užíváme. Protože v noci bylo pod nulou, Medvěd navíc potřebuje tzv. “Načíst klíč,” což vypadá tak, že Blanka sedí dvacet minut ve vymrzlém voze s klíčkem v zapalování. A co dvě minuty zkouší nastartovat.
Nakonec to klapne a kolem osmé opouštíme město Opava.
grilovaný kuře začne poprvý svítit krátce poté. Zastavujeme na nějaké polňačce a poprvé restartujeme vůz. Navigace nás vede přes Hradec a tak se pár hodin šplháme do kopců mezi Olomoucí a Hradcem. Projíždíme městy, kde jsme hráli. Třeba Litomyšlí. Hned kolem klubu Kotelna. Je to dlouhá cesta.
grilovaný kuře se pak objeví ještě dvakrát. To když kolem jedné převezme dodàvku od unavené Blanky Terezie, která trochu spěchá, jelikož odpoledne ještě učí. A každá desetiminutovka relaxace, o kterou mezi příjezdem a prací přijde, je znát. Vrtošivého Medvěda to příliš nezajímá. A na dálnici se zdá se natáčí nějakà celonárodní verze písničky Kapitána Dema o tom, jak kamion předjíždí kamion, co předjíždí kamion, co předjíždí další kamion, co předjíždí fraktál jak kráva.

v ušetřným čase se mrknu na časy. Pokud se domů skutečně dostanu kolem půl třetí, jak to zatím vypadá, zabral nám vejlet 27 hodin. Což je 1620 minut. Když to postavíš proti těm 90 minutám zázraku, nedá se svítit. Pořád to stojí za to.
Terezie právě parkuje Medvěda před svým domem. První zastávka našeho vykládàní. Ahoj.

Doma

A už je mám obě doma. Přikrytý dekou koukají na Raubíře Ralfa a internet. Obě tuze spokojený, že jsou spolu. Maminka pospává, dcerka občas komentuje děj. A já sedim v žlutym křesle ušáku a jsem taky spokojenej. Společnej čas doma je velká a důležitá věc. Stejně, jako pohádky o síle přátelství.

zejtra jedeme s Malým zvířetem hrát a číst a promítat do Opavy. Jeden rok jsem tam jezdil celkem často, od té doby jsem v tom vzdáleným městě nebyl leta. Budeme hrát v kostele sv. Jana Křtitele. Těším se moc. A zároveň se mi nebude chtít z domova. Klasika. Kdo by to byl do mne řek, že budu tak rodinnej typ. Celý dospívání jsem se hrozil, že budu mít brzo dítě a nebudu se moct věnovat umění. Bál jsem se, že si zkazim život, že ho ze samý frustrace zkazim i svý hypotetický ženě a dětem. A vida, umělcem jsem se stal až dva roky po tom, co se nám Maruška narodila.

Což mi připomíná, že to kolem mejch narozenin byly taky dva roky, co se živím jako umělec na volný noze. Pořád to vlastně nějak zázračně funguje. A když propadnu nejistotám a zoufalství, vždycky se to v dobrý otočí. Jako by stačilo důvěřovat. A nepřestat pracovat. Znova a znova se otevírat a sedat si k plátnu nebo kytaře. Plánovat výstavy, vymejšlet a realizovat videoklipy. Dlouze se přesvědčovat, čekat… a pak se klopotně a pomalu pustit do nějakýho psaní. Třeba. Nebát se. Soustředit se na to, co mi jde, co mi dělá radost. V čem se cejtim správně.

Ralf končí. Maruška tančí. Je to štěstí.

Je sobota a nebo neděle

jak nechodim do práce, tak se to plete…

zpívá Martin Kyšperský v jedný písničce. Často si teď na to vzpomenu. Když na první dobrou nedokážu určit, jestli je “pracovní” den, nebo ne. Dneska mám třeba neděli. Pravda, už takovou trochu long neděli, jako když ti kafe prodloužej horkou vodou. Dobrej třetí den. Velmi nedělní pocit.

v pátek se Máša před obědem vydala na týdenní soustředění a my s Markou, po obědě, na procházku s Aid Kidem, Anežkou a Kesinkou. Maruška nejvíc zbožňuje Anežku, ale ani Ondra, ani Kesi nepřijdou zkrátka. Je rozzářená ze společnosti i z čerstvýho povětří. Nakonec toho nachodíme docela dost, hodinky mi hlásej něco přes pět kilometrů. A tak je ta naše malá rozumbrada udrndaná, že usne, jako ve vanilce.

v sobotu ráno jedu s Maruškou do Lípy za babičkami. Cesta hezky ubíhá, provoz minimální, řikám si, na to, že je pátek. Tady někde to denní rozostření začíná.
moc rád vidim mámu s babičkou, byť je to jen na chvilku. Dostanu oběd a popovídám si nad kávou s babičkou. A pak mne máminka poprosí, jestli bych s ní nesjel ještě do OBI pro nějakou hlínu a kytky. A tak jedem a jsem z toho nakupování zase celej nervní a vystresovanej. Ani vlastně nevim přesně z čeho. Možná, jak už nikdo nemá roušky, jak si vlastně nikdo moc jako neuhybá, jak jsou na sebe ty lidi mezi těma kytičkama a květináčema protivný, jak na sebe různě chytračej a předbíhaj se ve frontě u pokladny…hahaha.

po cestě zpátky jsem poslouchal audioknihu Spát v moři hvězd, kterou napsal Christopher Paolini. Pán, co jako, asi šestnáctiletej kluk napsal knihu Eragon, první díl série o dračích jezdcích.
Spát v moři se mi líbí asi trochu míň, než tehdy, před dvaceti, ehm, lety, ten Eragon. Je tam spousta zajímavejch motivů a nápadů. Ale hlavní hrdinka se celou první knihu v jednom kuse jenom omlouvá za průšvih, co způsobila svým neopatrným jednáním. Zatímco ten drobnej přehmat s každou další omluvou narůstá do větších a
větších rozměrů. A to je trochu psina.

večer se krátce potkáváme s Petrem Vizinou, kterýho jsem neviděl dobrejch pár let. Ale jako bychom se rozloučili před tejdnem. Jen dýl vyprávim, co jsem mezi tim dělal a vyptávám se, co že vlastně dělá Petr. Hodně poslouchám jeho podcast Na dotek, příspěvky na Aktuálně a moc mne bavila i jeho společná knížka s Janem Němcem. A i tenhle svižnej a velmi zábavnej sraz.

v neděli jsem měl pořád pátek. Dopoledne se u nás stavili Bezrovi na krátkej rozhovor, kterej se mnou vedla Pavla, Ondrova žena. Moc hezky jsme si popovídali a krátce po tom, co odešli jsem vyrazil na sraz před kostel sv. Antonína, kde jsem předával obraz vítězům dražby pro Ukrajinu, kterou jsem v den svých 44 narozenin udělal na svém Facebookovém profilu. Obraz se nakonec vydražil za 18 000. Což je super.
v neděli večer bylo předávání Cen divadelní kritiky, kde jsme byli s Lesem sebevrahů nominovaní hned třikrát. Ani jednu z nominací jsme nakonec neproměnili, ale myslím, že jsme to nikdo nebral úkorně. Už samotná nominace je v téhle soutěži úspěch. A moc mne bavil supersvižný ceremoniál, který uváděla dvě děvčata v takovým tempu, až hrníčky na poličkách nadskakovaly. Zastavilo se to celé na chvilku jen na tři vstupy sboru DAMU, které zase byly tak intenzivně krásné a plastické, že jsem spoustu známých a kamarádů rozpoznal až skoro ke konci vystoupení. Plastickým na na mysli hlavně to, jak je bohatý na vjemy, sledovat hodně lidí, když zpívaj. Nebo dělaj hudbu. Nebo dělaj něco společně. Něco, co je baví, přesahuje.

v pondělí mi začla neděle. Šel jsem k holiči. A večer se podívat do kavárny Za školou, kde budu mít 1. 4., dá-li Pán Bůh, vernisáž výstavy Mandaly Vřetena. Je to velkej prostor. Nebo spíš víc menších. Menšík je větší.
Vejde se tam hodně obrazů. I těch větších.
Pěšky tam i zpátky. U kyvadla je větrno, pod nohama město, za zádama tma, ze který se ozývá drsný pokřikování mládeže.
chci ještě hrát hry, číst, koukat na filmy, malovat, poslouchat audioknihy, skládat trochu. Ráno jedu pro Mářu.
Jenže jsem tak ospalej, že to prostě zatáhnu a čau.

ráno se vyloupnu z postele a jedu do Lípy. Cesta je super, v neděli, žejo. Mým směrem minimální provoz. Poslouchám povídkovou sbírku Žárlivost od Jo Nesboa. A je to super. Jak jsem si Christopherem Paolinim a Spát v moři hvězd nebyl úplně jistej, tady je to správně. A rozdíl je markantní. Jo Nesbo je v povídkách úspornej, ráznej a přesvědčivej. Než se naděju, jsem v Lípě. Babička mi minule zapomněla popřát k narozeninám. Tuze se mi omlouvá a já jí vysvětluju, že nemá proč. Držím ji za ruku, která se jí tak chvěje stářím, až jemně rozechvívá o tu moji, až jí klouby mojí ruky ťukají na klíční kosti.
k obědu jsou roštěnky s houbama a rejží. Dlouhý leta mý nejoblíbenější jídlo.
Pořád teda nakládaj.

a pak jedem s Maruškou, s tím naším ptáčkem, tou naší lucerničkou. Chvilku si povídáme, chvilku jedem mlčky. Je to super.
tatínku, musim spát, řekne ještě. Probudí se až v Praze a narychlo zastavujeme na hektolitry čurání na odpočivadle na Jižní spojce. A pak pokračujeme nad Černošice za kamarádkou Amelií. Napřed jsou doma jen její děti. Oba se s Maruškou znají od jejich dětství a Mařenčina miminství a maj k ní moc hezkej a něžnej vztah. A tak spolu trávíme moc pěkný chvíle. A pak dorazí jejich maminka a je to taky moc hezký. Je teď teda unavená a dnes jí nebylo dvakrát do tance. Ale i tak bylo moc hezký se s ní a její rodinou vidět. A bejt u toho, jak je má ráda Maruška a dává jim to najevo. Blízkost. Až jsem tam zapomněl Maruščinu bundu. Když jsme v Praze toho nedělního/úterního večera za deště nečekaně snadno zaparkovali a já to zjistil, propadl jsem na chvíli takovému zklamání, až se z toho rozplakala naše rozespalá dcera. A to jsem si zase řek.
“Tak to VŮBEC!” Uklidnil jsem se, uklidnil a rozesmál Marušku a šlo se dom za kočkama. Podle domluvy jsme dali vanu a pohádku… nečekaně nás svou kratičkou návštěvou poctil pan Aid Kid, který tu za rohem něco kupoval. A jak se tak rychle bavíme, Maruška usne. A je to.
Ondra šel dom. A já nacvakal tenhle zápis, jdu si vyndat čočky a taky spat. Ráno vstáváme do školky, bejby. Žiju bohatej a šťastnej život. Díky za to.


chvíle malých duh

když svítí slunce, třeba tak, jako dneska, rozsvítí se, kolem půl třetí, v našem obývacím pokoji, desítky malých duh. Trvá to asi deset minut a je to jako kapesní zázrak, který člověka zároveň neruší, nenutí sledovat, netahá za šos ani za nos… prostě ber, nebo nech odejít.
napřed jsem Marušce tvrdil, že to je odraz skleněný instalace, kterou nám dala Markéta. A kterou vyrobila paní z lahví od alkoholu, ze kterých vyrobila i pro Zvíře naše slavné skleněné zuby.
ale nebylo tomu tak. Z jednoho Mášina květináče visí taková skleněná kapka o mnoha ploškách, která rozptyluje světlo. Každej máme jednu a k ní super silnou vzpomínku na zakončení jedný dlouhatánský etapy našich životů. A otevření nový.

ten okamžik, kdy přijde chvíle malých duh, všechno na chvilku ztichne. Kromě mne, kterej začnu pobíhat a vykřikovat. Když se zklidnim, nastane pár minut pokoje.
duhy se různě ztrácej a zase jinde objevujou. Snadno je zastíníte, aniž byste věděli, čim. Ale při troše trpělivosti se nechaj vzít do dlaně. Podrbat, pohladit. A pak zase pustit do volný přírody.

za deset minut, jako by se nic nestalo.