V Pomezí

Dneska jsme od rána do večera na Pomezí točili klip k Andulce. Záběry vypadaj neskutečně.

Bylo to náročný.

A mohlo by to bejt opravdu krásný. Děkuju všem, byla to dřina.

Veru, Ondra a Matěj po včerejším nahrávání předvedli neuvěřitelnou práci, ale všichni se zapojili, jak bylo možný. Krásná práce.

Štěstí. Naplnění.

Práce, která dává smysl.

Doma prázdnej byt, obřě Mařenky, dokonce i kočky, jsou v Lubnici. Velice mi tu všichni chybí.

Brzy vás čeká příběh o ztraceném a zázračně nalezeném kocourovi.

Teď mi ale padá hlava do vaničky se zmrzlinou. Dobrou noc, Marušky, dobrou noc, kočky, dobrou noc, Aid Kide.

Zejtra je pondělí.

 

Parní mašina

Když jsem byl maličkej, jedna z mejch prvních vzpomínek je děs z parní lokomotivy, která projížděla přes přejezd, možnmá v Český Lípě, možná v Poděbradech… každopádně jse mtam byl s babičkou a dědou a i když je parní lokomotiva podchopitelně cool, všechna ta pára a supění mě vyplašily děsivě.

Tyhle dny se řítěj dopředu taky jako taková velká parní lokomotiva. Perspektiva se mění. Někdy se na mě valí práce, neustálý balancování na hraně splněno/nesplněno, pořád je plno a ty intenzivní tejdny střídaj další intenzivní tejdny.
Jindy jsem jako ten vlak. Písty makaj, přede mnou jasně osvětlená cesta, je potřeba si máknout, zatápět pod kotlama a letět, dokud to vede takhle krásně rovně.
A pak jsem taky někdy jenom jako dvojlinka kolejnice, po jejíchž zádech se řítí svět, aniž by si všim, svět, kterej vidí tu jasně osvětlenou cestu a tak zatápí a letí.

Na dnešek jsme se moc nevyspali, Maruška večer dost pobrekávala, vždycky jsem ji na chvilku uspal a pak se zase probudila a s nespokojeným hudráním rozlepovala oči do světla. A ráno začala brzy, Máša ji vyzvedla z postele a pokusila se jí odebrat moč do nalepovacího sáčku.
Našel jsem je, jak spí na modrým gauči v obýváku, Máša na zádech a Mařenka na její hrudi, obě tiše spaly, doháněly divokou noc.

Venku je mlha.

Můj šéf Honza zrovna říká:

„Abys měla dobrý světlo, musíš mít napřed dobrou tmu.“

A s tím se jdu rozloučit, abych stihl dopsat několik zpráv o jednom systému, kterej končí a jiným, kterej začíná a do kterýho je třeba se přihlásit…

Po soustředění

Při cestě pro poslední várku věcí z naloženýho auta jsem si vytáhl služební telefon z kapsy tak nešikovně, že spadl rovnou na schody a po displeji se rozletěly praskliny, jako blázen. Dolní levá se drolí.
Byl jsem sprostej a po všech těch náhrnech posledních dnů na chvilku zoufalej.
Od čtvrtka jsme byli s Mášou a Mařenkou v Úštěku, kde nám v pátek začínalo soustředění se Zvířetem jménem Podzim. V pátek nám taky vycházela deska a tak jsme se po kratším pátečním hraní pustili do společnýho poslechu a pak do ohně a buřtů a piv a vín. A včera, po celodenním dlouhým a náročným zkoušení, přijeli večer kluci a holka z Prahy… a do půl třetí do rána jsme natáčeli klip. Když na mě došla ke konci řada, málem jsem v záběru usnul ve stoje a Aid Kid s hadičkou výživy zavedenou do nosu, na tom nebyl o moc líp.
Dneska ještě návštěva u babičky, kam dorazila i máma a brácha technař (dík za tu krabici, celofán je v Kingovi v knihovničce) a pak zamlžená cesta přes Boleslav.
A tahání věcí.
A rozbitej telefon, jehož oprava bude stát dvakrát tolik, než na kolik mě přišel první mobil. A to jde prosím (při troše štěstí) fakt jen o rozbitý sklo.

Nakonec se mi ale povedlo narazit přes Mejlu z Fixy, na kluka, kterej cenu seseká o třetinu a celý to ještě vyšvihne rychle a na počkání. A hlavně mi pak Máša po pevným objetí připomněla, že existuje spousta náročnějších situací z únavový nepozornosti, než je rozbitej displej.
Stačilo vlastně pár slov a dost se mi ulevilo.
Zejtra to dám spravit a bude.
Děkuju.

V pátek nám vyšla deska.
Za 14 dní hrajeme v Brně a vychází knížka.
Tenhle tejden zapadne mezi ty ostatní plný a výživný tejdny, jako by mezi ně patřil odjakživa.

Dobrou noc

V medový plástvi

V křesle pochrupujou kočky
V košíku ze spaní tence zavejskla Maruška
Ve čtvrtek jedeme na soustředění
V pátek nám vychází deska

Místnost je plná medovýho světla

Miminko v tom medu potichoučku roste

oběma nohama

potichoučku

venku skučí vítr a kapky ostře cvakají o parapet jako malí psi drápkama o dřevěnou podlahu. Přichází vichřice, divoký povětří, zejtra má foukat pořádně, berlínská ZOO bude zavřená.

ten nahatej chasník, co se krčí v jeskyni u blikajícího plamene ve strachu z divokýho světa venku, nakynul. Jako by mě o takový noci vyplňoval větší kousek.  I když sedím v prohřátým doma uprostřed metropole, záda mi škrábe ten pravěkej neklid.

a to mám velký štěstí, že mám takový prohřátý doma

s modlitbou vzpomenout na ty, co nemaj


dneska jsem celej den odpočíval. jen jsem na střídačku choval a uspával a přebaloval Mařenku, tancoval s ní v obýváku, díl po díle se na HBO prokousáváme seriálem Vinyl.
A byl to požehnanej, nebo parádní a klidnej, den, jak je libo. Trošku se mi klížej oči a zároveň si teď užívám klid, pokoj ve tmě, venku skučí vítr, z ložnice občas zabroukne naše dcera a kočky se chrujou v žlutým křesle, o kterým občas přemýšlím, jako o Mardošovi.
I když podle písničky od tatáčů by to měl být spíš Milan Cais.
Stejnak.

Nic proti, Milane, ale v obýváku bych měl prostě radši Mardošu.

První den dovolený je super. I když je sobota.
A svátek.

seriál Vinyl je dobrej
seriál Mindhunters mi přijde ještě mnohem lepší, i když je to místama ten moderní brutál… jdu si dát před usnutím ještě jeden díl, i když nejsou titulky a jak to mám puštěný potichoučku, budu zas rozumět houbeles

 

Jednou nohou v dovolený

Dovolená
Rozumíš. Po všech těch letech, pořád jako poprvý.
Člověk požádá o dovolenou skoro nerad, nechce se mu to říkat, protože kdo se bude starat o ty mý osamělý projekty? No?
Taky bych to měl celý sakra zadat do systému.
Jenomže zadávání dovolenejch do systému patří i po čtvrt roce práce v T-Mobile mezi věci, který jsem ještě sám nedělal a na který je mi trochu blbý se ptát, protože se ptám furt na všechno.
A do toho mi choděj maily, který začínaj: Když si bereš dovolenou, tak…

Odbavil jsem většinu úkolů a teď čekám na nějaký odpovědi. Až přijdou,
zbejvá zařídit poslední příspěvky do Newsletteru, poslat ho své slovenské šéfce a pak zavřít služební počítač…

A začíná týden a dva dny volna. Budeme s Mášou a miminkem a Mařenkou.
A jediný, čim se, kromě času strávenýho s holkama, budu zabejvat, bude hudba, obrázky a texty.

těším se jak malej pes

 

Osamělost hotelovejch pokojů

Otřepaný téma milionu písniček.

Chlap sedí sám na hotelovym pokoji.

K tomu vlastně neni co dodávat.

 

Chci si ale zapsat i že:

jsem na výjezdní pracovní schůzi v Milulově…

Dneska nám šla moc dobře práce. Bylo jí hodně, od rána do půl devátý s brutálně hutným obědem. A krásnou procházkou, kdy jsem z ničeho nic vedl skupinu do centra a pak na zámek, kde jsem nikdy nebyl a se zasekal na výhledech na moře pod ostrohem jak malej Kuba.

A kromě toho jsem pořídil ještě sérii obrázků. Materiálu ke zvířeti pořád padá spousta. Ale objevujou se i nový témata.

Například zima.

Osamělá.

Stejská se mi po holkách. Na dnešek jsem Marušku dlouho uspával, místama už sám trošku na hraně spánku. Místama za ní. Nakonec jsme ale snili dlouze a sladce vedle sebe všichni tři.

Těší mě i jen to pomyšlení na to vroukající štěstí a na tu holku, která ten největší zázrak přivedla do světa.

Dobrou noc

 

Domácí sny

Minulej víkend přijela do Prahy moje máma a zajeli jsme spolu do IKEA.
Několikrát se mě ptala, co by nám mohla pořídit, když teď máme to miminko … myslím, že si roli dvojitý babičky užívá a všemožně nás podporuje. A taky nám chtěla koupit nějakou hezkou a užitečnou věc. Mixér se jí zdál moc přízemní a kontaktní gril jako moc blbost.

Žlutý křeslo s podnožkou bylo tak akorát. Nakonec jsme toho přivezli plný auto, málem jsme se nevešli a pro další skříně jsem jel až v sobotu do externího skladu.

Včera jsme dokoukali báječný nový díly seriálu Twin Peaks. Na poslední dvě minuty mi Máša usnula na klíně, takže neví, jak to dopadlo. Maruška spala v košíku vedle gauče, mezi ní a mnou rozvalený Foum. Asi hodinu jsem seděl a koukal do tmy, hladil tu spící unavenou hlavu. Pak jsem v telefonu projížděl korektury knížky Zvíře jménem Podzim, kterou vysázel Bonus… vypadá překrásně. Připravil jsem post na dnešek a opatrně se zvednul.

A pak jsem seděl v tom žlutým křesle, na stole hořela svíčka, jinak byl všude klid, ticho a tma. Máša spala, za její hlavou Foum, Mařenka v košíku občas zabrumlala ze spaní, Placka mi ležela na klíně. Na pár mikrochvil se mi zdálo, že se snažím přehodit nějaký balíček přes zeď a vzbudil jsem se tím, jak jsem  sebou trhnul. Balíček, bílá bezocasá kočka na mě koukala probuzeně a s lehkým despektem. Pak se zavrtěla a spala dál.

A my tam dál jako rodina snili svý společný klidný domácí sny.

Neni to vždycky zadarmo

Jsem unavenej a nepříjemně napjatej.
V hlavě mi naskakujou věci, který bych potřeboval.

1)
Bejt (nejmíň) tejden doma s holkama. Nebo na nějaký chalupě, v hotelu, v závětří a klidu. Nemuset se stresovat nesplněnejma úkolama. Odpočívat, vařit si, jíst, mazlit se s Maruškami, přebalovat, uspávat, číst a koukat na Twin Peaks.*/

2)
Režiséra klipu, někoho, kdo by se o to celý postaral, vymyslel, dotáhnul, sestříhal a včas předal. Už potřetí se nám krátce před ofciální premiérou klipu stalo, že žádnej klip nemáme. Potřebujeme ho a budeme muset napnout s poustu sil, který teď ze svýho úhlu pohledu nevidim.
Věřim a cejtim, že to dáme.
Ale zrovna teď si trochu připadám, jak ti běžci, co v posledním kilometru maratonu, pěkně na očích všem cílovejm tribunám, ztratěj poslední zbytky sil. A mám samosebou strach, že jak se budu srandovně a dojemně belhat k cílový čáře, všechny ty uběhnutý kilometry mi zase protečou pod nohama

Hodně mi ale pomáhá fakt, že už tyhle ataky znám. Vracej se v nich všechny  nejistoty, který ustoupily v časech aktivní práce. A pak, když jsem výsledek svýho snažení vložil do rukou někoho jinýho, přestal jsem bejt pozornej. Věnoval jsem se dalším zvířecím aspektům.

Řekl bych, že vzkaz je jasnej.

Nikdo jinej to za nás nenatočí.

Zbejvá 15 dní.

*Koukání na Twin Peaks a sledování Lynchova přístupu k vyprávění a snímání mi dodává spoustu odvahy a inspirace… to jen tak pro pořádek

One man

Kolegyně dneska odjely i s mým šéfem do Bratislavy. Za oknem mlha, vevnitř teplo a korporát. V obří budově šuměj všechny ty rozvody, hadice, vedení… všechno to pulsuje datama a informacema.
Dny jsou naplněný prací a podzimem.
Maruška je překrásná odměna na konci každýho dne. Odměna, která tě ně vždycky nechá tak úplně dospat. Radost k nepředání.