Z vraku blogu – zápis číslo 49

skromný nástin událostí minulých:

ok. takže co? je 16.11. 13:51
místo? česká lípa. chlapecký pokoj.
dneska jsem si dopoledne udělal procházku po podzimním městě… nahrával jsem zvuky do minidisku … původně jsem se vydal jenom do místního kulturáku natočit si zvuk ventilace na pánských záchodcích. je to takový hluboký hučení a dunění. Musel jsem dojít pro pani aby mi odemkla, zaplatil jsem tři koruny a zjistil že ventilace prostě nejede.
ale dal jsem si procházku po liduprázdnejch končinách kolem kolejí…
a nahrával jsem zvuky. sychravý štěkání psa a zvon z náměstí zamlženej vzdáleností, která nás dělila.
možná jsem trošku nachlazenej, ale za chvilku vyrážím k tátovi na cihelnu… a pak asi do švejka. byl jsem tam i včera…po výborný zkoušce. přehráli jsme si všechny věci, který bychom měli nahrávat a bylo to myslim hlavně pro nás strašlivě uspokojující.
zatimco píšu, sedí můj bratr jiří na posteli a kouká na televizi, co stojí na stole o který se opírám. tudíž mám z první ruky ty nejúchylnější řeči… před chvilkou běžely reklamy, teď nějakej kluk řekl: já nevim já jsem ještě žida v životě neviděl… a teď zase film o potápěčích… plaveme k přídi a sledujeme kotevní řetěz…no tak takhle… proud mě nahnal k dělu… a najednou na něm sedím…uhů
i převčírem jsem vlastně byl u švejka. přijel jsem z prahy a samosebou tam všichni čekali… je to monotónní… ale to se nedá nic dělat… hlavně jsem přišel s plnou hlavou radiohead… to byl prostě velikej masakr a tak jsem dorAzil jako vánoční stromek rozsvícenej a spokojenej. nojo. tak teda radiohead.
To nejde říct. To nejde ukázat ani nakreslit. Přesto se o to s PiRem pokusíme v reportu, jenž bude na našich stránkách ke stažení zítra, nejpozději pozítří. Máme spoustu krásných fotek a online zápisky. Stay tuned, jak kdosi kdesi říká.

Jo, tady je kousek ještě z víkendu střípek ze včera tak hele jo:
ted mi maminka prozradila ze v realnem case pripalila zeli…prisla sem do pokojicku a zapomnela co chtela rict tak mi sdelila alespon tohle…jo je vlasne uz pondeli po velky party k 55.narozeninam myho tatinka, která byla docela mohutna… no fajn…vsechno nej tatinku

Jinak včera jsem stěhoval s mhjn jeho věci do prahy, měl jsem schůzku se Štěpánem Smetáčkem, panem FF a Ondrou Zátkou ohledně připravovaného melodramatického koncertu k mý povídce naty – viz povídky. A večer překrásnej večírek s milovanými sousedy. Já se vám tak mám. Ale tak. Mějte se také tak.

Z vraku blogu – zápis číslo 48

Dny se střídaj jeden za druhym.
Všechny sou stejný.
A každej úplně jinej.
Někdy se vlečou jako bruce willis ve smrtonosný pasti, když si rozřezal nohy vo všechno to rozstřílený sklo.
Jindy zase letěj jako bruce willis, když se ve smrtonosný pasti řítí z mrakodrapu přivázanej jenom na požární hadici, do toho nad nim vybuchuje helikoptéra a bezmocný kousky rukojmejch lítaj všude, kam se podíváš.
Dnešek je něco tak mezi. Asi jako bruce willis ve vaně.

Zato včerejšek.
Včerejšek byl fajn. Večer jsme se zůzou zašli do českýho světa na setkání s romanem a evičkou (neplést si s párem z včerejšího zápisu, tohle jsou lidi z tábora a jsou úplně fascinující pozitivní energií, kterou kolem sebe nejen šíří, ale zároveň i rozstřikují takovejma malejma stříkacíma pistolema a rosičema na kytky. Po vynikajících večeřích a několika pivech jsme sedli do auta a jeli na takovej kopec nad prahu, z kterýho jsme koukali na rozzářený světla toho mohutnýho města. Ve strašlivě ledovým větru jsme si zapálili jointa a povídali si o všem možným. Vážně vynikající akce. THNX to ALL.
Dneska jsem trošku hodně zaměstnanej, teď jdu ještě najít nějakou drobnost na mapě Berlína (stadionek Velodrom Arena) a pak už jen počkám na tajemného pana ff až přiběhne a sní mi mou polívčičku.

Z vraku blogu – zápis číslo 47

Ráno jsem vstal velmi brzo.
Vyšel jsem na terasu svého domu a hleděl do mlhavé temnoty, v ruce šálek s kouřící kávou.
Pode mnou mihotavě blikala světla města. Ranní chvilka klidu.
Pak mi zazvonil telefon, a já vyrazil do prahy. Jo. S andersem. V autě. Projížděli jsme mlhou a poslouchali rádio. Byla to parádní klidná cesta, pak začalo svítat, ale slunce jsme neviděli, jelikož byla ta mlha.

V tramvaji po cestě z I.P.Pá. jsem vyslechl tento rozhovor dvou mladých mužů:
1: Hele, támle de romanova stará.

2:No… voni se teď rozešli

1:Fákt jó?

2:No jo. Řikal mi nedávno roman…že mu řikala…
že jako nic neni, že jako kdyby neexistoval. Taky,
že nevydělává žádný prachy. Tak ji řek ať de doprdele.
No… prej se mu teď nějak čtyři dny neozvala…

1:Hm… dlouho sem ho nikde neviděl… Romana.
Chodí vůbec někam?

2:No… nechodí….když nevydělává ty prachy

Z vraku blogu – zápis číslo 46

Cestovat s dnesjazzí partou po čechách je zážitek, na který můžete zapomenout (obvzvlášť poté co cestujete s dnesjazzí partou po čechách) ale pravděpodobně se vám bude vracet přinejmenším ve snech.
Kromě toho, že se mi teď v hlavě míchaj různý motivy jako třeba pá parapapapa, pá parapapapapam z Honza málem králem, ale i nehudební zvuky, které DJs provází. Táta. Tady místo táta by měla betj empétrojka s tim zvukem, ale možná si na ně zkuste zajít 13.11. do Rubínu, a uslyšíte sami.
Jenom to vstávání v sedm třicet, když člověk přijel rozjařenej v půl třetí do Prahy(tyjo díky kluci za ten štrosmajerák, měl jsem výbornou cestu noční tramvají s knihou, a pak jsem chytil i tu 56tku co jsme ji potkali – vůbec to byly skvělý dva dny), ještě s vědomím, že mě ve škole čaká jeden problém větší než druhej…HU. To bylo docela vostrý. Seděl jsem v tureckým sedu ve sprše a přidával si čím dál tím horčí…horčejší..vařícněj… prostě teplou. A tam, kam mi nedopadaly proudy vody mi byla zima. Připomnělo mi to včerejší koupel na chatě (na komfortní chatě) páně Ff, byl jsem špinavý, zpocený a zmuchlaný, ale napustil jsem si trošku horký vody včera v jinak úplně vymrzlý koupelně (chata leží na pomezí šumavy a něčeho ještě jinýho v Starý Hadrabavě a tam už byla kosa taková, že kdybychom nezatopili ve všech místnostech, umrznou nám všem nosy mezi ušima), a pak jsem byl čistý, voňavý a narovnaný, vyhlazený, spokojený.
Ne tak dnes ráno. Dnaska ráno to byl docela masox, ale prostě jsem pak vylezl ze sprchy, voblík si tričko s batmanem (jo je to to slavný tričko, co jsem měl na sobě na obou koncertech dnesjazzu, možná mám ještě i fotku s nim včera z Klatov. Jenže nic nebudu slibovat, teď sice píšu ale za chvilku budu zas instalovat a přeinstalovávat…a to dlužím ještě fotoreport z úštěka…no asi až v příštím tejdnu) a vyrazil jsem do práce.
A tam jsem se dozvěděl tu skvělou zprávu. Jak už to v těch lepších příbězích o boji dvou stran bývá, řešení situace je neočekávané, něco jako když… hm teď nevim sakra… jo jestli jste viděli Vetřelce IV, jak se nakonec provalí co je zač maličká kosmonautka kterou hraje maličká Winona Rider (kočka největší i když krade, pro mě za mě si může ukrást třeba boeing… nebo concord, to už by stejně nikomu nevadilo, žejo. A bůhví jak to s tim kradením je). A nebo překvapivej konec klubu rváčů, žejo. No. Tak takhle nějak jsem si připadal, když mi řekli, že paní co cvičí jógu se Compiho vzdala a místo něj si vezme svůj starší počítač, kterej jsem zapojil a na kterým VŠECHNO FUNGUJE JAK MÁ.
Jupí tyvole. Radost.
Teď instaluju novou mašinku panu Vogelovi, kterýho se teda trochu bojim, ale ne moc, docela se to dá zvládnout… ale tušim, že to nebude tak jednoduchý ještě s nim. A compi mi tu stojí odpojenej a klepe se co s nim udělám, až mi na něj zbude čas. Nainstaluju na něj…tyjo… no něco úplně strašně ujetýho. Tak.

Bane, nebudu mstivej. Nitszche řekl že když nahlídnete do propasti, ona nahlídne do vás? Možná jsem přebral část jeho vlastností. Teda toho compiho. Uvidíme, nechám se chvilku zapojenej, stáhnu nějaký updaty a pak uvidím.

Za necelej tejden jedem………………………………..NA RADIOHEAD.

Z vraku blogu – zápis číslo 45

Jsem hotovej. Ale fakticky jo.
Včera jsem vyrazil na koncert Ivana Hlase do malostranský besedy a bylo to celý takový neformální a příjemný, spojený s výjimečně pěkným posezením se Z. a Markem Lakomým (viz werichowa pohádka Lakomá Marka).
Ale dneska zase v práci mražedný (viz zmražený vražedný) tempo, sedim tady, bolí mě hlava a mám toho už fakt docela dost. Čeká mě ještě výlet za Compim do knihovny, byl jsem se na něj podívat už ráno, zlomyslně na mě mrkal a paní, která mu slouží, už z toho byla na nervy, přestože cvičí jógu. Taky bych chtěl cvičit jógu. Hned zítra s tím začnu.
Taky musim zejtra vymyslet dárky k vánocům a naučit se hrát na kytaru a trubku.
Koupil jsem si sýrovou polývku (to sem fakt napsal aspoň vidíte jak na tom sem). Jdu si dát ohřát vodu a pomalu posnídám.
Zítra kolem čtvrtý vyrážim s dnesjazzákama na šňůru – Domažlice (Mexiko Pub) a Klatovy. Ani v jednom z těch měst jsem nebyl. A teď tam pojedu jako džezovej zpěvák. Co byste tomu řekli? Nic, že.

Z vraku blogu – zápis číslo 44

Víkend byl smešin.
V pátek jsem byl jedinej střízlivej v celý hospodě, v sobotu jsem hrál s tátou v oficiální soutěži Budwar capu lední hokej, ale vypadli jsme hned v prvním kole. Ten večer mě však daleko víc zaujala skutečnost, že posilněn bramboráky (vynikající bramboráky co dělal můj táta prosím) a smaženým lilkem v pálivém těstíčku (ty dělal úplně skvělý pan Suchý Jan), jsem vypil sedm piv, aniž bych registroval známky opilosti tak charakteristicky a pravidelně se dostavující po pivu třetím. Vím, že to není zrovna věc, kterou by se člověk měl chlubit, ale když už se stane a její hlavní aktér má takhle rozjetej blog (ale fuj) je škoda to nezaznamenat. Alespoň z důvodů nějaký archivace. Jelikož myslim, že něco takovýho se mi zas jen tak nepovede.
Zpět k pátku. S dnesjazzákama jsem nahrál zpěv do ukolébavky a oni nahráli to u maškeho skvěle, sou to zlata veliký. Včera jsem v neděli přijel poloprázdným busem dvanáctkou, po cestě pokecal se starým známým…tímto míšu zdravím… pak si dal procházku se Z. do šlechtovky, poté přesun do studia, kde již končily míchačky. Trošku ale jen malino zabrzdím… jak jsem se jich všech (myslim dnesjazz) napřed trošku bál, čím dál víc je mám, kluky střapatý, radši. Hrajou ten jazz, že mě to fakt baví poslouchat. S velikou energií, maj namáklý noty a aranže a alespoň to vypadá, že vědí co chtěj. Hrajou ten jazz , že mě to fakt hodně baví s nima jezdit na koncerty, kde si dám jednu písničku a pak akorát poslouchám.
Konec chvalozpěvů. Jsou dobrý no. Abych se z nich neposral, žejo. (dámy i páni prominou).
Měl jsem dneska parádní ráno abych pravdu řekl. Ovšem jen do té doby než jsem dorazil do práce. Ne, že by pak nebylo parádní. Ale než jsem si stihl udělat kafe, bylo jedenáct. Než jsem si ho stihl dopít, bylo pět. tak asi tak.

Z vraku blogu – zápis číslo 43

Dneska už mám za sebou docela dlouhej den. Ráno jsem chtěl vyprovodit susann která jede na imatrikulaci do Českých Budějovic. Takže jsme vstávali v půl pátý a v ranním šeru (nebo spíš tmě) jsme dojeli 193jkou na Pankrác, tam jsem ji předal a už je v tahu.
Ještě jsem si pak lehnul, ale nemohl jsem usnout a pochopitelně jsem zabral až půl hodiny před plánovaným vstáváním, ale vzbudil jsem se s veselou myslí a jsem takový celý spokojený. Což mi příliš nekazí ani fakt, že Compi za mými zády právě každý dvě vteřiny obdrží nějakej mail z neznámý adresy a že stejně tak úplně svěže nepracuje. Lhostejným mě to nenechává, ale už jsem se dostal za hranici horizontu události, takže cokoli co se teď s tim kompem bude dít už ke mně nedolítne.
Včera jsem těsně před plánovaným odchodem – viz vzkazárna – zjistil, že nás nadl nějakej hacker zase a že samozřejmě počítače s win2000 má nejradši. No a sraz s FF na spadnutí, koncert Roudýr a sautpó na kterej se sakra těšim, to samý. A pan FF nezvedá telefony. Takže je asi někde má. Tudíž se mu nedovolám, že musim schůzku rušit. Takže tam musim vyrazit. Vyběhl jsem a místo v celou pět jsem do roxy dorazil v půl. Ff už tam samosebou nebyl, jelikož toho měl na práci a vůbec i tak normálně taky dost, aby seděl sám v nějaký hospodě a koukal na věšák. Tehdy jsem se vrátil, doinstaloval počítač, kterej je pořád stejně nějak vykotlaný… no a za chvilku bych měl jít nahrávat s Dnesjazzem ukolébavku a nejsem rozezpívanej a nemám nic na sebe a jak nahatej a nerozezpívanej pojedu na anděla, to teda fakt nevim.
Víte to vy?

Z vraku blogu – zápis číslo 42

Béééé.
Mám za sebou maximalisticky pojatý víkend, který nastartoval úplně skvělý koncert vypsaný fixy o kterým jsem v pátek nestihl napsat ale zato jsem o něm celý soustředění každýmu vyprávěl alespoň čtyřikrát a to včetně PiRa, kterej na fixe byl se mnou a zařadil se do seznamu celebrit, který koncert navštívily. To byla věta, co?
V pátek byl totiž šrumec. Ráno jsem jel vyzvednout mikrofon, šňůru a stojan k panu Maškovi Jiřímu, což je skvělej zvukař o kterým jsem toho tuším napsal už mraky. Celá akce předání na tajném místě se zkomplikovala tím, že se vybila baterie v Jiřího džípu. Paní Mašková tedy musela přijet s druhým vozem ale jelikož předání proběhlo na tajným místě, nemohla to najít a musela si nás nechat zaměřit z družice, což chvilku trvalo a my jsme jednak vyklidili Maškovic garáž, jednak docela slušně vymrzli. Pak už vlastně začala akce soustředění…ale o ní budu během týdne dělat propracovaný a naprosto novátorský report, takže se ve svém vyprávění přenesu do včerejší český lípy, přibližně do míst před odjezdem do prahy. Obr s Myshkou mě šli vyprovodit na nádraží ale když vyděli ten narvanej autobus, zdrhli. No co, taky bych to udělal, bejt na jejich místě. Do prahy jsem dorazil natěsnán mezi brunetou a blondýnou, bohužel jsem se styděl je oslovit, tak o nich nic nevím.
V matičce jsem dojel domů. Přespává u nás bratr jiří se svou přítelkyní světlanou a na večer měla má zuzka domluvenej mejdan se zůzou malárovou a když se nakonec všichni včetně celebrity PiRa sešli ve westu, obrovskej večírek začal a nad ránem skončil. Jeden pán mě v hospodě osočil, že jsem kretén když píšu na počítači, a že takoví jsou nejhorší. Co na to říct. Byl to dospělej starší člověk, tak to asi musí vědět.

Z vraku blogu – zápis číslo 41

Áááááá dneska jdu na vypsanou fixu. Teď je poslouchám a strašně ale no kdyby ste mě viděli, jak já se těšim. Musim si z domova vzít akorát drobný, aby mi při skákání nevypadla peněženka… takle mi vypadaj jenom ty drobný. Textově je to nepřenositelný asi, žejo. Škoda. Bych vlastně nechtěl sedět v práci, ale někde úplně jinde. Užil bych si tu radost. Teď třeba hraje Minehava. To bych asi skákal a kejval hlavou do rytmu a tak legračně bych cukal rukama, což dělám většinou, pak přijdu a řeknu, že jsem si skvěle zatancoval a že bych si dal pivo. Takhle akorát kejvu hlavou.
No vlastně se celej kejvám až se židle pode mnou tak jako posunuje sem tam na stranu a zpátky. Teď dohrála. Minehava. A než to člověk napíše, už začíná další. Čekám až tě potkám. A ty děláš to samý.
Můj kolega potápěč si srovnal všechny CDčka na takový velký křeslo. Má jich asi stovku různejch s růnejma programama a hlavně asi tisíc z nich je s věcma k novellu. No a já se před chvilkou vydal hledat lepící pásku(teď už vim že neúspěšně) a jak jsem se tak pohyboval po kancelářce, začal jsem tak trochu skákat, máchat rukama, uklozl jsem po banánový slupce a vrazil do křesla s cédéčkama, ty se rozlítly po celý místnosti…no masakr. V tu chvíli vchází kolega potapěč, ploutve na nohou, šnorchl v ústech, brýle frajersky nakřivo.

Vyměnim pár teplých bílých rukavic rád
Od tety Lindy, za bílou krysu.
Sebedestruktivní program, jo někdy je fajn
Někdy zas jedu
Krasojízdu
Nahoru do hvězdárny běžel
A halucinoval
Vůbec se nedíval
Ani se neotáčel

Tak to tady sami vidíte. Jinak žampióny s bramborem se docela povedly a strašně jsme se tři lidi přežrali.

Z vraku blogu – zápis číslo 40

Přiznávám…dneska je divnej den.
Ale co…nějak se s tim musíme vypořádat všichni, žejo. A kdyby jednou za čas nebyl den trochu divnější,(áááá tyhle argumenty miluju) vůbec bychom si neuvědomili, jak skvělý jsou ty skvělý dny. Dneska je šedivo. Vzduch už není jako žlutavá kapalina rozprostřená nad poli. Dneska je normálně kosa, poprchává, v místnosti kde sedím je tma a do ní svítí jenom monitor, u kterýho sedim.
Ranní vstávání dneska docela vyšlo. Tendence zavřít ještě na chvilku oči tu sice byla, ale za chvilku jsem je zas otevřel. Využil jsem toho, že ta tendence byla nějaká slabá. Pak jsem dorazil do práce a už od rána lítal po škole. Já vim. Tohle je skutečná náplň mý práce. Ale nic se mi nedařilo a vždycky, když jsem se z neúspěšný mise vrátil, zazvonil telefon, a já vyrazil na misi další. Žůžo.
Cokoli záleželo na troše šikovnosti, cokoli bylo jen trošku nahnutý…spadlo. Koupil jsem domů zajíčka (bbb vajíčka normálně) a jedno bylo prasklý. No co byste na to v takovej den řekli. Všichni v obchodě se dohadovali, někdo platil dobnejma a za mnou se ozvalo…blblbl to mám nejradši, lidi co rozbijou prasátko…houstlo to tam takovejma různejma poznámkama od různejch lidí.
No RADOST.

RADOST KURVA RADOST.

Zase… on the other hand… neni to tak zlý. Pomaličku připravujeme kapelový soustředění, abychom mohli nahrávat desku, zatím se to docela daří zorganizovat (což je pro mne samotnýho překvapení) i když dílčí problémy se tu objevují a nejvíc mě samosebou prudí, když to jsou problémy pramenící z nějakýho nezájmu nebo lenosti zainteresovaných lidí. No…moh bych prudit až na půdo, ale kdo to…zrovna dneska…nedělá. Žejo. Otravovat ještě stratosféru takovýma píčovinama, jako jsou prudy. Jestli čte nějaké děvče, onmlouvám se za použité výrazy, ale zase při psaní dnešního deníku nebylo zabitý žádný zvíře, ani moucha nic. Dával jsem si pozor.
Pohov.
Dál je ve čtvrtek ve futuru má milá Vypsaná fixa a tam se teda strašně těším, doufám, že to vyjde. Kapely jako jsou ino (oni) mi dodávají odvahu kýchat.
Mám strašnou chuť jít dneska na pivo. Ale strašnou. To se mi dlouho nestalo takovýhle nutkání po ožrání si držky alespoň decentním. Když mi kámoš psal, že má kocovinu, skoro jsem mu záviděl. Jenže není moc s kým a taky je to fort dilemma… nechat doma chorou družku a jít se veselit s kamarády… to zas musí každý děvče uznat, to neni moc šlechetný.
Jaroušek Šlechta, můj učitel na gymplu, byl vobrovská třímetráková zarostlá bytost, která mě děsila celou dobu mýho studia.
Úhuhů huů já jsem teda dneska pozitivně naladěnej…no …teď je to fakt v pohodě. Nacvakat tolik písmenek a ještě si prohlížet odkazy a tak…to člověku zvedne náladu. Du se někam mrknout na nějaký vtipy. báj.