úterýčko

Ha. to jsem ani nečekal, jak bude vypadat, takový „úterýčko“, když ho člověk napíše. Haha. Ha.
v novinách píšou:

Na jihovýchodě Ukrajiny začalaa druhá fáze války. Ruská armáda už soustředila dostatek sil a po masivním bombardování mnoha měst zahájila pozemní ofenzívu. V obřím ruském kotli mohou uváznout desetitisíce vojáků Ukrajiny.

Je to tísnivý a už to trvá dlouho. Některý rána už ani nehledám, jak se Ukrajina drží. Jako bych si zvykl, že se drží. Že je za kopcem válka. I to je strašidelný. Ale bojim se, že i přes nesporný a nečekaný vojenský úspěchy Ukrajiny, musej obráncům pomalu docházet síly v tom neutuchajícím Ruským tlaku. Představuju si ten ruskej kotel, jak se pomalu otáčí, jak ho pomalu míchá obrovská vařecha černýho kouře.
A zároveň se snažim si to všechno nepředstavovat.
Zůstart v koncentraci na přítomnost.
Na věci, který můžu dělat dobře.
Ráno s láskou a něhou vyprovodit Marušku do školky.
Projít obvyklou pondělní dávkou mailů, ať můžu do novýho tejdne vyrazit co nejlehčí.
A hlavně se postupně připravit na odpoledne, kdy jdu do Českého Rozhlasu natáčet s herci jejich písničky do pohádky o Vlkovi.
Jsem z toho celej rozvibrovanej. Hudba do audioknih, ok. Hudba pro představení, i to se dá dělat na telefonu, koneckonců, nikdo to nevidí… Ale připravit v garagebandu 14 písniček pro pohádku do ROZHLASU, to už, jak mi přijde, hraničí s nehorázností. Jenže to mi u první desky Kittchena přišlo taky. Ovšem shodnout se se zvukařem je jedna věc, zvlášť, když už písničky víceméně posvětili všichni důležití zúčastnění. Ale vést herce při zpěvu? Já? Devět herců? Devět hertzů, prosim pěkně, Tata Bojs by z toho hned udělali pěknou písničku. Oh, wait!

Každopádně jsem si to včera v noci všechno znova prošel. Líp už to ve stávajících možnostech nesmíchám. A už jsem vlastně několikrát takhle s herci zpíval. Však třeba při přípravě Lesa sebevrahů. A teď nám furt někdo řiká, jak bychom ty písničky s Aničkou Kameníkovou měli nahrát. A dneska navíc přijde Honza Hofman, kterýho znám dlouho. Tak se vlastně těšim.
A zkusím dál pokračovat v tom, že je to takhle v pořádku. Že to všechno dobře dopadne. Natáčení rozhlasový pohádky. I válka na Ukrajině. Zkusím dál sedět, stát, chodit, pracovat… co nejrovnějš, s jasnou hlavou a čistym srdcem. A myšlenkou, že všechno bude v pořádku.

Paganini, pičo

Já myslim, že to bylo někde na skautskejch srubech ve Starejch Splavech, když mi bylo čerstvě 16.
s kamarádem Radimem jsme tam přespávali a denně se chodili ptát, jestli nám už začne brigáda ve stánku s párkama v rohlíku… a strašně dlouho nezačínala. Místo toho jsem začínal tak opatrně chodit s Katkou z vysokýho špičatýho domu na Zlatém návrší, prakticky nejluxusnějším místě v kraji.
Na určitou dobu přijelo na sruby pár starších skautů s rodinama na dovolenou. Trošku to tam skřípalo, my chtěli hrát na kytary u ohně rock and roll a oni by asi radši něco od Wabiho Rivoly. A taky jsme byli takoví namachrovaní hippiesáci. A vadili jsme jim tam na klidný dovolený. Ale jednu z prvních nocí jsme se s nima ještě tak družili a já zažil jedno ze svejch prvních lehkejch opití. Když jsme napřed dostali a pak chodili upíjet colu s rumem.
Ohó, to byl zážitek. Možná jsme jim toho vypili trošku víc. A možná i tim jsme je trochu nakrkli. Možná to nebylo tak lehký opití, jenže jsem to ještě neměl s čim porovnávat. No. Těžko říct.
Ale vybavuju si, jak mi jeden z těch mužů, kterýho jsem vedl ve velkym respektu, řiká, když se morduju laděním kytary:
„Paganini, vole, když přetrhal na houslích během koncertu všechny struny, tak to, vole, dohrál na jedný!“

Hodně věcí, co ve čtvrtek na představení, i v tom velkym stresu z projekcí a zaskakujícího projektora, vyšlo, v pátek moc nevyšlo. Já nevim, já na projekce vlastně skoro nevidim, takže jsem nemoh říct. Z mýho úhlu pohledu naopak mělo páteční představení větší spád… Anička s Honzou dostali drobnej dramaturgickej pokyn, aby z lehka přidali v určitých scénách na výrazu a tempu… a bylo skvělý sledovat, jak to dělají. A jak to funguje. Musim říct, že se mi to moc líbí. Sledovat, jak jsou ti, shodou okolností navíc ještě i kamarádi, skvělí a talentovaní profesionálové. Přijde mi, že mám teď kolem sebe takovejchhle hypertalentů tuze.
Poslední písničku, příznačně pojmenovanou Poslední, hraju na cigarbox od Red Bird Instruments, kterýmu řikám DivoKost, protože má nultej pražec z kosti a dá se na něj hrát divoce jednoduše, tak, že si napřed zasmyčkuju na tom vyšším ze dvou G, motiv… a pak do něj, hlavně na to basový G a na D uprostřed, hraju harmonie a basy. A jak se tak chystám zasmyčkovat motiv, praskne mi to vyšší G.
Stačím si akorát pomyslet, že mám tak půl minuty, abych koukal vymyslel, jak motiv smyčkovat na D nebo na tom nižším G… hlavně žádnou paniku… a praskne mi i to D.
V hlavě mi jen bleskne:
„Paganini, pičo.“
Nazdařbůh zkusim chytit smyčku na tu nejtlustší strunu…

chytnu se

a jedu



V krabici

Byl to včera výživný den.
Marušku jsem doprovodil do cirkusové školky a tak akorát mi to vyšlo na kafe a dortík s Kiki Fryšovou, což je má oblíbená bývalá kolegyně z T-Mobilu. Moc jí to slušelo, sršela energií a postřehy a ani jsem se nestačil zeptat, jestli pořád běhá půlmaratony v tak zabijáckejch časech…

po čtvrtý hodině jsem se vydal na Štvanici, kde už ve Vile šibovali technici, protože projekce, do už tak náročnýho představení , se přesouvaly do novýho počítače. A obsluhoval je záskokovej kluk. A nefungovaly. Nebo fungovaly blbě.

díky tomu se protáhla i klasická projížděčka před představením a když jsme ji, třičtvrtě hodiny před začátkem představení, konečně dojeli a Kasha se chtěla vrátit znovu na načátek, začal jsem spontánně pěnit tak, že mne radši poslala se nalíčit. Myslim, že jsem se vlastně nezlobil na nešťastného záskokového kluka, ale na to, jak se původní projektor nejspíš vybodl na předání své práce a Anička s Honzou, potažmo já, pak sloužíme jako živý kjůčka, aby se v tom mohl pomocník zorientovat. No.

nakonec se představení povedlo moc. A protože už je teplejš, po představení se povídalo před Vilou a byl jsem zase spoko. I když tuze utahanej. Ale spoko.

„odpracováno“

Je 10:33. Zrovna se mi povedlo dodělat všechny „pracovní“ úkoly naplánovaný na dnešní den. Odeslal jsem hercům, kteří by měli zpívat v pohádce o vlkově snu, hudbu, kterou jsem dneska, kolem druhé ráno, dodělal. Probral jsem s Lenkou, která mne pro práci společně s autorem Davidem doporučila, jak na to, napsal pěkný mail… Potom jsem dozařídil zaslání posledního z plakátů, kterej mi zbejval poslat z předvčerejšího seznamu. A vystavil a poslal fakturu za koncert Kittchena.
Rovnou jsem zaplatil dlužnou částku na Sdruženém pojištění vozidla.
Pak jsem odpověděl na další administrativní maily, když jsem u toho počítače. Mezi tim jsem si tu umyl nádobí, teď se mi dovařila káva…
A zrovna stihl odpovědět režisér Pepa Kačmarčík, že se mu hudby líbí.
Takže by se dalo říct, že můžu zaklapnout počítač, pro dnešek mám „odpracováno“… a můžu se jít věnovat skutečný práci.
Krásnej den všem.
A Myshce Verbový všechno nejlepší k narozkám.

fff

zrovna jsem doodevzdal hudbu, možná spíš první verzi hudby, pro rozhlasovou pohádku. Dlouho jsme čekali na samotnou pohádku, pak se párkrát potkali v kavárně… pak jsem poslal první písničku a dlouho nic… tak jsem radši dělal dál… a pak mi najednou dneska volá paní produkční, kde že to je hotový, že tenhle tejden to mělo bejt a herci chtěj jet na Velikonoce…
zrovna jsem to všechno doskládával v pokojíčku, takže nejnejistější herečce jsem už její písničku poslat mohl… a zbytek tedy dokončil v jednom mohutným záběru během podvečera, večera a noci. Haha, a to jsem měl dojem, že už je to jen tak na dvě hodinky. A že mi to jde samo krásně od ruky.
Pak se propadnu a po čtyřech hodinách od doby, co holky usnuly, jsem zase venku z králičí nory.
Všech 11 písniček, několik ploch a zvuky reklam mám. 18 tracků. Celkem. Příští tejden se točí.
Uvidíme, co se stane na druhým konci.
Hudbu pro rozhlasovou hru jsem ještě nikdy nedělal.

seznam superschopností – 3 měsíce poté

za 4 dny to budou tři měsíce, co jsem se vrátil zpátky ze své radioaktivní léčby. shrňme si tedy superschopnosti, který mi po styku s radioaktivním izotopem zůstaly.

  1. přibral jsem za dva mesíce deset kilo
  2. výrazně se mi zhoršila pleť a začal jsem se víc potit
  3. jsem obecně dost unavený
  4. během měsíce jsem odehrál asi šest charitativních koncertů pro Ukrajinu
  5. odvernisážoval dvě výstavy
  6. a teď dodělávám hudbu pro dětskou rozhlaslovou hru… ale to neni superschopnost už vážně ani trošku

týden jako z děla

v pondělí a úterý jsem měl celkem napilno. Marušku v pondělek vyzvedl její kmotr Matez a vyvezl ji na dlouho očekávaný výlet na jeho a Vlastíkovu chatu k Sedlčanům. Ano, na tu, jak jsem trávil většinu své radioaktivní dovolené. A v úterý tam za nimi odfrčela i Máša a já si naplnil zbylej čas prací a různejma pochůzkama. Hodně maluju.
Ve středu od rána zkoušíme ve Fuchsu s Kittchenem. Je to tuze příjemnej pocit, trávit čas děláním hudby s přáteli. Ve Fuchsu byla kosa, chodili jsme se ohřejvat ven, kde opatrný sluníčko občas vykouklo na ospalou Prahu.
Večerní koncert byl senzační. Báli jsme se, že nepřijdou lidi, nebo že jich přijde málo. Ale bylo to prima a hrálo se mi, po celým dni na místě, úplně parádně. Ach, jak mi to vždycky chybí. A jaká je to slast.
Ten večer jsem měl možnost ještě jednou slíznout smetanu. A to v MeetFactory, kam jsem přejel, zrovna, když ho na Red Bird Festivalu pro Ukrajinu drtili Děti deště. Lidem, co stáli v sále vlály kalhoty v tom drsným hluku, kterej kapela rvala ven. nádhera.
Napřed jsem se trochu bál, že po nich to mý osamělý brnkání nebude slyšet. Ale jelikož jsem hrál poslední, hezky to sedlo. Z venku se vrátili lidi, co se nemohli v hlukovym rosolu Dětí dešt hejbat… a přijelo i pár lidí z Fuchsu. A tak to mý osamělý brnkání padlo na skvěle připravenou půdu. A když jsem zasmyčkoval poslední kytaru, uklonil se a slezl z pódia, cejtil jsem se dokonale správně, vděčnej, že můžu bejt součástí takovýhle krásný akce, okamžiku, konstelace.
Otřel jsem si slzy a sliz do rukávu a protože do tý smyčky lidi pořád tleskali, šel jsem ještě zahrát přídavek.

Ve čtvrtek jsem otevřel oči, trochu se motal po bytě a pak odfrčel do Ostravy. Cesta je i vlakem skoro na 4 hodiny, ze zastávky Stodolní krásně dojdu až do Centra Pant. Za hodinku přijede Honza Kunze, za další půl hodinku si před kamerama a pár diváky začneme povídat. Tak uteče hodina a půl. Zahraju celkem 4 písničky a pak je konec. Než si dopovídám s kamarádkou Kateřinou, která se často objevuje na moravských koncertech, už je kavárna sklizená, venku studeně fouká a tak dojdu do hotelu Intercontinental a únava mě nekompromisně posílá do postele.
Ráno vstávám v 5:30 a na recepci potkám rozespalého Michala Hrůzu, který po chvíli zjistí, že jeho taxík do České televize je objednaný až na sedmou a jde si dát snídani. Já jedu tágem na Svinov. Jedeme prakticky pořád po jedný dlouhatánský ulici, po který bych šel třeba dvě hodiny, než bych na ten Svinov došel.
V deset jsem v Praze.
Rovnou jedu sklidit výstavu do Kaštanu.
Pak vyzvednout Marušku ze školky. To je zase radosti, když se po pár dnech v klidu vidíme.

V sobotu ráno vyrážíme do Český Lípy. Marušku předám babičce, která už se na ni tuze těší, stejně jako naopak. A pak frčím do Šemanovic, kde už druhej den probíhá šedesátihodinovej festival k narozeninám místní královny Miroslavy Bozděchový. Přijíždím někdy kolem druhý, původní odhad hraní je cca sedmá. Hraju nakonec kolem půl pátý ráno pro velmi nepočetný publikum. Kde ovšem nechybí oslavenkyně… a tak je to tak všechno v pořádku. I já jsem moc rád, i když trochu vymrzlý a hodně unavený. Usnu pak na futonu před krbem.
Celou neděli pospávám doma.
A ještě skoro celý pondělek jsem utahaný, jako starý pes. Tažný pes. Nebo nevim. Tlačný možná.
Dneska jsem dopoledne zase vyrazil pro to naše kučeravé štěstí. A teď už rychle dopisuju post, ať můžu Marušce předat počítač na večerní pohádku. Hraje si zatim, vykoupaná a ospalá, s růží, kterou s maminkou a Jindřiškou před chvilkou vystřelili na Matějšký. A brouká si písničku od Skoumala, kterou jsme poslouchali po cestě během oblíbené relace Včelích medvídků.

My jsme zvláštní případ
Umíme jen pípat
Pípípí
Pípípí
Pípí pípí
Pípí

Mandaly Vřetena

povedlo se to včera znamenitě. dneska jsem zmordovanej a zároveň fest vděčnej, že už nepiju. při psaní se culim, protože uplně přesně vim, jak by mi bylo teď zle. strašně. haha.
nakonec jsme se Za školou potkali s Waldou až asi kolem půl dvanáctý. v ulici Uralská před kavárnou Za školou zrovna skřípavě křičel nějakej alarm. Walda postával nespokojeně před výlohou a v kavárně hráli docela nahlas Viagra bojs, aby tam ten kravál neblo slyšet.
Vyložil jsem všechnyy obrazy a kombo a naznal, že si rovnou odvezu auto, protože všude kolem bylo plno a s mým parkovacím oprávněním pro vedlejší Prahu 7 jsem tu byl vlastně trochu nelegálně jakdyby zaparkovanej. Za chvilku už jsem si to štrádoval pěšky kolem Letenskýho Letohrádku, hospody Na Slamníku a už jsem byl zase Za školou. Alarm už neřval. Viagra bojs a pak další kapely pořád docela jo.

Během chvíle jsme s Waldou na příhodně nabitý hřebíky umístili většinu výstavy. A já znovu naznal, že jsem s tim autem mohl počkat, protože by to ještě pár obrazů sneslo, ale že to vlastně nevadí, protože máme strejčka, tak se projdu dom, aspoň uvidím malou Mářu po školce.
A skutečně. Jen po cestě už byla větší kosa a musel jsem si to šupajdit extra svižně, abych se zahřál. A zároveň ne tak rychle, aby mne vítr ochladil natolik, že…
Pozdravil jsem Marušky, vybral šest malejch a čtyři větší plátna, zavolal Liftago, kde můžete dopředu avizovat větší zavazadlo… a za chvilku už jsem byl zase Za školou. Doinstalovali jsme výstavu, pak byl krátkej prostor na máslení a oběd, co jsme s Waldou dostali od majitelky Míši jako pozornost podniku. Dlabali jsme svý pad thai bez dlouhýho vyprávění. i když nám to šlo rychle, přeci jen to nějakou energii stálo. po jídle přišel útlum, káva u teplého topení… a pak se začali objevovat účastníci zázraku. Napřed dorazila Linda a pozvedla náladu a energii o fous, pak Ondra Mataj, Blanka, Terezie… zvukař s partičkou…
A po dlouhém odpoledni primárně v malé osádce baru a za doprovodu Waldovy valivé diskotéky, se najednou všude hemžilo spoustu lidí. vybalil jsem nástroje, celý den pokorně čekající v rohu, zapuli jsme komba, zapojili kabely. lampy se začaly nahřívat. najednou jsem měl mikrofon a na něm lampičku a pak nám Blanka přinesla vodu a pak jsem se vrátil z toalety a Linda mezi tím zapnula projektor. a zase úplně vytvořila malej vesmír v tom maličkatým sálku… miluju ten moment, když se to stane… nazvučili jsme a byl pomalu čas začít.

krátce jsem výstavu uvedl a trochu se mi to protáhlo. ale myslím, že to bylo ještě pořád výrazně úspornější, než v Kaštanu. a ani tam si nikdo nestěžoval. než jsem lidi dovedl do poslední místnosti, do té s vesmírem, Ondra s Terezií už a Lindou už to rozehráli. Připojil jsem se. Vybavuju si ještě, jak si říkám:
Nespěchej, nespěchej, úplně v klidu, nepěchej.
A povedlo se mi to udržet, i když i třeba knížka sklouzla z komba a spadla na podlahu, i když jsem potřeboval najít nějakej kousek textu, jak jsem přecházel mezi knížkama… nespěchal jsem. a dával jsem víc prostoru Ondrovi s Terezií, který se občas dřív držívali zpátky… a po nedávným hraní v Opavě to bylo všechno ještě úspornější, intenzivnější, plastičtější… krásně vynikla místa, kde si všichni tři rozezpíváme. moc hezky se taky objevovaly motivy jednotlivejch skladeb v hraní mých spoluhráčů, takže jsem se bez ptaní mohl zorientovat, jakou písničkou budou chtít navázat… a to už bylo trochu místama jako čtení myšlenek.
Obecenstvo bylo soustředěné a napojené. Až na Denyho, na kterého to bylo moc a tak coural, až pak za to dostal od Terezie vynadáno. Denyho jsem potkal osobně poprvý pořádně minule v Kaštanu, známe se vlastně jinak primárně z internetu. Kromě toho, že sbírá umění máme ještě velký společný téma, oba jsme alkoholici. On toho času abstinující někdy, nikoli včera. Strávili jsme spolu v rozhovoru nakonec včera docela dost času, se spoustou ostatních z baru se ale dostával do takovejch zvláštních mikrosporů. U takový Terezie to má teda rozlitý třebas uplně.
Já to během hraní vlastně nevnímal. I když jsem nespěchal, pořád jsem měl plný ruce a hlavu soustředěný práce. A tý spokojenosti, která z ní vyvěrá. Hráli jsme, četli a promítali něco přes hodinu. A pak jsme pomalu zase vypluli zpátky.

Než jsem si stihl uklidit věci, prodal se první (a nakonec během večera nikoli poslední) obraz. Jeden z těch největších, 100 x 70. Pořídili a hned zamluvili si ho manželé, kteří bydlí za rohem a Za školu chodívají rádi na pivo. A Tereziin kamarád Víťa s sebou přivedl bratrance, který je mladý zapálený galerista a z výstavy a Malého zvířete byl nadšený. Vyměnili jsme si kontakty. Úplně jak z filmu.
Pak se do naší debaty vložil Deny, mladého zapáleného galeristu několika zkušenými mentálními šťouchy odehnal a bylo to taky jako z filmu. Trošku podobně to bylo i s Filipem, vyženěným synem mé dlouho neviděné kamarádky Perly. S tím jsme si kdysi psali, zval mě na vyhlášený ples v Kamenickým Šenově, kde jsem se byl kdyi jako gymplák podívat. A kde bych jako Kittchen solo moh stejně tak dobře bejt za skoro domácího frajera, jako dostat po držce, protože vole ples v KŠ neni pro žádná vořezávátka. Vlastně jsme se s Filipem do včerejška neviděli. Tak to bylo velmi hezký, i když takový komunikačně křehoučký setkání… kterýmu uštěpačný Denyho polohlasý komentáře moc nesvědčily. Hotovej Forman, Černý Petříček hadr. Kámo.
Svět komplexní, zábavnej i příšernej, nádhernej i smutnej v ten samej okamžik. I včera jsem si během večera několikrát vzpomněl, jaký by to bylo, kdybych se u toho všeho pořád pral s chlastáním. Celý odpoledne bych se snažil krotit, trefit peak na samotnou vernisáž… a pak se snažil zorientovat v okolních debatách, jejichž smysl by mi skokově přestával docházet… pak to cestování domů… ufff.

i bez alkoholu jsem včera ale zůstal vzhůru dlouho a dneska to docela cejtím. Walda nakonec skončil za barem, jak už byl během dne jako občasná výpomoc nabízel… dlouho jsem ho neviděl tak veselýho, jako když se zase chopil diskotéky, osazenstvo baru se postupně prosejvalo, až zůstali jen štamgasti, mezi který patří třeba právě Ondra Mataj a další kamarádi… dlouho jsem nikde nebyl takhle dlouho. před třetí už jsem ale cejtil, jak po kosmickým korábu mýho těla zase přechází ten ucaprtanej chlapík, co vypíná před kosmickou nocí nepotřebný systémy, než se sám uloží do hibernace. mačká tlačítka, povoluje vačky a páky… stroje s vydechnutím upadají do těžkého snění.

Máša se probudila, když jsem se v půl čtvrtý konečně dokodrcal do hibernátoru i já. jakmile se takhle probudí, většinou už neusne do rána… tak jsem se hrdinně rozhodl, nařídit si budíka, že ráno vstanu s Maruškou do školky já. jistě si umíte představit tu sladkou úlevu, když jsem byl upozorněn, že dnes je sobota a do školky, ani nikam jinam, se vstávat nemusí.

a tento pocit sladké úlevy si v sobě neste dál…

jako normální lidi

když jsem teď počítač čtrnáct dní neměl, začal mi konečně trochu víc chybět. dokoukal bych film na HBO, potřeboval jsem stáhnout stopy pro audioknihy z telefonu… nakonec jsem se bez kompu nějak obešel a asi by to i šlo. Zároveň se mi už často vybíjí obstarožní a popraskanej Phone 8, co mi zůstal po práci u velkého T. A to byl ještě před pár lety novej a nejnabušenější na světě.
Původně jsem plánoval, koupit po vánocích novej telefon, nakonec to ale všechno klaplo tak akorát a tak si ještě nějakej čas ten starej nechám. Jsem teď rozkročenej mezi dvěma výstavama… čistě teoreticky boháč, žejo. Zvlášť, prodá-li se všechno.
Plakáty jdou zatím dobře. a vlastně i obrázky, jen po menších trsech a jednotlivostech. Jakmile se do prodávání pustím, nakonec to jde. Ale nechce se mi do toho velmi. Pořád je to osahávání nejistejch hranic vlastního sebevědomí. Pořád je to transakce, kterou nemám moc rád… prodávat, smlouvat, směňovat. Asi se to taky musím naučit. Zvlášť, když je to mý zaměstnání, no ne?

Včera se na endokrinologii ukázalo, že je moje štítná žláza vážně už asi na odchodu. Váhovej nárůst se zastavil, za druhej měsíc jsem oproti předešlám sedmi přibral jen tři. A jsem zase na deseti, stejně jako před těmi deseti lety.
Vzhledem ktomu, že jsem před tím byl docela hubenej, celkem to je. Ale cejtim se těžší, trochu neohrabanější. Výrazně víc se potím a tak mám dojem, že jsem pořád trochu cejtit. A taky se mi zhoršila pleť. Vyražej mi teď tak na přeskáčku takový mastný kopce, který vymokvaj spoustu čirý tekutiny, která mi pak na obličeji zasychá jako jantar. Nic, co by se dalo vymáčknout, vyčistit, protrhnout… jen pomalý a neuspokojivý napínání kůže.
Taky jsem víc utahaný. Vlastně skoro furt.
„Však jste byl zrychlenej tou štítnou žlázou,“ řiká mi pan doktor Zamrazil. „Teď to máte jak normální lidi. Takhle se cejtěj běžně. Tak zase za měsíc.“

Dneska večer hraju koncert v Kaštanu pro Osamělý písničkáře. Jeden z těch maličkatejch koncertů, co na ně chodí hlavně místní, Kaštaní obecenstvo. V pátek vernisáž. A příští tejden nabitej jak prkenice vrchního po vejplatě. Ha. To je věta.
Mít takový věty šecky, Hrabal se může jít zrahrabat.

Však už je.


každý všední den

každý všední den
každý všední den
každý všední den
každý všední den


párkrát jsem se přistihl, že si do melodie týhle mantry zpívám sousloví, uvedené v nadpisu. nějak se to z podvědomí namotá na mlejnek přemejšlení, aniž bych si všiml. trochu, jako sousloví, melodie, nebo rytmy, který se vám (myslim mně) v hlavě vylíhnou během dlouhý chůze. nebo běhu.

dneska jsem vzal Marušku do školky já, pak jsem vytiskl a nechal Mášu podespat potvrzení, že si Marušku nebude odečítat z daní, vyrazil jsem pěšky do Paladia, nechat si v Air Bank aktivovat bankovní identitu a koupit dvě plátna, ještě ideálně na páteční vernisáž.



a je skoro dvanáct.
jsem trochu rozpolcenej mezi tradiční nespokojeností z toho, že z věcí, který jsem chtěl, jsem zatim neudělal nic. a mezi zneklidňujícím způsobem uklidňujícím vědomím, že z toho, co jsem chtěl udělat, tedy dotáhnout daně a pak jít malovat, jsem zdárně dokončil skoro celou první půlku. a že samotnej pěší vejlet dolů „do města“ je součástí mý práce.
být očima, ušima, svědomím. sám sebe ideálně primárně. stvořitele vesmíru nechme protentokrát stranou.
i takhle si vykračovat za úřednickýma věcma a nákupem pláten je už ta umělecká práce, po který tak toužim, o který mluvim a píšu, stačí se zeptat. Virginia Woolfová nebo James Joyce by tu krátkou procházku dokázali nakrájet na tak tenký plátky tlačenky skutečnosti, že bys ji mohl jíst celá měsíce. s úžasem pozorovat, jak se ty mikroudálosti v aspiku běžnýho dne, měněj na obrovský vesmíry všech bytostí, který jsem, byť letmo, zadlídl. Naštvanej motocyklista s velkou krabicí wolt, co musel brzdit na přechodu na Veletržní, protože z auta před ním někdo mával a nečekaně zpomalil. Mával ten člověk na mne? Mávnul jsem zpátky. Podmračenej mladej podnikatel v šik ohozu a černejch brejlích, sebejistě ovládající svůj svět několika hmaty lesklého mobilního telefonu. Dvě maminky v družném rozhovoru, které zablokují na rušném nároží dopravu. úplně opilý stařík ve žluté bundě, co si zpla hrdla zpívá na náměstí Repu. A je to náš svět, všechno dohromady. Takovejhle je. Celej, šťastnej, legrační, usoplenej, melancholickej, nasranej, temnej, zlej, láskyplnej, loztomiloučkej, sexuální, posvátnej, úřednicky strohej, policejně ochranitelskej, tvrdej, měkkej, poddajnej i agresivní. To všechno najednou. Právě teď. A neustále. Každý všední den.
Každý všední den
Každý všední den…