nad ránem koní

hrál jsem včera na večírku, na padesátých narozeninách kamaráda fotografa Vojtěcha Vlka. v klubu Varšava. když jsem tam byl naposledy před pěti lety, pouštěl jsem svý oblíbený písničky v rámci projektu, ve kterém různí hudebníci, nebo herci, pouštěli svý oblíbený písničky a kterej se, jak včera shrnul provozní Honza, vůbec, ale ani trochu nechytnul. tehdy jsem byl ve Varšavě teda skoro sám, myslím, že možná Radek Antl přišel a pak ještě někdo, tuším, že jsem čerstvě nepil a Maruška byla na světě tak dlouho, asi jako Julie teď. skoro šest měsíců.

včera nebylo moc lidí jen kolem šesté, kdy jsem přišel s pedalboardem a kytarou. pak, kdykoli jsem se objevil v prostorách baru, bylo tam lidí víc a víc. řízečky zmizely šmahem. zbyly z nich jen pomačkaný čtvrtečky citronů, vypadaly tam jako nějaký kyselý hrobky dávno zaniklý civilizace rozesetý po mastnym papíře.

klub má ale k dispozici velikánskou šatnu a dokonce i celkem velkorysý prostory technickýho zázemí, kde seděl Mejla z Vypsaný Fixy, se kterým se známe dlouho a dlouho jsme se taky neviděli… a tak jsem měl se kam zašívat a s kym si tam povídat.

hrál jsem první, zvučil mne myslím že Jindra, kterej podle všeho pravidelně zvučívá i Vasilův Rubáš, kterej hrál po mně. včera ale zároveň taky, jak jsem vyrozuměl, zvučil celý den ve Fóru Karlín štáb Generála Petra Pavla, který se včera stal prezidentem.
fakt že jo.
vůbec jsem se na ten přenos nemohl koukat, zvedá se mi žaludek, kdykoli vidim Babiše, nebo někoho z tý jeho příšerný bandy…
ale nakonec mne nadšený výkřiky obou Marušek přivolaly od nahrávání hudby pro audioknihu a za chvilku už jsem bulel, když začínalo bejt jasný, jakým hodnotám se velká část lidí země, ve který žijeme, rozhodla dát svůj hlas.
jásali jsme doma všichni, hurá sláva.
nevadila mi rozjetá mluvčí budoucího prezidenta na tiskovce
nevadilo mi, že se najednou, proti svýmu přesvědčení, dojímám nad politikou, nad politikem…
nevadil mi ani nejroztomilejš cinklej Zdeněk Svěrák v přímym přenosu
a nevadilo mi ani příliš, že je tedy i zvukař, co se možná jmenuje Jindra a před pár lety zvučil s Dominikem Peckou Zvíře na Ostrým, už taky nejroztomilejš cinklej.
V jednu chvíli začala ale v odposlechu vazbit kytara a tak jsem o něj přišel, respektive, zůstal mi v něm jen hlas. A nedařilo se s tim v průběhu těch šesti písniček nic udělat. Což ale u takovýho hraní a v takovej slavnostní den vůbec nevadilo.
Nová vesmírná Redbirdí kytara mi sedla do ruky tentokrát výrazně pevnějš, už jsem si jistější, kde co najdu a kam sáhnout, alespoň rámcově, hehe, pro kterej tón.
Ach, tak mě to baví, to hraní. Už bych chtěl zase trochu víc hrát.
Ve čtvrtek v Kutný Hoře, kámo.
V knihovně. Těšim se.
A Jindra zvládl nakonec mne i Rubáš a když jsem před půlnocí odcházel, pořád stál na nohou. dokonce v družnym rozhovoru s ostatními hudebníky v backstagi. jen teda, čert ví proč, jenom v černých trenýrkách.
Je to hrdina.

před půlnocí jsem byl doma. navzdory obavám z rozjetosti a přemíry zážitků jsem usnul jako špalek. ráno jsem byl tuze vděčný, že už nepiju. ještě několikrát jsem si na to během neděle vzpomněl. stejně, jako na toho prezidenta.
kolem pátý jsme vyšli na procházku s Ondrou a Anežkou a Kesinkou. Malá Maruška z nich byla, jak se vídáme málo, celá rozpumprlíkovaná, až si to skoro nemohla užít. vydrželo jí to většinu večera a to už pak začínám bejt takovej grumpy.
neděle večer je pro mne pořád slabej spot.
teď už děvčata spěj.

hned jsem si šel něco malovat.
mám dva takový papírový obrázky rozdělaný, inspirovaný fotkama z dětství. zrovna jsem ve fázi, kdy jsem rámcově s brázkem spokojenej, ale na pár místech hrubě nespokojenej. což mi to celý kazí. v kombinaci s nepříliš tučným lednem se mi to pak má tendence překlápět do nálad, že je to dementní, že jak si můžu vůbec troufnout a tak. starý známý.
vždycky ty opravovaný místa musim napřed nechat zaschnout, abych do nich obsesivně nerejpal. a nepoškodil je tam, kde je chci opravit, jako se mi to nepovedlo vychytat s třídní fotkou, kdy jsem si takhle ve snaze vyčistit nějaký drobný smítko, seškrábl kus tváře holky, co se mi tenkrát tuze líbila. můj vlastní obličej by ostatně o obsesivním rejpání moh ledasco vyprávět. ale když se snaží psát na klávesnici, dělá strašný překlepy a ruce mu to vždycky všas smažou.

teď jsem ve fázi, kdy čekám, až to zaschne.
dodělal jsem a odeslal hudbu pro audioknihu. je to trochu výstřel do tmy, v nastaveným časovým limitu se mi nedařilo nic vymyslet v rámci pokynů režiséra… zkusil jsem teda trochu jinou cestu, než chtěl. však mi psal, že ať to kdyžtak udělám po svym, žejo. což se mi podařilo podstatně líp. tak se uvidí.

Ať na to koukám, jak na to koukám, máme se báječně a jsme požehnaný.
Učím se bejt vděčnej.

Moh bych si otevřít stánek na uzený koany.


dědci v Telči

včera jsem na ně zapomněl, dneska jsem si na ně naopak vzpomněl několikrát. Když jsem šel pořídit do Kavárny ty dvě horký čokolády a jedno kafe, rozhodli se dva staří pánové, normálka přiznaně dva dědci, se vší úctou, na celym tom náměstí, postavit zrovna vedle stolku před kavárnou, kde sedí Mářa s Mářou. A jak se vrátím, chytnu zrovna, jak dokončujou debatu o vaření rejže. Jeden znalecky zabíjí:
„Dáš tam jednouapůlkrát vody, cibulku a necháš to, než se voda vyvaří a máš rejži ěňoňůňo. To je jasný, to nejni žádná věda.„

Načež, po krátký pauze, druhej kontruje.
„Nejlepší jsou ty starý báby tady po těch vesnicích. Vony jsou celej den venku, vony jsou fit. Jako jsou vošklivý, to jako jo, to voni jsou. Ale takový buchty, jaký pečou, to se můžou jít, Kájo, nějaký zákusky, klidně klouzat. Tak čau.“

A zatimco ten s těma bábama se pomalym dědkovskym krokem vydal na dlouhatánskou štreku přes náměstí, druhej se o pár metrů dál potkal s dalšíma známejma s s okázalým nadšením okamžitě zabředl do dalšího, podobně primárního, lidskýho, a neurvale sebevědomýho žvanění o nesmyslech a krásách tohoto světa. A jiných světů.

Dobrou.

Harrisonova desítka

Nakonec se, oproti původnímu plánu, přeci jen vydám na procházku. Napřed vyhodit plasty do kontejneru ve vsi, pak projít mezi baráčkama na louku, co na ni koukám z verandy a po ní se pustit dolů.
Kolem ohrady, ve který co chvíli praská elektrickej proud a na který visí cedulka POZOR, ZLÝ KŮŇ. Pak kolem jakoby kempu a na stejný cestě, jako minule, stojí zaparkovaný auto a stejná paní jako minule do něj sbírá dříví. Posledně jsem se durdil, že nechala kýbl s nasbíraným v jediným kousku, kde se dalo auto obejít, aby při tom člověk nemusel sejít z cesty… tentokrát se ale pozdravíme a dáme do řeči:

„To já mám takhle místo procházky,“ povídá paní… „vbezmu auto, jedu do lesa a jsem na čerstvym vzduchu. A tady toho popadanýho dříví je. A já se protáhnu. A ještě mám dříví. A vodkapak vy ste.“

Vida, taková milá osoba nakonec. A já jí křivdil. Poznánka pro příště, až se zase budu nad něčim durdit…

A pak jsem chodil po cestách nahoru a dolů, zase jsem se i stihl ztratit, potkat rodinu, co na palouku vypalovala a pálila pařezy, nebo dříví, nebo chroští… a plameny zářily a šlehaly a svítily skrz jinak spíš tlumený barvy zimního odpoledne. No a když jsem došel ke kapličce Svatýho Marka, odkud to mám na základnu asi kilometr a půl, ještě jsem se rozhodl, zaskočit si nakoupit nějaký drobnosti do vesnice Dublovice, která leží přes kopec. A taky že jo. Došel jsem tam a v COOPu TUTY jsem pořídil chlapskej nákup:

jedno nealko
jedny utopence
jeden romadůr smradlavý
dvoje fazole v pálivé omáčce
kávu v hliníkové plechovce
osm nožiček svatebních párků

a vydal se na cestu zpátky, kolem sv. Marka a dalších orientačních bodů. Když jsem dosupěl na verandu, na jedné straně slunce barvilo mráčky oranžovorůžovou a na tý druhý svítil otisk palce Měsíce. Dny ubíhaj, než si jeden všimne. Skoro.

„Ještě se jednou vyspíme… a pak už jen třikrát,“ ukazuje mi Maruška na prstech vedle unavené maminy Máši.
Tendenci rozkládat si větší nepříjemné skutečnosti na malé veselé kousky má nejspíě po mně.

Hodně jsem dneska myslel na toho George, na to, kolik osobního nepohodlí a strázní si působíme očekáváníma od druhejch, od světa, od sebe samejch. Kolik důležitejch potřeb a tužeb si necháváme pro sebe, protože se o ně nedokážeme a netroufneme podělit. Studium na celej život, mladej pane.

Na výletě v hlavním městě

vstával jsem v 6:30 a vzbudil se docela čile do úplný tmy. trochu nečekaně jsem se rovnou vysprchoval, oblík, zamknul tichej moderní dům dřevo a sklo, sedl do auta Jeřabiny, nastartoval a vyjel. Čelní sklo bylo pomrzlý tenkounkou a úplně průhlednou vrstvičkou ledu, jak večer spíš pršelo a ráno spíš mrzlo. Rychle se rozpustila, žádný trable. Jel jsem ale opatrně, protože by to leckde mohlo klouzat. A taky, kolem sedmé hodiny, kdy jsem se dostal na větší silnice, už byl zase na Prahu docela provoz. Strakonická popojížděla od Chuchle a dostat se k mýmu endokrinologovi na Radlickou nebylo zadarmo. Ale podařilo se a mohla tak začít moje dnešní pražská mise. Po slabé třičtvrtěhodince v čekárně mi pan Zamrazil zpětně vypsal žádanku o provedení léčby radiojodem, dostal jsem i žádanku na krev, ať mají příště na kontrole nějaká data…. a jede se dál.

Kratičce jsem se stavil doma, věděl jsem, že děvčata jsou zrovna na procházce. Vyzvedl jsem vše potřebný, zásilku pro Honzu Chramostu, rychle pověděl kočkám, jak je mám rád a jak mi chyběj, nechal holkám květiny na stole a zase zmizel.

Ve Výtvarných potřebách v Soukenický maj akrylový inkousty fest probraný, vzal jsem teda jen tři, který mi chyběj nejvíc…. a jede se dál.

Honzík Chramostů se zdržel doma, tak jsem na něj chvilku počkal, předal jsem zásilku, ukázal mi fotky a videa z natáčení s kapelou v Prachovskejch skalách… a už jsem zase nasedal do auta. Ovšem nikoli na dlouho. Briskně jsem se přesunul do Nuslí, kde jsem si v hudebním Sleepwalkers studiu vyzvedl co? To neuhodneš, bráško. Kde jsem si v hudebním Sleepwalkers studiu vyzvedl kontrabasovej smyčec, co už tam mám tak dva měsíce od Kuby Nožičky, co hraje na kontrabas třeba v projektu 29. 2., nebo kapele Bartleby. Předávka proběhla rychle a tak zbejval poslední přesun. A to do pražskýho IKEMu, kam jsem donesl od svého endokrinologa žádanku na již provedený zákrok a za pět minut jsem byl venku. Poprvý jsem tu na parkovišti neplatil vůbec nic. Ano, cejtil jsem se kvůli tomu trochu provinile. Ale taky trochu jako vítěz, takže, když se to zprůměruje, cejtil jsem se úplně normálně a nikdo by si ničeho nevšim.

No a pak jsem se vydal na cestu zpátky. I se zastávkou v jednom nejmenovaným fastfoodovým řetězci jsem byl zpátky něco po jedné. Šest hodin, jen to fikne. To by bylo, aby nám těch posledních pár dnů rychle neuteklo.
Od rána mě trochu pobolívá v krku, což může bejt jak drobný nachlazení, tak, jak mě napadlo před chvilkou, moje loučící se štítná žláza. Jak mi řiká: „hele, to nebylo tebou, ale mnou. Já si tě vlastně nezasloužim. Jako v příštím životě, víš, tvoje příští štítná žláza, to bude fakt šťastná štítná žláza. Sorry, už mi volá, čeká před domem, hele čus pus a někdy brnkni… páčko“

A tak jsem pořádně zatopil, udělal si místo kafe horkej čaj se skořicí a citronem… venku se zatim sešeřilo. Všechno úplně tak ztmavlo a zešedlo. A za chvilku zase bude tma, jako když jsem vstával.

Maruška dostala od své kmotry Marie jako dárek maličký čajový servis. Ukazovala mi ho nadšeně a tuze se těší, až si doma uděláme“ čajový dýchánek“. Lanka stejskání se pomaličku měněj na lanka těšení. A když jsme u těch lanek, muselo na ni jednou dojít.

You lose your way, just take my hand
You’re lost at sea, then I’ll command your boat to me again

Ovoce v Sedlčanech

Jako co teda mě v Bille v Sedlčanech docela zklamalo, je ovoce. Teda to ovoce, co já mám rád. Maliny a borůvky. A mango.
MAnga byly tvrdý. Maliny měly zespodu nějakou takovou černou plíseň, což jsem zsjistil samosebou až na základně. Napřed jsem myslel, že to je špína a že to sežeru, žejo, správnej chlap musí žrát špínu, úplně to zbožňuje, kácí u toho stromy, potí se a bzdí s okázalou hrdostí. Ale byla to plíseň. A s plísní neni legrace.
Nebo borůvky. Tady vůbec nemaj takový ty pěkný, macatý, lesklý borůvky jako v naší Bille na Letný. Borůvky, co vypadaj, jak Kopčemova tlupa, která zrovna ulovila mamuta, nebo nahnala stádo pakoňů ze skály. Ty místní jsou takový spíš skromnější, nevim, jako Popelka třeba. A vrásčitý. Jako moje babička. A tý je třiadevadesát.

Bože, jakej já moh bejt hipster. Jen mi nerostou pořádně fousy. Jako všem těm dnešnim devatenáctiletým baristům. A je mi 43.
Může bejt člověk hipster ve třiačtyiceti? Asi leda tak zastydlej hipster. Tak ani ten bejt nemůžu.

Last of us

Možná jste zaregistrovali, jak jsem před víc jak rokem prodal kolo a koupil si Playstation. Samotnýho mě to tehdy docela překvapilo, takhle otevřeně se přihlásit k tomu, že bych rád hrál počítačový hry… v mym věku… u počítač to nějak schováte za práci, ale u PS4 to nevočůráte.
Jsem ale moc rád, že jsem to tehdy udělal. Jednak jsem měl možnost zahrát hned několik her, o kterejch jsem si jen četl a už byl vlastně smířenej, že se k nim nejspíš dostanu až za spoustu let, kdy je bude možný hrát na běžně dostupným stroji… Dishonored mě třeba napadá. Oba dva díly. Nebo Far Cry V. To byl obrovskej zážitek a zároveň první nahlídnutí do světa frančízy Far Cry. A zrovna takový pěkný. A ten závěr? To bylo strhující, dramaturgicky vypointovaný, nečekaný a přeci, při zpětným pohledu, naprosto logický.

Ovšem ten největší zásek, ta hra, která mě lákala asi nejvíc, se jmenuje Last of us. Vyšla v roce 2013 a nejspíš vás nepřekvapí, že to je postapo. Vypráví o světě, ve kterým začaly houby šířit spóry, který infikovanýho člověka změněj v agresivního a nepříjemně rychlýho dravce. Kterej může šířit nákazu podobně jako zombie. Stačí, aby vás pokousal. Nebo abyste se nadechli spor, který vylučujou pokročilejší verze.

Svět tahle katastrofa rozmetala na prvočinitele, na troskách civilizace živoří několik znepřátelených frakcí. A vy, většinou v kůži staršího chlápka jménem Joel, přes zničenou Ameriku transportujete Ellie. Dospívající holku, která je výjimečná. Jako jedinej známej člověk na světě je proti spórám i nákaze imunní.

Základní rámec možná nevyčuhuje nad rámec běžnejch počítačovejch her příliš. Naprosto zásadní je v tomhle případě příběh, postavy a zpracování. Last of us je vlastně interaktivní film. Chvíli sledujete děj, kterej v současný grafice místama skutečně působí, jako byste se koukali na seriál. A pak najednou dostanete postavu do ruky… a můžete se pustit do hraní.

A tak bloudíte, přelézáte, proplétáte se městama, který postupně rozežírá příroda. Řešíte rébusy, plížíte se pod horami zrezlých aut na propadlé dálnici… Místa a prostředí jsou vážně hodně rozmanitý… a pak se taky schováváte před některými z nepřátel. Skrčení se pohybujete mezi vodou nasáklými stěnami obchodu se suvenýry, abyste zezadu tiše zlikvidovali hlídkujícího protivníka. Nebo, a to bejvá vážně tvrdý, se v zatopeným sklepě snažíte ve tmě s blikající baterkou uhájit vším, co máte po ruce, před houbami porostlými hnusáky. To bejvá fakt strašidelný, jak mi asi potvrdí každej, kdo tu hru hrál. Ale děsně strašidelný. Některým příšerám, říká se jim „clickeři“ rostou houby přímo z lebky a s nervy drásajícím dravčím cvakáním… nevim moc jak jinak ten zvuk popsat, se po vás vrhnou a vytáhnou vám zubama žíly z krku, nebo co to vlastně dělaj. Je to hrozný a párkrát už jsem takhle v nějakým sklepě skončil s tim, že to už hrát prostě nebudu. Jenže…

Jenže se to pánům a dámám z Naughty dog fest povedlo vyvážit. Po těch hrůznejch momentech, který si myslim budu pamatovat dlouho, jsou zase chvíle, kdy se jen na koních projíždíte zarostlým městem, zapadající slunce vrhá dlouhatánský stíny… a najednou třeba na ohrazeným nádvoří objevíte nečekaně stádo žiraf. Možná i fakt, že nikdy nevíte, co vás čeká se zavřenejma dveřma… jestli chlápci s krumpáčem, co vás přeseknou ve dví… nebo parta houbovejch zombíků, co vás rozsápou na kusy… nebo nějakej překrásnej výhled, událost nebo překvapení.

Největší zásah přišel ve chvíli, kdy jsem si už myslel, že mě nic nemůže překvapit, nebo nadchnout víc. Během prvního dílu se jen párkrát ocitnete v roli mladé Ellie. a při jednom takovým výletu se potkáte s cizí partou. Horda nemrtvých vás zažene do nějaké boudy, kde se společně bráníte všem těm rukoum, prorážejícím dřevo a chorošům, co rvou hlavu skrz zalígrovaný okna. A když se to naponěkolikáté podaří… to možná bude taky dobrý říct… když se to nepodaří a vaše postava umře, vidíte to. A jsou ty smrti občas strašně tvrdý. A když se dostanete do nějakýho těžkýho místa, třeba toho temnýho sklepa, nebo do nějaký bitky se spoustou okrumpáčovanejch chlapů a ženskejch, který vám klidně rozdupnou hlavu kanadou… tak se na to svý umírání koukáte zas a znova. Ondra Mataj řikal, že ty smrti prej dělal nějakej Čech všechny. Jeho spaní bych mít nechtěl.
Každopádně. Když se vám poněkolikátý nakonec podaří, neumřít příšerně s tim chlapem v tý obklíčený boudě, sedíte a povídáte si… a najednou se ukáže, že tenhle sympatickej chlap cestoval se skupinou, se kterou jste se potkali v jednom z předchozích měst. A kterou jste se prostříleli a prořezali a promlátili skrz. Jasně, nešlo to jinak, a je to počítačová hra, takže co… jenže tohle se mi vlastně ve hře ještě nestalo. Že by mi nějaká postava nastavila zrcadlo, ty mý herní morálce, nebo teda morálce postavy, za kterou hraju. Bylo to nečekaný a musim říct, že mě to dost zasáhlo.
A i závěr prvního dílu Last of us byl skvělej. Mnohem míň spektakulární, než u Far Cry… a přitom něčím ještě temnější, nebo možná plastičtější.

SPOILER ALERT:
Joel nakonec s Ellie skutečně docestuje do Salt Lake City, do základny Vážek, vzbouřenecký organizace, která by ve svejch laboratořích mohla izolovat, cokoli způsobuje, že je Ellie imunní. Jenže když se nakonec dostanou na místo, ukáže se, že taková extrakce nebude možná, aniž by Ellie zemřela. A Joel se rozhodne, a vy jako hráč po všem, co se mezi těma postavama stalo, po tom, jak se postupně vyvíjel jejich vztah, chápete, proč se tak rozhodne. A Ellie v narkóze unese přímo z operačního sálu, prostřílí si cestu ven. Když se dívka probere, je jí samosebou divný, proč není po operaci a proč už jsou zase na cestě… Joel jí ale vysvětlí, že podobně imunních je víc a že ji nakonec nepotřebovali.

Druhej díl hrajete většinou právě za Ellie. A potom za Abby. Dceru chirurga, kterýho Joel zabije na operačním sále během prvního dílu.
KONEC SPOILERU

No a teď hraju druhej díl. Už docela dlouho. Jednak si ho šetřim, jednak jsem na konci roku moc čas na hraní neměl. A i když jsem si s sebou Playstation i monitor vzal, nakonec jsem to vždycky akorát vyložil z auta a pak to do něj zpátky naložil.
Matez má ale projektor. Jeho modrý světýlko na mě svítí, když v noci spím v obývacím pokoji na gauči. Abych viděl, jak ráno světlá obloha tou velkou prosklenou čelní stěnou domu.
Matez má i plátno, co se dá stáhnout lžící na boty do polohy připraveno. A tak jsem si v úterý připojil PS4. A odpoledne se krátce pustil do hraní. Dostal jsem se ale právě do toho rozmočenýho sklepa. Dvě děti, se kterejma jsem jako namáklá Abby procházel podzemím nějakýho domu, plnýho těch nejvypečenejších příšer. Děti jsem prostrčil dírou nade dveřma, které měly otevřít. Jenže místo toho se na mě sesypali runneři, clickeři, dokonce i dva Shambleři… ti jsou neuvěřitelně odporný a po tělě maj váčky s kyselinou, kterou kolem sebe vystřikujou. Humus. Myslim, že tenhle sklep a tuhle situaci, si bude pamatovat nejeden hráč.

No a přesně to se stalo v úterý. Po pár desítkách minut, kdy moje postava hrozivejma způsobama umírala v tom mokrým hnusným sklepě, jsem to vzdal. A celej včerejšek a předvčerejšek na PS4 nešáh.

Přístroj jsem zapnul zase až dneska po obědě. Pěkně za světla, abych se nebál. A trvalo mi to skoro dvě hodiny, než jsem se z toho strašnýho místa dostal. Nakonec to ale klaplo a od tý doby jsem už ušel docela velkej kus. Skončil jsem až zase, když se setmělo a dostal jsem se do místa, plnýho spor, kde určitě každou chvilku narazím zase na něco příšernýho. Až zase zejtra. Nebo pozejtří.

Nabízí se samosebou otázka, proč člověk hraje něco takovýho, když jsou to takový nervy. Víte co, já vám to ukážu. Třeba právě proto, že občas během toho zmaru narazíte na takovouhle krásu.
Zase je to spoiler, tentokrát z druhýho dílu. Ale je to asi můj nejkrásnější a nejsilnější herní zážitek.

Peak najdete přibližně po pětadvacáté minutě. A ve třicátý končí. Celej tenhle kousek je ale moc hezkej a pokud máte chvilku a zájem, může vám ukázat, jak Last of us vypadá…
po mý oblíbený scéně si můžete dokonce užít i slíděníčko? ne. šmejděníčko v zrušeným muzeu. A nebojte, i když to je dost napínavý a na konci se možná trošku leknete, neni tam ani jedna příšera. Fakt fakt.


No… a to je ode mne zatím všechno. Mějte se moc hezky u svých počítacích aparátů a zase někdy.

ale my stále hledáme štěstí

Vyrazil jsem včera odpoledne na procházku po okolí. Pustil jsem se loukou pod domem dolů z kopce, prošel kolem nějakého jakoby kempu a dvou paní, co v lese sbíraly suchý dřívý. Jedna s kárkou, jiná, o kus dál, s autem zaparkovaným pěkně doprostřed cesty… a na jedinej rovnej kousek, kterej zbejval, si paní postavila velkej plastovej kybl na to dřevo… ještě že to jde tak snadno obejít, řikal jsem si radši, místo hudrování.

Každej zkrátka vidíme ten svět z naší perspektivy a přiohejbáme si ho, aby byl pohodlnej nám. Primárně nám nejde o to, někoho donutit nás obejít, nebo někoho předběhnout autobuse. Je to jen to soustředění na vlastní potřeby a úhel pohledu, jedna z věcí, který nám pomáhaj přežít. A jedna z věcí, která pro nás jako pro lidstvo může bejt výzva, je právě rozvinutí naší bdělý pozornosti kolem, na naše blízký okolí. Začít, i přes drobná nepohodlí, který to jistě přinese, rozšiřovat svůj pohled na to, jak jsme ukotvený ve fungujícím (eko)systému. Nebo sociálním systému. Že fungujeme sami za sebe. Ale taky jako nedílná součást celku. Ať už společenskýho, tak, jak po mnoha zkušenostech z lesní školy věřím, mentálního, duševního. Věřím, že ve chvíli, kdy si globálně uvědomíme, že jsme součástí jednoho celku/vědomí, bude pro nás mnohem těžší, ne-li nemožný, chovat se bezohledně k sobě navzájem, k naší planetě… nebo nakonec i k sobě samým.

Což mi připomíná:
V novým časopise Respekt je skvělej rozhovor, kterej vedl Petr Třešňák (s manželkou Petrou napsali úžasnou knihu Zvuky probouzení o životě s autistickou dcerou) s tibetským mnichem Jongge Mingjur Rinpočhem. Tenhle chlapík vyslyšel prosbu současného Dalajlamy, aby se učení meditace víc otevřelo současnýmu západnímu světu, kterej ji potřebuje, jako sůl. A v Americe se s předními neurovědci účastnil pokusů snímání mozku při meditaci. Třeba v magnetický rezonanci. A během toho naměřili v jeho mozku tak silnou pozitivní aktivitu, že ho média jeden čas prohlašovala za „nejšťastnějšího muže planety.“ Stal se opatem několika klášterů v Nepálu a Indii, milovaným a uznávaným učitelem… aby jednoho dne zmizel, přelezl zeď svého kláštera a stal se na čtyři roky potulným mnichem, vlastně bezdomovcem. A během prvních týdnů málem zemřel na otravu jídlem.
Po svým návratu (4 roky, chápeš? já tu se vším respektem a komfortem struggluju po deseti dnech se steskem, smutkem a pochybnostma o sobě samým) napsal knížku, která u nás vyšla pod názvem Umíráme každý den. Kde svoje zkušenosti a zážitky popsal.

No. A ten rozhovor je tuze zajímavej. Jak mluví o meditaci, o tom, že vůbec není třeb odhánět myšlenky, nebo se nějak zuřivě mučit. Ale, že je meditace skvělej nástroj pro pečování o vlastní potřeby. Ať už duševní, tak tělesný. A že je to taky jemnej, nenásilnej způsob, jak kultivovat svůj život směrem ke štěstí. A moc mne potěšilo i to, za jak důležitý takový hledání a pěstování štěstí, Jongge Mingjur Rinpočhe považuje. Protože si s tímhle názorem občas přijdu nepochopitelně osamocenej. Přitom by to přece mělo bejt zřejmý. Ale není. A tak je dobře, že tenhle pán, kterej v dětství trpěl záchvatama paniky, sepsal všechny ty knížky, trpělivě učil meditovat lidi po celým světě… i že s tim svym batůžkem přelez v noci tu zeď a na pár let se ztratil. A že teď udělal tenhle parádní a inspirativní rozhovor s Petrem Třešňákem.

A pro ty, co si rozhovor stejně nejspíš nepřečtou… nebo maj mizernou krátkodobou paměť, přidám vtip, kterej Petr o mediaci v rozjovoru říká:

Baví se spolu o dětech dvě dámy v parku… Jedna hořekuje. „Ten náš Pepa, to je hrozný, von teď pořád medituje, vod rána do večera, jenom samá meditace. Co já si počnu?“ A druhá jí odpovídá: „Hele, buď ráda, taky by moh celej den sedět na zadku a nedělat nic.

Seznam superschopností, díl druhý

  1. Mládnu. Nejspíš. Na obličeji, kterej už druhej rok dostává pod rouškama tak jako tak docela čoud, my vyrašila spousta akné. První už minulej tejden, uprostřed čela, kde to chvilku vypadalo, že se mi otevírá vopravdický třetí oko. Pak se ale rozmyslelo. A začalo mi rašit na tváři. Vypadám jako Malej měsíc, nebo i jako středně velkej Měsíc.
  2. Stal se ze mě Mistr trajektorik. Kdekoli se objevěj nějaký lidi, okamžitě se začnu automaticky štelovat, abych byl od každýho dva metry. Což je občas docela oříšek. Doufám, že mý tanečky v sedlčanským Globusu někdo natáčel a má z toho aspoň nějakej užitek.
  3. Do písničky Kočky se ničeho nebojí jsem nahrál na akustiku takovou evil kytaru, že to nemůže bejt samo sebou.

Seznam superschopností

  1. Dvakrát za sebou se mi podařilo zaparkovat na Miladě Horákový vlastně přímo před místem, kde jsem potřeboval. Což teda možná může bejt těma svátkama, po Praze se dneska jezdilo hezky. Alespoň teda mně.
  2. Parkovací automat mi od dnešního rána až do zítřejšího rána naúčtoval asi 45 korun. Hned, jak jsem odešel, přijelo auto s majáčkem (bez zapnutý houkačky, jen světlo, abych to nedramatizoval) a dva chlápci v reflexních vestách parakotoulem před projíždějící tramvají naběhli k parkovacímu automatu a začali ho rozdělávat a opravovat.
  3. Musim po sobě dvakrát splachovat a čurat v sedě.