Rubrika: Z vraku blogu

Kdyby každej den začínal snídaní s panem ff a zuzankou malárovou, bylo by to skvělý.
Škoda že zuza pracuje od rána a nemohla se k nám připojit. Líbilo by se jí to stejně jako nám.
Sraz byl v devět u rohlíků v Albertu.
Koupili jsme prosím šest rohlíků, sýry, koláček, ty…jaxe…kobližky…no spíš koblížky a zelený čaj, u automatu pak kávu a dobrou hodinku jsme před školou snídali a debužírovali. No nádhera. Pane ff, až sem zase zavítáte, jen co se vrátíte ze šňůry, díky. Jo a vypadáte skvěle.
Mám dny dostávání. Včera jsem dostal CDčko broskve v lípě a docela mě to dostalo, jirka mašek to krásně nahrál, parádní zvuk… potěšení. A dneska od ffa CD z Rubínu, což je takovej milej klub v Austrálii. Vynikající.
Vlastně mám dobrej den už od večera. Jakkoli jsme se susan pomejšleli na klindej večer ve dvou, nakonec to spontánně vykrystalizovalo v párty u PiRa, který se účastnil jak Jiří Chudoba, tak Václav Semerád, jak Zuzana Ouředníková tak Zuzana Malárová, jak PiR tak já se Susan.. tyjo ty velký písmena to je velká loď. Debatovali jsme, pili víno, fotili, poslouchali kapely…no žůžo (žůžo?). Domů jsem po schodech vyrazil někdy k jedné a ve tři už jsem spokojeně chrupkal.
Dneska když se snažim napsat něco pravdivýho, vždycky se neudržim a napíšu nějakou pitomost.

Ach ty víkendy…
Šestý a sedmý den bůh trošku zakalil, jelikož měl radost, že se mu to stvoření tak pěkně vede. V pondělí mu bylo trochu blbě, ale jako nejmocnější bytost to nechtěl na sobě nechat znát a tak blinkal do křoví, jenom když se nikdo nedíval. Anděl s plamenným mečem si mnul čelo na kterém mu vyrašily takový malý bílý pupínky. Z jeho pórů vyrážel střídavě studený a horký pot, který byl cítit po česneku a vodce. Anděl netečně sledoval, jak pod jeho mečem hnědne a doutná pár dní starý anglický trávník a snažil se, vzpomenout si, proč jenom tou strašlivou zbraní včera v dunící noci vykrucoval plamenné osmičky a kruhy. Nad rajskou zahradou se zatáhlo a začalo lejt.
Odjíždět z Lípy v šest hodin ráno je takový drsný trošku. Člověk postává s tim hloučkem ostatních lidí na zastávce, hledí do těch tváří, který se tu potkávají každý ráno. Odjíždět z Lípy v pondělí v šest hodin ráno… to je trochu jiná. Kromě těch každoranních tam stojí ještě studenti, co zůstali ve svým rodným městečku, aby si mohli ještě v neděli, kdy jsou hospody prázdný, dojít na pivko. Ráno mívají kruhy pod očima a mírně se pohupují dopředu a dozadu. Marně vzpomínají co to bylo za typa s těma firestickama včera před švejkem.
Když v pondělí v šest hodin ráno prší… jde o situaci ještě delikátnější. Každej už předem vidí ty zapařený skla v autobuse, tuší možný dopravní nehody a hlavně se zimomřivě choulí do bundy a přemejšlí, proč si nevzal podzimní kabát, když na něj rozespalá máma (manželka, dcera, vnučka či babička) volala, ať si určitě vezme podzimní kabát. Ti, co mají kocovinu tohle třeba neřeší, spíš si řikaj, že je to jasný, je jim blbě, musej jet do tý debilní prahy, maj nablito v botě a ještě kurva leje toseostatně daločekat tadyvtomidiotským městě.
No, a když přijede autobus až na tři místa úplně narvanej, situace se vyhrotí snad nejzajímavěji. Všichni, střízliví, opilí, zkouření, dělníci, učitelky, buddhisti i univerzální vojáci si uvědomují, že život je boj. Že jsme osamělý bytosti a musíme se v bahně dešti a sračkách všednodenního světa rvát o chleba, o vzduch, o místo k sezení. No dobře, buddhisti a zkouřenci půjdou stranou, první počkaj, protože nakonec nějakej autobus v kterým je místo přijede a pokud nepřijede, je to taky fajn, ti druzí využijou příležitosti a zmizej za rohem (kde vyrušej z blinkání takovýho plešatýho dědu s dlouhejma fousama v noční košili) na spliffa.
Ale všichni ostatní rozehrají ďábelskou hru, v které platí jen jedno jediné pravidlo (hádejte jaké, kdo první správně na vzkazárnu odpoví, tomu příští měsíc po vejplatě koupim malý lízátko…co?) a která má nespočetně variant a je stará skoro jako lidstvo samo. Teď vrazit tašku mezi matku a dceru, do vzniklé mezery nastrčit manžela a nenápadným přískokem vklouznout mezi otevřené dveře a potácející se studentku. Zasadit v pravou chvíli ránu deštníkem, využít obratně kluzkého terénu, rychlost, dravost, suverenita…..
To zas byla cesta.

Stal se ze mne chudý, leč velmi kulturní člověk.
Včera jsem se jen tak zašel podívat do Lucerna Music baru na koncert kapely Nukleární Vokurky.
Od kluků z dnesjazzu jsem dostal pozvánku pro dvě osoby, takže jsem svou současnou finanční situaci směle skloubil s masivní kulturní akcí.
V LMB bylo narvaný úplně k prasknutí. Na to, že jsem od všech slyšel …. jó, Nukleární vokurky, to je taková mladá neznámá kapela, teď vydali Cdčko u Monitoru, nó, já je moc nemusim…zvlááááštní.

Fakt bylo úplně plno. Když vokurky nastoupili a rozjeli svou šou, dav se zavlnil, prohnul a začal trsat. Musel jsem uznat, že na křest relativně (to znamená pro mne a okruh mých známých) neznámý kapely to byl ohromující sukces a s touhle partou se bude muset do budoucna nějaký čas počítat.

Jo. Tak tolik objektivně.
Subjektivně mě strašně bavili hosti, Ondra Zátka a Kalfus z Dnessjazzzzu, Adam Koller na perkusse ,typek na klavesy. Potom jsem si fakt užil excentrickýho kytaristu Honzu Balcera (nebo Balcara, fakt nevim), kterej s vysílačkou běhal skákal tancoval a do toho pořád hrál vlastně skvěle. Hm. A to je víííceméééně všechno. Trošku jsem si připadal jak intoš co z balkónu s ohrnutým nosem ohrnuje nos na radostnou a veselou funky partou. Ale fakticky… funky mě baví jen strašně málo kdy, nevim, třeba když se rozjedou Shower Elephants, tak to většinou jo. Ale okurčičky… holt kapela, která mě moc nezajímá a kterou určitě nezajímaj lidi jako jsem já, takže vlastně nikde žádnej problém. No vida. A kytarista je teda ďáblík. Zajímalo by mne, jestli je to bratr mý spolužačky z vejšky.
Stal se ze mě chudý a neúprosný kritik. Tak.

No dneska to bude asi trochu na dýl.
Začnu asi postupně jak ty dny šli za sebou. Tak jo. Tak… tak můžeš. Hop.

PÁTEK:
Autobusem z holešovic jsem dorazil k Davídkovu bydlišti, který je naproti psychiatrický léčebně v bohnicích. chvilku jsem bloudil po ulicích a uličkách a nakonec jsem kapituloval a vzdal se dobrovolně a zavolal davidu. sešli jsme se v malé vinárně, která jako takový betonový kvádřík vyčuhuje spíš než ční nad zelený pažit. a dal jsem si sklenku výbornýho ale fakt výbornýho bílýho vína. jen si nepamatuju jak se jmenovalo.
vyjeli jsme unikátním výtahem do sedmého patra a otevřeli kouzelné dveře do nadstandartně skvělýho davidova, vlastně spíš kačenčina bytu. Dali jsme si sklínku burčáku s káčou ještě na balkóně a potom jsem šel vařit sójovomasovou čínu z několika různých věcí. Dnesjazz se pomalu scházeli a pouštěli si navzájem různý muziky, občas jsem k nim zaběhl na balkon s výhledem na psycho kostel azápad slunce a cigáro. Dovařil jsem, všichni přišli, naservíroval jsem jídlo a po lešení jsem vyšplhal na střechu a to bylo poprvý, co jsem stál za soumraku na střeše sedmipatrovýho paneláku a bylo mi fajn.
Slezl jsem dolů, dal si huuuustýho špeka a víceméně šel pomalu spát, jelikož mě kombinace malého množství jídla, malého množství alkoholu a stopového množství kvalitní ganji spolehlivě uzemnila. Ještě jsem z klidu kuchyně poslouchal náš společný (dnesjazz a canny) koncert z Rubínu a pak se natáhl, přikryl a (tyjo jak to napsat, když jsem ležel a poslouchal jsem (tak jako když jsem byl malej panchartek (panchartíček) a šel jsem do ložnice a po zvuku sledoval o čem se bavěj dospělý a ty jejich řeči mne pomalu rozebíraly vědomí, který se pak skládalo až vlastně ve spánku) jak se dnesjazzáci bavěj, a když nechci znova psát slovo poslouchal, který jsem použil už jednou?) vzdáleně vnímal tichý šum hlasů, který mne ukolébal k spánku.

SOBOTA:
jelikož jsem šel spát brzo, ráno jsem byl první na nohou. v půl devátý jsem probudil své hostitele a vyrazili jsme na autobusy, každý na jinou stranu. David s Kačabou na Letnou, já s batohem do Březiněvsi na stopa. Cesta do Lípy proběhla relativně v kliu až na hodinový zákys v Dubé u pumpy, kdy jsem se smažil na sluníčku jak nějakej debilní osamělý párek na roštu. To bylo fakt peklo. Nakonec mě ale vali nějaký dva sympatický pražáci, mladý. Díky. Vám.
Hned po příjezdu náběh na zkoušku, jen jsme nesehnali klíče, takže návštěva tátovy cihelny, kafe a pak zas tradáááá…zkouška.
Hned po tom, co jsme uklidili aparát jsem mazal domů, snědl něco co už nevim co bylo a jelikož nejel žádnej bus, znova na stopa. V půl osmý, když se rozsvítily lampy a auta kolem mě frčela takovou tou večerní až skoro noční cestovní rychlostí, jsem začal propadat beznaději, ale zastavil mi takovej prima pán, kterej pracuje s počítačema a dělá semináře o jedné duchovní učitelce. Skvěle jsme si popovídali, dostal jsem ještě knihu s učením tý paní co nevim jaxe teď jmenuje, ale co to zjistim do zítřka. A pak už jsem dojel jen nějaký tři stanice tramvají a šel vyčerpanej spát. Akorát jsem nemoh usnout. Z čehož plyne, že jsem zase až tak vyčerpanej nebyl.

NEDĚLE:
Vyčerpanej jsem byl až v neděli v šest ráno. Mazal jsem do školy, kde to bylo ale hodně drsný, píšu o tom ve vzkazárně jelikož se mi nedařilo dostat se na stránky jinak. Taxe tam mrkněte. Tak. Po škole domů, trošku jsem odpočíval…vlastně jsem vytuhl… a pak vyrazil na opatov vyzvednout druhou polovinu mýho srdce, tyjo, opravdu jsem zuzu po těch třech tejdnech moc rád viděl. metrem jsme přejeli na holešovice, autobusem do lípy a pěšky došli do švejka, kde jsme si dali pivo s citrónem, což je španělskoněmeckomexickej výchyt. a pak šli spát. jsme. tvrdě a spravedlivě.

PONDĚLÍ:
Hmhm… v pondělí jsem už od rána žil trochu večerním koncertem. Tradiční lipská vana s teplou vodou (fakt doporučuju, určitě už jste o tom někpo slyšel… vana s teplou vodou je prostě dobrá věc), pak třicet minut fest rozezpívávání s CD hodina zpěvu pana profesora kadlece. Lehká snídaňoněco a pak už pomalu koupit oranžový papíry a baterku do efektu a durá ho Crystalu.
Kolem třetí už všichni ti důležití dorazili a začala stavba, kolem nějaký čtvrtý zvukovka, ale ten čas fakt nevim jelikož v chodbách a šatnách kulturního domu běží čas úplně jinak než venku. Pohybuje se takovými skoky a pak najedno uzamrzne a člověk sedí a poslouchá jak Štěpán Smetáček kope do kopáku: Boom… booom… boom … booom… a nic se neděje.
Marek Lakomý mi přinesl a věnoval komix Pixie, kterej je úplně dokonalej.
Nám přijel zvuk dělat Jiří Mašek, zvukař z Práglu, výbornej pán. Se svojí ženou přijeli jen kvůli nám, postavili bedny, nazvučili předkapelu, odvedli fakt, ale fakt vynikající práci, povečeřeli a odjeli. Chtěl bych jim moc poděkovat, protože to bylo komfortní. Tak. V sedm pět jsme šli chodbou na pódium. Naše pohyby byly zpomalený, vlasy vlály ve větru a na pochromovaných částech nástrojů se odráželo světlo. Za tmy jsme vyšli na pódium, zapnuli nástroje. Dav ve tmě strnul na vteřinu v tichém soustředění. Obrška odpočítal a začal kravál, jelikož některý z jacků mý kytary začal strašně bzučet a bručet. Museli jsme přestat, říct pár vtipů… a jelo se dál.
Díky skvělýmu zvuku, díky nasazení máriho, obera i mhjna, který si přišel zahrát, to bylo strašně příjemný. Lidi reagovali (alespoň mi to tak přišlo) jako lidi, kteří jsou spokojený. Odehráli jsme devět pecek a hrnuli se z pódia a pak na parket sledovat Lenku Dusilenku. Vyměnil se zvukař, proběhla kratičká přestavba a už to jelo.
Myslím že Secretion odehráli vynikající koncert. I přes to, že měli hlavně v první polovině docela špatnej zvuk. Strašně mě ale bavilo, jak to kapela, a hlavně lenka samotná, zvládla. Jak do toho šli i přes počáteční nepřízeň či indispozici zvukaře. Trošku mě pak překvapila neslaná, nemastná a nicneříkající recenze na i-novinách. Když lenny na konci zahrála písničku, kterou z velké části tvoří motiv z letošního Kratochvílení, bylo to vážně docela silné. Abych tak řekl.
Po konci konce rtu se celá společnost odebrala na autogramiádu do klubu 999 rádia Crystal, tam to bylo v něčem dobré, v něčem ne, nechce se mi to řešit, uvidíme někdy jindy nebo někde jinde se k tomu někdo jiný třeba vrátí, nebo…
Malá parta zůstala ještě v pivnici u Zippicha, jelikož v jednu v noci aby člověk v lípě otevřenou hospodu s baterkou hledal a stejně marně. Stalo se pár nezapomenutelných událostí, ale to už je, jak říká Hans Christian Andersen, (nebo kdo to řiká, vlastně nevim) jiná pohádka. Ďobrou noc.

Dneska ráno jsem se rozhodl, že se oholím.
A jak se tak holím, zamyslel jsem se nějak a najednou jsem zjistil (s hrůzou), že jsem si uřízl nos. No, teď ale co s tim, žejo, za chvilku musim bejt v práci a bez nosu nemůžu mezi lidi. Dal jsem si před obličej kapesník, jako že mi teče krev a zaběhl do papírnictví. Koupil jsem si modelínu tělové barvy a uplácal si z ní nový nos. Myslím, že je dokonce hezčí než ten starý, navíc je lehčí a nenutí mne kýchat.
Včera moje maminka slavila padesátiny. Tímto jí za celý tým tvůrců těchto stránek srdečně blahopřeji. Schoval jsem jí doma dárek a ona ho teď hledá. Až ho najde, bude ho mít.
Můj starý nos.

Jíííhááááá.
Potkal jsem Kateřinku Winterovou.
Kupovala si broskev.

Včera mě ta únava zmohla sice později než Vlastu, ale stejnak jsem odešel z rozjíždějícího se večírku u PiRa s tím, že jdu spát, asi v deset. Tři hodiny jsem pak koukal do stropu, zatímco u Pirka se pařilo do čtyř, a přemýšlel o životě, o hraní, o natáčení desek ….. a řikal jsem si: jak to teda funguje? Jednou jsem unavenej, tak jsem snad unavenej…chce se mi spát. K ničemu jsem se nedobral a než mě pomaloučku obloudil spánek, trvalo to ještě strašně dlouho.
No, jasně, tahle historka není nijak zvlášť zajímavá. Ve chvíli, kdy bych ten comp potřeboval (třeba včera večer) a kdy mám myšlenek v různých stádiích rozpracovanosti spoustu, kouká monitorem do mý prázdný kanceláře. A určitě se taky nudí. Začínám bejt se svojí mašinkou docela srostlej. Takovej cyberpunker. Začátečník.
Dneska mám od 16:30 zkoušku, nikoli s broskvema, ale s kapelou, která se jmenujeDnesjazz a v který hraje David Lanstoff o kterým jsem se tu tuším už taky zmiňoval, jelikož je to bourák. Zítra budu s dnesjazzem zpívat jednu broskví písničku, která se jmenuje Ukolébavka a kterou chlapci živě zremixovali. Ještě jsem to neslyšel, ale už se strašně těšim. Koncert proběhne v pražském divadle Rubín, ještě nevim přesně od kolika, zjistim.

Jestlipak si tenhle zápis dneska někdo přečte. Mohli byste mi na vzkazárnu udělat čárku? Nebo něco krátkého napsat? Abych tak měl přehled.

Maras.
Proboha málem bych zapomněl na jednu z nejdůležitějších věcí, který se mi o víkendu staly. Po návratu z páteční šlechtovky jsme zašli na Sushi párty, kterou u lenny doma připravoval právě námořník a castovatel (v tomto případě i kuchař) Marexvoboda, zvaný Maras.
Jdu odvirovávat počítač a tak to dopovím později.

No prostě, už jsem z5 a je kolik? 15:12. Z jedny strany me ukoluje pir, z druhy gurroa, obcas dostanu nejaky pokyn ze zahranici, tyjo, takhle to dneska nenapisu. No sushi je nova vec pro mne, skvely jidlo, ani ne tak jidlo jako spis nejaka zvlastni forma navykovy latky… extaticky prozitky a od doby poziti skoro ihned hustej abstak:) No tady je vidět jak komunikuju po icq bez háčků a čárek a pak mě to takhle plete.
gggg

15:56 – sushi – asi jste o tom kazdej slysel nekdy…asi jste o tom každej slyšel někdy. Suši obsahuje rybu, ano prosím, syrovou rybu, rýži…ano prosím, uvařenou…pak nějaký řasy, zázvorový listy, sojovku, pak to…wasabi… no všechno se to originálním způsobem zkompletuje a pak už se to jenom jí a jí a jí. A stojí to za to.
Zuzka se rozhoduje, jestli ve Španělsku nezůstane ještě do dvacátýho, místo do třináctýho. Bejt jí, neváhám. Naokap.

V pátek jsem fakticky nestihl nic napsat a dokonce jsem potkal kamošku, co, ne, co si toho šimla né.
V pátek jsme tahali kompy, hrabali se v zaprášenejch koutech v naší bejvalý kanceláři, která se teď bortí pod kladivama ukrajinských dělníků, který všechno rozkopou a co nerozkopou, to zmizí. Bylo to docela náročný, celej den jsem se pořád cejtil trošku utahaně, možná ještě ze středy. K tomu mi ještě zuza volala, že se sice má dobře, ale už jí došel kredit a potřebuje se domlouvat smskama. Tak jsem jí poslal kredit, ten se načetl, ale nejde jí volat ani sms odesílat. Nějaká věc, a nikdo neví přesně jaká, brání zdárnýmu dokončení operace potažmo celýmu kýženýmu procesu telefonátu či odeslání a tak jsme to trošku řešili. Začali jsme to řešit a nemáme to vyřešený doteď ale nějaká komunikace naštěstí přeci jen funguje. Takže fajn.
Z5 k pátku. Ze školy jsem odcházel a připadal si jako opice s vytahanejma rukama a mírně promázlou hlavou. V tramvaji jsem sedl, pustil se do čtení brakový literatury a hned mi bylo líp, relaxace. Prošel jsem se Stromovkou, ve Šlechtovce si dal pivo a koukal na a teď sakra co to bylo za kapelu, ta moje vypálená hlava si ne a ne vzpomenout, ale nikam se dívat nebudu, protože si vzpomenu. MÁM TO… byl to Jakub Noha Band. A před ním ještě harmonikář Pepíček a na to příjmení si nevzpomenu určitě. Neva. Nebyly to moje šálky ani jeden, ale ani to nebyl žádnej vopruz, bylo to jako když máte chuť na vodku a dostanete ferneta.
Pak jsme šli hrát my. Strašně dobře se nám hrálo. Vždycky když jsme ve šlechtovce, říkám si… tak dneska, dneska to možná bude poprvý blbý… snad ne, ale už je to divný. Vždycky je to tu skvělý. No a včera zas. To je neuvěřitelný. Fajn. Dík těm, co se i přes zimu zůčastnili.
V sobotu s PiRovým strejdou do Oken, tam oběd (vajíčka a bramborová kaše – thanx to paní PiRová), vláček do lípy, vana, večírek, po dlouhý době jsem si povídal s Márim a ten se mi nad pivem přiznal, že mu zvuk včera přišel nejlepší asi tak za posledních osm let. Zvukař se jmenoval Bert a myslim, že jezdí se supportama a fakt je dokonalej. Potom jsem si dal nějakýho toho špeka a ještě dlouze rozprávěl s danem holovským, což je taková osvícená českolipská bytost. PiRa jsem nechal v objetí a šel domů, usnul, vybil se mi telefon a PiR co přišel spát k nám v půl čtvrtý ráno měl docela štěstí, že byl pan Suchý vzhůru.
V neděli povalování se doma… jen mě poslala maminka rozměnit litr v kauflandu, potom cesta kolem třetí s mhjn do prahy, na pumpě u sedmi kamenů nebo jaxe to jmenuje mezi prahou a boleslaví, jsem našel v peněžence ty prachy rozměněný… moc vtipná situace. Večer šlechtovka, překvapivě dobrej Dan kohout band… vůbec jsem je neznal, velká kapela… a pak úplně, ale úplně ale fakt naprosto dokonalý N.O.D. štěpána smetáčka . Hromada hostů, jeden lepší než druhej, skvělý nasazení a režie, občas se mi stane, že si zvyknu určitý lidi vídat a trochu pozapomenu co v nich dřímá. A pak mě takhle semelou. Tisíceré díky.
No to se takhle nedá říct…. byla to chvilku recitace, chvilku koncert, chvilku nějaká zvláštní forma komunikace. No masáž. Kdo neviděl, přišel o jeden ze zásadních pražských hudebních zážitků.
Pak už jen cesta z5, špíček u přišedší lenny, opatrná nesmělá (teda jenom z mý strany) komunikace s martou minárikem, ave caesar pro dorazivšího štěpána a spááát. Coje?

Dneska ráno jsem se vzbudil a koukám na lustr.
To je normální, žejo, člověk leží na zádech a kouká na lustr.
Ale tenhle lustr byl nějakej zvláštní…hlavně…nevzpomínal jsem si, kdy jsem ho domů kupoval. Pak jsem zjistil, že mám kocovinu. Rázem jsem byl doma – nejsem doma. Probouzím se v pokoji pro hosty u marka lakomého a včerejší odpoledne vypadalo asi takhle…
Na dejvický jsem vystoupil …ne hamba…vyzvedl matěje…tyjo nefunguje mi winamp…budu muset restartovat ale nejdřív to dopíšu….jo vlastně vystoupil jsem z metra a vidim boguese jak sedí smutnej na lavičce a ťuká do telefonu. Šel hrát s Gurroou karty. Rád jsem ho viděl. Moc rád. Mám toho kluka rád. Pak jsmer s matějem jeli před výstaviště. za chvilku dorazil bratranec Jan, úžasnej týpek, doufám, že ho znáte. Fakticky. Celej den jsem potkával prsatý holčičky v maskáčích a řikal jsem si, že maj někde sraz. Měly. Šly na Linkin park. Postávání před halou mi trošku pocuchalo nervy, že bych jako šel ale pak jsem si to narovnal a šel jsem normálně do šlechtovky kam přiběhl na sraz marek lakomý. Povídali jsme si, dal jsem si asi třetí pivo a pak Southpaw…dokonalý… už se nikdy nebudu bát ničeho… gregory finn je nejlepší, má vysílačku a zelený triko, zatančil jsem si krásně, viděl jsem renču, vláďu, pira a ivanku a oběma holkám to teda pekelně slušelo, ale pakelně. Southpaw dohráli a já šel na poslední dvě písničky na LP.
Ovšem… došel jsem před halu a tam mi řekli, že chlapci zrovna začali. hm. tak co dělat. všichni mě opustili…ale fakt všichni…nechali mě tam samotnýho. s kym já si budu povídat. A pak … nápad. Zajdu za markem lakomým do burundibaru na letnou.
Můj orientační smysl měl špatnej den a tak jsem to hledal strašně dlouho ale nakonec jsem to našel. Přijel zrovna mhjn sám velký a on si dal jedno nealkoholické a já jedno alkoholické. Matěj dorazil, LP dohráli teda v opačným pořadí, a někoho napadlo, co byste jezdili domu, pojďte spát k nám, ještě zapaříme. A tak se i stalo. Vypil jsem třicet osm lahví portskýho, vykouřil čtyřicet šest doutníků a prokecal díru do stolu. Nádhera. Marku jestli to čteš, tisíceré díky. I šárko (to je markova kouzelná přítelkyně, umí vyčarovat třeba králíka z klobouku, nebo i dva) taky díky. Tak. No prostě paráda.

Teď mám kocovinu. Žádný chyby nebudu opravovat a nechám si otevřený okno vzkazárny, kdyby si se mnou někdo chtěl povídat. jo? tak hele, čus.

* jó, to byl vyloženě hustej mejdan. už na těch Southpaw jsem se už trochu vyřídil a pak to bylo pořád samý hurá. Jinak přítelkyně Marka Lakomýho, Šárka, se nijak extra netajila tim, že jí lezu na nervy. Nerozuměl jsem tomu, choval jsem se k ní jak nejlíp jsem dovedl, ale rozčilovalo jí na mě, že jsem takovej hodnej kluk a čula za tim slabost nebo zákeřnost…