Autor: Jakub König

Ze spaní

Snad jen, že to dneska nebylo jednoduchý.
Vzpomínka na neopakovatelnej moment před plnou Akropolí je jako sen. V běžnejch povinnostech si ve dny, jako byl tenhle, přijdu naprosto nepoužitelnej. Hrdina haklovskýho typu, chlápek, co, stejně jako všichni, hraje v nějaký kapele. Jinak se snaží akorát vydělat dostatek peněz na nájem.
Účty, deadliny, místo hlukovejch stěn hradby nepřečtenejch e-mailů.

Naštěstí takový dny nebejvaj často.
A dává mi smysl poznatek z human designu, kterej pro mne vypracovala Andy: že jsem jezdec na emoční vlně, kterej intenzivně prožívá vrcholy svejch sinusoid. A že bych se neměl lekat, když se jednou za čas ocitnu na tý obrácený úvrati. V tom lógru, jak tehdy někdo z nás podotkl.

Což mě znova vrací k tomu večeru na pódiu Akropole.
Není pochyb, že takovou koupel ve sladký smetaně života, jsem na koncertě už dlouho nezažil. Jestli vůbec někdy.

V půl třetí v noci

Dodělal jsem práci pro Club-Mate.
A povedlo se mi uspat Mařenku, která teď vedle pravidelně oddychuje. Dojedu tři tejdny rozkoukaný Bohy Egypta, dopiju u toho zázvorovej čaj, vyčistím si zuby a půjdu spát. Snad se mi to miminko podaří nevzbudit, případně brzy uspat.
Chtěl jsem si sem jen poznamenat tu chvíli klidu a omamný radosti z toho tenoučkýho pochrupování.
Z toho, že koncerty, deska i knížka dopadly zatím ještě mnohem líp, než jsem si uměl představit.
Z toho, že jsme spolu, všichni v pořádku.

Děkuju,
dobrou noc

Zpátky u strojů

Kolikrát už jsem psal takovej příspěvek. Zpátky u stroje. Po všech těch výjimečnejch dnech se zase vracím ke klávesnici. NA ČVUT, ve Vodafonu, v Boomerangu, v NMDS… a teď taky. Po momentech zázraků a  vytržení přichází
všední život, běžný dny.
Což mě těší, nevadí. Jen si přeju, aby do dvou lete byly mý běžný dny stejný, jako ty zázračný.  Abych se mohl věnovat kreslení, malování, psaní a hraní a dokázal tak zajistit rodinu.  Abych nemusel chodit do žádný kanceláře, jiný, než svý vlastní. Abych nemařil čas mezi tabulkama a přeposíláním mejlů. Ale tvořil. Makal. Pracoval. Stavěl, vytvářel, skládal, střihal, komponoval.
S pocitem, že jsem správně. Tady a teď.
Abych si pak mohl napsat:
Zpátky u zdroje.

 

Andulka

Loni v létě jsme vyvezli manžele Marii a Bohdana Bláhovcovy do Lubnice.  Byl to tejden, kdy jsme v jinak nacpaným létě měli pár dní pro sebe a rozhodli se, trávit je co nejvíc v klidu a co nejvíc spolu. Vezl jsem tehdy těžkou tašku se všema komiksama Preacher , který jsme s Mášou na přeskáčku četli. A trochu jsme jezdili na vejlety.

Jednou jsem si šel zaběhat, z Lubnice po silnici směrem na Uherčice… a když jsem tehdy běžel zpátky, všiml jsem si polní cesty, která odbočovala ze silničky… pokud jste chtěli skutečně vyjít mezi pole, museli jste ale napřed projít velmi stinným loubím hustých keřů, který se otvíralo k silnici jako velká, trnitá morda.

Tehdy se mi vhlavě vylíhl kus textu.

Nescházej Andulko
Na cestu do polí
Co tlamu zubatou
Otvírá k silnici
Schovaný ve tmě tam stojí dva posedy
A na těch posedech sedí dva myslivci

Loni na podzim jsme tuhle písničku jako velkou jamsession točili v Jinočanech se Zvířetem jménem Podzim. Tomáš Neuwerth tehdy propařil noc a ujal se produkce v tom rozevlátým stavu, kdy se potácel po studiu a rozdával rozkazy.
Všichni jsme se chutě zapojili a nakonec to končilo tak, že některý nástroje se nahrávaly úplně nahlucho, Veru s právě Marií zpívali repetitivní vokály bez sluchátek a my pak všichni ržáli nadšením, když do písničky perfektně sedly. A pak taky dorazila Maruška Puttnerová a  na první tejk to bez předchozího poslechu nahrála.

O 14 dní později jsem byl na imerzivním představení Pomezí, v kterým jsem procházel obrazama, jako vystřiženýma z klipu, kterej jsme tehdy během toho nahrávání a ržání vymejšleli… byl jsem z představení na větvi a hned jsem se nechal Jindřiškou představit režisérovi a poprosil jsem ho, abychom v kulisách Pomezí mohli točit.

Teď, po roce, je klip hotovej. Děkuju všem Zvířatům, především Ondrovi a Matějovi a Veru… ale ten den mrzli a makali všichni bez rozdílu.

Když jsme kouřili na terase, uvědomil jsem si, že to je další splněnej sen, kterej se Zvířetem mám. Deska, knížka, videoklip z Pomezí… Fléda, Akropole, Moving Station…

Děkuju i za to

 

 

Dobrá Voda- Lubnice

společný dny utíkaj jako voda, jsme všichni spolu, tak je to dobrá voda.

ta Dobrá voda, kam jsme jezdívali jako malí, je ostatně poblíž

dneska jsme se byli projít po vypuštěným dně Bítovský přehrady. Nesl jsem Marušku v manduce a byl to rodinnej vejlet jedna báseň.

jsem tu s holkama a kočkama moc spokojenej… a ospalej a tak jdu spát. Dobrou

Letec hypotetik

Mít křídla, vylezu teď tady na terasu v sedmým patře, odrazim se od zábradlí, mávnu jima, trošičku vystoupám… a pak to nechám plachtit. Buď nad magistrálou, nad Nueslákem to stočit doleva a přes náplavku a Karlův most a nad Vltavskou bych už to začal točit ostře dolů, protože na Maninách Matěj s Ondrou připravujou klip k Andulce ke střihu a já se tma chci zajít podívat, než půjdu do La Fabriky, kde vystupuju jako host Vladivojny.

Ale jelikož křídla nemám, normálně si sbalim věci, těch sedm pater seběhnu po schodišti a půjdu na metro. Možná si dole v Costa Cafe koupím velký late z arabiky se studeným mlíkem. Slečny dole už to hlásej napřed, když mě viděj.
Jak si to můžou pamatovat?
Jestli si mezi několika tisíci lidí dokážou vybavit, že zrovna já mám rád kafe takhle, musej mít neuvěřitelnou paměť… a řikám si, jestli to pak neni trochu škoda, když celej den lítaj tady na Roztylech jako hadry na holi a kravaťákům, z nichž se k nim spousta chová jako k póvlu, s úsměvem servírovat kafe.

Jak se nám ztratil kocour

V pátek dopoledne jsme naložili auto až po strop a odjeli do Lubnice, kde bude Máša s Mařenkou a obé koté trávit čas, než nám v baráku zasekají do zdi novou elektriku, či co.
Po dlouhý cestě jsem dlouze nosil věci, pak jsme dlouze vybalovali to nejnutnější a Máša se dlouze chystala vypravit pro babičku. Když jsme zjistili, že zmizel kocour Foum.
Mohl bejt samosebou zalezlej. Kočky obecně to cestování nemaj rády, žejo, moh se urazit… ale ony naše kočky zatím cestování snášej překvapivě dobře. A on se nám vytrvale motal kolem mimina a pokoušel se nenápadně vlízt do dětskýho hnízda…
A teď byl najednou pryč… a dveře na chodbu otevřený… špatně jsem je zabouchnul s rukama plnýma věcí…

Prohlídli jsme schodiště o patro vejš, prošli jsme ponurej sklep, volali, číčali*. Ale bez úspěchu. Smrákalo se.
Máša odjela pro babičku, já uspal naši dceru a potichoučku procházel pořád trochu neznámým bytem, ve kterém to důvěrně znají lidé, které mám tuze rád odjinud. Tady v domácím prostředí všichni trochu zapadnou do svých domácích rolí. A v ozubeném kole rodiny nepravidelně drkotáme já a Michal, manžel Mášiny maminky.
A teď v tom prázdným bytě drkotám sám. Bílá kočka Placka občas vystrčí hlavu, ale mně je čim dál jasnější, že Foum tady schovanej neni.
I když jsem si to na začátku fakt myslel.
Teď bych chtěl, ale už si to vlastně nemyslim.
Sypu granule, kocourův oblíbenej zvuk, dochází mi, že jsem kočkám zapomněl vzít misky, sypu tedy granule na střechu přepravní boudičky. Prázdně a zbytečně to chřestí.

Máša přijela s babičkou a i když se snažíme, stejně jsme oba jako zařezaní. Procházíme byt. Vyrážím do noci, chodím po vesnici, ptám se osamělých chodců, volám kocoura do větrné noci. Představuju si ho, jak se se zbytkama svýho draze vyválenýho blazeovanýho výrazu, krčí v nějaký posraný škarpě.

A je mi do breku.

Než vyrazim do noci podruhý, zajdu ještě do sklepa. A tam ho, hluboko zalezlýho za polystyrénama opřenýma o zeď, náhodou najdu. A pak ho vytáhnu ven a když ho nesu po schodech nahoru, hladim ten jeho pavučinama zasoplenej mourovatej kožich, zatimco mě škrábe přes tričko do prsou.

Maličká připomínka, jak blízko k sobě máme. My, tři lidi, dvě kočky. Rodina. Jak velký máme štěstí.
A že je dobrý hlídat dveře.

Teď mám zamčeno. A zavřený dveře do předsíně, což by nešlo, protože tam mají kočky ukrytou bedničku. Sedím na tom gauči, kde sedáváme. Sám. Umyl jsem nádobí a posbíral plasty a papíry. Teď už je vyhazovat nepůjdu. Teď už si nejspíš půjdu vyčistit zuby a spát.

Víkendy po odpolednách.


*číčat, čičat, či, či, či, někdo třeba jen č, č, č
oblíbené

V Pomezí

Dneska jsme od rána do večera na Pomezí točili klip k Andulce. Záběry vypadaj neskutečně.

Bylo to náročný.

A mohlo by to bejt opravdu krásný. Děkuju všem, byla to dřina.

Veru, Ondra a Matěj po včerejším nahrávání předvedli neuvěřitelnou práci, ale všichni se zapojili, jak bylo možný. Krásná práce.

Štěstí. Naplnění.

Práce, která dává smysl.

Doma prázdnej byt, obřě Mařenky, dokonce i kočky, jsou v Lubnici. Velice mi tu všichni chybí.

Brzy vás čeká příběh o ztraceném a zázračně nalezeném kocourovi.

Teď mi ale padá hlava do vaničky se zmrzlinou. Dobrou noc, Marušky, dobrou noc, kočky, dobrou noc, Aid Kide.

Zejtra je pondělí.

 

Parní mašina

Když jsem byl maličkej, jedna z mejch prvních vzpomínek je děs z parní lokomotivy, která projížděla přes přejezd, možnmá v Český Lípě, možná v Poděbradech… každopádně jse mtam byl s babičkou a dědou a i když je parní lokomotiva podchopitelně cool, všechna ta pára a supění mě vyplašily děsivě.

Tyhle dny se řítěj dopředu taky jako taková velká parní lokomotiva. Perspektiva se mění. Někdy se na mě valí práce, neustálý balancování na hraně splněno/nesplněno, pořád je plno a ty intenzivní tejdny střídaj další intenzivní tejdny.
Jindy jsem jako ten vlak. Písty makaj, přede mnou jasně osvětlená cesta, je potřeba si máknout, zatápět pod kotlama a letět, dokud to vede takhle krásně rovně.
A pak jsem taky někdy jenom jako dvojlinka kolejnice, po jejíchž zádech se řítí svět, aniž by si všim, svět, kterej vidí tu jasně osvětlenou cestu a tak zatápí a letí.

Na dnešek jsme se moc nevyspali, Maruška večer dost pobrekávala, vždycky jsem ji na chvilku uspal a pak se zase probudila a s nespokojeným hudráním rozlepovala oči do světla. A ráno začala brzy, Máša ji vyzvedla z postele a pokusila se jí odebrat moč do nalepovacího sáčku.
Našel jsem je, jak spí na modrým gauči v obýváku, Máša na zádech a Mařenka na její hrudi, obě tiše spaly, doháněly divokou noc.

Venku je mlha.

Můj šéf Honza zrovna říká:

„Abys měla dobrý světlo, musíš mít napřed dobrou tmu.“

A s tím se jdu rozloučit, abych stihl dopsat několik zpráv o jednom systému, kterej končí a jiným, kterej začíná a do kterýho je třeba se přihlásit…