Jakub König

Takovejch dní jsem se na to těšil, a už zase jedem dom, povídám Aid Kidovi, když vyjíždíme z Hradce Králové.  A je to skutečně tak. Ty dva dny utekly jako voda.

A tak se vrátím kousek proti proudu…

V pátek jsem Ondru naložil kolem jedenácté a vyrazili jsme. D1 byla tentokrát dlouhá, než jsme dojeli do Brna, přišlo mi, že uběhly třeba 4 hodiny… ale pak už to šlo rychle, Kousek nad Zlínem v Kudlově jsme zastavili na návštěvě u Jaroslava Čermáka. Pána, kterýho mi představil Aid Kid jako svýho kamaráda. Divadelního scénografa a fantastickýho člověka s hlubokým a celým zaujetím pro umění, pro divadlo a hudbu. Člověka, kterej je tím celej naplněnej, kterej o umění přemejšlí, mluví, pokuřuje…
Strávili jsme na návštěvě asi hodinku, ale byla to hodinka z těch světovejch. V tomhle baráku bych mohl odpočívat klidně tejden.

My ale pokračovali dál a po další hodince jsme dorazili do Rožnova pod Radhoštěm.
Vůbec  nepřipomínal ten Rožnov z mejch dětskejch vzpomínek… kterej se teda smrsknul jen na ten hotel se steakem a dalamánkama s buřtem a kemp s termálním bazénem. A ještě samosebou skanzen… kterej mě jako malýho zdaleka tak nebavil, jak si asi myslej dospělí, že skanzeny bavěj děti…
teď jsme prokličkovali nějakou továrnou a vynořili se před roninnou vilkou, na jejíž zahrádce, asi metr a půl od obvovdový zdi, vyrostl panelák.

A v obýváku tý vily, kterou jsem podezříval z minulosti školky, jsme hráli.
Koncert to nebyl jednoduchej. Proti nám postávalo a poposedávalo třeba třicet lidí, nebylo moc znát, jestli se jim to líbí, nebo ne… a naše sebejistota z Vinohradskýho pivovaru byla ta tam.
Ale nakonec to nebyl špatnej koncert. Spíš běžnej s dobrejma vrcholama.
Co se povedlo bez debat byl pak Aid Kidův set. Čerstvě zkouřenej jsem si parádně zatancoval a užil si to.
Pak jídlo… a pak nás Lucka Redlová odvezla na hotel…

… někdy je takovej moment, že už prostě další brko neni potřeba…
filozofuju ráno, když odjíždíme se zásobou léků na Aid Kidovu alergii, z Rožnova. Ondru chudáka teď ty květiny docela dostávaj, pořád frká, teče mu z nosu, nebo se celej kření, jak ho celá hlava svědí zevnitř…
kousek před Olomoucí usne…
posloucháme Radiohead, KID A, já si potichu zpívám ty letama povymejšlený druhý hlasy, vyjíždíme do kopců, kufrujeme na pro mne znova a znova matoucím kruháči u Český Třebový… a pak ještě hodinu… a už jsme v Hradci.

Čtyřhvězdičkovej hotel v Rožnově jsem si ani pořádně nestačil užít, dochází mi, když stojíme před hotelovým domem Academic. Vevnitř něco mezi kolejema a ubytovnou, záchody na patře, kuřáckej koutek u velkýho okna v osmým patře…
radši vypadnem ven…
na náměstí opulentní a skvělej oběd, pak kafe a kreslení v Cafe na kole a pak přesun do Kraftu.

Jakub Fabián, kterej se se svojí sestrou (to je ta Johanka?) klub provozuje je fajn. a když si postesknu, že by se nám hodil mlhostroj, jeden vytáhne…
a pak zkoušíme a zapojujem… naposled vyndám svůj novej mikrofonní stojan z krabice, kterou pak nechváme v klubu. a naopak v krabici nechávám loopstation, ten čas, během kterýho jsem si ho vhtěl vyzkoušet, nějak není…

a pak přijdou hosté a my jdeme hrát
tentokrát se nám daří o poznání víc, místama to šlape nehorázně, lidi ztracený v mlze si to užívaj s náma… a za hodinu je vymalováno a Ondrův set celej propovídám venku na zimě před klubem…

a pak už je zase pozdě, tak pozdě, že už ani balit brko nemá cenu… a my jedem domů s taxikářem, co ho musim požádat, aby zpomalil, jak to řeže…
a pak se ukládáme v tom prokouřeným pokoji a neklidně spíme, ráno nás brzo budí slunce rozpalující pokoj a já znova děkuju, že nemám kocovinu, kterou bych jinak určitě nesl…
snídaně v Mc Donalds, kde jsem před měsícem seděl s kamarádkou Danielou…
A pak jedem a jak vyjíždíme z Hradce, řikám:

Včera jsem kolem půl čtvrtý zvedl kotvy v práci a přesunul se dom.
Tam jsme s Mášou zabalili, pochystali miminko a vyrazili do stmívajícího se večera směrem na Znojmo.
Nedávno jsem dával opravit žárovku ve světle, ale klekla zase a teď, po cestě, za Jihlavou, najednou koukám, že vypadla i ta druhá. Zbývajících čtyřicet kilometrů jsem jel buď s dálkovejma nebo s blikačkama, protože mi přišlo, že ty malý světla nesvítěj skoro vůbec. Bylo to fakt nepříjemný, jednu žárovku jsem opravil ještě večer, druhou dneska ráno před hranicema se Slovenskem.

mimochodem, stánek, kde si v Čechách můžete koupit slovenskou dálniční známku je jedno z  nejnepříjemnějších míst, který jsem navštívil. dvě paní, co uměj anglicky jen „aj nýd jour pejprs“ a neberou karty. luxus hnus, totální unfriendly uklízečka system shit.

a teˇzase sedím v patnáctým patře mrakodrapu. je tu trochu dusno a nemaj tu ty obrovský kafe, co mě držej při životě doma. počkám, až se kolegové vrátěj z oběda a pak to tu pudu trochu prozkoumat…

dneska tedy večer v Bratislavě
možná navštívím Maroše
možná se zašiju v našem hypermoderním hotelu a budu pracovat na hudbě k audioknize Anihilace. Zatím jsem na ní makal hlavně v metru cestou ro práce, teď bych mohl mít soustředěnější čas.
když jsem sám v cizím městě
jsem rád, že nepiju

„Užívám si žití s přírodou a vším živým. To je hlavní odkaz LSD, který bychom si měli všichni uvědomit. Naslouchat víc přírodě a nenechat technologii zcela ovládnout svět.“

Albert Hofmann
Pánovi se v tomhle citátu podařilo shrnout mý vlastní dojmy z toho skromnýho pozorování, co mám k dispozici. Nezpochybnitelný vědomí jednoty a propojení se vším živým uvnitř i vně.

Více třeba zde

Maruška je v centru všeho. Během čtrnácti dnů se posadila a začala fofrovat na všech čtyřech, kam se jí zlíbí. Objevila, že se dokáže transportovat za odhozenou hračkou, za kočičí odhozenou hračkou, do tašky, krabice, do koupelny, doprostřed kočičího žrádla.

a taky se začala opírat o věci a než se člověk rozkouká, ta holka stojí zapřená o šprušle ohrádky, o vanu, o postel.

už spadla z postele.

narazila hlavou do spousty zdí a futer.

chytá kočky.

a špatně snáší, když ji při přebalování uložíme na záda.

Jsem z ní úplně celej okouzlenej celym světem.

Praha je dneska jako ve skleníku. Dusno a tak zvláštně trochu horko, trochu chladno. Kůže na rukou zježená, ale do plic přes tu vlhkost pořádně nedodechneš. Ráno jdu stromovkou v tom hutným oparu, z kopečka dolů, jak pod vodní hladinou…

V práci všechno jako ve čtvrtek, nedokončený převažuje neustále dokončovaný, ale ono je to tak asi vždycky. Zařadím se do proudu a připojím k síti, jeden mail za druhým otevřít nožem, vyloupnout perlu, poslat dál potrubím…

Za oknem pořád ta magistrála, auto za autem šumí, jako neustálý vlny pohyblivýho oceánu

V pátek a v sobotu jsme s Aid Kidem cestovali a hráli v Rožnově pod Radhoštěm a Hradci Králové… včera jsme s Maruškama procházeli, z Letný do Mlýnský kavárny a zase zpátky.  Večer jsem šel tu maličkou uspávat a usnul jsem sám. Ráno jsem se probudil a celá Praha, jako by usnula v prádelně.

 

Z práce jsem zajel Tomovi Neuwerthovi do Stodůlek pro zásilku. A pak na skok do zličínský IKEA, kde jsem pořídil netrpělivě očekávaný police a vnitřky do Kallaxů, co jsem dostal od Katky Borovanský.

i když jsem docela fofroval, stejněto byla skoro hodinka, než jsem vyřídil Stodůlky a domů jsem dojel v šest.

Máša je utahaná a bez nálady, moc toho nenamluví… a před chviličkou šly spát.

Taky jsem unavenej, zároveň jsem tu teď tak zůstal viset mezi spánkem a bdění. Kočka Placka se na mě stulila. A tak sedim v křesle, co se možná jmenuje Mardoša. A počítám, že za chvilku půjdu taky spát.

dneska to ten den vzal docela hopem, před chvilkou jsem se ztěžka vyhrabal z postele…

zejtra ráno musim poslat ty daně

někdy si přijdu fakt uplně neomožnej a nešikovnej (i když celý dny makám na tom, abych si tak připadat nemusel).

 

V neděli mi z ničeho nic volá brácha z Novýho Zélandu:
a kromě jinýho jsem ti chtěl říct, že furt píšeš vo práci. Tak že by ses nad tím moh zamyslet, protože to znamená, že si toho bereš moc
…
je to fakt, má pravdu. Blog vždycky funguje jako takovej nejjednodušší ventil, kterým můžu rychle upustit přetlak v hlavě. a ten vzniká, když toho mám hodně. a tak to sem teče všechno, plní se… z blízka to vidět není, to jsou jen slova a věty. ale z dálky, z Novýho Zélandu… jó, panečku, to se to rýsuje
…
včera mi přišla výplata.  zaplatil jsem teda co komu kde mám, poslal peníze na nájem a trochu na šetření. a pak šel vyzvednout a zaplatit Loopstation od Bosse, kterej jsem si doobjednal ještě z peněz k narozeninám. Který jsem tedy pohotově utratil v Nebespánu.
Taky jsem si mohl konečně koupit zdroj k Macu.
A víte co?
Poprvý po několika letech mi ještě něco zbylo.
Vyjde to dobře na zaplacení první části daní.
Ale do příští vejplaty bychom měli vydržet.

A to je skvělý vědomí. Po opravdu dlouhý době se mi povedlo skončit na tý dobrý straně nuly. V tuhle chvíli mi to ke vší tý práci přijde adekvátní.
Díky za držení palců.
Venku začalo jaro

No tak hurá, sláva.
NA sobotní půlmaraton jsem se těšil. A nepřipravoval. K číslu jsem se dostal přes laksavýho Honzu Průšu někdy měsíc před závodem, jednou jsem to vzal z práce a jednou kus do práce… a pak jsem byl tetovanej a pak něco a pak jsem neměl čas a pak jsem nemoh ráno najít běhání…
„ani se nebojim, spíš si připadám trochu trapně,“ snažim se vysvětlit Máše a analyzovat svý pocity. „Nikdy jsem nebyl pořádně připravenej. A už poněkolikátý takhle dumám, jestli je to vůbec rozumný. Ta opakovaná nedůslednost mi přijde trochu trapná. “
Ale pak si řikám, že si to stejnak chci hlavně užít. Že to je záměr, kterej k tomu běhu mám. A to si opakuju ještě, když stojím ve startovním koridoru, všude kolem běžci a nad hlavama helikoptéra.

A pak start.
Dost dlouho se s Honzou držíme vedle sebe. První kilometr, druhej, třetí. Běžíme po nábřeží, snažim se uhejbat těm, co potřebujou dopředu a vyhnout se těm, co si šetří síly ještě víc, než já. K železnýmu mostu k Vítoni, pak rychlou kličkou a už běžíme zpátky. Kratičký stoupání k Palackýho mostu a potom přes řeku. Na smíchovský straně dole pod náma probíhá had běžců.
Kde jsme my, budete i vy, připomíná.

Po Plzeňský běžíme daleko. Kolem McDonalds a dál, dál, dál. Dokonce vidím tu velikánskou šedivou krabici, kde jsem byl pár dní před tím na svým opravdu prvním velkým focení. Říkám to Honzovi a ještě zkoušíme nějaký legrace, ale dlouhá rovinka proti slunci nám dává zabrat. Krátce po obrátce se Honza odpojuje a zpomaluje a já pokračuju dál. Dlouho mi trvá, než se dostanu pod most, po kterým jsem nedávno běžel. Nahoře už normálně probíhá doprava.

Dlouhý nábřeží a desátej kilometr před FAMU. Vracim se pro pětikilo, co mi vypadlo při vyndavání telefonu.  Vidim ho ležet zpátky mezi všema těma nohama. Malý zázraky na denním pořádku.
Kolem 11 kilometru mám první lehkou krizi, ale občerstvení, iontový nápoje (kelímek mi vypadne a zase se vracím) a pomeranče mi udělaj dobře…
osvětlený nábřeží je radost a na Kapitána Jaroše Máša s MAřenkou, vyběhnu si a dávám jim pusu, Maruška kouká, rychle se usměje, když mě pozná, jsem celej zaplavenej štěstím… a běžim dál.
K Vltavský, potom náročnější tržnice a právě včas další občerstvení a pak Libeňák a taktak se donutím dotáhnout se k občerstvení na 16 kilometru… a pak tentokrát rychlý a mírný Rohanský nábřeží a pak už jen poslední voda a cukr, Husákovo ticho a stoupání nahoru, kde konečně zpomalim do chůze…

To dáš, to dáš, křičí fandící slečna z chodníku
To nedám, funí přede mnou pán a odpotácí se ze silnice
A já chvilku jdu a chvilku běžim… znovui potkávám svatební pár, předbíhám je, předbíhaj mě… a pak už je most. A pak už jsem v cíli.

A je to. Krásnej slunečnej den. Krásnej a radostnej běh. V cíli Máša a Maruška a Aid Kid a pak jdem na pálivou čínu a pak jedeme domů.
Honza Průša doběhl jeden ze svejch nejtěžších půlmaratonů asi minutu po mně.