Rubrika: Nezařazené

ve čtvrtek v noci měl brácha Technař odlítat na Aljašku. Ale brzo ráno mi volal, že mu budou muset přebookovávat let a tak u nás nakonec přenocoval do pátku, kdy nad ránem skutečně odletěl. bylo moc hezký se s ním vidět, zvlášť, když se to sešlo se dnem, kdy Máša udělala dva španělšký ptáčky, který jsme si mohli bratrsky rozdělit. já snědl jeden… a pak s bratrem každej půlku.

Pankáč je zase od minulýho tejdne v nemocnici. spadnul na stavbě a našestkrát si zlomil třetí bederní obratel. leží teď v nemocnici v Hradci Králové. všechno je jako zázrakem v pořádku, tak jsme všichni rádi. i když je to na druhou stranu strašně zvláštní představa, že by se mohlo někdy něco stát tomu neohroženýmu Pankáčovi, co vyrost do velkýho neohroženýho Pankáče, co vá navíc všechno nejlíp. držím mu palce a měl bych mu zavolat, jak mě pořád ponouká maminka.

ta si zase vyvrkla kotník. ale tajila to před náma, práskl mi to Jirka před odletem. Je teď těch zranění a různě špatně srostlejch zlomenin a podobných věcí, víc. Je dobré, dávat si pozor.

Posledních pár dní chci vytáhnout namalované obrazy na dvůr, vyfotit je. Vždycky mi do toho ale něco vlezlo. Třeba dneska ráno sněžilo. A včera neděle byla a už ani nevim, co to bylo včera. Tak snad zítra. Říkám si už několik dní.

Tak snad zítra.
Zuby vyčištěný, jdu spát.

dneska měla být vernisáž výstavy v Kaštanu. Měl k tomu bejt i koncert, jestli Já sám, nebo v nějaký konstelaci, to se mělo samosebou dohodnout. Ale sešlo z toho. To už vim tak tejden. A skoro měsíc bych si na to klidně vsadil, že nic nebude. I tak jsem ale maloval, co to šlo. A poslední tejden se mi pod rukama z barevnejch skvrn líhnou obrázky. Tak dlouho to jsou jen abstraktní šmouhy. A pak se jeden po druhým začnou hlásit o slovo. Jako zázrak.

Čas dokončování. Deska Kittchen, Puls, je zmasterovaná a během pár dní jde do Loděnic, aby se stihl vyrobit vinyl do 1. 5. Což je za dva měsíce. Taky úlet. Rok, kterej jsme si na desku dali, utek jak nic. Jeden z těch nejzvláštnějších roků, který jsem zažil. Myshka Verbová zase udělala nádhernej obal. Řekl bych, že i v tý záplavě alb, který letos vyjdou, nezapadne.

Během dubna by měla vyjít knížka Vřeteno. Dneska mi má báječna editorka Bára poslala finální verzi obalu. Teda obálky. A během tohohle týdne bych měl zapracovat editorský zásahy a budu mít taky hotovo.

Venku se ozývá jaro. Vybavují se mi vzpomínky na druhou z důležitých niterných prací, které mi v lecčems změnily život před dvěma lety. Vzduch voní fialovou a modrou. Zapadající slunce tvoří ve větvích stromů mandaly.

Budu si muset koupit nový boty. Zimní boty. Moje sázka na mírný zimy letos nevyšla. Hehe, těch sázek na kde co, co loni a letos nevyšlo, že?

ráno mě vzbudily hodinky na šestou. Nerad se budívám a jestli někdy bejvám opravdu nepříjemnej, tak když jsem probuzenej v nějakou křesťanskou hodinu. Ale dneska to celkem šlo. Vyškobrtal jsem z postele, provedl základní hygienický úkony a šel. Na ulici mě dost zaskočily zàplavy sněhu.
jakože všude. Chodníky pokrytý dobrejma patnácti cenťákama nadejchanýho prašanu. V oranžovým světle lamp to vypadalo snivě. Snově.

tak proto byly všechny tramvaje zpožděný, když jsem se koukal na telefonu

než jsem se probrodil na zastávku, začaly mě fest zábst nohy v tenkejch Bohempia teniskách, ve kterejch jinak prochodim celej rok. Ale teď na ně bylo vážně dost sněhu.

bůhvíjak mě teda nepotěšilo, když jsme na Dejvickým náměstí stáli deset minut s otevřenejma dveřma… i tak bylo ale ještě půl hodiny do oficiální otvíračky, když jsem před budovu, ve které sídlí i dermskologie, dorazil.

napřed jsem u zvonků a schránek dlouho hledal. Vypadalo to, že jsem na nějaké tajné poliklinice, kde jsou instrukce podávàny znepokojivě šifrovány. Nakonec jsem jméno staré doktorky našel na pslední, nejošuntělejší schráně, vyjel výtahem do pátýho patra. A tam naßel na dveřích cedulku

Nepotěšilo mne to před tou sedmou ranní. Co vàm budu povídat. Jenže když nás tramvaják zpátky na Dejvické vyložil s tím, že od Hradčanské tramvaje stojí, začalo mi bejt v tenkejch botách intenzivně nepříjemně. Když jsem přijížděl metrem na Hradčanskou, musel jsem konstatovat, že to je ta zdaleka nejnepříjemnější část celý mý ranní výpravy. Ty zmrzlý, štípavě pálící prsty u nohou.

jestli budou pořád ještě zaseklý tramvaje, uvažuju, když mě eskalátory vezou nahoru, bude moje oblîbená procházka přes Letenský sady pěkný peklo. Ono i ta míň hezká podél hlavní silnice bude peklo.

ale tramvaje už popojížděly. Jízdenka na hodinku a půl mi vystačila na cestu tam i zpět akorát. Ještě jsem koupil vajíčka. A koláčky. A doma jsem pak, úplně nečekaně vytuhnul na gauči a ještě se dospával v ložnici doteď, do deseti. Jsem dneska nějakej zmordovanej. A mám jedinečnou možnost, cvičit nesetrvávání v roli oběti.

když na to člověk nahlíží takhle, je to docela legrace. No a taky vysvitlo nad slunce jasněji, že potřebuju zimní boty.

pár dní jsme byli s Maruškou v přírodě, v Jizerských horách, na chalupě s pár blízkými z České Lípy a okolí. Okolé jsem napsal původně. Půjčili jsme si od Marasovů boby a pár dní jsme sjížděli nejrůznější zasněžený cesty. A pár dalších dní ťapali deštěm a klouzali po zmrzlých a tajících kouscích.
Teď jsme zpátky v Praze. Maruška byla tedy na sobotu a neděli u svého dědečka v Davli. S Mášou jsme oba dost malovali a poslouchali u toho audioknihu Marco od Adlera Olsena. První čtyři případy oddělení Q jsme viděli posledně, když byla Maruška u mé maminky. Je to milý čas, když ho můžeme trávit takhle společně.
A teď už máme zase ten náš poklad zpátky.
Ach, je to taková radost.

Zítra začíná další pracovní týden.
Brzo ráno jdu na kožní oddělení. Ve skleniččce jim nesu znamínko, co mi vyrostlo a z ničeho nic bezbolestně odpadlo. Je tam prej dobrý přijít třeba na půl sedmou. Aby se člověk do ordinace nějak rozumně dostal. Tak jsem zvědavej. Měl bych si nezapomenout vzít ten novej FullMoon. Nebo knížku.
Sakryš, jak já dlouho nečetl knížku?
Audioknihy bezva. Ale knížku jsem nečetl dlouho.

Pak bych měl zajít na poštu, poslat Zuzce Fuksový obrázek telefonující paní. A vyzvednout si lokomotivu, která snad konečně dorazila.
Přes den budu s Maruškou, navečer sraz kvůli nový desce Kittchena. První máj se blíží. Myshka má super návrhy na obal, do 20. 2. odevzdáváme master.

A od Báry Klimtový se mi vrátila zredigovaná první půlka Vřetena. Tak bych se do toho měl taky pomalu pustit. Pokud všechno půjde, jak má, měla by knížka vyjít někdy v dubnu.
Jestli bude v březnu výstava v Kaštanu, to se ještě neví. Ale maluju, jako by bejt měla.
Blíží se to. Zase je ten čas, jako před pár lety. Kdy se najednou daří dokončovat delší dobu rozdělaný věci. V podobnej čas. Všechno to mi to rozkvétá pod rukama.
Mám z toho velkou radost.

prvním rozbaleným balíčkem byl tenhle moderní vaporizér. Je to kousek, oficiálně pojmenovanej PAX 3.

když jsem byl malej, narazil jsem na Paprsky smrti inženýra Garika? Garina? Nevim. Je tam jedno místo, kdy těma paprskama někdo vypálí ze Země do Měsíce obrovský slovo PAX, jakože latinsky mír. Tušim, že se pak ukázalo, že to slovo bylo PAIX, ale abych to tady v telefonu ještě googloval, pane redaktore, to se mi prosimvás nezlobte.

po necelém týdnu testování mohu potvrdit, že funguje znamenitě.

zato tuhle druhou krabičku jsem zatím neozkoušel. Ještě jsem ji ani nevsadil do pedalboardu, pořád ji mám v té krásné krabičce. Navrch jsem od Salvation Audio dostal i tričko, takže můžu, až jednou budou festivaly, sbírat obdivný pohledy kytaristů. Což se mi jinak stává spíš zŕídka.

pár dní jsme stràvili v krásném moderním dŕevoskleněném domě u Maruščina kmotra Mateze a jeho přítele. Bylo to klidné a hezké. Hodně jsem maloval a zároveň hodně dával pozor, abych nic krásného moderního dřevoskleněnèho neobarvil.
což se víceméně povedlo.

zpřísňují se pravidla pro pohyb osob. Zatímco před 14 dny v Teplicích proběhl papalášskej večírek, kde se náhodou sešla politická smetánka. Už tolik podobnejch věcí se od začátku pandemie stalo. Už tolik podobnejch “nezajímáte nás, můžem co chcem, smějem se vám do ksichtu” situací.

my jsme zatím schovaný v nitrech svejch krabiček. Objednávàme si věci po internetu. A radujem se z maličkostí.

Balíčky.
Jednou z věcí, který přinesla koronavirová epidemie, jsou dodávky zásilkovejch služeb, parkující na prase na těch nejnemožnějších místech. Máša objedávala z internetu už za krále Klacka, pro mne to je ale pořád docela novinka. Zvlášť v tomhle obřím měřítku, kdy si můžete nechat dovízt prakticky cokoli.
Minulej tejden, kdy jsme v Beskydech dokončovali Kittchenovu čtrtou řadovou desku, mi přišly tři balíky. Dva měli dorazit už týden před tím. Jeden až tenhle týden. A čtvrtej, s elektrickou mašinkou na vláčkodráhu, nedorazil pro jistotu vůbec.

V tom největším balíku byly plátna. Přebírala je Jindřiška… a já až včera, po návratu, zjistil, že jich je míň, než půlka. I když to byl balík pořádnej. Zatím jsem teda napsal mail a čekám.

V druhým balíčku mi přišel vaporizér PAX 3. JE to už třetí vaporizér, kterej mám. První jsem pořídil před mnoha lety a teď z něj bafá Péťa Koubek. Druhej jsem dostal od Máši a bráchy Technaře… ale při mý spotřebě a odolnosti se ukázal příliš jemným… takže ho možná pošlu k nějakému svátečnějšímu kuřákovi. No a třetí, na doporučení Terezie Vodičky Kovalový, mám teď. Zatím to vypadá dobře. Výpar je silný a hutný, ovládání jednoduché, tvar kompaktní. Akce Maximálně jedno brko denně může začít. Dnešek zatím prima, dokonce jsem vytáh svý starý kosti a dal jim trochu zaběhat.

Ve třetím balíčku na mne čeká kytarovej efekt. Tonewheel booster od Salvation Mods. Jeden z nejkrásnějších efektů, který jsem viděl. Jeho dominantou je velký kolečko od skateboardu, kterým, kámo, ovládáš to zkreslení. Chápeš? Prostě to otáčíš nožkou a ono to kreslí.
Vrchní deska je ze starýho skejtu. Takže jsem se svýmu dětskýmu snu, stát se obratným skateboardistou, zase o něco přiblížil.
Dlouho jsem na takovej efekt myslel, ale pořád jsem se bál, že je moc drahej a že neni pro mne.
Nakonec stál přesně tolik, kolik jsem za něj mohl a chtěl dát. A že jsem to já, dostal jsem dokonce o trochu lepší cenu. Což je, ve chvíli, kdy jednáte s pánem, kterej dělá efekty pro Billyho fakin Corgana, nejlepší banán večera.
Přátelé.

Ta krabička je ještě nerozdělaná.
Zejtra.
Za světla.
Už se těším.

Včera umřel David Stypka.
Bylo to nečekaný a tvrdý. Možná proto, že byl o rok mladší. Možná, že jsme se potkali jen párkrát, ale pokaždý si slibovali, že příště na dýl a víc v klidu.
Celej Facebook je toho plnej. Je vidět, že ho spousta lidí mělo fakt moc rádo. Je vidět, že spoustu lidí to opravdu zasáhlo.
Tak tedy dobrou cestu, Davide, dobrou cestu

většinou maluju
párkrát se mi teď stalo, že holky usnuly a já si dal brko a začal malovat a řikám si, hele, už jsem tady zase. Nad tim samym místem. Dělám bílý tečky.
Nově maluju bubny. Jdou mi pomalejš, než obrazy. Jsem opatrnější, což je někdy malinko otrava. Přemejšlet nad tim, jestli bych neměl vážit každej krok. Tah.
Ale taky je to cvičení, jak se z toho neposrat.
No ne?

V úterý jsme se potkali s Tedíkem a jeho báječnými rodiči. Ve středu jsme vyrazili na dlouhý zmoklý a bahnitý výlet s Evou a Jirkou ze SG. Ve čtvrtek na další mokrý výlet z Riegráků na Vítkov. s Andreou a Ondrou a jejich novým miminkem, s Myshkou a Kubou a dokonce i s Aid Kidem a Anežkou. Máša s Maruškou se krz promočený boty vzdálily dřív. My vyšli až na větrnej kopec. A pak zase zpátky. Když jsem pak, třetí den za sebou, kráčel Karlínem, řikal jsem si… vida. Karlín.

Včera v noci začala Maruška zvracet. Budila se chuděra celou noc, asi čtyřikrát, nebo pětkrát. Až nad ránem konečně usnula klidněji.
Myslím, že jsme to zvládli dohromady s Mášou moc pěkně. Ale vidět tu osůbku, jak ze sebe s uplakanýma očima obtížně dáví jablíčko a mlíčko a banán… bylo tuze smutné a srdcervoucí.
Dneska jsme celá rodina důsledně odpočívali.
Večer už se ptala pusinka, kdy že dostane chleba a párek a s máslem a tak dále…

Ale usnuly Marušky nakonec teprve před chvílí.
A tak jsem po dlouhý době příprav pohnul s dodělávkama do knížky Vřeteno. Už mám většinu toho, co zvládnu sám. Udělalo mi dobře, že jsem se do toho po týdnech odkládání pusil. A jako obvykle, šlo to mnohem líp, než jsem se dopředu bál.
Je jedenáct.

To je vždycky všechno až strašně daleko. A než se rozkoukám, už je to video dva dny venku.

stejně tak to bude s naší novou deskou, která se jmenuje PULS. Ještě pořád cejtim tu hořkosladkou chuť rozhodnutí, vydat ji až 1. 5. 2021, víc než rok od chvíle, kdy jsme se na tom společně dohodli. A už je to jen nějakých pět měsíců.
a jdeme dolů

tohle jsou Rohlíky. První písnička, kterou jsme v Jeseníkách nahráli. Klip s Aničkou a Honzou z představení Les Sebevrahů natočil Ondra Mataj, pomáhal mu Matěj Vejdělek…