Jakub König

v noci začalo fest foukat. spal jsem nakonec v obývacím pokoji ze kterýho je výhled na louku a les a všechny ty vrstvy a hřbety krajiny. nad ránem jsem se budil a poslouvhal, jak se vítra déšť opírá do dřevěnýho domu.
ve třičtvrtě na pět už jsem nezabral a tak jsem se v klidu oblík, opláchnul si obličej a vyrazil do tmy. Sedl do auta, před sebou zhaslej dům, okna se začala hnedka mlžit. A tak jsem pootevřel okýnko a vyjel do tý tmavý větrný noci. napřed maličký silničky a pak větší, větší, až pak najednou dálnice a už si to frčím na Prahu. docela mne překvapilo, jakej byl takhle krátce po šestý provoz. jakože velkej. ale dalo se projet ještě moc pěkně a navigace mne k IKEMu tentokrát přivedla z druhý strany. zaparkoval jsem zase jako vždycky, dostal papírek s číslem a už si to vykračuju na oddělení. změřej mě tam a pošlou zase dom. teda k Sedlčanům během deseti minut hotovo. během svý rekonvalescence už tam nemusím. nazdar.

dopřál jsem si snídani na parkovišti u mekáče, sjel si vzít ještě pár barviček do Soukenický… a zase vymajznul. V Sedlčanech jsem nakoupil a zavolala pánovi, o kterým mi Matez pověděl, že mu mám brnknout, ať přijede vyvézt žumpu. Je prej už docela plná, tak jsem radši počkal i s plánovaným praním a sprchoval se velmi stručně.
„bude možná prudit, že to je tady rozmoklý a že pak nevyjede ,“ varoval mě pán domu. A tak jsem se trochu bál. Ale mistr žumpař byl v pohodě. A protože dneska je sucho, přijel radši rovnou dnes, protože zejtra má pršet. A nevyjel by.

Když jsem to velikánský auto viděl přijíždět po polní cestě a otáčet se na poli pod lesem, musel jsem uznat, že má recht. Pán byl hotovej asi za dvacet minut, dal jsem mu slíbený peníze a bylo.
Takže peru. A pracuju na hudbě k Aloisi Nebelovi pro Liberecký divadlo. A maličko kreslím. A teď teda ještě tenhle post.

Moje milá Máša mi dneska poslala fotku Marušky, jak sedí na zastávce s Beatou a Benem Bláhovcovic, za kterýma dneska šla s tou naší bojovnicí na návštěvu.
Je vidět, že Maruška potřebuje vrstevníky, za poslední rok a půl toho do školky moc nenachodila. Až se vrátím a trochu se zase domazlíme, musím s ní vyrazit za kamarádama s dětma. Ať už k Obrškovům, nebo třeba do jurty do Lulče. Ale napřed budeme pěkně spolu.
Ještě třináct dní.

no a než jsem se nadál, je tady novej rok. s Markétou jsme ho oslavili poslechem Michala Pařízka na Rádiu 1. A pak jsme si pouštěli zajímavý desky letošního… tedy loňskýho roku, který nám oběma utekly. Teda který mně utekly, Markéta post-hudbu i isamu zinga docela dobře znala. ale Carnage Nicka Cavea a Warrena Ellise, tu jsme neslyšeli oba. teda ani jeden. a všechny desky, který jsme si pustili, byly super. do toho mi v hlavě opakovaně hraje:
„je čas slawuit, best in covid“ Mutantů, co hledaj východisko. Poprvý jsem je slyšel na Párty u Hrnčířskýho synka v Novym Strašecí. Hejahou. Jó, to jsem ještě pil. Vybavuju si docela jasně, že druhej den mě bolela hlava jako střep. A tahle aktuální písnička mi k tomuhle typu ostrý bolesti skvěle hodí. Taky v ní solidně tepe.
Ostatně, co vám to budu vyprávět.

Prvního na Novej rok ráno jsem byl fest rád, že na takovýhle večírky už nechodím. Ještě toho trochu. Jó, jak jsem dycky blil. Tehdá, když Ondra Zátka hrál na Andělech s Xindlem X a mně dávali stranou u hlavního schodiště do zadku kalciovku, protože jsem furt blil.

I prvního jsme vyrazili na vejlet do obce s luxusním názvem Tři sekery, kde se Markéta potkala s kamarádama na čočku. A odkud jsem se otočil a mašíroval si to zase zpátky. Krásná procházka. Bez prdele. Jak se říká. Tam a zpět i s drobným zakufrováním, dvanáct a půl kilometru.
A pak už to šlo rychle. Setmělo se, brzo jsme odpadli. Napřed šla spát moje báječná hostitelka, rozloučili jsme se na dálku naznačeným objetím… já si namaloval do skicáku s černejma barvama pár ponornejch domů a propadl se do molitanovýho spánku. ráno mě vzbudil budík v 5:30, byl jsem zrovna v tý dobrý fázi, takže jsem byl čilej. a jel.
poslouchal jsem audioknihu Duna a dlouho jel jen nocí. na dálnici, na pumpě jsem si pořídil nějaký redbully… a jelo se dál.
těsně před Berounem jsem sjel z dálnice a na východě už se obloha barvila. zase úplně jiný odstíny, než při posledním opulentním západu loňskýho roku. úsvit přišel mnohem nesmělejš.
Dunu jsem četl kdysi, třeba v šestnácti, sedmnácti. a nakonec se mi líbila, i když jsem ze začátku dost bojoval s tím, abych se zorientoval, kdo je kdo, kdo je s kým a proti komu. Přijde mi zajímavý, že obrovská spousta klíčovejch děl sci-fi se točí primárně kolem politiky, nebo dokonce, jako třeba v případě Cizince v cizí zemi od R. A. Henleina, kolem právních kliček. Chápeš, jo, chceš vesmír, dostaneš zase jenom chlápka, co se snaží přechcat jinýho chlápka. ideálně mu ještě vobtáhnout starou. která je z toho tak nadšená, že pozve všechny svý kámošky.
no nic.
do maličký vesničky kousek od Sedlčan jsem dorazil skoro na čas. Maruščin kmotr Matez tu má krásnou moderní chalupu, takovou tu stavebnici montovanou, víšjak, dřevo a sklo, kámo, dělaj to někde u Ústí, ale je to ruský, chápeš, mrk mrk. během covidu se sem prakticky přestěhoval. a když se tak skrz velká prosklená ona v průčelí koukám na louku, svažující se k lesu, za kterým je další pás lesa, kopec s dalším lesem, nad kterým se v dálce zvedají další vrchy… a asi tři hřbety na horizontu, říkám si, že to chápu. Je to luxusní a jednoduchej dům na luxusním místě.
Matez zítra letí do Mexika. 16. 1. si tu dům předáme. Dneska jsem ho převzal v rychlosti a s odstupem. Přeci jenom nechceme, aby Matez na letišti pípal v rámu, žejo…
Můj vnitřní psycholog pokrčí rameny: „To je jeho zodpovědnost a jeho problém, jak blízko se přiblíži k někomu tak očividně a transparentně radioaktivnímu. Pokud nechce pípat, musí pro to něco udělat.“ zahromuje starý pán nebývale nevrle.

A tak tu sedím u krásnýho čistýho stolu. Začíná druhá třetina mýho azylu. Za 14 dní ode dneška se budu vracet domů. Je to na jednu stranu daleko. Ale na druhou stranu to pochopitelně utíká.
Jak tak koukám na ty vzdálený hřbety, nejspíš Brdy, heheh, přijde mi to teda zrovna teď spíš daleko.
Vítr sem přitáh mraky, který vypadaj, že z nich začne lejt. Nebo sněžit.
Zatopim nejspíš v kamnech, co jsou tak výkonný, že se v nich skoro nedá topit, jaký je v tom nízkoenergetickým domě vedro. Jedno polínko v nich nechám plápolat a budu koukat, jak se za chvilku začne venku stmívat. A pak půjdu brzo spát.

Krásnou neděli všem

odpoledne mě Markéta vytáhla nad Mariánky nad kolonádu směrem k vrchu Polom. Chůze přírodou, do toho probleskující sluníčko sloupovím lesa. Těžký příjemný ticho a vláha. Teplo, jako na jaře.
dělalo mi to moc dobře, hezky je mi při chůzi. Když jsme se vrátili, v prázdný kolonádě jsem smlsl laté a fantastickou hypersladkou palačinku. A pak jsme si všimli nebe, který se nad západním obzorem začalo barvit do těch nejparádnějších odstínů. Během dvaceti minut vzplála obloha nad Mariánskýma Lázněma, až jsem si říkal, že to vypadá, skoro jako ohnivá polární záře. Markèta nás ještě briskně vyvezla na kopec, odkud jsem tu nádheru sledoval, po tvářích se mi řinuly slzy úžasu a nadšení a uvolnění… a v tu chvíli i nečekaně silnýho stesku a smutku, kterej se mi v podobný intenzitě daří držet od těla.

nechal jsem se tim zaplavit. A pak to postupně opadávalo, jak obloha hasla.

Po návratu na základnu jsme si telefonovali. Najednou dokážu ocenit výhody dlouho ostentativně nenáviděnýho Facetime.

Maruška je jako generátor nekonečný energie. Maminka Maruška vypadá, jak tak může vypadat maminka, když je čtvrtej den s malým generátorem sama. Přál bych si tam teď bejt a vzít si kus tý obrovský energie a radosti na starost. A to teď právě nejde.

jak se říká v naší lesní škole: “je to velký učení.” A tak se učím. A využívám k tomu všechno, co jsem se naučil doteď. Mám s tim plný ruce práce.

s pokorou a důvěrou…

druhý den svýho azylu v Hleďsebi zůstávám vlastně skoro celý den u Markétina krbu. Kolem oběda odjela paní domu odevzdat klíče do starý práce, navečer pak do sauny, takže jsem tu byl sám.

Hodně maluju na papír a rozdělal jsem i dvě velký plátna 50×50 nebo snad dokonce 60×60. A zatímco na plátnech vždycky uhnu od konkrétna k abstrakci, na papíře maluju vlastně skoro samý meditující kočky. Zajímavý.
Už jsem kdysi jednu důležitou meditující kočku namaloval. Od tý doby ji mám v telefonu a i když jsem si ji nikdy vědomě nepasoval do role nějakýho ochránce, pořád hlídá zamčenou obrazovku. Od podzimu 2016 co jsme s Mášou dokončili společný studium možnýho rozvinutí lesní školy. A co jsme vyrazili na dlouhatánskou cestu po Evropě, se který jsme se vrátili s Maruškou.
No a teď jsou teda meditující kočky zpátky.
Můj vnitřní psychoterapeut si zachmuřeně vyklepe dýmku do popelníčku. Na jazyk se mu dostala trpká chuť tabákové sliny. Nic neříká, je mi jasný, co mi naznačuje. Na to přece můžu přijít sám. Na to si nemusim držet v hlavě zavřenýho fousatýho chlapa s dýmkou.

Jasně. Jestli jsou meditující kočky ochránci mýho vnitřního klidu, teď se mi pochopitelně hoděj. Malování se mi hodí. Skládání hudby se mi hodí. Psaní na blog se mi hodí. Topení v krbu.

A na to tady mám všechno potřebný. Plátna jsem dával moknout na jemnej deštík, dosychat pod pergolu na kolečko se dřevem, u kterýho nevadilo, že po chvilce zářilo modře, červeně, fialově, nebo dokonce radioaktivně zeleně… což je akrylovej inkoust, kterej jsem si na tuhle azylovou výpravu vybral speciálně.
Do telefonu skládám maličký kousky z leta avizovanýho mikroalba písniček o kočkách. Na bezdrátový sluchátka.
V automatu na kávu si dělám kávu.
A pak zase sedím u krbu.

Nebejt toho, že si chybíme s Maruškami, nic by mi nechybělo.
Ale nemůže člověk pořád psát o tom, že se mu stejská.
Ani to neni zdraví se v tom bůhvíjak rochnit.
A tak maluju spoustu meditujících koček. A velký plátna, na kterejch se vyloupl Pohled do korun stromů a Jan, Jakub, ryba.

do Hleďsebe k Markétě přijíždim cca v deset, krátce po paní domu, která mne prý předjela u jednoho tunelu, co už nevim, jak se jmenuje. Krátce posedíme dole, já v patřičnym rozestupu… a pak se přesunu do patra do pokojíčku Markétiny dcery Manky, kde bude teď do rána 2. 1. můj azyl.
Chvilku pracuju na hudbě, chvilku přerovnávám všechny ty statky, co mám sbalený v pěti taškách… a pak jdu na pořádnou procházku do Marjánek pro sluchátka, s velkým odstupem od všech, pečlivě vybírám trasy i konstelace. Nakonec je to devět kilometrů a moc hezkej pocit z chůze přírodou.

Navečer tu měla Markéta kamarády Lukáše a Zuzanu, se kterými jsem při občasnejch radiochatech z dálky prohodil pár slov. Jinak jsem byl nahoře, v Garagebandu na nový sluchátka stříhal a přesouval. A pod tim všim procházením a radiochatama a hudbou a textama na blog pořád vykukuje stesk. Maruška se při facetimu začala vyptávat, kdy už přijedu a na té své ženě taky vidím, jak by jí prospělo, mít se o koho opřít.

nojo, ale co dělat, žejo?
Sedět rovně. Den po dni ukrajovat a než se nadějem, budeme zase spolu. A je moc hezky vidět, jak jsme si blîzko, jak se máme rádi… a to mi zase přijde bezva.

večery a rána bejvaj nejblbější, jakdyby. Večer za tmy poslouchat jak déšt bije do okenních tabulí a budit se sám, patří k romantickým představám a vzpomínkám. A k zajímavejm momentům v životě mladého muže, co už možnà není tak nekompromisně mladý, jak se cítí.
ráno jsem se probudil v půl šestý, chvilku se ještě převaloval sem a tam a nakonec jsem si dal sprchu, sbalil svých pět tašek, nastěhoval to do auta… a jel.

na Muzeu na semaforech bylo už z dálky vidět blikající majáčky a i v tom ranním neprovozu se tvořila kolona. Když jsem se dokodrcal na místo, za napříč postaveným policejnín vozem stàlo další černý auto a pak tam taky ležel takovej balík dek, pohozenejch na silnici… nejspíš tu před pár desítkama minut někoho srazilo auto. Někdo zakončil svoji životní cestu se všema nadějema, plánama, vítězstvíma a prohrama, na mokrym asfaltu před Národním muzeem. A už jsem jel dál. Provoz zase zřídnul a tentokrát mne navigace vedla kolem Brumlovky, kde jsem kolem roku 2000 několik let pracoval v Multiservisu a potom v GE Money bank. Panečku, co jsem se nachodil po tom chodníčku, co vede z Budějárny pod magoškou až dólu. Kolik novejch baráků až do nebe tam vyrostlo. A tu hospodu, kam jsme kdysi chodili taky na nějaký pálivý křídla a na pivo s Jiřím Šlupkou Svěrákem.
na těsno jsem zaparkoval u IKEMu, počkal chvilku, než dorazí personál a než bys řek Štefan Švec, už jsem zase změřenej. A v pondělí 3. 1. 22, už v novym roce, jsem ještě na jedno měření přijedu. To už budu čerstvě přesunutej z Marjánek k Sedlčanům do hypermoderního proskleného domu.
a teď teda pomalu nalodit, někde v drive inu pořídit snídani a vesele se vydat směrem k Mariánským Lázním.

jeden den svý karantény mám za sebou. Zbejvá už jen 19. To se dá.

aneb vzhůru, vzhůru, ty stará teplákovko

ráno mi v IKEMu řekli, že teda přijdu na jedno desetiminutový měření v poledne. A na další zejtra ráno.
„Nojo,“ povidám, „ale kde já teď budu. Dyť jsem radioaktivní, babička mý ženy má dneska pohřeb, celá rodina bude u nás doma na karu, tak jim to tam přece nemůžu ozářit.“
„To si zajdete někam do kavárny a sednete si stranou, no, dyť by se nic nestalo. Jenom teda ještě hodinu na lačno, jo?“ mrkne na mne usměvavá a sympatická dáma v bílém. Trochu ji podezřívám, že je to ta nezbednice, co mne párkrát dostala k telefonu, aby pak všechno bylo jinak, než mi tvrdila.
„Ale já moje kamarádka v Mariánských Lázních, která má větší barák, tak mi nabídla… Markéta, vite?“ vidím, že ji ztrácím, ale snažim se dál „že u ní můžu bydlet těch pár nejradioaktivnějších dní.“
„No vidíte. To máte nejlepší, zejtra tady buďte na sedm, to jsou úplně prázdný silnice, takhle po ránu,“ porozumí dáma střelhbitě situaci, já spolknu radioaktivní tabletku a za chvilku už nerozhodně postávám před IKEMem. Auto na parkovišti je naložený věcma, venku je kosa a zrovna tak nějak dosvítalo.
Naštěstí se mne zrovna zprávou ptá Máša, jak se mám. A když jí vylíčím situaci, rychle vyhodnotí situaci a nabídne super řešení. A tak teď sedím v kanceláři firmy Mařenčina kmotra Mateze, kde přes svátky a mezi nikdo není. A po neuvěřitelně dlouhý době sedim normálně u otevřenýho počítače, poslouchám hudbu z jeho reproduktorů a píšu… Myslim, že dobrej rok a půl, možná rok a tři čvrtě, jsem neměl chuť do takový činnosti. A kolik času jsem před tím strávil, takhle u kompu.
V blbý vejšce.
V dobrý vejšce.
Na krabici od bot, protože o stojánek jsem přišel, když jsem chtěl kdysi odejít z Boomerangu.
Takovejch hodin.
Let.

Ve dvanáct jsem se vrátil do IKEMu, paní mne položila na známý lehátko a velkej přístroj se mi pověsil nad obličej a štítnou žlázu, aby mne ji změřil.
„Je to znát, že jsem radioaktivní?“
„No, docela svítíte, ale kolik přesně, to se teprve dopočítá.“
Všimnu si, že se ode mne nedrží v žádným velkým rozestupu. Asi už je zvyklá, děti má velký.
„Ale na dozimetru bych asi… pípal…, žejo?“ vyzvídám a zdráhám se použít slovo „praskal“, protože ten zvuk znám vlastně jen z filmů a z hraní S.T.A.L.K.E.R.a.
„Asi…“ přisvědčí bez velkýho zájmu.
„To bych si měl nějakej pořídit, sakra, ať z toho něco mám.“
„To už máte skoro pozdě. Během dneška to máte nejvíc, pak ještě další dva dny je to zvýšený, ale pak to jde rychle dolů. Tak zejtra v půl osmý. Můžete i dřív. My jsme tady vod sedmi.“
„Tak joo,“ mávám přátelsky, „zítra ráno.“
Poloprázdnou Prahou jako ze sna jedu do práce Mařenčina kmotra, kde do zítřejšího brzkýho rána budu na zdravotním odpočinku.

Teď tu sedím, poslouchám Hudbu pro psychedelické sezení od Jona Hopkinse, nasucho, ale stejnak to je hezký. Cvakám do počítače.
Kdybych se z malýho dvorku zvedl, je to do naší ulice nějakých 250 metrů vzdušnou čarou. Tam už skončil pohřební kar, mluvil jsem s Mášou krátce, když jsem se vrátil z poledního měření.
Až mi zavolají společně, odnaviguju Marušku na místo, kam jsem jí schoval ještě jeden dárek. Jeden z těch, co přijdou skvělý malejm holčičkám, ale nám dospělejm přijde uhozený je pořizovat.

Jsem z toho pochopitelně celej zjihlej. Protože mi chybí zapínací bundička pod zimní kabát, zakoupil jsem si tedy jednu takovou právě k tomuto účelu. Když se budu cejtit zjihlej, nasadim si ji.
A je to.

V 6:10 ráno mě vzbudil telefon a hodinky. Vykutal jsem se, dobalil osobní věci, políbil lehce probuzenou Mášu i tu naši malou raketku, která zamumlala: “dobrou noc”, na několikrát naložil tašky s PS4, monitorem, halabala poskládanejma věcma na 20 dní, zvukovka, mikrofon, sakra, jídlo jsem zapomněl, nevadí, kytaru na záda, sakra, padá to. Všechno jsem to dotáhl do Jeřabiny zaparkovaný před barákem. A zjistil, že nestartuje.

vyběhl jsem v zoufalství z vozu, pak do něj zase zaběhl, vypnul všechno, topení, palubní světlo, všechno, co zůstalo v poloze “zapnuto”… a auto naskočilo. bylo to nečekané a laskavé upozornění, že by taky velmi snadno mohlo bejt hůř. Na pumpě, kde jsem nabral benzín, už zase všechno fungovalo.

a teď sedím v IKEMu v oddělení Nukleární medicíny a nikdo tu moc není. Nějakà slečna mne pustila na lavičku dovnitř, ale pán, co přišel před chvilkou a čeká na chodbě se sem nemůže zaboha dozvonit. Je to trochu divný, obvyle tu v tuhle dobu panuje fakt velkej ruch. A taky jsem, himmel, objednanej, žejo.
nu, tak asi uvidíme. Tady někde to všechno začíná. Nebo možná spíš už vlastně pokračuje.

*haha, tenhle příspěvek se napřed jmenoval První radioaktivní. Teď jsem ale zjistil, že příspěvek první radioaktivní už mám, docela nedávno. A tak jsem založil rubriku RADIODENIK a začnu to tam dávat. to jsem sám na sebe zvědavej. jak řikám, haha.