Z vraku blogu – zápis číslo 7

Takže. Venku je krásně, prší a vzduch se ochlazuje a já sedím v kanceláři, poslouchám Coldplay a řežu letáčky na naši hyper akci – Vyprodejme Rock Café s Obří Broskví. Mám tyhle mechanický práce rád. Kdyby na to přišlo, možná bych se mohl stát řezačem plakátů. Měl bych několik různých řezáků, podle barev. Ale používal bych ten jeden svůj oblíbenej a až bych ho ztupil a olámal, hořce bych zaplakal a pak bych po obchodech sháněl ten samej. Ale neúspěšně. A tak bych se z toho už nevzpamatoval a záhy bych zármutkem skonal a nechal bych se pohřbít i s tim řezákem.

Včera jsme vyrazili na koupaliště. Do divoký šárky. Je to tam moc hezký a studená voda, jenom, když jsme dorazili na místo, zašlo slunce a vyšlo ve chvíli, kdy jsme se zvedli k odchodu. Bylo to spíš legrační než jaký jiný. Jinak jsme nedělali vůbec nic. Jo akorát jsme si hledali práci. A já si vařil česnečku. Jelikož jsme s mým bratrancem Honzou trošku kalili ve středu tuším a to bylo teda velkolepý a slavný tažení. Co vám budu vyprávět.

Jo a zejtra jedem vlakem za babičkou do Tábora, u který jsem nebyl asi takových deset, dvanáct let. A v neděli hrajem pozdě večer po Stounech ve šlechtovce. Kdo chcete, přijďte.
Já jdu zas řezat.

Z vraku blogu – zápis číslo 6

Tak se to vyvedlo.
Z práce jsme šli s PiRem nakoupit, do Alberta na Karlově náměstí, jednak je to nejblíž, jednak tam chodíme rádi a ještě jsme tam den předtím zažili úžasnou situaci, kterou nelze převyprávět, tak byla úžasná. Včera jsme ale jen nakoupili a to bez jediného většího zážitku. 5 rajčat, 10 rohlíků, 1 olivy a moravský žampióny a ještě bílej jogurt. Celý nákup pochopitelně uzavřeli dva mroži s bílou čokoládou a my mohli vyrazit domů tím nejhustším pražským vedrem.
Pak proběhly nějaké ty přípravy, první vínko při vaření těstovin a loupání žampiónů a záhy se začali scházet hosté, jeden po druhém, ve svých společenských oblečcích, a než jsme se nadáli, byla příjezdová cesta plná aut zahraničních značek a oddaně postávajících šoférů. Museli jsme uvolnit dokonce i parkoviště u vchodu pro služebnictvo, ale v té chvíli už hosté bujaře slavili a kapela vyhrávala, jen to břinkalo.
Uvnitř místnosti jsme pustili jako chill out animatrix a třeba takový Bogues se od něj nehnul, dokud ho nedokoukal, což byla dobrá hodinka a půl, pak vstal, vzal si modrou pilulku a šel se někam projít.
Blížila se půlnoc a pan Chudoba, jak je jeho zvykem, přinesl na stříbrném tácu prvního špeka. Ten jen zasyčel a pan Chudoba, jak je jeho zvykem, začal na stříbrném tácu balit dalšího.
Do všeobecného veselí se ozvaly fanfáry a opožděně, ale o to slavnostněji, dorazil pan Semerád s chotí. Zářivé vějíře raket protkaly noční oblohu a všichni vydechli jen „ÁÁÁCH“, spontánně vstali, aplaudujíce. Nezapomenutelné. Velkolepé. Kdo o tu slávu přišel, lepší nikde neuvidí.

Dneska ráno bylo šedivo a i slunce poplakávalo, že z té skvělé události vidělo jen začátek a to ještě oknem.
Pak se udělalo horko jako svině a zas je všechno jako dřív. Konec pohádky.
Děte spát.

Z vraku blogu – zápis číslo 5

Kdysi dávno dala moje sestřenice přečíst mé babičce kratičkou sbírku povídek, které jsem psal na gymplu. Od té doby, kdykoli na to přijde řeč, klade mi babička na srdce, abych napsal něco o svém dědovi, což byl velký dobrodruh, cestovatel, vyznavač podivných vášní a neúnavný bojovník za spravedlnost, ať už to znamenalo cokoli. Rozhodl jsem se, že jí vyhovím.

Tak babi, koukej:

Když můj děda sloužil u kanadský jízdní policie, seděl jednou na skále a chytal pstruhy, který se proháněli v proudu mezi ostrýma kamenama hluboko dole..
V době, kdy se tahle příhoda stala, bylo mýmu dědovi třicet osm a rád si občas šňupnul kvalitního šňupacího tabáku. Zrovna měl u sebe v náprsní kapse koženej pytlík plnej pravýho anglickýho pokladu.
Půl dne sedí, pohoda, rybaří, občas vytáhne pstruha, občas si šňupne, ale pak, chvilku po poledni…
Události se seběhly neuvěřitelně rychle. Za svým pravým uchem uslyšel děda nějaký zvuk, otočil hlavu a spatřil dvoumetrového šedivého grizzlyho, jak napřahuje tlapy k smrtícímu objetí. Před očima mu (dědovi) proběhl celý život a on už v duchu posílal mé babičce poslední pozdravy. Ovšem situace se vyvinula naprosto neočekávaně.
Medvěd skutečně dědu sevřel, ovšem jednou ze svých chlupatých pracek prudce zmáčkl kapsu s tabákem, a ten mu vystřelil přes rameno mého předka přímo do obličeje. Medvěd se rozkýchal a po hlavě spadl ze skály. Děda si sbalil fidlátka a šel domů.

Tak takovýho já jsem měl dědu.

Z vraku blogu – zápis číslo 4

Pár dní jsem tu nebyl a zažíval jsem různá podivuhodná dobrodružství.

Tak třeba v sobotu brzo ráno jsme se Z. vyrazili do Litvínova. Autobus byl oproti předpokladům docela prázdný a po dlouhý době se mi úplně bez problémů dařilo prospat většinu cesty. Vždycky jsme vyjeli z nějaký zastávky a najednou koukám, už stojíme na další. Byli jsme nějaký hotový. Pak ještě celej den ospalost jako ta kráva. V Litvínově jsme se nezdrželi dlouho a vyrazili autobusem do Českýho Jiřetína, což je pohraniční obec v krušnejch horách, kde žijou vlkodlaci a zbloudilým poutníkům tam dávají dobrou noc. Z. rodina tam má chatu. A na tý chatě jsme si topili v krbu a občas si dali víno a koukali ven do deště a mlhy až do neděle.
V neděli návrat do Litvínova, v televizi běžela Firma s Tomem Cruisem a Gene Hackmanem, tak proležený večer, spinkat a ráno výraz do Varů.
Zde už nastupují zápisky přepsaný z mýho pohotovostního bloku (skvělé kosti bez bolesti). Takže:

7.7. – Taxme ve varech, viděli jsme AMERICAN SPLENDOR a ČÍNSKOU ODYSSEU a oboje bylo moc pěkný. Teď je chvilku pauza, asi zkusíme Drahomíru (jedno z festivalových kin) a camp……. tak v campu stál EL BRUNO (vyhlášené vozítko Efy z youngprimitive.cz) a Drahomíra byla plná. Večer jsme ale ještě vychytali vynikajícího PRŮSERÁŘE(the cooler).

8.7. – 07:50 – fronta na lístky, potkávám Honzu Dohnala, Z. jde nakupovat – 23:52 – Sedíme v malém sále. Od rána jsme viděli PŘÍLIŠ MLADÍ NA UMÍRÁNÍ, předtím ještě vynikající krátký filmy (BUCHAR, smích v tramvaji, květinový básně, auta, nějaký jídlo a tak), potom docela fajn RÓZSOVY PÍSNĚ, pak ZASE TEN SVĚT a teď čekáme na na OTEVŘENÁ SRDCE. Potkali jsme mimo jiné Perlu, Filipa a Emu B. Jsme unavení

9.7. – Tak. OTEVŘENÁ SRDCE byl zatím vrchol festivalu, fakt vynikající a dneska ráno nás vzbudil déšť. Hned z kraje jsme chytli norský film VĚTŠINA LIDÍ ŽIJE V ČÍNĚ. Fajnovka. Poté ZKOUŠÍM TI ZLOMIT SRDCE o kapele Wilco a to bylo taky prima. Teď opět v malým sále na PÁTRÁNÍ PO NEVIDITELNÉM SVĚTĚ. Mezitím koupačka v bazénu a čína( je tam fakt nejvíc lidí). Přijel taky Sova. Jo. Taxchválně.

Zde zápisy v deníku z neznámého důvodu končí. Je možné, že k tomu přispěl fakt, že dokument PÁTRÁNÍ PO NEVIDITELNÉM SVĚTĚ, na který jsem se celý Vary těšil, byl největším festivalovým zklamáním, bylo to fakt strašný a myslím, že mě to poznamenalo na dlouhou dobu. Možná na celej život. Posledním filmem, který jsme viděli byla NOORA a ta byla docela zajímavá. Hlubokou nocí jsme pak vyrazili ke stanovýmu městečku, zalezli do stanu, ráno pak balení, snídaně, čištění zubů a start na stopa. U dálnice jsme stáli asi hodinu, než nás nějaký domorodec (díky) poslal na jiné místo, kde nás vzali hned. Docela vyčerpávající stop. Trošku jsme si oddechli až na moráni v čajovně kde pracuje naše stará dobrá kámoška Barbora. Pak už jen ¨trambaj domů a odpočinek, skromná večeře v Barettě a pak malý mejdáneček u PiRa a pak ještě u Lenny a pak vyčerpání a spánek. A teď tohle.

Z vraku bloku – zápis číslo 3

Zuza se stará o devět(asi devět) mrňavejch(asi šest(let)) američánků. Jak k tomu přišla je složitá a temná historie, prostě je teď má na krku. Ještě s kanaďanem, amíkem a češkou pro ně každej den vymejšlej nějakej program. Už byli v bazénu a v zoo a včera s nima dokonce trávili noc. Což v praxi znamenalo, že Z. s nima byla včera celý den, pak celou noc a dneska zase celý den, což zase znamená to, že bude úplně hotová, a kromě toho ještě přišla o včerejší podařený filmový večírek.
Filmový večírek… úderem osmé, nebo tak nějak, se dostavil Honza Vořech. PiR s Boguesem si už v kuchyni ohřívali párky a smažili vajíčka, Honza vybalil veky a pomazánky a mohlo se začít. Teda se začlo.
První film – EQUILIBRUM s Christianem Balem a Emily Watsonovou – byl dobrej. Začátek teda úplně skvělej. Prostředek nás (docela jsme se shodli) moc nebavil, Honza dokonce usnul, ale konec dobrý, všechno dobrý. Paxme skočili pro pivo, Bogues šel spinkat a na jeho místo vlastně neplánovaně dorazily PiRovy dvě (2) nový spolubydlící, brigádnice M. a T.. Byl čas na druhý film. Tím byl na digitální kameru natočený snímek Režiséra Dannyho Boilea 28 dní poté a to bylo fakt ale dobrý, to nás všechny bavilo, po skončení jsme ještě chvilku tleskali a pak se rozpustili.
Dneska mě trošičku bolela hlava ráno ale dokázal jsem přemoci slabé tělo a navíc, těsně po příchodu jsem objevil tenhle deníček z cest, kterej píše můj kamarád Maras, jehož sušimejdan jsem minulej tejden nestihl.
Zítra ráno pojedem se Zůzou do Litvínova a tam to roztočíme, cestou se pak asi stavíme v Karlových Varech (když je to při cestě) a ve středu čičiči čtvrtek budu zase z5.

Z vraku blogu – zápis číslo 2

Jako by se mi to včera nestalo taky. Místo oblíbené Pepsi si už druhý den kupuju podstatně hnusnější ale o hodně levnější Limonádu Koruna s příchutí Malina. Na složení se radši moc nekoukám, hlavně, že je čím schladit vyschlé hrdlo. Problém (včera, stejně jako dnes) nastal při otevírání. Relativně plná láhev okamžitě vypěnila a postříkala kromě mne i monitor, stůl, klávesnici, telefon, několik kapek zachytil proud větru z větráku a rozstříkl je po celý místnosti. Vtipná situace včera… sehnat hadr, všechno dát jakžtakž do pořádku. Dneska už to bylo vtipný o něco míň. Schválně co zítra.

Z vraku blogu – zápis číslo 1

Tak teda – Vítejte.
Dneska je tak trochu výjimečnej den, protože za:

A) jsem první den v práci po dovolený a po Go planet Roxy
B) dneska poprvý hráli jednu naši písničku na rádiu 1 což je, jak určitě sami uznáte, přinejmenším důvod k radosti
C) spouštím tyhle stránky, a to se teprve uvidí k čemu je to přinejmenším důvod.

Jinak asi nic snad kromě toho vedra co je všude. Jo teď ještě dusno. Jsem celej spálenej, jak jsem si na roxy nepohlídal sluníčko a pořád trochu ospalej, ale co, pár dní v pracovním procesu a snad se to srovná. Ještě je potřeba dodělat vzkazárnu a naskenovat rukou dělaný obrázky a už budou sites víceméně kompletní, rád bych často updatoval ale uvidím, jak mi to půjde všechno od ruky. Uvidíme, uvidíme.