Jakub König

Mařenka vypadá, že už je jí líp. Bylo to srdcervoucí, jak tím drobným tělíčkem v noci otřásalo dávení a holčička mezi vzlyky volala úpěnlivě „maminko, maminko“.

Teď už s úsměvem sleduje Krtečka a nový díly prasátka Peppy a usrkává mátovej čaj, kterej jsem jí v noci vařil a chladil. Pamatuju si, ještě ve starým domě v Jiřího z Poděbrad, jak mi jako malýmu bylo špatně a blinkal jsem na tom tehdejším záchodě… a táta mi slíbil, že mi udělá „tátovej čaj“, kterej způsobí, že mi bude líp.
A vybavuju si i, že jsem se na to tehdy upnul tak, až mi pak skutečně bylo líp. A „tátovej čaj“ se stal jedním z takovejch malejch a milejch fórů, co jsem s tátou měl. Třeba jako přejmenovávání vesnic, kterejma jsme projížděli, když jel stavět krby, nebo se psama. Nebo brambory práskačky, do kterejch jste museli rychle bouchnout zatnutou pěstí, aby se rozevřely a vyšla z nich horká pára…

Je skvělý, že můžu dělat takovej čaj teď já naší Marušce. Uprostřed noci jsem se k tomu upnul a chladil čaj přejelváním z hrnku do hrnku, jak mě to učila zase maminka. Bylo to asi to jediný, co mě v tu chvíli napadlo.
A byl jsem za ten nápad rád.

Teď sedím v práci. A nejspíš tady budu sedět, než tu posmrkám úplně všechny kapesníky… což bude co nevidět… a pak pudu dom. Za těmi svými milovanými Mariemi.

Kdo by řek, že zrovna já budu nejspíš alergickej na trávy.

Nos mám ucpanej, v krku sladký struhadlo a neustále produkuju solidní množství hluku. Hlenu chci říct. Vedle toho chuděra Maruška půl noci prozvracela, takže je taková celá slaboučká. A teď, zatimco se maminka snaží dospat, koukáme na Krtečka. Trochu u toho, pravda, usínám. Ale co už…

ani se mi nevstávalo blbě. spíš jsem se nějak nedokázal probudit a nahodit do provozní teploty. mám dojem, že mi eskaluje má pravidelná červnová alergie, nos mám pořád ucpanej a v krku slizký cucky.
to je problém, jak si člověk jednou přizná, že je nemocnej. že pak začně každý nepohodlí zkoumat, jestli to je jenom nepohodlí, jestli to náhodou není nevolnost, oslabení, signál. chápete? i proto se většinou snažím o sobě přemýšlet jako o zdravém. a když už na mě rýmička udeří, zalízt si do kouta a tam odpočívat a ideálně nedělat nic.
jasný a přehledný pravidla.

teď jsem unavenej furt trochu, ale nevim, jestli jsem fakt unavenej, nebo jestli se po tý borelioze prostě moc sleduju.

zkusil jsem vanu a zkoumal svý nepohodlí.
pak vstala Máša a i když se Maruška začala vrtět, ještě jsme měli čas, usednout ke krátký meditaci.
…
a hned bylo to ráno mnohem lepší a veselejší.
teď sedím na Roztylech, v klimatizaci škvrká. kolegyně z vedlejší kanceláře mi s radostí oznámily, že minulej tejden podaly výpověď.

včera jsem nakreslil dva firemní vtipy do legrační skupiny Smažák na Workplace.
poslal jsem je kolegům.
zatim ani jeden neodpověděl…
nejspíš jim nepřišly vtipný

možná proto, že jsou podle skutečný události

o příspěvek „Jak jsem se počůral ve výtahu“ jste přišli, protože jsem ho nestih napsat. Ale nevadí, mně se to s Maruškou a nákladem věcí stalo poprvé, ale věřím, že podobné dobrodružství zažije dříve nebo později každý.
Byl to naštěstí výtah, který nás nesl domů a silná džínovina nasála většinu kapaliny, takže paráda.

teď sedím v práci a poslouchám zase nějakej chill. a je tu vedro. venku je taky vedro, slunce praží, jak zjednaný. po čtrnácti dnech doma s boreliózou jsem si zvykl, sluníčku se spíš vyhejbat. dneska to ale bůhvíjak nejde.
když jsem s velkou slávou dorazil, ukázalo se, že pro mne nemají místo, všechna sezení v kanceláři, i v té naproti, byly zabraná. a tak jsem díky Petrovi Stančíků našel jinou kancelář, kde teď sedím a potím se a vtipy na Worplace.
Jeden už možná mám.
Ale jenom možná.

Někdy úplně zapomenu, že mám nějakej blog. Někdy vzpomenu, ale není čas.

Minulej tejden jsem po návratu z lesů a z Český Lípy poctivě odpočíval. V pátek naopak. Ráno zkouška, pak návrat domů, zpoždění, přejezdy, stěhování a skoro dvě hodiny do Hamru, části obce Val, kde jsme měli s ostatními zvířaty sraz. Postupně jsme se všichni našli, ubytovali. A vyrazili do Českých Budějovic na Majáles.

Hrál jsem tu tuším po šestý. Jednou ještě jako dEad Rock Star, podruhý jako solo Kittchen, potřetí s Tomem a loni s Aid Kidem. Před tím vším ještě kdysi s Obří broskví. Ve tři odpoledne na hlavním pódiu. Na tom, na který jsme se teď se Zvířetem vrátili. V hlavním čase. Další splněnej sen, kterej by skoro profrčel nezmíněn.

Před soustředěním i koncertem, celej ten “klidnej” tejden, jsem měl s tímhle momentem docela starost. Fakt to dáme, když je nás najednou jen sedm? Fakt to bude fungovat, jak bez mrknutí oka tvrdim? Víte, jsem si jistej. Ale tyhle dny pochybností se občas objevěj v pěkně pitomej moment. A já se snažim co nejupřímnějš znova projít celý to kolečko v mý hlavě, top dogs, under dogs, nejistoty, obavy, stíny… a znova a znova se vracim se stejným výsledkem. Jo, bude to dobrý. Mohlo by to bejt super.

A bylo. Bylo to moc hezký. Soustředěný. Čistý. Intenzivní. Ono sedm je pořád spousta lidí. A všichni jsou to skvělí muzikanti. A dovedou se s lehkostí a vynalézavostí vypořádat s nezvyklou situací. A můžu se o ně opřít. Dyť jsem si je pro to takhle vybral. A od tý doby jsme toho spolu zažili a tolik se poznali.

Dokonce to někdo skoro celý natočil. A myslim, že je tam vidět, že i když mi v půlce částečně odešel hlas, mám dobrej čas.

I teď mám dobrej čas. Vedle usíná Marunka a já jdu zítra znova na Sociálku, kvůli tátovu důchodu, co mi ho začli posílat složenkou domů, místo, aby mu ho nechali chodit na účet, jako doposud. Taky jsem byl podepsat smlouvu v Audioknihách a snad mi konečně pošlou peníze. Už by bylo docela třeba.

Zejtra jdu po dlouhý době natáčet Highligter. Trochu se těším.

Organizovat pět lidí a nahrávání přes messenger cestou na opulentní snídani v žižkovským Bistru 8? Splněno.

Stejně jako poprvé a přitom úplně jinak. Zvíře se nám mění pod rukama. Myslíme nějak, plánujeme… a než se rozkoukáme, jsme někde úplně jinde, očividně správně, s velkým nadšením…

Velkej kus nahrávací práce máme za sebou. Máme kostry, nahozený nahrubo, ale pevný, pružný. Máme další představy a plány. Úkoly.

Já jsem teď kupříkladu doma. Obě Marie spí, ta větší se za chviličku vzbudí a za další odjíždí… a já tu menší, až vstane, obstarám. A pak nejspíš procházkou, pokud se rozežene déšť, co teď bubnuje, společně zpátky do Vlkověže, kde teď zrovna vzniká písnička Vlčí srdce. Na videu, který sdílela Linda do společný konverzace, sedí Aid Kidovi na klíně a společně zatěžkávaj Ondrovu židli a nahrávaj vrzání. Z kterýho pak postavili beat.

A jak tak slyším, vedle se budí obě, ta menší za velikého funění… to bude asi k polednímu spánku vše

Pa

Poprvé jsme se na Nový svět vypravili letos v únoru, byla to pro mne velká věc, obcházím tohle půvabný zákoutí dvě desítky let.

A včera jsme tam byli, svět se nediví ničemu, zase. Tentokrát jsme prošli jediný dvě uličky, který jsme minuli minule. V jedné bydlí pan Švankmajer a natáčí tu své filmy. A v druhé se Maruška vylekala zvuku z dálky projíždějících aut. Obličejík se jí stáhnul a rozběhla se nám s pláčem v ústrety. Po tvrdejch vlách kočičích hlav. Přiskočil jsem, objal ji. Drala se přese mne k mamince. Ale taky se rychle zklidňovala.

Na skrytým hřišti jsme postupně prošli všechny klouzačky, houpačky… a pak seděli s Mášou na kraji pískoviště a užívali si ten moment úplnýho klidu a naplnění. Než se ráno po bouřlivý noci narodila Maruška, nikdy jsem takovej nepoznal.

A to je ten novej svět, do kterýho jsme vstoupili. A když se tak stalo, všechno ostatní přišlo za námi.

Děkujeme

když se pak podívám za sebou, vypadá to, jako brnkačka.
takovejch různejch věcí k řešení… a pěkně jednu po druhý…
dneska jsem z pomyslnýho seznamu odškrtl dalších několik bodů, teď dopíšu post, na toaletě ubalím brko a jdu dom.

mám antibiotika, ještě 16dní, pak se ukáže, jestli mám ještě protilátky na limenskou boreliózu… a já myslim, že už žádný mít nebudu… snažim se, šetřit se.
a docela mi to jde.
na jednu stranu pochopitelně

na tu druhou se ledasco komplikuje
z Českýho rozhlasu a z audioknih mi dohromady dlužej alespoň 17 000, zrovna by se mi, teď, po daních, šikly. Ale je svět knihy a z Audioknih mi přišla jen pochvala za Klub Vrahů i napotřetí dodělávaný Americký bohy… k proplacení se asi dostanou až po víkendu.

v den, kdy bychom s Mášou měli odjíždět do lesů na druhej ze tří letošních workshopů, se objevil pracovní výjezd do Mikulova (hle), který končí v pět. a na který bychom měli odjíždět den předem, zhruba v době, kdy bych normálně vyrážel s Maruškou za babičkou… zatim vůbec nevím, jak to všechno udělám. abych mohl ve čtvrtek večer sledovat sweatlodge z venku, protože s antibiotikama bych dovnitř spíš chodit neměl.
a pak sedět. a povídat.
a pak pracovat. učit se.

…
nevím, zatím prostě nevím, jak to všechno proběhne
ono to ale nějak proběhne, to je víc než jistý

…. přeju hezkej den všem