Logry

Včera na mě cestou z práce padl smutek.
Tyjo, co je? snažil jsem se na to přijít hlavou. Vypnul jsem četbu do uší, Larssonova Lovce králíků, zrovna to totiž byla taková tísnivá scéna. Ale pokračovalo to, na Vyšehradě jse mvážně přemejšlel, že vystoupim. A dumal jsem, jestli to náhodou není panickej záchvat, jak v tom vtipu odpovídá slepej černoch na vozejku na otázku: to by mi tak eště chýbalo

Dojel jsem až na Holešovice a vyrazil domů pěšky. Do uší jsem si pustil desku Zvířete, protože stejnak mám Zvířete teď plnou hlavu. A nejspíš je to i skrytej spouštěč mýho smutku. Rozklíčoval jsem si to pro sebe takhle:

A) jsem nevyspalej a unavenej… to je u čerstvýho (a předpokládám i u už poněkud okoralejšího) rodiče asi tak trochu setrvalej stav…

B) Slibovanej pořad na ČT ART nakonec neobsahoval rozhovor o Zvířeti, takže na mě asi dolehlo zklamání všech, co nás tam čekali a těšili se na nás. Mě samotnýho, Máši, ostatních zvířat, babičky, you know. Je to sice trchu trapný, no ne? Ale zase si myslim, že je v tom kus pravdy. Protože…

C)  Se nám blíží plánovanej zvířecí sraz, což mě vede k tomu, že bych se měl dobře připravit, protože to, co potřebuju říct, neni jednoduchý.
Proč? Protože to, co na začátku bylo radostný pozvání na dobrodružnou výpravu, se někde po cestě jakoby přetransformovalo na nějakej závazek. Kterej nechci nýst.
Nejde o zodpovědnost a práci, která nás čeká. To ke každýmu dobrodružství patří a jak často řikám, když si neumíš sbalit krosnu, nesmíš do džungle, žejo.
Jenže ke mne doputuje, že tadyhle někdo nemusí nikoho jinýho a tak se necejtí, ale jelikož by nerad něco, tak radši nic.
Někdo jinej zjišťuje, jak je možný, že jsme nevydělali víc peněz. A proč má jeden zaplacený tohle a někdo jinej něco jinýho ne.
Dalšímu se na tom furt něco nelíbí.
A že na to neni čas, že to stojí spoustu dovolený.
A tihle že minule přijeli pozdě a tihle odjížděli dřív.
A že v tom neni systém a řád.
A že zkoušky trvaj dlouho a na natáčení klipu se zbytečně čeká.
A že je v záběru nedostřená voda.
A že bysme měli hlavně udělat pořádně koncerty, než se začnou vymejšlet nějaký další kraviny.
A Přemysl mi napíše, že písničku do jednoho připravovanýho filmu daj, ale rozhodně ne zadarmo.
A já nevim, co mu na to mám kurva říct.

A já pořád hořim tim nadšením, jakouže svatou a krásnou věc to držíme v rukou, pojďte se podívat a poslechnout. V mý hlavě překračujeme hranice běžný kapely, běžný desky.  Ty velký zážitky z koncertů, když všichni zaberou. Hyperventiulící Akropole.
Všechny ty věci, který vydavatelé a kamarádi prorokovali, že nebudou fungovat, že takhle se to nedá dělat, že to je bláznovství… všechno to jede. S minimem nákladů jsme dokázali maximum. I když sehnat ty minimální náklady zabralo spoustu času a energie a tvrdý práce.

A pak si na radiu Wave někdo řekne, že je to celý debilní a umělý a že to nebudou pouštět, že o tom nebudou mluvit, že to nedaj kurva ani do výběru novejch desek.

Některý dny ten plamen mýho nadšení všechny tyhle drobnosti spálí, ani si nestačim všimnout. Některý dny je toho ale moc, celý se to zatáhne, zasmrádne, začne se spejkat a oheň spíš tak bliká. Naposledy jsem měl takovej splín o prázdninách u Amelie, když mi všechna ta práce, hudba, psaní, obrázky, když mi to celý přišlo trapný a zbytečný. Sám jsem si tak přišel.
Trochu jako včera.

Poslech desky a procházka mi ale zase udělaly líp. Je to dobrá deska. Upřímná, otevřená, plná emocí. Silná. Deska, která se mnou pořád něco dělá.
Doma mě Máša tiše objala a chvíli držela.
A bylo to dobrý.

Když jsme seděli na gauči celá rodina, kočky, Maruška a my dva, pomalu se ten nepříjemnej pocit tísně rozpouštěl. Spát jsme šli o trošku dřív a díky tomu se mi ráno vstávalo taky mnohem líp.

A dneska je to dobrý. Dneska se ten plamen zase rozhořívá, v práci schůzky a teď snad i pořádná, velikánská káva… tohle jsou ty logry, propady, na který si zvykám, který se učim poznávat, když se blížej a který už nevnímám jako cizí. Moje malý černý dny, který ke mně zkrátka patřej. Který není potřeba přepíjet, vyhnat, přemlátit…

který možná stačí jen přijmout a obejmout, tak jak to včera udělala Máša

 

Volby

Já si myslím, že to až tak důležitý není. Můžu se pochopitelně plíst, ale řekl bych, že naše skutečný problémy, výzvy a úkoly nijak nesouvisej s tím, kdo sedí na hradě.

Poslední minuty černý

Před deseti měsícema se mi podařilo konečně sestříhat skoro rok a půl starej klip k písničce Poslední. Byl to experiment dlouho uloženej v mý hlavě, nápad, kterej byl tak za hranou mýho běžnýho uvažování, že jsem se bál a lákalo mě to zároveň.
Samotný natáčení bylo docela těžký, byl jsem hodně vystresovanej. Během natáčení všech těch vyšponovanejch scén jsem se cejtil spíš blbě, postával jsem a popocházel kolem, dolejval, postupně jsem se taky docela dost opil a nakonec jsme se pohádali s Mášou, když mi pomáhala nasazovat černý kontaktní čočky.  Ty samý, jaký jsem si u Amélie v koupelně pokoušel nandat před zrcadlem. A protože jsem si z tý opilosti ani hádky nepamatoval přesný pokyny, musel jsem si to najít na Youtube…

A jak se tak na to koukám a jak mě napadalo u toho zrcadla, ty dva klipy se vzájemně tak zvláštně podporujou, navazujou. Jako bych to měl celý vymyšlený dopředu. Když jsem napsal

Ta maska je pro mě symbolem určitý proměny
A já si ji sundám
Až budu proměněný

 

O nejkrásnějších chvílích

– že trvaj chvilenku

– že je hezký je neprošvihnout

– že než se vzadu v šatně hlavy rozharašily ranínka s kostlivcema nesplněnejch úkolů, všim jsem si jedný takový, měkce zářící před očima

– těsně po tom, co usnula moje dcera

– Máša, moje žena, si dole v klubovně kreslí. Představuju si, že pije heřmánkovej čaj, nebo mošt s vodou

– jejich já si tu zapisuju, že jsem na chvilku zase zažil moment dokonalýho štěstí, chvíli jasnou, ničim nezatíženou, nevztahující se k ničemu jinýmu, než k dokonalýmu miminku, který, ukolébaný broukáním, pozpátku vplouvá do spánku.

– pak se dostaví vděk a radost

– a pak touha zaznamenávat

Díky za překrásnej rok

Tahle fotka Terezy Kunderový zachycuje jeden z mnoha naprosto výjimečnejch okamžiků letošního roku. Obklopenej svejma zářícíma zvířatama děkuju během poslední písničky našeho letošního posledního koncertu Zvířete jménem Podzim. Jsem dojatej a hrdej. Unavenej.
Uvědomuju si, že letos jsem byl opravdu obdarovanej.
Maruška před chvílí vedle v ložnici zafňukala ze spaní, Mášin konejšivej hlas a zase spěj. Cejtím se velice šťastnej. A velmi vděčnej.

Přeju nám všem hodně zdraví, štěstí, klidu a bezpečí i novým roce.
Hodně radosti, spoustu silný hudby a knih a filmů. Dobrou práci a sladký dny odpočinku. Humor. Soucit. Lásku. 

Vánoce

První večerní *

ve čtvrtek jsme se ještě zdrželi doma, protože jsem byl po předcházejícím tejdnu utahanej a po předcházejícím odpočinku namlsanej. a v pátek jsme vyrazili do Lubnice. Přesun s miminkem a oběma koté se podařil řek bych na jedničku a moc hezký byl i následující večer, kdy všichni buď obdivovali miminko a nebo si povídali. a taky se šlo brzy spát

24. jsme vyrazili na procházku, Marušku jsem nesl v šátku a bylo to dobrý. došli jsme na dohled Suché skály a zjistili, že na její straně říčky je už kraj Vysočina, byla z toho trocha legrace. vylezli jsme pak strmou strání a brodili se polem a pak si čistili zablácené boty.
pak zajela Jindřiška pro babičku do Šumné a s první večerní hvězdou* začala večeře. vynikající salát bez brambor s domácí majonézou, řízečky a babiččina ryba. pořád to jsou pro mne novinky, ty tradiční a zavedené věci, v téhle velké, praštěné rodině. stejně jako ta moje, vypadáme všichni trochu jako z Durrelovy rodiny a jiné zvířeny. A trochu jako z Adams Familly.
Mezi mými dárky vysoko ční rovný stojan na mikrofon.
Maruška byla fascinovaná balícím papírem a já chodil do kuchyně na střídačku ujídat vosí hnízda a takové lahodné kokosovo čokoládové kuličky.
Předloni jsem nespíš mlsal vaječnej koňak.

Možný květy

25. ráno před rokem jsem naposled pil alkohol. Už jsem to zmiňoval. Uteklo to rychle a skoro jsem si toho nevšiml.  Zároveň si zrovna v tyhle dny intenzivně uvědomuju, že všude kolem kvetou květy, který bych s chlastem pohubil.

Vydali jsme se na cestu domů. Poslouchali jsme Cormorana Strika, kterýho jsme přerušili před pár měsíci, že byl místama docela brutální. Teď jsme chytli klidnější a napínavý vyšetřovací pasáže a zase si nás četba namotala. Cesta zase proběhla moc hezky, jen jsem při závěrečným stěhování vyklopil násosku z jedný Maruščiný lahve, spadla na podlahu balkonu, odrazila se a spadla dolů na dvorek, kde se rozprskla do trávy. Donesl jsme krabici domů a šel komplikovanej uzávěr najít… ale podařilo se mi objevit jen jednu část… a pak ještě večer druhou…
ale po dalších dvou se země slehla
pruda, škoda
třeba je najdu zejtra

Bratrova sestra

26. jsme vyrazili navštívit Českou Lípu. Z plánovanejch setkání jsme mimo rodinu potkali jen babičku, která je jako věchýtek. A moc roztomilá a měla radost. A bratra technaře, kterej za necelej měsíc odlítá na Zéland a má v sobě takovou zvláštní melancholii a odhodlání zároveň.

Ráno jsem zapomněl na setkání s bráchou a se sestřenicí Ivčou, která je, vlivem praštěnství naší rodiny, zárověň bratrova sestra. Dorazil jsem do Unionky o půl hodiny později a pak jsem zase vypadnul, protože nás čekala ještě cesta za Aid Kidem.

Zatraceně dobré kávy

Odpočívá teď po operaci u svý mámy v malý vesnici pod Řípem. A bylo perfektní se s nim a s jeho mámou Blankou potkat. Chybí mi teď tady jeho smysl pro humor a břitká mysl. Hlavně pochopitelně pořád vypadá hubenej a někdy právě i docela smutnej, tak jsem byl rád, že svojí přítomností se můžem potkat a potěšit navzájem.
Vypil jsem tu dvě z mnoha vánočních kafí. I když měly všechny kávy vysokou úroveň, tahle dvě kafe hrála se smetanou chlazenou na malé venkovní terase, prim.

Chtěl jsem ještě do Silvestra zajet za Ondrou znova, stejně jako za tátou, kterýho jsme v Lípě prostě nestihli.
Ale jsem tu.

Jsme tu

Dokonalej a plnej program na každej den. Nejsladší čas.

Dneska

dneska jsem byl vrátit Honzovi Průšovi dětskou váhu a podložku.
zpátky z Bohnic jsem běžel, vybíhal jsem do sněžení s dešťěm, seběhl dolů k vltavě a pak proti proudu až ke zřícenýmu mostu. pak dál po náspu na ten novej most, co jsem na něj zamilovaně koukával během stavby cestou do práce přes starej Rámusák. a pak jsem běžel dál, i když už jsem chtěl nastoupit do tramvaje, do uší Lovec Králíku Larse Kepplera, čte ho stejnej chlap, jako Cormorana. doběhl jsem domů, druhá nebo třetí nejlepší desítka i s těma častejma chůzema. jupijajou.

Tajná věc

o který skoro nikdo neví a o který vám sem nebudu psát…
snad jen, že to nebylo zadarmo
schválně, jak dlouho budu vědět, co tahle poznámka znamená…

První dospělej večírek

a večer jsme měli moc hezkej vánoční večírek s Ondrou, Andreou, Lindou, Myshkou a Kubou v Krakonošově 18.
skvěle jsme se najedli, u Ondry se pochopitelně člověk vždycky dobře nají. je třeba ale připomenout, že loni to bylo u Kuby s Myshkou taky světový.
Máša zmínila, že jí to přijde takový dospělý, setkávat se s přáteli na večeři u někoho doma. A teď když to píšu, to vypadá docela dost dospěle.
Měli jsme polívku, vývar vynikající, s nudlema, s koriandrem, s chilli, dalo se tam přidávat docela dost věcí. a byla vynikající. zlatej hřeb samosebou krevety, jenže už i ty chlebíčky na začátku byly zlatej hřeb.
Rozdali jsme si dárky, ach, ti naši milí, jak nás znají. Je moc hezký se potkávat.
Marušku jsem chvilku houpal v sedačce, pak jsme si ji tak různě předávali, kdo zrovna jedl míň, měl tu radost, viď, taky se otáčela ze zad na břicho na dece k úžasu všech a účastnila se s veselou náladou svýho prvního vánočního dospělýho večírku.

Maruška

rozpovídala se teď čerstvě v Lubnici…
občas leží a žvatlá něco jen tak do stropu…
poslouchám to z vedlejší místnosti
a
jako by mě popotahovala za fusekli extáze

usínávám v brejlích
jsem šťastnej

děkuju

Gin in a bottle

Tady z tý lahve, kterou jsem včera večer objevil v lednici u maminky v Český Lípě, jsem pil naposled alkohol loni, v noci z 24. na 25. 12.

Nikdy bych nepředpokládal, že by mohl rok bez alkoholu utýct tak rychle a snadno. Nebylo to vždycky úplně jednoduchý, pár věcí mě docela zaskočilo. Ale celkově byla dosavadní abstinence mnohem lehčí, než bych se odvážil doufat.

– zjistil jsem, že jsem mnohem plašší, než bych si předem tipnul

– mý sociálný dovednosti se nečekaně ztrácej (a zase objevujou)

– vrátily se mi některý úzkosti z dob dospívání. Většinou si s nima ale umím mnohem líp poradit.

Jinak to ale byl rok, jako víno. Hehe.

Rok dokončování, rok tvrdý práce, rok výstav, koncertů, rok dvou knížek a dvou desek, rok Zvířete a hlavně a plně a absolutně rok miminka, rok Mařenky. Byl to silnej a plnej, zdravej rok. A byl takovej i díky tomu ginovi, kterej zůstal zavřenej v tý flašce.

Možná, že zkrátka hodně pomohlo, když jsem se přestal spolíhat na to, že mi zázraky a štěstí zprostředkuje pohádkovej elementál uvězněnej v lahvi.

jé, já bych spal, jé, já bych spal
tentokrát v tom nemá své roztomilé prstíky naše Maruška, tentokrát v toim má své roztomilé prstíky Brno, konkrétně D1, konkrétně včera… ale jsou to vlastně zase prstíky celýho víkendu, potažmo předchozích tejdnů.

v pátek nám doma nešla elektřina, celej barák předělávaj, pořád je všude prach, je to přesně na tý hranici, kdy bych měl jako otec zajít rozhodně za paní z bytovýho sdružení, měl bych bouchnout do stolu, až se vzedme ten všudypřítomnej načervenalej prach a říct si o snížení nájmu… a že vrtali už dneska zase od osmi, asi to i udělám, přesto, že se paní moc nechce. tak jí zavolám, možná si před tim potřu displej tim načervenalým prachem, abych byl v obraze.
vyrazili jsme tedy místo lebedění si v nevytopeným bytě za mym tátou, ukázat mu jeho vnučku. byla to jedna z těch radostnejch návštěv. tátovi se MArunka líbila tuze, ona ho capkala dlaní po loupajícím se obličeji a on na ní dělal legrační zvuky. v Český Lípě jsme se ještě rychle na předání knížek potkali s mojí učitelkou výtvarky z doby před dvaceti lety, s paní Langerovou…. a jeli jsme domů. tak tak jsem se strihl oklepat a vyrazit na moc hezkej večírek ke knížce do Alibi.

Á, hezký večírky na tomhle blogu dostávaj děsně na rpdel, jak chci všechno zaznamenat. Fakt to bylo báječný, četl jsem a s Matějem jsme hráli a ta síla zvířete, i v těchhle homeoptaickejch dávkách byla znát i na lidech, co přišli náhodou.

V sobotu večer jsem se tátovi dovolal těsně před Mimoní. Měl jsem ho vyzvednout a vzít na koncert Jakub König hraje písně Obří broskve jako blázen, kterj vznikl tak trochu na jeho popud, nebo počest. Táta ale zapomněl a seděl ve Válcovně a dobře se bavil… a tak jsem mu nic nepřipomínal, nabral paní Langerovou, která byla připravená a jel hrát do Lípy.

Další hezkej večírek. Klidnej koncert, zvrzal jsem jen pár textů… a přesně jak jsem si představoval, posluchači mi napověděli… i kdžy v tom často měli zmatek a tak to bylo ješřtě legračnější, než jsem si představoval…
pak Mimoň a Praha…

Včera jsem vyrážel brzo, abych v Hořovicích navštívil Aid Kida. Vzal jsem do nemocnice jeho kámošku Káku a potkali jsme se tam s jeho mámou a bráchou. A bylo to moc hezký, jet ho navštívit. I když zároveň dost smutný, vidět toho vyhublýho kluka s hlavou plnou krásnejch věcí, jak leží v malým pokojíku a na všechny strany z něj vedou trubičky, kterýma se snažej nachytat co nejvíc z jeho talentu, co se dá… všichni ze Zvířete jsme měli náročnej návrat do běžnýho života.  Ten jeho se na další měsíc smrsknul na podobný pokojíky… prvních 14 dní top bylo dobrý, to neměl na nic myšlenky, jak furt zvracel, vykládá věcně jeho maminka. ale teď, teď je mu smutno. ááá. a bylo a bylo vidět, že je tomu klukovi smutno… ale dneska jde na pár dní dom a návštěva mu udělal radost, tak dobrý, lepší, malý hurá

vyrazil jsem s hodinovým předstihem do náhlý vánice. obrovský vločky a první zácpy a první lehce ťuklý, i pořádně rozsekaný auta. vyrážel jsem na čtyřhodinovou cestu do Brna, kam jsem snběhovou bouří a přes několik zácp dorazil o čtyřicet minut pozdějš… odehráli jsme s Tomem takovej nakopanej koncert, bylo osvobozující, moct tu frustraci z dálniční zaseklosti vymlátit ven.

V Kabinetu jsme ještě stihli finále krásnýho koncertu Priessnitz. Potřeboval jsem nadechnout, nějak se na chvilku zastavit. A pak jsem vyrazil na zpáteční cestu. Z podzimu Brna přes vánice Vysočiny. Těsně před Prahou jsem začal bejt neuvěřitelně unavenej. Tvrdě jsem čerpal z tradic loukovský plný pozornosti, jupijajou, dojel jsem v pořádku.

Ale unavenej jsem pořád.
Za chvilku jdeme na firemní vánoční oběd. Na širokej, slavnej vánoční oběd. Doufám, že tam mají kafe. Večer v osm pak mě nabíraj Alaverdi a jedem na zkoušku na zejtřejší koncert. Pozejtří hraju v Akropoli. Popozítří jdu s Michalem Pařízkem do rádia.

A tím pro mě pracovní rok 2017 končí.

Pamatuj:
čas s rodinou je jak svatej pramen.

Pamatuj také a kontempluj o tom:
místo pramen jsem napřed omylem napsal prsamen

Denní chléb

Highlight v oblasti Migrácie je draft Migračného konceptu, na základe definície MOL objektov sa určil draft rozsahu migrácie, ktorý bude do marca 2018 upresnený a vyšpecifikovaný do Finálnej verzii dokumentu Migračného konceptu.

Průzračný dny

Jsou dny, kdy je svět obvzvlášť průzračnej. Sluneční světlo zatavuje do jantaru celý obzory, po nebi se táhnou vysoká mračna a pod nima karavana maličkejch, trochu jako tehdy na kopci nad Hradeckým Slunovratem, kde jsme společně zpívali s kytarou písničky Zvířete.

V takový dny působí většina aspektů mý běžný práce, ještě virtuálněji, než jindy. Vedle vší tý krásy vrnícího miminka, vyfoukaný oblohy, hudby hřmící v hlubinách hlavy  žádná tabulka neobstojí.

Přesto je důležitý věnovat tý práci čas, kterej je třeba. A uvědomit si, že tady nejsem zaměstnanej na naplňování svýho poslání. Tady pracuju, abych dokázal udržet stabilitu a prosperitu naší rodiny. Abych se nemusel stresovat, že nebudu mít na nájem, na elektriku, na telefon. Nebo abych se nemusel stresovat tolik.

Venku svítí slunce a já za chvilku vyrážím domů. Čeká mě teď plnej den a dlouhej večer. Tak nadechnout a ještě na chvilku pod hladinu.
Při příštím vynoření už budu moct vyplout ven.