Stop watching the news

Morisseyho jsem potkal v sauně. V sauně hotelu Olšanka, kam jsme chodívali s Petrem Vizinou a kde o něm jednou mluvil. Taky jsem věděl, že ho má rád Fiksupojka, ale moc jsem nechápal proč.
Poprvý jsem si zanotoval během 500 days of Summer.
Potom mě rozesmával a těšil klip I’m Throwing My Arms Around Paris.

Jak ten chlap zpívá? Jak bezostyšně elegantně využívá a překračuje běžný žánrový klišé. Je v tom něco umanutýho, tvrdohlavýho, sebejistýho.
Něco nadějeplnýho. Minimálně pro všechny introvertní snivce, co si vykračujou po tenkejch lanech vlastní imaginace do mlhy.

One man

Kolegyně dneska odjely i s mým šéfem do Bratislavy. Za oknem mlha, vevnitř teplo a korporát. V obří budově šuměj všechny ty rozvody, hadice, vedení… všechno to pulsuje datama a informacema.
Dny jsou naplněný prací a podzimem.
Maruška je překrásná odměna na konci každýho dne. Odměna, která tě ně vždycky nechá tak úplně dospat. Radost k nepředání.

Školení

Dneska jsem, kromě jinýho, vedl školení Jak dobře psát, který vymyslela a připravila Máša a který jsme spolu finalizovali a hlavně dvakrát úspěšně přednášeli pro Newton media.
Dneska jsem na to byl sám, ale myslím, že se to taky povedlo. Slečny a paní se zdály, že jim přinejmenším některý z těch rad přijdou k duhu. Bylo to zábavný a bavilo mě to. Navíc může člověk v Home Kitchen vypít kafe kolik chce (pokud je teda lektorem či školitelem, případně školeným… dobrýho kafe.
Z venku svítilo slunce.
Telefon jsem měl nastavenej na leteckej režim a většina hovorů s dalšíma úkolama padala do nicoty.
Od včerejška jsem Michalovi PAřízkovi dlužil sloupek a komiks. Sloupek už jsem stihl napsat dneska v OKU, komiks dodělávám právě teď. Zrovna se rovná pod počítačem, na kterým píšu.
Je o tom, jak jsem se včera potkal s Dájou a jak mi vyprávěla o desetidenním výcviku vypassana meditace.

Po očku sle…
Chtěl jsem napsat, že po očku sleduju kočku Placku, jak zvědavě kouká do Maruščina košíku, ale po sle do něj plynule vkročila, což jí ještě nedovolujeme, takže jsem ji vykšákal ven. Místo ní si vedle mě vyskočil kocour.

Pohyby koček, občasný vzdychnutí miminka a Mášin neslyšnej spánek za zdí tvořej stěny mýho vesmíru.

Máme krásný nový žlutý křeslo z IKEA, který jsme byli koupit s mámou při její sobotní návštěvě. I s taburetem. A skříněma, který jsem nestihl složit.

Před koncertem

Před dvaceti lety (což překvapivě neni až tak dávno) bych byl celej předešlej tejden jako na trní, protože máme koncert. Před deseti to samý, děsně bych se to snažil všechno stihnout v práci a pak bych jel do klubu, čekat na kluky z Obří broskve, až přijedou s hodinovým spožděním, pak rychle zaparkovat před Rock Café a zpocenej běhat s kombem, s kopákem, s basou a kytarou, který ti sjížděj z ramene, kombo mlátí do holeně.

Nechci říct, že teď jsem klidnej. Už mě to strhává, ten proud, za dvacet minut vybíhám z T-Mobile a skáču do auta, který má pak ještě další tři minuty možnost vyjet zadarmo z parkoviště OBI, kam jsem zafrčel před hodinkou a půl. To jsem zrovna s čtvrthodinovým spožděním přijížděl na schůzku odloženou už předtím o patnáct minut. A před tím jsme jeli s děvčaty z Bulovky, kde nás napřed nechali hodinku v sedě uležet a pak Mařence nadvakrát brali krev, což si asi umíš představit, jak to je pro čerstvý rodiče neradostnej moment.

Vstávali jsme brzo, abychom všechno stihli a od tý doby je čas napjatej jak struna. Může prasknout?
Těžko říct.
Co by nemoh.

Chtěl jsem říct, že to je celý větší, barevnější, dobrodružnější, ten život. Než jsem si ještě nedávno myslel. Že to je našvihaný a že mi to zároveň pomáhá rychle třídit priority. Což znamená dokončit i tenhle rozepsanej post, protože tu jsou ještě nějaký maily a ručička parkovacích hodin, nakládání doma, nakládání v Heřmance, nakládání u Palmovky a parkování před Café v Lese a nošení a kombo, bouchající do holení…

Z klubu hlásej 110 lístků prodanejch v předprodeji. To by mohlo bejt velikánský

Spi, moje

Maruška spí s otevřenou pusou, pod přivřenejma víčkama jí jezdí oči, jak sleduje nějakej snovej děj. Podle něj i dejchá a občas zafuní, nebo vyrazí takový drsný zachrchláníčko, úplně slyšíš, jak si čistí krk…
Z počítače bublá psychillovej vesmír a já dodělávám rozhovor do FULL MOONU a obrázek k pátku 13. pro Club -Mate.

Je to moc příjemnej čas. Líbilo by se mi mít před sebou víkend už zejtra, abych mohl jít spát až za dlouho a zítra tak polehávat a pospávat a probouzet se celá rodina v příšeří podzimního dne.

Ale tak to zítra nebude.
Bude to nabitý den s důležitým koncertem na závěr.
A bude to bezva den. Takže to jdu dodělat, ať se svezu s další vlnou kojení až do hajan.
Dobrou

Kosmopsychologie

Transpersonální ozvěny… je článek, jehož název by mne před pár lety vůbec nenalákal. A ani teď to nebylo na první dobrou. Nebejt toho, že jeho autora Michala Petra znám ze svejch vejletů do lesů, asi bych si ho ani neotřevřel.
Ale otevřel. A když jsem na něj během dne na liště narazil asi potřetí, dolouskal jsem ho. Nesvědčí tohle prostředí hluboké práci.
Ale nemůžu chtít po prostředí, co si nedokážu zařídit vevnitř… žejo.

Každopádně mě ten článek zaujal, rezonuje s věcma, který mi pomáhaj ujasnit si místo na světě. A ve vesmíru. A ta jednoduchá myšlenka, že vlastně celej vesmír je vědomí, by vysvětlovala takovejch věcí a otevírala tolik dveří, až se mi z toho tak roztomile chvěje srdce. Tak moc tenhle dílek skládačky zapadá mezi ostatní, který se mi teď objevujou v životě.
A jsou to pěkný dílky.
Držím je v ruce a pomalu koukám, jak se z nich začíná skládat něco většího.

„Je proto občerstvující slyšet úvahy vycházející ze studia rozšířených stavů vědomí a podstaty skutečnosti o tom, že vědomí je kosmický fenomén, ne produkt mozku. Že máme sice korelace mezi stavy vědomí a procesy v mozku, ale to není důkaz, že vědomí pochází z mozku. Že vysoká uspořádanost a schopnost interakce živých i neživých systémů s lidským pozorovatelem může být projevem ne toho, že vesmír má inteligenci, ale že vesmír je inteligence.

Jak to ovlivňuje běžný den v práci, v manželství a s dětmi? Nevím jak vás, ale mně možnost, že žiji v poli inteligence, která je nedílnou součástí vnitřního i vnějšího prostoru, zaplavuje jakýmsi klidem a troufám si říct i možností vydechnout a spočinout v náruči přítomného okamžiku. Zvlášť v době, kdy jsou věci nejisté a v pohybu. Může být užitečné si připomenout, že právě nejistota je součástí každého iniciačního procesu. A že hrdinská cesta, tedy cesta za pokladem sebepoznání, směřuje právě do hloubky a nejistoty, aby se nakonec hrdina mohl vrátit domů, ale změněný.“

Michal Petr

 

DOMA

Už od pátku jsme všichni doma. Odpočíváme, usazení na šedivém gauči jako na palubě luxusní záoceánský lodi. Koukáme na filmy, seriály, odpočíváme. Celá rodina, včetně dvou ks. koček.
Jsme spolu.
V tyhle dny mi přijde, že bejt doma, je ta nejlepší věc na světě.
A i když vím, že nás, že mě to zase potáhne na cesty, na koncerty a do lesů a k moři…  teď je teď…

Doma
Jako srdce
Ve mě

únavička

  • poprvé jako klient v agentuře
  • hodina a půl práce v oku
  • rychlý žehlení
  • na Bulovku
  • desítkou do Bullerbynu, kde maj DMZ potřetí za sebou vyprodáno
  • doma už neudělám nic, klížej se mi oči a kocour už mne jde uložit ke spaní… dobrou

půlnoční

kocour chroupe v šeru granule a mně se zavíraj oči… a přitom bych potřeboval ještě chvíli pro sebe a taky se umejt, udělat si možná něco k jídlu, takovejch věcí. Ale co dělat, že?

Pusinky jsou pořád na Bulovce. Nejspíš si je přivezu domů v pátek, což je vlastně už zejtra.  Těším se, bejvá mi tu večer smutno a prázdno v tom našem hnízdě. Operuju pořád na minimálním území, nakrmím kočky a uklidím jim, ale jinak tu vlastně vždycky jen pozdě večer po návratu usnu a je ticho až do rána. Těším se, že zase budeme všichni tři spát v jedný posteli. Už aby, už aby.


V pondělí jsem byl v Český Lípě na pohřbu Jiřího Čížka, což byl můj nevlastní otec. Obvykle hned dodávám, že jsme s ním moc dobře nevycházeli, což je přijatelnej eufemismus. A zároveň si taky vybavuju spíš ty hezký a milý momenty, jako když mi třeba dovolil, dát si vajíčka natvrdo s hořčicí, nebo mě učil jezdit na kole. Pak se mi taky vybaví, že máme jednou pěstí vyrazil zub. A taky jak během nočních hádek třískal dveřma, když lítal ze svýho pokoje do kuchyně, když nabral dost kyslíku a nový argumenty.
Seděli jsme s bráchama a s Ivčou, která je moje sestřenice a zároveň nevlastní ségra mejch nevlastních bráchů, v první řadě v českolipským krematoriu a z repráků hrála Janis Joplin. Další věc, gramofon, na kterým mi otčím pouštěl důležitý desky. Třeba tuhle starou uřvanou dámu.
Playlist vybíral Technař a vybral ho dobře. Bylo dojemný vedle bratrů sedět sedět. A bylo dobrý se s nima vidět. Posledních pár let se vídáme víc i s Pankáčem a já objevuju, jak jsou to super kluci a vzácný bytosti a jak moc se máme rádi a jak moc máme společnýho.

Vracel jsem se větrnou nocí přes Roudnici, abych alespoň na chvilku viděl holky. Na Bulovce mají automaty s nanukama. Když jdu kolem nich, často šáhnu do zadní kapsy, jestli v ním nemám dvacku. Když mám, často si za 18 koupim Mrože. Většinou mě překvapí hluk, s jakým mi automat vrátí dvě koruny. A pak taky natvrdo uřízlý citát z nějaké pohádky. U Mrože to byla tuším Bohdalová, ale pořádně jsem tomu nerozuměl.
Na pokoji je Máša, z který je najednou maminka se vším všudy. Pořád je to ta holka, kterou jsem v Portu požádal o loni na podzim o ruku. Ale zároveň je to taky trochu jiná žena. Která tu asi byla vždycky. A teď jen vystupila do popředí.
A ty obrazy se prolínají a přeostřují. A jsou to moc hezké obrazy, na který slyší mý srdce.
A pak je tam taky ve světle lampičky naše dcera. Krčí čelo, žmolí si rukou před pusou, kroutí se, škvrká a brouká. Takový lásky koncentrovaný v tak malým tělíčku. Další člověk do party. Ahoj maličká, vítej, tohle je svět a tady teď spolu budem.
Pořád jsem z toho v úžasu.

Poslouchám Cestu poklidného bojovníka a je to zatim pěkně praštěný.