předjaří

tolik se toho stalo

před měsícem mi skončil marihuanový sabatus(asi myslim sabatikus), ale ještě dalších pár dní jsem si počkal, než jsem, před koncertem Lenky Dusilový, dal prvních pár prásků z bluntu, co jsem si ubalil dva měsíce zpátky před začátkem odstávky a nestihl vykouřit.

ještě před tím jsem absolvoval tour

– Šumperk, kde jsem instaloval výstavu a odehrál na divukrásné vernisáži, kde úplně všechno klaplo. O den později mě ještě vzal Jirka a Jan z Kabaretu doktora Caligariho za Petrem Válkem a pak jsem jel na

– Vsetín, respektive faru v Leskovci, kde toho klapla půlka, ale stejnak to bylo super. Zlobila hlavně elektrika, což ale zase umožnilo stihnout koncert i Danovi s Lenkou z Portáše, nakonec jsem desku pokřtil nejen s tatínkem ale i s maminkou hlavního křtěnce, Martina Čmelíka. A pak jsem, kolem jedenáctý, sedl do auta a jel dvě a půl hodiny mlhou až na Vysočinu, protože mne ráno čekala

– asistence na dýchání na mužské skupině. Spal jsem pár hodin, ale ve chvíli, kdy jsem se v téhle části plánu dostal až sem, jsem byl předchozími radostnými událostmi nabitý a v dobré náladě. A když jsem pak, zatímco z velkejch repráků zněly hluboký bubny a celá ta neuvěřitelná událost se rozjížděla, klečel na dřevěný podlaze, přišel jsem si tak moc na správnym místě a ve správnej čas, že bych si vejsk.

a pak jsem hlubokou mlhou jel, někdy v půl jedenácté, na Prahu, za holkama. To byla taková mlha!

pak byla děvčata na střídačku nemocná, vlastně všechna tři. Snažili jsme se s Mášou trochu prostřídat, ale práce a povinností je pořád přebytek, takže i doma se pak často snažíme něco dělat, případně se vzdělávat v oblasti výcviku, jelikož některem z nás už trochu jakože přihořívá koudel. únor bejvá tradičně náročnej energeticky, emočně i finančně, což ten letošní potvrdil. Ještě, že už je březen.

další výstavu jsem otevřel v Děčíně týden po té Šumperské. Kavárnu Plezír Kolektiv otevřela Zuzka, sestra Ondry Mataje, program jí tam pořádá do Děčína přestěhovaný hodný obr Walda. A tak to bylo celý zase super. Cestou tam jsem poslouchal velkej rozhovor s Lenkou Dusilovou a Honzou Vedralem pro Headliner. A bylo to moc hezký a mezery doplňující. A hraní bylo taky moc hezký, mám to moc rád, to hraní.

ostatně pak byl ten Lenčin koncert a ten byl úžasnej.

A pak začaly premiéry Uranovejch legend. A ty se taky moc povedly. Včetně cest s režisérem Janem Dufkem, předstartovní nervozity producenta Rudy Živce, oslnivýho moderátorskýho výstupu Jirky Gottliebera v Lípě i Novym Boru. V Praze, kam jsem vzal Mášu, moderoval Petr Vizina a k mýmu překvapení i tam Ruda přivezl výstavu obrázků, co jsem pro film maloval. Film samotnej mě bavil i třikrát po sobě a to už jsem ho párkrát viděl. Což považuju celkem za dobrý znamení.

natočili jsme s Lindou velkej kus klipu k písničce plán. Ve vymrzlých kulisách dvou představení divadla Pomezí, Karavany a Climaxu. Když jsme začínali, všiml jsem si na Facebooku, že Andělé vypustili užší nominace, do kterejch jsme se neprobojovali. Přišlo mi to v pořádku a natáčeli jsme, jak vzteklí.

po večerech jsme s Mášou dali dohromady společnej playlist na výcvikové Maitri dýchání, kde jsme společně hráli minulý víkend. Dalo nám to dost práce, spoustu společnejch hodin vybírání a jemnýho ladění, hodně samostudia… během února to všechno byly právě hodiny, kdy jsme potřebovali spíš úplně vypnout, nebo bejt jako dva blízký lidi společně na večeři… místo toho jsme se ale v atelieru nad dosluhujícíma elektrokamínkama dohadovali, jestli je tahle písnička moc, nebo málo… a jestli, tak do který čakry patří.
ale hraní pro naše dýchající spolužáky dopadlo krásně a všichni byli spokojený a já si zase řikal, Jakube, Jakube, tady a takhle seš správně, hraní je super…

a hraní bylo super a stejnej pocit dobrýho místa jsem měl i v Šemanovicích teď, v pátek 6. března, kdy jsme po dlouhý době hráli s celou kapelou. Jako když se to celý nadechne. Já je mám tak rád, ty svý spoluhráče. A spolužáky. Rodinu. Úplně cejtim tu plnost a intenzitu společný blízkosti. Důvěru. Laskavost.

Stačí otevřít jakejkoli spravodajskej server a hned mne to přepíná zpátky. Neni to snadný jaro. Jsem unavenej a snadno naskakuju na různý poraženecký nálady. Opakovaný otázky a pochybnosti o smyslu a opakovaný zážitky, který mi ho zvědomujou a připomínaj.

venku startuje jaro. Všechno se mění, slunce se vrací. Volá mi Jan Burian.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *