Z vraku blogu – zápis číslo 12

Po celý praze je horko a všem došla ganja.
Anyway, včera jsem si byl sednout s Markem Lakomým na letný u dřevěňáku nebo jaxe to menuje, takový ty lavičky a stánek a je tam hromada lidí. Když jsem tam dorazil, skoro všechny místa byly obsazený a porůznu tam posedávali bubnující partičky a bubnovaly, napřed přes sebe, pak se nějak zkomponovaly a část odpadla, tudíž už to bylo lepší. Ale stejně tam byl rachot náramnej. Což nám s Markem nezabránilo v důvěrný rozmluvě, probírali jsme vyhlídky Broskve, knížky, bulharský cigára a vůbec všechno co nám přišlo do huby.
Kouřil jsem takový malý, sympatický doutníky, který jsem si půjčoval nebo bral od Marka a za chvilku jsem měl pusu celou zevnitř potaženou takovým lehce nahořklým a příjemným povlakem na polštář, kterej jsme pak naplnili kelímkama, zavázali a začali jsme si s tím kopat. No legrace.
Jinej článek mne naopak radostí nenaplnil, protože se tam píše o mým tátovi, kterýho zas, po několika letech tvrdý práce a krátkým období štěstí, chtěj někam stěhovat. Přijde mi to ujetý, přijde mi to smutný. Kdo z toho co bude mít? Komu bude líp?
Né nic, mý rodný město je v některejch věcech horší než parta vosmdesáti ožralejch a devatesáti zhulenejch bubeníků co neuměj držet rytmus

Z vraku blogu – zápis číslo 11

Včerejší dernierové Kratochvílení bylo nejlepší.
Snový příběh, který hra vypráví se symbolicky završil posledním představením. Všechny změny, které se za dobu trvání udály, byly k lepšímu, herci, artisté a muzikanti doladili svá vystoupení do dokonalosti. Navíc ještě ta neopakovatelná příchuť posledního večera.
No bylo to hustý. Dotřetice mě to dostalo, rozebralo na kousíčky a nechalo tak. Rozebranýho.
Navíc se tam sešla hromada lidí, některé bych tam čekal, jiné nikoli. Čajovník (já vim že už spíš kastelán, ale těžko se toho zbavit) Brambor se psem Dimbulou, Perla o který jsem se už zmínil a která zas byla úchvatná, Šíša, bývalý bubeník Bengas, Davídek Lanštof s Kačkou a dcerkou, můj táta, Myshka a překvapivě i Obrška, náš bubeník, kterej už měl bejt zase od pondělí v práci, ale vydyndal si dovolenou, jen aby mohl prijet vlakem do Kratochvíle a tam odehrát zbývající představení.
Byl jsem z toho všeho docela naměkko. Ale jelikož naměkko byli skoro všichni, ztratil jsem se mezi těma z krásy utrápenejma dušema, pak jsme nasedli do auta a Marek Lakomý šlápl na plyn a všechny ty kouzelný a nepravděpodoný věci ze ztrácely za náma jak pohasínala světla na Kratochvíli a do horký noci zase zněly jenom ty osamělý tóny trubky a vracely se ozvěnou a smutně zpívaly všude kolem nás.

Z vraku blogu – zápis číslo 10

Ti všímavější jistě v záplavě ostatních nesmyslů postřehli, že hledám práci.
Svůj vtipný životopis jsem dokonce umistil na jobs.cz, kde se mi ozvala pani, že určitě by pro mne měla práci na internetu, jako vedlejší příjem a kolem 15 čistýho. Je jasný že mi to přišlo podezřelý, zvlášť, když schůzka probíhala v recepci hotelu Corinthia towers, teda v bývalým Fóru. Ale říkám si, běž, peníze potřebuješ, proč to nezkusit, žejo.
A tak jsem se dneska vyfik, vzal jsem si svoje nenáviděný bílý kraťasy, veselou polokošili a chystal se jak vyrazím, oslním a získám.
Inventura přišla přesně hodinu a půl před mým plánovaným odchodem na pracovní sraz. A vydržela až téměř doteď (15:27), z čehož vyplývá, že když jsem měl sraz v Corinthia v jednu, musel jsem setrvat na Karláku do poslední chvilky a potom běžet, seč mi síly stačily. Doběhl jsem včas. Vlastně ještě s předstihem.
Moje veselá polokošile je veselá tím, že je trošku nakřivo ušitá, takže každých pět minut si ji musím popotáhnout, aby byla alespoň trochu rovnější. A mé kraťásky jsou vtipné spíš tím, že jsem si včera vzal hodně těsný a nenošený džíny, který mi kompletně rozedřely levý tříslo a to je teda pěkně bolestivý a nepříjemný, tudíž jsem to vyřešil bílejma krátkejma volnejma kalhotama a v půli dne, když už jsem fakt nemoh skoro chodit, jsem se rozhodl, že už to dál nejde a odstranil trenýrky, takže jsem se na sraz do recepce luxusního hotelu přiřítil v nakřivo zapnutý košilce a bílejch kraťasech, který mi neustále sklouzávaly k bokům a pod kterýma jsem nic neměl. Taková je výchozí situace.
Hledanou paní jsem samozřejmě hned nenašel, ale tipnul jsem si mezi sedícími hosty, chvilku počkal …a nakonec se mé podezření potvrdilo. Podala mi ruku, a začala obchodně jednat.
Firma o kterou jde, mi nabízí možnost koupit jejich jedinečné kosmetické a jiné zboží se sedmdesáti procentní slevou a prodávat ho či nabízet…přibližně v této fázi jsem přestal poslouchat, v hlavě si zformuloval větu a pak se slušně omluvil, poděkoval za čas, který mi byla ochotná věnovat a rozloučil se. Tak.
Tím jsem se vyčerpal. Jak tou akcí, tak tím psaním. Je zase horko (včera mě Gurooa upozornil, že o ničem nepíšu tak často, jako o tom, že je zase horko) potim se, ale za pár hodin se zase vypravím do jižních čech, poslední den představení na Kratochvíli, díky Marku Lakomý a všichni mí dobří andělé, jak já se vám jenom odvděčím?

Z vraku blogu – zápis číslo 9

V první řadě bych chtěl popřát další malé denní výročí oblíbené kapele 11:11.

Pak toho mám na srdci spoustu. To, že v pondělí budu poslední den minulýho týdne v práci, jsem sice očekával, ale teď už mi to přijde tak strašně dávno, co jsem tu nebyl, že mě to mate. Jestli vám ta věta nedává úplně smysl, musíte se s tím nějak vyrovnat. Všude je obscénní vedro a v tom se myslet prostě nedá.

I když třeba teď se mi kamarád františek vrátil od Etny a jemu to asi tak nepřijde. A kamarád Maras bude už taky z5 ze svých toulek po jižní americe. Tak ten asi taky nebude mít pro moje stesky pochopení. Ale myslím, že každej, kdo je teď třeba v Praze a pohybuje se po těch rozpálených ulicích mi za pravdu, ač nerad, dá. Da dá da dá.

Hned v úterý ráno, ne blbost, prázdniny totiž začaly už 28.7. večer tedy v pondělí. Byli jsme se Z. pozváni do Jazz Klubu v Železné (prý bude končit teď někdy… to není dobrá zpráva) na koncert hudební skupiny Shower Elephants , která doufám hned tak končit nebude, protože to je opravdu zábavná kapela se skvělou zpěvačkou, výborným klávesákem, saxofonistou a kytaristou a neodolatelným zbytkem. Tak, hlavně si to nikde nerozházet, žejo. Bane. Bane. Fakticky se nám to líbilo, škoda jen, že v železný je tak málo místa k tanci (možná proto to tam zavíraj).

Tak tedy. Hned v úterý ráno jsme se vzbudili, vzbudili jsme po telefonu i našho druga Štěpána a požádali ho, jeslti by nás neodvezl do Mirošovic, či jak se to kýho čerta jmenuje, no prostě tam, kde se z dálnice odbočuje na Tábor. V 11:15 jsme vyjížděli vstříc dalším dobrodružstvím. A už asi ve 12:30 nám na stopu zastavil Landrover s pánem co slouží u jízdní policie a byl na stounech a přijde se podívat do rock café. Začalo to pěkně. Trošku jsme zkejsli někde za Táborem v Olihni???, ale i odtamtud jsme se dostali a nakonec jsme za Pískem stopli obrovskou Scanii což je kamión jako blázen a ten nás dovezl skoro až na Kratochvíli.
V Kratochvíli je zámek. Na zámku se už sedm let, každé léto odehrává představení divadla Continuo. O něm jsem poprvý slyšel, když jsme s broskevema natáčeli videoklip, protože Perla, která v tom videu hrála hlavní roli s Continuem spolupracovala. To představení a workshop, které se každý rok už sedm let na Kratochvíli odehrávají se jmenuje Kratochvílení a řekla nám o něm pro změnu Lenka, která byla pozvána, aby obstarávala živou hudbu v průběhu celé té slávy. A protože jí onemocněl bubeník, pozvala Obršku z Brosq. Tak-že. Přilákáni všemi těmito lákadly jsme dorazili na Kratochvíli, sedli si ke stolku s mým tátou a Myshkou, kteří tu fungovali jako Obermajerovic řidiči a dali jsme si pár piv, vyprahlí po dlouhý cestě. Všimněte si, jak chtě nechtě musím dělat dlouhý věty, protože každá věc, která se tam udála byla napojená na spoustu jiných věcí a svérázně a všemožně se rozvíjela a zase jinde propojovala s věcmi jinými…těžko popsat.
Piva na lačný žaludek mi zamávala s hlavou a tak jsem představení vnímal v lehkém opojení, ovšem v úžasný náladě a bylo to překrásný. Bylo to přenádherný. Continuáci předvedli krásný vystoupení, Lenny nádherně zpívala. Úplně mě to dostalo. Když se pak ukláněli a já mezi nimi zahlédl i svého starého kumpána pardála a kamaráda Obršku, obě oči mi zaslzely.
Večer jsme ještě trošku popili na Švestovém dvoře, což je statek, který Continuo vlastní, a pak jsme šli spát na ubytovnu.

Opil jsem se tehdy hodně, si vzpomínám. Na Švestkovém dvoře fungovala taková samodomácká hospoda, kde jsme mohli dostávat pivo na jednotlivý herce představení, kteří tam měli svůj lístek.
Už před představením jsem do sebe nějaký tři piva nasoukal, pak jsem vypil nějaký po představení a pak si pamatuju, jak moc jsem chtěl další a další na Švečstkovým dvoře. A že se na mě Obrška tak trochu pobaveně a trochu nespokojeně kouká.
Nakonec mě Zuzka poslala do prdele a šla spát do stanu, kterej jsme si postavili na zatravněným dvoře. Já se doopil a nejspíš šel spát taky (poznámka 24. 10. 2017). 

Ráno nás všechny strašně bolela kocovinová hlava (kromě myshky, tý bylo akorát blbě od žaludku) ale nakonec jsme to rozchodili a (tyjo hele já to urychlim) nakoupili, byli na divný polívce, hledali a vyzvedli PiRa, stopujícího z Oken, jeli na výlet do Prachatic, snědli romadoor, vrátili se z5 na Kratochvíli a těšili se na další představení.

Dalo by se říci, že už všechno znám a všechno vim, žejo, ale není to pravda. Jednak jsem byl nepoměrně vnímavější (to je na kocovině fakticky skvělý), jednak se od předešlého večera pilně zkoušelo a trénovalo a tak bylo představení jiné. Byl jsem zvědav jak to zapůsobí na PiRa, který to koneckonců viděl prvně a moc mě potěšilo, když se i na jeho jinak kamenné tváři, objevil náznak emoce. Prima. Táta, mysh a Ober odfrčeli do Lípy, Zuza šla spinkat do stanu a já s PiRem si dali ještě s Lenny procházku po okolí. A pak, plni zážitků, spát. A spát.
Ráno jsme dostali kávu, pusu a vyrazili na stopa směr bůhvíkam, hlavně někam směrem na Kroměříž. Ještě k této kapitole našeho cestování, chtěl bych poděkovat všem, co nám Continuo doporučili, co nám umožnili představení shlédnout, všem co v něm hráli a těm především i za skvělé přijetí a možnost strávit dvě noci v lůně jejich kouzelné divadelní společnosti.

Vyrazili jsme pěšky ve 3ch, pak Pira vzala nějaká paní a nás se Z nějaký pán. Setkali jsme se až kousek za Budějovicema, u docela velkýho města, který mi ale vypadlo z paměti. Řidič, který PiRa zrovna vezl, nás na jeho žádost nabral a pak jsme ještě tři auta jeli společně. Mezi Budějovicema a naším setkáním stihl PiR stopnout nějakýho němce, kterej ovšem za chvilku nabořil svou zánovní káru a tak musel chudák PiR lovit dál, to jen tak pro zajímavost.

No. Poslední náš společný vůz nás nechal skejsnout někde u obce Studený či Studená na Telčsku, já a Z jsem se odtamtud sice za hodinku a něco dostali ale PiR tam trčel dvě. Sraz byl v Telči, kde jsme povečeřeli a plni pološíleného entuziasmu jsme se rozhodli, že dostopujeme až do Brna za mým strýcem Medem, což se nám jako zázrakem na jeden zátah povedlo.

Díky holky, škoda že jsme na vás nesehnali kontakt, ale třeba aspoň Maňa přijde do Rock Café:).

Můj strýc Med: Když jsem byl malý again: Jednoho vecera jsem seděl u stolu s mým tatínkem a jeho dvěma kámošema. Oba dva byli františkové a nějak zrovna řešili, podle čeho se budou oslovovat. Napadlo je, že by mohly využít jmen světců. František soused přes plot povídá, že on musí být Fratnišek z Asisi, protože mu maminka řikala když byl malej: Františku, asisi ses posral.

Tak. A ten druhý, František, že prý bude medičejský. Asisi jsem si zapamatoval, medičejský jsem zkrátil na Med.
Strejda Med je jogín, pořád má veselou náladu, má syna Ondru, kterej taky vypadá, že má dobrou náladu, když ne pořád, tak aspoň většinou, a maj výbornej byt, kde jsme se vyspali a umyli a najedli a pripojili na net a podivali na film. Strejdo a ondro taky dík.

Druhý den ráno hádky o správný nájezd na dálnici, nakonec jsme jeli stejně blbě, ale vzal nás, zase všechny tři, fotbalista Ondra. V Ivanovicích jsme si dali pauzu a pivo a za chvilku už drandili se slovákem Radem do Bezměrova, kde večer začínal YP Sraz. Krásná cesta, přivítali jsme se s organizátory a jeli na obhlídku Kroměříže, večer dorazili Lipáci (tímto zdravím, bylo to překvapení) – párty, pifko, sem tam špek, ráno vstávat, prohlídka Kroměříže, luxusní koupání na Bajdě, květná zahrada, odpočinek pod stromem na vršku, návrat, párty, pifko, sem tam špek, ráno vstávat a jedem dom. Fotky z YP srazu stojí za shlédnutí zde

Ono se řekne dom. Jenže když jste v Bezměrově, do Prahy je to nějakejch třistapade a je vedro do úmoru že vám hlava padá a motá se jak při opici.
No, fakt to byl masakr jeden z masakrů největších. Navíc Zuze se parádně rozjela alergie, začla kejchat a prskat až jiskry lítaly. K
dyž jsme se po pěti hodinách dokodrcali do prahy, byli jsme tak hotoví, že jsme do teď spali a teď jdem zase spát. (jen pro přehled, teď je 14:09, zde je vidět, jak dlouho trvá psaní)
Dobrou.

Z vraku blogu – zápis číslo 8

Mám za sebou docela náročnej víkend.

Oproti očekávání všech mých známých jsem v pátek na svůj svátek nebyl našrot. Vyrazili jsme si se Zuzankou na letnou na procházku a obhlídku stouního pódia a jak jsme tak obhlíželi, dorazili jsme až k dřevěnýmu stánku s pivem a než jsme došli až k němu potkali jsme tři známý, který se k nám připojili a jakmile jsme si koupili pivo dorazili ještě další dva přátelé. Takže naprosto neplánovaný setkání, o to větší radost. Dali jsme si to jedno pivo, popovídali a vyrazili v poklidu dom.
Ráno vstávačka a výraz na vlak a hurá do Tábora za babičkou, jaxem ji dlouho neviděl. Táborem jsme procourali až do Čelkovic, kde babi bydlí. Ta mne samozřejmě nepoznala, ale za chvilku už jsme seděli na verandě, popíjeli limo a koukali na přeloženou vodu. To je taková moje dětská historka.

Když jsem jako nějakej šestiletej prcek přijel do Tábora poprvý s mým tatínkem a jeho přítelkyní (jejíž maminka je výše zmíněná babička), byly asi dvě hodiny v noci. Z Prahy jsme tehdy jeli a bylo to nějaký dobrodružný, podrobnosti už pochopitelně nevím ale… podle vyprávění svědků jsem zůstal čumět na masivní jez, kterej přeřezává řeku před babiččiným domem a řekl jsem ta dnes již okřídlené: Jé, přeložená voda.
Takže tak.

Odpoledne bylo parádní, probrali jsme s babičkou všechny místní, lipský a všeljaký jiný drby a kolem pátý jsme vyrazili do hospody Na druhém břehu, kterou vede vzdálený kamarád Martin Tlapa (tlapa zuzanko, ne patla). V dokonalém interiéru nám připravil řezaná piva na míru, zahráli jsme si prší a pokračovali dál k zuziným kamarádům, kde byl již předem domluven nocleh. Ovšem Táborští nás nenechali jít spát jen tak a díky bohu za to, protože večer s partou místních byl jeden z nejlepších, co jsem zažil.
Blbost, úplně světový to bylo. Fakticky, entuziastický, neuvěřitelný. Úžasná, rozjetá a přitom nijak zvlášť hustá pařbička, zakončená čutanou na historických hradbách prastarýho města ve 4 ráno. Romane, Evičko a všichni ostatní včetně Wilsona – díky, díky moc. Tábor dej.
Ráno, raníčko nás probudily zvony kláštera v Klokotech, který stál hned vedle a ty zvony zvoněj od šesti od rána, každou hodinu pět minut. Jupijou. Přebohatá snídaně, půjčili jsme si kola a v úmorným vedru jeli se Z. na Jordán, tam se vykoupali, vyslunili kratičce a já už začal organizovat večerní hraní. Což bylo veselé, protože jsem neměl kredit a tudíž čekal, kdo se ozve na jednu z mých tří posledních smsek, který jsem ráno rozeslal, pak jsem toho člověka zavalil úkoly a pověřil ho ať vyřídí dalším třem lidem, aby mi zavolali. No, vyšlo to parádně. Po návratu na základnu skromná svačinka a v půl šestý tradá do Prahy. Po cestě ještě krátká koupačka. A pak metro, stromovka a konečně Šlechtovka.
Michal Kyselka krásně pouštěl desky, na Letný si mohl Jagger prdel ukroutit, my si dali jednoho dva Konrády, postavili jsme bicí, aparát a tak. Někdy kolem jedenáctý, těsně předtím než jsme začali hrát, se Obrškovi pokazil ten nejdůležitější bubínek, ovšem díky včasnému zásahu a kusu motouzu jsme všechno vyspravili. Zábava začala. A bylo to skvělý. Fakt moc díky, opět, já vim, ale nedá se jinak: Štěpánovi, kterej to celý vymyslel a zorganizoval a hraje nejlíp paličkama na kejtru co znám, Vojtíškovi, kterýho jsem právě zavalil všema těma úkolama a on se pak přijel dlouhou štreku podívat až z tramtárije nějaký práchně a vůbec těm co tam přišli a s kterýma jsme si tam povídali a pili pivo, jo vidíš, Davídkovi aka Hrozivýmu Dejvovi za ty dvě piva, no já už fakt nevim, to by byl seznam dlouhej jak moje ruka, tak třeba ještě PiRkovi. Když jsme ve dvě v noci odjížděli, ještě jsme se Z. zamačkávali v oku slzu a mávali všem co ještě pod stříškou zůstávali. A oni také mávali a hustá stěna deště nás oddělovala čím dál znatelněji, až jsme se ztratili docela a do hučícího lijáku zněly jen osamělé tóny trubky.

Z vraku blogu – zápis číslo 7

Takže. Venku je krásně, prší a vzduch se ochlazuje a já sedím v kanceláři, poslouchám Coldplay a řežu letáčky na naši hyper akci – Vyprodejme Rock Café s Obří Broskví. Mám tyhle mechanický práce rád. Kdyby na to přišlo, možná bych se mohl stát řezačem plakátů. Měl bych několik různých řezáků, podle barev. Ale používal bych ten jeden svůj oblíbenej a až bych ho ztupil a olámal, hořce bych zaplakal a pak bych po obchodech sháněl ten samej. Ale neúspěšně. A tak bych se z toho už nevzpamatoval a záhy bych zármutkem skonal a nechal bych se pohřbít i s tim řezákem.

Včera jsme vyrazili na koupaliště. Do divoký šárky. Je to tam moc hezký a studená voda, jenom, když jsme dorazili na místo, zašlo slunce a vyšlo ve chvíli, kdy jsme se zvedli k odchodu. Bylo to spíš legrační než jaký jiný. Jinak jsme nedělali vůbec nic. Jo akorát jsme si hledali práci. A já si vařil česnečku. Jelikož jsme s mým bratrancem Honzou trošku kalili ve středu tuším a to bylo teda velkolepý a slavný tažení. Co vám budu vyprávět.

Jo a zejtra jedem vlakem za babičkou do Tábora, u který jsem nebyl asi takových deset, dvanáct let. A v neděli hrajem pozdě večer po Stounech ve šlechtovce. Kdo chcete, přijďte.
Já jdu zas řezat.

Z vraku blogu – zápis číslo 6

Tak se to vyvedlo.
Z práce jsme šli s PiRem nakoupit, do Alberta na Karlově náměstí, jednak je to nejblíž, jednak tam chodíme rádi a ještě jsme tam den předtím zažili úžasnou situaci, kterou nelze převyprávět, tak byla úžasná. Včera jsme ale jen nakoupili a to bez jediného většího zážitku. 5 rajčat, 10 rohlíků, 1 olivy a moravský žampióny a ještě bílej jogurt. Celý nákup pochopitelně uzavřeli dva mroži s bílou čokoládou a my mohli vyrazit domů tím nejhustším pražským vedrem.
Pak proběhly nějaké ty přípravy, první vínko při vaření těstovin a loupání žampiónů a záhy se začali scházet hosté, jeden po druhém, ve svých společenských oblečcích, a než jsme se nadáli, byla příjezdová cesta plná aut zahraničních značek a oddaně postávajících šoférů. Museli jsme uvolnit dokonce i parkoviště u vchodu pro služebnictvo, ale v té chvíli už hosté bujaře slavili a kapela vyhrávala, jen to břinkalo.
Uvnitř místnosti jsme pustili jako chill out animatrix a třeba takový Bogues se od něj nehnul, dokud ho nedokoukal, což byla dobrá hodinka a půl, pak vstal, vzal si modrou pilulku a šel se někam projít.
Blížila se půlnoc a pan Chudoba, jak je jeho zvykem, přinesl na stříbrném tácu prvního špeka. Ten jen zasyčel a pan Chudoba, jak je jeho zvykem, začal na stříbrném tácu balit dalšího.
Do všeobecného veselí se ozvaly fanfáry a opožděně, ale o to slavnostněji, dorazil pan Semerád s chotí. Zářivé vějíře raket protkaly noční oblohu a všichni vydechli jen „ÁÁÁCH“, spontánně vstali, aplaudujíce. Nezapomenutelné. Velkolepé. Kdo o tu slávu přišel, lepší nikde neuvidí.

Dneska ráno bylo šedivo a i slunce poplakávalo, že z té skvělé události vidělo jen začátek a to ještě oknem.
Pak se udělalo horko jako svině a zas je všechno jako dřív. Konec pohádky.
Děte spát.

Z vraku blogu – zápis číslo 5

Kdysi dávno dala moje sestřenice přečíst mé babičce kratičkou sbírku povídek, které jsem psal na gymplu. Od té doby, kdykoli na to přijde řeč, klade mi babička na srdce, abych napsal něco o svém dědovi, což byl velký dobrodruh, cestovatel, vyznavač podivných vášní a neúnavný bojovník za spravedlnost, ať už to znamenalo cokoli. Rozhodl jsem se, že jí vyhovím.

Tak babi, koukej:

Když můj děda sloužil u kanadský jízdní policie, seděl jednou na skále a chytal pstruhy, který se proháněli v proudu mezi ostrýma kamenama hluboko dole..
V době, kdy se tahle příhoda stala, bylo mýmu dědovi třicet osm a rád si občas šňupnul kvalitního šňupacího tabáku. Zrovna měl u sebe v náprsní kapse koženej pytlík plnej pravýho anglickýho pokladu.
Půl dne sedí, pohoda, rybaří, občas vytáhne pstruha, občas si šňupne, ale pak, chvilku po poledni…
Události se seběhly neuvěřitelně rychle. Za svým pravým uchem uslyšel děda nějaký zvuk, otočil hlavu a spatřil dvoumetrového šedivého grizzlyho, jak napřahuje tlapy k smrtícímu objetí. Před očima mu (dědovi) proběhl celý život a on už v duchu posílal mé babičce poslední pozdravy. Ovšem situace se vyvinula naprosto neočekávaně.
Medvěd skutečně dědu sevřel, ovšem jednou ze svých chlupatých pracek prudce zmáčkl kapsu s tabákem, a ten mu vystřelil přes rameno mého předka přímo do obličeje. Medvěd se rozkýchal a po hlavě spadl ze skály. Děda si sbalil fidlátka a šel domů.

Tak takovýho já jsem měl dědu.

Z vraku blogu – zápis číslo 4

Pár dní jsem tu nebyl a zažíval jsem různá podivuhodná dobrodružství.

Tak třeba v sobotu brzo ráno jsme se Z. vyrazili do Litvínova. Autobus byl oproti předpokladům docela prázdný a po dlouhý době se mi úplně bez problémů dařilo prospat většinu cesty. Vždycky jsme vyjeli z nějaký zastávky a najednou koukám, už stojíme na další. Byli jsme nějaký hotový. Pak ještě celej den ospalost jako ta kráva. V Litvínově jsme se nezdrželi dlouho a vyrazili autobusem do Českýho Jiřetína, což je pohraniční obec v krušnejch horách, kde žijou vlkodlaci a zbloudilým poutníkům tam dávají dobrou noc. Z. rodina tam má chatu. A na tý chatě jsme si topili v krbu a občas si dali víno a koukali ven do deště a mlhy až do neděle.
V neděli návrat do Litvínova, v televizi běžela Firma s Tomem Cruisem a Gene Hackmanem, tak proležený večer, spinkat a ráno výraz do Varů.
Zde už nastupují zápisky přepsaný z mýho pohotovostního bloku (skvělé kosti bez bolesti). Takže:

7.7. – Taxme ve varech, viděli jsme AMERICAN SPLENDOR a ČÍNSKOU ODYSSEU a oboje bylo moc pěkný. Teď je chvilku pauza, asi zkusíme Drahomíru (jedno z festivalových kin) a camp……. tak v campu stál EL BRUNO (vyhlášené vozítko Efy z youngprimitive.cz) a Drahomíra byla plná. Večer jsme ale ještě vychytali vynikajícího PRŮSERÁŘE(the cooler).

8.7. – 07:50 – fronta na lístky, potkávám Honzu Dohnala, Z. jde nakupovat – 23:52 – Sedíme v malém sále. Od rána jsme viděli PŘÍLIŠ MLADÍ NA UMÍRÁNÍ, předtím ještě vynikající krátký filmy (BUCHAR, smích v tramvaji, květinový básně, auta, nějaký jídlo a tak), potom docela fajn RÓZSOVY PÍSNĚ, pak ZASE TEN SVĚT a teď čekáme na na OTEVŘENÁ SRDCE. Potkali jsme mimo jiné Perlu, Filipa a Emu B. Jsme unavení

9.7. – Tak. OTEVŘENÁ SRDCE byl zatím vrchol festivalu, fakt vynikající a dneska ráno nás vzbudil déšť. Hned z kraje jsme chytli norský film VĚTŠINA LIDÍ ŽIJE V ČÍNĚ. Fajnovka. Poté ZKOUŠÍM TI ZLOMIT SRDCE o kapele Wilco a to bylo taky prima. Teď opět v malým sále na PÁTRÁNÍ PO NEVIDITELNÉM SVĚTĚ. Mezitím koupačka v bazénu a čína( je tam fakt nejvíc lidí). Přijel taky Sova. Jo. Taxchválně.

Zde zápisy v deníku z neznámého důvodu končí. Je možné, že k tomu přispěl fakt, že dokument PÁTRÁNÍ PO NEVIDITELNÉM SVĚTĚ, na který jsem se celý Vary těšil, byl největším festivalovým zklamáním, bylo to fakt strašný a myslím, že mě to poznamenalo na dlouhou dobu. Možná na celej život. Posledním filmem, který jsme viděli byla NOORA a ta byla docela zajímavá. Hlubokou nocí jsme pak vyrazili ke stanovýmu městečku, zalezli do stanu, ráno pak balení, snídaně, čištění zubů a start na stopa. U dálnice jsme stáli asi hodinu, než nás nějaký domorodec (díky) poslal na jiné místo, kde nás vzali hned. Docela vyčerpávající stop. Trošku jsme si oddechli až na moráni v čajovně kde pracuje naše stará dobrá kámoška Barbora. Pak už jen ¨trambaj domů a odpočinek, skromná večeře v Barettě a pak malý mejdáneček u PiRa a pak ještě u Lenny a pak vyčerpání a spánek. A teď tohle.

Z vraku bloku – zápis číslo 3

Zuza se stará o devět(asi devět) mrňavejch(asi šest(let)) američánků. Jak k tomu přišla je složitá a temná historie, prostě je teď má na krku. Ještě s kanaďanem, amíkem a češkou pro ně každej den vymejšlej nějakej program. Už byli v bazénu a v zoo a včera s nima dokonce trávili noc. Což v praxi znamenalo, že Z. s nima byla včera celý den, pak celou noc a dneska zase celý den, což zase znamená to, že bude úplně hotová, a kromě toho ještě přišla o včerejší podařený filmový večírek.
Filmový večírek… úderem osmé, nebo tak nějak, se dostavil Honza Vořech. PiR s Boguesem si už v kuchyni ohřívali párky a smažili vajíčka, Honza vybalil veky a pomazánky a mohlo se začít. Teda se začlo.
První film – EQUILIBRUM s Christianem Balem a Emily Watsonovou – byl dobrej. Začátek teda úplně skvělej. Prostředek nás (docela jsme se shodli) moc nebavil, Honza dokonce usnul, ale konec dobrý, všechno dobrý. Paxme skočili pro pivo, Bogues šel spinkat a na jeho místo vlastně neplánovaně dorazily PiRovy dvě (2) nový spolubydlící, brigádnice M. a T.. Byl čas na druhý film. Tím byl na digitální kameru natočený snímek Režiséra Dannyho Boilea 28 dní poté a to bylo fakt ale dobrý, to nás všechny bavilo, po skončení jsme ještě chvilku tleskali a pak se rozpustili.
Dneska mě trošičku bolela hlava ráno ale dokázal jsem přemoci slabé tělo a navíc, těsně po příchodu jsem objevil tenhle deníček z cest, kterej píše můj kamarád Maras, jehož sušimejdan jsem minulej tejden nestihl.
Zítra ráno pojedem se Zůzou do Litvínova a tam to roztočíme, cestou se pak asi stavíme v Karlových Varech (když je to při cestě) a ve středu čičiči čtvrtek budu zase z5.