Z vraku blogu – zápis číslo 18

Čtyři dny uběhly jako voda, je tu den D.
Právě si natahuju struny, před chvilkou jsem se rozezpívával…

Tak a teď je 13:29, struny jsou natažený, sledoval jsem při tom napjatě animatrix, už asi počtvrtý, je to skvělá věc.

Dokočím historku zevčera… je to další o mým dědovi. Škoda že sem babička nechodí častějc.
Máma totiž po chvilce telefonování zjistila, že děda, s kamennou tváří (s tou samou, s jakou čelil medvědovi, když pracoval u kanadský jízdní) babičce namluvil, že její dcera (pořád je řeč o mý mámě), se rozhodla uspořádat pro děti na čarodějnice představení, při kterým natáhne lano z vršku Holého vršku (takovej zarostlej kopec v Český Lípě) až k mýmu strejdovi na zahradu, a po něm se bude spouštět v kostýmu čarodějnice nad ohněm.
Nejenom, že takhle babičku vystresoval, ale zcela vážně jí řekl, ať mý mámě zavolá a zaptá se jí sama a pak si šel vařit kafe.
No tak takovýho já měl dědu.

Z vraku blogu – zápis číslo 17

Asi před sedmi lety, den před čarodějnicema, volá babička mý mámě a spustí:
Zuzko, prosimtě, ty už ses úplně zbláznila, to snad není možný, dyť tam můžeš spadnout a taky co když to lano praskne? Nedělej hlouposti, koukej ať vidíš, mě z tebe jednou klepne.

Z vraku blogu – zápis číslo 16

Právě jsem s velkou slávou odinastloval a vymazal GTA4
Počítačový hry jsou mor, zvlášť když vám umožnují vybudovat si frajerské alterego, které ovládá celé virtuální město (je to fakt, ve chvíli, kdy jsem ukradl armádě tank a schoval si ho v garáži, už si na mě nikdo ani neštěk) a jehož životní i finanční situace vypadá podstatně lépe, než ta vaše.
Konečně mi došlo že to takhle dál nejde.
Vyrážím do ulic.
Nashle ve večerních zprávách

*V tuhle chvíli to pochopitelně ještě nevím, ale na den přesně, patnáct let poté, se narodila naše malá Maruška. 

Z vraku blogu – zápis číslo 15

Zbývají 4 dny do koncertu v Rock Café.
V týhle fázi samosebou vrcholí přípravy, ale už zas nemám žádnej přehled o tom, kolik lidí by skutečně mohlo přijít. Spousta řekla že určitě, spousta že uvidí, pár že to zkusí… ale kolik tam nakonec lidí bude, to uvidíme až vylezem na pódium.
Mohli bychom ještě vyrazit lepit plakátky, ale minule, když jsem si to zkusil poprvý, během prvních čtyř minut lepení mne chytli a dostal jsem litr pokuty. Vzhledem k tomu, že jsem tu práci vzal kvůli neutěšenýmu finančnímu stavu, a k tomu, že jsem si po dvoudením stresu a pobíhání v dešti po Praze vydělal asi čtyři stovky, zařekl jsem se, že se to nesmí opakovat. Jenže, protože žádnej jinej lepič momentálně není na skladě… no nevím, fakt to bylo trauma, ale zas teď bych si případnou pokutu moh nechat strhnout z nákladů a navíc bych dělal jak se říká, na sebe.

Kdyby někdo z vás chtěl v noci vyrazit po mém boku, dejte vědět.
Taky, když nám budete chtít pomoci, můžete si stáhnout ten letáček, párkrát ho vytisknout a dát jej svým blízkým či poslat vzdáleným. Zkrátka SUPPORT YOUR BAND:)

V pátek jsme víkend zahájili stylově. V mnoha. Po zkoušce s Broskvema jsme se na náměstí sešli a teď prosím počítejte se mnou: Mári, Ober, Renča, Mysh, o pár metrů dál se k nám připojil Brambor a Dimbula a nakonec i můj tatínek, takže jedenást lidí náhle, a pendlovali jsme zvesela mezi ESKO-BARem (minule jsem lhal jak jsem řikal že se to píše S Bar. tam se k nám připojila Kačenka co se dycky někoho ptám, jak se jmenuje příjmením a hned to zase zapomenu, promiň) českolipským vodním hradem (další přírůstky, Pavel Zlámoš a Petra Štětinová, která ale šla hned střílet prase, takže jsme o ní záhy přišli) a švejkem. Šlo nám to všechno fakt dobře a rychle a kolem druhé hodiny jsem byl v pořádku, byť v posteli, a počítal konečky.

Sobota nabitá akcí.
Ještě se vrátím, v reálném čase mi teď v 9:52 přišla zpráva od Petry jak šla střílet s tatínkem to prase, že ho netrefili, takže klidně mohla zůstat s náma. Vem je nešť.

Hned v sobotu po ránu se mi ozval PiR a že jako beze mne nemůže bejt, a že by přijel… s tím jsem rád souhlasil a tak teda přijel, vyrazili jsme do čajovny, padl špek na kámen, lehkým krokem dorazil náš vysoký přítel Jirka Chudoba, popili jsme čaj, poklábosili a opustili jej. S Renčou pak nasedli do vlaku a odjeli do Novýho Boru, kde je takovej spirituální pramen, odkud čerpaj všechny kapely a výtvarníci, co žijou v Boru nebo kolem, taky spisovatelé a básníci, trošku toho zasahuje i do Lípy, ale míň, tudíž v Boru je všechno lepší.

My jsme ovšem jeli do Boru nikoli čerpat ale koukat.

V rámci Novoborských oslav dne Novýho Boru, no ty názvy, to je taky peklo, mělo vystoupit s vlastním představením Divadlo Continuo. A jelikož jsme přijeli v předstihu, zašli jsme i na varhanní koncert do kostela na náměstí. Varhanní koncert vypadá jako událost, která bude mít předvídatelný průběh. Jenže když nám pan farář představil pana Mistra varhaníka a předal mu slovo, Mistr povídá:
Začnu pozpátku: Ned Ýbrod, mátív sáv an … a jel…chvilku takhle mluvil, vysvětlil nám dopodrobna význam slova improvizace, a pak se vyšvihl na kůr, odkud vyšvihl z hlavy několik veselých a několik smutných melodií. Varhany mají teda vážně skvělý zvuk, mít kostel, vzal bych je do kapely.
Divadlo Continuo předvedlo představení, při kterým v hojný míře používali chůdy a rozměrný velký masky a jak jsem si nebyl jistej tím, jestli se mi varhanní koncert spíš líbil, nebo spíš ne, u divadla to bylo jasný. Jsou skvělý, jsou skvělý. Jsou k sežrání, nadaný, elegantní, ujetý…darmo mluvit.

Neděla pak klasicky odpočinková.
Ráno jsem se jen vyrazil projít a uvědomil jsem si, že kdykoli se jdu projít, po chvíli už spíš někam směřuju. Takže spíš někam jdu, než že bych se procházel. Zvlášť v Lípě.
Za chvilku jsem tedy zjistil, že jsem na pochodu do starky (Stará Lípa) kde bydlí můj bratr Jiří. Ten se sice ještě nevrátil ze sobotní kalby ale zato jsem zastihl kobylku (normálně kobylka) a ta mi pustila Happy Tree Friends. Já vim, že už je asi všichni znáte, ale je to tak strašně vtipný… jo.

Odpoledne jsem prospal, pak zase přijel PiR (jo já jsem vlastně zapomněl napsat, že u nás ze soboty na neděli spal a ráno odjel dom) a s ním jeho kámoška Lucie, co noci upije, tyjo mě už fakt hrabe, čajka, švejk, před švejkem Dan a Jack (díky kluci) a potom dlouuuuuuhááááááá procházka vyprovázečka domů pro Lucy přes celý město a ještě dál, poté návrat k nám domů, skvělá pizza a spát, dneska ráno vstát a s andersem hurá do prahy a žába žbluňk do Iráku.

Z vraku blogu – zápis číslo 14

Zuzky maj dneska svátek. Tímto jim všem přeju. Všechno nejlepší.
Zuzana je jméno, kterým jsem v životě obklopenej. Moje máma je Zuzana, moje sestřenice je Zuzana, moje přítelkyně je Zuzana, Zuzku jsem měl oblíbenou spolužačku na FAMU a s kámoškou Zuzkou jsem měl mít včera sraz, ale nedorazila. Což bylo nakonec docela dobře, jelikož jsem byl unavenej po celým víkendu. Tedy… postupně:

Napřed si jdu zalít kafe.

No, dal jsem tam málo vody, takže času fůra než se udělá nová.
V pátek jsme odjížděli s Panem Andersem Starším a Ringem po třetí hodině z Černýho Mostu. Vezl jsem velkej batoh a Ringo kufřík, stativ a tašku. S kufříkem, v kterým byla kamera a objektivy a se stativem jsem se během víkendu dobře seznámil a myslím, že právě se stativem jsme si padli docela do noty. Samozřejmě je těžký to tvrdit s jistotou, u kovový trojnožky nikdy neodhadnete na co přesně myslí, ale už jen ten společně strávený čas.
V lípě (nevím proč ale mám pořád tendenci psát lípu s malim l, stejně jako vůbec všechny jména a tak se mi víc líběj s malejma písmenama na začátku, ale zase někdy mě přemůže taková ta konvenční nálada a já si řikám, že je taková estetická a lingvistická (dá se to slovo použít?) anarchie vlastně zbytečná, možná by se dalo říct, že i škodlivá…) jsem si dal sprchu, osmažil parádní cibuláčky(něco jako karbanátky akorát lepší) a vyrazili jsme točit první scénu, což byl zároveň poslední záběr filmu. Ležel jsem pod autem na jedný hlavní silnici před českou spořitelnou a tvářil se přejetě tak šikovně, že kvůli tomu zastavil autobus jedoucí do novýho boru(sledujete to jo? ty písmena myslim). Martin Dušek, který hrál řidiče vozu, ještě sehnal nějaké paní jako komparsisty a ještě kloučka na kole, nějaký pár se přidal a sledoval dění čistě z vlastního zájmu. Vyděsili jsme nějakou cizí ženu, asi to opravdu vypadalo docela věrohodně. Z toho mám trochu špatný svědomí, ale jelikož mám špatný svědomý z každý hlouposti, nijak zvlášť se tim netrápim.
Padlo nám světlo a tak jsem zbytek večera strávil na cihelně u táty a se svým bratrem Jirkou (určitě by se taky jmenoval zuzka, kdyby se narodil jako holka) v S baru (čte se v Eskobaru).
Sobota byla náročná. Bylo samosebou strašný vedro a když jsme natáčeli něco na nekrytým prostranství, bylo to vlastně strašný. Ale díky tomu, že je Ringo obratný kormidelník akce, stíhali jsme to docela rychle a nikde jsme se nepekli zbytečně dlouho. Večer pivo s Pavlikem Zlámalů, z celého večera mi utkvěla debata, kdy jsme si povídali asi hodinu o tom, že on má rád Franka Zappu a já moc ne, ale že ho respetkuju. A jak jsme si zkoušeli ujasnit ty pojmy, jakže to kdo z nás přesně myslí, trvalo nám to fakt dlouho. Jinak jsme nemluvili o ničem a nic se taky nestalo.
Neděle byla náročnější v tom, že jsme byli s Ringem už docela unavení, ovšem na druhou stranu se z nás stal nebezpečně sehraný tým a šlo nám to tuze od ruky. Navíc jsme toho už většinu udělali v sobotu, tudíž natáčení probíhalo asi do tří a nebýt toho, že jsem rozšlápl vosí hnízdo a jedna vosa mě bodla, nic pamětihodného by se snad nestalo. Takhle mě ale ta vosa píchla do prstu a jak jsem se lekl, smetl jsem jí druhou rukou, až jsem ji přetrhl vejpůl a část mi (dokonce) zůstala trčet z rány. Uvědomuju si, že to není úplně nejzábavnější historka (ne že bych byl tak uvědomělý, ale vzhledem k tomu, že jsem ji celý zbytek odpoledne pořád někomu vyprávěl a nikoho to nebavilo poslouchat, nezbylo mi, než se s nulovou zábavní hodnotou svýho příběhu smířit), ale pro mne to v tu chvíli bylo velmi důležité a až budu starej, budu tim neustále prudit svý senilní vnoučata.
Tyjo, zase jsem zapomněl na tu vodu, takže teď už je zase studená.

Z vraku blogu – zápis číslo 13

Moje drahá mi včera odjela domů do Litvínova, takže jsem teď doma sám.
Co k tomu víc říct?
Nic

Za tři hodiny budu odjíždět domů do Lípy já, a v Praze zůstává sama už jen naše fialka Karla, která to minulej tejden trošku přehnala s vodou a teď vypadá, že jí je trochu blbě. Ale já myslim, že to zvládne. Já jsem se teď přežral strašně jogurtu a je mi taky blbě.
Ale taky si myslím, že to zvládnu. I když budu mít co dělat. Byl to totiž pětsetigramový jogurt selský holandia bílý, k tomu tři rohlíky a jako zapíjení pomerančový TANG a teď mi to v žaludku bublá a tak. Což mne přivádí k tomu, že jsem dneska taky viděl takovej DVD filmeček k nový desce Marilyna Mansona, kterou jsme včera poslouchali a vůbec, du si ji pustit znova…už to jede… a ten filmeček mě tak nějak divně naladil, byl velmi sugestivní a hodně ujetej. Říkal jsem si, že mám chuť taky něco sugestivního a ujetýho udělat, ale pořád nemůžu přijít na to, co bych si vlastně představoval.
Kdyby vás něco napadlo, napište.

Tyjo, málem bych zapomněl, hlavně že tady vyprávim vo jogurtu… dal jsem si do něj ještě gyros koření, pepř černý mletý, sojovou omáčku pikantní a sůl, hodně soli… ale o tom jindy. Do Lípy jedu, kromě toho že tam budu jíst a s kamarádama se flákat po hospodách, natáčet s mým kamarádem Ringem film. V pondělí či úterý (podle toho jak nám to pude) už budu vědět víc o tom, jaký to je, běhat v těchle strašnejch vedrech po lese v obleku. A samozřejmě se o svý zážitky rád podělim. No a to bude asi už opravdu všechno. Du trhat koťátkám hlavy.

Z vraku blogu – zápis číslo 13

Moje drahá mi včera odjela domů do Litvínova, takže jsem teď doma sám.
Co k tomu víc říct?
Nic

Za tři hodiny budu odjíždět domů do Lípy já, a v Praze zůstává sama už jen naše fialka Karla, která to minulej tejden trošku přehnala s vodou a teď vypadá, že jí je trochu blbě. Ale já myslim, že to zvládne. Já jsem se teď přežral strašně jogurtu a je mi taky blbě.
Ale taky si myslím, že to zvládnu. I když budu mít co dělat. Byl to totiž pětsetigramový jogurt selský holandia bílý, k tomu tři rohlíky a jako zapíjení pomerančový TANG a teď mi to v žaludku bublá a tak. Což mne přivádí k tomu, že jsem dneska taky viděl takovej DVD filmeček k nový desce Marilyna Mansona, kterou jsme včera poslouchali a vůbec, du si ji pustit znova…už to jede… a ten filmeček mě tak nějak divně naladil, byl velmi sugestivní a hodně ujetej. Říkal jsem si, že mám chuť taky něco sugestivního a ujetýho udělat, ale pořád nemůžu přijít na to, co bych si vlastně představoval.
Kdyby vás něco napadlo, napište.

Tyjo, málem bych zapomněl, hlavně že tady vyprávim vo jogurtu… dal jsem si do něj ještě gyros koření, pepř černý mletý, sojovou omáčku pikantní a sůl, hodně soli… ale o tom jindy. Do Lípy jedu, kromě toho že tam budu jíst a s kamarádama se flákat po hospodách, natáčet s mým kamarádem Ringem film. V pondělí či úterý (podle toho jak nám to pude) už budu vědět víc o tom, jaký to je, běhat v těchle strašnejch vedrech po lese v obleku. A samozřejmě se o svý zážitky rád podělim. No a to bude asi už opravdu všechno. Du trhat koťátkám hlavy.

Z vraku blogu – zápis číslo 12

Po celý praze je horko a všem došla ganja.
Anyway, včera jsem si byl sednout s Markem Lakomým na letný u dřevěňáku nebo jaxe to menuje, takový ty lavičky a stánek a je tam hromada lidí. Když jsem tam dorazil, skoro všechny místa byly obsazený a porůznu tam posedávali bubnující partičky a bubnovaly, napřed přes sebe, pak se nějak zkomponovaly a část odpadla, tudíž už to bylo lepší. Ale stejně tam byl rachot náramnej. Což nám s Markem nezabránilo v důvěrný rozmluvě, probírali jsme vyhlídky Broskve, knížky, bulharský cigára a vůbec všechno co nám přišlo do huby.
Kouřil jsem takový malý, sympatický doutníky, který jsem si půjčoval nebo bral od Marka a za chvilku jsem měl pusu celou zevnitř potaženou takovým lehce nahořklým a příjemným povlakem na polštář, kterej jsme pak naplnili kelímkama, zavázali a začali jsme si s tím kopat. No legrace.
Jinej článek mne naopak radostí nenaplnil, protože se tam píše o mým tátovi, kterýho zas, po několika letech tvrdý práce a krátkým období štěstí, chtěj někam stěhovat. Přijde mi to ujetý, přijde mi to smutný. Kdo z toho co bude mít? Komu bude líp?
Né nic, mý rodný město je v některejch věcech horší než parta vosmdesáti ožralejch a devatesáti zhulenejch bubeníků co neuměj držet rytmus

Z vraku blogu – zápis číslo 11

Včerejší dernierové Kratochvílení bylo nejlepší.
Snový příběh, který hra vypráví se symbolicky završil posledním představením. Všechny změny, které se za dobu trvání udály, byly k lepšímu, herci, artisté a muzikanti doladili svá vystoupení do dokonalosti. Navíc ještě ta neopakovatelná příchuť posledního večera.
No bylo to hustý. Dotřetice mě to dostalo, rozebralo na kousíčky a nechalo tak. Rozebranýho.
Navíc se tam sešla hromada lidí, některé bych tam čekal, jiné nikoli. Čajovník (já vim že už spíš kastelán, ale těžko se toho zbavit) Brambor se psem Dimbulou, Perla o který jsem se už zmínil a která zas byla úchvatná, Šíša, bývalý bubeník Bengas, Davídek Lanštof s Kačkou a dcerkou, můj táta, Myshka a překvapivě i Obrška, náš bubeník, kterej už měl bejt zase od pondělí v práci, ale vydyndal si dovolenou, jen aby mohl prijet vlakem do Kratochvíle a tam odehrát zbývající představení.
Byl jsem z toho všeho docela naměkko. Ale jelikož naměkko byli skoro všichni, ztratil jsem se mezi těma z krásy utrápenejma dušema, pak jsme nasedli do auta a Marek Lakomý šlápl na plyn a všechny ty kouzelný a nepravděpodoný věci ze ztrácely za náma jak pohasínala světla na Kratochvíli a do horký noci zase zněly jenom ty osamělý tóny trubky a vracely se ozvěnou a smutně zpívaly všude kolem nás.

Z vraku blogu – zápis číslo 10

Ti všímavější jistě v záplavě ostatních nesmyslů postřehli, že hledám práci.
Svůj vtipný životopis jsem dokonce umistil na jobs.cz, kde se mi ozvala pani, že určitě by pro mne měla práci na internetu, jako vedlejší příjem a kolem 15 čistýho. Je jasný že mi to přišlo podezřelý, zvlášť, když schůzka probíhala v recepci hotelu Corinthia towers, teda v bývalým Fóru. Ale říkám si, běž, peníze potřebuješ, proč to nezkusit, žejo.
A tak jsem se dneska vyfik, vzal jsem si svoje nenáviděný bílý kraťasy, veselou polokošili a chystal se jak vyrazím, oslním a získám.
Inventura přišla přesně hodinu a půl před mým plánovaným odchodem na pracovní sraz. A vydržela až téměř doteď (15:27), z čehož vyplývá, že když jsem měl sraz v Corinthia v jednu, musel jsem setrvat na Karláku do poslední chvilky a potom běžet, seč mi síly stačily. Doběhl jsem včas. Vlastně ještě s předstihem.
Moje veselá polokošile je veselá tím, že je trošku nakřivo ušitá, takže každých pět minut si ji musím popotáhnout, aby byla alespoň trochu rovnější. A mé kraťásky jsou vtipné spíš tím, že jsem si včera vzal hodně těsný a nenošený džíny, který mi kompletně rozedřely levý tříslo a to je teda pěkně bolestivý a nepříjemný, tudíž jsem to vyřešil bílejma krátkejma volnejma kalhotama a v půli dne, když už jsem fakt nemoh skoro chodit, jsem se rozhodl, že už to dál nejde a odstranil trenýrky, takže jsem se na sraz do recepce luxusního hotelu přiřítil v nakřivo zapnutý košilce a bílejch kraťasech, který mi neustále sklouzávaly k bokům a pod kterýma jsem nic neměl. Taková je výchozí situace.
Hledanou paní jsem samozřejmě hned nenašel, ale tipnul jsem si mezi sedícími hosty, chvilku počkal …a nakonec se mé podezření potvrdilo. Podala mi ruku, a začala obchodně jednat.
Firma o kterou jde, mi nabízí možnost koupit jejich jedinečné kosmetické a jiné zboží se sedmdesáti procentní slevou a prodávat ho či nabízet…přibližně v této fázi jsem přestal poslouchat, v hlavě si zformuloval větu a pak se slušně omluvil, poděkoval za čas, který mi byla ochotná věnovat a rozloučil se. Tak.
Tím jsem se vyčerpal. Jak tou akcí, tak tím psaním. Je zase horko (včera mě Gurooa upozornil, že o ničem nepíšu tak často, jako o tom, že je zase horko) potim se, ale za pár hodin se zase vypravím do jižních čech, poslední den představení na Kratochvíli, díky Marku Lakomý a všichni mí dobří andělé, jak já se vám jenom odvděčím?