Marunka posledních pár nocí dlouze usíná a často se budí. Takhle po obědě, za oknem zatažený nebe, na chodbě za otevřenejma dveřma z kanceláře se teď podpatky rozezní, přejdou a dozní, jen zřídka. Realita se tou dlouhodobou únavou místama trochu stírá.
Máša musí mít hotovej lunapark.
(můj malej andílku)
Smráká se těma zataženejma oblakama. Oknem vidím, jak někde v dálce, za Prahou, prší.
Je půl třetí.
Za hodinu budu na cestě do radia Wave.
Můj báječný bratr Technař se jmenuje Jirka
a včera odletěl na Novej Zéland. Dneska bude v Šanghaji, zejtra na ostrovech, ani vlastně nevím, do jakýho města letí. Prvních pár dní má docela nabitej program, posledních pár dní měl taky. Říkal převčírem večer v tramvaji a pak na balkoně na chodbě.
Mařenka toho na včerejšek moc nenaspala a my taky ne, ráno jsem se pohyboval po bytě jako zmatenej automat a oblíkal se, hledal ponožky, vybíral potmě a potichu tričko.
Brácha seděl na gauči, mžoural do kalnýho ranního světla.
Došel toaleťák a tak jsem připravil pár papírových utěrek, pak jsem na bráchu mávnul, čau, měj se, bratře.
A šel jsem na poštu a pak na tramvaj a pak na metro.
Až večer mě napadlo, že je vlastně Jirka zrovna v letadle, možná dospává.
Tipuju, že nejspíš nemá strach z lítání.
Napadá mě, že jsem se ho na to, a spoustu dalších věcí, ještě vůbec nezeptal. Že se i přes ty poslední roky radostnýho setkávání zatim známe fakt málo. A že spoustu času trávíme v takovým velmi příjemným mužným mlčení, kdy nám tak nějak jednoduše vyhovuje, bejt společně.
Gentlemanskej rozhovor, hehe.
Díky, brácho, hezkou cestu
takže
1) ve chvíli, kdy se blížíme k nějakýmu bottlenecku, začínáme startovat všechny obranný mechanismy. Jako v případě nějaký nehody, nějaký nečekaný události, která ve vás vykopne adrenalin, vidění se vám zúží, přežití, vaše vlastní potřeby, poskočej okamžitě na první místa.
Nějaká slušnost, šlechetnost, obětavost, jako by se mohla jít tak akorát klouzat.
Podobně funguje třeba únava.
2) Bottleneck snižuje empatii na minimum. Sám mám spíš trable s tím, nenapojovat se na všechny kolem a nesnažit se vycházet vstříc všem těm zjevnejm potřebám, prosbám, nabídkám. Ale když se ocitnu narvanej na eskalátoru mezi několik lidí, jéje, vůbec většinou neřeším, že třeba pospíchaj. Nebo, že jsou úplně vypatlaný a tak se ti nakvartýrujou hluboko do osobní zóny a ještě si o tebe nejspíš něco opřou, aby si ulevili.
3) Bottleneck ale dost dobře může bejt stav, v kterým se někdo nachází vlastně pořád. Pořád se cejtí ohroženej, napadanej, vysmívanej. Středem zájmu všech ostatních, kterým nejde o nic jinýho, než čekat na sebemenší selhání a škobrtnutí.
4) Bottleneck může bejt i životní styl. Kterej si pěstuje překvapivý množství lidí.
1) práce na teple je práce na teple
2) kde jinde ti udělaj tak dobrý kafe se studeným mlíkem do půllitru a ještě se slevou?
3) když se ti nechce trénovat na schodech pohyb ve spalovací frekvenci, prostě jedeš výtahem
4) dostaneš telefon, termohrnek, běžecký triko, skládací rejč a nabíječku.
5) připojení k internetu, v jednom kuse na workchatu
6) mezi 11 a 13 hodinou můžeš jít vybírat ze spousty jídel do podzemní jídelny. Ani si nemusíš nandavat moc. Prostě luxus, jen to nikdo neví
7) když skončí porada, přinesou ti zbytky, jako je třeba plnej tác ovoce, chlebíčky, nebo dortík
8) máš slevu do fitka a všude možně. Kdybys samosebou chtěl, máš těch slev plnej futrál
9) stravenky. Panečku. Člověk se na ně těší pomalu jako na vejplatu. Když s nima platíš za toho půllitru kafe se slevou, ani ti nepřijde, že stojí 69 Kč. Prostě dáš jednu za 70 a deš
10) vejplata. Když už o tom mluvíme. Vejplata každej měsíc. A když budu pěkně krájet, zbude i na bonusy.
11) během porad a telefonátů nakreslim mraky obrázků
12) že to, za nějakej čas, zase vyměním na něco jinýho, čistýho, radostnýho, kreativního, uměleckýho… a do tý doby budu dál všechny tyhle kvality promítat do všeho, co dělám
Důležitý video. Už tehdy pro mne bylo hodně důležitý ho natočit. Pak bylo těžký se k němu dostat a sestříhat ho. A pořád, i po těch čtyřech letech, je pro mne nesmírně důležitý.
A myslím, že ještě nějakej čas potrvá, než pochopím proč.
I když pan Odstrčil to tehdy trefil celkem dobře.
Před čtyřma rokama jsem se učil poznávat, objevovat, osvobozovat a krotit svý stíny.
Součátí toho intenzivního procesu je i tohle video.
… samosebou se mi ulevilo a já teď mám blbej pocit, že jsem to sem všechno tak otevřeně napsal. Hned bych to smazal.
– je to proto, že jakdybych neměl žádný trumfy teď?
Ale dyť to nejsou žádný trumfy. To jsou věci, který mi dělaj starosti. A o kterejch většinou nemluvim s nikym.
– jako že je hrdě ponesu sám?
to je blbost, to mám vyzkoušený, nechávat si svý starosti pro sebe. A brát si věci, který nemusim nosit. A přehlížet ty svý. Vypadá to ušlechtile. Ale neni to.
– jakože to mám řešit přímo s těma lidma rovnou z první?
ale to víš že jo, my top doggie, to víš že. Však se taky k ničemu jinýmu nechystám. A to mi dělá hlavu. Jak bejt dobře rovně a srozumitelně říct, co mám na srdci. Bez hněvu a zklamání a osočování. S radostí, kterou jsem slíbil sobě i ostatním. Ukázat jasnej směr, kterým se budem ubírat. Říct dobrý zprávy.
Zakroužkovat problémový místa, kterejm je potřeba věnovat pozornost…
Včera na mě cestou z práce padl smutek.
Tyjo, co je? snažil jsem se na to přijít hlavou. Vypnul jsem četbu do uší, Larssonova Lovce králíků, zrovna to totiž byla taková tísnivá scéna. Ale pokračovalo to, na Vyšehradě jse mvážně přemejšlel, že vystoupim. A dumal jsem, jestli to náhodou není panickej záchvat, jak v tom vtipu odpovídá slepej černoch na vozejku na otázku: to by mi tak eště chýbalo
Dojel jsem až na Holešovice a vyrazil domů pěšky. Do uší jsem si pustil desku Zvířete, protože stejnak mám Zvířete teď plnou hlavu. A nejspíš je to i skrytej spouštěč mýho smutku. Rozklíčoval jsem si to pro sebe takhle:
A) jsem nevyspalej a unavenej… to je u čerstvýho (a předpokládám i u už poněkud okoralejšího) rodiče asi tak trochu setrvalej stav…
B) Slibovanej pořad na ČT ART nakonec neobsahoval rozhovor o Zvířeti, takže na mě asi dolehlo zklamání všech, co nás tam čekali a těšili se na nás. Mě samotnýho, Máši, ostatních zvířat, babičky, you know. Je to sice trchu trapný, no ne? Ale zase si myslim, že je v tom kus pravdy. Protože…
C) Se nám blíží plánovanej zvířecí sraz, což mě vede k tomu, že bych se měl dobře připravit, protože to, co potřebuju říct, neni jednoduchý.
Proč? Protože to, co na začátku bylo radostný pozvání na dobrodružnou výpravu, se někde po cestě jakoby přetransformovalo na nějakej závazek. Kterej nechci nýst.
Nejde o zodpovědnost a práci, která nás čeká. To ke každýmu dobrodružství patří a jak často řikám, když si neumíš sbalit krosnu, nesmíš do džungle, žejo.
Jenže ke mne doputuje, že tadyhle někdo nemusí nikoho jinýho a tak se necejtí, ale jelikož by nerad něco, tak radši nic.
Někdo jinej zjišťuje, jak je možný, že jsme nevydělali víc peněz. A proč má jeden zaplacený tohle a někdo jinej něco jinýho ne.
Dalšímu se na tom furt něco nelíbí.
A že na to neni čas, že to stojí spoustu dovolený.
A tihle že minule přijeli pozdě a tihle odjížděli dřív.
A že v tom neni systém a řád.
A že zkoušky trvaj dlouho a na natáčení klipu se zbytečně čeká.
A že je v záběru nedostřená voda.
A že bysme měli hlavně udělat pořádně koncerty, než se začnou vymejšlet nějaký další kraviny.
A Přemysl mi napíše, že písničku do jednoho připravovanýho filmu daj, ale rozhodně ne zadarmo.
A já nevim, co mu na to mám kurva říct.
A já pořád hořim tim nadšením, jakouže svatou a krásnou věc to držíme v rukou, pojďte se podívat a poslechnout. V mý hlavě překračujeme hranice běžný kapely, běžný desky. Ty velký zážitky z koncertů, když všichni zaberou. Hyperventiulící Akropole.
Všechny ty věci, který vydavatelé a kamarádi prorokovali, že nebudou fungovat, že takhle se to nedá dělat, že to je bláznovství… všechno to jede. S minimem nákladů jsme dokázali maximum. I když sehnat ty minimální náklady zabralo spoustu času a energie a tvrdý práce.
A pak si na radiu Wave někdo řekne, že je to celý debilní a umělý a že to nebudou pouštět, že o tom nebudou mluvit, že to nedaj kurva ani do výběru novejch desek.
Některý dny ten plamen mýho nadšení všechny tyhle drobnosti spálí, ani si nestačim všimnout. Některý dny je toho ale moc, celý se to zatáhne, zasmrádne, začne se spejkat a oheň spíš tak bliká. Naposledy jsem měl takovej splín o prázdninách u Amelie, když mi všechna ta práce, hudba, psaní, obrázky, když mi to celý přišlo trapný a zbytečný. Sám jsem si tak přišel.
Trochu jako včera.
Poslech desky a procházka mi ale zase udělaly líp. Je to dobrá deska. Upřímná, otevřená, plná emocí. Silná. Deska, která se mnou pořád něco dělá.
Doma mě Máša tiše objala a chvíli držela.
A bylo to dobrý.
Když jsme seděli na gauči celá rodina, kočky, Maruška a my dva, pomalu se ten nepříjemnej pocit tísně rozpouštěl. Spát jsme šli o trošku dřív a díky tomu se mi ráno vstávalo taky mnohem líp.
A dneska je to dobrý. Dneska se ten plamen zase rozhořívá, v práci schůzky a teď snad i pořádná, velikánská káva… tohle jsou ty logry, propady, na který si zvykám, který se učim poznávat, když se blížej a který už nevnímám jako cizí. Moje malý černý dny, který ke mně zkrátka patřej. Který není potřeba přepíjet, vyhnat, přemlátit…
který možná stačí jen přijmout a obejmout, tak jak to včera udělala Máša
Já si myslím, že to až tak důležitý není. Můžu se pochopitelně plíst, ale řekl bych, že naše skutečný problémy, výzvy a úkoly nijak nesouvisej s tím, kdo sedí na hradě.
Před deseti měsícema se mi podařilo konečně sestříhat skoro rok a půl starej klip k písničce Poslední. Byl to experiment dlouho uloženej v mý hlavě, nápad, kterej byl tak za hranou mýho běžnýho uvažování, že jsem se bál a lákalo mě to zároveň.
Samotný natáčení bylo docela těžký, byl jsem hodně vystresovanej. Během natáčení všech těch vyšponovanejch scén jsem se cejtil spíš blbě, postával jsem a popocházel kolem, dolejval, postupně jsem se taky docela dost opil a nakonec jsme se pohádali s Mášou, když mi pomáhala nasazovat černý kontaktní čočky. Ty samý, jaký jsem si u Amélie v koupelně pokoušel nandat před zrcadlem. A protože jsem si z tý opilosti ani hádky nepamatoval přesný pokyny, musel jsem si to najít na Youtube…
A jak se tak na to koukám a jak mě napadalo u toho zrcadla, ty dva klipy se vzájemně tak zvláštně podporujou, navazujou. Jako bych to měl celý vymyšlený dopředu. Když jsem napsal
Ta maska je pro mě symbolem určitý proměny
A já si ji sundám
Až budu proměněný
Slovo bottleneck se mi v životě objevilo párkrát, nejvýraznějš a nejdýl asi před třičtvrtě rokem. Máša mi vyprávěla, jak s Fousagem vymejšleli nějakou Hellí akci a on ji upozornil na zúžený místa, tzv. bottlenecky, který bude třeba vyřešit, aby se tam lidi nedobili.
Od tý doby mi to bliká každou chvíli.
Když stojím v nějaký skupince, která pomalu ale jistě přehrazuje cestu, bejvám nervózní a napřed tak popocházim a nakonec všechny mentálně a pak i fyzicky přesunuju tak, abychom bottleneck nevytvářeli.
Nejčastěji ale na tohle slovo a tenhle post myslim, když přestupuju z tramvaje na metro na Vltavský. Ve chvíli, kdy se společně s ostatníma individualitama, co vypadaj úplně přesně, jako anonymní dav, sklouznu z horního konce schodiště dolů, všechno se smáčkne.
Vepředu vždycky někdo zpomaluje ty vzadu, všichni se na sebe namáčknem, stoupne tlak, okamžitě se začne něco dít.
Kolem pomalejších se rychle tvoří celé zpomalené skupinky.
Jako když zamrzá řeka. Nebo dopravní zácpa.
Naštěstí se to hned pod schodama trochu otevře a rozprskne. A jak se prosmýkám rychlým krokem k eskalátorům, mám možnost o tom přemejšlet. I když ani tady to není úplně bez nebezpečí, jelikož pár insomniaků nerespektuje, nevnímá přirozený rozdělení na pravou a levou část a hrdě se zapichuje přídí kočárku, taškou nebo holí mezi další hůlčičky a deštníčky a pracovně naladěný lid obecně. Což generuje další prudká zastavení a střety a polohlasé nadávky. Ještě se proplést těma, co se na poslední chvíli nerozhodně zaseknou u turniketů, s dovolením s dovolením na jezdících schodech… a je to.
Bottleneck nás vyplivne na světlé písky stanice Vltavská, všichni trochu zvolněj, vydechnou…
A já nemůžu nemyslet na to, že pro všechny ostatní jsem já součástí toho anonymního a hrozivýho davu s jeho stádní dynamikou. Že to jsem já, ten, co se ostatním plete pod nohama, co kličkuje v protisměru s kočárkem, co polohlasem sype svý kletbičky.
Že já jsem řidič, co čeká, až se na Štrossu přeloudám přes přechod.
Že to jsem já, že to jsme my.
Že to jsme my, kdo nám tvoří tyhlecty bottlenecky.
Jenže takhle zkrátka moje uvažování nad konfliktem já, versus oni, poslední dobou končívá.
Jsme to jenom my
Sami
A nikdo jinej nás za nás
Nezachrání
Jsme to jenom my
Sví vlastní pronásledovatelé
Zachránci
Oběti
Jsme to jenom my
