tuhle v pátek v jednu ráno

dopodepsal jsem všech 32 plakátů
Mařenka plakala a nemohla zabrat, už už to vypadalo, ale pak se zase rozdurdila a unavená Máša s ní v manduce chodila po našem habitatu. tudíž ani nebylo tak těžký, odolávat prvotnímu nutkání, dokreslovat ty plakáty a všelijak šperkovat… ani mi to na začátku moc nešlo, ale nakonec jsem se rozepsal…

plakáty jsem podepisoval, protože potřebujeme sehnat peníze na techniku na nedělní natáčení. a já nedávno vyvzedl v Akropoli celou výstavu. A napadlo mě to spojit.
Tereza Kundrová nás s Ondrou, Andreou, Aid Kidem a průchozím Petrem Kollem vyfotila s plakátama v Café 1. Včera jsme ty parádní fotky vykopli a do dnešního večera se nám ozvala spousta lidí. Je to super, mám fakt radost, že se úplně neznámejm lidem líběj ty potrhaný a poslepovaný, přebělený věci, obrázky a texty…
to je velký hurá
a Tereziny fotky jsou taky parádní. Myshka má pravdu, i z nich bychom mohli udělat plakáty. kde se tohle zastaví?

Jsem unavenej, unavenej a jdu spát.
Dobrou.

Náckovi ve mně

Tehdy jsem vůbec netušil, jak je DVTV populární. Došlo mi to až, když mi pak po cestě domů začaly chodit maily a zprávy od lidí, kteří mě podporovali. Ať si nic nedělám z těch negativních komentářů, který jsem v tý době teda ještě ani nečet.
Téma je furt aktuální, písnička je furt nedodělaná, rozdělaná na desetkrát, ropzepsaná, vyházená, zase rozepsaná. Asi na to budu muset jít odjinud.

Mister Monotematic

Ráno mi pronikla do snu hudba budíku, hrála už asi docela dlouho, je taková měkká, neinvazivní…

A tak jsem vstal, rychle se oblík, nasedl do Jeřabiny a jel přes celý město na Roztyly, k baráku, kterej vždycky zmiňuju, že v něm teď pracuju, když jedem kolem. Zaparkoval jsem nahoře na svahu u paneláků, sešel kolem bejvalý Koliby dom a teď jsem tu, kolegové taky, piju Club-Mate, co ho tady mám půlku basy…

Hned se jdem podívat na tabulku tasků

Pak konferenční call
No… a pak se uvidí

Všechno nejlepší k svátku, Veroniko

Před čtyřmi lety jsem na Facebook přidal tenhle kontroverzní post.

Kdysi jsem asi čtvrt roku chodil s holkou, co se jmenovala Veronika. Měla dlouhý rovný vlasy. Jako Robert Kodym, ale byla mnohem hezčí. Ani jsme spolu nikdy nespali. Poslala mě do prdele na svým plese. Vořval jsem to strašně a všichni mě viděli jak tam sedim v tom pomačkaným obleku a bulim. Celej hotel Merkur sledoval mý děsivý ponížení a neštěstí. Strašný to bylo. Tak jsem si vzpomněl. Všechno nejlepší k svátku.
Veroniko.

On sám o sobě možná není TAK, kontroverzní. Ale je fakt, že jsem byl nezvykle adresnej. Projednou jsem skončil v řešení „co by se stalo, kdyby?“ jen u bodu: „Tak by si to prostě přečetla a co? Však nepíšu nic strašnýho, no ne? Ten, kdo tehdy dostal sežrat svoji nevyzrálost, svoje zmatený emo, jsem byl já. Celej unudlanej.“

Pamatuju si, že jsem ten post dával z vlaku do Ostravy… snad. Asi deset dní po tom, co jsme se definitivně rozešli s Olgou. Byl jsem celej zuřivej, snažil jsem se vyznat v tý zmatený změti pocitů, který se vyhrnuly z nějakejch technickejch prostor mý duše a dožadovaly se okamžitýho slyšení. Zlobil jsem se na sebe, že jsem to nedokázal zvládnout. A zároveň jsem měl silnej dojem, I tenhle post byl produkt tý zuřivosti.
Cejtíš to z něj?

mhjn mi krátce na to poslal textovku, asi po pěti letech :

počkej, vy jste spolu fakt nespali?

řek bych, že jsem po letech, v jeho očích trochu kles

Hello, Starman

Včera ostartovala největší raketa Elona Muska a vynesla na oběžnou dráhu tadyhle kabriolet a Starmana. Tohle už začíná opravdu vypadat, jako budoucnost. Teda ta budoucnost z těch hezkejch knížek o budoucnosti.
A jo, moc se mi líbí David Bowie v přehrávači a Douglas Adams v přihrádce. Jsou důležitý pozitivní vzkazy, že i v cestě do vesmíru je prostor pro humor, aspoň to kunderovský mávnutí lehkosti jako pozdrav řvoucí tlamě kosmu

Já pořád kašlu a smrkám a je mi blbě, nakonec jsem se na dnes i zítra omluvil z práce v práci a pracuju z domova. Což má svý výhody a svý nevýhody, jako všechno. Včera jsem si naplánoval nějaký schůzky a i když byly sporý a opravdu důležitý, jedna ráno a jedna večer, bylo by mi teď bez nich asi líp.
Což přináší otázku, jestli vůbec dneska vyrážet k Aid Kidovi na zkoušku (na kterou jsem se pochopitelně tuze moc těšil, my inner Dalay).
A bohužel nejspíš i odpověď.

Nevýhoda je, že je mi tu takhle samotnýmu a nemocnýmu trochu smutno.

Marušky jsou v Lubnici, doufám, že se Máše povede trochu načerpat síly. Jak jsme se teď u maličké střídali, vždycky jeden nemocný a druhý v plným zápřahu, byl to místama opravdu docela rokenrol. Když se péče rozloží mezi víc lidí, je to hned všechno lepší. A babička by si mohla ten náš korunovační klenot pěkně užít do zásoby. Myslím na ty prosvětlený místnosti. Na svoji unavenou ženu. A na tu zvědavou malou papulku. A orchestr, kterej vyhrává tango z tanečního pokoje.

V hlavě mám, jako by mi za čelem někdo řikal MMMMMMMMMMMM

jako na tichých lodích

pomalu do tmy

od osvětlených pobřeží

k odrazům hvězd

loučení

dojemně

sladkobolný

stesk

cest

 

*básnička z cyklu “kdyby psychill mělo křídla”, vzhledem k zvolenýmu hudebnímu podkladu zasněně melancholická. Marušky odjely na Moravu a já jsem doma, nemocnej, ale trošku bych stejnak měl pracovat, takže i ta básnička je taková temně smutná.

Ale je to stylizace, je to ten kýčovitej obraz, jak elfové, výletníci, uprchlíci, opouštějí ty pevný věci a odjížděj, loučej se, je soumrak a ticho. A ta země se pořád zmenšuje a zmenšuje.

Až zmizí docela.

Neodráží to moji skutečnou náladu, můj starostlivý čtenáři. Normálně si jdu udělat čaj s medem a pokusím se ještě alespoň dvě hodiny spát.

To je asi to nejrozumnější, no ne?

Dobrou noc, pokud právě usínáte.

 

Asi na mě něco leze

Loni jsem toho moc nenastonal. Možná se o mě něco pokouší teď.
Maruška je snad už v pořádku úplně, Máša vypadá, že je jí většinou líp.
Na patře mám sladký dráždění ke kašli.

Až budu proměněný

Před dvěma lety za mnou Tomáš Šťastný přišel s dotazem, jestli by mohl pro svý cvičení prvního ročníku FAMU natočit dokument o Kittchenovi. Zažili jsme spolu opravdu výživný věci, lehce zmatenej vejlet do Děčína, zapalování hořící rampy v továrně i ponor do ledovýho Mácháče. Ale sakra to stálo za to.
Klukům a děvčeti se povedlo zachytit určitý období mýho života a zároveň tomu všemu dali obrovskej vizuální rámec, kterej mi dovolí na to jednou za čas koukat s otevřenou pusou.
Pokud máte dvacet minut, doporučuju k shlídnutí.

ránko

dnešní noc byla fakt neklidná. když jsem se chystal jít spát, Marka se zrovna probudila do neveselé nálady… a tak jsem ji ještě hodinu nosil po obývacím pokoji. A i pak se budila, přebalovat ji tentokrát brala Máša, protože už jsem se nějak neuměl zvednout. A protože je Máša očividně nemocná a já se několikátou noc po sobě vzbudil jen po pár hodinách spánku… napsal jsem během přípravy ranního mlíčka do práce, že tenhle týden prostě zůstanu s rodinou doma.

Stejně se kvůli tomu cejtim trochu divně. A přitom jsem se tak cejtil vždycky, když jsem byl nemocnej. V jakýkoli práci. A při pohledu zpět? Při pohledu zpět je to buřt. 

S navýšeným úvazkem mi ještě nepřibylo příliš nový práce. Ale ta stará se rozhrnula do nabízenýho času. Minulej tejden jsem byl v Bratislavě, teď pracuju na pohledu k svátku. Zkusil jsem napřed zase vyrobit nějaký vlastní grafický varianty, abych „ušetřil čas a peníze“. Natáhlo se to o tři dny a klient chce nakonec stejnak zase to svý. Ještě že mám teď takový pohoněný sebevědomí, že mě to (snad) tolik nemrzí.

Řekl jsem si, že budu tu práci dělat, jako dělám hudbu. Nebo jako kreslim. Se zaujetím a ponořením a pocitvě. Akorát zatim je to spíš jako ta část hudby, když vyplňuju tabulky pro Bumbum Satori, nebo datluju koncerty na web, kterej sakra furt nemám, stejně jako neni hotovej web Zvířete, ale na to tady nežehrám, prostě administrativa a žádný pořádný hraní.

Když jsem dopřipravil moloko a přinesl jej do ložnice, Maruška se nespokojeně vrtěla a frfňala, ale na lahvičku reaguje rychle. Umí si ji chytit rukama a pokud se celá nepřeváží na stranu, pije často sama. Udělal jsem jí jednou rukou hnízdo z mý peřiny a druhou jí jistil lahev.
Těsně před koncem upadla do slastnýho limbu. Její maminka vedle vzdychala z horečnatýho spaní.
Rozhodl jsem se teda vstát, udělal jsem si kafe, a než se připojím k pracovnímu počítači, chtěl bych stihnout ještě aspoň sprchu.
Někde o pár pater níž ale začal kdosi vrtat a tlumené vibrace znějí celým domem. Sice takový ty nižší rejstříky, ale ani pánbů nezná všechny zvuky, který můžou vzbudit miminko…