Rubrika: Nezařazené

začíná druhý rok našich asistenčních prací… tentokrát jsem se do lesů vydal sám. Na pátek jako náhradník na místo asistenta či dýchajícího, na sobotu jako asistent při nočním dýchání.

v pátek jsem měl nakonec volno a tak jsem seděl v jídelně a kreslil si a pracoval do práce na velkých blocích korporátního newspeaku. bylo to zvláštní a nezvyklý, na tomhle místě, kde firemní úkoly nechávám většinou nahoře parkovišti. a soustředím se na vnitřní práci.
Trochu mě to tahalo do oběti a osamělosti… jak se celý kolektiv přesunul do pracovního oblečení a na místo, chtělo se mi s nima.
ale nakonec jsem byl v klidu a v radosti a dost psal a kreslil a bylo to dobré.

druhý den jsem si hluboké práce a asistenční plné pozornosti užil dostatek. a jako už poněkolikátý, v moment služby, v okamžiku, kdy sám introspektivně neprodýchávám na matraci, jsem schopnej vidět další vrstvy toho, co sem jezdíme dělat. docházej mi věci o povaze služby, o tom, jakou roli hrají pravidla, jakou intuice a pozornost při sledování, toho, co se děje. bylo to skvělý a silný. nabíjející, naplňující. ukliňující.

největší nevýhoda velkých pracovních prostor?
lidi, co mluví.
do telefonu, mezi sebou, pro sebe…
furt se chytám podvědomě nějakejch kousků vět a příběhů
hned bych to hodnotil…
ještě že jsou ta sluchátka

žádnej ranní call se nekonal
ale práce je dost, musím sestavit scénář do Highlighteru… dneska jen ze strohých podkladů. a pak ho od jedné natáčíme. tak vzhůru do práce.

je milý si uvědomit, jak se během toho hraní v Liberálu cítím dobře a na svým místě. jak mi to dělá radost, těší mne to, nestresuje. líbí se mi hrát a zpívat. líbí se mi, nevědět, co se stane za chvilku, ale bejt připravenej to přijmout a zakomponovat.
to je samosebou dobrej princip, kterej se snažím používat i tady ve velkém T.
ale během hraní to jde mnohem přirozenějš, automaticky.

hraní a hraní si
mají hodně společnýho

nakonec jsem minulej tejden v Bratislavě přes messenger napsal Danovi z Longital. a ten hned odepsal, že mě v sedm vyzvednou v hotelu. a pak přidal, že pro mne mají překvapení…

po ranní čtyřhodinový cestě a odpoledním šestihodinovým sezení v čtrnáctým patře, jsem toho měl tak akorát. prošel jsem se podél hlavní silnice a rozestavěnýma mrakodrapama do hotelu, kam jsem trefil i bez telefonu úplným zázrakem. ale na pokoji mě dost bolela hlava a chtělo se mi spát a spát a spát… takže jsem se bál, že budu příšernej společník, nebo, že půjdeme na koncert Laco Décziho, nebo někoho, kdo bude strašně dobrej, ale mně se nebude vůbec líbit, bude mě bolet hlava, ale budu se před Danem a Shinou stydět odejít…

nakonec to bylo moc milý a hezký. napřed mne vzali na čaj do prima čajovny, kde jsme si povídali. a kde mi Dano ukázal hodinky/metronom, kterej můžeš mít na ruce a jemnýma dotekama tě stimuluje… teda jakože ti udává rytmus.
A pak mě vzali do kina na jediný promítání filmu o natáčení poslední desky PJ Harvey. A nakonec na posezení se svým kamarádem biovinařem do kavárny…
Dano byl upovídaný, často přicházel s různými tématy… Shina spíš poslouchala a pozorovala… je to pár s velice zajímavou dynamikou, mohu-li zmínit. A oba byli tedy skvělí a pozorní a laskaví společníci.

Ve středu nás čekalo dalších pár hodin vymýšlení… a pak rychlý jídlo v trochu hrozný asijský restauraci (je zajímavý, že vedle těchhle velkejch firem, většinou člověk najde nějakej blbě vybavenej krám a strašnou čínu, nebo předraženou a dost podobně hroznou pizzerii) a frčeli jsme na vlak…a tudum tudum do Prahy.

z hlavního nádraží jsem byl doma asi za 30 minut a za dalších 30 jsem v Liberálu s kombem a pedalboardem a kytarou… co kytarou, dvěma kytarama, kdyby něco… a novým delayem. a zvučím na křtu knihy Jana Mašaty. a pak hraju mezi čtením 5 písniček. Je vtipný, že Jan většinlou něco řekne, nějaký sousloví, který mne navede na konkrétní písničku… a tu souvztažnost vnímaj překvapivě i diváci… několik to po hraní zmiňuje… a pak je konec a já zase jedu domů a je noc.

ve čtvrtek pracuju z domova.

v pátek, v sobotu a v neděli trávíme většinu času s malou Maruškou, ta velká je ponořená ve studiu, práci a asistenci.

takovej vejlet do Bratislavy spolkne celej zbytek pracovního tejdne. začíná klasickej všednodenní rytmus.

co nejvíc práce v práci, co nejvíc času na skutečnou práci po práci, co nejvíc odpočinku v tom čase, co zbejvá.

uvidíme, jak dlouho to bude třeba/možný držet.
doufám, že to bude možný, dokud bude třeba.

ráno jsem si při balení musel nechat ležet telefon někde na poličce, když jsem si připínal hodinky. Nebo v koupelně na koši na prádlo. čert ví kde.
když jsem to v 7 ráno na Hlaváku v Relayi zjistil, neměl jsem radost. Do zítřejšího odpoledne jsem pracovně v Bratislavě… a zrovna tam se vypravit bez možnosti spojení s rodinou, bez osobní sbírky fotek, poznámek, hudby a rozdělaný práce… sakra.
Hned mě překvapilo, jak velká reakce, jak silný to je.
Kolegyně Bára, která má lístky, dorazila k vlaku naštěstí chvíli po mně, ve vlaku jsem se připojil k místní wifi, a než jsem se nadál, už jsme v Pardubicích.
Před chvilkou jsem viděl vyjít slunce nad kolínskejma rovinama.
Bylo to krásný, pomalý a posvátný.
Zároveň pod tou žhnoucí krásou, tím samým obrazem, projížděla auta, jak lidi spěchali do prací. Zatímco kolem nás se odehrává tohle monumentální vesmírný představení, my svůj život organizujem podle předem dohodnutejch rozvrhů.

Moje maminka z takovýho rozvrhu vůbec nemůže vyjet.
Když jsem s ní telefonicky mluvil v neděli v půl pátý navečer, s veselou a nezvykle dobrou náladou mi říkala, že jde z práce. Kam už nejmíň 14 dní chodit nemusí.

což mi připomíná, že ve čtvrtek u nás byla na večeři Petra Soukupová a přijel k nám bratr technař, kterej den na to odlétal na Aljašku. A během večera se tak nějak seběhla situace… a já jsem podle návodu na youtube složil strojek a každému z našich hostů barvou electric blue vytetoval jedno písmeno.
což je velká věc i na mne
takovej soukromej východ slunce

v úžasu seďte a čumte
trubka, co doma zapomene mobil…

bylo to nakonec snadnější, než jsem se obával. A myslím, že mě to baví, i když se pořád dost bojim. Ale zdá se, houby zdá se, začal jsem, i když opatrně, tetovat.

náš vlak s divnými, surreálnými zvuky, projíždí nščím, co by dost dobře mohlo být Ústí nad Orlicí. Slunce je asi někde nad nízkými šedivými mraky.
náš vlak neplánovaně zastavuje v České Třebové.

hezké ráno všem

Napřed bratra Technaře, kterej v pět ráno odlítá na Aljašku. A pak Petru Soukupovou, co k nám po mnoha letech domlouvání dorazila na večeři.

oba mají jen jedno písmeno

ale sám jsem si složil strojek. Set mi ale zatím celý nachystala Máša. Vzniklo to nečekaně a spontánně a bylo to super a doufám, že to hezky chytne a pěkně se zahojí…

Velká firma má svůj zaběhaný rytmus, který se neustálým opakováním posiluje.
Mezi osmou a devátou připluje veřejnou dopravou většina branců, několikrát se naplní a vyprázdní Costa Coffee, v jedenáct se loď nakloní a většina začně sjíždět do mínus jedničky na oběd. Všichni na něj nadávají, ale srdnatě dlabou.
Ve dvě všichni kadí. Toalety jsou přeplněné, mladí muži (a ženy) s mobilními telefony tráví své chvíle samoty a usebrání.
Mezi tím vším v nečekaně nepravidelných explozích náhodným lidem vybuchuje do obličeje práce.
Moderní nové prostory rozhodně nejsou open spacy, měl-li bych si dát ale ruku na srdce, jsou.

Všichni jsme tu na teple a bereme hodně peněz. Rozhodně v porovnání s našimi rodiči a kamarády, co zůstali na zasněženém severu. Naše práce je virtuální, ne vždycky smysluplná, často komplikovaná spoustou zařízení, které drží takovouhle velikánskou loď ve vzducbu. Nebo na vodě.

A já, místo abych si sednul k rozepsanému Vřetenu, nebo začal s hudbou pro další audioknihu a ten čas nějak zůročil, píšu vtipné blogové zápisky. Takový je ale život.

Včera jsem z práce jel na Háje na svou první hodinu a půl psychoterapie. Před šesti lety, tyjo, vážně před šesti? Před šesti lety jsem tu klopýtal, hlavu plnou kocoviny a temnejch mraků krize, skrz který nebylo vidět na nebe ani na mne. Myslím, že pokaždý, když po tom samým chodníčku půjdu, vzpomenu si na to.
Včera to bylo ale dobré a klidné.
Můj terapeut Luboš je starší pán, velmi moudrý a rozvážný. Když vidí, že jsem z toho, co vyprávím, smutnej, nebo veselej, říká, co vidí.
Propojujou se mi souvislosti, který bych byl býval nehledal.
Otevíraj se nový úhly pohledu na události, který mě formovaly, formují. Na momenty tíhy, bolesti a provinění, který v novým světle ztrácej svý stínový vlastnosti. A stávají se událostmi, zasazenými do konkrétní doby, momentu, kontextu.
Když se vracím zpátky po tom chodníčku směrem na autobusové nádraží a Metro, je mi veseleji.

Včera i dnes jsem si oblík parádní dlouhatánské tričko od Wolfgang. Vždycky, když ho nosím, dumám, jak to udělat, abych mohl nosit jenom trička Wolfgang. Odpovědí by mohlo být, zbohatnout.
To ale nejspíš není moje cesta.

Hudba je moje cesta. Umění je moje cesta.
Umění není, když se mluví o umění.

Umění je práce, řádek po řádku, sloka po sloce, stránka po stránce.
Jdu psát.

(V nové housce)

Až na svěží a světlé prostory
A nové zasedací pořádky
Je všechno při starém
Dobrém

„těšíš se?“ ptala se mne ráno Máša nad kafem a snídaní na mý pocity, ohledně toho, že po ééé… jednadvaceti dnech, jdu do práce.
„Takhle jsem o tom zatím nepřemýšlel…“ povídám. A myslím na to i o hodinu později, když vcházím do bran T-Mobile.
Jo, docela se těším. Mám před sebou pár úkolů, dodělat rozhovor, zfinalizovat podobu textů pro Lenku, zkompletovat texty. A ve velkém T se mezi úkoly na tyhle drobnosti jistě najde čas.

nově sedíme v šestém patře, docela dlouho jsem těmi novými a světlými prostory bloudil, než jsem poprosil telefonicky o navigaci… abych pak svůj tým marně hledal i v určených lokacích… a nakonec zjistil, že tu není místo k sezení.

Tak jsem se usadil do společné kuchyňky, veliké a bílé… a psal a pracoval a objedal novej delay a mikrofon a popovídal si s Peterem…

Je to jako hra. Je to hra.
Jakejpak bude tenhle rok?
Nezbejvá, než do něj vplout několika ráznými tempy.