Neni to vždycky zadarmo

Jsem unavenej a nepříjemně napjatej.
V hlavě mi naskakujou věci, který bych potřeboval.

1)
Bejt (nejmíň) tejden doma s holkama. Nebo na nějaký chalupě, v hotelu, v závětří a klidu. Nemuset se stresovat nesplněnejma úkolama. Odpočívat, vařit si, jíst, mazlit se s Maruškami, přebalovat, uspávat, číst a koukat na Twin Peaks.*/

2)
Režiséra klipu, někoho, kdo by se o to celý postaral, vymyslel, dotáhnul, sestříhal a včas předal. Už potřetí se nám krátce před ofciální premiérou klipu stalo, že žádnej klip nemáme. Potřebujeme ho a budeme muset napnout s poustu sil, který teď ze svýho úhlu pohledu nevidim.
Věřim a cejtim, že to dáme.
Ale zrovna teď si trochu připadám, jak ti běžci, co v posledním kilometru maratonu, pěkně na očích všem cílovejm tribunám, ztratěj poslední zbytky sil. A mám samosebou strach, že jak se budu srandovně a dojemně belhat k cílový čáře, všechny ty uběhnutý kilometry mi zase protečou pod nohama

Hodně mi ale pomáhá fakt, že už tyhle ataky znám. Vracej se v nich všechny  nejistoty, který ustoupily v časech aktivní práce. A pak, když jsem výsledek svýho snažení vložil do rukou někoho jinýho, přestal jsem bejt pozornej. Věnoval jsem se dalším zvířecím aspektům.

Řekl bych, že vzkaz je jasnej.

Nikdo jinej to za nás nenatočí.

Zbejvá 15 dní.

*Koukání na Twin Peaks a sledování Lynchova přístupu k vyprávění a snímání mi dodává spoustu odvahy a inspirace… to jen tak pro pořádek

Stop watching the news

Morisseyho jsem potkal v sauně. V sauně hotelu Olšanka, kam jsme chodívali s Petrem Vizinou a kde o něm jednou mluvil. Taky jsem věděl, že ho má rád Fiksupojka, ale moc jsem nechápal proč.
Poprvý jsem si zanotoval během 500 days of Summer.
Potom mě rozesmával a těšil klip I’m Throwing My Arms Around Paris.

Jak ten chlap zpívá? Jak bezostyšně elegantně využívá a překračuje běžný žánrový klišé. Je v tom něco umanutýho, tvrdohlavýho, sebejistýho.
Něco nadějeplnýho. Minimálně pro všechny introvertní snivce, co si vykračujou po tenkejch lanech vlastní imaginace do mlhy.

One man

Kolegyně dneska odjely i s mým šéfem do Bratislavy. Za oknem mlha, vevnitř teplo a korporát. V obří budově šuměj všechny ty rozvody, hadice, vedení… všechno to pulsuje datama a informacema.
Dny jsou naplněný prací a podzimem.
Maruška je překrásná odměna na konci každýho dne. Odměna, která tě ně vždycky nechá tak úplně dospat. Radost k nepředání.

Školení

Dneska jsem, kromě jinýho, vedl školení Jak dobře psát, který vymyslela a připravila Máša a který jsme spolu finalizovali a hlavně dvakrát úspěšně přednášeli pro Newton media.
Dneska jsem na to byl sám, ale myslím, že se to taky povedlo. Slečny a paní se zdály, že jim přinejmenším některý z těch rad přijdou k duhu. Bylo to zábavný a bavilo mě to. Navíc může člověk v Home Kitchen vypít kafe kolik chce (pokud je teda lektorem či školitelem, případně školeným… dobrýho kafe.
Z venku svítilo slunce.
Telefon jsem měl nastavenej na leteckej režim a většina hovorů s dalšíma úkolama padala do nicoty.
Od včerejška jsem Michalovi PAřízkovi dlužil sloupek a komiks. Sloupek už jsem stihl napsat dneska v OKU, komiks dodělávám právě teď. Zrovna se rovná pod počítačem, na kterým píšu.
Je o tom, jak jsem se včera potkal s Dájou a jak mi vyprávěla o desetidenním výcviku vypassana meditace.

Po očku sle…
Chtěl jsem napsat, že po očku sleduju kočku Placku, jak zvědavě kouká do Maruščina košíku, ale po sle do něj plynule vkročila, což jí ještě nedovolujeme, takže jsem ji vykšákal ven. Místo ní si vedle mě vyskočil kocour.

Pohyby koček, občasný vzdychnutí miminka a Mášin neslyšnej spánek za zdí tvořej stěny mýho vesmíru.

Máme krásný nový žlutý křeslo z IKEA, který jsme byli koupit s mámou při její sobotní návštěvě. I s taburetem. A skříněma, který jsem nestihl složit.

Před koncertem

Před dvaceti lety (což překvapivě neni až tak dávno) bych byl celej předešlej tejden jako na trní, protože máme koncert. Před deseti to samý, děsně bych se to snažil všechno stihnout v práci a pak bych jel do klubu, čekat na kluky z Obří broskve, až přijedou s hodinovým spožděním, pak rychle zaparkovat před Rock Café a zpocenej běhat s kombem, s kopákem, s basou a kytarou, který ti sjížděj z ramene, kombo mlátí do holeně.

Nechci říct, že teď jsem klidnej. Už mě to strhává, ten proud, za dvacet minut vybíhám z T-Mobile a skáču do auta, který má pak ještě další tři minuty možnost vyjet zadarmo z parkoviště OBI, kam jsem zafrčel před hodinkou a půl. To jsem zrovna s čtvrthodinovým spožděním přijížděl na schůzku odloženou už předtím o patnáct minut. A před tím jsme jeli s děvčaty z Bulovky, kde nás napřed nechali hodinku v sedě uležet a pak Mařence nadvakrát brali krev, což si asi umíš představit, jak to je pro čerstvý rodiče neradostnej moment.

Vstávali jsme brzo, abychom všechno stihli a od tý doby je čas napjatej jak struna. Může prasknout?
Těžko říct.
Co by nemoh.

Chtěl jsem říct, že to je celý větší, barevnější, dobrodružnější, ten život. Než jsem si ještě nedávno myslel. Že to je našvihaný a že mi to zároveň pomáhá rychle třídit priority. Což znamená dokončit i tenhle rozepsanej post, protože tu jsou ještě nějaký maily a ručička parkovacích hodin, nakládání doma, nakládání v Heřmance, nakládání u Palmovky a parkování před Café v Lese a nošení a kombo, bouchající do holení…

Z klubu hlásej 110 lístků prodanejch v předprodeji. To by mohlo bejt velikánský

Spi, moje

Maruška spí s otevřenou pusou, pod přivřenejma víčkama jí jezdí oči, jak sleduje nějakej snovej děj. Podle něj i dejchá a občas zafuní, nebo vyrazí takový drsný zachrchláníčko, úplně slyšíš, jak si čistí krk…
Z počítače bublá psychillovej vesmír a já dodělávám rozhovor do FULL MOONU a obrázek k pátku 13. pro Club -Mate.

Je to moc příjemnej čas. Líbilo by se mi mít před sebou víkend už zejtra, abych mohl jít spát až za dlouho a zítra tak polehávat a pospávat a probouzet se celá rodina v příšeří podzimního dne.

Ale tak to zítra nebude.
Bude to nabitý den s důležitým koncertem na závěr.
A bude to bezva den. Takže to jdu dodělat, ať se svezu s další vlnou kojení až do hajan.
Dobrou

Kosmopsychologie

Transpersonální ozvěny… je článek, jehož název by mne před pár lety vůbec nenalákal. A ani teď to nebylo na první dobrou. Nebejt toho, že jeho autora Michala Petra znám ze svejch vejletů do lesů, asi bych si ho ani neotřevřel.
Ale otevřel. A když jsem na něj během dne na liště narazil asi potřetí, dolouskal jsem ho. Nesvědčí tohle prostředí hluboké práci.
Ale nemůžu chtít po prostředí, co si nedokážu zařídit vevnitř… žejo.

Každopádně mě ten článek zaujal, rezonuje s věcma, který mi pomáhaj ujasnit si místo na světě. A ve vesmíru. A ta jednoduchá myšlenka, že vlastně celej vesmír je vědomí, by vysvětlovala takovejch věcí a otevírala tolik dveří, až se mi z toho tak roztomile chvěje srdce. Tak moc tenhle dílek skládačky zapadá mezi ostatní, který se mi teď objevujou v životě.
A jsou to pěkný dílky.
Držím je v ruce a pomalu koukám, jak se z nich začíná skládat něco většího.

„Je proto občerstvující slyšet úvahy vycházející ze studia rozšířených stavů vědomí a podstaty skutečnosti o tom, že vědomí je kosmický fenomén, ne produkt mozku. Že máme sice korelace mezi stavy vědomí a procesy v mozku, ale to není důkaz, že vědomí pochází z mozku. Že vysoká uspořádanost a schopnost interakce živých i neživých systémů s lidským pozorovatelem může být projevem ne toho, že vesmír má inteligenci, ale že vesmír je inteligence.

Jak to ovlivňuje běžný den v práci, v manželství a s dětmi? Nevím jak vás, ale mně možnost, že žiji v poli inteligence, která je nedílnou součástí vnitřního i vnějšího prostoru, zaplavuje jakýmsi klidem a troufám si říct i možností vydechnout a spočinout v náruči přítomného okamžiku. Zvlášť v době, kdy jsou věci nejisté a v pohybu. Může být užitečné si připomenout, že právě nejistota je součástí každého iniciačního procesu. A že hrdinská cesta, tedy cesta za pokladem sebepoznání, směřuje právě do hloubky a nejistoty, aby se nakonec hrdina mohl vrátit domů, ale změněný.“

Michal Petr

 

DOMA

Už od pátku jsme všichni doma. Odpočíváme, usazení na šedivém gauči jako na palubě luxusní záoceánský lodi. Koukáme na filmy, seriály, odpočíváme. Celá rodina, včetně dvou ks. koček.
Jsme spolu.
V tyhle dny mi přijde, že bejt doma, je ta nejlepší věc na světě.
A i když vím, že nás, že mě to zase potáhne na cesty, na koncerty a do lesů a k moři…  teď je teď…

Doma
Jako srdce
Ve mě

únavička

  • poprvé jako klient v agentuře
  • hodina a půl práce v oku
  • rychlý žehlení
  • na Bulovku
  • desítkou do Bullerbynu, kde maj DMZ potřetí za sebou vyprodáno
  • doma už neudělám nic, klížej se mi oči a kocour už mne jde uložit ke spaní… dobrou