Zoubky

Dneska kolem třetí Mařenka naříkala usedavě, Máša jí natřela tváře i dásně zklidňujícím dětským olejem, vypadá to, že se tomu našemu neviňátku začínaj skutečně klubat zuby.
Jsem z toho fascinovanej, jak maličká roste. Den za dnem, tejden za tejdnem. Minulej tejden jí bylo sedm měsíců… už víc jak půl roku je s náma novej člověk.

I když jsme se dneska zase příliš nevyspali (předchozí nespani nejspíš tedy taky souvisej se zubama), probral jsem se hodinu po budíku a s mnohem lepší náladou.

nevýhody černýho oblečení

  • na kočičí chlupy jsem si třeba já zvyknul.
  • na Mařenčino poblinkávání, když se rozakrobatí po stodvacítce mlíčka, jsem si zvyknul taky.
  • kolegové občas trochu divně koukaj na kluka v černým, se zádama plnejma bílejch chlupů a stehnama kropenatejma dětským blitíčkem.
  • jako správnej šťastnej otec jsem dneska skoro usnul v metru, zatímco mi na rozkresleným obrázku zasychala tuš.
  • je divný o sobě přemejšlet i po čtyřicítce jako o klukovi?
  • černý oblečení prostě nemá žádný zásadní nevýhody.

když holky spěj

rád si dám skleněnku a meju nádobí
nikam nespěchám
když mám hotovo, zapálím svíčky, vytáhnu kreslení obrázků k tiskovce
vzbudí se Mařenka
posloucháme Verve – Hymny pana Urbana
mám prsty od tuše
Mařenka dneska byla plavat ve velký vaně
je pátek po dalším náročným tejdnu po předchozím nacpaným, zejtra hrajeme na Žižkovský noci… těším se na koncert s Aid Kidem, jsem zvědavej, jak nám to vyjde a doufám, že dobře
Mařenka zpívá a huláká, zatimco nepohodlně píšu tenhle post na pracovním počítači umístěným ve vejšse mých klíčníh kostín on the top of the koš s kabelama na vršku gramofonu na vršku skříňky, kam jsem šel zkontrolovat maily

Hlavně rrradost jako kráva

Chápeš to?
Jak bych moh zapomenout napsat na blog něco tak zásadního, jako je zpráva, která mi dneska ráno dorazila:

21. 9. 2019 bude mít vernisáž výstava autorské knihy Zvíře jménem Podzim v GASKu v Kutný hoře!

Je to za rok a půl… rok a půl dlouhá natažená končetina Zvířete trčí do budoucnosti a dotýká se toho malýho místa na konci září!
Neuvěřitelný

ale hlavně radost

Rock and roll je dřina, ale hlavně radost, říkává Mejla z Vypsaný Fixy.
A má recht.
V pondělí po obědě jsem vypálil z práce a jel na Hlavní nádraží. Podruhý, vlastně potřetí během dvou dní… cesta do Brna utíká proti směru mý jízdy, míjím všechny ty místní pamětihodnosti, Kolín, Pardubice, Kunětickou horu tentokrát vidím z druhý strany, než včera… hluboký údolí u Ústí nad Orlicí a nakonec Brno, hlavní nádraží.
S Honzou Ficem, kterej mě vyzvedl na nádraží, jedeme šalinou k němu domů a pak autem s takovým hobitím lingvistou a Honzovým spolupracovníkem Albertem? Robertem? do Kabinetu, kde během chvíle natáčíme propagační video Red Bird Instruments, který jsem klukům nabídl. Líp to prý vypadá, když u toho kouřím, tak u toho kouřím.
Během točení dělám rozhovor s Tomášem, kterej má takovej rozhovor jako školní práci. A pak dorazí strejda Zdenda z Lulče a psak už je najednou dost hodin a Kabinet je plnej a já jdu na scénu společně s Řezníkem.
Skoro dvě hodiny pouští na střídačku naše klipy, diskutujeme o nich, diváci pokládají otázky, je to úplně, jako doopravdy.
Nabílém gauči dva maskovaný chlápci, jeden mikrofon si podáváme se sofistikovaným moderátorem, šňůra se mi motá mezi nohama, podávám mirofon sem a tam.

A jsou to dobrý otázky a je to zajímavý koukat, jak rozdílný můžou bejt věci, když je dva dělaj podobně, ale z úplně jinejch vnitřních důvodů. Nebo možná jen z jinejch. Protože o svejch motivacích toho vim střídmě a místama mi přišlo, že Řezník ještě o trochu míň.
Dobrej výběr duelantů, řekl bych, líbilo se mi to.
Pak ještě povídání se strejdou a jedním Ghostem of you a čau Brno, ve 23:59 usedám do sedačky žlutýho autobusu, kterej mě pak za dvě hodinky doveze do spící Prahy…

včerejšek jsem kupodivu prošel bez větších nesnází… dokonce se mi podařilo zjistit, jestli nám teda pořád platí to povinný ručení, zaplatit to přeposlední, z kterýho zbyl nějakej cucík, zbytnělej posíláním upomínek na pět let starou adresu… objednal jsem asistenční službu,. pán přišel a Jeřabku 14 dní stojící na fleku nahodil a já najednou jel do Vinoře, ani jsem nevěděl jak…

večer jsem nosil a kolébal Marušku, uzlíček spokojeného předení
zastavil se Petr Kollarčík s krásnejma ukázkama z animovanýho klipu na Satelity
zkusili jsme rozkoukat seriál Carnivale, ale rozjížděl se moc pomalu a
docela brzy jsme šli spát

Marušce teďn nejspíš už opravdu rostou ty zoubhky, celou noc se vrtěla a ponaříkávala. vybavuju si slastnou hodinu, kdy jsem vydržel spát a zároveň ji k sobě vinout velikou dlaní přes celý záda tý malý holčičky. vždycky když se jí ta ruka přitiskla na zádíčka, MArka se celá povolila a opřela do tý dlaně… a usnula
ráno jsem udělal mlíčko a vyrazil do práce
za chvíli odjíždím pro nástroje a k Aid Kidovi na zkoušku
v sobotu hrajeme v tom Vinohradským pivovaru
přijď, jestli chceš, mohlo by to bejt silný

*
v ponbdělí mi přišla druhá část výplaty. je to super. na tohle lehký povolení napjatýho rozpočtu jsem teď čekal skoro rok… teď to dobře vzít a dobře s těmi penězi naložit. třeba dneska bych si měl koupit lítačku.
hezkej den

 

 

Rock and Roll

ohooo
minulej tejden je nacvakanej, ráno vstávám brzo a večer kolem desátý večerní většinou začínám padat na hubu. Jeřabinu se mi nepodařilo odvízt ani ve čtvrtek ani v pátek, dneska zkontrolujeme povinný ručení a kdyžtak bych zítra zařídil odvoz do Vinoře.
v sobotu ráno jsem si ověřil podezření, že workshop v sauně NUUK je až v neděli, opravil jsem pozvánky na Facebooku a šel si zase lehnout. Venku začalo foukat a padat sníh, nastupující jaro bylo smetený nekompromisním chladem. A my s Mášou a Mařenkou zůstali celej den zalezlí doma, odpočívali, mazlili se s miminkem a koukali na Bron IIII Broen, celá série proletěla mrazivým dnem.

v neděli moc hezký dopoledne s rozhovorem ve vaně, potom na vlak a chumelenicí a sluncem do Hradce Králové. Ostrou zimou přes město k Labi, přes most Železňák na druhou stranu řeky a blátivě zamrzlou cestou až k maringotce se saunou. Pár naháčů zrovna vybíhalo do vody, venku na louce postávala nahatá holka, z který se kouřilo, jak tak narovnaná hleděla do kraje.

Přijel jsem brzo a tak jsem první část strávil povídáním s místníma… a to pak prolezlo do workshopu nějak plynule. Hodně jsem povídal, ptal jsem se, jak to kdo má a podle toho se snažil určitovat tok toho, co jsem se cejtil oprávněnej o psaní říkat. Vyprávěl jsem o svejch zásecích a malejch vítězstvích, o svejch pochybách a bodech zvratů, o svým životě, o pití a psaní a psaní a hudbě…
v půl sedmý jsem si zase sbalil batůžek a vydal se stmívající se cestou zpátky k železňáku.
Tam po chvíli přijela moje dávná kamarádka, Daniela, kterou jsem znal jako Vokůrokovou a kterou jsem od tanečních, kdy jsme spolu na část tvořili taneční pár, neviděl dobrých dvacet dva let.
Žije s mužem a čtyřmi dětmi v Hradci Králové.
Byla moc hezky oblečená a slušelo jí to.
Na vyprávění o naháčích ale zvedala nosík, že to je na ni moc hippiesácký.
Kratičce jsme si povídali ve fastfoodu… a pak jsem nasedl na vlak a jel zase dve hodiny domů.

A doma se přitulil k těm dvěma MAruškám.
Ta menší celou noc brumlala a nenechala tu větší spát.

V noci jsem se Marušku v jednu chvíli pokoušel utišit. Než jsem se k ní ale ze spánku prohrabal, zase usnula, takže jsem ji akorát vzbudil. A usnul.

Ráno jsem mazal brzo do práce. Za hodinu zvedám kotvu (batůžen, co mi Máša přivezla z IKEA a bez kterýho bych se teď, co se mi rozbil zip přesramenní neratovský tašky, neobešel) a mažu zase na Hlavák na vlak a frčím do Brna. Natáčíme video k hudebním nástrojům Red Bird Instruments a pak mám rozhovor a pak sraz se strejdou z Lulče a pak je v Kabinetu Múz videoklipový večer, který uvedeme debatou s Řezníkem…
Na což se bůhvíjak netěšim, protože se mi moc nelíbí, co takovej Řezník dělá… kromě nějakejch hostovaček a taky Martyho frků, který mi taky přijdou vtipný…

taky jsem před chvilkou zjistil, že na Žižkovský noci nehrajeme v pátek, jak jsem celou dobu předpokládal… ale v sobotu večer, což mám už půl roku v kalendáři Bumbum Satori. Proč to mám v telefonu na pátek je spíš záhada.

Snažím se uchlácholit tím, že toho je teď opravdu hodně a že bez stránek, kde jsem si to vždycky mohl snadno ověřit, je to držení termínů těžší.
Ale moc to nepomáhá.
A tak se nechlácholim a kontroluju další termíny.
Ať v tom neni hokej.
A příště, ať to vim dopředu.

Je to rock and roll, povim vám.
Místama si připadám jako blázen.

Na druhé straně

ILLE vydávají druhou desku a společně s ní i klip k nový písničce. Což je legrační, když si jeden uvědomí, jak dlouho většinou trvá celej proces zrodu písničky a jak bývá většinou už minimálně puberťák, když dojde na videoklip… ale, na druhý straně je to zkrátka novinka.

A myslím, že fakt povedená. Líbí se mi i hudba i text, hodně dobře je ta písnička nazpívaná a Zvučan to vyvzučil jedna báseň. Těším se na desku, dostal jsem ji od Hopinu k narozeninám na tom slavným večeru.

Usazenej v realitě (*) musim dodat, žě mi od novýho CD ILLE vede myšlenka hned k tomu, že bych si ho pouštěl asi nejspíš v autě, což je místo, kde hudbu z klasických CD posloucháváme. Ale Jeřabina stojí před barákem a je úplně vybitá.
Jsem z toho trochu nešťastnej, protože v běhu věcí jsem nestihl nic jinýho, než poprosit Matěje, aby zaparkoval k nám do ulice… a ráno a navečer, když jsem doma, se co dvacet minut vykláním z okna, jestli se vedle vozu neuvolnilo místo, abych mohl zkusit dobít baterii a odjet do Vinoře.
Což je taktika pomalá a neuspokojivá.
Tenhle tejden, ani ten minulej, ale nic jinýho nedávám.

Včera jsem učil  na workshopu dvě paní/slečny, jak psát. V Home Kitchen v Kozí ulici, nad hromadama skvělýho jídla a kávy a limonád. Odpoledne jsem trávil co nejvíc s Mařenkou , než se ozvalo velké T. Pořád můžu v každou chvíli začít pracovat na dalších a dalších úkolech.

Během psaní jsem si teď ale vybavil, že mám v lednici jednu tu colu od včera.
Což mi dělá radost, což mne vede zpátky k tomu, že toho dělám fakt hodně, ale ten pocit stresu je taky jen jedna z věcí, kterou produkuju spíš já… pořád se něčeho dopředu obávám…

realitu (*) nemusím trpně přijímat, žejo
můžu ji aktivně přetvářet
což se s vychlazenou colou dělá moc dobře

zavolám Víťovi, jestli nemá nějaký jednodušší řešení ohledně přepravy auta do Vinoře
a pak se půjdu podívat, jestli mám proplacenou některou z faktur
a pak slyším Marušku, jak se chruje, mrknu z okna na parkování a pak si ji půjdu vyzvednout z ložnice
k tý vychlazený cole

odpoledne si zapojím kytaru
dneska je den s cípama volnýho prostoru mezi jednotlivejma pracema
a začíná takovým povedeným videoklipem ze života

pamatuj:
~ brblání´s not helping ~

dny v tejdnu

pořád se mi daří vstávat brzo
legračně přešlapuju u vymejvání lahvičky, do který naleju převařenou vodu, kterou dám ohřát, aby se v ní rozpustil Nutrilon. Většinou krátce po tom, co se vzbudim, začnu potřebovat čůrat jak blázen, ale snažím se dát vodu hřát ještě před tím, než si odskočím. Proto to přešlapování.

Pěšky přes cíp Stromovky, někdy k Výstavišti, někdy až na Holešovice. Vyhejbám se tak obvyklýmu bottlenecku na Vltavský.

Dvacet minut metrem… a pak Roztyly, kde vždycky fouká víc, než na Letný.
Dneska a zejtra tady jsem dýl. Odbavuju příspěvky, tasky, schůzky prosím pěkně, zadávám objednávky (to furt ještě neumim zcela), piju Club-Mate z bedny nebo kávu…

Včera jsem vyrazil brzy. Bára Evil Hand, která se i se svým přítelem Edgarem stavila na mý oslavě, mi dala ka narozeninám termín a tak mám od včerejšího odpoledne na levým rameni Zvíře jménem Podzim, jak jsem si ho sám nakreslil…

Pak jsem si ještě skočil koupit konopný tenisky… a už abych zase fakturoval. Naštěstí je teď na to dobrej čas. Takže budu.

Běžný dny v tejdnu tu jsou zvláštně roztahaný.
Přišla mi nabídka na hraní v Bratislavě na přespříští tejden
Asi ji využiju… když si domluvím v Blavě i pracovní schůzku, mohl bych dostat běžný pracovní hotel. Začíná se to zajímavě mixovat.

Žádný běžný dny nejsou

40VE

Po narození Marušky mi vlastní narozeniny nepřijdou nějak zvlášť zásadní. Možná je to dočasný. Ale nějak jsem na ně zkrátka nedokázal intenzivně myslet, i když mi v sobotu 10. 3. bylo čtyřicet.
Jako první dárek jsem dostal tričko Young Primitive Too Old To Die Young, který mi pochopitelně udělalo radost jako blázen. Vzhledem ke všem těm časovým propojením tohohle praotce českých blogů a mýho života. Vzhledem k tomu, že jsem Efu s Nitkou a Ferdinandem potkal teď nedávno v kavárně v Šumperku.
Vzhledem k tomu, že mi sedělo a slušelo.

Telefonovali jsme s bráchou na Novej Zéland a bylo moc milý ho slyšet vyprávět, jak se má. Musí to bejt na jednu stranu vzrušující, začínat v úplně cizí zemi na druhý polokouli… nba druhou stranu zvláštní, když je tam sám… a na dojezd na kole k mý sestřenici Evě a její rodině… myslim na něj

Pak přijela maminka a vyvezla Marušku na dvě hodinky ven. Místo plánovaný akrobatický kopulace jsme bleskově poklidili byt, to je neuvěřitelný, jak to prokoukne, když se do toho pustěj dva lidi dohromady. Oběma nám to udělalo radost.
Ta máma musí jezdit častějš.

A pak jsme vyrazili na večeři do Piźzy Nuova a jelikož bylo hezky, vyšli jsme si pěšky. Když jsme procházeli kolem Oka, Máša že si musí odskočit. Začal jsem něco tušit, ale zběžným pohledem po osazenstvu kavárny jsem nic neodhalil.
Pak mi ale došlo, že se většina návštěvníků kouká na mě a pak taky nahoru na balkon, kde jsem koutkem oka zahlídl nějakej transparent…

Já vlastně nevim, jestl itěch přátel bylo 40? Ale když jsem je všechny uviděl, přišlo mi, že je jich aspoň milion. A mně pochopitelně vyhrkly slzy. Ale v tu chvíli mi to bylo ještě víc jedno, než obvykle. V tu chvíli jsem jenom stoupal schodištěm a vítal se a objímal a měl tak velkou radost, že když jsem zjistil, že mi ještě zavazujou oči, protože něco bude ještě dál, vůbec už jsem nic nepotřeboval.

Dostal jsem kytaru ve smetanový barvě s měděným plátem chrániče, Jazzmaster Squier postavenej jako signature model kytaristy z Dinosaur Jr., kytara tak krásná, že prvních pár hodin, jako by ke mně vůbec nepatřila.

No a pak jsem sfoukával svíčky a hodně si povídal s každým, kdo byl zrovna kolem. A chodil dávat pusy do vlasů svý holce, svý ženě, protože i přes to její viditelný štěstí bylo jasný, kolik sil a nervů ji tahle opulentní sláva musela stát.

Děkuju, Mášo
Děkuju mí přátelé
Ten okamžik, kdy jsem vás tam všechny uviděl a začalo mi docházet, co se děje, patří k těm nejparádnějším, který jsem zažil.

Děkuju moc

Během

Včera byl hektickej den, ale šlo to.
Dneska to samý.
Ale pomáhá mi, že se ráno teď celkem snadno budívám před sedmou, když se Maruška začne mařenčit a vrtět. Vstanu, dám ohřát mlíčko, docapu na toaletu, do koupelny, vyzvednu a promíchám milk, odnesu ho holkám… a pak se dopřipravím a jdu.

Včera jsem si s sebou vzal do práce běhání. Psal mi Honza Průša, že jeden jeho kolega prodává číslo na Pražskej půlmaraton. Taky mi bylo trochu trapný o tom běhání furt jen mluvit. A taky cejtim, že to potřebuju. Aktivní pohyb pro zachování zdravýho rozumu. Čas, kdy na mě maily ani zprávy nemůžou. Běh, změněnej stav vědomí. Já a mý tělo.

Naposled jsem z Roztyl běžel 18. 8. 2017. Odpoledne jsem mířil ještě k Tomášovi Havlenovi do studia, tam mi už ale psala Máša, že by potřebovala vyrazit do Neratovic.

Včera jsem našel přímější cestu dolů k Vltavě, nějakých sedm kilometrů k Barrandovskýmu mostu. Pak jsem čertví proč vyběhl zase nahoru na Branické skály, dolů po cestičce, fikaně schované mezi barákama na konci zdánlivě slepý ulice. Dokodrcal jsem se postupně až k podolský porodnici.

Dneska ráno jsem původně chtěl vyběhnout taky. Pak mi to přišlo jako pitomost, potřeboval jsem bejt brzo v práci kvůli spoustě mailů… ale nakonec jsem se přeci jen oblík do elastickejch kalhot a bundy, 17 dojel na Národní divadlo a pak proběh náplavku a pod Vyšehradem jsem si myslel, že už se nato vykašlu, ale dal jsem to ještě kousek a běžel po cyklostezce podél vody a až za Žlutejma lázněma jsem odbočil nahoru a chytil autobus na Budějárnu…

Celý tělo cejtí ten pohyb…
Je to příjemný…