děvčata stůňou

od pátku Maruška, od nedělní noci Máša, do dneška jsem zůstal doma. Nedaří se mi ale moc stíhat práci z domova a péči o Mařenku, když je Máše zle, což bylo první dva dny dost. A teď občas.
Série spousty rozpracovanejch věcí, jen ty nejdůležitější „tasky“ se mi daří držet a dotahovat v termínech, zbytek dělám po nocích.
Jsem docela utahanej a místama poněkud grumpy.

Dneska jsem si vzal radši úplně volno a kromě nejdůslednějšího agenta mě všichni nechali bejt a tak to bylo lepší.  Vyzvedl jsem obrazy z Akropole a pak se sešel s Radkou z Gasku. To si teda znamenám a držim palce. Jinak jsem jen porychlu nakoupil a byl doma a staral se o děvčata.

Když jsem Marušku ukolébal k spánku v šátku, Máša ležela unavená a se zimnicí v peřinách a potichoučku jsme si povídali. Stojím o to, si kromě těch velikejch, pamatovat i tyhle maličky, špitaný chvíle radosti.

A teď jdu taky spát

Dobrou noc a buďte zdraví

Tep

jsi

v šestym patře

v hotelovým pokoji

dokonalý linie

tvýho zápěstí

tepou

a Bratislava,

hluboko pod

tvejma oknama

tepe

s tebou

Podhoubí

(Pre)historická vsuvka z webu časopisu Vesmír

Nejstarší houbová vlákna byla nalezena v prekambrických vrstvách amerického Oregonu, pocházejících z doby před 1800 miliony let. Doložené stáří spor a pletiv cizopasných hub dosahuje asi 400 milionů let. Plodnice hub známe z třetihorních vrstev (také z oblasti Mariánských Lázní), jsou staré asi 12 milionů let. Jasný důkaz o znalostech a využívání hub neolitickým člověkem podala mumie z doby asi před 5000 lety zamrzlá v alpském ledu, později nazvaná Ötzi (viz Vesmír 77, 573, 1998/10). Pravěký lovec měl v mošně plátek troudnatce kopytovitého (Fomes fomentarius) a na kožené šňůrce navlečené dvě kuličky březovníku obecného (Piptoporus betulinus), snad mu sloužily jako amulety.

Nad městem

v patnáctém patře bratislavského mrakodrapu a
rozhodl jsem se, že se zase něco víc dozvím o své práci v T-Mobile a vyrazil jsem na schůzku na Slovensko. ráno vstávačka, po tmě jsem lovil oblečení, tak abych nevzbudil ženu a dcerku. pak si odlakovačem odlakoval zbytky orvanejch černejch nehtů, protože v klidu si je barvit nebyl čas. A taky nechci svýho slovenskýho kolegu, kterej mě večer chce vytáhnout na „pivo“, uvádět zbytečně do rozpaků. Kvůli tomu jsem do Bratislavy nejel. Uvádět někoho do rozpaků.

Ve vlaku jsem potkal Miloše Rejska, souputníka hudebníka, velkýho Miloše z legendárních Swordfishtrombones. Kdysi jsme na nich, hodně opilí, byli někde s Frantou Řezníčkem. Ale už si nevybavim co.
Až do Brna jsme si povídali a pak už to frčelo, mezi pobílenejma polema, mlhou a sněhem, který skryly Pálavský vrchy, za chvilku jsem byl v Bratislavě, hlavná stanica.

Přemejšlim, jestli všechny nádraží působěj tak nehostinně. Když člověk přijede jako cizinec. Ale myslim, že ne. Bratislava má speciální kouzlo.
Objednanej taxík odjel čekat někam bokem a tak jsem ho chvíli hledal. A pak mě vysadil asi půl kilometru od cílové destinace. Která, nebej toho, že to je mrakodrap s magentovým T, by se mi nejsdpíš taky ztratila v mlze.
Ale dobře to dopadlo. Přihulákal jsem se až tam.
Stihl půl hodiny rychlý schůzky s mým slovenským obrazem Tomášem a naším Honzou a šéfovou, která měla rýbu, že bluvila jako z dějakýho dibadeldího kusu o rýbě.

A teď tu sedím  v patnáctým patře bratislavskýho mrakodrapu. Kompiluju si zejtřejší program, kdy se musím vlakem vrátit, potom domů, práce z domu, pomuchlat ty mé nejvzácnější laskonky, pak do města na sraz s Radkou z Gasku (držte palce, dežte palce) a potom do Liberatury na Radiu Wave.
A pak domů.

Dny jsou plný a mnohobarevný.
Noci dlouhý. Spánek tvrdej a nekompromisní.
Děkuju.

Telegraficky:

Den odpočinku, kterej jsme strávili na Hluboký, nám udělal dobře.

Včera jsme se viděli s Aid Kidem, měl u nás palačinky a moc hezky jsme si popovídali. A pak jsme šli i s ním a s Matějem Vejdělkem na sraz s Jirkou, kterej by nám chtěl točit klip.
A pak domů.

Hluboká

V Českým Krumlově vystavuje Pavel Brázda, prodloužili mu termín a tak jsme naložili v pátek kolem poledního Jeřabinu, Marušku a jelo se.

výstava je parádní. Před 12 lety jsem na velký exhibici ve Veletržáku a už tehdy mě to hodně zasáhlo. Teď mi začaly hned nabíhat další, vlastní obrazy, spojení sršela energií, rrradost. Ta nezdolná pracovitost, radost z tvorby. Od sedmdesátých let až do revoluce dělal v kotelně a nevystavoval. Ale, tipuju, že tomu nešlo uhnout. Že nebylo proč.

Že umění dělá svět intelektu snesitelnej. Že je samo o sobě silou, která nás polidšťuje. 

Inspirace je nekonečná. Je součástí tvůrčího vědomí. Tedy vesmíru.

Maruška, která se během psaní postu vzbudila a teď zase usíná, celou výstavu prochrupala v šátku. Občas něco zamumlala, což se nám s Mášou oběma pletlo do mumlání kustodů, kteří se kolem nás stahovali, jak se blížila šestá.

pán z pokladny nám ještě pověděl, jak moc se těší na Toy Box, jejíž obrazy přivezli o den dřív… a pak jsme šli s oběma Mariemi na večeři ke Dwaum Maryím a pak na Vyšehrad, kde jsme si v útulným Airbnb bytečku řekli, že si výlet ještě o den prodloužíme.

A tak teď držím levou dlaň na čele malý Marušky, ta se mne oběma ručkama za tu ruku drží a když se při neklidným pokrmným usínání zamele, pohladím ji. Venku se rozezněly nedělní zvony. Poprvé v životě jsme na Hluboké. 

 

 

 

Dneska prima

Ráno se mi sice po čtyřech hodinách spánku moc nechtělo vstávat, jinak je to ale dobrej den. Natáčím firemní fotografování, šéfka zabudla na call a tak jsme řešili bez ní jen věci akutní. A můj slovenský protějšek Tomáš, je spokojený s výsledkem zadaný práce. Práce, u který jsem mohl stříhat, kreslit a bělit.

správně odeslat fakturu se mi povedlo až dnes, zejtra se ukáže, jak rychle to chodí. Mít a nemít desítku před víkendem je rozdíl. Tak se nechám překvapit a budu si přát, aby to přišlo.

dneska večer hraju v KD Kaštan Osamělýho písničkáře Kittchena. Musim říct, že se na hraní dost těšim.

V polospánku

Marunka posledních pár nocí dlouze usíná a často se budí. Takhle po obědě, za oknem zatažený nebe, na chodbě za otevřenejma dveřma z kanceláře se teď podpatky rozezní, přejdou a dozní, jen zřídka. Realita se tou dlouhodobou únavou místama trochu stírá.
Máša musí mít hotovej lunapark.
(můj malej andílku)

Smráká se těma zataženejma oblakama. Oknem vidím, jak někde v dálce, za Prahou, prší.
Je půl třetí.
Za hodinu budu na cestě do radia Wave.

Můj báječný bratr Technař

Můj báječný bratr Technař se jmenuje Jirka
a včera odletěl na Novej Zéland. Dneska bude v Šanghaji, zejtra na ostrovech, ani vlastně nevím, do jakýho města letí. Prvních pár dní má docela nabitej program, posledních pár dní měl taky. Říkal převčírem večer v tramvaji a pak na balkoně na chodbě.
Mařenka toho na včerejšek moc nenaspala a my taky ne, ráno jsem se pohyboval po bytě jako zmatenej automat a oblíkal se, hledal ponožky, vybíral potmě a potichu tričko.
Brácha seděl na gauči, mžoural do kalnýho ranního světla.
Došel toaleťák a tak jsem připravil pár papírových utěrek, pak jsem na bráchu mávnul, čau, měj se, bratře.
A šel jsem na poštu a pak na tramvaj a pak na metro.
Až večer mě napadlo, že je vlastně Jirka zrovna v letadle, možná dospává.
Tipuju, že nejspíš nemá strach z lítání.
Napadá mě, že jsem se ho na to, a spoustu dalších věcí, ještě vůbec nezeptal. Že se i přes ty poslední roky radostnýho setkávání zatim známe fakt málo. A že spoustu času trávíme v takovým velmi příjemným mužným mlčení, kdy nám tak nějak jednoduše vyhovuje, bejt společně.

Gentlemanskej rozhovor, hehe.

Díky, brácho, hezkou cestu