One man

Kolegyně dneska odjely i s mým šéfem do Bratislavy. Za oknem mlha, vevnitř teplo a korporát. V obří budově šuměj všechny ty rozvody, hadice, vedení… všechno to pulsuje datama a informacema.
Dny jsou naplněný prací a podzimem.
Maruška je překrásná odměna na konci každýho dne. Odměna, která tě ně vždycky nechá tak úplně dospat. Radost k nepředání.

Školení

Dneska jsem, kromě jinýho, vedl školení Jak dobře psát, který vymyslela a připravila Máša a který jsme spolu finalizovali a hlavně dvakrát úspěšně přednášeli pro Newton media.
Dneska jsem na to byl sám, ale myslím, že se to taky povedlo. Slečny a paní se zdály, že jim přinejmenším některý z těch rad přijdou k duhu. Bylo to zábavný a bavilo mě to. Navíc může člověk v Home Kitchen vypít kafe kolik chce (pokud je teda lektorem či školitelem, případně školeným… dobrýho kafe.
Z venku svítilo slunce.
Telefon jsem měl nastavenej na leteckej režim a většina hovorů s dalšíma úkolama padala do nicoty.
Od včerejška jsem Michalovi PAřízkovi dlužil sloupek a komiks. Sloupek už jsem stihl napsat dneska v OKU, komiks dodělávám právě teď. Zrovna se rovná pod počítačem, na kterým píšu.
Je o tom, jak jsem se včera potkal s Dájou a jak mi vyprávěla o desetidenním výcviku vypassana meditace.

Po očku sle…
Chtěl jsem napsat, že po očku sleduju kočku Placku, jak zvědavě kouká do Maruščina košíku, ale po sle do něj plynule vkročila, což jí ještě nedovolujeme, takže jsem ji vykšákal ven. Místo ní si vedle mě vyskočil kocour.

Pohyby koček, občasný vzdychnutí miminka a Mášin neslyšnej spánek za zdí tvořej stěny mýho vesmíru.

Máme krásný nový žlutý křeslo z IKEA, který jsme byli koupit s mámou při její sobotní návštěvě. I s taburetem. A skříněma, který jsem nestihl složit.

Před koncertem

Před dvaceti lety (což překvapivě neni až tak dávno) bych byl celej předešlej tejden jako na trní, protože máme koncert. Před deseti to samý, děsně bych se to snažil všechno stihnout v práci a pak bych jel do klubu, čekat na kluky z Obří broskve, až přijedou s hodinovým spožděním, pak rychle zaparkovat před Rock Café a zpocenej běhat s kombem, s kopákem, s basou a kytarou, který ti sjížděj z ramene, kombo mlátí do holeně.

Nechci říct, že teď jsem klidnej. Už mě to strhává, ten proud, za dvacet minut vybíhám z T-Mobile a skáču do auta, který má pak ještě další tři minuty možnost vyjet zadarmo z parkoviště OBI, kam jsem zafrčel před hodinkou a půl. To jsem zrovna s čtvrthodinovým spožděním přijížděl na schůzku odloženou už předtím o patnáct minut. A před tím jsme jeli s děvčaty z Bulovky, kde nás napřed nechali hodinku v sedě uležet a pak Mařence nadvakrát brali krev, což si asi umíš představit, jak to je pro čerstvý rodiče neradostnej moment.

Vstávali jsme brzo, abychom všechno stihli a od tý doby je čas napjatej jak struna. Může prasknout?
Těžko říct.
Co by nemoh.

Chtěl jsem říct, že to je celý větší, barevnější, dobrodružnější, ten život. Než jsem si ještě nedávno myslel. Že to je našvihaný a že mi to zároveň pomáhá rychle třídit priority. Což znamená dokončit i tenhle rozepsanej post, protože tu jsou ještě nějaký maily a ručička parkovacích hodin, nakládání doma, nakládání v Heřmance, nakládání u Palmovky a parkování před Café v Lese a nošení a kombo, bouchající do holení…

Z klubu hlásej 110 lístků prodanejch v předprodeji. To by mohlo bejt velikánský

Spi, moje

Maruška spí s otevřenou pusou, pod přivřenejma víčkama jí jezdí oči, jak sleduje nějakej snovej děj. Podle něj i dejchá a občas zafuní, nebo vyrazí takový drsný zachrchláníčko, úplně slyšíš, jak si čistí krk…
Z počítače bublá psychillovej vesmír a já dodělávám rozhovor do FULL MOONU a obrázek k pátku 13. pro Club -Mate.

Je to moc příjemnej čas. Líbilo by se mi mít před sebou víkend už zejtra, abych mohl jít spát až za dlouho a zítra tak polehávat a pospávat a probouzet se celá rodina v příšeří podzimního dne.

Ale tak to zítra nebude.
Bude to nabitý den s důležitým koncertem na závěr.
A bude to bezva den. Takže to jdu dodělat, ať se svezu s další vlnou kojení až do hajan.
Dobrou

DOMA

Už od pátku jsme všichni doma. Odpočíváme, usazení na šedivém gauči jako na palubě luxusní záoceánský lodi. Koukáme na filmy, seriály, odpočíváme. Celá rodina, včetně dvou ks. koček.
Jsme spolu.
V tyhle dny mi přijde, že bejt doma, je ta nejlepší věc na světě.
A i když vím, že nás, že mě to zase potáhne na cesty, na koncerty a do lesů a k moři…  teď je teď…

Doma
Jako srdce
Ve mě

únavička

  • poprvé jako klient v agentuře
  • hodina a půl práce v oku
  • rychlý žehlení
  • na Bulovku
  • desítkou do Bullerbynu, kde maj DMZ potřetí za sebou vyprodáno
  • doma už neudělám nic, klížej se mi oči a kocour už mne jde uložit ke spaní… dobrou

půlnoční

kocour chroupe v šeru granule a mně se zavíraj oči… a přitom bych potřeboval ještě chvíli pro sebe a taky se umejt, udělat si možná něco k jídlu, takovejch věcí. Ale co dělat, že?

Pusinky jsou pořád na Bulovce. Nejspíš si je přivezu domů v pátek, což je vlastně už zejtra.  Těším se, bejvá mi tu večer smutno a prázdno v tom našem hnízdě. Operuju pořád na minimálním území, nakrmím kočky a uklidím jim, ale jinak tu vlastně vždycky jen pozdě večer po návratu usnu a je ticho až do rána. Těším se, že zase budeme všichni tři spát v jedný posteli. Už aby, už aby.


V pondělí jsem byl v Český Lípě na pohřbu Jiřího Čížka, což byl můj nevlastní otec. Obvykle hned dodávám, že jsme s ním moc dobře nevycházeli, což je přijatelnej eufemismus. A zároveň si taky vybavuju spíš ty hezký a milý momenty, jako když mi třeba dovolil, dát si vajíčka natvrdo s hořčicí, nebo mě učil jezdit na kole. Pak se mi taky vybaví, že máme jednou pěstí vyrazil zub. A taky jak během nočních hádek třískal dveřma, když lítal ze svýho pokoje do kuchyně, když nabral dost kyslíku a nový argumenty.
Seděli jsme s bráchama a s Ivčou, která je moje sestřenice a zároveň nevlastní ségra mejch nevlastních bráchů, v první řadě v českolipským krematoriu a z repráků hrála Janis Joplin. Další věc, gramofon, na kterým mi otčím pouštěl důležitý desky. Třeba tuhle starou uřvanou dámu.
Playlist vybíral Technař a vybral ho dobře. Bylo dojemný vedle bratrů sedět sedět. A bylo dobrý se s nima vidět. Posledních pár let se vídáme víc i s Pankáčem a já objevuju, jak jsou to super kluci a vzácný bytosti a jak moc se máme rádi a jak moc máme společnýho.

Vracel jsem se větrnou nocí přes Roudnici, abych alespoň na chvilku viděl holky. Na Bulovce mají automaty s nanukama. Když jdu kolem nich, často šáhnu do zadní kapsy, jestli v ním nemám dvacku. Když mám, často si za 18 koupim Mrože. Většinou mě překvapí hluk, s jakým mi automat vrátí dvě koruny. A pak taky natvrdo uřízlý citát z nějaké pohádky. U Mrože to byla tuším Bohdalová, ale pořádně jsem tomu nerozuměl.
Na pokoji je Máša, z který je najednou maminka se vším všudy. Pořád je to ta holka, kterou jsem v Portu požádal o loni na podzim o ruku. Ale zároveň je to taky trochu jiná žena. Která tu asi byla vždycky. A teď jen vystupila do popředí.
A ty obrazy se prolínají a přeostřují. A jsou to moc hezké obrazy, na který slyší mý srdce.
A pak je tam taky ve světle lampičky naše dcera. Krčí čelo, žmolí si rukou před pusou, kroutí se, škvrká a brouká. Takový lásky koncentrovaný v tak malým tělíčku. Další člověk do party. Ahoj maličká, vítej, tohle je svět a tady teď spolu budem.
Pořád jsem z toho v úžasu.

Poslouchám Cestu poklidného bojovníka a je to zatim pěkně praštěný.

po nocích

jsem teď sám doma, Marušky spí na Bulovce.
kočky si mne hlídají.
moc toho nenaspím, moc toho nenapracuju.
nemůžu se moc soustředit, když tu nejsou

dny trávím tam, noci doma

spím na gauči v obývacím pokoji, tvrdě a jasně. po probuzení jsem Máše poslal fotku, která měla ukázat, jak s koté vstávám, ale moje milá se trochu vyděsila. a když jsem se doprobral a popatřil na svraštělé opuchlé monstrum, musím říct, že to chápu. Vypadal jsem hodně podobně, jako když jsem byl býval silně opilej.
Matěj Vejdělek mi kdysi ukázal můj záběr z koncertu Kašpárka v Rohlíku, kterej jsme společně točili v Akropoli na video. Hodně jsem se tam opil. A vypadal jsem na tom videu dost podobně, jako dneska ráno.
Trochu jsem se bál, že se Máša bude bát, že zase piju.

Popravdě, myslel jsem na to. Vzpomněl jsem si na podobý situace.

Když si Olga na horách zlomila ruku, měl jsem zrovna období bez alkoholu. Ale tu dobu, co byla v nemocnici, jsem si flašku Bohemky každej večer dal.
Když jsem uběh super půlmaraton v Ústí. Taky jsem si ten večer výjimečně užil, ani jsem pak pořádně nevěděl jak.
Když jsme měli s Tomem super první večer na EKG, ach, druhej den jsem dokrmoval tak statečně, že mě tehdy Máša radši zaklidila do firemnho sklepa, udělala za mě práci a nechala mne komatit… a pak si to ještě slízla od Toma, kterej ji podezíral, že mě takhle zřídila ona, když mne, ožralý hovado, dovlekla do Archy. Naštěstí tam prej byl zároveň hodně opilej můj zamilovanej Emil Hakl, se kterým jsme se tam prý roztomile motali, jak podotkl Jaromír 99, kterej seděl v publiku.

Taky jsem tehdy sešel z pódia a naštvanýmu Igorovi Malijevskýmu jsem vzal z chladící mísy Bohemku, mohutně z ní upil a pak jsem se prý vrátil a stihl jakž takž nastoupit do písničky.
Možná.
Myslím, že si o mě Igor dodneška myslí, že jsem pěknej pitomec.
A řiká se, že v EKG si už nezahraju.
Já a Jan Těsnohlídek.
Komu ten mohl co?

Život bez alkoholu jsem si nikdy neuměl představit. Zvlášť takový parádní a sofistikovaný věci, jako je putování s vínem… nebo Gin&Tonic. Nebo bože Long Island Ice Tea, případně jeho hardcore verze, která colu nahradí sektem, což už je spíš poprava, než že by to bylo dobrý. Pivo. Chápeš. Velkej objem. Slušný rošty.

Ale neláká mě to. Nerozumím tomu přesně, ale nestojí mi to za to. Úplně jasně, evidetně. A vlastně to zatím vůbec nebolí. Vlastně vidim na každým kroku benefity. Vlastně to vypadá, že modlitby, který jsem poslal do nebe během posledního kopce, přání, který jsem během těch dvou dní a dvou nocí sám pro sebe formuloval, skutečně podporujou mohutnej transformační proces. Že jsem možná opravdu změnil některý aspekty svýho života.

(Třeba, že se mi narodila dcera. 
Že se nám narodila krásná maličká bytost, kterou někdy umím utišit v náručí a která se usmívá, chápeš to… usmívá.
Včera je na světě šest neděl. Nejsladší cukrátko.)

Nicméně je třeba dát si bacha.
Žádný výjimky.
Ani náprstek, ani ochutnat, ani přípitek, abych neurazil. Nejtěžší odmítnutí zatím bylo v nový práci, kdy jsem přijal nalitou šampusku na kancelářské mikrooslavě a chvilku uvažoval nad tím, co by se stalo, kdybych si tuhle jednu jedinou skleničku dal a nikde o tom nehovořil. Nakonec jsem ale vykodrcal omluvu, že nepiju krátce a že to ještě neumim odmítat.

I když to je na Bulovce vlastně nečekaně vlídný, se vším tím přebalováním, vyvařováním a kojením je znát, že zkrátka nejsme doma. Po letmým klepnutí na prosklený dveře každou chvilku vejde a chce něco měřit, ukázat, podotknout, opravit, Mařenka se před kojením a po kojení musí zvážit na váze na chodbě. Neustálé polobdělé balancování mezi unaveným intimnem a pravidelnou mašinérií velké, unaveně oddechující nemocnice. Těch různejch rituálů je hromada. Vidim je v nevyspalejch očích svý holky.

Některý z nich.

Napsal jsem dneska ráno písničku. Poslední letošní pro Zvíře. Abychom měli případně co přidat a na čem se hezky vyzpívat k závěru, když nám to půjde dobře.

Písnička se jmenuje Nejsi sám, a jestli se mi to správně povede, zkusim ji přidat k postu. A jestli ne, pustim si ji sám a budu u toho koukat, jak se Matt vrhá do zlověstné mlhy.

dobrou noc, Marušky
dobrou noc, Zvířata
Dobrou noc, Matte Damone
dobrou noc, Světe