Rubrika: Nezařazené

Neuvěřitelně

Poprvý jsem Karlovarskej filmovej festival navštívil někdy v létě roku 1997, kdy mě vyhodili z Famu a vzali na Ježkárnu. Racoval jsem s Ringem a Martinem Duškem a Hankou Malaníkovou v redakci Festivalovýho deníku. Byl jsem zamilovanej do několika děvčat najednou a byl jsem z toho celej rozbitej. Chodili jsme na všechny večírky. Poblil jsem si svůj hodobožovej roláček na koktejlový party u Thermalu.
A napsal prvních pár povídek. A dohrál Half Life.

Tentokrát jsem na festival vyrazil s delegací k filmu Zápisník alkoholičky. Nebo vyrazil s delegací. Vyrazil jsem tam sám, jelikož jsem měl na tiskové konferenci zahrát dvě, tři písničky a nazvučit bylo potřeba už ve 12, i když tiskovka byla až od 16:30. Takže jsem dopoledne v sobotu vyjel naší rozpustile odrbanou, leč čistou a voňavou Jeřabinou, na Karlovy Vary.

Kolik kokůtků našich silnic člověk za tu hodinku a půl potká, to jsem vrtěl hlavou, až mi vrzaly obratle. Tiskovka byla naplánovaná do Mattoni Life Baru u zřídla, takže v samym srdci festivalu. Když jsem tam těma karlovarskejma příkrejma serpetninama jel nahoru a dolu kolem celýho centra, připadal jsem si jako ve filmu Wese Andersona. Nevim proč.
Auto jsem nechal na zázaku stání na blikačkách a odnesl věci na místo, že sjedu zase přeparkovat a vrátim se na zvučení. Ale bylo potřeba nazvučit hned a tak jsem nazvučil hned, pak běžel zaklidit futrály, aby pohledově neničily luxusní interier… a pak jsem zase utíkal k Jeřabině na blikačkách na jediný volný silničce v centru Karlovejch Varů. Blikala, čekala, naskočil jsem a zpocenej a uřícenej se zase jako od Wese Andersona vydal zpátky na parkování a pak konečně zastavil a hodil si přes rameno svoji tašku, svý evakuační zavazadlo… a šel. vklouznul jsem parkem hned k hotelu Thermal, udělal si povinný foto, slíbil si, že děvčatům musim koupit lázeňský oplatky a pak se srdnatě prodíral davy lidí, který se pomalu propasírovávali hutným vlhkým vzduchem

Když jsem se dostal zpátky na místo tiskovky, už tam probíhal „normální raut“, jak řikali páni u dveří. Kam jsem neměl přístup. A tak jsem si, pořád ještě celej přehřátej a bezprizorní našel místo pod kostelem přímo nad zřídlem, pod stromem na kovovejch městskejch židličkách připoutanejch řetězem ke kovovýmu stolku, tak jsem si tam sed s jednim kafem ledovym a druhym normálním… a seděl jsem v tom stínu do tří, než mě objevila Markétka Monsportovic a pozvala na sraz s leta neviděným Michalem Pařízkem a pak i do prostoru Krajina, kde jsem si jen stih dát dortík a kafe a už byl čas na tiskovku.

Nikdy jsem nic takovýho nezažil. Totální hic, mega naplněnej stan celebritama, který jsem neznal, zpovídanejma jinejma celebritama, který jsem taky neznal. A do toho výprava od filmu, všichni trochu nervozní a velmi zpocení, Dana brala záda a nějaká slečna neustále nutila hostesky doplňovat lahve Mattoni na stolek před výpravu, protože „nic teď neni důležitější, než aby tady stály narovnaný ty Mattonky, odne sten otvírák, ať mi to nepijou,“ načež vždycky někdo přines otvírák a my to pili.
Krátce jsem se stačil pozdravit s nesmírně sympatickou a podle toho krátkýho setkání i s velmi hluboce zajímavou autorkou Zápisníku alkoholičky, Míšou Duffkovou. Podle toho, jak stála narovnaná a vzpřímená, jsem si říkal, že to pro ni v takovým množství lidí musí bejt taky náročný. A přemejšlel, jestli je mi tak sympatická i tím, že máme nějakou sdílenou temnou zkušenost. Za kterou je běžný se stydět a nemluvit o ní. A že oba o týhle třináctý komnatě mluvíme. A i když se pořád hodně stydím za spoustu věcí, který jsem dělal a říkal a zažíval opilej, přijde mi důležitý a úlevný o tom mluvit. A to jsme si v krátkosti stihli říct. Zatímco jsme odpíjeli teplající Mattoni. Kterou hosteska neustále doplňovala.
A pak přišla Tereza Ramba a začal totální Hell.
Co následovalo jsem viděl akorát ve filmu. Dobře dvacet fotografů a kameramanů se přes sebe natlačilo do několikapatrovýho půlkruhu a zuřivě fotografovali a natáčeli a Tereza se vítala s ostatníma, s Danem, s panem Hanušem a Oskarem Hesem a spolu jsme se ještě neviděli a jak na mě koukla, rychle stihla udělat srdíčko z rukou, jakože se jí tuze líbí ta hudba, to bylo v tu chvíli jasný, stih jsem se akorát lehce uklonit a Dan na mě kejv a já začal hrát Svatební písničku a celý to začalo.
Skladbu jsem nakonec zahrál jen jednu, zájem o fotky, natáčení a rozhovory byl enormní. měl jsem za to, že to je běžný, ale ukázalo se, že na tohle nebyl připravenej a neni zvyklej nikdo.
Během tiskovky byly představený dva videoklipy, který Dan k filmu natočil. Jeden pro Kateřinu Marii Tichou a jeden pro písničku Hejna, která vznikla při psaní filmový hudby.

Tady je ten můj.
https://www.youtube.com/watch?v=1rVhZOxm-iY

Novináři a fotografové, stejně jako návštěvníci, kteří na začátku hodně hlučeli, ztichli ve chvíli, kdy je o to Tereza hned na začátku požádala. A vydrželi celou půlhodinovou tiskovku. To bylo poprvý, co jsem toho dne viděl, co s lidma přítomnost skutečný festivalový hvězdy dělá. Protože tou Tereza Ramba letos ve Varech bezesporu je a byla. A zažil jsem to ten den ještě mockrát. Ať už to byla náhle uvolněná rezervace v nacpaný hospodě, vstup na nejstřeženější večírek toho dne ve Varech, nebo několik papparazzi fotografů, kteří naši partu fotili ve čtyři ráno, když jsme se vraceli z Bokovky do hotelů. Koneckonců stejně jako to, že hned po tiskovce se kolem ní shlukli novináři a vedla jeden rozhovor za druhým, než nás všechny z Mattoni Life Baru vymetli, protože tam měli co? Protože tam měli další raut.

Při společným obědě na místech zázrakem vykouzlených v obsazený restauraci jsem seděl právě proti manželům Tereze a Matyášovi. A mohli jsme si teda potykat a složit komplimenty. Ukázalo se, že se vlastně potkáváme hodně dlouhou…
Já jsem fanynka Obří broskve, jak na vás chodilo pět lidí, já jsem tehdy byla ta pátá, zmiňovala například nad smažákem. Do toho se každou chvíli přese mne někdo naklonil, jestli by se mu Tereza podepsala. A všichni překvapeně rozebírali neuvěřitelně živelnou tiskovku. Oproti osamělýmu dopoledni a první části dne jsem byl najednou v jedný nejvíc hype partiček v Karlových Varech. a když se mne Dan a Tereza a Robin Suchánek ptali, jestli přeci jenom nechci zůstat přes noc, rozhodl jsem se, že jo. a jsem moc rád.

dostal jsem se skutečně jako zázrakem na party, kde zpíval skutečnej Bryan Adams. poslouchal jsem ho z chillout placu a pil u toho vychlazenou limonádu a pojídal miniburgříky a makrolaskonky, až mi z toho bylo trochu blbě. a poslouchal, jak ten charismatickej chraplák sází jeden hit za druhým.

vybavilo se mi, jak mi tehdy při sledování videoklipu z Krále zbojníků Robina Hooda došlo, že takhle se točej klipy k filmovejm písničkám. Že si někde v lese dotočíš chrapláka s kytarou a pak do toho nastřiháš nejlepší kousky filmu a máš super video, jak malinu. Tehdá jsem se zasníval, že to musí bejt super a jak by bylo skvělý, kdybychom s naší kapelou taky jednou natočili takovej klip k filmu. No a od včerejška ho mám. povidám pak Danovi.
To je znamení, povidá Dan.

Od půlnoci skoro do čtyř jsme seděli s celou partou, neustále se rozšiřující a hubnoucí o nově příchozí a gratulanty, hlavní hvězda měla k tomu všemu ještě narozeniny, ve vinárně Bokovka. Bylo fascinující sledovat všechny ty známé tváře zrůzněné festivalovou horečkou, dychtivé, radostné a euforické.

Pak už se i v Bokovce končilo tak radikálně, že jsme šli, cestou nás následovali papparazi a já si řikal, no tohle mi nikdo neuvěří. a oceňoval jsem, jak jsem si před pár hodinama připadal jak nějakej bezvýznamnej nádeník kulturního života ztracenej ve velkym a nafoukanym městě… a teď mi Robin Suchánek ukazuje bradou, kde že se ten chlap schovává… slyšíš to cvakání?

A pak už bylo tuze pozdě a já šel do půjčeného filmařského bytu a spát, jako když mne do vody hodí. Byl to výživnej den plnej ambivalentních a cizokrajných chutí a vůní a pocitů. Tuhle ždibec Bryana Adamse, támhle trochu toho baťůžkářskýho života on your own. Spousta velkejch slov a dotazů na tělo během tiskovky. I nečekaně upřímný a niterný věci, který jsme si v těch pár okamžicích zachycenejch v letu, stihli říct s lidma, s nimiž jsem se před pár dny ještě nikdy neviděl.

už hodinku jsem plánoval spát. ale tohle jsem si ještě tuze přál zaznamenat, dokud se mi ten mix praštěnosti, odvahy a filmovýho festivalu uplně nevypařil z hlavy.

občas se to sejde a zrovna takhle v červnu a červenci, kdy je alternativní hudebník nejhubenější, je zrovna spousta benefičních akcí. rád na nich hraju, rád do nich věnuju obrazy, jsem tuze rád, když se díky hudbě a umění obecně, sejdou lidi a něco se stane.
zároveň se pak často dostávám do dobrodružných situací, kdy čekám, až mi zaplatí za dvě audioknihy a za dva obrazy, a taky až a jestli se případnej kupec rozhodne, jestli si další dva obrazy spíš vezme, nebo nikoli, takže jsem v podstatě zase virtuální boháč, akorát přijde další víkend, audioknihy zase zatim nic, kluci s obrazama se neozývaj a já jeden den hraju benefiční koncert gratis a druhej den ráno frčim na vystoupení propagační, rovněž nehonorované a v kapse mám litr a počítám tak, aby to vyšlo na oba dva dny a pak i ještě na neděli, protože v pondělí, v pondělí možná ty peníze přijdou. Jeřabina má víko od nádrže přelepený gafou. A je na tom něco luxusního, je to jako Stainbeck, jako Na Plechárně, nebo možná trochu i Kerouac. Je to vtipný a bizarní zároveň. protože z venku to vypadá na velkou slávu a rokenrol, bůhví, jestli nejsme dávno za vodou celá rodina z těch obrazů a vernisáží a koncertů a workshopů a knížek. a přitom jsme pořád na hladině a odvážně plujem pár palců nad čírem ponoru. a do toho skutečně zažíváme ten rock&roll, velkou slávu i neodolatelně připraštěný situace, který, kdybych si je měl vymyslet, zapotim se u toho, jako jsem zpocenej teď.

Maruška je u babičky v Lípě, Julinka spí s Mášou vedle… pomalu se zaklidím a taky pudu spát. ale ještě musim napsat, jak jsem se měl ve Varech.

Mám rád bezčasí

Když jsem byl malej, bylo to k nevydržení, ale teď v dospělosti mi přijde, že neni moc lepších věcí. nemuset. neplánovat. jenom bejt. posedávat. malovat si. občas vstát a posunout se ze sluníčka do stínu.

s děvčátky nám takováhle luxusní bezčasí nepřicházívají často. minulý týden na Orlíku se nám ale povedlo dosáhnout cíleného kýže hned několikrát. S Tondou a Leknínou jsme toho příliš plánovat skutečně nemuseli, aktivity byly lehké a nepočetné. patřilo mezi ně koupání na malé pláži pod chatou, projížďky na člunu a každovečerní gril a sezení u ohně.
Když všechna tři děvčata usnula na lehátkách před velkým venkovním krbem, měsíc se odrážel na hladině přehrady a já si dopřával znanukované Rafaello, bylo to na moment naprosto čistý. Čtyři dny jsme na tom krásným místě strávili a bylo to krásný. Máša dva dny z toho ještě v Praze psala článek pro Heroine, kterej podle mne bude skvělej.
Vrátili jsme se opálení a s dobitými baterkami.

Pořád si představuju, že se to zvolní. A ono se to samosebou časem zvolní. Až bude Jula starší, až bude chodit do školky, až budeme mít dva příjmy a víc za jeden článek, jeden obraz, jedno vystoupení či workshop. Na klidné zahradě našeho domu, za vůně legálího konopí, dozrávajícího pod okny ložnice, jen potůček bublá, jak přitéká do přírodního jezírka, starý moudrý masér si skládá svou ranní výbavičku a já se vracím ze zklidňujícího hájemství meditativní masáže abych strávil celý den v hájemství rodiny

Zrovna jsem pročetl dvacet textů o Praze 7 od žáků šestých, osmých a devátých tříd, které hodnotím ve školní soutěži jako jeden z členů poroty. Minulý týden jsem se byl ve škole na Ortenově náměstí podívat na výtvarnou část, s několika učitelkami a maminkami ze sdružení rodičů jsme vybírali výkresy a plastiky hned v několika věkových kategoriích.
Přišlo mi zajímavý, jak si najednou, vzhledem ke svýmu věku a roli, můžu vykračovat po školách, aniž bych se musel bát, že na mne nějaká učitelka, učitel, školník, nebo uklízečka, z vysoka houkne. Ale jak to stejně pořád napůl očekávám. A taky se to jednou za čas stane.

Když pak jen v ponožkách dostáváš za uši.

V pátek holky odjely na víkend k Matezovi a Vlastíkovi na chalupu, v sobotu jsem ráno sklidil výstavu v NTK a odvezl ji do atelieru, pak naložil sebe, Ondru Mataje a odvezl nás na zkoušku k Obrškovům, odkud jsme přejeli na Všudybud, kde jsme večer odehráli krásnej domácí koncert, návrat marnotratnýho syna zpátky do Bulharska… dokonce se i mý mamince podařilo
1) dokrmit mne výborným řízečkem s bramborovým salátem a ke kávě dortíčkem, na festival jsem se vracel jak Gepard Retardieu s bříškem plným, jak dalamánek
2) vyplýžit se v noci z bytu od spící babičky a užít si koncert… dokonce jsem ji slšel pokřikovat. krása
domů jsem přijel v noci v noci, ráno vstal a vlastně nějak rovnou vyrazil na slavnostní zakončení workshopu V Těle v Akropoli. Bylo to, stejně jako loni, nečekaně parádní, člověk tam jde a trošku se mu nechce, protože chce spát, než se vrátí rodina, sakra, je neděle… ale pak ty čtyři hodiny utečou jak nic, protože tam jsou všichni hypertalentovaný až na půdu a všichni maj za sebou náročný soboty. tejden práce… a všichni se taky po hlavě vrhnou do všech cvičení, co si buď oni nebo ostatní lektoři na slavnostní závěr připravili. bez remcání. bez píčování jak to a ono.
ještě se pak šlo „na pivo“ a smažák, tanečnice a tanečníci doplňovali energetický zdroje a všichni povídali… ale celkem brzo jsem se vytratil domů, za úplně vyždímanými děvčaty, která za sebou měla víkend s matkami a dětmi a soutěž dramatického kroužku…

ve čtvrtek, před tím vším, jsme ve studiu Wombat s Aid Kidem a Danem Svátkem v podstatě předali hudbu k filmu Zápisník alkoholičky v multikanálovém zvuku pro kina. Bylo to úžasný, slyšet vybraný kusy v tomhle speciálním nastavení… a vidět, jak do sebe ty scény, najednou už nabarvený, dočišťený, společně s hudbou zapadaj.
pořád moc nevěřím, že se to stalo. Cestou do studia jsem procházel místama, kam jsem před třiadvaceti lety začal chodit na Ježkárnu, a tak mě to hodně vracelo k myšlenkám na tehdejší zážitky, situace a rozpoložení.
Dlouhá cesta. Bejby.
Ze studia jsem jel do Atelieru, kde jsem se dvěma studentama workshopu pro Akropoli, s Emily a Jakubem, co se k nám přidal později, dokončili jejich část setkávání. a pak jsme společně s Jakubem odfrčeli do Café v Lese, kde jsem předskakoval Tali, která se účastnila loňskýho běhu workshopu.
Na koncert přišel i Jiří Šlupka Svěrák, kterej na Ježkárně učil před těma třidvaceti lety mě a před pár právě Tali. A tak se to celý tak zajímavě uzavíralo a proplejtalo, právě předanej film, Ježkárna, blížící se Všudybud a zkoušky a uzavření workshopu.
A pořád se to proplejtá.

Včera mě fotograf Jan Škop obalil peřím a térem a během pár minut udělal pár snímků a pak jsem se asi půl hodiny snažil smejt temperu a černý potravinářský barvivo a peří a vazelínu… pro umění se nemusí trpět. Ale někdy to chce hodně času ve sprše.
Pak jsem si na Pankráci v Bauhausu koupil dvě plexisklový desky 50×50, co o nich už dlouho mluvim. A vložil mezi ně igelit, co se na něj skvěle obtiskly barvy, co jsem přetiskoval na plátno… a vyrobil jsem tak už asi půl roku vymyšlenej průhlednej obraz na hrad Krakovec, kde hrajeme v sobotu. Jedeme tam z Brna, kde hrajeme na Obr festu v Obřanech.

A teď už pomalu končim, musim dodělat hudbu k audioknize 6 dní. A od tří je dneska to vyhlášení dětský umělecký soutěže, v jehož porotě jsem čestným hostem jako praktikující umělec.

Je to mazec.
Moc psát nestíhám.
Ale žiju to tuze rád.

dneska jsme to s Aid Kidem dotáhli na jeden nezanedbatelnej milník, nahrubo máme hotovou hudební stavbu prakticky celýho filmu. je to samosebou milník spíš mentální a jak je z první věty poznat, zatim nám vlastně ve skutečnosti ještě trochu chybí… ale až to zejtra Ondra dočistí a pošle, bude si to pan režisér moct poslechnout celý s hudbou, co jsme mu připravili. místo tý referenční.
a nás to čeká taky. tyjo, tyjo. trochu se na to těšim, trochu jsem z toho pořád napjatej, jak je to komplexní a velký.

taky jsme dneska měli sraz lektorů workshopů pro Palác Akropolis. a jako vždycky to bylo živý, veselý, vřelý a nečekaně blízký.
to jsou mi zkušenosti a zážitky.

jsem ospalej, vyčistim si zuby u kusu pomalýho Ripleyho a pudu spát.
zejtra jedu pro výstavu do Litoměřic. Uteklo to, jako utíká všechno.
Výstava v NTK v Praze ještě běží.
Jako běží taky všecho.

běží mi i členství v Audioteka Klubu a tak můžu některý knížky poslouchat zdarma. Jako třeba asi osmdesátihodinovýho Šóguna, což je paráda, a to je jenom první část čert vá z kolika a na internetu je teď z toho seriál, ze všeho teď je seriál, už jsou i seriály o starejch dobrejch, nebo i špatnejch moderních, seriálech, rozumíš, ale mně to nevadí, mně se to líbí, já to mám hlavně k čístění zubů

nu. jak to bývá obvyklé, nepíšu, tudíž žiju dobrodružným životem ozlomkrk.
– vernisáž v Cafe Prostoru byla bezvadná, šílená, ale bezvadná
– byli jsme na víkend v lesní škole, bylo to tam moc hezký, i když jsem byl tentokrát vážně docela ušlý a moc jsem toho nevykoledoval. ale neni každej den koledníček, jak se řiká
– Maruška a Tedík vyhráli hlavní cenu za hlavní roli ve videoklipu Dál na No Stress Music Awards a bylo to slavnostní a velkolepý, jak jsem ani nečekal. Byli jsme z toho pyšní a šťatní. A Mářa taky. hejahou.
– skoro tejden jsme byli na Portáši a bylo to bezvadný. dlouhý dopoledne s dětma na poloprázdnym hřišti, krátký procházky po okolí a večerní decentní bdění s kamarádama, co jsme mezi tím vším kameráděním vyrostli a teď jsme dospělí. mám to tam moc rád.
– Maruška tentokrát hodně malovala na výstavu, kterou bude v sobotu představovat v Brně na Žen Festu Martiny Trchové, a tak jsem se tentokrát věnoval práci jen v těch nejnezbytnějších případech. udělali jsme velkej kus na hudbě k filmu, začíná se nám pomalu blížit ke konci nahazovací fáze. Režisérovi se navíc ten velkej kus líbí, tak mám radost. jsem zvědavej a držim nám palce.
– v sobotu jsem hrál v Krasetíně s Maruškou Puttnerovic a Martinem Novákem a bylo to moc hezké. Takový osamělý vejlety maj v sobě i lehkost toho osamělýho jezdce i tu jeho tíhu. Haha. No. Krásný hraní, krásný místo. Možná se líhne nová písnička.
V neděli jsem se vrátil do bytu připravovanýho na Mášinu rodinnou oslavu narozenin. A to bylo včera.
Všechno nejlepší, moje milá.

Z 15 procent baterky zbejvá 12. Cejtim se taky tak nějak. Za tři minuty půlnoc.
Jdu spát.

i bych něco napsal, ale když už mám takhle večer volno, bejváv většinou kolem desátý už ospalej jak pes a nic neudělám, a tak si buď jdu lehnout, nebo koukám na netflix do jedný. a pak si jdu lehnout.

u bratra pankáče jsme byli
měl jsem sraz se základkou po 33 letech a bylo to dobrý
Anděla jsme nevyhráli, vyhrál ho David Koller, což neva. Máše to megatuze slušelo, náš tým se nesl a bavil jako králové a ráno jsme neměli kocoura, což jistě leckterej oceněnej oslavenec říct nemoh. Cena by desce jistě pomohla, ale i tak se ta osmipísničková nahrávka dostala velmi daleko a tak jsem s tím v míru. dál budu dělat, co dělám.

dneska jsem byl na terapii a bylo to zase super. teď bych i něco napsall, ale usínám u netflixu a tak si jdu pro kartáček a jdu spat. dobrou s kobrou

Výstava větší než malé množství menších skutečně zafungovala a povedlo se mi díky ní sehnat zbytek peněz na únor a březen. A taky na pár nových pláten a barvy. A taky na tejden na horách u pankáče.
celý to bylo praštěný, jak už rodinný setkání bejvaj. A taky pěkný a náročný a veselý i zatažený. Všechno. Najednou. Maruška pod vedením Verči poprvý lyžovala. Už podle videí z prvního dne moc hezky. A podle maminky i druhý a podle mne i třetí den. Nebojí se, krásně vykrajuje obloučky a jezdí na vleku. Další kus samostatnosti do vínku.

a teď už jsme zase zpátky doma skoro tejden. Brácha technař má dneska narozky. Princezna Kate má rakovinu, jak se ukázalo, když ji pár týdnů nikdo neviděl na veřejnosti. A u Moskvy ozbrojenci Islámského státu zaútočili na divadlo.

svět běží dál. Blíží se jaro. Oba jsme s Mášou dost unavení. Za týden a den jdeme na vyhlášení Andělů.

byli jsme u Amelie nad Černošicemi, pršelo, ale bylo to moc hezké. měl jsem zrovna spíš introvertnější dny a tak jsem toho moc nenapovídal, ale na návštěvách, jako je tahle, to ani není tolik potřeba. nakonec se mi i venku po tmě rozhořel oheň tak akorát na tři buřty, který jsem postupně opekl a částečně pozřel a částečně odnesl dovnitř. poslední z osmi kousků, které Máša to úterý před 12 dny pořídila, jsme dneska chtěli vzít na vejlet a obětovat „ptáčkům“. ale zapomněli jsme na něj. i tak to byl super vejlet.

o tejden později jsme se byli s Aid Kidem podívat na filmu, ke kterýmu to teď už vypadá, že skutečně budeme hudbu dělat. což je ohromný. a jelikož jde do léta do kin, brzo se do toho budeme muset zostra pustit. no ty kráso. těch věcí, který spěj a spěj a spěj… a pak se to najednou začne všechno probouzet, jako takový ty vetřelčí vajíčka…

hodně maluju. budu mít teď v atelieru výstavu malých obrázků. mám je připravený, ale zároveň výstava začíná zejtra ve dvě a budu si muset od rána docela švihnout, abych všechno stihl pověsit a uklidit a okouřit šalvějí. no ty kráso po druhý.

s holkama jsme dneska vyjeli tramvají na Kobylisy a sešli přes vyhlídku dolů do Troje. Vzpomenul jsem rychle na časy, kdy výprava pro rohlíky a sýr do místní Žabky, bylo jediné povyražení nájemných copywriterů… jo a pro Frisco samosebou. Nebo pivíčko. Nebo tak něco.
Ale zase jsem se rychle vrátil do přítomnosti, protože od tý doby se toho změnilo tolik, kolik bych si tenkrát ani nedoved představit. že se v den naší svatby s Mášou zřítila lávka a už tam stojí nová, patří mezi ty míň převratný změny. a ty změny mne teda udržovaly v tý přítomnosti. dneska na procházce. došli jsme i do kavárny Karel, která se mi moc líbila a maj tam teda skvělý jídla a dortíky a kafe, akorát se tam už zase, jak bejvá v neděli odpoledne zvykem, začali hromadit lidi. a to je mi zase bez alkoholu nepříjemný. a tak jsme šli.

ještě bych toho moh napsat tolik. nejen o dnešním vejletu, o každý hodině mýho života, kterej uplynul, co jsem sem psal naposled. ale jsem ospalej, ospalej jak písek v řece. jdu sníst jabko, nebo něco, lívanec od snídaně, podívat se na druhou část druhýho dílu animovanýho Modrookýho samuraje na Netflixu a pak si u první půlky třetího vyčistim zuby a čau, do třičtvrtě na sedm o mně nikdo nic neví.

teď mi to přijde jen jako předchozí myšlenka, jak se ráno probírám ze spánku a snažim se ještě zabrat, jak vedle z parádního pokoje zurčej ta tři děvčata, tak už to jde jen tak lehce… tadá

a je neděle večer a všichni spí

jako oka mrknutí

Hned odpoledne se to začalo lámat k lepšímu. I díky průzkumu vnitřního terénu zaznamenáváním aktuálních pocitů při psaní včerejšího postu, se mi trochu ulevilo. Do večera mne bolela hlava, ale parádně se nám povedlo všem zalízt do velký postele a obě holčičky během chvilky usnuly… takový štěstí najednou, vidět s jakou důvěrou uvolněný odplouvaj do Hajan

Dostal jsem včera taky nadějeplný zprávy z jednoho tajuplnýho skorokonkurzu, tak jsem zvědavej a napjatej spíš příjemně tentokrát

a plakát na Pašije se líbil

dneska byla část dne v atelieru Máša a já měl krásnej čas s holkama. Napřed na návštěvě u Tondy, Zoly a Lekníny, kde nás zase rozmazlovali různejma laskominama, historkama, výrazovým tancem a nakonec i domácíma mangovejma nanukama. Jula si dala kus steaku. A moc hezky nám pak bylo i doma.

A teď už se mi tu vrtí Maruška, se kterou kvůli střídavýmu meziholčičímu buzení občasnym zakašláním spim v obýváku, tak to vypínám a jdu taky spat, je hrozen hodin. Dob. Dob.