Autor: Jakub König

děje se toho spousta

vyšla deska Astronauti a vychází teď o ní články a recenze. Zatím povětšinou velmi dobré. Včera se prodal poslední ze tří astronautských obrazů na plátně, které ještě nedávno zbývaly. Na poslední chvíli se tak zase otočil zdánlivě neodvratnej závěr mý umělecký kariéry. Sám jsem z toho přkvapenej, příjemně překvapenej. Velký učení, tohle setrvávání v důvěře.

Měli jsme třetí letošní setkání Maitri výcvyku. Bylo to úžasný a obohacující. Po velkým výpadku způsobeným děním kolem desky se zase zapojuju do studia. A zbejvá mi toho mega, ale nepropadám panice. Jednu asistenci už mám dokonce za sebou a bylo to super. Moc se těšim na další.

Na oslavě narozenin Dana Svátka jsem se po mnoha letech míjení seznámil s Josefem Formánkem, dýmali jsme na verandě podniku Zrnko a drobek a povídali si a bylo to bájo.

Byl jsem u Čestmíra Strakatého, celý uřícený, unavený a nahrbený, přijdu si tam jak nějakej starší chlápek v teplákovce, ale rozhovor to byl parádní a snadno se dá najít a poslechnout.

Všechny tři křtěcí koncerty, v Ústí, v Praze i v Brně, byly kolosální, každej jiným způsobem. Výživný, náročný a krásný.

Emočně je to tyhle dny, kdy cejtim velikánskou únavu po našlapaným říjnu co přišel po narvaným září, dost nahoru a dolů. Sotva dočtu skvělou recenzi, už zas padá energie dolů, protože bych vnitřně po vší tý práci potřeboval víc a houšť. Sám jsem překvapenej, jak moc to se mnou hejbe. snažim se bejt pružnej, otevřenej a laskavej.
někdy mám ale dojem, že to všechno zkrátka dohromady udržet nejde a tak mi to ujíždí na všechny strany.

za třičtvrtě hodinky se vydávám na Vysočinu na vlastní dejchání, který jsem si tentokrát dopřál sám pro sebe. jako podporu, odměnu a možnost propojení se vší tou enegií, která se zdá na dosah. a přesto po ní někdy uprostřed dne hrabu jako tonoucí po pověstným stéblu. samosebou se mi nikam nechce, seděl bych doma a snažil se nějak odpočívat, což mi taky nejde, snažil bych se nějak uklidnit ten neklid kolem žaludku a najít moment klidu ve všem tom mumraji rodiny s dvěma malými holčičkami. Takže je super, že jedu.

Holčičky, když už jsem je zmínil, jsou nejsladší. Maruška skvěle hraje na bicí, uplne se do toho díky hraní písniček z K-Pop Demon Hunters propadla a pan učitel i tatínek jsou nadšení… hlavně teda Maruška je. Je chytrá, krásná a neuvěřitelně výtvrně šikovná. Převčírem si měla do školy vymyslet básničku a vymrkla ji jak nic, ani o tom příliš nedumala.
Jula objevuje svoji lví sílu. Nedávno jsem dorazil domů a ona jen lítala z jedné strany místnosti na druhou a ultrazvukově pištěla. Zuřivě se dožaduje svých skutečných i domnělých práv, dovede se rozčertit a za chvilku už se štosuje na mazlení. Usínání s těmihle dvěma holčičkami je totální štěstí, největší klid a jeden z nejhmatatelnějších symbolů rodičovský lásky a požehnání.

Žiju opravdu barevnej, plnokrevnej a dobrodružnej život. Tak jsem si to nějak přál, když jsem byl malej, i když do takových letových hladin jsem nikdy nedohlíd. Děkuju za ty dary.

hráli jsme v Kutný Hoře

děvčata ráno vstávala brzy, takže když jsem, těsně před polednem, vyjížděl, měl jsem pocitově tak třetí… ve tři jsme začínali hrát na náměstí s výhledem na sv. Jakuba, cesta autem Jeřabinou utekla rychle a během ní se čas tak nějak srovnal. Aby se na místě hned zase rozběhl nelineárně, najednou jsme bzučeli, chci říct zvučili, pak hráli, to byly ty tři hodiny, pak čtyři, to jsme končili, v šatně trochu vzorně nachystanýho občerstvení a zase zpátky sluncem ku Praze. Dorazil jsem v sedm. V devět šla spát naše prvorozená jako poslední z děvčat. A teď je čtvrt na dvě a jdu spát i já.

Dobrej den, dobrý hraní, moc prima setkàní s mejma a tuze hezkej večer doma. Dobrou noc

píšu Máše na večírek. Maruška s Julou před chvilkou usnuly. Dnes byly obě doma, mají rýmu a kašel. Hlavně Jul, která zůstávala doma většinu týdne. Jak smrká, spouštívá se jí krev z nosu. Vypadá pak ještě jako o něco větší oukropeček.
Placka převčírem shltla příliš velký kus kuřecí chrupavky a musela k veterináři, který ji nakonec musel přispat a cizí těleso, tedy cizí chrupavku, vyjmout.
Taková drobná událost a jak to otřáslo naší rodinou. Všichni jsme si uvědomili, jak moc hezky se máme a jak moc hezké je, že se máme.

vděk za aktuální situaci, alias aktuální dary, jak se zpívá v prvním singlu Metronom, kterej jsme vypustili na internet ve videoklipu, je častým tématem rozhovorů, které teď dávám k desce osobně, nebo po mailu. Zatim byly dva. Pro pořádek. Ale oba moc dobrý.
na poslechový večírky a minikoncerty dorazilo do atelieru během posledních 14 dnů asi 15 novinářů a zdálo se mi, že se jim kusy Astronautů docela dost líběj.

nebylo to samosebou zdaleka všechno levou zadní a nešlo všechno po másle. Tradiční vypuštění videoklipu v monu verzi a následný stahování a výměna za plnýho provozu, jsem si mohl odškrtnout. Shodou okolností mi tu jobovku volal Aid Kid zrovna, když jsem byl v ordinaci, kde mi paní dermatoložka vypalovala tekutým dusíkem bradavičky, co se mi dělají na chodidlech a periodicky mi ztrpčovaly život. Paní doktorka se podivila nad mým datem narození, zda je spràvně, z čehož vyplynulo, že jí přijdu výrazně mladší, což mi polichotilo velmi, až si to sem znamenám. V čekárně jsem navíc zjistil, že mi volal Aid Kid, že máme na youtube sice super shlídnutí, ale klip v monu.

všechno jsme ale opravili a klip je nádhernej.

Uranové legendy posunují premiéru, takže se pořád ještě objevují různé dodělávkya teď nás čeká hlavně hudba.

co má naopak premieru za sebou je inscenace Karavana divadla Pomezí, pro kterou jsem, jako dlouhodobej splněnej sen, dělal hudbu. Premiéra i celá příprava tentokrát profrčely tak rychle, že jsem se, zmlsanej z Lesa sebevrahů, ani nestačil pořádně rozkoukat. A už je skoro hotovo. Máme sice ještě pár plánů, ovšem ten základ mám za sebou.

z představení jsem nadšenej. Z Uranovejch legend mám radost. A pořád hodně pulsuju a žiju tou novou deskou. 14 dní do vydání.

Napjatej jak struna.

napínavý období

během dne se mi postupně pořád vybíjejí všechny přístroje. sluchátka, ráno telefon, když jsem se na pár hodin stavil po dovolené v atelieru. koupil jsem do atelieru další nabíječku a mobil dobil, ale zase se mi vybil cestou z tábora, kam jsme vezli naši prvorozenou.
po cestě na akustickej koncert Andyho Čermáka do Atria se mi vybily hodinky a když jsem, kompletně vybitej přišel kolem desátý dom, byl úplně bez šťávy i počítač, co na něm teď píšu.

Všechno jsem začal tedy znovu dobíjet a řekl si, že to využiju ke krátkýmu postu.
hráli jsme v Boskovicích kársnej koncert v letním kině s celou kapelou, o den později jsem hrál sám na pódiu Saturnu s divadlem V.O.S.A. v Holešovický tržnici a pak rovnou vyrazil s celou rodinou na tradiční dovolenou do penzionu Rút ve Starých Splavech. Kde to zase bylo krásný a zažili jsme tam spoustu moc hezkejch koupání, procházek, setkání… a ještě jsem s Maruškou stihl Anežkafest a s Mášou o den později nečekaně úžasnou Patti Smith.

A to je prosím venkoncem poslední tejden a něco. Taky jsme byli s holkama u Marasů na chalupě, navštívili jsme Nostalgickou Myš a Máša byla pár dní i v Karlových Varech jako filmový profesionál a podle všeho i to bylo senzační.

S Aid Kidem jsme před pár dny znovu navázali na práci na desce. Všechno během posledních pár dní zapadá do sebe, teď to musim dobře chytnout a sesadit…
zrovna zpíváme, do toho jsme skoro celý červen jednou týdně brzy ráno točili klip k písničce Metronom… je to v pohybu a spěje to ke konci.
Z nečekaných míst přichází spousta nečekané pomoci, hlavně co se týče mixu a masteru. Pět velkých obrazů a dvacet malých karet Astronautů ale pořád ještě zbývá a i s těmi bych měl nějak elegantně pohnout, jako ti pánové a dámy, co nad hlavou roztáčejí těsto na pizzu a tvarují z něj tím točením tenoučkou a nadýchanou látku, aby ji pak s nádherným a dokonale předvedeným gestem vhodili rovnou na velkou kulatou lopatu, kde se do ní drážkou vyrejou písničky a lidi, co pak tu pizzu chroupají, vlastně zpívají.

Včera, nečekaně, asi čtrnáct dní po svým rozlučkovým koncertě, zemřel Ozzy Osbourne.

Spousta lidí by dneska chroupalo nějakou pizzu Black Sabbath.

”jsem jednička ve zrání v kelímku” volá na mne do tramvaje jogurt z reklamy.

Jsem rád, že už jsem z toho proč

teď vylezla Máša z ložnice, asi nemůže spát…
tak třeba příště
dobrou

s radostí poslouchávám podcast Novej a starej, kde Tomáš Baldýnský a Petr Cívka hovoří o filmech. často se u toho směju nahlas, což se mi často nestává. u podcastů.
tady se netrpělivě třesu na každej další díl a je to jedna z chvil, kdy si rychle letící čas pochvaluju.

a utíká to neuvěřitelně. mám teď navíc hodně práce a tak je to čas ostrej a naplněnej. v pondělí jsem dodělával hromadu obrázků pro animace Uran legends, v úterý odjela Maruška na školu v přírodě a já strávil část dne s nástroji na Pomezí, kde načínám hudbu pro představení Karavana. Pak na skok do Bohempia vybrat nový boty a zkusit dohodnout případnou spolupráci na nový desce. ve středu jsme s Julou zajeli do Sona, kde bych měl realizovat nástěnnou malbu, ve čtvrtek projížděčka na Pomezí, stěhování malýho ale extra těžkýho lisu s Kubou Chabou za Karlína do Atelieru, úklid, hodně povídání a pak se to celé přelilo do moc hezkýho minikoncertu, kterýho se tentokrát mohla účastnit i Máša, což bylo novum, dlouho se zase povídalo a bylo to sváteční a povzbuzující. dneska byl od rána frmol, dopoledne jsem se vyřehtával u Novej a starej a maloval volný věci a astronauty a počítal a organizoval, hlavu mám pořád plnou desky, plánování, nezapomenout žádnej z bodů předlouhýho procesu, nevypadnout z rytmu, neklesat na duchu.
Pak se v jednu chvílí do toho maličkýho prostoru nahrnulo 14 zahraničních studentů vysoké školy s kantorem a já se na chvilku stal hostujícím lektorem, hovořil v cizím jazyce o tom, co a proč zrovna dělám, jak mám plnou hlavu a obrázky a bloky a telefon desky, jak k ní maluju obrazy a dopisuju texty, jak se nám dneska Maruška vrátí ze školy v přírodě a tak dále a tak dále, do toho přišel ještě Ondra Mataj na chvilku, bylo nás tam rozhodně nejvíc zatim, co nás kdy v atelieru bylo.
S Ondrou jsme pak, po odchodu celé skupiny, probrali klip, kterej bychom k písničce Metronom mohli zvládnout ve vlastní režii. A pak přišel manželský pár pro jednoho z velkých Astronautů. Toho k písničce Zprávy, která zrovna v té aktuální pracovní verzi nevyznívá úplně lichotivě… a tak jsem během srdečnýho rozhovoru nakonec pustil Metronom. a pak jsme se s těmi zajímavými lidmi, který zvu rovnou znova, abychom si stihli doříct načatý věci, rozloučil. a za chvilku mazal domů vystřídat Mášu. a za chvilku pak s Julinkou čekat na autobus a mávat a mávat tý velký holce, která vystoupila v červený kšiltovce s tím nezaměnitelným úsměvem, napřed trochu nesmělým a jemným a pak rozsvíceným, šťastným. A pak jsme šli všichni tři domů, u Michala ve večerce jsme koupili zmrzlinu podle dívčího výběru… a pak byli doma a přišla Máša, moje holka, žena a maminka těch dvou holčiček…

Chtěl jsem ještě vyrazit nechat dosednout všechen ten zvířenej prach do atelieru. ale nakonec jsem s holkama zalezl do postele, během chvilky spaly všechny tři jako dudečky. a já opatrně vylezl do obýváku, vzal si domácí overal a nešel nikam.
sedím na gauči, vedle pospává Placka. dokoukávám poslední díl poslední série Black Mirror, už je to třetí večer, co na tenhle díl koukám a jsem sotva v půlce. A ani teď jsem tomu zatím moc nedal. Ještě napíšu post, v jakým že tornádu se to teďka všechno odehrává. že je teď ten moment klidu a zastavení, ale zároveň všechno se točí dál.
to je ten post.
ještě odepíšu Báře na zprávu, co dlužim už tejden. a pak si namažu chleba a půjdu dokoukat ten díl. a spát.

malej Jakub v mý hlavě se ptá svýho táty, kterej jsem taky já:
„Kdo bude hlídat svět, když budeš spát?“
„Já.“
Ozve se jiný hlas, hluboký a laskavý.
Nezbývá, než důvěřovat.

dneska jsme se vrátili z Portáše. po dlouhý cestě jsme všichni ušlí, uondaní a rádi doma. holky spěj.
ještě včera vešer jsme seděli u ohně. asi poprvý za ten tejden, co jsme na tom báječným místě strávili, nefoukal vítr. a tak bylo slyšet to velký ticho.
VELKÝ ticho.
úplně nakonec jsme tam seděli já, Linda a Dan. holky už taky spaly, každej den, i ten prolenošenej na základně, byl plnej pobíhání po venku a lezení nahoru a dolů a všichni jsme byli pořádně vylítaní… ty dvě ratolesti nejlíp. a tak usínaly brzy a celkem snadno.
kromě lenošení na základně jsme letos došli i s dětma na Malej Javorník… i pro nás dospělý v dřívějších dobách takovej náročnější cíleček… teď jsme těch 12 kilometrů šli sice tam a zpět za sedm hodin… ale šlo se nám všem pěkně a děti si skoro nevšimly, že něco zdoláváme… až tedy na ten krpál na samotnej Malej Javorník.
kousek za vrcholem je teď nové bistro Wintrovka, které je pro výpravu tam a zpět, jak někdo z naší široké party poznamenal, totální gamechanger.
a parta to byla pořádná. jak se rodí a rostou další děti, pořád tak nějak nabejvá na síle. taky se občas přidávají další kamarádi kamarádů… a tak jsme celý Portáš letos vážně zaplnili skoro po střechu. během pracovních dní nám patřilo celé dětské hřiště a přilehlé okolí.
večer se ritualizovala událost, Julou nazvaná Kakakunke, tedy západ slunce, pozorovaná z kopce Stolečný (taky Kakakunke) nad Portášem. často se nás tam nahoře potkalo tolik, jako za celej den dohromady ne. a každej večer tam byla společnost a nálada trochu jiná.

byl to zase překrásnej tejden. tim místem, těma všema vzpomínkama a člověka utvářejícíma událostma, který se tu shromažďujou, jak zlatý zrnka na dně prospektorský pánve… a samosebou všema těma blízkejma lidma, kamarádama a jejich blízkejma lidma. s některýma už do Javorníků jezdím přes deset let. s jinýma se znám pětadvacet, ale na Portáši jsme spolu byli teprve loni či předloni.

ještě včera v noci jsme seděli potichu u ohně, dokuřoval jsem jointa a střídavě koukal na hvězdy, jestli zase nějakou neuvidim v zelenym vodopádu padat dolů… a na siluetu hotel kde ve třetím patře svítila lampička, kde na posteli ležela a spala moje báječná žena a dvě nejmilovanšjší holčičky, co na světě mám.

a teď už jsme zase doma. když jsem šel uložit malou Marušku, otevřeným oknem jsem slyšel důvěrně známej šustot noční dopravy, auta, co svištěj dolů Veletržní, co minutu, prošuměj kolem dvě, tři… ani k ránu proud nikdy úplně nevysychá.
na portáši nejspíš šuměj ty obrovský lesy, co jsem si zase nestih nahrát.

nevadí. jsem moc rád, že jsme zase doma a že máme za sebou jeden ze dvou posvátnejch dovolenkovejch tejdnů, co si, alespoň prozatím, jako rodina každej rok snažíme dopřát.

cejtim za to velkej vděk.
děkuju

zase to letí, únor utekl jako voda, březen jak by smet.
než se ponořím v nějakým dalším postu do psaní o hudbě, ještě bych chtěl zmínit důležitej a s odstupem času čím dál důležitější víkend Workshopu maitri dýchání.

tenhle rok máme tři setkání, v tom příštím nás čekají další tři. kromě nich ale velké množství asistencí, vlastních zkušeností s různými druhy prací, spousta čtení a studia. měl jsem z toho dopředu docela vítr.

ale hned ten první víkend v půlce února byl překrásnej. po několika letech jsem zažil Maitri dýchání ve větší skupině. poprvé ve skupině studentů tohohle prastarýho a zároveň relativně novýho způsobu práce ve změněným stavu vědomí.

znovu jsem si prožil, jaký to je, bez velkýho očekávání, když jen tak ležím a dejchám a nic se neděje. a já se smiřuju s tím, že se ani nic nemusí dít, že to je takhle vlastně v pohodě. a pak se něco stane. a pak je to všechno dohromady a já se vznáším nad matrací, několik párů rukou mne podpírá a já napřed křičím a pak se začnu zhluboka smát, hlasitým, hrdopyšným smíchem, chechtám v odpověď všem svejm nejistotám a strachům. jako když se Leonidas v animáku 300 vysměje tisícihlavý Perský armádě… nebo tak nějak…
a pak mne ty ruce, když ten moment vítězný hrdosti pomalu odplyne s další vlnou, zase položej zpátky na tu prodejchanou matraci…
a já ležim a řikám si… panečku. a ty nový klapky na oči jsou vážně super, krásně těsněj. a poslouchám, jak se hudba pomaličku láme do třetí, klidný, vyplouvací části…

a pak se mne ještě dotkne laskavá ruka. a vedle mne sedí dvě ženy, děvčata, holky… spolužačka a lektorka… a jen se mne s veškerou péčí, něhou a pozorností, dotýkají na hrudi, na tvářích, na čele… ruce se mi automaticky uvolní, sevřený dlaně otevřou… a po chvíli mi v jedný z nich na chvilku jemně spočine něco měkkýho, chladivýho, lehoučkýho… květ bílý růže, která v misce s vodou leží na oltáři…
květ, kterej jemně držím v otevřený dlani, než přijde ten správnej moment a já ho vrátím zase zpátky na vodní hladinu.

matrace jsou jako loďky shromážděný kolem bachratý, bohatě osvícený galeony. a všichni ti cestovatelé se na těch svých loďkách pomalu houpají na zlatě opaleskující hladině. někdo maluje mandalu, někdo odpočívá, někdo tichoulince popotahuje. někdo je pod spacákem a ve tmě klapek tuze šťastnej a vděčnej. na okamžik smířenej s vlastní nedokonalostí, s nedohlédnutelností světa, z neuhasitelný touhy držet a chránit všechno krásný a vzácný, co v našich životech máme, co v tom svým životě mám. a že to nejkrásnější a nejvzácnější mám nejvíc před očima.
nezapomeň si všímat, Jakube, říkám si
nezapomeň si všímat

čtyři kila navrch, kd jste k tomu přišel…
ptá se mne sestřička na endo ráno v 7:07 na den mých 47 narozenin
ééé… asi Vánoce… potáhnu nerozhodně
no to jsou tři měsíce od Vánoc… povidá rozšafně sestřička a odešle mne do čekárny. Pan doktor má radost, já musim trochu zvýšit hormony a jinak dobrý. pan doktor měl radost z desky Hvězdy, kterou jsem mu přinesl, i když bych řek, že bude na větší tvrďárny.

spolu s Mášou jsme spustili na stránce jakubkonig.cz/astronauti nabídku obrazů, jejichž prodejem bych chtěl financovat vznik druhý desky, Astronauti. Jak se tak koukám dozadu, žádnej post o tom, jak jsme slavně nahrávali u Amáka a já z toho zase byl po dvou letech nemocnej, jsem ještě nepsal. ale přesně tak to bylo, od 3. do 5. jsme byli v Golden Hive a natáčeli na album živý bicí, basu, kytaru a spoustu kláves.
A teď tak chodívám dvakrát týdně k Aid Kidovi na skladbách pracovat. Docela postupujeme. A tak je potřeba začít shánět peníze, abych postupoval na víc frontách zároveň. A tak jsem postupně nafotil všechny obrázky a Máša udělala stránku a teď už to je. pokud byste chtěli obraz a podpořit desku, není teď nic snadnějšího.

když jsem odpoledne přišel domů, čekala mne papírová slavobrána, na kterou nše prvorozená dcera Maruška napsala velkým písmem přes celou místnost:

FAKT HEZKÉ NAROZKY

a přesně takové byly. po společným rodičovským víkendu, který jsem dostal jako dárek, s fantastickým dortem i večerním společným usínáním s dětmi a pak ještě posloucháním Kormiče, což je naše přezdívka Cormorana Strikea, detektiva ze série knih Richarda Galbraitha, kterej je ve skutečnosti převlečená ženská. Audioknihu Neklidná krev, pátý případ jednonohého detektiva, jsme začali poslouchat, než se nám narodila Jula. A vrátili se k ní nedávno… při prvním rodičovském výletě bez dětí, který jsme absolvovali v listopadu.
Tyjo.
To to letí.

Včera mi bylo 47. Děkuju za přání. I za takový fakt hezký narozky.
Děkuju moc