one man show

Neděle začala dobře. Po povedený PechaKucha Night a afterparty jsem se hezky vyspal a probudil svěží. A přes Facetime si povídali s Mášou a Mařenkou. A pak jsem si dal sprchu. A pustil se do práce.
V tu chvíli mi zavolali, že pokoj, kterej jsem měl mít k dispozici do dvou, potřebujou vyklidit.
Přesunul jsem se do Pikoly, což je teda výhra, protože je to vynikající kavárna s vynikajícíma pochutinama a skvělou kávou. Navrch jsem tu potkal Efu s Nitkou a malým Ferdinandem, který sice znám… ale mnohem víc z jednoho z prvních blogů Youngprimitive, než osobně. Bylo to moc milý setkání, snědl jsem dva dorty, konkrétně banánovej řez a dort s lesním ovocem… Ferdinand naříkal, protože si zadřel třísku. Myslel jsem na to, že za dva roky bude Maruška už taky takhle velká. A já budu foukat třísky a odřený kolena.
V Bukowskim jsem se zapojil, rozložil, přichystal. A poprvý přišel na mý vystoupení jenom jeden jedinej člověk. Nakonec vlastně nevím, jestli platící, nebo ne. Kromě něj si koncert poslechla jen servírka a pořadatel… a na chvilku se stavil jeden z číšníků z Pikoly…
Myslim, že to bylo dobrý čtení i hraní, i když jsem trochu bojoval s Voxem Valvetronixem, nebo jak se ten transformer jmenuje. Můj jedinej oficiální posluchač byl spokojenej a pak mě hodil do Zábřehu na vlak.
Na místě jsem byl dvacet minut předem.
Vlak měl hodinu zpoždění.
Byla zima a bylo to dlouhý čekání.
Ve vlaku napřed nebylo místo, takže jsem se s nacpaným a těžkým dvojfutrálem vyhejbal průchozím v uličce. Záchody v našem a okolních vagonech byly mimo provoz. A začala bejt zima i vevnitř.
Ale uvolnilo se místo a tak jsem závěr cesty strávil v klidu.

Nevím, jestli tou one man show utrpělo mý ego, ale byl jsem z toho trochu smutnej. Zvlášť v tom vlaku zpátky. V kapse zbytek tisícovky, co jsem dostal na cestu. Myslel jsem na to ještě v průběhu dnešní čtyřhodinový firemní schůzky. Ale pak se to nějak vyplavilo a začaly prosvítat jednoznačný pozitiva celýho vejletu. A těch je nepočítaně.
A takhle je to často.
Naštěstí.

Navíc… to byla fakt dobrá one man show. Je radost, zase hrát. A jsem rád, že to pro mne byla rrradost i v takhle netypický konstelaci.
Dobrou

Dneska mi na Facebooku bliklo označení,pozvánku do Bukowskiho komentovala neznámá paní:
 Tak já teda byl a bylo to super, doporučuji vůkol, a ještě jednou díky moc, Jakube…a doufám, žes dobře dojel zpožděním navzdory. Jarda

Tak je to všechno pořád k něčemu dobrý, no ne?
Teď třeba můžu řikat, že i pro jednoho posluchače udělám čtení a koncert, jak pro plnej sál. A bude to pravda. A ještě to pěkně zní.

Tady je tak nádherně

Říká kolegyně Kristýna do telefonu. Volá svýmu tatínkovi k narozeninám a moc hezky mu přeje.
„Tak si ten sváteční den pěkně užij.“
Z jejího tónu, z toho, jak se u telefonování usmívá, co říká, je znátm jak moc má toho svýho tátu ráda.

V úterý jsem z práce jel do Český Lípy, vyzvedl maminku a vzal ji na výlet za svym tátou. Když jsem byl malej, vlastně si je spolu moc nepamatuju. Každýho zvlášť asi jo, ale jaký měli mezi sebou interakce, to úplně netuším.
Vzhledem k tomu, že se tři roky po mým narození rozvedli, asi to zrovna nebyly nejradostnější interakce ever.
Ale takhle, když táta seděl ve svým vozejku a maminka mu v kulometným tempu pokládala otázky a on se chechtal a předváděl, co umí říct, takhle to bylo moc milý. Příště budu vědět, že mám vzít mamince bílý víno, v bedně poběží TV Paprika a na lákavý bramborový lupínky tam hezky nasvícení lidé lijí od pohledu lahodnej dresign…

Ponedělí

  • je možný, že jsem novou (čti rok starou) desku Priessnitz ještě celou v klidu neslyšel? Je. To víš že je. Je toho spousta na poslouchání. Takový Kalle slyšeli Priessnitz poprvé na jejich rozlučkový šňůře. Přesto si myslim (a píšu), že Ponedělí je jedna z nejlepších písniček, kterou pánové udělali.

    V pátek jsem jel vlakem do Děčína a bylo legrační, jak se mi okamžitě poté, co vlak vyjel, začalo stejskat po holkách. Venku nádhernej den, až do Roudnice jsem stál na chodbičce a koukal na strmý svahy Roztok, Řež a dál, pak rovná krajina…
    z kupé o pár kroků dál hulákali mladí muži oplzlý vtípky a hurónský smíchy, když procházeli kolem vululat lachtana, říkali „dobrý den“ a „zdovolením“ a „děkuju“ mnohem hlubším hlasem, než když se společně překřikovali, kolik toho kdo vypil.
    tudy pojedem s Mařenkou do Berlína, říkal jsem si a užíval tu krásnou cestu. Slunce se klonilo dolů a mezi polabskejma kopcema vrhalo dlouhatánský stíny, který zalejvaly celý dlouhý údolíPotkal jsem se s Dájou a Hondzíkovou maminkou a jejím přítelem. A pak dorazil k Františkovi, do třetího patra. Začal jsem do telefonu cvakat zapomenutej sloupek do FULL MOONU, pak dorazila Veronika s Davidem a pak už se dveře netrhly. Přišlo spousta lidí, jedl jsem, pil, kouřil marihuanu, ó, bylo to vynikající. Hodně jsem toho napovídal a naposlouchal. Přečetl jsem pár kapitol z knížky a pak hráli Kalle a hráli krásně. Nemůžu mluvit za ně, ale mám dojem, že to s tím vnímáním hudby ve svejch životech máme všichni dost podobný. David s Verčou jsou oba otevřený a talentovaný a nadaný. A pod Veroničinýma plachejma očima tuším hluboký temný díry. A David je klidnej a stabilní jako měsíc, kterej do těch temnot každou noc s láskou nahlíží.

    Do prahy jsme dorazili kolem jedné. Do půl čtvrté jsem ještě uspával Mařenku a tak nebylo sobotní ráno bůhvíjak. V tom neochotně+ probouzejícím se mozku mi naskakovaly obrazy rán, který nás čekaj. I přes víkend to budou vstávání časný a přes den se nezastavíme.

    Ale výlet do Marináských Ĺázní nám udělal vyloženě dobře. U Markéty Monspoortový je klid a teplo a skvělý kafe a výborný jídlo. A na Cechu svatého Vojtěcha zima a spousta prostoru pro pálení. Taháme dřevo a je to hezký, tahat dřevo.

    V neděli stavíme a natáčíme klip.  Je to fuška a několikrát musim ostře vystoupit ze svý komfortní zóny, když se spolupracující filmaři vydají špatným směrem. Kdyby byl aspoň špatnej, bylo by to celý jednodušší. Ale oni si vybrali takovej, kterej vyhovoval jim a jejich potřebám. A já nakonec rozhodl, že to bude po mým, protože ručim za všechny zvířata a celý slavný natáčení. Sám sobě.
    Jsem rád, že v obou případech mi pak dal čas za pravdu.
    Jsem, rád, že jsem to dokázal, něco ve mně se němě vzpouzelo… asi jako když Ryan Gosling odmítá, prostě odmítá jíst cereálie.

    Večer jsme se vymrzlí vrátili k Markétě s oběma Maruškama a s Aid Kidem a ještě krátce a bohatě povečeřeli, popovídali a postupně poodpadali. Včera ráno vztyk, přesun do Prahy na odběry na Bulovku, domů, do práce, z práce…
    Kolem desáté začaly mé obvody vypadávat a já musel jít spát.

tuhle v pátek v jednu ráno

dopodepsal jsem všech 32 plakátů
Mařenka plakala a nemohla zabrat, už už to vypadalo, ale pak se zase rozdurdila a unavená Máša s ní v manduce chodila po našem habitatu. tudíž ani nebylo tak těžký, odolávat prvotnímu nutkání, dokreslovat ty plakáty a všelijak šperkovat… ani mi to na začátku moc nešlo, ale nakonec jsem se rozepsal…

plakáty jsem podepisoval, protože potřebujeme sehnat peníze na techniku na nedělní natáčení. a já nedávno vyvzedl v Akropoli celou výstavu. A napadlo mě to spojit.
Tereza Kundrová nás s Ondrou, Andreou, Aid Kidem a průchozím Petrem Kollem vyfotila s plakátama v Café 1. Včera jsme ty parádní fotky vykopli a do dnešního večera se nám ozvala spousta lidí. Je to super, mám fakt radost, že se úplně neznámejm lidem líběj ty potrhaný a poslepovaný, přebělený věci, obrázky a texty…
to je velký hurá
a Tereziny fotky jsou taky parádní. Myshka má pravdu, i z nich bychom mohli udělat plakáty. kde se tohle zastaví?

Jsem unavenej, unavenej a jdu spát.
Dobrou.

Náckovi ve mně

Tehdy jsem vůbec netušil, jak je DVTV populární. Došlo mi to až, když mi pak po cestě domů začaly chodit maily a zprávy od lidí, kteří mě podporovali. Ať si nic nedělám z těch negativních komentářů, který jsem v tý době teda ještě ani nečet.
Téma je furt aktuální, písnička je furt nedodělaná, rozdělaná na desetkrát, ropzepsaná, vyházená, zase rozepsaná. Asi na to budu muset jít odjinud.

Mister Monotematic

Ráno mi pronikla do snu hudba budíku, hrála už asi docela dlouho, je taková měkká, neinvazivní…

A tak jsem vstal, rychle se oblík, nasedl do Jeřabiny a jel přes celý město na Roztyly, k baráku, kterej vždycky zmiňuju, že v něm teď pracuju, když jedem kolem. Zaparkoval jsem nahoře na svahu u paneláků, sešel kolem bejvalý Koliby dom a teď jsem tu, kolegové taky, piju Club-Mate, co ho tady mám půlku basy…

Hned se jdem podívat na tabulku tasků

Pak konferenční call
No… a pak se uvidí

Houby ovládají mravence

V prostředí deštného pralesa přežívají tyto organizmy (parazitická houba Ophiocordyceps unilateralis) jen díky mravencům, které se naučily plně ovládat.

Houba se usídlí v mozku mravence a začíná ovlivňovat jeho chování. Doslova jej přinutí sešplhat dolů ze stromu, kde má hnízdo a přiměje jej k tomu, aby se kusadly zachytil na spodní stranu listů na rostlinách.

Zde mravenec bídně zahyne.

Zajímavé přitom je, že hmyz vždy umírá pevně zakousnut v hlavní cévě listu, ve výšce asi čtvrt metru nad zemí a v prostředí s vysokou vlhkostí vzduchu (95 procent).

To je ideální prostředí pro další vývoj houby, která postupně prorazí exoskelet a začne z už mrtvé mravenčí hlavy růst a vystrkovat první výběžky.

Z nich se uvolňují spóry, které napadají další pobliž se vyskytující mravence.