Rubrika: Nezařazené

laté… dal bych si laté

ráno vyrazim odevzdat řidičák. Po cestě stihnu v pobočce na Štrossu vyřešit novou značku na parkování, na Vyšehradě potkat dalšího Jakuba Königa, kterej se ke mně sám přihlásil a na místě se ještě dozvím, že po čtvrt roce budu moci v Litoměřicích požádat o prominutí zbytku a vrácení řidičáku. Tak uvidíme, jak to půjde.
Po cestě zpátky jsem ještě stihl předrozjednat s paní z Přestupkového, aby mi všechny pokuty za špatné parkování, které jsem za ten měsíc nasbíral, sloučili do jedný. Takže místo skoro 5000 budu platit 700. Což je dobrá zpráva.
V po desáté jsem byl už zase zpátky doma. ono to brzké vstávání, v tomto případě tedy původně kvůli Maruščiným antibiotikům, má něco do sebe.
kolem páté jsem ještě nabral ikea těšku plnou obrazů, tři velký vzal pod paží a odešel to nainstalovat do Chutnej, kde ve středu hrajeme s Domingem a kde výstavu otevřeme. Nainstalováno jsem měl za chvilku. Hřebíky už visely na těch správnejch místech a shodli jsme se, že budeme střídmější. Ještě jsem si pár obrazů odnes zase zpátky dom.

a teď tu usínám nad klávesnicí.
To bylo plánů. `
Snad si aspoň zuby vyčistim.
Možná bude jenom stačit, když to napíšu.

Tak ta Maruščina angína je spálová. Takže se ještě k tomu všemu drbe.
dávat jí ve tři v noci antibiotika, byl opravdu takový ten zážitek z tatínkovskejch, kterej si jeden nejspíš zapamatuje a pak se ho snaží vyprávět jako vtipnou historku, aby si mohl dojatě zaslzet. Dneska je té naší holce ale líp a klesla ta obří horečka. Tak sláva.

jsem z toho všeho nějakej utahanej, práce se přelejvá mezi tejdnem a víkendem, nějakým způsobem jsem zase už dlouho zapnutej a baterky dobitý na Portáši se rychle vypotřebovávaj.
potřeboval bych vystavit s prodat nějaký obrazy, ale FB jejich zobrazování podporuje míň a míň. Naštěstí se vždycky něco vynoří, třeba teď nečekaně výstava v letenskym Chutnej, která bude v prostoru viset od našeho středečního koncertu s Dominikem. Ale do toho už zase čekám asi 35 000 z několika směrů a jakkoli každej den kontroluju, během tohoto pracovního tejdne nedorazilo vůbec nic. Už se to opakuje tak často, že se vlastně ani tolik nenervuju. Jen mi to přidává v náročnější dny na pocitu rezignace a frustrace. A tý narůstající únavy.
teoreticky se mi daří fantasticky. Prakticky je to od našeho setkání s kolouškem materiálně celý nahnutý a po kouskách se mi to bortí, ať pracuju, jak pracuju, ať vydělávám, jak vydělávám. Ať už jde o drahou opravu, pokutu, sebranej řidičák i všechny další obstrukce s tím spojený.

dneska večer mne ten nepříjemnej tlak vyhnal aspoň na chvilku ven. Obešel jsem si svý obvyklý autoterapeutický kolečko. Abych se na konci stavil zkontrolovat naše auto Jeřabinu. Jen abych objevil, že jsme asi o půl hodinu před tím, skoro v deset večer, dostali botičku. Obcházel jsem vynervovaně auto, kde bych mohl stát špatně a jakej předpis jsem tak asi mohl porušit. Až před chvilkou mi došlo, že se změnou značky nám pochopitelně přestalo platit zaplacený parkování na celej rok a že mě nenapadlo číslo na parkovacích oprávněních změnit. Což pochopitelně mělo. Hlavně, že jsem na MÚ v pátek byl, jen aby mne po tradičním přeposílání poslali na Pankrác, kde už ale měli zavřeno. Takže jsem jel zase dom, ale vida, kdyby mě to bývalo trklo, moh jsem tam změnit číslo u parkovacího oprávnění…

ach jo

po setmělejch parcích posedávají skupinky, vetšinou dost rozjařené. Jak je tak míjím, trochu se mi zasteskne po možnosti, všechny svý problémy hodit na pár hodin za hlavu, odsunout je na kraj stolu dne, třeba nepozorovaně přepadnou přes okraj. Ale zároveň jsem rád, že místo toho teď zhasnu a půjdu spát, ráno se probudím a budu pokračovat v narovnávání dalších nečekaných siločar, který se v den našeho setkání s kolouškem, přivohnuly daleko z obvyklejch silotras. Jsou to zajímavý podněty k přemejšlení.
Co mi to jen celá ta situace říká?
Máme prodat auto?
Mám si pořídit řidiče?
Začít vystavovat a prodávat na online galeriích?
Mám si pořídit Herohero nebo Patreon?
Nebo zejtra udělat pozvánku na prodejní výstavu v Chutnej… ?

Teď bych měl rozhodne zhasnout a jít spát. Za čtyři hodinky vstávám s další várkou antibiotik. A co nenaspim já, to za mne nikdo jinej neudělá.

Vedu bohatý život.
Ve studiu jsme skončili ve čtvrtek a v sobotu ráno mi začínal poslední víkendový workshop.
v sobotu jsme byli na výletě, v neděli pak na zkušebně nad Akropolí. Obě setkání zase byla super. Mám to velký štěstí, moct pracovat s tak talentovanejma a zároveň tak mladejma lidma, jako se na kursu sešli. Pořád mi sice přijde praštěný, že bych mohl někomu něco předávat, když jsem sám pořád ještě na prahu, na cestě, nebo ve dveřích. Ale koneckonců to probíhá recipročně. A sám jsem si to nevymyslel. A všichni zúčastněný jsou v tom konsensuálně.
Consensuella nápříklad. Taky pěkný jméno. A uplně ladem.

V pondělí mi přišla pokuta 6000 a půl roku zákaz řízení za kolouška. Tedy, abych byl spravedlivý, nikoli za kolouška, ale za to, že jsem naším vozem Jeřabina pokračoval po nehodě bez přední registrační značky a s nepravidelně rozbitým blatníkem, který mohl být nebezpečný, pokud bych srazil ještě někoho.

nepotěšilo mne to, co vám budu povídat. Finanční díru, kterou nám ty dvě, tři vteřiny a nebohý koloušek způsobili, se mi zatim nedaří zaplnit, i když se snažim znamenitě i úspěšně. Každá takováhle jobovka a pokutnačka naviac, akože Bože.

v úterý a středu jsme hráli Les sebevrahů na Štvanici a obě představení se vyloženě povedla. Ve středu navíc přijela Martina, která si před více než měsícem pořídila obraz výše mnohokrát zmíněného kolouška. Bylo to moc hezký a přátelský setkání, i když jsme se potkali poprvý v životě. “Takovou sílu má umění” rozšafně vykládám po popředstavným brčku. Jsem toho přemejšlení plnej. Pořád.

ve čtvrtek byl den dětí. Ráno jsem odvedl Marušku do školky, jsou to zase krásný rána, libuju si. A pak jsem pracoval a pak Máša přivedla holky z města a Maruška měla na obličeji namalovanýho parádního šavlozubýho tygra a pak šly ještě trsat společně na Bongo bombarďáka do Tržnice.

já maloval, dopisoval životopis, přepisoval texty do bookletu alba… a nakonec měl co dělat, abych to všechno stihl. Večer jsem totiž hrál s Alaverdi na akci, kterou jsem původně pokládal za narozeniny Člověka v tísni. Ale byly to několikeré narozeniny členů Člověka v tísni. A hlavně kamaráda Jelena.

když začali Alaverdi zvučit, z oken začali hulákat sousedi, což se vlastně nedivim. Alaverdi jsou až bizarně nahlas. Díky tomu nebylo slyšet hulákání sousedů a já si Alaverdí set po dlouhý době viděnej zase moc užil. I když, pravda, napřed jsem si musel vyrobit špunty z toaletního papíru.
bál jsem se, že ma tu divokost nebudu umět navázat. Ale i mně se hrálo moc hezky a tuze jsem si to užil. Ještě bych po hraní sežral nějaké buřty, které se mezitím grilovaly, kterých se během hraní ostatní přejedli… ale psala mi Maša, že má Maruška horečku, a tak jsem vyrazil domů.
má chuděra angínu, celej den hicuje a začala brát antibiotika. Tak tady zase vedle sebe ležíme v obýváku. Ani jsme se v tý velký posteli neohřáli, co, Mářo?

Je celá rozpálená a horečka jí kolísá. Není jí tudíž moc dobře, tak se tu o ní snažím starat, co to jde. Dnešní Jindřiščina a Jindřichova narozeninová oslava pro nás tudíž odpadla… a ruší se i víkendovej program. Všechno se neustále proměňuje pod rukama.
nejspíš to tak bylo celou dobu.

jen v dětství a pak, než nás přešlo, jsme si mysleli, že je všechno už leta stejný…

Neni.

Dneska jsem byl celý den v Sonu. Ostatně včera velký kus taky. Poté, co jsme celá rodina dorazili od Markéty z Hleďsebe, kde jsme přespávali po workshopu, kterej jsme s Mášou v pátek vedli v Perninku na Karlovarsku pro tvůrce triček.

workshop se povedl moc. Tři hodiny utekly jako voda, celou dobu jsme jeden nebo druhej měli Julinku a Máša ji zvládla během výkladu brilantně nakojit. Jula byla celou dobu spoko, jinak jsme byli připravení dokončit workshop v jednom… ale nebylo to třeba.
Maruška si celou dobu hrála se svým kmotrem. Šéfem firmy na výrobu triček.

Sono je legendární a krásný, jak jen starý studia můžou bejt. Na zdi fotky slavnejch hudebníků, co tu točili… já se hned vyfotil s Davidem Bowiem, kterej ale v tomhle studiu nikdy nebyl, jelikož tehdy ještě sídlilo jinde.
včera jsem hlavně poslouchal a přepisoval texty do bloku, kterej teda možná/nejspíš poslouží jako podklad obalu. Kluci udělali na písničkách obří kus práce, hlavně můj oblíbenej Mejdan je teď neuvěřitelnej námrd. A hodně se posunul i Lamohlav, ze kterýho jsem byl ma začátku sám rozpačitej. Hlavně proto, že moje vágní představa o refrénu v tý době teprve nabejvala svý vágní formy. Až nedávno jsem dopsal obrovskej kus textu, kterej se v refrénu skrejval. A z něj se dneska vylouply melodie. A hlavně Ondra s Petrem provedli tu svoji magii a najednou je tu našlapaná písnička, která funguje i v těch ultraklidnejch i ultranářezovejch momentech.

Domů jsme dneska vyjížděli po půlnoci. Dlouho jsem parkoval a teď jsem doma. A ještě před spaním rychle píšu tenhle zápis.
Maruška zejtra jede na školku v přírodě. Místama se těší, místama právě naopak. Já vim, že to je pro ni důležitý, zdravý a prospěšný… ale už teď mi bublá a praská srdce, jen si vzpomenu, že nás ráno čeká loučení. Jesuskote. Je mi z toho teskno k nesnesení právě v tuhle chvíli. Všechno jedno, racionální argumenty, povedenej workshop, dva skvělý dny ve studiu… ale kdybych nevěděl, že právě to nesmim udělat, chytil bych tu naši holčičku do náručí a nepustil a nepustil a držel ji a ochraňoval ji… aspoň než jí bude třicet.

Mír a lásku všem bytostem,
tyvole

fakt, že jo

studio Najbrt včera chvilku hledám v ulicích kolem Santošky. tady o kus vejš bydlí Jelen, tamhle bydlel Jakub ZFJ, a tady ten nenápadnej průchod do dvora, to bude ono.
pod paží nesu obraz, plátno 60×60, který je jednou z variant cover artu, tedy obrázku na přední straně alba. V tašce nesu černej sešit s textama a obrázkama, který vznikaly při natáčení. Druhá možnost. A možná půjde oboje zkombinovat.

je to ono. ve dvoře stojí moderní dvojpatrová budova, která se později ukáže jako rekonstruované stáje z nějakého 14 nebo 16 století… ale to už mi vykládá Aleš Najbrt, hlavní šéf i hvězda studia a celého spektáklu.
Je to sympaťák, má cool brýle a působí napůl uvolněně a sebejistě a napůl vlastně paradoxně trochu nesměle. a hned, že mi někoho představí. a ten někdo byl Tomáš Trnobranský, famozní grafik a tuze sympatickej kluk, co s náma s Mášou dělal v Boomerangu a co jsme ho měli moc rádi. Pracoval i pro národní galerii, pro Ille dělal obal první desky a design webovek a merche, vždycky měl cit pro čistý a zárověň jemný a silný věci. A ukázalo se, že na tom obalu té mé první solovky budou dělat spolu. Což jsem vyloženě nadšenej.

Aleši Najbrtovi se víc líbí pomalovanej sešit, Tomáš zatim zkoumá a ukazuje, který kousky se mu líběj. mám radost, že se shodujem a vim, že teď můžu další věc pustit ze zřetele, protože i když na obalu tentokrát nedělá Myshka Verbů, nemusím se ničeho bát, je to taky v dobrejch rukou.

odpoledne dodělávám třetí serii pohledů a poprvé je fotím.
večer jde Máša na křest Marušky Puttnerové do Vzletu a já jsem s holkama a máme se moc pěkně.

v noci nás vzbudí Juliina ponožka/čidlo, hlasitým signálem… já vyběhnu z postele, protože nějak předpokládám, že to je požární čidlo u dveří, ale jak opustim ložnici, zvuk se vzdálí a já se srovnám a jako fotbalista, co nedoběh balon, se tvářim, že nezúčastněně vyklusávám pažit.

Na Portáš jsme přijeli až v úterý pozdě večer. Ale pár kamarádů na nás ještě čekalo. Maruška hned usnula a Máša s Julou se mnou chvilku pobyly dole ve společenský místnosti.

na nebi zářilo neuvěřitelný množství hvězd.

dneska jsme se vrátili. Byly to překrásný a uvolněný dny. I Juliinu rýmu i nashromážděnou únavu a neustálej cvrkot s těmi báječnými lvíčaty, všechno se to na tom čistym horskym vzduchu zvládalo veselejš a většinou i klidnějš.

po dlouhý době jsme se viděli s kamarádama, co v Praze bydlíme kousek od sebe. A s jejich dětma. Je to zase o dost jinej pocit, jako bych měl možnost spatřit hned několik dalších vrstev svejch přátel. Jak pečujou o svý ratolesti, jak jim čtou, jak je uspávaj, krměj, tišej a podporujou. Někdy podobně, někdy úplně jinak, než my. Najednou to nejsou jednotlivci, ale rodiny. O jé. Je to zázrak.

a kamarádi odjížděli a přijížděli a střídali se. A ráno jsme báječně snídali a střídali se na vejletech, maloval jsem, ohně jsme rozdělávali. A občas jsem, jako jeden z mála a později jedinej, postával po tmě venku na terase, kde jsem už postávával tolikrát, v různejch konstelacích, stavech, náladách.

Ondrovi Zátkovi, když byli s Andrejkou a Rozinkou v pátek na cestě, zemřel tatínek. Tak se vrátili do Prahy, zařídili potřebný… a myslím, že v neděli vyrazili znovu. A tak tam s námi byl i Ondrův zesnulej tatínek, i když jsme ho, přes samý dětský štěbetání, vlastně moc neprobírali… což by nejspíš ocenil s povděkem. I to jako by přispívalo k uvědomování si svý vlastní a naší vlastní dospělosti.

na jednu noc se zastavil nečekaně i Tomáš Neuwerth, se kterým jsme se taky viděli po dlouhý dobe jinak, než na koncertě. A bylo to prima.

no a než jsme se nadáli, bylo dneska ráno a seděli jsme v autě a sjížděli serpentinami do Vranči a po moc hezký a hladký cestě jsme najednou zaparkovali v naší ulici. Ukázalo se, že dneska hraje na Letný Sparta se Slavií.

později se ukázalo, že Sparta vyhrála. Setrvalé blábolivé hulákání utichlo teprve někdy před půl hodinou, ale pořád se průběžně ozývají, jako zrovna teď, osamělé, čím dál hůř artikulované chanty…

zrovna jsem zaslechl: “já nechci domu…”, což byl začátek jednoho ze sportovních fotbalových zpěvů, zrovna toho, co zmiňoval před pár hodinami na Facebooku fotbalový fanoušek a můj kamarád Fiksu, z čehož soudim, že si to pod našim oknem prozpěvoval on.

no neni to jako z Hrabala? Je. Nebo jako z Merudy. Nerudy.

Praha nás vítá s otevřenou plechovkou Plzínky.
hajdydom

dobrou

Jak jsem si šel vyndat škrabající čočky, uvědomil jsem si, že jsem pravidelným užaslým svědkem dalšího ze svých vynálezů, které jsem zatím opomněl zmínit. Takzvané Königovo vtírání barev.
Spočívá v podstatě v tom, že při změně pohledu, jaký nabízí čerstvě nahé oko s čerstvě slečeným střívkem čočky, či oko navrch ještě obrýlené, si člověk všimne dříve neobjevených pupínků na obličeji. Asi že se obklopuju mladýma lidma, mám pleť pořád jako puberťák a tak jednak po chvíli zjistím, že mám obličej rozrytej vlastními obsedantně nervozními prsty… kterými do malých ranek ihned vtírám ještě nezaschlý akrylový inkoust. Dokážu tak pokrýt nečekaně velkou plochu a pointilisticky zdůraznit každý sebemenší por.
Věděli jste, že zpěvák Sigur Rós, přezdívaný Jonsi, se ve skutečnosti jmenuje Jon Por Birgisson? Tak i ten je vždycky pointilisticky vypíchnutej.
Konec hlášení.

Mášu ráno vzbudila Jula už v pět, i s Maruškou pak všechny tři šly k doktorce a domů mi přišla zpráva, že jsou holčičky infekční, což znamenalo, že na Portáš v pátek nepojedem.
rozhodl jsem se, nést to statečně. když jsme se doma shodli, že bychom na hory mohli vyrazit v úterý, či středu, začal jsem obepisovat všechny zúčastněný.
to nebylo radosti.
krátce na to se ozval pan Čáp a já vyrazil do Vinoře pro Jeřabinu. Má teď frajerský černý nárazník, novou příčku, světlo, vypadá drsňácky. I s technickou a novou značkou to celé vyšlo bratru na 27, což je o dost míň, než jsem se obával, o dost méně, než v jakémkoli jiném servisu… ale pořád trochu víc, než bych teď přivítal.
Není to poprvý. Je na čase sedět rovně a uvolněně. Najít si dobrej prostor pro práci, nechat přijít nový myšlenky. je zajímavý, že v období, kdy je to třeba, nebejvá tak těžký, ten klid a tu rovnováhu najít a držet.

Maruška kašle míň. Julinka dneska víc. Teď ji slyším, jak vedle v ložnici chrmlá a Máša ji jemným hlasem uklidňuje. A Maruška tady na rozdělaným gauči chvilku oddechuje klidně a chvilku dělá legračně divný zvuky, ze kterejch mi srdce usedá. Je to panečku silnej koktejl emocí. Takovej neurotransmiterskej panák.

Ať už jsme zdraví. Snažim se koncentrovat myšlenky na tuhle jednu.
Škrabou mě čočky, jdu si je vyndat a asi rovnou vyčistit zuby. Rod Targaryenů nejspíš dneska nechám spát, možná během toho čištění zubů…
uvidim, ta Julie kašle, asi pudu spát, když by bylo později potřeba, střídat se u houpání… dobrou noc.

polospánky

„Gratulujeme,“ pogratulovaly mi hodinky, když jsem se doplácal zpátky do Březiněvsi. „Dnes jste uzavřel kroužky pohybu výrazně dříve, než je běžné. Jen tak dál!“
Je pravda, že po pěti kilometrech ostrým tempem, dva a půl tam a stejně zpátky ve škarpě podél dálnice, jsem jim musel dát za pravdu. Značku jsem nenašel. Což ovšem hodinky nemohly tušit a tak mi žádnou motivační radu nepřidaly.

Pan Čáp má zatím spíš dobré zprávy, auto by mělo být hotové zítra odpoledne, nebo v pátek ráno. A pokud budou děvčata zdravá, mohli bychom v pátek podle všeho na Portáš odjet. Zároveň mi ještě pořád nebyl schopný říct ani přibližnou sumu. A tak jsem přes den pokračoval v obesílání pozdních splátců. A minimálně sci-fi audiokniha je hotová a tak by měly dorazit i peníze za ni. Skládá se to.

Kráce se odpoledne potkáme s Annou Beatou Hablovou. Narazil jsem na ni napřed ve virtuálním prostoru a jak to tak někdy bývá, začala na mne její práce, rozhovory v rádiu, nebo právě vycházející kniha, vypadávat ve zvýšeným množství.
Během krátký procházky jsem se párkrát vynašel, jak vzletně mluvím o umění a jeho místě v mym životě. I v životech lidí. Jako ostatních. Myslim. Nějak mne ty workshopy pro Akropoli rozparádily. Jestli teď budu každýmu na potkání vyprávět o umění, jako před pár lety o dejchání… haha… tak se z toho chlapíka, co pořád vypráví o dejchání postupně změním na toho, co pořád vypráví o umění.
No co.
Dostal jsem knížku Směna, stihli jsme procházku a kávu a už jsem zase mazal dom, vystřídat Mášu u děvčat.

Máša vyrazila do Hellu na domluvenou vizitaci a já strávil aspoň hodinku a půl tím, že jsem se povaloval po zemi a hrál si s Julou. Pouštěl jsem jí vlčka, malou dřevěnou káču. A ona za ní megarychle šupajdila po kolínkách. Obrací se taky jak čamrda. Bourá věže z kostek, snaží se postavit o nábytek a u toho se pořád směje.
Maruška koukala v posteli na pohádku. Zdá se mi, že po včerejším zhoršení a intenzivním kašli až do jedný v noci, že se to buchcání zase trochu zlepšuje. Tak snad.
Na Letné dnes hrála Sparta se Slavií. Všude to tu křižovaly velký policejní Tranzity. A celý odpoledne pak nad domama visela helikoptéra. Venku se dělá hezky.
Dal jsem si Julu do šátku, pospala si za monotónního vrčení rotoru. A pak jsem ji nakrmil přesnídávkou. A pak přišla Máša a než jsme se pořádně stihli rozkoukat, už se šlo spat. „Další den pryč,“ povídá Máša. A má pravdu.

Ještě na mne stihne padnout rychlá večerní chandra, že na mě kamarádi zapomněli s domluvenejma telefonátama, schůzkama a termínama. A že jsem až moc hodnej a uplně pitomej a pak u každýho skončim na poslednim místě a že tohle a tamto… pak mi ale došlo, že je prostě zase jenom večer, že jsem po všem tom utahování kroužků výkonnosti utahanej, že jsem dneska málo maloval, že mi chybí hraní, že mi došla tráva, že máme auto v servisu a daně na krku, že nám kašle ta naše milovaná holčička… a že je taková rychlá večerní chandra vlastně celkem adekvátní reakce.

A tak jsem uložil Marušku. Vyprávěl jsem jí příběh o holčičce Marušce a jejím drakovi, kterej se jmenuje Noční Foum, protože je to taky trochu kocour a umí se proměnit i v ptáčka, v geparda, vlastně v to, na co kdo pomyslí. což je pochopitelně zdrojem spousty nečekaných situací. A stejně jako včera a převčírem jsem Marku hladil po zádech, dokud neusnula. Což bylo za chvilku.
Stejně jako včera a převčírem.
Není mnoho krásnějších věcí.

Venku hulákají fanoušci Sparty, nebo Slavie.
Asi ten, co vyhrál. Asi postávaj někde nedaleko, protože se to dementní řvaní ozývá přibližně stejně daleko už dobrejch dvacet minut. Nebo jich jde možná nekonečnej průvod a jsou to furt ty jiný a nový vítězové… který díky tomu, že jsou ty popěvky takový pitomý a huhlavě hulákavý, zněj stejně, jako ty starý vítězové. nemlich.

A já sedim u našeho velkýho skládacího stolu, můj MacBook je jedinej zdroj světla v místnosti. Poslouchám Marušku, jak pochrupuje ucpaným nosem a mluví ze spaní. A jak mi prsty cvakaj do klávesnice. Ještě bych něco dělal, třeba bych se mohl podívat na ten životopis, kterej jsem včera sice začal, ale už nedokončil. Ale zároveň mi taky padá hlava a tak si ji možná jen podepřu kartáčkem na zuby. Je to můj vynález, říkám tomu Königova metoda čištění usínáním… V podstětě si zapřete kartáček štětinami k sobě o horní hranu zubu… a jak vám tak padá hlava, sjedou štětiny přes zub, očistěj ho a plastová (nebo tady na Letný pochopitelně dřevěná (týková)) část se vám bolestivě zaboří do dásně. Krev vyplaví nečistoty. Vy kartáček přemístíte o zub vedle a celý postup opakujete.
Člověk sice pak vypadá, jako Ozzy, když sežral netopýra… ale to stejně každej ve skrytu duše chce, takže všechno v pohodě. A časem se buď naučíte, probudit se ještě před dásní… nebo si je tak jakoby odčistíte. A pak už se vám na kosti žádnej zubní kaz pochopitelně nechytí, protože zubní kaz kosti nejí, jí zuby, žejo. Kosti jí kostní kaz. A Franze Kafku?
Kafkaz.

Rači se na ten životopis už dneska vážně vybodnu.
Dobrou.

daně jsou odevzdané. MArek Lakomý to všechno na základě dodaných materiálů připravil, Máša mi ráno pomohla to celé elektronicky poslat. a bylo. jako by nic nebylo. oproti minulejm letům zase o něco jednodušší. ale pořád jak nějaká pitomá kletba, co se každý jaro připlíží vole z tenat, krade moji pozornost, čas a klid. jako bych měl zrovna těchhle komodit na rozdávání, no ne?

odškrtnul jsem si položku z dnešního seznamu
tedy ze seznamu napsanýho do telefonu… takže jsem ji neškrtl, dokonce ani nesmazal. furt tam je. jen o ní přemejšlim, jako že tam neni.

pan Čáp zatim nic. zejtra ráno, přinejmenším dopoledne, bych mu měl zavolat. a taky se čím dál intenzivnějš zaobírám myšlenkou, vyrazit tam ráno na hodinku busem a vyrazit hledat ztracenou značku, protože bez ní je to celé zase komplikované a stojí to… no ano, spoustu pozornosti, času a klidu.

co tam máme dál. kreslil jsem dneska černobílej obrázek na obal desky písničkáře Toma Verna. Trochu s těma obličejema bojuju. Zobrazovaný postavy jsou si větinou nějak podobný, ale zároveň taky něčim nepodobný, jako portrétista bych se uplně nechyt. Zadání je navíc černobílá, což je vzhledem k mýmu oblíbenýmu rozlejvání barev technika mnohem náročnější na přemejšlení a preciznost… Nakonec jsem ale myslím vymyslel dobrou a silnou věc. Tak snad se bude zadavatelům líbit.

Přišly peníze z divadla, skvělá věc. Ale ty další platby se mi zaurgovat nepodařilo, jak jsem měl v mém seznamu taky, zase ten den utekl jako voda. Sci-Fi audioknihu bych mohl možná popostrčit ještě dneska večer, už čekám jen na režisérčin souhlas, že je všechno hotovo…

Rozpravu o klipu s Honzou Chramostou jsme odložili na zítra. Taky bych se měl zítra potkat na chvilku a předání knížky s několikrát odloženou Annou Marií Hablovou. A hlavně to auto. Pokud ho zítra přivezu a zvládnu zaplatit, ve čtvrtek dopoledne bychom mohli vyrazit do Brna a pak v pátek pokračovat na Portáš.
Pokud všechno půjde dobře.

V noci na dnešek Maruška spala výrazně líp, jak na všerejšek. Vlastně skoro nekašlala. Ale od rána kašle zase hodně, dráždí ji to víc a víc a teď večer ji to zase každou chvilku budí. Musím přiznat, že jsem z toho trochu zoufalej, slyšet tu bytůstku takhle buchcat a smrkat. Už tak dlouho. Paní doktorka nás sice uklidňuje, že jde o dohánění imunity, nenastartované v době covidových lockdownů. A většina ostatních dětí ze školky to má s prezencí a zdravím dost podobné. Ale ty neustále se opakující návraty úporných kašlů, to je místama vážně zoufalý.
Měli bychom se odstěhovat z Prahy?
Samosebou o tom taky přemýšlíme.
Do lůna panenský přírody.
Vodopády, slaná mořská voda, čerstvý větřík a zralé ovoce přímo ze úslužně skloněných stromů.
A prdění ať nesmrdí.

A teď zpátky do práce. Sepisuju životopis jako podklad pro tiskovky, který budou propagovat desku. Myslel jsem, že bych moh použít jeden, kterej jsem nedávno vytvořil pro ještě probíhající výstavu v BudoArt galerii. Dlouho jsem ho hledal a pak zjistil, že ne.
Tak jsem šel psát blog.
A teď se do toho asi pomalu pustim.
Narodil jsem se v České Lípě jednoho chladného rána desátého dne měsíce března roku devatenáctistéhoosmasedmdesátého.