Andulka

Loni v létě jsme vyvezli manžele Marii a Bohdana Bláhovcovy do Lubnice.  Byl to tejden, kdy jsme v jinak nacpaným létě měli pár dní pro sebe a rozhodli se, trávit je co nejvíc v klidu a co nejvíc spolu. Vezl jsem tehdy těžkou tašku se všema komiksama Preacher , který jsme s Mášou na přeskáčku četli. A trochu jsme jezdili na vejlety.

Jednou jsem si šel zaběhat, z Lubnice po silnici směrem na Uherčice… a když jsem tehdy běžel zpátky, všiml jsem si polní cesty, která odbočovala ze silničky… pokud jste chtěli skutečně vyjít mezi pole, museli jste ale napřed projít velmi stinným loubím hustých keřů, který se otvíralo k silnici jako velká, trnitá morda.

Tehdy se mi vhlavě vylíhl kus textu.

Nescházej Andulko
Na cestu do polí
Co tlamu zubatou
Otvírá k silnici
Schovaný ve tmě tam stojí dva posedy
A na těch posedech sedí dva myslivci

Loni na podzim jsme tuhle písničku jako velkou jamsession točili v Jinočanech se Zvířetem jménem Podzim. Tomáš Neuwerth tehdy propařil noc a ujal se produkce v tom rozevlátým stavu, kdy se potácel po studiu a rozdával rozkazy.
Všichni jsme se chutě zapojili a nakonec to končilo tak, že některý nástroje se nahrávaly úplně nahlucho, Veru s právě Marií zpívali repetitivní vokály bez sluchátek a my pak všichni ržáli nadšením, když do písničky perfektně sedly. A pak taky dorazila Maruška Puttnerová a  na první tejk to bez předchozího poslechu nahrála.

O 14 dní později jsem byl na imerzivním představení Pomezí, v kterým jsem procházel obrazama, jako vystřiženýma z klipu, kterej jsme tehdy během toho nahrávání a ržání vymejšleli… byl jsem z představení na větvi a hned jsem se nechal Jindřiškou představit režisérovi a poprosil jsem ho, abychom v kulisách Pomezí mohli točit.

Teď, po roce, je klip hotovej. Děkuju všem Zvířatům, především Ondrovi a Matějovi a Veru… ale ten den mrzli a makali všichni bez rozdílu.

Když jsme kouřili na terase, uvědomil jsem si, že to je další splněnej sen, kterej se Zvířetem mám. Deska, knížka, videoklip z Pomezí… Fléda, Akropole, Moving Station…

Děkuju i za to

 

 

Dobrá Voda- Lubnice

společný dny utíkaj jako voda, jsme všichni spolu, tak je to dobrá voda.

ta Dobrá voda, kam jsme jezdívali jako malí, je ostatně poblíž

dneska jsme se byli projít po vypuštěným dně Bítovský přehrady. Nesl jsem Marušku v manduce a byl to rodinnej vejlet jedna báseň.

jsem tu s holkama a kočkama moc spokojenej… a ospalej a tak jdu spát. Dobrou

Letec hypotetik

Mít křídla, vylezu teď tady na terasu v sedmým patře, odrazim se od zábradlí, mávnu jima, trošičku vystoupám… a pak to nechám plachtit. Buď nad magistrálou, nad Nueslákem to stočit doleva a přes náplavku a Karlův most a nad Vltavskou bych už to začal točit ostře dolů, protože na Maninách Matěj s Ondrou připravujou klip k Andulce ke střihu a já se tma chci zajít podívat, než půjdu do La Fabriky, kde vystupuju jako host Vladivojny.

Ale jelikož křídla nemám, normálně si sbalim věci, těch sedm pater seběhnu po schodišti a půjdu na metro. Možná si dole v Costa Cafe koupím velký late z arabiky se studeným mlíkem. Slečny dole už to hlásej napřed, když mě viděj.
Jak si to můžou pamatovat?
Jestli si mezi několika tisíci lidí dokážou vybavit, že zrovna já mám rád kafe takhle, musej mít neuvěřitelnou paměť… a řikám si, jestli to pak neni trochu škoda, když celej den lítaj tady na Roztylech jako hadry na holi a kravaťákům, z nichž se k nim spousta chová jako k póvlu, s úsměvem servírovat kafe.

Jak se nám ztratil kocour

V pátek dopoledne jsme naložili auto až po strop a odjeli do Lubnice, kde bude Máša s Mařenkou a obé koté trávit čas, než nám v baráku zasekají do zdi novou elektriku, či co.
Po dlouhý cestě jsem dlouze nosil věci, pak jsme dlouze vybalovali to nejnutnější a Máša se dlouze chystala vypravit pro babičku. Když jsme zjistili, že zmizel kocour Foum.
Mohl bejt samosebou zalezlej. Kočky obecně to cestování nemaj rády, žejo, moh se urazit… ale ony naše kočky zatím cestování snášej překvapivě dobře. A on se nám vytrvale motal kolem mimina a pokoušel se nenápadně vlízt do dětskýho hnízda…
A teď byl najednou pryč… a dveře na chodbu otevřený… špatně jsem je zabouchnul s rukama plnýma věcí…

Prohlídli jsme schodiště o patro vejš, prošli jsme ponurej sklep, volali, číčali*. Ale bez úspěchu. Smrákalo se.
Máša odjela pro babičku, já uspal naši dceru a potichoučku procházel pořád trochu neznámým bytem, ve kterém to důvěrně znají lidé, které mám tuze rád odjinud. Tady v domácím prostředí všichni trochu zapadnou do svých domácích rolí. A v ozubeném kole rodiny nepravidelně drkotáme já a Michal, manžel Mášiny maminky.
A teď v tom prázdným bytě drkotám sám. Bílá kočka Placka občas vystrčí hlavu, ale mně je čim dál jasnější, že Foum tady schovanej neni.
I když jsem si to na začátku fakt myslel.
Teď bych chtěl, ale už si to vlastně nemyslim.
Sypu granule, kocourův oblíbenej zvuk, dochází mi, že jsem kočkám zapomněl vzít misky, sypu tedy granule na střechu přepravní boudičky. Prázdně a zbytečně to chřestí.

Máša přijela s babičkou a i když se snažíme, stejně jsme oba jako zařezaní. Procházíme byt. Vyrážím do noci, chodím po vesnici, ptám se osamělých chodců, volám kocoura do větrné noci. Představuju si ho, jak se se zbytkama svýho draze vyválenýho blazeovanýho výrazu, krčí v nějaký posraný škarpě.

A je mi do breku.

Než vyrazim do noci podruhý, zajdu ještě do sklepa. A tam ho, hluboko zalezlýho za polystyrénama opřenýma o zeď, náhodou najdu. A pak ho vytáhnu ven a když ho nesu po schodech nahoru, hladim ten jeho pavučinama zasoplenej mourovatej kožich, zatimco mě škrábe přes tričko do prsou.

Maličká připomínka, jak blízko k sobě máme. My, tři lidi, dvě kočky. Rodina. Jak velký máme štěstí.
A že je dobrý hlídat dveře.

Teď mám zamčeno. A zavřený dveře do předsíně, což by nešlo, protože tam mají kočky ukrytou bedničku. Sedím na tom gauči, kde sedáváme. Sám. Umyl jsem nádobí a posbíral plasty a papíry. Teď už je vyhazovat nepůjdu. Teď už si nejspíš půjdu vyčistit zuby a spát.

Víkendy po odpolednách.



*číčat, čičat, či, či, či, někdo třeba jen č, č, č
oblíbené

V Pomezí

Dneska jsme od rána do večera na Pomezí točili klip k Andulce. Záběry vypadaj neskutečně.

Bylo to náročný.

A mohlo by to bejt opravdu krásný. Děkuju všem, byla to dřina.

Veru, Ondra a Matěj po včerejším nahrávání předvedli neuvěřitelnou práci, ale všichni se zapojili, jak bylo možný. Krásná práce.

Štěstí. Naplnění.

Práce, která dává smysl.

Doma prázdnej byt, obřě Mařenky, dokonce i kočky, jsou v Lubnici. Velice mi tu všichni chybí.

Brzy vás čeká příběh o ztraceném a zázračně nalezeném kocourovi.

Teď mi ale padá hlava do vaničky se zmrzlinou. Dobrou noc, Marušky, dobrou noc, kočky, dobrou noc, Aid Kide.

Zejtra je pondělí.

 

Parní mašina

Když jsem byl maličkej, jedna z mejch prvních vzpomínek je děs z parní lokomotivy, která projížděla přes přejezd, možnmá v Český Lípě, možná v Poděbradech… každopádně jse mtam byl s babičkou a dědou a i když je parní lokomotiva podchopitelně cool, všechna ta pára a supění mě vyplašily děsivě.

Tyhle dny se řítěj dopředu taky jako taková velká parní lokomotiva. Perspektiva se mění. Někdy se na mě valí práce, neustálý balancování na hraně splněno/nesplněno, pořád je plno a ty intenzivní tejdny střídaj další intenzivní tejdny.
Jindy jsem jako ten vlak. Písty makaj, přede mnou jasně osvětlená cesta, je potřeba si máknout, zatápět pod kotlama a letět, dokud to vede takhle krásně rovně.
A pak jsem taky někdy jenom jako dvojlinka kolejnice, po jejíchž zádech se řítí svět, aniž by si všim, svět, kterej vidí tu jasně osvětlenou cestu a tak zatápí a letí.

Na dnešek jsme se moc nevyspali, Maruška večer dost pobrekávala, vždycky jsem ji na chvilku uspal a pak se zase probudila a s nespokojeným hudráním rozlepovala oči do světla. A ráno začala brzy, Máša ji vyzvedla z postele a pokusila se jí odebrat moč do nalepovacího sáčku.
Našel jsem je, jak spí na modrým gauči v obýváku, Máša na zádech a Mařenka na její hrudi, obě tiše spaly, doháněly divokou noc.

Venku je mlha.

Můj šéf Honza zrovna říká:

„Abys měla dobrý světlo, musíš mít napřed dobrou tmu.“

A s tím se jdu rozloučit, abych stihl dopsat několik zpráv o jednom systému, kterej končí a jiným, kterej začíná a do kterýho je třeba se přihlásit…

Dobrý večer

Dneska ráno nás prej pouštěli na Vltavě. Vyšla opatrně dobrá recenze od Karla Veselýho na Aktuálně a blogovej zápis od Ellie Beranový. Radio Wave se zatím tváří, že žádná Zvíře neexistuje.
Tady je naše pozvánka namluvená Ondrou Matajem a sestříhaná Lindou Arbanovou. Myslím, že ty tři koncerty budou krásný, silný a důležitý.
Určitě pro mě. A pro lidi z kapely.
A doufám, že i pro lidi, který se na tu slávu přijdou podívat.
doufám, že to budeš i ty.

Po soustředění

Při cestě pro poslední várku věcí z naloženýho auta jsem si vytáhl služební telefon z kapsy tak nešikovně, že spadl rovnou na schody a po displeji se rozletěly praskliny, jako blázen. Dolní levá se drolí.
Byl jsem sprostej a po všech těch náhrnech posledních dnů na chvilku zoufalej.
Od čtvrtka jsme byli s Mášou a Mařenkou v Úštěku, kde nám v pátek začínalo soustředění se Zvířetem jménem Podzim. V pátek nám taky vycházela deska a tak jsme se po kratším pátečním hraní pustili do společnýho poslechu a pak do ohně a buřtů a piv a vín. A včera, po celodenním dlouhým a náročným zkoušení, přijeli večer kluci a holka z Prahy… a do půl třetí do rána jsme natáčeli klip. Když na mě došla ke konci řada, málem jsem v záběru usnul ve stoje a Aid Kid s hadičkou výživy zavedenou do nosu, na tom nebyl o moc líp.
Dneska ještě návštěva u babičky, kam dorazila i máma a brácha technař (dík za tu krabici, celofán je v Kingovi v knihovničce) a pak zamlžená cesta přes Boleslav.
A tahání věcí.
A rozbitej telefon, jehož oprava bude stát dvakrát tolik, než na kolik mě přišel první mobil. A to jde prosím (při troše štěstí) fakt jen o rozbitý sklo.

Nakonec se mi ale povedlo narazit přes Mejlu z Fixy, na kluka, kterej cenu seseká o třetinu a celý to ještě vyšvihne rychle a na počkání. A hlavně mi pak Máša po pevným objetí připomněla, že existuje spousta náročnějších situací z únavový nepozornosti, než je rozbitej displej.
Stačilo vlastně pár slov a dost se mi ulevilo.
Zejtra to dám spravit a bude.
Děkuju.

V pátek nám vyšla deska.
Za 14 dní hrajeme v Brně a vychází knížka.
Tenhle tejden zapadne mezi ty ostatní plný a výživný tejdny, jako by mezi ně patřil odjakživa.

Dobrou noc

V medový plástvi

V křesle pochrupujou kočky
V košíku ze spaní tence zavejskla Maruška
Ve čtvrtek jedeme na soustředění
V pátek nám vychází deska

Místnost je plná medovýho světla

Miminko v tom medu potichoučku roste

oběma nohama

potichoučku

venku skučí vítr a kapky ostře cvakají o parapet jako malí psi drápkama o dřevěnou podlahu. Přichází vichřice, divoký povětří, zejtra má foukat pořádně, berlínská ZOO bude zavřená.

ten nahatej chasník, co se krčí v jeskyni u blikajícího plamene ve strachu z divokýho světa venku, nakynul. Jako by mě o takový noci vyplňoval větší kousek.  I když sedím v prohřátým doma uprostřed metropole, záda mi škrábe ten pravěkej neklid.

a to mám velký štěstí, že mám takový prohřátý doma

s modlitbou vzpomenout na ty, co nemaj


dneska jsem celej den odpočíval. jen jsem na střídačku choval a uspával a přebaloval Mařenku, tancoval s ní v obýváku, díl po díle se na HBO prokousáváme seriálem Vinyl.
A byl to požehnanej, nebo parádní a klidnej, den, jak je libo. Trošku se mi klížej oči a zároveň si teď užívám klid, pokoj ve tmě, venku skučí vítr, z ložnice občas zabroukne naše dcera a kočky se chrujou v žlutým křesle, o kterým občas přemýšlím, jako o Mardošovi.
I když podle písničky od tatáčů by to měl být spíš Milan Cais.
Stejnak.

Nic proti, Milane, ale v obýváku bych měl prostě radši Mardošu.

První den dovolený je super. I když je sobota.
A svátek.

seriál Vinyl je dobrej
seriál Mindhunters mi přijde ještě mnohem lepší, i když je to místama ten moderní brutál… jdu si dát před usnutím ještě jeden díl, i když nejsou titulky a jak to mám puštěný potichoučku, budu zas rozumět houbeles