Kosmopsychologie

Transpersonální ozvěny… je článek, jehož název by mne před pár lety vůbec nenalákal. A ani teď to nebylo na první dobrou. Nebejt toho, že jeho autora Michala Petra znám ze svejch vejletů do lesů, asi bych si ho ani neotřevřel.
Ale otevřel. A když jsem na něj během dne na liště narazil asi potřetí, dolouskal jsem ho. Nesvědčí tohle prostředí hluboké práci.
Ale nemůžu chtít po prostředí, co si nedokážu zařídit vevnitř… žejo.

Každopádně mě ten článek zaujal, rezonuje s věcma, který mi pomáhaj ujasnit si místo na světě. A ve vesmíru. A ta jednoduchá myšlenka, že vlastně celej vesmír je vědomí, by vysvětlovala takovejch věcí a otevírala tolik dveří, až se mi z toho tak roztomile chvěje srdce. Tak moc tenhle dílek skládačky zapadá mezi ostatní, který se mi teď objevujou v životě.
A jsou to pěkný dílky.
Držím je v ruce a pomalu koukám, jak se z nich začíná skládat něco většího.

„Je proto občerstvující slyšet úvahy vycházející ze studia rozšířených stavů vědomí a podstaty skutečnosti o tom, že vědomí je kosmický fenomén, ne produkt mozku. Že máme sice korelace mezi stavy vědomí a procesy v mozku, ale to není důkaz, že vědomí pochází z mozku. Že vysoká uspořádanost a schopnost interakce živých i neživých systémů s lidským pozorovatelem může být projevem ne toho, že vesmír má inteligenci, ale že vesmír je inteligence.

Jak to ovlivňuje běžný den v práci, v manželství a s dětmi? Nevím jak vás, ale mně možnost, že žiji v poli inteligence, která je nedílnou součástí vnitřního i vnějšího prostoru, zaplavuje jakýmsi klidem a troufám si říct i možností vydechnout a spočinout v náruči přítomného okamžiku. Zvlášť v době, kdy jsou věci nejisté a v pohybu. Může být užitečné si připomenout, že právě nejistota je součástí každého iniciačního procesu. A že hrdinská cesta, tedy cesta za pokladem sebepoznání, směřuje právě do hloubky a nejistoty, aby se nakonec hrdina mohl vrátit domů, ale změněný.“

Michal Petr

 

DOMA

Už od pátku jsme všichni doma. Odpočíváme, usazení na šedivém gauči jako na palubě luxusní záoceánský lodi. Koukáme na filmy, seriály, odpočíváme. Celá rodina, včetně dvou ks. koček.
Jsme spolu.
V tyhle dny mi přijde, že bejt doma, je ta nejlepší věc na světě.
A i když vím, že nás, že mě to zase potáhne na cesty, na koncerty a do lesů a k moři…  teď je teď…

Doma
Jako srdce
Ve mě

únavička

  • poprvé jako klient v agentuře
  • hodina a půl práce v oku
  • rychlý žehlení
  • na Bulovku
  • desítkou do Bullerbynu, kde maj DMZ potřetí za sebou vyprodáno
  • doma už neudělám nic, klížej se mi oči a kocour už mne jde uložit ke spaní… dobrou

půlnoční

kocour chroupe v šeru granule a mně se zavíraj oči… a přitom bych potřeboval ještě chvíli pro sebe a taky se umejt, udělat si možná něco k jídlu, takovejch věcí. Ale co dělat, že?

Pusinky jsou pořád na Bulovce. Nejspíš si je přivezu domů v pátek, což je vlastně už zejtra.  Těším se, bejvá mi tu večer smutno a prázdno v tom našem hnízdě. Operuju pořád na minimálním území, nakrmím kočky a uklidím jim, ale jinak tu vlastně vždycky jen pozdě večer po návratu usnu a je ticho až do rána. Těším se, že zase budeme všichni tři spát v jedný posteli. Už aby, už aby.


V pondělí jsem byl v Český Lípě na pohřbu Jiřího Čížka, což byl můj nevlastní otec. Obvykle hned dodávám, že jsme s ním moc dobře nevycházeli, což je přijatelnej eufemismus. A zároveň si taky vybavuju spíš ty hezký a milý momenty, jako když mi třeba dovolil, dát si vajíčka natvrdo s hořčicí, nebo mě učil jezdit na kole. Pak se mi taky vybaví, že máme jednou pěstí vyrazil zub. A taky jak během nočních hádek třískal dveřma, když lítal ze svýho pokoje do kuchyně, když nabral dost kyslíku a nový argumenty.
Seděli jsme s bráchama a s Ivčou, která je moje sestřenice a zároveň nevlastní ségra mejch nevlastních bráchů, v první řadě v českolipským krematoriu a z repráků hrála Janis Joplin. Další věc, gramofon, na kterým mi otčím pouštěl důležitý desky. Třeba tuhle starou uřvanou dámu.
Playlist vybíral Technař a vybral ho dobře. Bylo dojemný vedle bratrů sedět sedět. A bylo dobrý se s nima vidět. Posledních pár let se vídáme víc i s Pankáčem a já objevuju, jak jsou to super kluci a vzácný bytosti a jak moc se máme rádi a jak moc máme společnýho.

Vracel jsem se větrnou nocí přes Roudnici, abych alespoň na chvilku viděl holky. Na Bulovce mají automaty s nanukama. Když jdu kolem nich, často šáhnu do zadní kapsy, jestli v ním nemám dvacku. Když mám, často si za 18 koupim Mrože. Většinou mě překvapí hluk, s jakým mi automat vrátí dvě koruny. A pak taky natvrdo uřízlý citát z nějaké pohádky. U Mrože to byla tuším Bohdalová, ale pořádně jsem tomu nerozuměl.
Na pokoji je Máša, z který je najednou maminka se vším všudy. Pořád je to ta holka, kterou jsem v Portu požádal o loni na podzim o ruku. Ale zároveň je to taky trochu jiná žena. Která tu asi byla vždycky. A teď jen vystupila do popředí.
A ty obrazy se prolínají a přeostřují. A jsou to moc hezké obrazy, na který slyší mý srdce.
A pak je tam taky ve světle lampičky naše dcera. Krčí čelo, žmolí si rukou před pusou, kroutí se, škvrká a brouká. Takový lásky koncentrovaný v tak malým tělíčku. Další člověk do party. Ahoj maličká, vítej, tohle je svět a tady teď spolu budem.
Pořád jsem z toho v úžasu.

Poslouchám Cestu poklidného bojovníka a je to zatim pěkně praštěný.

po nocích

jsem teď sám doma, Marušky spí na Bulovce.
kočky si mne hlídají.
moc toho nenaspím, moc toho nenapracuju.
nemůžu se moc soustředit, když tu nejsou

dny trávím tam, noci doma

spím na gauči v obývacím pokoji, tvrdě a jasně. po probuzení jsem Máše poslal fotku, která měla ukázat, jak s koté vstávám, ale moje milá se trochu vyděsila. a když jsem se doprobral a popatřil na svraštělé opuchlé monstrum, musím říct, že to chápu. Vypadal jsem hodně podobně, jako když jsem byl býval silně opilej.
Matěj Vejdělek mi kdysi ukázal můj záběr z koncertu Kašpárka v Rohlíku, kterej jsme společně točili v Akropoli na video. Hodně jsem se tam opil. A vypadal jsem na tom videu dost podobně, jako dneska ráno.
Trochu jsem se bál, že se Máša bude bát, že zase piju.

Popravdě, myslel jsem na to. Vzpomněl jsem si na podobý situace.

Když si Olga na horách zlomila ruku, měl jsem zrovna období bez alkoholu. Ale tu dobu, co byla v nemocnici, jsem si flašku Bohemky každej večer dal.
Když jsem uběh super půlmaraton v Ústí. Taky jsem si ten večer výjimečně užil, ani jsem pak pořádně nevěděl jak.
Když jsme měli s Tomem super první večer na EKG, ach, druhej den jsem dokrmoval tak statečně, že mě tehdy Máša radši zaklidila do firemnho sklepa, udělala za mě práci a nechala mne komatit… a pak si to ještě slízla od Toma, kterej ji podezíral, že mě takhle zřídila ona, když mne, ožralý hovado, dovlekla do Archy. Naštěstí tam prej byl zároveň hodně opilej můj zamilovanej Emil Hakl, se kterým jsme se tam prý roztomile motali, jak podotkl Jaromír 99, kterej seděl v publiku.

Taky jsem tehdy sešel z pódia a naštvanýmu Igorovi Malijevskýmu jsem vzal z chladící mísy Bohemku, mohutně z ní upil a pak jsem se prý vrátil a stihl jakž takž nastoupit do písničky.
Možná.
Myslím, že si o mě Igor dodneška myslí, že jsem pěknej pitomec.
A řiká se, že v EKG si už nezahraju.
Já a Jan Těsnohlídek.
Komu ten mohl co?

Život bez alkoholu jsem si nikdy neuměl představit. Zvlášť takový parádní a sofistikovaný věci, jako je putování s vínem… nebo Gin&Tonic. Nebo bože Long Island Ice Tea, případně jeho hardcore verze, která colu nahradí sektem, což už je spíš poprava, než že by to bylo dobrý. Pivo. Chápeš. Velkej objem. Slušný rošty.

Ale neláká mě to. Nerozumím tomu přesně, ale nestojí mi to za to. Úplně jasně, evidetně. A vlastně to zatím vůbec nebolí. Vlastně vidim na každým kroku benefity. Vlastně to vypadá, že modlitby, který jsem poslal do nebe během posledního kopce, přání, který jsem během těch dvou dní a dvou nocí sám pro sebe formuloval, skutečně podporujou mohutnej transformační proces. Že jsem možná opravdu změnil některý aspekty svýho života.

(Třeba, že se mi narodila dcera. 
Že se nám narodila krásná maličká bytost, kterou někdy umím utišit v náručí a která se usmívá, chápeš to… usmívá.
Včera je na světě šest neděl. Nejsladší cukrátko.)

Nicméně je třeba dát si bacha.
Žádný výjimky.
Ani náprstek, ani ochutnat, ani přípitek, abych neurazil. Nejtěžší odmítnutí zatím bylo v nový práci, kdy jsem přijal nalitou šampusku na kancelářské mikrooslavě a chvilku uvažoval nad tím, co by se stalo, kdybych si tuhle jednu jedinou skleničku dal a nikde o tom nehovořil. Nakonec jsem ale vykodrcal omluvu, že nepiju krátce a že to ještě neumim odmítat.

I když to je na Bulovce vlastně nečekaně vlídný, se vším tím přebalováním, vyvařováním a kojením je znát, že zkrátka nejsme doma. Po letmým klepnutí na prosklený dveře každou chvilku vejde a chce něco měřit, ukázat, podotknout, opravit, Mařenka se před kojením a po kojení musí zvážit na váze na chodbě. Neustálé polobdělé balancování mezi unaveným intimnem a pravidelnou mašinérií velké, unaveně oddechující nemocnice. Těch různejch rituálů je hromada. Vidim je v nevyspalejch očích svý holky.

Některý z nich.

Napsal jsem dneska ráno písničku. Poslední letošní pro Zvíře. Abychom měli případně co přidat a na čem se hezky vyzpívat k závěru, když nám to půjde dobře.

Písnička se jmenuje Nejsi sám, a jestli se mi to správně povede, zkusim ji přidat k postu. A jestli ne, pustim si ji sám a budu u toho koukat, jak se Matt vrhá do zlověstné mlhy.

dobrou noc, Marušky
dobrou noc, Zvířata
Dobrou noc, Matte Damone
dobrou noc, Světe

Po těžkým dni

Namátkou pouštím Spider-Mana, vedle na gauči funí malá Maruška ze spaní, Mášu jsem zaslechl, jak se převaluje vedle v ložnici před chvílí.

Dneska to nebylo snadný. V práci se mi (sice) povedlo rozetnout jeden z mnoha úkolů z nečekanýho úhlu.
Učim se, svym tempem. Těsně před odchodem ale bylo najednou potřeba něco poslat hromadě lidí a postupně to prokyslo na všech možnejch dílčích stupních. Doběhl jsem domů a snesl Marušku v kočáře deset minut před její objednanou návštěvou u pediatričky.
Absolvovali jsme nakonec hned několik prohlídek a domů jsme jeli utahaní a celí schlíplí a pomordovaní. Zítra uvidíme, co a jak dál.
Říkám si, že nejvíc budu platnej co nejpevnější a dobré mysli. A tak si pouštim toho Spider-Mana a vedle šelestí dech našeho miminka

a tak to teď kolem spí

okamžiky čirýho štěstí

ze světla posílám do tmy

modlitby

 

Dobrý večer

Zrovna dneska jsem přemýšlel o tom, že kdybych měl blog, napsal bych si na něj:
Pořád dokola mi telefonuje finanční poradce ze Swiss Life. Chlápek, kterej mě dostal na starost po panu Kováříkovi, kterej, alespoň co vím, se před dvěma lety tak trochu nečekaně rozvedl a zmizel. Novej chlap je mi nesympatickej, nejradši bych se s nim už nikdy neviděl. Ale nenapadlo mě, že by to vlastně bylo možný jednoduše zařídit. Prostě se s ním rozloučit. Snad nebude žebrat a slibovat, že má za mě prémie.
Taky mi telefonuje táta, kterýmu to ne vždycky stihnu a můžu a chci zvednout. Chce se nejspíš zeptat, kdy za ním přijedu, když nám nevyšel vejlet na horolezeckej sraz v pátek. Nejspíš za nim přijedu v pondělí, kdy má pohřeb můj nevlastní otec, Jirka Čížek, co zemřel minulou středu nebo čtvrtek.
A pak mi taky volá máma, který to jinak zvednu skoro pokaždý, ale stejnak to nestihnu úplně pokaždý a tak pak volá Máše a pak zase mně…

Kdybych měl blog, tohle všechno bych tam mohl napsat, říkal jsem si. Fakt že jo. Ale došlo mi, že blog nemám. Že jsem si ho nechal zmizet v zuřivym požeráku internetu, i když ještě někde určitě plavou trosky souvětí a odstavců. Dokonce snad celejch dnů a tejdnů.

A dneska večer mi pak Máša s tajnosnubným úsměvem ten blog dala.

A já mám radost a chuť si do něj poznamenat:

Že jsem dneska myslel na všechny tři lidi, co mi většinou volaj, když jsem v kočárku vozil sem a tam naši pochrupkávající dceru po parčíku v Neratovicích a v podzimním sluníčku četl za chůze zatím báječné Spící obry.

A taky že jsem míjel a pozdravil dva důchodce, kteří se sesedli na lavičce.
„Vidiš to?“ ptá se stařeček třaslavým hlasem.
„Krása, já se moc ráda dívám na děti do kočárků,“ chrumká paní a já si řikám… mít tak blog.

Pro dnešek stačilo.
Dobrou noc.

Z vraku blogu – zápis číslo 54

Paní B. jede. Dneska se jí chudákovi přihodilo tohle.

Naše část školy (teda nový počítačový učebny) se z důvodu častých krádeží pečlivě zamykají. Brzo ráno musí paní B. přijít a učebny odemknout, udělat si kafe a být…
No.
Jelikož máme v rámci počítačových učeben i jednu malou místnost, kde se dá spát (kvůli tomu, že tu kolegové občas přespávají, já zatím nikoli a až ano, tak z toho podám obsáhlou online reportáž, na jejímž konci bude nějaký záhadný zmizení třeba) spal tady dnes večer jeden z mých kolegů. Toho jsem dnes ráno potkal mračícího se v Albertu jak divoce kráčí pro snídani. Z paní B. nahoře po statečném prohlášení: Asi jsem naštvala pana kolegu… vypadla smutná histore o tom, jak ho kvůli nějakým klíčům, které po ní někdo chtěl, musela probudit. Hm, kolega asi dělal dlouho do noci a tak spal chvilku, takže byl asi trošku napruzenej, že ho někdo vzbudil
Zkrátka pan Bartáková mi líčila jak se na ni utrhl a nespravedlivě ji obvinil z horlivosti, a celou lamentaci (nářek) zakončila tim, že kdyby chodila pozdě (naráží tím snad na někoho?) byla by hvězda (určitě naráží).
Samosebou se cítí dotčená a určitě zaslzela. Teď se asi zklamaná že jsem jí, kromě svého oblíbeného triku (Nic si z toho nedělejte paní B. tohle přece není žadnej skutečnej problém) kterej zatim nikdy nepomohl, nijak výrazněji nepomohl.
Teď zakašlala.
Pohybuje se celou tu půlhodinu co píšu potichu za mými zády, cítí se smutná a uražená. Chudák paní B.

Včera večer jsem uložil Zuzi (po ranním vstávání a zas před ranním vstáváním – už je asi v Českých Budějovicích) a šel navštívit přítele Kašpárka.
Umotalo se něco malého, uvařil se čaj, podívalo se na Trio Beleville a šlo se spát. Teda já šel domů.

Zuza ráno vstala ohřála si čaj, dala mi pusu na čelo a vyrazila do školy… teda obdiv pro ni.

Teď se mne kuba sedláček po icq zeptal, jak se má můj táta.
Zcela popravdě jsem mu odpověděl to, že:

střídavě, prej teď v sobotu zase boural ale vic se dozvim asi až v neděli, je částečně pořád bezdomovec ale zatim má vlastně furt kde bydlet, i když těch věcí, co jsou jeho, povážlivě ubývá.

Tyjo, je to hustý… svět má teda různý způsoby použití, různý druhy zážitků.
Hm, jdu mu zavolat.