Rubrika: Nezařazené

sešlo se nám víc dobrýho chleba, koukám po návratu z Oka. dvě víc než půlky, čerstvýho, voňavýho chleba od Antonína. A tak si zakrojim pořádnej krajíc, namažu máslem, přidám plátek sýra a pokapu tabascem. Schválně jsem ukrojil kus. Jednak, abych odjed velkej kus chleba a zbytečně nám nezbylo, jednak jsem tím získal masivní kůrku. jak má ráda, v domovině nebude palem, proskotačí vášnivý vážkař.

v Oku jsem byl po dlouhý době a nesl jsem tam obraz Lukášovi, se kterým už jsme si párkrát, když si nějakej obraz kupoval, říkali, že někdy zajdeme na kafe. tak jsme zašli…
kdysi jsem tady byl tak pětkrát do tejdne. měli jsme tady s Mášou svatební oslavu… i oslavu s překvapením k mým čtyřicátinám. což je, ty bláho, pět let. vyprávěl jsem Lukášovi. pořád jsou pro mne, ta setkání, nějaká sváteční. myslim s lidma vůbec. v baru navíc. odvykl jsem si. i o tom jsme si povídali a o dalších společných věcech. jak už to v situacích, kdy se ven přeci jen vypravím, rozpovídal jsem se nakonec docela dost, historka sem, historka tam… ale Lukáš je dobrý posluchač. a taky jsem ho občas pustil ke slovu.
je to čas roznášení obrazů. závěrečná vlna, která se zedla poslední den akce Proměnit obrazy na hudbu, teď vyplavuje své ovoce. pomiňme, že to není většinou ovoce, co vyplavují vlny. roznáším a zítra budu i rozesílat obrazy.
čekají mne další setkání. to jsem zvědavej, jestli ty lidi zase nepustim ke slovu…

Maruška už chodí do školky a Máše je líp. A Jůle taky. I díky tomu se na dnešek Máša konečně vyspala a měla celej den veselou a jiskrnou náladu. A Jůla taky. A teď, poprvá po asi čtrnácti dnech, spěj holky v ložnici. A já datluju v parádním pokoji u parádního stolu, kterému říkám Eisenstein.
Čas pořád letí jako blázen. Poskakuje po nečekanejch úsecích. Pak zase v klidu, táhne se jak stojatá voda. A najednou zase hop, je ti 45, máš ženu a dvě děti a řikáš si:

Zvítězil jsem!

Promažu prodaný obrazy a jdu spát.
Vžuuum.

Jako audioknihu teď poslouchám Stephena Kinga, která se jmenuje Billy Summers. A je skvělá. Zase. King umí bejt rutinér jak se patří… ale jednou za čas… vlastně mnohem častějš, než by mělo bejt u takovýho letitýho chlápka, co píše jak vzteklej, možný, napíše skvělou knížku. Někdy jen takovou dobrou. A občas je to jen jako nějakej lančmíd. A pak má taky asi čtyři nebo pět naprosto geniálních opusů.
Billy Summers patří, i přes naprosto generickej název, k těm skvělejm. plnokrevná gangsterka. sice mám pocit, že neustále potkávám nějaký postavy z Kingovejch starších, hororovejch knížek. což může bejt a asi i bude pravda… ale žánrově je příběh, alespoň zatím, gangsterka. znovu jsem dumal, čím, že to je ten King tak dobrej.
určitě to jsou například postavy. protože každou knížku zabydlujou trojrozměrný postavy se zajímavejma příběhama. a to nejen ty hlavní, ale taky spousta vedlejších, který se v knížce objevěj jen párkrát. většina prožila něco důležitýho, co je definuje. a King to umí vyhmátnout a na pár detailech nechat čtenáře zahlídnout velkou část životního příběhu zmíněný postavy. takže vás, teda mně, pak mnohem víc zajímá, co se s těma postavama stane.

chleba je snědenej. kočka Placka už dělá druhý kolečko kolem mne a Eisensteina. jako by mi chtěla říct, že je čas končit. že je ten poste nevyváženej. že bejt to kanoe, špička i s háčkem je pod vodou zatímco zadák se vznáší v povětří. takže má výhled, jak mu loď mizí pod hladinou.
nevadí. ještě bych chtěl dodat, pokud bych se k tomu snad nevrátil později.
měli jsme moc pěknou online schůzku s workshopisty z paláce Akropolis. jsou všichni šikovní, nadaní a talentovaní. někteří už to i vědí. těšim se na příští, osobní setkání.

jsem vděčný, že můžu žít takovej bohatej život
že se všichni pěkně vyzdravujeme
že můžu v teple a bezpečí našeho domova vysílat takovýhle malý intimní zprávy o světě uvnitř

o světě uvnitř chleba

i si občas uvědomím, že je celkem běžný, že jsem vnitřně napjatej jako tětiva. neuvolněnej, zatuhlej a zároveň připravenej vylítnout.
vůbec nemyslim, že bych v tom byl nějak výjimečnej. naopak. řek bych, že to je běžný. bejt dneska napjatej, napjatá. adekvátní.
a asi nejenom aktuálně. naopak.
nejspíš jsme bejvali historicky výrazně napjatější a připravenější vylítnout. utýct. nebo zaútočit.
až tak, že z toho nejen já, ale většina naší populace, žijem v obrovskym, často nevědomym napětí

Když maluju v pokojíčku, zatimco Marka spí v obýváku a holky v ložnici, často poslouchám audioknihu. Jenže pak se mi zdá, že slyšim, jak v ložnici brečí Jula, nebo se vedle převaluje Marka
Zbytečně, ale pochopitelně bystřim, v ložnici je Máša, ale jsem holt takovej napjatej, tak bystřim.

Po chvilce mi to nedá a potichu vklouznu do obýváku.
většinou je ten zvuk kočka

A posledních pár dní se často ukáže, že mi jenom vzduch píská v nosních dirkách.

dobrou

Máše se dělá líp a líp každej den. možná jen líp by stačilo, aby to líp ilustrovalo ten pozvolnej postup zlepšení. jenže u mé milé ženy to je vždycky spíš „líp a líp“, tak se pustí do nějakýho úkolu a pak jde zase spát.
Dneska už nám ale vydržela celý odpoledne až do večíra.
Julince rýma i kašel taky tak opatrně ustupujou. Napjatě sleduju a poslouchám skrz stěnu i v noci, zatímco do druhýho ucha mi bublá zacpanym nosem Maruška. K ránu se vždycky přitulí. Večer jí hladívám záda, než usne. Neexistuje moc krásnějších věcí.
Dnes mi povídá:“ ty seš můj nejmilejší tatínek na celým světě…“
A já jí říkám. „No a ty seš moje nejmilovanjší dceruška Maruška na celým světě…“
Něco si mumlá. „Co?“ ptám se…
„Že jsou i jiný, možná lepší dcerušky, na světě, pár dcerušek…“ vypadne z Marušky tak nejistě a nesměle.
„No tak to v žádnym případě. Nejsou žádný jiný takový, který by pro mne byly lepší, než seš ty. Seš pro mne ta totálně úplně nejlepší.“
„Já vim,“ usměje se výrazně spokojenějš.
„A můžeš mě hladit po zádíčkách. Ale jenom, kdybys chtěl!“
A tak ji hladim, než uslyšim, jak se za chvilku její dech promění.
A ona usne.

Z postele v telefonu, abych ji neprobudil, napíšu a pošlu dlouhej mail všem účastníkům workshopu. A pak jdu k počítači obeslat lidi, co si koupili obrazy, jejichž odeslání se mým onemocněním zdrželo, a já jim ještě nestih napsat. Postupně píšu jednomu po druhým, až mám všechny.
V pokoji už hoří jen svíčka na oltáři.
Celej byt spí.

Obraz dEad Rock Star si koupil jeden z mejch velikánskejch textařskejch a zpěváckejch idolů, Robert Křesťan.

Máša má skvelej nápad na knížku, když mi ho dneska vyprávěla, pobulel jsem si.

Taky jsme spolu dokoukali poslední díl první série Last Of Us.

Taky jsem si pobulel.

Tolik k tý naší slaďoučký karanténě.

Každej večer se před usnutím modlim, kromě jinýho, aby holky přes noc netrápil kašel. Abychom byli všichni zdraví. A v bezpečí. Když padá hvězda, nemívám už žádný jiný přání. Ať jsme všichni zdraví, v pořádku, v lásce, spolu.

Přání skromný i obrovský jak celej život.

Život a vesmír.

Časopis Život a pivo.

„To je super název,“ povídám Amákovi prvního dne natáčení, když chystá ve studiu takový pokojíčky jednotlivejch nástrojů. Jeden pokojíček pro akustiku, další pro klavír, svlečenej ze všech obalů, pro Fender piano, i stavebně oddělenej prostor pro velikánskýho Voxe, na kterýho člověk mohl hrát přímo z režie.
„Nojo… dík“ odpovídá Amák trochu roztržitě. „A víš, kdo ho vymyslel?“ dodá po chvíli otazník.
Párkrát jsme se s Amákem už potkali, jednou mě dost opilýho zvučil v takovým kdysi polotajným, dnes už neexistujícím klubu v průchodu mezi Spálenou a Opatovickou. A pak jsme si poprvé trochu víc popovídali předloni na festivalu ve Fryštáku. Takže je pro mě pořád vlastně divný s nim tady namedroppovat, jak by asi řekla moje žena Marie, jakože Amák sem, Amák tam, když se vlastně neznáme tak uplně.
Každopádně jsem nevědel, kdo název Golden Hive vymyslel.
Zavrtěl jsem tedy hlavou.
„Jaz Coleman,“ povidá Amák.
„A Dan Bárta řikal, že by tamhle za okno postavil úly… že by mohly bejt natřený na zlato… ale pak, jsme se shodli, že je to moc doslovný,“ dodal.
Pak přišli Aid Kid s Petrem Ostrouchovem a šli jsme se pustit do práce.
Došlo mi, že jakmile se budu snažit těch pár dní nějak předat, name droppingu se nevyhnu.

Ahoj mami, name dropping je takovej legrační zvyk, zmiňovat neustále někoho slavnýho, aby to vypadalo, koho že člověk všechno nezná a jak cool neni. Vždycky jsem si o sobě okázale myslel, že už jsem za tim, ale jak vidiš…

Začali jsme s materiálem nahraným během 4 lednových dní u Petra na chalupě. Víceméně chronologicky… zase nám nejvíc času první den zabrala hned ta první rozpracovaná písnička, co se bude nejspíš jmenovat Nádech. A zase, jak jsme se na ní rozbruslili, pak už to šlo rychle.
V Golden Hive se moc hezky pracuje, nedaleko jeden snadno najde kavárny i restaurace, stejně jako pořádnou vietnamskou večerku. A tak jsem vypil hodně kafe a Clubu Mate Ice-T. Hlad během natáčení většinou nemívám. Ten se hlásívá až večer. Jako, vole, duchové.

Ve středu dorazil bubeník Roman Vícha a baskytarista Kuba Vejnar. S Romanem se potkáváme dlouho, ale nikdy jsme spolu nehráli, Kubu jsem viděl poprvý. Oba patřej do party profesionálů, se kterou Petr dlouhodobě spolupracuje, hrává a nahrává. A bylo znát, že jsou všichni tři dohromady skvěle sehraní.
Roman dostal den předem verze, které jsme připravili v pondělí a úterý, Jakub si napsal pár poznámek na místě. společně jsme si poslechli písničku, Jakub zůstal s basou v režii a Roman přešel do studia…
hm.
a pak to nahráli. většinou na první, občas přidali ještě jednu, dvě verze… na výběr. A pak každej zvlášť donahrál pár aktuálních nápadů a připomínek. a šlo se na další skladbu.
za den natočili basu a bicí do šesti písniček. a pak i s Petrem nahráli dohromady sedmou, která se bude nejspíš jmenovat Hvězdy, hvězdy, a kterou jsem si byl před pár lety tak jistej, že už ji skoro mám, až jsem na ni nakonec málem úplně zapomněl. nedávno se mi vybavila a já jí dotáhl, skoro s celým textem, pár dní před touhle středou. a teď ji tři chlápci, co ji víceméně slyšeli poprvý v životě, napodruhý nahrajou, až se mi z toho rosí kontaktní čočky.

Všimli jste si, že mám celej svůj hudební život nečekaně obrovský štěstí na vynikající spoluhráče? Úplně někdy kroutim hlavou. Klepu si nohou. A tak.

Ten večer jsem ještě stihl natočit s Davidem Pomahačem jeho talkhsow Na kafe, což je vlastně spíš Podcast, když o tom přemejšlim. Ale já ti byl tak rozfajrovanej samou radostí ten den, že to bylo spíš jako talkshow.

Doma bohužel rýmu a kašel od malý Marušky chytla i Julie a právě ve středu večer se začala mátořit i Máša. Takže ve čtvrtek už jí bylo solidně zle, včetně zimnice. A v pátek ještě hůř. Ve studiu jsme stihli nahrát ještě parádní kontrabas Tomáše Lišky, a pak taky ještě další dva, tři nástroje, který si nechám pro sebe, ať nevyzvonim všechno dopředu.

V sobotu bylo Máše vyloženě ouvej a tak nám hodně pomohlo, když si vzal Marušku na noc děda do Davle. I když se mi po ní samosebou stejskalo, jak jsem byl natěšenej ze studia, ocenil jsem to. Protože i mně začaly bolet klouby a kosti zevnitř. A to nebejvá dobrý znamení.
A tak jsme od neděle víceméně nemocní oba. Malou Marušku už rýma skoro pouští, Jula se s ní potýká. Máše je po troškách líp od pondělka.

Já si v pondělí večer udělal Covidový test a vlastně mě tam ty dvě čárky dost překvapily. Když je ale potvrdil i druhej test, musel jsem zrušit divadlo v úterý a středu. Což samosebou pro mne bylo nepříjemný a smutný… ale pro celej soubor mnohem nepříjemnější, komplikovanější a smutnější.
no a taky tim pádem odpadne víkendovej workshop pro Akropoli, kterej budu muset nějak vymyslet online… zrovna, když se nám minule tak pěkně dařilo vyřešit ty zářivky.

středa, den druhýho zrušenýho divadelního představení, je dneska. V divadle na mně byli všichni na dálku laskaví a podporující. tim pádem je to vlastně tejden od toho velkýho nahrávacího dne. panečku. to jsem se doběhl v čase.

holky spěj, Jula s Mášou vedle, Maruška ze spaní jemńoulicne houká tady ve tmě obývacího pokoje… je půl jedný v noci. takže čtvrtek vlastně.

tak to jsem se v tom čase
nedoběh

Moji milí

Moc děkuju za neuvěřitelnou podporu, které se mi od vás všech dostalo během transformačního happeningu PROMĚNIT OBRAZY NA HUDBU. Byl to ten nejlepší dárek k 45 narozeninám, jaký si mladý muž dokáže představit.

Poslední týden před 10. 3. jsme s Petrem Ostrouchovem a Aid Kidem strávili ve studiu Golden Hive druhým kolem práce na mojí, zatim bezejmenný, sólový desce. A byl to parádně strávenej čas. Všechny písničky máme, zdá se, pohromadě. A já měl možnost vidět, jak do nich nahrávají party někteří z mých hudebních hrdinů. Úžasný a hluboký zážitky. A velká radost. Tuze děkuju.

Na stránce PROMĚNIT OBRAZY NA HUDBU

jsem nechal k prohlídnutí všechny obrazy, které se v průběhu posledního měsíce proměnily v hudbu. Velká část z nich už se přesunula k novým majitelům.

Věřím, že vám dělají stejnou radost, jako mně, když jsem je maloval. Stejnou radost, jakou jsem měl ze všech společných setkání. I z té hudby, která přichází na svět. Děkuju.

Pokud jste se chtěli zapojit a nestihli jste to, mám pro vás fantastickou zprávu. Ve skutečnosti nic nekončí. Dokud to bude dávat smysl, dál budu malovat obrazy a proměňovat je na hudbu a živobytí pro svou rodinu. Protože to je v podstatě to, co dělám. Proměňuju život na hudbu. Na umění. A dokud to půjde, budu v tom pokračovat.

Aktuální galerii najdete na stránce OBRAZY

Týden běží, jako bota. Je to opravdu až trochu nehorázné, skoro bych se vsadil, že se hodina oproti dřívějšku zkrátila o polovinu nejmíň. Při srovnání třeba s vyučovací hodinou na základce, to se vůbec nedá srovnat. Vůbec bych se nedivil, kdyby nám kus každý hodiny ukrad třeba Václav Klaus a prodal ho Číňanům. Dejme tomu.

i díky té rychlosti tu byl najednou pátek a my jeli k Matezovi s Vlastíkem s Sedlčanům, kde jsem před rokem a dvěma měsíci trávil na jejich luxusní chatě 16 dní radioaktivního azylu.
Příjezd na místo na mne silně zapůsobil. Počasí i roční období se zdálo docela stejné a já měl dojem, že tu pořád tak trochu bydlím, že jsem všechny ty pocity a zážitky prožíval před pár dny sotva.
dlouze jsem seděl v meditaci na terase a koukal na louku. Taky jsem dělal s Mářou zimní oheň ve venkovním ohništi. Možná z toho má zase rýmu.

Matez s Vlastíkem se o nás zase starali jako o vlastní. Moc hezky jsme si odpočali a včera odpo se vrátili domů.
Večer jsem sledoval udílení cen Český Lev. Aid Kid s Pjonim vyhráli jednoho za hudbu k filmu Arvéd. Tuze jsem z toho byl nadšený. Ostatně stejně, jako z té části přenosu, který jsem viděl.
jak už to tak bývá, spoustě lidem se ten samý přenos nelíbil.

seriál Last Of Us se líbí všem.
loni jsem u kluků na jejich luxusní chatě dohrával druhej díl týhle převratný hry. Bál jsem se až na půdu. Seriálový zpracování je vyloženě povedený.

má cenu řikat o něčem, že to je nějaký, když se to komukoli jinýmu může jevit uplně jinak?

má. Právě v těch momentech, kdy zjistíme, že se s někým shodneme, možná dokonce i neshodneme, začne probíhat komunikace. Což je, jak jsme se shodli na workshopu pro Palác Akropolis, jedna z důležitejch funkcí či vlastností umění.

Marušce se včera během odpoledne rozjela rýma, tak teď spolu zase spíme v obýváku, ať se holky navzájem nebuděj. Z jedný strany ta naše nastydlá dcerunka polyká sople ze spaní, z druhý se mi na loket lepí kočka Placka. Je to celý zase jinak, než ideálně. Ale i tak je to moc hezký, vědět, slyšet a cejtit, jak se náš rodinnej vesmír ukládá ke spánku.

zejtra jdeme podruhý do studia s Petrem a Ondrou. Teda do studia. Prvně jsme byli na chatě. Zejtra nás, až do pátku, čeká Golden Hive. Zase to uteklo jako voda. Furt byl březen v nedohlednu. A najednou je to zejtra. Prostě stačí chvilku počkat.

a všechno bude

Akustika bazénu je naprosto speciální. Šelestění ve vejškách, všechny zvuky se s dlouhým halem slejvaj a jen ty sykavky se odrážej od stropu a hladiny.
aby jim bylo rozumět, vyučující plavání všechny povely křičej. A tak je tu pořád jaksi neustále přítomný kárání a napomínání, i když tu třeba fakticky vůbec neprobíhá.
a taková třešnička na pomyslným dortu… stačí, aby plakalo jedno děcko… a bazén tu frekvenci nějak naklonuje a jako by najednou celej bazén natahoval v rytmu těch roztřesenejch vzlyků.

a do toho jedou celou dobu, asi jako příjemný Bonus navrch k tý třešince, dneska zpoza skla vražedný subbasy Matějský

byl to den plný ježdění… a obecně tak nějak pár dní plných nejrůznějších aktivit s minimem odpočinku. takže to teď trochu pociťuju, děvčata šla spát a já bych šel pomalu taky, ale sakryš, mám teď přeci jen chvíli pro sebe, tak to nemůžu zaspat. No ne?

v pátek jsem vezl Marušku do Český Lípy. Krátce jsem se viděl s maminkou a babičkou a pak se u Sloupu dlouze zapovídal s Martou, spolužačkou z gymplu, se kterou jsem se neviděl dobrých deset let. Náhodou to vim, protže má desetiletýho syna, kterýho měla v břiše, když jsme se potkali na třídním srazu v Moravance.
Teď se občas potkáme na FB, já z povzdálí sleduju, jak se jí daří, jak fotí starej plot a les a kopce, co jejich tvary znám důvěrnějš, než jména.
Marta si pořídila obraz a tak jsem jí ho přivezl. A seděli jsme na verandě a koukali na ten starej plot, pole, les a kopce a povídali a bylo to bezva.
Po cestě zpátky mi před Prahou začala svítit kontrolka motoru.
dost mě to zdrblo, musím říct.
v sobotu a neděli mě totiž čekal workshop Paláce Akropolis, ve kterým jsem měl s mladými lidmi objevovat umění, navíc můj autoopravář o víkendu nepracuje… a v pondělí ráno jsem měl jet pro Marušku do Lípy. Nějak mě představa, že pro ni nebudu moci dojet, nebo že to budu muset odložit, stejně jako fakt, že nás nejspíš čeká nějaká oprava za bůhví kolik peněz, nějak mě prostě v ten pátek večer semlela a měl jsem z toho špatnej pocit i v sobotu ráno, když jsem se vzbudil.

Jenže na špatný pocity nebyl moc čas ani prostor. Na desátou mě vyhodil taxík před Akropolí a postupně se před vchodem sešlo šest z osmi plánovaných návštěvníků. Mezi 18 a 31 lety. Pět děvčat a jeden muž.
Nasoukali jsme se do Akropolí zkušebny, rozsvítili zářivky a začali.
Šlo to dobře. Byl jsem nervózní a měl jsem trochu nahnáno… ale šlo to dobře. Účastníci se sice trochu drželi zpátky. Ale šlo to dobře. Odjížděl jsem s dobrým pocitem… než jsem si zase vzpomněl na to naše auto.

Druhý den jsme zhasli zářivky a rozsvítili si svíčku a oranžově žhnoucí topení. A bylo to ještě výrazně lepší. Bylo nás ještě o trochu míň, byli jsme blíž, všichni se víc zapojili a propojili… A to, co jsem vyprávěl a to, co se ve skupině a se skupinou dělo, do sebe začalo zapadat. Večer jsem odjížděl fakt nadšenej a moc se těším napříště.

Když jsem ten nedělní podvečer vystupoval z tramvaje, rozhodl jsem se, že se nebudu rmoutit ani kvůli možnýmu finančnímu záseku za opravu vozu, že se nebudu stresovat ani faktem, že neustále jemně stoupající náklady bez obalu požírají nepříjemnou část peněz, který už dávám dohromady na desku… jak jsem si vůbec moh představovat, že bych dokázal vydělat takovou spoustu pěněz navíc, když poslední tři roky, co poslední tři roky, celej pracovní život, hehe, vždycky každej měsíc končím s ušima odřenejma dočista?

na chvilku jsem se zastavil na dvoře, než jsem se vydal k nám domů… a jak jsem vndal z kapsy svůj starej a rzflákanej iPhone, koukám, že mi přišel mail. A tak ho otevřu a nevěřim vlastním očím. Pán, co jsem se s ním nikdy osobně nepotkal, ale před pár lety vydražil jeden můj obraz, se rozhodl podpořit Proměnu obrazů na hudbu a koupil si sedm obrazů.

A nabídl mi za ně částku, která by měla pokrýt cca polovinu toho, co jsem na album potřeboval sehnat. Stál jsem tam na tom našem vnitrobločím dvoře. A cejtil takovou velkou radost a zároveň divnej strach, že se mi to zdá, nebo že to je nějakej fór. Proč by zrovna mně měl někdo takhle pomáhat? Jak můžu mít zrovna já takový štěstí? Zasloužím si to? Nebo si někdo vzpomene, že vlastně ne… Celej kýbl nejrůznějších pocitů.

Včera jsem odvězl radostně auto do servisu. A za pár hodin mi pan Čáp volal, že je všechno spravený a že se celá oprava vejde do 4 tisíc. Ježiš, to bylo radosti.

Dneska jsem vzal ráno Marušku do školky a pak jel do Vinoře. A protože jeden z obrazů, který si vybral ten velkorysej pán a jinej, kterej si už minulej tejden pořídila Leknína, maminka Maruščiny kamarádky ze školky, visel na výstavě na Vysočině, na tom našem meditačním mlejně, rovnou jsem na tu Vysočinu zajel.
Počasí bylo krásný, slunečný a vymrzlý. Za dvě hodiny jsem byl zpátky v Praze.

Na Hájích jsem vyzvedl naši švédskou učitelku a vzal ji k nám domů na plánovanou návštěvu. Bylo krásný, mít ji takhle na pár hodin doma a být tu zároveň s těma mejma holkama. Maruška vynalézavě použila všechny anglický slova, co zná a docela nám návštěvu vyblokovala. Až jsme jí museli pustit pohádku, jinak bychom si neřekli nic. Moc hezky jsem si to užil.
Když se setmělo, odvezl jsem dámu zase zpátky přes Prahu na Háje a pak skoro půl hodiny kroužil po Letný a hledal parkovací místo.
Domů jsem dorazil spoko, ale úplně vymlácenej, unavenej, celej nějakej přestřelenej vší tou aktivitou, vším tím napětím, nadějema, strachama, cestováním…

A teď tu jsem. Máše se podařilo uspat vedle Julu, která vypadala, že se cejtí podobně přetaženě a pořádně a nahlas to dávala najevo. možná taky ty zuby už, že. Jehe. Stejně jako u Marušky už jsem předpovídal růst Juliiných prvních zubů už asi tři měsíce zpátky. Příliš brzo. Teď ji slyšim pobrukovat ze spaní.
A jsem pořád takovej rozechvělej celej. Trochu, jako když se překopneš kafem. A do toho tuze spokojenej.
Že jsem doma. Že mám to svý největší štěstí ve vedlejším pokoji, že ve svý trojjedinosti usilovně spí. A já jsem tu. Omýván tím štěstím a vděkem.

Vděčný účastník zázraku.

Děkuju, děkuju, děkuju.

Dobrou noc

tak se jmenovala kniha Otakara Batličky, plná dobrodružných příběhů z dalekých krajů. ó jé, dokonalá prázdninová četba.
jsem zvědavej, jestli se ještě masivnějš vrátím ke čtení. co je Maruška, natož pak Jula, na světě, nemůžu se do ničeho začíst. Většinou leda v noci, když knížky poslouchám a u toho maluju. Ale to je ovšem něco jinýho než čtení.
včera jsem večer s překvapením zjistil, že jsme si dohodli večer společnýho usínání. a tak jsme zalehli už kolem osmý celá rodina… a za chvilku jsem byl v limbu.
tentokrát Jula tak nedránila, jako noc před tím. jenže jsem se stejnak probudil ve čtyři ráno, když nespokojeně dumlala krásné ňadro mé ženy… a kolem pátý jsem vstal, celkem svěží, a z vesela.
den tak získal legrační perspektivu. stihl jsem proměnit dva propojený papírový obrázky, odpovědět na nějaký maily ohledně obrazů, který si lidi kupují v rámci
Proměnit obrazy na hudbu a udělat první konvičku kafe, než jsem šel budit Marjánku do školky.
Máša mi pak ukázala, jak se sdílejí storriečka… je to úplně nová disciplína s vlastníma pravidlama a zákonama. jsem z toho trochu na větvi. i když musím přiznat, že je to médium pružný a inspirující.
zároveň je to jako okouzlující společník na večírku, se kterým je super zábava, ale zároveň vám často nevědomky připomíná, že jste staří. pardon.
sdílel jsem tedy storriečka.
asi i díky nim se zatím Proměnovat obrazy na hudbu docela hezky daří. Zatím si obrazy vybralo sedm lidí. Mám velkou radost, že si vybírají spíš v tý mecenášský části spektra.
uvědomuju si, jak jsem byl kolem toho celýho hodně napjatej. a jak se to teď celý trochu povoluje.

Maruška šla po školce ke kamarádovi Henrykovi, kde ji vyzvedla Máša, která ji pak hrdinně, s Julou zavěšenou v šátku, vyvezla ještě na bruslení. Maruška spadla na ruku. „Už mě to nebolí rozšířeně, už jenom čárkově,“ pochvalovala si prý po chvíli opatrně.

V sobotu jsme byli na Roztockém Masopustu. Je to opulentní akce plná lidí, masek a divokýho veselí. Místama je to na mě hrubě dost, ale místama je to tak super, že i takový starý introvert, jako já, roztáhne koutky v rozjařeném úsměvu. S holkama to bylo bezvadný. Kdyby tam neybylo tolik lidí, bylo by to bezvadnější, jenže to by to zase nebyl masopust. Kdyby bylo na akcích lidí, jak bych potřeboval, šichni by zkrachovali.
Bylo to super. Potkali jsme tam i manželé Zátkovi s malou Rozinkou. Taky byli super. Hlavně jejich solidní svačiny. Dnes Andrejka zjistila, že je mezi TOP100 významnými ženami v českém právním byznyse.
Tak to vidíte.

Byl jsem koupit žárovky a světlo nad zrcadlem svítí. To je vždycky vítězství.
Ve čtvrtek hraju v Letce s Bárou Zmekovou. To by mohlo bejt moc hezký.

Moji milí

Vezmu to spurtem

Za měsíc, 10. března, mi bude 45. Což je, podle mě, výbornej čas na první desku vydanou pod vlastním jménem.

Základy několika písniček jsme na začátku ledna natočili s Ondrou Mikulou a Petrem Ostrouchovem album by mělo vyjít u nakladatelství Animal Music ještě letos na podzim. Čeká nás na něm spousta práce.

A těším se na každou minutu.

Natočit, vydat a důkladně podpořit album, pochopitelně stojí docela dost peněz. Možná ne z pohledu hudebního průmyslu. Z pohledu výtvarníka, hudebníka na volné noze, jde ale o velký krok.

Naštěstí jsem výtvarník a hudebník.

A tak jsem se rozhodl, že potřebnou sumu, díky které mohu přivést na svět novou hudbu, dám dohromady právě díky malování. A svoje obrazy proměním v hudbu.

Ode dneška, až do svých narozenin 10. 3. 2023, nabízím všechny aktuální malby, obrazy i obrázky, jak za cenu výhodnou, tak za cenu mecenášskou. A samosebou i za cenu na škále někde mezi těmito dvěma úvratěmi. To už je na vás, na vašich dispozicích a rozhodnutí.

Aktuální galerii najdete TADY

Obrázky můžete vybírat ze tří cenových kategorií:

kategorie A: od 3000 Kč do 9000 Kč

kategorie B: od 10 000 Kč do 24 000 Kč

kategorie C: od 25 000 Kč do 50 000 Kč

Pokud budete mít o některý obraz zájem, napište mi na jakubkonig@gmail.com.

Budu moc rád. A vám třeba, kromě obrazu samotného, bude dělat radost, že pomůžete na svět mojí první desce.

Děkuju za všechnu vaši podporu i případné sdílení.

Jakub