děcka

tak radioaktivní zatím nejsem, jak se sluší říct. do Ikemu na 7:15 jsme sice s Mášou dorazili, ale žádanky, které prý bude možné dodat později, nakonec nebylo možné dodat později. byl jsem tak rád, že jsem se vůbec nezlobil, že jsem vstával zbytečně. a Máša to tak asi měla taky. měl jsem taky radost, že se budu moci objímat s malou Maruškou. jak jsme byli na absenci dotyku připravený, dělalo nám pak během dne velkou radost, různě se objímat, bylo to bezvadný.
odpoledne přijel brácha Jirka a bylo to s ním bezva. kolem sedmé, když dorazila Linda na plánovanou největší pizzu na světě, už jsme byli docela utahaní. Pizzu jsme si dali druhou největší na světě, byla moc dobrá a nakonec jsme vydrželi docela dlouho povídat. Brácha šel s kámošema na Dunu a my si užívali tu naši kudrnatou kamarádku po dlouhatánský době pro sebe a povídali jsme a povídali…
ve středu jsem s bráchou vyrazil odpoledne do Brna na koncert do klubu alterna, kde jsem hrál půlhodinkovej set před písničkářem Zapomělsem, kterýmu jsem pak pokřtil desku. Byl to moc hezkej večer. Jak hraní, tak krátký setkávání s pár, většinou spíš internetovejma kamarádama. Tak cesta a povídání s Jiříčkem. Asi stokrát jsem byl rád, že je se mnou a že to celý nejedu sám. A že to je zrovna on, kterej už je zase jednou nohou na nějaký cestě. Snad nám vyjde setkání u Jeníčka na horách.

ve čtvrtek jsme ten náš švitořící poklad odvezli k babičce do Český Lípy. A odjeli do hotelu Berg ve Starých Splavech, kde jsme se následující tři dny a tři noci rekreovali. Velkej vejlet okolo Mácháče, návštěva večírku k ukončení sezóny v penzionu Rút i baru Republika na náměsti v Doksech included. Ha.
Dlouho jsme neměli takovej čas na sebe navzájem, na povídání, procházení, čtení, sezení v sauně a v bublinkový lázni.
Návštěvu hodnotím deseti z deseti starosplavských medvědů a ještě nám laskavej PiR v neděli brzy ráno přezul vůz jménem Jeřabina, takže jsme na zimnim.

Včera jsem brzo ráno jel na Endokrinologii tramvají číslo 12 na Plzeňku, přes most přes Smíchovský nádraží, přes přechody, kudy svištěj auta od Baranďáku a ze Strakonický a od Plzně a z Radlický… tam teda moc nesvištěj. Vyzvedl jsem si ty žádanky a termín další návštěvy Ikemu, kdy mi dají kapsli se slabým roztokem radioaktivní látky, aby otestovali, jestli se na mne léčba radiojodem hodí, už mám v kalendáři.

Dneska ráno jsem vyrazil prodloužit parkovací oprávnění. Poprvý v řádným termínu, asi o tři tejdny dřív, než je potřeba.
Holky se šly podívat do Národního Muzea na velrybu. A tak jsem vytáhl větší plátna, jedno nový, druhý starý na přemalování. A maluju v obýváku. A řikám si, že napíšu aspoň jeden post. A s tím Filmem Naživo můžem počkat. Až bude ten link, na kterým se na to bude mlžný podívat. A nebo prostě zase jindy. Ať se, himmel, dostanu k těm plátnům.

Je tu listopad. Zítra to budou dva roky, co se rozloučil Kouba, dědeček, co umšel. S velkou láskou na tebe vzpomínám, tatínku můj milej zlatej.
Plešatej.

Minulej tejden

minulej tejden byl jeden z nejnabitějších tejdnů posledních pár let. Posuďte sami:

v neděli Festival osamělých písničkářů. Klasická fraktálovka. Člověk tam jde jen na chvilku, pak vpluje do tý intenzivně lenivý a tvrdošíjně lehce androšský atmosféry Kaštanu. Petr Váša valí na vlak do Brna. Martin Kyšperský s přehledem ovládá kytaru i náladu v sále, Michal Bystrov tradičně melancholicky pobrumlává a shazuje svý talenty. A Jan Burian se klidně usmívá, potřese si rukou s každým. Moc hezky se mi hraje i s kašlem v první písničce, což je asi nějaká místní tradice.
Dlouze si pak povídám s Danem a Anežkou Kunštátovými, kterým jsem někdy před rokem, nebo dvěma hrál na svatbě. A nějak jsme se skamarádili. A pak jedu domů taxíkem i s věcma a pomalu se všechno zase zavinuje do spirály a když se na to dívám teď zpětně, už je to zase takový klidnější večer v přátelském Kaštanu.

V pondělí jsme měli s Mášou křest knížky. Pamatuju si z toho hlavně fakt, že to uteklo tuze rychle. V jednu chvíli nesu od taxíku kombo, novej pedalboard a kytáru, padá mi to a klouže z ramene. A v druhym okamžiku už jdu s Maruškou, s Aid Kidem a Anežkou a s Jirkou Vaňkem na tramvaj.
Jirka Vaněk nakonec Vřeteno pokřtil. Kratičce po skončení ceremoniálu dorazila uřícená Terezie, kterou jsem o to poprosil původně. Ve chvíli, kdy došlo na křest, byť posouvaný, zkrátka v sále nebyla. Moc mne mrzelo, že bylo vidět, jak tuze je jí to líto. Navíc po všem tom běhu a spěchání a přesouvaných hodinách se studenty. Takový momenty si člověk taky zapamatuje.
Během večera se jí ale nakonec vrátila dobrá nálada a tak se mi trochu ulevilo.

V úterý jsem brzo ráno frčel tramvají na Endokrinologii, kterou mám teď u Radlické, v ulici se srandovním názvem Ke Koulce. Pan doktor Zamrazil mi řekl, že se moje štítná žláza po předchozím zhoršení zase zlepšuje. Ale že by mi stejně doporučil terapii radiojodem. Rovnou znovu zkontaktoval paní z Ikemu, aby se to celé popostrčilo.
Léčba radiojodem má tu výhodu, že během případný operace, by mi snadno mohli nějak porušit hlasivky. Čemuž se radiojodem vyhnu. Ale taky nevýhodu, že budu muset bejt aspoň 16 dní někde stranou od Marušky a Máši, protože budu radioaktivní.
Legrace, žejo. 16 dní jsem ještě, co se Maruška narodila, bez děvčat nebyl.
Odpoledne jsme měli schůzku s Andym Fehu a týmem Filmu Naživo. Byla to důkladná schůzka, kde jsme si prošli celej scénář a všechny možný varianty dotazů a připomínek. A na konci jsem z ní měl moc dobrej pocit, i když jsem se sobotního natáčení začal bát trochu víc. Přece jenom bylo po dlouhatánský době a jednom přesunu najednou tak blízko.

Ve středu se u nás kolem desáté stavil pan Kašpar z týdeníku Téma, kterej se mnou dělal docela dlouhej a podrobnej rozhovor. Hodně jsme se zapovídali, vedle pokašlávala Maruška. Tu na křtu knioh prohlédla zběžně a přes mikrofon poslechla její pediatrička. A podle všeho má Maru adenovir, cca třítýdenní nepříjemnou otravnou nemoc, při které se běžně stává, že děcka v noci kašlou až z toho blinkají hleny. Což je bohužel pravda.
Od půl druhé jsme měli v restauraci s divným názvem SmetanaQ sraz s Ondrou Mikulou a Petrem Ostrouchovem. Rád bych s oběma pány během následujících dvou let spolupracoval na desce, o který toho jinak zatim moc nevim. Jen, že se mi na ni pomalu začínají sbírat písničky. A že bych ji rád vydal pod svým jménem nejspíš někdy v roce 2023.
Po schůzce jsem se ještě na chviličku otočil doma a tam mě vystřídala babička Maruška s červenou pusou a já frčel do divadla Štvanice. Máša totiž v tu dobu instalovala výstavu fotografií, které studenti dlužili zesnulému profesorovi Filipu Lábovi. Kolem páté hodiny se mi ale nepovedlo sehnat žádného taxíka a tak jsem vyrazil vlastním vozem.
Naše režisérka Kasha bohužel onemocněla covidem. A tak jsme poprvé jeli technickou zkoušku bez ní, jen s Davidem Košťákem, kterej se stará o dramaturgii. A pak taky poprvé představení bez naší režisérky. A dopadlo to dobře.

Ve čtvrtek už si Máša připravovala přednášku na Fetish night a zároveň jí čekal závěr instalace a vernisáž výstavy Unfinished… Dopoledne jsem tedy byl zase s Maruškou a kolem druhé jsme se vystřídali… já vyrazil zase do Vily Štvanice, kde jsme točili „dýchací“ část do klipu Do tmy. S herci z představení, Aničkou a Honzou a s Lindou a Ondrou Matajem za kamerou.
Povedlo se natočit moc hezký záběry. Linda s Ondrou jsou ale nespokojení s tím, že jim přijdou tmavý. Mně se naopak zdá, že lehkej šum, kterej to způsobuje, bude materiálu slušet a bude ho oddělovat od jinak krásně natočenejch průchodů lesama a loukama a mlhou. A taky na mne působí velmi dokumentárně, tudíž záběry, jakkoli stylizovaný, působěj, jako byste se koukali na skutečnou práci. Až mne Máša upozornila, abych to probral s našimi učiteli, abych místo pozornosti a osvěty nepřitáhl spíš nějaký nedorozumění a dezinterpretace. Věřím ale, že to bude v pohodě.
Představení, které po natáčení následovalo, bylo snad ještě hezčí, než to den před tím. Tentokrát nebyl ani David, takže jsme byli „bez dozoru“. Ale všechno, nebo skoro všechno, zaklaplo, jak mělo. A krásně je vidět, jak se text a situce usazujou. Jak se v nich Honzík s Andulkou rozkoukávaj, jak je rozvíjej, obohacujou, proměňujou. Navzdory mejm obavám a brblání, že divadlo spolkne spoustu času a energie a je to pořád dril a málo volnosti a pouštění se do toho proudu, kterej tak rád navštěvuju během koncertů… navzdory tomu se mi Les sebevrahů a práce na něm a s celým týmem, moc líbí. A rozvíjí mě, ukazuje nový možnosti a cesty.

V pátek jsme měli jen krátkou zkkoušku na Film Naživo přímo na Bohnickým hřbitově bláznů. Jeli jsme tam na půl třetí odpoledne a celý hřbitov zářil žlutým listím a světlem. Po předchozím větrným dnu ještě občas profouk ledovej vítr a tak jsem za těch pár desítek minut stihl docela vymrznout. Ale místo, štáb a Andy Fehu mě celkem snadno přesvědčili, že to bude bezva.
Po návratu jsem zavolal na jeden nezvednutej hovor a dovolal jsem se do Ikemu na oddělení nukleární medicíny. V pondělí (což je dneska) si mám vyzvednout od svýho Endokrinologa 3 žádanky a v úterý v 7:30 se mám v Ikemu hlásit. Prej mi něco píchnou a všechno vysvětlej. Když jsem tam dneska volal, pověděli mi, že mám přijet, i když jsem si žádanky vyzvednout nestihl, bo je pan doktor takhle rychle ještě nestih připravit. A píchnou mi prej malou dávku nějakýho izotopu. Aby viděli, jak se moje štítná žláza chová. A ničemu to nevadí. Do druhýho dne se to všechno vyloučí… jen teda nesmim objímat Marušku.
Když jsem se ohradil, že to si nejsem jistej, jestli bude možný, když jsem s ní, chuděrou nastydlou doma. Paní mne ubezpečila, že o nic nejde. Že to se přece dá vydržet, když člověk zapojí zdravej rozum.
Marušku si teda zítra vezmou holky, Jindřiška a Máša. A budou s ní celej den a možná noc někde stranou. A já si budu trénovat, jaký to je, dávat si bacha na to, koho a čeho se dotýkáš.

Tak takovejhle tejden, moji milí. Tejden, do kterýho ještě chybí sobota, kde se odehrál Film Naživo s kapelou Zvíře jménem Podzim. Naprosto neuvěřitelnej a kosmickej zážitek z vesmíru, kterej jsem nedoufal, že budu moct navštívit.
Ale to už bude zase jinej post.
Teď už zase dobrou noc.

Zvíře naživo a křest knih

Pod rouškou tmy se přiblížilo naše zvířecí angažmá v projektu Film naživo. Je to projekt, se kterým původně přišlo divadlo La Putyka, když loni nemohli hrát. A o spolupráci jsme se bavili právě už před rokem, kdy nás doporučila Veru Linhartová, která s La Putykou hraje.

Dopadlo to celé ale až teď, tedy příští sobotu. Celý to bude naživo režírovat Andy Fehu a já osobně jsem teda dost napjatej. Protože na ničem takovým, zvlášť živě přenášeným, jsem ještě neparticipoval. A vůbec si to neumim představit.
což, jak jsem si ověřil, nevadí.

mnohem blíž je jiná událost.
v pondělí 18. 10. od sedmi v Kasárnàch Karlín pokřtíme s Mášou naše knížky. Zvu srdečně všechny. Hele, tady je dokonce obrázek:

Pusinky jsou zdravé

povídá mi Maruška, krátce na to, co mne majzne před spaním do ucha, pak mi na něj jemně foukne a dá mi na něj výše zmíněnou pusinku.

“…pak taky lístečky. A bonbóny. A sladkosti,” pokračuje, když vidí, že jsem se chytil. Je pozorná, upovídaná, chytrá, veselá. Krásně jezdí na kole. Dneska poprvý přelítla přes řidítka. I díky helmě a vejšce malýho modrýho jízdního kola to dopadlo dobře. Jen už teď ví, proč jí kladu na srdce, ať brzdí radši brzdou zadní, a to spíš průběžně, než natvrdo.
“Naprdo, “ jak by zopakovala Maruška.

Můj stín

Začalo to vlastně na Zátkovic svatbě. Davídek Lanštoff, kterej se pravidelně objevoval na canny.obribroskev během prvních let blogu a kterej v současný době vede vydavatelstvbí Tranzistor, mne oslovil s nabídkou textařské práce pro jednu slovenskou zpěvačku. Z jedné slovenské zpěvačky se vyklubala Zuzana Mikulcová, extrémně nadaná hudebnice, na jejíž desku Fúzie jsem napsal dva texty.
Fúzie je ambiciozní projekt. Zuzka nazpívala písničky, duety, se spoustou různých hudebníků z různých zemí. Vystupuje na ní Dan Bárta, Peter Lipa, Barbora Mochowa nebo Lara Abou Hamdan. A žánrově se pohybuje ve vodách luxusního popu. Nebo tak si to nějak představuju. Konzervatoristicky vycvičený zabijáci se spoustou citu, zpěvačky a zpěváci s fenomenálním rozsahem, dotažená produkce. Psát ty texty pro mne tentokrát bylo těžký, oba jsem zkoušel na několikrát a oba povolily až po několika měsících. A mockrát jsem si myslel, že už to vzdávám.
Nakonec se ale oba vylouply moc hezky. A Zuzka si skvěle poradila s tím mým charakteristickým frázováním.
Písnička Můj stín se mi otevřela, když mne napadlo, že bych ten duet mohl napsat pro Zuzku a pro sebe. A přinýst z těch svejch alternativnějších zákrut něco výsostně svýho. Dotek stínu. A už to jelo, nakonec jsem měl text hotovej za pár hodin.

Tajemný bylo i natáčení, kdy jsem jednou pozdě v noci a pak druhej den brzo ráno přijel do Vodičkovy ulice, kde jsme v už a ještě prázdném exteriéru restaurace Interiér a styl (nebo tak nějak) naživo písničku natáčeli. Nevybrali si nejjednodušší cestu. Naopak. Neumím si představit nic moc složitějšího, než točit videoklip a základ hudby přes vysílačky naživo, s celou kapelou roztroušenou po velkým prostoru. Ale všichni kluci a hlavně jejich slečna šéfová, jsou extrémně nabušení a naskillení. A i v těch pět ráno zpívala Zuzka neuvěřitelný mordy.
Tady je konečně venku i video. Fúzia má křest 23. 10. v Jazzdocku. A já tam nejspíš pojedu z natáčení Filmu naživo, kterej ten samej den točíme se Zvířetem a režisérem Andym Fehu.
Žiju bohatej a plnej život. Až jeden občas zapomene na odpočinek. O víkendu jsme měli jet na hory za bratrem Pankáčem. Maruška ale pořád kašle a v tejdnu se to napřed zlepšilo a pak zhoršilo. A tak jsme zůstali doma. A podle toho, jak všichni poleháváme, to nakonec bylo dobře.
Je potřeba i odpočívat.
Volit jsem byl včera.
Ahoj.

světlu

tolik věcí, že to snad ani vypsat nejde.
dva víkendy za sebou jsme na začátku září trávili v lesích. Jednou jsme asistovali při závěrečném víkendu letošního dvouletého ročníku Stargate. A o týden později jsme pak graduací zakončili náš dvouletý workshop, který se protáhl na tři. Tolik jsem se bál, že to s Maruškou nezvládneme, nezaplatíme, neseženeme hlídání. A i když to skutečně někdy bylo všechno úplně na knop a hlídání odpadala skoro pokaždé… a na páteční večer našeho závěrečnýho víkendu mi připadl křest alba Puls v Akropoli…
ale všechno nakonec dopadlo dobře. Všechno nakonec dopadlo moc dobře. Jak asistence, tak i náš vlastní víkend, byly úžasný. Akropole se úplně organicky zapojila do hudebně energetickýho proudu, kterej byl mezi ty dva víkendy napnutej. Opakovaný vlny úlevy, který vlastně nějak doznívaj doteď…

Brzy po návratu jsem se vydal na krátkou šňůru s Kittchenem. po Akropoli to ještě byl Kabinet Múz v Brně, pak jeden plonkový den v hlavním městě mágů z hor, Jeseníku, a pak koncert tamtéž. Všechny tři koncerty byly parádní. Štěpán Růžička, kterej s náma hrál jako host, je úžasnej baskytarista, zpěvák, skvěle hraje na klávesy a navíc je největší zlatíčko. S Aid Kidem, Lindou, Blankou, Tomem i Danem jsme tvořili parádní tým a moc jsem si to užíval.

Bratr Technař přiletěl z Aljašky. To bylo radosti.

Hned pár dní na to se staly dvě věci.
Máše vyšla knížka Návrat z pískoviště, na který pracovala posledního půl roku intenzivně a před tím docela dlouho střádala, učila se, mordovala s programama, sbírala materiál. A knížka je to úžasná. Máša skvěle kreslí, parádně pointuje jednotlivý vtipy a efektivně i efektně rytmizuje spád četby volbou pořadí. Všechny ty léta redigování časopisů, vymejšlení vtipů na klíč v rekordním čase, i její vrozená zabejčenost, všechno to je v knížce znát. A ještě něco navíc, něco, co už na jednu stranu má a na druhou stranu nepřestává objevovat.
A taky jsme se Zvířetem jeli do Drážďan.
Servis jsme měli snad ještě lepší, než posledně. A to už posledně byl nejlepší. Steffen Wilde, kterej Jazzclub Tonne vede, nás má rád a vidí v nás velkou a jedinečnou kapelu. a tak nás taky prezentuje hostům a návštěvníkům. Na baru visí můj obraz, kterej jsem pro Tonne maloval loni v létě. Je nasvícenej, že vypadá, jako by byl na takový tý prosklený prosvětůený skříni. Aid Kid ví, jak se to jmenuje.
Večírek s kapelou a zároveň s Mášou je parádní, cesta s celou smečkou do luxusního hotelu ve staré sýpce, legendární.
V Drážďanech jsme s Mášou zůstali díky Steffenově velkorysosti ještě jeden den a večer. A ve čtvrtek se pak vrátili pro tu naši malou puštičku do České Lípy.
Marušce se ovšem znova vrátila rýma a pořádnej kašel. Máša si stihla ještě tak tak dojít pro jeden výtisk svý knížky na Veletrh knihy. A taky na ni něco začalo lízt.
V sobotu jsme se Zvířetem vyrazili do Přibyslavi. Věděli jste, že jsou dvě? Jedna až někde za Krkonošema. Jedna kousek od Jihlavy. A Havlíčkova Brodu. Byla to ta druhá a po Fryštáku to byl druhý, očividně původem velmi církevní, festival. Konal se na farní zahradě a brka jsme si chodili dávat zase radši za roh.
Ze zahrady byl ale parádní výhled do kraje a večer chlapi udělali z velkejch kusů dřeva obří oheň. Koncert byl skvělej. Je to velká radost, hrát s takhle hezky usazenou kapelou, kdy každej ví, co má hrát a má už prostor, trochu se rozhlížet kolem a třeba i zahrát něco novějš, jinak. Čím víc koncertů takhle za sebou, tím líp.

Nástroje jsme si nechávali v autě. Naštěstí jsem si vzpomněl, že mám v pondělí představení na Štvanici. A taky že jo.

V neděli ještě připravím a zorganizuju malou výstavu v našem vnitrobloku. Je to trochu výstřel do tmy, dost se bojim, že nikdo nepřijde. Nakonec ale někdo přijde, dokonce docela dost lidí. A ještě po skupinkách, postupně, takže na dvoře nikdy neni lidí upe mega. Pár obrazů prodám, popovídáme si s dlouho nepotkanejma kamarádama… a pak už je najednou večer a tma a je čas je jít spát.

V pondělí je to tiž to divadlo, žejo.
Od půl třetí projížděčka, od osmi představení. I tady jsme měli všichni tři hlavní aktéři dojem, že si to hezky sedá. Hlavně v písničkách, v tempu, v energii. I když jsem si po „předstávku“ dal jen dvě koly a pak zase jel tágem s kombem, pedalboardem a cigarboxem dom, než jsem se dostal do postele, byly skoro dvě.

Ráno se ukázalo, že je Máša nachlazená taky. Zatímco Marušce rýma a kašel pomalu polevujou, Máše se lesknou oči a různě průběžně heká, což je u ní nezvyk.
Když mě v úterý ve 12 vyzvedává dodávka, neodjíždí se mi snadno. Ale Olomouc je daleko a já musím právě naložit svoje cajky do dodávky a svézt se snimi.
Cesta uteče moc hezky. Chvilku trvá, než si porovnáme auta před Jazz Tibet Clubem. Ukáže se, že naproti přes ulici v kině Metropol hraje Dan Bárta s kapelou. otevřou nám krásnou velkou šatnu v kavárně, kam se dá projít z pódia. ale když si tam dáme všechny naše futrály, skoro osmdesát procent prostoru jima zabereme. A tak pak do modrýho soumraku sedíme venku na židličkách, pokuřujeme, povídáme si, sledujeme dava, co jdou na Dana Bártu. A pak se ještě hodinku čeká. A pak, když jdeme hrát, je i mnáš klub najednou solidně plný. Vlastně nejplnější klub, co jsme letos viděli. A všichni se z toho, že tu mohou být, radujou dost podobně, jako my. Někde kolem druhé písničky to zakplapne a pak se to akceleruje, akceleruje. A je to čistá krása.

Na podiu se cítím parádně. Jak s Kittchenem, tak podpořenej velikánským Zvířetem. Užívám si ten neuvěřitelnej rauš, kterej to dělá, kterej mi šumí v uších. A kterýho už se neděsim a nevyhejbám se mu… jen se prostě co nejdřív uvolnim. povolim, otevřu se.
a počkám, až hudba, rytmus a vibrace, až převezmou kontrolu. otevřu se světlu.

ráno jsme vstávali před sedmou. v koupelně před zrcadlem zjistím, že se mi nedaří vysmrkat nic z ucpanejch nosních dírek. jako bych je měl vystlaný a vytemovaný vatou. báječný.
v šest čtyřicet pět nás řidič Tomáš odvezl na nádraží. vlakem jedem čtyři a pes. za oknem dlouze svítá, pak přijde mlha a pak zase dlouze svítá. Cosi mi to připomíná.
Kolem půl jedenácté už jsem doma s holkama. Maruška pořád docela kašle. Ale chudák Máša je úplně vyždímaná, má horečku a celej den proleží v mrákotách.
Mně se dutiny zanášej víc a víc a kejchám a kašlu čím dál víc. Zatím jsem pevně rozhodnutej, nepodlehnout žádnýmu bacilu. V sobotu hrajem se Zvířetem v Kyjově. A v pátek na kytaru na křtu knížky. Tak si držím palce.
A jdu si dát další hrnek horkýho čaje.





září

čas strávený v lesích je vždycky hluboce přínosný
až je to někdy docela hukot
tentokrát všechno ale prosvěcovalo slunce na břitu léta a podzimu, i pracovní povinnosti a brzké vstávání byly radostné a lehkonohé. Dokončil jsem jednu z posledních asistencí a když všechno dobře půjde, budu mít hotovo i já. naučil jsem se, že když člověku ráno oheň u potní chýše na první sirku nechytne, je (pochopitelně) úplně v pořádku použít druhou. A třetí. A čtvrtou, pokud by bylo třeba.
Laskavější školu, než je tahle lesní, neznám.
Maruška strávila víkend u českolipské babičky a bylo moc hezké vědět, že se tam má taky moc hezky. V pondělí se ještě srdnatě vrhla do (mělkých pobřežních) vln Máchova jezera, podvečer jsme strávili na návštěvě v Nostalgické Myši a napřed si povídali s kapitánem Martinem a potom i Mirkou Bozděchovou, s nimiž jsme si během uplynulého roku, jak se říká, dost padli do noty.
Večer jsme dorazili uondaní a šťastnou náhodou našli místo na parkování…
večer jsem zůstal v pokojíčku, že budu uklízet před dnešní oslavou. ale nakonec jsem maloval a maloval a maloval. a pak jsem šel zalízt za těma dvěma Mariema.

a usnul jsem v laskavý tmě naší ložnice
často se snažím před spaním ve stručný modlitbě v duchu shrnout věci, za který jsem vděčnej. poděkovat. poprosit o to jedno přání, který mám i pokaždý, když zahlídnu padat hvězdu.
tak jako když jsme s Mášou stáli na Vysočině, pod neuvěřitelně obrovskou klenbou hvězdný oblohy, na který jsem po určitě dvaceti letech s otevřenou pusou sledoval mléčnou dráhu.
i když se snažím bejt skutečně věcnej, většinou usnu dřív, než skončím, než vzpomenu na všechny ty příbuzný a blízký, který pro mne znamenaj souhvězdí, mýho života.

a to září do tmy
ty jsi to světlo
buď to světlo




harfy na poli

Partu vynikajících lidí jsem neznal. Pustil jsem si je až večer před tím, než jsem s nimi jel na otočku na další tajný festival tohoto léta. Člověk nepropadne mamonu a navíc o tom nikdo neví.
Tenhle má ale dlouholetou tradici a z tajných festivalů pro malé a vybrané publikum patřil u nás mezi ty první. Tedy pokud nemluvím o dobách undergroundu, kde bylo různých podobných povyražení víc. Ale zase nebyl internet a taky bychom v těch dobách hlubokýho komanče za Krnov jeli ne čtyři a půl, ale třeba osm hodin.
I tak to bylo docela znát, ale megasympaťák Zdeněk Lichnovský, který řídil, to zvládl bravurně. Když jsem byl na výše zmíněným festivalu na jeho prvním ročníku, moc si z toho nepamatuju. Bylo to takový období. V Praze nás tehdy nějací laskaví lidé naložili s Honzou Kistanovem a my se probrali, oba v nějaký kocovině, až na místě.
Překvapivě mockrát jsem si na to vzpomněl a jako jazyk ohledává místo po chybějícím zubu, sladkobolně jsem si nechával vybavovat sporý vzpomínky na tu zvláštní kombinaci studu a opilecký pýchy, která tehdy provázela mý dny a noci.

Na poli u lesa hrály dvě harfenistky a kluk na buben, kolem posedávali lidi, taky jsem seděl. Přišlo mi, jako kdybych v sobě měl nějakou psychedelickou látku. Ale neměl jsem. Jen jsem prostě koukal zářícíma očima rozšířenýho stavu vědomí toho místa a okamžiku.

Čtení z Vřetena je bruselí na tenkým ledě. Často bejvám překvapenej, že lidi držej pozornost a i tady jich bylo vlastně dost. Chvilkama jsem se nořil do toho flow, chvilkama mě to zase vyhazovalo. Parta vynikajících lidí měla zvukovku, občas jsem se napojil a hrál s nima. A když jsem dohrál, začal jejich koncert. A to byla paráda. Celej tajnej festival to pochopil a všichni řádili, jako blázius.

No. A pak jsme jeli zase pět hodin domu. Snažil jsem se zuřivě bdít s řidičem, co byl v klimbajícím voze víc a víc osamělý. Když jsem dorazil domů, na východě už to světlalo.

Bylo to krásný.

okousanej

„tatínku, ty vypadáš takovej okousanej“
povídá mi v neděli Maruška. A musim říct, že jsem se tak docela cejtil. sobota byla solidní. dopoledne jsem dcerku odvezl k dědovi, odpoledne jsem vyrazil do Plzně, kde jsme hráli s Malým zvířetem. nakonec to bylo moc hezký. a opět jsem si uvědomil, jak mám pořád tendenci tomu formátu nevěřit, obávat se, že lidi by chtěli radši normální písničky, že se to nikomu nebude líbit. a jiné. a na konci se většinou ukáže, že se spousta lidí ponořila a užila si to a občas to má někdo mnohem radši, než velkou kapelu. I v Plzni to nakonec dopadlo moc hezky. Stejně, jako na tajném festivalu, kam jsem přijel čtvrt hodiny po půlnoci. Na místě už na mě čekal Aid Kid s Anežkou a Líbou, poposedávali jsme a povídali si. A někdy po druhý hodině šli hrát.
Při četbě Vřetena to ve větším počtu bylo podstatně náročnější, než solo. Místama jsem se docela zapotil. Ale celkově to bylo parádní. Spát jsem šel o půl páté. A na devátou jel s Anatolem Svahilcem a s (jeho) slečnou do Prahy. Když se kolem čtvrté vrátila Mářa od dědy, byl jsem, jó, byl jsem takovej tak akorát pěkně okousanej.