no vida

kobliha
minulej tejden Kutná Hora a Tábor…
v Táboře jsem hrál na vernisáži Jaromíra 99. Napřed mi v Pod Prahou spadl popruh, pak praskla struna a vypadl kámen z kobylky, takže se kytara rozlaďovala a rozpadala… ale dohrál jsem. A bylo to dobrý hraní.

Pak moc hezký večírek, jako za mlada, s Jaromírem a jeho suitou. A krásná noc s přeloženou vodou pod oknem. Kdykoli jsme se vzbudili, jez šuměl a šuměl, nahlas a přitom intenzivně uklidňujím dojmem.

po euforii minulýho tejdne se přihlásila únava. potřeboval bych víc odpočívat a míň přejíždět, cestovat, stěhovat, platit, platit, platit… ale zrovna mezi úkoly panuje nezvyklá hojnost.
práce neubejvá, jen nějak není vidět, když se odbaví.
rád bych si odpočinul.
ale nějak si to neumím zařídit.
a s tím bude třeba, v zájmu zachování duševní rovnováhy, hnout.










úžasně

odpovídám v Kutný Hoře, jak se mám. vyprávím, že jsem byl pomáhat na víkendu, jak je s malou Maruškou parádní život. A s velkou jakbysmet.

když jsme připravený a čekáme, až dorazí další lidi, cítím se tak intenzivně na správným místě, až celej vibruju. všechno mi přijde, že vibruje.

a potom hrajeme a čtu, tentokrát cejtim víc energie při frázování textu. v hraní mě trochu ruší, že jsem hluboko zabořenej do kožený sedačky. a znovu, jako pokaždé zatím, jsem první část silně nejistý, jestli se to někomu líbí. a každý zašumění hovoru vnímám jako projev předevšim toho, že to je blbý.
ale už jsem se naučil Malýmu zvířeti věřit.
a taky se ponořit do sebe a číst a hrát co nejlíp bez ohledu na to, co na to někdo jinej…
a tak hrajeme, víc a víc se do toho noříme…
a pak vstanu, pokývneme na sebe s Aid Kidem falešným Matéčkem… usmějem se…
a ten kouzelnej pokojíček plopne jako bublina…
plop

a kouzlo povolí a rozlije se potleskem po místnosti.


cestou zpátky mi na ramena položila své příjemně těžké dlaně únava.

Plápolej

To by mě nikdy nenapadlo, říkám si, když klečím před navršenou hranicí s krabičkou zápalek v ruce…
Z levé strany cítím pohledy dvaceti vyčkávajících lidí. Některé netrpělivé. Jiné trpělivé.
To by mě nikdy nenapadlo, že se ti přede mnou taky mohli bát, že jim to nechytne.
Řikám si.
A škrtám.

Od čtvrtka do neděle jsem byl „v lesích“. Během následujících dvou let budeme moci pomáhat při dýcháních a dalších báječných lesních aktivitách. Oba budeme mít navíc možnost asistovat během dalších běhů programu Stargate, který jsem sám absolvoval v roce 2013. A který, jak si někteří z vás možná vybaví, mi doslova a do písmene změnil život.

V sobotu jsem dostal na starost zapálení slavnostního ohně před indiánskou saunou sweatlodge. Možná si dokážete představit, že má takové slavnostní zapalování spoustu bodů, které je dobré odbavovat pěkně precizně a vědomě jeden po druhém. Což, když to děláte poprvý, neni vůůůůbec taková legrace, jak jsem si pískal.

A tak klečim v prachu širokýho ohniště, a soustředim se…
a sirka v mejch prstech zaprská. A rozhoří se. Pak málem zhasne, ale zase se rozhoří. Pak chytne březová kůra (ta hoří i suchá, řek by Mári). Pak se zvednu, oprášim si kolena. Poodstoupim. A sleduju, jak se oheň pomalu zvedá, jak z východní strany pomaličku, ale přeci jen, prolézá na západ. Jak sbírá sílu.

Pak už musim stát v uctivý vzdálenosti.
A stojím tam dalších pět hodin, obíhám žhavej střed ohniště a na dlouhých vidlích podávám do potní chýše doruda rozpálené kameny.

Kamenné bytosti přicházejí.

Říkám pokaždé, aby ti vevnitř věděli.
A ti vevnitř odpovědí.
A pak už jde všechno tak, jak má.


Byl to překrásnej víkend.
Byl to překrásnej víkend a jse mvděčnej, že jsem ho mohl částečně strávit s Maruškama. Že jsem v tomhle prostředí, kde se mi kdysi začala chvět země pod nohama, mohl jít loukou se svojí ženou a dcerou, bosý, prostovlasý a plný, kompletní, dokonale a cele šťastný.

Bylo fascinující vidět celej program z druhý strany. Jak všechno funguje, co se děje v týmu, když mají účastníci plný ruce svý vlastní práce. Bylo těžký, nepodlehnout skepsi a únavě, když jsme jeli dlouho do noci a ráno jsem zaspal a přibíhal na důležitý setkání jako poslední s bolavou hlavou a coffee cravingem as hell. Bylo neuvěřitelně obohacující, sledovat, jak nová třída jde tou samou cestou, jako tehdy ta naše.
A jak je ta cesta jiná, tak jako je jiná nová třída.
Naučil jsem se spoustu věcí.

Je úžasný cejtit, co ten pobyt, co ta práce teď dělá ve mně.
Hluboká vděčnost, velká radost, skutečnej respekt těm, který tuhle cestu objevili, co ji drží a co nás po ní vedou.
Děkuju, děkuju, dekuju

Děkuju vám všem



V proudu

Večer jsem padl do postele a i když jsem myslel na to, že si musím dát nabít iWatch, ráno jsem je našel na ruce. Stejně jako nedobitej telefon vedle postele. A keramickej podtácek s Uherčickou modrou v posteli.
Vypravit mi se zabralo taky nějakou chvilku. Ještě jsem do toho nahrával na Malej Měsíc hudbu do audioknihy, kterou jsem si slíbil během dne rozpracovat.
Ale nakonec jsem se do práce do kodrcal. Abych zjistil, že tu nikdo není.
A tak jsem udělal, co jsem měl. Rozpracoval hudbu do audioknihy. Koupil si velikánskou kávu. A za chvilku pofrčím k Aid Kidovi na zkoušku.

Všechny věci se pořád dějou zároveň, vždycky mě překvapí, kolik toho stihnu zařídit… a přitom se pocit, že bych měl hotovo, nějak ne a ne dostavit.
Však taky nemám. Je toho spousta. Díky za to.

Dneska se mi vrací děvčata z Moravy, tak jim přeju dobrou cestu.


Slaměné dny

Marušky jsou u babičky na Moravě. Z nemocnice už je doma, ale podle všeho už nemůže být sama, takže se u ní další Marie a Jindřiška střídají.

Mění se tím plány, těžko se mi předvídá a plánuje. Beru to zatím jako návrh, zabejvat se budoucností spíš okrajově a zhruba. A je to docela příjemné, i když zároveň často nečekaně osamělé.

Včera jsem ráno odbavil nejnutnější, odeslal daně a odjel do Vonoklas psát s hrát na sundrum, nazvanej Malej Měsíc, o kterým jsem se jistě už okrajově zmiňoval. A pak jsem seděl proti oslnivě rozkvétajícímu špendlíkovníku a hrál. A vevnitř a psal. Večer povídání u ohně s Amelií… a pak spánek, hlubokej, hlubokej…

A teď jedu z práce. A na Muzeu končí internet. Tak ču

Malé zvíře

Se otevírá, trochu jako květ.
Na žižkovský noci v pátek docela hezky. Měli jsme štěstí, vyhnuli se nám opilí zvukaři a hluční diváci. A Bohdan Bláhovec vyrážel rovnou za svou Marií, protože přišel její čas a o pár hodin později přišel na svět Benjamin Bláhovec. Velký gratulace.
O den později, na Kafaře v brněnských Obřanech, se Malý zvíře otevřelo ještě mnohem, mnohem víc. Škvírama mezi leskle temnejma plátama žeber, mezi kabelama a stojanama od mikrofonů, bylo vidět, jak žhne a dejchá. A rozeznělo se i jeho hluboké kovové srdce.
Srdce, který se jmenuje Malej měsíc.
Krásná místnost, lidi, co ani nedutaj a jedou s náma tu hodinu a půl od prvních tónů až po ty poslední. Účastníci zázraku.
Dostali jsme hned několik nabídek, jak a kde bychom tohle maličkaté zviřátko mohli probudit příště. Potkali jsme spoustu milejch lidí, který ten zážitek nějak oslovil a kteří to s námi sdíleli. A domácí večeře od Martiny Trchové, která nás tak mile postrčila a pozvala k tomuhle hraní, místu a večeru.
K tomu všemu ještě luxus, kdy jsem nemusel řídit, nad ránem jsme se vraceli unavení a spokojení. Dotknutí tím zážitkem, tím společným výletem, tím jarním sluncem, tou vůní používaného ateliéru i velikánský měsíc, který nás čekal na terase, když jsme dohráli.
Děkuju za takový dny a zážitky





Krásný první jarní i vám

Vida, to včerejší slunce bylo poslední zimní, dneska už svítí do jara.

Včera ráno jsem se probudil v Drážďanech, kde jsem se byl podívat na Jazzklub Tonne, kde bychom 9. 11. měli otevírat naši podzimní zvířecí šňůru. A dohodl jsem nám, aniž bych na to byl dopředu nějak nachystanej, férový a dobrý podmínky.

A jestli nás ubytujou všechny v tom samým hotelu, jako jsme bydleli my s Mášou a Kafkaband, jsou to ty nejlíp dohodnutý podmínky v historii. Koncert, klub, místní i přespolní, jídlo, pití, zvuk i to obrovský okno do vnitrobloku hotelu Maritim, přes celou stěnu, úplně jako ve sci-fi filmu, všechno to bylo parádní.

Danke!

Před šestou na Vinohradech

Z Krymský vystoupám k Vinohradský vodárně, člověk se trochu zahřeje, ale za ty výhledy to stojí. A jak zase kloužu dolů na Jiřího z Poděbrad, slunce začne zapadat a ulicema, co přetínaj moji cestu, posílá záplavu paprsků, celý se to rozlejvá a bez milosti pokrejvá jasem všechno a všechny. Úplně to vyfotit nejde, nejlepší pohled je vždycky ve prostřed ulice, kde vás můžou sejmout buď auta, co vás oslněný neviděj. Nebo ty, který oslněnej nevidíte vy.

Tak to prostě nejde vyfotit. Ten záblesk dokonalosti je prostě jen pro tu chvíli, řikám si. Tak to má bejt. Řikám si.

Ale nakonec si se sluncem v klidu pohlídnem do očí před kostelem na Jiřáku. Mohutný průčelí září, všichni jsou na okamžik pozlacení. A do toho se rozezněj mohutný zvony.