Tak děvčata jsou zase doma. Nakonec se plány vyvrbily jinak, jak se ukázalo, když jsem se vracel od Majka pěkně ostříhaný.
silného děda Jindřicha pustí z Karláku před druhou operací… a tady se dostávám k tomu, že minulý čtvrtek odvezli Jindřicha na Karlák, protože měl slabou mrtvici. Podle všeho se všechno vyvíjí hezky, dobře se uzdravuje a prospívá. Taky mu naplánovali operaci na zprůchodnění cév… ale ta bude asi až později a teď je natolik fit, že si ho můžem vzít na rekonvalescenci k nám domů. Vyklízel jsem proto dneska hlavně celej pokojíček a i když jsem všechno zrušil a šel až na večernî rozhovor s Kvietah a cestou vyhodil 4 velký tašky bordelu… na pokojíčku to v momentální rozestavěnosti neni příliš znát. Ve skutečnosti ale už mám většinu hotovou a zejtra to jen doklepnu. a teď jdu spat, protože Maruška kašle a tak zase spíme v obýváku. Lehl jsem si k ní, přitulila se a během půl minuty usnula. Ještě další půl hodinku jsem ji hladil po zádech a intenzivně se radoval, že už je mám doma. všude je tma. Všechny holky spěj. I kočka Placka. Jdu taky. Jak už jsem ostatně zmiňoval.
Jediná výhoda zaměstnání? Když zrovna nemáte práci… Můžete psát blog
By mohl bejt strip s Anjelem. Jak jsem ho teď začal sprejovat na barevný plátna, znova jsem začal přemejšlet o některejch situacích nebo výpovědí rovnou ve formě stripů. a příjemný je, že spousta frustrací současného moderdního člověka, na který jsem v době aktivního vytváření andělskejch komiksů před ehm, dvaceti lety, ještě ani nedohlíd, se dá odfiltrovat tak, že z nich udělám obrázkovej vtip. aspoň ve svý hlavě.
Největší výhoda zaměstnání je teda vlastně ten fakt, že ti někdo platí i za čas, kdy můžeš mezi jednotlivejma pracovníma úkolama přemejšlet o svejch věcech, nebo psát svoje věci, natáčet na chodbě T-Mobilu přirozený echo do minihudeb k audioknihám. když se teď rozhoduju, jestli půjdu dořešit administrativu, zpracovat a odeslat jeden z mnoha „jen“ dotazů, malovat, nebo si hrát či venčit naše dvě báječné dcerky, nebo aspoň tu jednu, potažmo dokonce dát pár letmých polibků svě sličné ženě, nebo jestli pudu psát blog, blog málokdy vyhraje. a pak na něj písu takovýhle dlouhatánský věty.
holky včera odjely do Brna. je to vždycky rachot, když odjížděj, ale to byl i jen s Maruškou, přišlo mi, že to umíme líp a líp a ten včerejší odjezd se obešel bez slziček a rozčilování. jen jsem si teda trochu ubrekl na schodech když jsem se vracel z mávání z ulice. což mne rozčílilo. nevadí. haha.
převčírem jsme měli hlídání a byli jsmes Mášou na Björk. Byl to obrovskej zážitek, koncert a divadelní představení, všechno intimní a velikánský, promyšlený i spontánní, veice osobní v tom obrovským prostoru. byl jsem okouzlenej a navíc nám udělalo moc dobře, jít k hale kus pěšky z domova přes Vltavskou a tamní zrekonstruovaný skejťácký podchody a podél řeky a pak i přes tu parádní lávku HolKu a to prosim i zpátky, kdy byla rozsvícená. Dohromady s paní Bj“ork skutečně mimořádnej večer. Julinka babičce doma docela řvala, ale pak to přes zeď uslyšela Jindřiška a přišla a toho našeho štucláka uspala. Taky se ten den vrátil z Aljašky brácha technař. A je tu babí léto a podzim.
Včera jsem měl v plánu volnej den a krátkou schůzku s Honzou Chramostou k natáčení druhýho klipu. A pak procházku s Lindou, která mi pomáhá s natočením promo videa k desce. Teda pomáhá s natočením. Natočí ho. A tím mi pomáhá. Nakonec jsem z domova odběhl v půl dvanácté dopoledne a vrátil se v deset večer. Vymysleli jsme toho a natočili a nachodili fůru. Mý hodinky a jejich krokoměr řičely nadšením.
Dneska mne čeká: – Zavolat mámě a bratrovi technařovi – Jít k Majkovi the barberovi, jelikož ve středu fotíme s Mášou fotky do časopisu, ve čtvrtek hrajeme v Olomouci a v pátek brzo ráno jdeme s Honzou Chramostou do Snídaně s Novou. Což je teda taky věc, kterou zažiju poprvý. Taky ten den vyjde deska Hvězdy. A celý to začne oficiálně. – Odpoledne mne čekají nějaká ta „jen“ (napsat širší anotaci ke koncertům, napsat do Za školou informace o výtvarníkovi a výstavě, namluvit a sestříhat spot na R1, poslat konečně faktury) – malovat a malovat a malovat. čekají mne ještě dodělat dva velký obrazy k Hvězdám. a pak bych taky chtěl udělat nějaký plátna s Anjelem. vyfotit je. a pokračovat v malování. – večer mám rozhovor v Bio Oko do FULL MOONu s Magdalenou, která kromě toho, že píše o hudbě, taky hudbu hraje jako Kvietah. Teď dodělává druhou desku, některý písničky z tý první mne bavily moc a tak jsem si jí začal všímat. Myslim, že to dělaj ve FM dobře, když nechávaj dělat rozhovory navzájem mezi hudebníkama, který se třeba neznaj příliš a přitom k sobě maj blízko. Viz dva rozhovory, který jsme na střídačku vedli s Honzou Ficem ve FM a UniJazzu.
– malovat, malovat a poslouchat hudbu a audioknihy… – taky bych chtěl trochu poještěřit, že… včera, než jsem uplně odpadl, jsem si pustil 3000 let touhy s Tildou Swinton a Idrisem Elbou, celé to natočil Frank Miller?, co natočil prvního a posledního Mad Maxe… moc pěkný víření barev, romantickej film, zajímavě nahlídnutej, jsem zvědavej… tak to bych dneska moh zvládnout dokoukat. panečku. aktivní život i ve stáří. haha.
Aid Kid oslavil ve středu deset let a Ondra Mikula třicet. na pár hodin jsem se stavil v Café v Lese. bylo milý po dlouhý době vidět celou tu party partu, všechny ty parádní lidi, co se s nima posledních pár let vídám primárně virtuálně. moc se mi líbily sety všech, co jsem neprokecal nahoře, dné, Toma Havlena a nejvíc Ondrův, do kterýho se přidala Nivva, jejíž Sirens mi teď hrajou v hlavě.
Zejtra se holky zase vracej. Je to zvláštní čas, kterej se snažim naplnit prací. Jednak, abych pak na ně měl co nejvíc času, až tu budou. Abych tu moh taky bejt. A jednak, protože mi chyběj. Najednou mi chybí ten cvrkot a pohyb. Ty neustálý otázky. A táto? Nejlepší.
Nejlepší a nejkrásnější čas. Každej den si to znova a znova uvědomuju. Je to požehnání. děkuju
Konec srpna, to je taková neděle roku. Všichni už cejtěj, že léto zase uteklo rychleji, než jsme si ho stihli užít. Pořád bylo moc mokro, nebo moc horko.
a teď je září. Třetího září brzo ráno, jedna hodina. Před chvilkou jsem se vrátil z Děčína, kde jsem měl koncert a vernisáž výstavy při příležitosti otevření staronovýho prostoru. Byl to krásnej koncert a výstava a akce, setkání s dávnými kamarády… a to mne ještě další lákali z konkurenční akce, kde byli všichni, co nebyli na výstavě a koncertě. Ale už jsem byl po celém tom dni úplně vyřízený. A tak jsem naložil věci a Martina mne odvezla během další hodiny a půl až před dům. A teď tu jsem, unavenej a spokojenej. Jako v té písničce o kašmíru. děkuju a dobrou noc
už jen tejden, necelej tejden… a singl Hvězdy i s klipem půjdou ven.
pod oknama nám už hodnou chvíli pořvává pomalu se přeskupující tlupička sobotních opilců, kokrhavě jásající do brzkýho nedělního rána
Minulej tejden jsme plánovali odjet do Kutný Hory, nakonec ale všechna děvčata onemocněla a tak jsme zůstali doma. Do čtvrtka jsem se stal takovou přirozenou družicí těch mých žen a v různě velkých kruzích putoval po bytě. Venku zuřila výheň. Pořídil jsem druhej větrák. Docela to pomohlo.
Na kus lepenky jsem namaloval anděla, kterej vznikl na předchůdci tohohle blogu, jářku, před dvaceti lety. Namaloval jsem ho tak, aby se vešel na plátno 60×20. A když jsem ho měl namalovanýho, půjčila mi Máša skalpel a já se ve čtvrtek večer pustil do vyřezávání. To nebude fungovat, předpokládal jsem. Ale řezal a řezal a bylo to, jako všechna tahle rukodělná práce, bezva.
V pátek ráno jsme vyrazili s Kittchenem na festival Mikulove. Bylo vražedný vedro a v Mikulově mi přišlo, že je vzduch jako teplej med. Skoro v něm nešlo chodit. Přesto jsme vyrazili na krátkou prochajdu z areálu do ubytování, prodchnutýho vinařskou kulturou. Kurkumou, brácho. Vinařskou kurkumou. Přes kozí hrádek lesní pěšinou. A pak i na ledovou kávu do kavárny. Vyfotily se se mnou dvě dámy kolem pětapadesáti, které se moc těšily na večer. A potkali jsme úplně uřícenou rodinu Bláhovcovic. I ti se těšili, všichni jsme se těšili na večer.
Celej den jsme se s Lindou na několikrát vraceli k tomu, jakej to má smysl, jet v takovej horkej den přes půlku republiky na festival, kde pak hraješ hodinu. Co hodinu. Tady dokonce 45 minut. A to počítej, povidá Linda. že ráno vyrážíme v deset, hrajeme v deset, přespáváme, druhej den tři hodiny jedem zpátky… To je děsnejch hodin a kilometrů a lidí, kvůli 45 minutám. A je pravda, že když jsme stáli připravený na pódiu a zatímco bychom ještě určitě čtvrt hodinky potřebovali zvučit, moderátor nás už uváděl a po těch 12 hodinách cesty a příprav najednou všichni strašně spěchali a ve výsledku nám na zvukovku ani ta slíbená půlhodinka neklapla, je pravda, že jsem si říkal: Tyjo. A na to hlavní je nakonec nejmíň času. A to jsme byli nachystaní předem…
Jenže i tak se koncet povedl. Nebo alespoň mně se hrálo moc dobře, Aid Kidovi vyloženě debilně, lidi ale vypadali hodně spokojeně a já měl silnej dojem propojení a naplnění svý potřeby hraní. Po koncertě jsem strašně chtěl ještě nějak pařit, ale už jsem byl tak unavenej, že jsme se nakonec vyšantročili a kolem Kozího hrádku to vzali na ubytování, kde jsem usnul, ještě než ostatní dopovídali a zhasli. Ráno tři hodinky dom. A bylo. Doma jsem vystřídal unavenou Mášu. A večer, když všichni usnuli, se vrátil k vyřezávání do kartonu.
V neděli se mi povedlo dokončit šablonu. Zkusmo jsem si připravil podklady na tři plátna… a pak šablonu nasprejoval… A ono to zafungovalo. Vypadá to, zase teda podle mýho, parádně. Starej známej legendární Anjel v kombinaci malby a spreje. Docela mu to sluší.
Včera jsem k první devítce Andělů udělal texty. A dneska už jsou 4 pryč, u dalšího se rozhodujou hned dva kupci a pár lidí si objednalo svýho Anjela s jiným textem… Až mne to zaskočilo. Jak pěkně to vypadá. A jak rychle mizej.
Do toho dotahujem desku. Dneska jsem měl po Zoomu rozhovor s Martinem Kyšperksým z Proglasu, dopisuju různé anotace a odpovídám zatím spíš na drobný dotazy. A s Honzou Chramostou jsme v neděli večír dostříhali klip k Hvězdám, k jehož báječnýmu natáčení jsem se ještě nedostal. Teda k vyprávění o tom báječným natáčení. Uvidím, jak se mi to vejde do programu zejtra. Dny nejsou nafukovací. Pamatuj!
Dny nejsou nafukovací.
Příští pátek půjde klip i singl ven. A všechno začně zase o kus víc.
Julinka problinkala celou noc, uspal a uložil ke spící Máše jsem ji až k páté ráno. A u paní doktorky se ukázalo, že Marušce se rozjíždí angína a Julinka má teplotu, do toho se udělalo blbě i Máše… a tak jsem náš plánovaný výlet do Kutné Hory, do ubytování, které nám laskavě nabídla moje dávná kamarádka z Famu, Marta, zrušil. Po pár hodinách spánku se tak legračně blomcám po bytě s kňourající Julou v mandooce, z telefonu poslouchám hubu a audioknihy. A mám tu klidnou odpočinkovou neděli. Hahaha.
v pondělí mi bylo blbě. Jako kdybych měl kocovinu, žaludek na vodě, obří únava. Po návratu z města jsem si šel lehnout, i abychom večer zvládli s Matezem a Vlastíkem další představení divadla Pomezí, tentokrát hru Malvína. Ta se odehrávala v báječné vile v Čelákovicích. Což je místo, kde se nachází legendární hřbitov upírů, o tom ale nikdo z naší osádky netušil nic a během představení o tom taky nepadlo ani slovo. moc se mi to líbilo.
úterý bylo ve znamení dětský oslavy. Ta se povedla, Maruška byla šťastná a všichni dospělí prima.
ve středu jely holky na výlet vlakem za dědou do Davle. Maruška tam zůstala a Máša s Julou se vrátily odpoledne. Já měl dost intenzivní den. Napřed jsem u paní z magistrátu, kde jsem byl zaplatit pokutu za měsíc parkování s novou značkou, která nebyla přehlášená. Nakonec to vyšlo asi jen na 700, paní byla extra laskavá a nápomocná. Ale jako na potvoru jsem zrovna měl na kartě jen 650 a tak jsem se musel rozloučit a pokračovat dál.
Stavila se u nás Lucie s dcerkou, se kterou jsme pak všichni vyrazili fotit pro obálku UNI. Docela dost jsme toho stihli i nachodili. A vyfotili. A pak ještě chvíli u Pavly a Honzy Chramostovejch. Dolaďovali jsme kostým a scénář.
Čtvrtek byl velmi pracovní.
a v pátek jsme jeli točit videoklip do Šemanovic. A to bylo veliký a krásný, zkusím dopsat později. Úžasný. A podle všeho by i to video mohlo bejt super.
V sobotu jsme dopoledne dojeli z Šeman a od tří už běžela Maruščina rodinná oslava. I ta byla moc hezká a bujará, v našem vnitrobloku, stejně jako ta první. Ale byla trochu lízlá tou velikou únavou, kterou jsme měli všichni ze Šemanovic. Takže většina večírku. Já, Máša, Jindřiška, Maruška, Jula, Tedík a Jan a Pavla Chramostovi. A děda Jindřich. Devět z jedenácti.
Není divu, že jsme si naordinovali striktně odpočinkovou neděli. Dopoledne si pustíme hudbu nebo audioknihu a v klidu si poklidíme, ať máme po všech těch bláznivejch dnech trochu čisto a hodně klidu. Nakonec jsme uklízeli vlastně až do večera a na ten klid a odpočinek se nám nějak nedostalo.
Dnešek byl blázinec. Lítal jsem po městě jak šús, pak jsem intenzivně maloval a po předání obrazu U zámečku jsem dorazil dom. A teď je jedna v noci a pomalu je čas jít spát. o klipu zítra.
pořád se teď všechno děje. Jak se blíží vydání desky, všechno se zintenzivňuje a nabírá na tempu. Srpen se láme a celý léto se začíná posouvat a sjíždět k podzimu.
“Když si tě člověk zadá do googlu,” začal ve čtvrtek rozhovor pro magazín Uni Ondřej Bezr, “vypadne mu na prvním místě, že Jakub König je český bloger.”
nojo, je to fakt, teď jsem na to koukal. Ondřej se mne ptal, jestli mi to nevadí. A na spoustu dalších věcí. Odjinud, než jsem otázky čekal a chvilku trvalo, než jsme se postupně dostali až k Hvězdám. Což bylo bezva. Moc dobrý povídání Pod lipami. Dneska jsme s Lucií Přichystalovou fotili fotky, který budou k rozhovoru. Na Štvanici svítilo sluníčko jako blázen, čekali jsme trochu na mraky, na rozptýlenější světlo, než ten popolední výpal. Stavili jsme se i u Pavly Chramostové pro část kostýmu na páteční natáčení klipu v Šemanovicích a vrátili se na Štvanici udělat pár snímků i v něm. S ním. Zkrátka. po limonádě, kterou jsme na závěr popíjeli u Vily Štvanice i s Luciinou šestiletou dcerkou, která se statečně vláčela po výletu do Prahy navrch s fotografující maminkou sem a tam po ostrově, jsme se zvedli… já odnýst kostým a na schůzku kvůli klipu k Chramostovým, děvčata na vlak do Prahy… a od severu se přihnala ostrá bouřka a průtrž, tak tak jsem to stih.
vypadá to všechno velmi slibně. Chtělo by to, sehnat někde ještě asi tak 30 000. Haha. To bych moh podepsat.
odsejpá to. Maruška je u babičky v Český Lípě, teda byla tam od nedělního večera, kdy se pro ni stavil strejda, do pátečního odpoledne, kdy ji vyzvedl Michal s druhou babičkou a do neděle si ji ještě vzali do Lubnice. Než jsme se rozkoukali, byl pátek, tejden utek, jako nic. V úterý byl u nás na večeři kamarád Al, s Mášou a Julou jsme šli v rámci Baby Bio na Barbie a bylo to bezva. Večeře i společnej film v Oku i Barbie samotná.
prodal jsem obraz, jednu z verzí Hvězd, na který jsem pracoval už od předminulýho tejdne. Donesl jsem ho ve čtvrtek novejm majitelům a bylo to super setkání a povídání. A ještě jsem stihl večer Honzu Chramostu s diskuzí o videoklipu, kterej točíme ani ne za tejden. Všechny věci kolem desky teď nabraly spád, mám sepsaný úkoly a když dobře najdu prostor, postupně je odbavuju. Jelikož máme teď na starost jen Julinku a asi na to oba s Mášou víc myslíme, daří se nám teď pracovní prostor rozdělovat líp. Však jsme taky desátýho oslavili Juliin rok. před rokem jsme ji vítali na světě. Cejtim to jako před čtvrt rokem. Porodnice a nemocnice v Roudnici na Labem. Díky za tu krásua požehnání. Jo a Františka Řezníčka jsem potkal. A Ještěda, kluci pili pivka a pokuřovali jsme a pak přišla Máša a ještě k Frantovi a Ještědovi se připojil Aid Kid a s Mášou a Kidem jsme šli za Anežkou do Vegtrálu, kde už seděla Pavla Chramostová, která mi donesla nabarvený pruhy látky, na který jsem po večerech maloval kruhy a hvězdy a který budou součástí kostýmu do toho klipu…
takhle najednou se to děje
do toho jsem rozpracoval a pak skoro dotáhl pátej obraz k desce Hvězdy k předposlední písničce na albu, která se jmenuje Na konci světla.
taky jsem Pavle donesl ohvězdičkovanou látku přes novou lávku HolKa, kterou jsem slavnostně přešel jednou tam a jednou zpátky…
a dneska od 15:45 šel na Oppenhaimera. A líbilo se mi to moc, i když jsem vlastně čekal dost jinej film. Nedávno jsem Ondrovi Zátkovi vysvětloval, proč se tolik těším a proč si vizuální Nolan podle mne vybral zrovna tenhle námět. A to, že detonace nukleární bomby, první test na Trinity, patřil k těm nejopulentnějším vizuálním zážitkům, který do tý doby nějaká lidská bytost zažila… takže jsem očekával obrazově strhující ztvárnění nukleárního výbuchu. A to se vlastně nestalo. přesto, jak se mi ten zážitek skládá v hlavě, jsem spokojenej velice. bude deset večer, v sobotu. Na Letenský pláni asi pomalu končí hlavní program Prague Pride. Ale vim houby.
Za školou vyplavila velká voda. Teda voda z hadice z myčky prej, ale vyplavilo to celej sklep, zatímco byla osádka na dovolených. A tak mají dole sušáky a nahoře se převčírem a včera konal benefiční festival. Kterej jsem inicioval svojí nabídkou benefičního hraní. Heč. Benefik, to je jak když tě strejda Ben fikne vzadu za kůlnou, ani nevíš. Ale strejda ví. Fik.
převčírem jsem s sebou vzal i naši Marušku. Za školu chodíme navštěvovat hodného obra Valdu a tak má mezi místní osádkou Maruška už pár kamarádů. Převčírem se pustila do debaty a kamarádění napřed s Marií Ferynou a její kamarádkou Alžbětou a pak i s holčičkou Eliškou… než jsem stihl přečíst kousek blogu a zahrát pár písniček, užila si bohatý a plný odpoledne a večer. A ťapali jsme pak domů kolem mý starý práce, kolem Molochovu, tatínek s kytarou na zádecha se skoro šestiletou holčičkou, v družnym rozhovoru. Jsou to krásnÿ chvíle okamžitýho a plnýho štěstí.
