Neviditelnej víkend s vůní Kallaxu

V pátek jsme se těšili, že nás čeká RPOV (rodinnej povalovací odpočinkovej víkend) plnej dalších a dalších „ještě jeden díl“ seriálů a přebalování, hojdání a pusinkování… pak jsem si vzpomněl, že jsem na sobotu zaregistrovanej na konferenci New Media Inspiration 2018.

Když máte v sobotu do čtyř konferenci, jakkoli zajímavou a plodnou, je to houby sobota. Od čtyř do večera je jen pár kroků. Světa pod hlavou jsme taky stihli jen pár prvních dílů a oba nás překvapilo, jak mezi těma všema skvělejma hercema a nehercema, trčí prkenná a nesympatická postava hlavního hrdiny, kterou hraje Václav Neužil mladší.

Neděle byla volná. Ó jé, ta byla tak volná. Jen jsem si tam neměl naplánovat to stěhování Kallaxu. Skříně, která se mi vždycky líbila v Ikea a nikdy jsem neměl dost odvahy si ji pořídit a obhájit*
A teďf jsem si pro ni jel k mediální hvězdě agentury Freya a cen Fénix, Kateřině Borovanské.

Do mediálního rybníku, v jehož bahnitý vodě u dna jsem se jako ponornej mlok celý roky schovával, mě trochu uvedla Máša. Která naopak věděla, co se děje na zářivě osvětlený hladině, který lodě jsou krásný jen na pohled a který maj skutečně nejlepší stroje, kterej kapitán je ego a kterej nemo…

Kateřina je jeden z lidí, kterýho všichni z branže znali. Kromě mě.
Stěhuje se a tak jsem si jeden osmidílnej a jeden čtyřdílnej Kallax s kolečkama odnesl. Chtěl jsem přinýst alespoň ananas, jenže jsem, vyjížděl se zpožděním (děcko system) a tak má Kateřina ten ananas slíbenej.
Třeba jí ta myšlenka někdy prosvítí ten zvláštní smutek a osamělost, co má za očima.

Velkej Kallax šel do kufru přes sklopený sedačky.
Malej se mi zasekl vepředu. Poškrábal strop, palubní desku, zapnul a vypnul světlo, pokusil se roztrhnout čalounění kolem dveří… dobrých třicet minut jsem s ním strávil, zuřil supěním, že příště si prostě našetřim a koupim si to nový, že stěhovat věci z IKEA složený je proti přírodě… bezmocnej vztek obracenej všude kolem, jakkoli jsem věděl, že je to jenom hledání někoho, kdo za to může a kdo to celý vodnese, hned jak tam ten zkurvenej krám nacpu.

KDyž jsem odmontoval kolečka a natočil nejdelší osten Kallaxu tak, aby vyčníval z auta nejširším jeho otvorem, sedl jsem si do úzkýho prostoru, kterej mi u volantu zbyl… a zjistil, že Jeřabina nestartuje.

Nechceš slyšet, co jsem říkal.
Neděla ubíhala a mě objížděla parkující auta. Baterka rychle skomírala, po chvilce dokonce vyply i výstražný blikačky. Když jsem šel s potrhaným trojuhelníkem, zrovna přijížděl přivolanej Matěj Vejdělek s dodávkou, kterýho jsem vyrušil od nedělního odpočinku po obědě.

A vysvobodil mě.

O co víc jsem byl nasranej předtím o to pokornější a vděčnější jsem byl, když jsme dorazili domů. Matěj mi pomoh do třetího patra vynýst skříň. A pak se rozloučil, a šel lízt.

Já ještě s Mášou a Mařenkou stihl krátkou procházku po horní straně Stromovky.
A pak skokl a najednou byl nedělní večer. Ani jsem tomu nechtěl věřit.
Ale bylo to tak.

* pamatuj: sbírání odvahy obhájit si Kallaxy svýho života (věci, který nejsou nutně potřebný, jdou nahradit něčím jiným, jsou esteticky tak specifický, že se líběj jenom mě a buranům (platí ale i pro některý ujetější hudební a umělecký nápady, který mi okolí rozmlouvá, jakože se to takhle nedělá a který si, asi vzhledem k vnitřní nejistotě, rozmluvit nechávám) ) pro mne asi bude téma k práci nafurt.
Dobrý vědět.

Po mi nu tá ch

…včerejší den byl naplánovanej po minutách
– asi 390 jsem jich strávil v práci, jeden call se Slovenskejma kolegama a omrknout vstupní školení, abych se ho mohl příště účastnit aktivně
– přesuny s kytarovým dvojpouzdrem nacpaným kytarou, kompem a 30 knížkama, jsou o něco míň komfortní, než pamatuju… chybí mi kufr Gustav, přivykl jsem ježdění autem (cca 40 minut)
– povídání s Bárou o možnejch budoucích knížkách mě naplnilo radostí a nadějí  (slušných 96)
– během zkoušky s Aid Kidem jsme došli ke dvěma hezkejm verzím Sestry a Pod Prahou. Nějakej čas jsem takhle nezkoušel. Měl bych si pořídit špunty do uší. Chtěl bych docela, aby ty koncerty s Kidem byly nahlas. (150)
– taxíkem jsme přejeli k nám, ještě, než jsem se s obří kytarou nasoukal dovnitř, stihli jsme vzpomenout bylinou pana Jaroslava Čermáka staršího… (7)
– Máša doma připravila vynikající kapustový placičky *, který jsme snědli a pak si povídali… (196)
– a pak jsem začal odpadat a rozloučil se a usnul. že někdy budu ukončovat večírky kvůli tomu, že jsem moc ospalej, to bych si nikdá… (doplň)

* denně nová věc:
kapusty na tenkou placičku potřebujete (prý) velmi mnoho. vzpomenout na matky a nejstarší dcery, které v minulosti vařívaly kapustu pro svou rozvětvenou rodinu… při přípravě oběda jí musely vyskládat celé metráky… tak proto ty venkovské stodoyl! proto ty starodávné obrazce na planině Nazca!
Všechno kvůli kapustě

Jak je dobrý mít blog?

Dost je dobrý mít blog.
Jednak si člověk má kam zaznamenat drobnost, která nemá výnam. Ale když ji pak objeví po letech, těší se z ní, jako ze zašlý fotky.
Taky je to místo, kam můžu vylejt svý brblání a utřídit si myšlenky, když mě něco trápí a žere.
Sem tam sem fouknu jakoby náhodou tip na nějakej dárek, co bych moh dostat. Teď zrovna mám všechno, co bych si moh přát. Ale příště třebas…

No a taky si můžu vytvořit okruh přátel, taky bloggerů, jejichž stránky budu sjíždět každej den a těšit se z jejich zašlejch fotek a drobností, vylitýho brblání a přání a tužeb a radostí. V současný době mám takovej okruh bloggerů tadyhle s Marasem. Už tuze let naše dva blogy koexistujou vedle sebe, občas se doplněj, občas rozejdou… oba jsme o ně přišli částečně díky našemu providerovi Petrovi. A hlavně je to pěkný čtení.

Žranice

Jindřiška nás pozvala na Žranici, divadelní představení, režírovaný Adamem Skalou. Hraje v něm jednu z těch nejhlavnějších rolí, Ministrini výživy. A bylo to bezva.
Hra vychází z Bondyho textu, inspiraci Velkou žranicí jsem nedohledal a ani to nijak extra nepotřebuju. Moc se mi líbila výprava, kterou měla na starosti Tereza Gsöll . I hudba, kterou jsem měl původně nabídnutou a která mi přišla fakt super. A moc se mi líbilo vidět Jindřišku, která za tu dobu, co ji znám, vyrostla v opravdickou herečku, která vypadá a mluví a nosí se pokaždý jinak, jak je potřebaq ve scénáři. A jako ministrině výživy byla fakt skvělá.

Po dlouhý době jsme takhle s Mášou byli spolu za kulturou… jak se říká
Hlídala paní Marie a její muž. KDyž jsme přišli, Maruška se na nás culila z ohrádky. Pak jsme se připravili, omyli a společně uložili.

Miluju, jak společně usínáváme. Když Marka funí a brumlá a pak se jí zklidní dech…. ale to už většinou spim.

KRÁSNO

Krásno se jmenuje film, kterej natočil Ondřej Sokol, můj spolužák z prváku FAMU. A jeho nejlepší kamarád Martin Finger. Původně jsem myslel, že to je komedie, ale to asi úplně není.
Hlavně se ho většina odehrává v Šumperku, odkud pocházejí oba hlavní protagonisté i hrdinové. A kam jsem v sobotu jel.

Cesta vlakem je dlouhá, ale v sobotu klidná. Všude dost místa, za oknem napřed slunce, pak sněhový vločky. V Šumperku kosa a prázdný ulice, jako vymetýno.
V hotelu bydlím v apartmánu ve třetím patře.
Z komory na oblečení vedou tajemný dvířka do nějakejch stavebních prostor půdy, je to strašidelný docela, dveře do komory zamknu a zatarasim.

Pecha Kucha je moc hezká. Krásná školní jídelna mi evokuje lázeňský pavilony. Velký okna, pódium, starosvětský spojovací dveře a výdejní okýnka.
Pán, kterej přijel představit samoopravování domácích spotřebičů, se opil už asi předem, když ale vystoupil na pódium, jako poslední, bylo to najednou znát. Možná zafungovala dopředu avizovaná nervozita.
Po prvním slidu sešel z cesty a zbytek prezentace bloudil nepřehledným terénem podařenejch a míň podařenejch vtipů. A čím dál víc lidí se čím dál víc smálo tomu tragikomickýmu představení, který přátelskej formát nakonec včas utnul a všechno dopadlo dobře.

Teď se mi při psaní vybavila moje první pražská Pecha Kucha.
29. ledna to bylo tuším 4 dny poté, co jsem nadobro odešel z Čechovy ulice, z našeho vztahu a manželství s Olgou.  Celý dny jsem trávil u Ondry Zátky a Lindy na matraci v obýváku, skučel do polštáře a postupně objevoval a likvidoval  zásoby alkoholu svých dočasných domácích.

Nepiješ? Ale se mnou budeš. To neni alkohol, to je Malteco! Však já jsem taky alkoholik, dyť si dej. Dyť taky nepiju přes tejden. Jsem takovej víkendovej alkoholik. dyť si dej.
Když se mne pán po skončení Pechy pokoušel přemluvit, ať s nim jdu na panáka, byl úplně ukázkovej.

Celej den a celej večer jsem hodně myslel na to, že dřív bych už na Pechu taky přišel přikalenej. Bejt sám ve vymrzlym, cizím městě, je ideální plátno pro zuřivě divoký abstraktní zážitky, který si stejnak nikdo nebude pamatovat.
Jako bych místama protínal souběžný trasy, kterýma bych se ubíral před rokem a půl.

V knihkupectví a vinárně Bukowski bylo totálně našlapáno, DJ hrál a barmani mixovali drinky a rozlejvali víno. Napřed jsem se otočil na podpatku, že zdrhnu na hotel. Ale nakonec jsem se zapovídal s dalším Jakubem o holotropním dejchání. A pak šel s ním a jeho ženou, kteří měli za rohem burgrárnu, udělat hranolky a smažený sýry pro osazenstvo večírku. A podívat se do třetího patra na obraz malovanej za použití fosforeskujících barev, kterej bejvá pověšenej vysoko na zdi.

A pak?
Pak jsem šel spat.

one man show

Neděle začala dobře. Po povedený PechaKucha Night a afterparty jsem se hezky vyspal a probudil svěží. A přes Facetime si povídali s Mášou a Mařenkou. A pak jsem si dal sprchu. A pustil se do práce.
V tu chvíli mi zavolali, že pokoj, kterej jsem měl mít k dispozici do dvou, potřebujou vyklidit.
Přesunul jsem se do Pikoly, což je teda výhra, protože je to vynikající kavárna s vynikajícíma pochutinama a skvělou kávou. Navrch jsem tu potkal Efu s Nitkou a malým Ferdinandem, který sice znám… ale mnohem víc z jednoho z prvních blogů Youngprimitive, než osobně. Bylo to moc milý setkání, snědl jsem dva dorty, konkrétně banánovej řez a dort s lesním ovocem… Ferdinand naříkal, protože si zadřel třísku. Myslel jsem na to, že za dva roky bude Maruška už taky takhle velká. A já budu foukat třísky a odřený kolena.
V Bukowskim jsem se zapojil, rozložil, přichystal. A poprvý přišel na mý vystoupení jenom jeden jedinej člověk. Nakonec vlastně nevím, jestli platící, nebo ne. Kromě něj si koncert poslechla jen servírka a pořadatel… a na chvilku se stavil jeden z číšníků z Pikoly…
Myslim, že to bylo dobrý čtení i hraní, i když jsem trochu bojoval s Voxem Valvetronixem, nebo jak se ten transformer jmenuje. Můj jedinej oficiální posluchač byl spokojenej a pak mě hodil do Zábřehu na vlak.
Na místě jsem byl dvacet minut předem.
Vlak měl hodinu zpoždění.
Byla zima a bylo to dlouhý čekání.
Ve vlaku napřed nebylo místo, takže jsem se s nacpaným a těžkým dvojfutrálem vyhejbal průchozím v uličce. Záchody v našem a okolních vagonech byly mimo provoz. A začala bejt zima i vevnitř.
Ale uvolnilo se místo a tak jsem závěr cesty strávil v klidu.

Nevím, jestli tou one man show utrpělo mý ego, ale byl jsem z toho trochu smutnej. Zvlášť v tom vlaku zpátky. V kapse zbytek tisícovky, co jsem dostal na cestu. Myslel jsem na to ještě v průběhu dnešní čtyřhodinový firemní schůzky. Ale pak se to nějak vyplavilo a začaly prosvítat jednoznačný pozitiva celýho vejletu. A těch je nepočítaně.
A takhle je to často.
Naštěstí.

Navíc… to byla fakt dobrá one man show. Je radost, zase hrát. A jsem rád, že to pro mne byla rrradost i v takhle netypický konstelaci.
Dobrou

Dneska mi na Facebooku bliklo označení,pozvánku do Bukowskiho komentovala neznámá paní:
 Tak já teda byl a bylo to super, doporučuji vůkol, a ještě jednou díky moc, Jakube…a doufám, žes dobře dojel zpožděním navzdory. Jarda

Tak je to všechno pořád k něčemu dobrý, no ne?
Teď třeba můžu řikat, že i pro jednoho posluchače udělám čtení a koncert, jak pro plnej sál. A bude to pravda. A ještě to pěkně zní.

Tady je tak nádherně

Říká kolegyně Kristýna do telefonu. Volá svýmu tatínkovi k narozeninám a moc hezky mu přeje.
„Tak si ten sváteční den pěkně užij.“
Z jejího tónu, z toho, jak se u telefonování usmívá, co říká, je znátm jak moc má toho svýho tátu ráda.

V úterý jsem z práce jel do Český Lípy, vyzvedl maminku a vzal ji na výlet za svym tátou. Když jsem byl malej, vlastně si je spolu moc nepamatuju. Každýho zvlášť asi jo, ale jaký měli mezi sebou interakce, to úplně netuším.
Vzhledem k tomu, že se tři roky po mým narození rozvedli, asi to zrovna nebyly nejradostnější interakce ever.
Ale takhle, když táta seděl ve svým vozejku a maminka mu v kulometným tempu pokládala otázky a on se chechtal a předváděl, co umí říct, takhle to bylo moc milý. Příště budu vědět, že mám vzít mamince bílý víno, v bedně poběží TV Paprika a na lákavý bramborový lupínky tam hezky nasvícení lidé lijí od pohledu lahodnej dresign…