Jakub König

Když jsem se dneska kolem poledne vracel z rozhlasu přes Vltavskou, chvíli jsem čekal na zpožděnou tramvaj a když nejela, vyrazil jsem pěšky. A jak tak přicházím na Strossmayerák, vidím, jak se před DMkem mezi autama krčí holka, nebo paní spíš, stažený kalhoty a mocně domočuje do proluky. když jsem si jí všiml, zrovna se zvedala a nejistě vyrazila napříč náměstím tak, že se její dráha zdála protnout s tou mou, nejspíš, aby se mne rovnou na něco přeptala. děsně se mi nechtělo se s ní dávat do hovoru, jemně jsem přitáhl kormidlo, zpomalil a nechal dámu proplout za dalšími dobrodružstvími.
Do poledního jasu se odkudsi ozývala tajemná starodávná melodie a jak jsem se rozhlédl pořádně, všiml jsem si, že spousta lidí na náměstí je úplně sjetejch, nebo opilejch, nebo oboje. Skoro každá skupinka jako by přehrávala nějaký mikrodrama, támhle parta naspeedovanejch borců obhlíží terén, tady se dva úplně vymlácení pánové s laskavými úsměvy navzájem snaží podpořit při vstávání z lavičky, tu mne intenzivně pozoruje zarostlej dredař s temnejma divokejma očima. a do toho ta zvláštní melodie sílí, je jako ze snu, nebo pod vodou, trochu mi přijde známá a trochu, jako bych ji slyšel poprvý. a když se rozhlídnu ještě pozorněji, přes tramvajové koleje před Antonínovou pekárnou stojí starej pán s flašinetem a ta písnička, kterou hraje, je To byl ten slavný den, kdy k nám byl zaveden… ale celý to je takový smutný, zamlžený, psychedelicky mázlý. Jako by se celej Strossmayerák propadl do nějakýho náhlýho zakletí, jako bych procházel bublinou jinýho času a jinýho vesmíru…

a pak jsem přešel Dukelských hrdinů a kouzlo bylo pryč. jak jsem stoupal Miladou Horákovou, poslední zbytky snů ze mne opadávaly a odplouvaly a když jsem dorazil na Letenské náměstí, už jsem byl zase v čase a vesmíru, kterej znám.

je 2:11 v noci a já zrovna dopsal text pro zítřejší, teda vlastně dnešní, ranní natáčení Sedmého nebe na Vltavě. ne, že bych všechen čas před tím proflákal, naopak, byly to nabitý dny, tejdny a měsíce… a to se do nich schoval tejden na Portáši na konci dubna a tejden na dovolený na chalupě na Vrátenském vrchu kousek od Doks a Kokořínskejch dolů.
Taky se mi povedlo v sobotu 4. 7. úspěšně odfacilitovat svoje malý/velký Maitri dejchání a před tím stihnout spoustu asistencí, poslední část výcviku je docela intenzivní. Hodně povinností, adekvátně jakože, ale dost. Všechno to běží a nějak zázračně navazuje jedno na druhý, většinou. Taky se to samosebou často překrejvá. Hlavně pod tím vším pořád běží malování, hraní, příprava na koncert 1. 8. na Besedě u Bigbítu, kterej natáčí ČT, minikoncerty v atelieru, vydělávání peněz.
A pak čas, kterej máme možnost trávit spolu s holkama. Maruška je neuvěřitelná, Jula je neuvěřitelná. Opravdoví lidi. Na některejch fotkách z dětství musíme koukat na rok, abychom poznali, jestli to miminko je jedna, nebo druhá. Ale teď už je každá tak svoje a jiná. A zároveň, jak se maj rády a Jula Marušku má celej život za vzor, jak maj nás dva s Mášou za rodiče, jsou si v něčem podobný tuze.
Máša je taky neuvěřitelná taky. Zrovna včera (teda vlastně převčírem) jsme spolu asistovali na Maitri v Pardubicích a bylo úžasný, vidět ji během práce s lidma, během celýho dejchání v roli „provázející“(což je nejbližší překlad slova facilitátor, ke kterýmu jsem se zatim dopracoval).
Ve středu jsme hráli s Hvězdama koncert v Týně nad Vltavou a bylo to silný a krásný a rychle to uteklo. pořád se něco děje.
žádný flákání se nekoná.
jsem utahanej jak pes. zejtra, teda vlastně dneska, mám ale hlavně to natáčení v rozhlase a pak samosebou taky musím něco popracovat a vymyslet jak a dokončit a začít… ale jinak budeme hlavně s holkama a budem odpočívat a nikam se nebudem přepravovat a moc se na to těšim.
je 2:34
jdu spat
dobrou
konec hlášení.

od posledního příspěvku, kterej jsem si poznamenal v pauze o našem dýchacím výcviku, jsem stihl hrát hudbu na jedné báječné asistenci, odehrál jsem taky dva koncerty, jeden na cenách Apollo a druhej u Mejly v novym baru Cíl.
Apollo bylo poznamenaný velkým klubem a málo lidma, stejně jako dvacetiminutovým setem, což je akorát tak málo, aby se člověk rozehrál a akorát moc, aby to utáh na kouzlu překvapení. bojoval jsem tedy, ale docela statečně.
Cenu Apollo jsem ani po šesté nevyhrál.

V Cíli to naopak bylo jako v pokojíčku, domácký, večírkový, moc pěkný hraní, nakonec jsem jel domů s Tondou a Leknínou taxíkem. pan taxikář lítával jako pilot, povídal nám, že dokonce s takovým letadlem, jako visí na Technickým muzeu na konci Ovenecký.
To jsou životy a historie.

Taky jsem nahrál osmý Sedmý nebe pro Českej rozhlas Vltava.

Úkolů mám, že i když jich odbavuju každej den požehnaně, pořád se mi jich spousta drží před nosem. Dny jsou plný, v noci se teď často dostávám do postele v čas a spím tvrdě a hluboce až do rána.

Moje chytré hodinky se sice pokaždé vytasí s nějakým grafem, který to rozporuje. Ale jak spím, tak spím. A jelikož se pomalu blíží můj čas, dočistím si zuby u Peaky Blinders, na který jsem na svý starý kolena, kolena, Štěpáne, začal koukat… a půjdu spat.

dobrou

ako obvykle se mi první odpoledne výcviku stejská po holkách. Každou chvíli se mi v hlavě objeví nějakej zneklidňující scénář, nádech, výdech, pustit to, nezasekávat se, uvolnit se, nechat to bejt. 

A tak mockrát. Vždycky se tu ten neklid objeví, vždycky tu s ním ty čtyři dny pracuju, zejtra to bude lepší a pozejtří už se na ně začnu těšit. A pak přijedeme navečer do Lípy, vyzvednout je od maminky… a ony nás zavalej dotazama a požadavkama a souhlasama a nesouhlasama a brzo mi ta jejich energie poleze i z uší a budu toužit po chvilce klidu. Nejlíp, když budou všechny tři spát v bezpečí v posteli a já budu ještě chvilku v parádním pokoji něco malovat nebo psát. Všechnu lásku pěkně nablízku.

Kdo by to byl řekl, Jakube, že budeš takovej choulostivej a přecitlivělej tatínek? 

Asi každej, kdo tě nějakej čas zná. 

Tvůj vlastní tatínek by si to jistě tipnul. Hned jsem si ho představil, jak se usmívá do fousů.  

Ráno jsem se probudil a myslel na stáří. Jak spím v embryonální poloze, kolena mám položená na sobě a k ránu mě budí, že mne to spodní bolí. Když se přehodím, za chvíli se ozve to druhé. A pak se přidají paty. 

Proč paty?

Těžko říct.

Nad ránem Jula přelezla od maminky spící Marušku a přitulila se ke mně. Spali jsme tak asi dvě hodinky. I s mými koleny a patami. 

Pak zase přelezla Marušku a zakutala se k mamince. Byl to krásnej moment, ke kterýmu se vracim celej den.

Odvezl jsem děvčata do Lípy, vzali jsme i Myshku, která se vracela z večírku s lidmi z práce. 

Taky jsme včera měli s Mášou sraz s lidmi z práce, z Boomerangu, odkud jsme pryč už dobrých deset let, vlastně víc, to to letí. Bylo hezký všechny vidět a bylo to úplně, jako kdyby to bylo tehdy, všichni jsme v něčem stejní, v něčem úplně vtipně a strašidelně stejní, jako tehdy. Mohli bychom si pronajmout kancl a chodit do něj a víst ty samý řeči, jako tehdá.

Když jsem vyrazil zpátky z Lípy, blikla mi párkrát kontrolka baterie. A pak se rozsvítila a když jsem přijížděl do Mělníka, přidalo se ABS a pak se roszvítil motor a pak zhasly všechny kontrolky a já poprvé zastavil a vytáhl vestu a trojúhelník, zkontroloval kabely k baterce, vypnul a zapnul, sbalil trojúhelník a vyrazil dál, abych asi za deset minut stavěl na pumpě za stejnejch podmínek.

Do Vinoře mne odvezla odtahovka, pán, asi tak o deset let mladší, než já, si pouštěl ve voze nějaký metalový rádio, do řeči jsme se dali až těsně před Prahou. Sympaťák. Auto jsme složili na parkovišti a já šel na autobus.

Všechny plány na nedělní vyzvednutí děvčat a kus následujícího tejdne pozpřeházený, vůbec ještě nejsem ve stavu do toho začít nahlížet. Ale nic, co by se nedalo zvládnout.

Jako se dalo zvládnout ukočírovat Jeřabku, zavolat odtahovku, domluvit se na pojišťovně. Jako se nakonec dá zvládnout každá z těch nečekanejch drobnejch nebo větších překážek, který ve skutečnosti nejsou vlastně překážky, ale život, běžnej, skutečnej, špidlatej a často nepohodlnej život, plnej, krásnej a požehnanej zároveň.

Je velkej pátek.

Vracim se svátečníma busem, metrem a tramvají domů. Jak to tak bejvá, tuze se mi stejská po holkách. A zároveň jsem extrémně vděčnej, že nám auto nekleklo s holkama na palubě cestou do Lípy. Jéje. Celý by to bylo ještě dobrodružnější a praštěnější.
Připadám si, i vzhledem k posledním pár tejdnům, jako postava v nějaký komedii. Spíš teda od Cohenů, než od Hřebejka. 

Asi nezbude, než si to začít užívat.

tolik se toho stalo

před měsícem mi skončil marihuanový sabatus(asi myslim sabatikus), ale ještě dalších pár dní jsem si počkal, než jsem, před koncertem Lenky Dusilový, dal prvních pár prásků z bluntu, co jsem si ubalil dva měsíce zpátky před začátkem odstávky a nestihl vykouřit.

ještě před tím jsem absolvoval tour

– Šumperk, kde jsem instaloval výstavu a odehrál na divukrásné vernisáži, kde úplně všechno klaplo. O den později mě ještě vzal Jirka a Jan z Kabaretu doktora Caligariho za Petrem Válkem a pak jsem jel na

– Vsetín, respektive faru v Leskovci, kde toho klapla půlka, ale stejnak to bylo super. Zlobila hlavně elektrika, což ale zase umožnilo stihnout koncert i Danovi s Lenkou z Portáše, nakonec jsem desku pokřtil nejen s tatínkem ale i s maminkou hlavního křtěnce, Martina Čmelíka. A pak jsem, kolem jedenáctý, sedl do auta a jel dvě a půl hodiny mlhou až na Vysočinu, protože mne ráno čekala

– asistence na dýchání na mužské skupině. Spal jsem pár hodin, ale ve chvíli, kdy jsem se v téhle části plánu dostal až sem, jsem byl předchozími radostnými událostmi nabitý a v dobré náladě. A když jsem pak, zatímco z velkejch repráků zněly hluboký bubny a celá ta neuvěřitelná událost se rozjížděla, klečel na dřevěný podlaze, přišel jsem si tak moc na správnym místě a ve správnej čas, že bych si vejsk.

a pak jsem hlubokou mlhou jel, někdy v půl jedenácté, na Prahu, za holkama. To byla taková mlha!

pak byla děvčata na střídačku nemocná, vlastně všechna tři. Snažili jsme se s Mášou trochu prostřídat, ale práce a povinností je pořád přebytek, takže i doma se pak často snažíme něco dělat, případně se vzdělávat v oblasti výcviku, jelikož některem z nás už trochu jakože přihořívá koudel. únor bejvá tradičně náročnej energeticky, emočně i finančně, což ten letošní potvrdil. Ještě, že už je březen.

další výstavu jsem otevřel v Děčíně týden po té Šumperské. Kavárnu Plezír Kolektiv otevřela Zuzka, sestra Ondry Mataje, program jí tam pořádá do Děčína přestěhovaný hodný obr Walda. A tak to bylo celý zase super. Cestou tam jsem poslouchal velkej rozhovor s Lenkou Dusilovou a Honzou Vedralem pro Headliner. A bylo to moc hezký a mezery doplňující. A hraní bylo taky moc hezký, mám to moc rád, to hraní.

ostatně pak byl ten Lenčin koncert a ten byl úžasnej.

A pak začaly premiéry Uranovejch legend. A ty se taky moc povedly. Včetně cest s režisérem Janem Dufkem, předstartovní nervozity producenta Rudy Živce, oslnivýho moderátorskýho výstupu Jirky Gottliebera v Lípě i Novym Boru. V Praze, kam jsem vzal Mášu, moderoval Petr Vizina a k mýmu překvapení i tam Ruda přivezl výstavu obrázků, co jsem pro film maloval. Film samotnej mě bavil i třikrát po sobě a to už jsem ho párkrát viděl. Což považuju celkem za dobrý znamení.

natočili jsme s Lindou velkej kus klipu k písničce plán. Ve vymrzlých kulisách dvou představení divadla Pomezí, Karavany a Climaxu. Když jsme začínali, všiml jsem si na Facebooku, že Andělé vypustili užší nominace, do kterejch jsme se neprobojovali. Přišlo mi to v pořádku a natáčeli jsme, jak vzteklí.

po večerech jsme s Mášou dali dohromady společnej playlist na výcvikové Maitri dýchání, kde jsme společně hráli minulý víkend. Dalo nám to dost práce, spoustu společnejch hodin vybírání a jemnýho ladění, hodně samostudia… během února to všechno byly právě hodiny, kdy jsme potřebovali spíš úplně vypnout, nebo bejt jako dva blízký lidi společně na večeři… místo toho jsme se ale v atelieru nad dosluhujícíma elektrokamínkama dohadovali, jestli je tahle písnička moc, nebo málo… a jestli, tak do který čakry patří.
ale hraní pro naše dýchající spolužáky dopadlo krásně a všichni byli spokojený a já si zase řikal, Jakube, Jakube, tady a takhle seš správně, hraní je super…

a hraní bylo super a stejnej pocit dobrýho místa jsem měl i v Šemanovicích teď, v pátek 6. března, kdy jsme po dlouhý době hráli s celou kapelou. Jako když se to celý nadechne. Já je mám tak rád, ty svý spoluhráče. A spolužáky. Rodinu. Úplně cejtim tu plnost a intenzitu společný blízkosti. Důvěru. Laskavost.

Stačí otevřít jakejkoli spravodajskej server a hned mne to přepíná zpátky. Neni to snadný jaro. Jsem unavenej a snadno naskakuju na různý poraženecký nálady. Opakovaný otázky a pochybnosti o smyslu a opakovaný zážitky, který mi ho zvědomujou a připomínaj.

venku startuje jaro. Všechno se mění, slunce se vrací. Volá mi Jan Burian.

jde to. Tak nějak krok za krokem, kus po kousku. Není to nejsnadnější období, ale ani to neni žádná výjimečná haluz. Jen udržování, držení, podpora, plánování, přeplánovávání. Ups and downs.

před vánocema jsme dokončili po několika měsících práce videoklip Zprávy. Osobně si myslim, že je úžasnej, mám ale pochopitelně sklon, nadšeně se radovat ze všeho, co se povede dotáhnout. Pro mne je důležitý, že se mi povedlo zachytit a ztvárnit, obrazem i hudbou, moment, kdy se ti při Maitri dýchání, nebo jiný podobný práci, otevře vědomí. A zároveň, o necelou minutu později, opačnej extrém. Kdy se mi srdce sevře jako pěst v důsledku vnitřního nesouhlasu s tím, co prožívám a na co se dívám. Je to trochu surový, ale zabalil jsem to do laskavýho rámce zdánlivýho bezpečí atelieru, kde video začíná i končí.

Loni jsem si pochvaloval, jak se mi povedlo před Vánoci díky koncertům v atelieru a taky díky obrovskýmu štěstí vydělat dostatek, abychom Vánoce a konec roku zvládli s přehledem. Letos to zase bylo o kus náročnější. Jednak jsem trochu vyždímanej po vydání desky, jednak se hned několik kamarádů rozhodnutých “nakoupit” před vánoci, rozhodlo “nakoupit” až někdy po novým roce, jednak jsem se za předchozí rok neposunul na žebříčku nejžádanějších výtvarných a hudebních umělců neposunul zdaleka o tolik, kolik jsem si představoval. Je to boj. Je to pořád boj. A já se před svátkama cejtil omlácenej, pobouchanej a tak upřímně vyčerpanej, až to bylo legrační.

pojí se s tím pochopitelně celá hromada nezvaných i když pochopitelných obsahů a odvěkých obav z vlastní nedostatečnosti, pocity neúspěchu, selhání, studu a obav. Tradiční koktejl. Pořád je to ale otrava tohle hořký pití usrkávat. Co mi pomáhá nejvíc je samotná práce. Malování, skládání hudby, asistence na Maitri, do školy, ze školy, na bicí… a samosebou taky čas s Mášou a oběma holčičkami.

prvního ledna jsme navíc zjistili, že nám odněkud do bytu “foukly saze”, kolem elektrickýho kotle v koupelně jsme měli mastnou vrstvičku černý špíny. Což nás docela vystrašilo. Máša s Jindřiškou vypulírovaly celej byt, půjčil jsem čističku vzduchu a teď srdnatě čistíme, co to dá. Zatim to vypadá dobře, o původu fouknutí nám to však neprozradilo nic. Tak zůstáváme pozorní a čistička zapnutá.

od 9. 1. jsem si naordinoval měsíc bez marihuany. Od doby, co jsem před 9 lety přestal pít, jsem toho moc nenaabstinoval a tak mne začalo zajímat, jak vystoupit z pocitu závislosti na uvolnění a klidu, kterej mi sofistikovaný pokuřovàní mé milé byliny přinaší.
trochu to kouše kolem žaludku. První dva tři dny byly opravdu nepříjemný, úzkost, podrážděnost a pocit, že jsem se elegantně střelil do nohy, kterà mi pomáhá všechno to napětí, únavu a obavy ustát. Teď v den číslo 6 cejtim naopak velkou vlnu vnitřní radosti z toho, že ač křehčí, stojim rovně. A vnímám, že síla, pramenící z neuhejbáni a neutíkání před nepohodlím, mi dělà dobře. Jak bychom řekli se spolužáky z Maitri výcviku s pochechtàváním, je to velký učeni. Veeeelký učení. Na malém prostoru vlastní hlavy a srdce.

včera jsem ještě brzy ráno odvezl maminku z Český Lípy na operaci oka do Mladý Boleslavi. Vyjižděli jsme sněhovou kalamitou kolem pátý a před desátou už jsme byli zpátky. Oproti očekávání máma na oko vidí a tak jsem ji zanechal v laskavý péči bratra Technaře a vrátil se do Prahy za rodinou. Kromě moc hezkýho povídàní po cestě tam i zpět mi utkvěl moment, kdy kocourovi Mikešovi po návratu povídá, jak se tři měsíce bála zbytečně. A teď to má za sebou. Tak byla ráda. I já jsem byl rád. Bylo by krásný, kdyby se maminky, děti ani tatínci tohohle světa nemuseli tolik bát.

a s timhle neskromným přáním se pro dnešek rozloučím. A jdu zase malovat.

krásný dny všem

Zmiňoval jsem už, že se Marka moc dobře rozehrála na bicí? Jistě.
Nicméně. Učitel je nadšenej, já jsem nadšenej. Všichni jsou šťastný. A Maruška objevuje, že si může zahrát ledasco… když bude chtít.
Hraje s velkým nasazením, zpívá si u toho polohlasem oblíbený pasáže a jak hraje celým tělem, připomíná to něčim tanec. Jsem uchvácenej.

Mohla by ji bavit Aurora, uvědomil jsem si nedávno. Jednak jsme ji s Mášou poslouchali tehdy, když jsme se vraceli z Portugalska, takže to byla i jedna z prvních hudeb Maruščiných…
Pamatuju si hlavně několik kilometrů dlouhé rovné klesání, čerstvě ve Francii, které začínalo na slunci s výhledem na moře mraků hluboko pod náma. A pak jsme do těch mraků zahučeli, Máša pospávala a nás čekal celý den jízdy a pak ještě další dva, než jsme dojeli do Mariánských Lázní… a v tom klesání hrála první deska Aurory.
Nedávno jsem někde viděl video z jejího živýho vystoupení a uvědomil si, jak mi dělá dobře, dívat se někoho, kdo je při zpívání tak uvolněnej a zároveň pevnej, ve všem tom švitoření, ve všem tom nasazení, je to pořád soustředěný, jasný. znovu mi to zaimponovalo.

Pusil jsem si párkrát tu první desku (All My Demons …), některý písničky už mě nebavěj vůbec. Jiný pořád moc. Pak jsem ji pustil Marušce s Julou a přišlo mi, že je to obě baví dost. Alspoň teda jedno, dvě videa si pustit nechaj.
Pak chtěla Maruška pustit tu holku, co jede v autě, který bolej zuby a pak jí je vrtá gorila a v muzeu spí ten její kluk a ona tam dá bombu.

Stačí říct, mladá dámo. Stačí říct.

děje se toho spousta

vyšla deska Astronauti a vychází teď o ní články a recenze. Zatím povětšinou velmi dobré. Včera se prodal poslední ze tří astronautských obrazů na plátně, které ještě nedávno zbývaly. Na poslední chvíli se tak zase otočil zdánlivě neodvratnej závěr mý umělecký kariéry. Sám jsem z toho přkvapenej, příjemně překvapenej. Velký učení, tohle setrvávání v důvěře.

Měli jsme třetí letošní setkání Maitri výcviku. Bylo to úžasný a obohacující. Po velkým výpadku způsobeným děním kolem desky se zase zapojuju do studia. A zbejvá mi toho mega, ale nepropadám panice. Jednu asistenci už mám dokonce za sebou a bylo to super. Moc se těšim na další.

Na oslavě narozenin Dana Svátka jsem se po mnoha letech míjení seznámil s Josefem Formánkem, dýmali jsme na verandě podniku Zrnko a drobek a povídali si a bylo to bájo.

Byl jsem u Čestmíra Strakatého, celý uřícený, unavený a nahrbený, přijdu si tam jak nějakej starší chlápek v teplákovce, ale rozhovor to byl parádní a snadno se dá najít a poslechnout.

Všechny tři křtěcí koncerty, v Ústí, v Praze i v Brně, byly kolosální, každej jiným způsobem. Výživný, náročný a krásný.

Emočně je to tyhle dny, kdy cejtim velikánskou únavu po našlapaným říjnu co přišel po narvaným září, dost nahoru a dolů. Sotva dočtu skvělou recenzi, už zas padá energie dolů, protože bych vnitřně po vší tý práci potřeboval víc a houšť. Sám jsem překvapenej, jak moc to se mnou hejbe. snažim se bejt pružnej, otevřenej a laskavej.
někdy mám ale dojem, že to všechno zkrátka dohromady udržet nejde a tak mi to ujíždí na všechny strany.

za třičtvrtě hodinky se vydávám na Vysočinu na vlastní dejchání, který jsem si tentokrát dopřál sám pro sebe. jako podporu, odměnu a možnost propojení se vší tou enegií, která se zdá na dosah. a přesto po ní někdy uprostřed dne hrabu jako tonoucí po pověstným stéblu. samosebou se mi nikam nechce, seděl bych doma a snažil se nějak odpočívat, což mi taky nejde, snažil bych se nějak uklidnit ten neklid kolem žaludku a najít moment klidu ve všem tom mumraji rodiny s dvěma malými holčičkami. Takže je super, že jedu.

Holčičky, když už jsem je zmínil, jsou nejsladší. Maruška skvěle hraje na bicí, uplne se do toho díky hraní písniček z K-Pop Demon Hunters propadla a pan učitel i tatínek jsou nadšení… hlavně teda Maruška je. Je chytrá, krásná a neuvěřitelně výtvrně šikovná. Převčírem si měla do školy vymyslet básničku a vymrkla ji jak nic, ani o tom příliš nedumala.
Jula objevuje svoji lví sílu. Nedávno jsem dorazil domů a ona jen lítala z jedné strany místnosti na druhou a ultrazvukově pištěla. Zuřivě se dožaduje svých skutečných i domnělých práv, dovede se rozčertit a za chvilku už se štosuje na mazlení. Usínání s těmihle dvěma holčičkami je totální štěstí, největší klid a jeden z nejhmatatelnějších symbolů rodičovský lásky a požehnání.

Žiju opravdu barevnej, plnokrevnej a dobrodružnej život. Tak jsem si to nějak přál, když jsem byl malej, i když do takových letových hladin jsem nikdy nedohlíd. Děkuju za ty dary.

hráli jsme v Kutný Hoře

děvčata ráno vstávala brzy, takže když jsem, těsně před polednem, vyjížděl, měl jsem pocitově tak třetí… ve tři jsme začínali hrát na náměstí s výhledem na sv. Jakuba, cesta autem Jeřabinou utekla rychle a během ní se čas tak nějak srovnal. Aby se na místě hned zase rozběhl nelineárně, najednou jsme bzučeli, chci říct zvučili, pak hráli, to byly ty tři hodiny, pak čtyři, to jsme končili, v šatně trochu vzorně nachystanýho občerstvení a zase zpátky sluncem ku Praze. Dorazil jsem v sedm. V devět šla spát naše prvorozená jako poslední z děvčat. A teď je čtvrt na dvě a jdu spát i já.

Dobrej den, dobrý hraní, moc prima setkàní s mejma a tuze hezkej večer doma. Dobrou noc