půlnoční

kocour chroupe v šeru granule a mně se zavíraj oči… a přitom bych potřeboval ještě chvíli pro sebe a taky se umejt, udělat si možná něco k jídlu, takovejch věcí. Ale co dělat, že?

Pusinky jsou pořád na Bulovce. Nejspíš si je přivezu domů v pátek, což je vlastně už zejtra.  Těším se, bejvá mi tu večer smutno a prázdno v tom našem hnízdě. Operuju pořád na minimálním území, nakrmím kočky a uklidím jim, ale jinak tu vlastně vždycky jen pozdě večer po návratu usnu a je ticho až do rána. Těším se, že zase budeme všichni tři spát v jedný posteli. Už aby, už aby.


V pondělí jsem byl v Český Lípě na pohřbu Jiřího Čížka, což byl můj nevlastní otec. Obvykle hned dodávám, že jsme s ním moc dobře nevycházeli, což je přijatelnej eufemismus. A zároveň si taky vybavuju spíš ty hezký a milý momenty, jako když mi třeba dovolil, dát si vajíčka natvrdo s hořčicí, nebo mě učil jezdit na kole. Pak se mi taky vybaví, že máme jednou pěstí vyrazil zub. A taky jak během nočních hádek třískal dveřma, když lítal ze svýho pokoje do kuchyně, když nabral dost kyslíku a nový argumenty.
Seděli jsme s bráchama a s Ivčou, která je moje sestřenice a zároveň nevlastní ségra mejch nevlastních bráchů, v první řadě v českolipským krematoriu a z repráků hrála Janis Joplin. Další věc, gramofon, na kterým mi otčím pouštěl důležitý desky. Třeba tuhle starou uřvanou dámu.
Playlist vybíral Technař a vybral ho dobře. Bylo dojemný vedle bratrů sedět sedět. A bylo dobrý se s nima vidět. Posledních pár let se vídáme víc i s Pankáčem a já objevuju, jak jsou to super kluci a vzácný bytosti a jak moc se máme rádi a jak moc máme společnýho.

Vracel jsem se větrnou nocí přes Roudnici, abych alespoň na chvilku viděl holky. Na Bulovce mají automaty s nanukama. Když jdu kolem nich, často šáhnu do zadní kapsy, jestli v ním nemám dvacku. Když mám, často si za 18 koupim Mrože. Většinou mě překvapí hluk, s jakým mi automat vrátí dvě koruny. A pak taky natvrdo uřízlý citát z nějaké pohádky. U Mrože to byla tuším Bohdalová, ale pořádně jsem tomu nerozuměl.
Na pokoji je Máša, z který je najednou maminka se vším všudy. Pořád je to ta holka, kterou jsem v Portu požádal o loni na podzim o ruku. Ale zároveň je to taky trochu jiná žena. Která tu asi byla vždycky. A teď jen vystupila do popředí.
A ty obrazy se prolínají a přeostřují. A jsou to moc hezké obrazy, na který slyší mý srdce.
A pak je tam taky ve světle lampičky naše dcera. Krčí čelo, žmolí si rukou před pusou, kroutí se, škvrká a brouká. Takový lásky koncentrovaný v tak malým tělíčku. Další člověk do party. Ahoj maličká, vítej, tohle je svět a tady teď spolu budem.
Pořád jsem z toho v úžasu.

Poslouchám Cestu poklidného bojovníka a je to zatim pěkně praštěný.

po nocích

jsem teď sám doma, Marušky spí na Bulovce.
kočky si mne hlídají.
moc toho nenaspím, moc toho nenapracuju.
nemůžu se moc soustředit, když tu nejsou

dny trávím tam, noci doma

spím na gauči v obývacím pokoji, tvrdě a jasně. po probuzení jsem Máše poslal fotku, která měla ukázat, jak s koté vstávám, ale moje milá se trochu vyděsila. a když jsem se doprobral a popatřil na svraštělé opuchlé monstrum, musím říct, že to chápu. Vypadal jsem hodně podobně, jako když jsem byl býval silně opilej.
Matěj Vejdělek mi kdysi ukázal můj záběr z koncertu Kašpárka v Rohlíku, kterej jsme společně točili v Akropoli na video. Hodně jsem se tam opil. A vypadal jsem na tom videu dost podobně, jako dneska ráno.
Trochu jsem se bál, že se Máša bude bát, že zase piju.

Popravdě, myslel jsem na to. Vzpomněl jsem si na podobý situace.

Když si Olga na horách zlomila ruku, měl jsem zrovna období bez alkoholu. Ale tu dobu, co byla v nemocnici, jsem si flašku Bohemky každej večer dal.
Když jsem uběh super půlmaraton v Ústí. Taky jsem si ten večer výjimečně užil, ani jsem pak pořádně nevěděl jak.
Když jsme měli s Tomem super první večer na EKG, ach, druhej den jsem dokrmoval tak statečně, že mě tehdy Máša radši zaklidila do firemnho sklepa, udělala za mě práci a nechala mne komatit… a pak si to ještě slízla od Toma, kterej ji podezíral, že mě takhle zřídila ona, když mne, ožralý hovado, dovlekla do Archy. Naštěstí tam prej byl zároveň hodně opilej můj zamilovanej Emil Hakl, se kterým jsme se tam prý roztomile motali, jak podotkl Jaromír 99, kterej seděl v publiku.

Taky jsem tehdy sešel z pódia a naštvanýmu Igorovi Malijevskýmu jsem vzal z chladící mísy Bohemku, mohutně z ní upil a pak jsem se prý vrátil a stihl jakž takž nastoupit do písničky.
Možná.
Myslím, že si o mě Igor dodneška myslí, že jsem pěknej pitomec.
A řiká se, že v EKG si už nezahraju.
Já a Jan Těsnohlídek.
Komu ten mohl co?

Život bez alkoholu jsem si nikdy neuměl představit. Zvlášť takový parádní a sofistikovaný věci, jako je putování s vínem… nebo Gin&Tonic. Nebo bože Long Island Ice Tea, případně jeho hardcore verze, která colu nahradí sektem, což už je spíš poprava, než že by to bylo dobrý. Pivo. Chápeš. Velkej objem. Slušný rošty.

Ale neláká mě to. Nerozumím tomu přesně, ale nestojí mi to za to. Úplně jasně, evidetně. A vlastně to zatím vůbec nebolí. Vlastně vidim na každým kroku benefity. Vlastně to vypadá, že modlitby, který jsem poslal do nebe během posledního kopce, přání, který jsem během těch dvou dní a dvou nocí sám pro sebe formuloval, skutečně podporujou mohutnej transformační proces. Že jsem možná opravdu změnil některý aspekty svýho života.

(Třeba, že se mi narodila dcera. 
Že se nám narodila krásná maličká bytost, kterou někdy umím utišit v náručí a která se usmívá, chápeš to… usmívá.
Včera je na světě šest neděl. Nejsladší cukrátko.)

Nicméně je třeba dát si bacha.
Žádný výjimky.
Ani náprstek, ani ochutnat, ani přípitek, abych neurazil. Nejtěžší odmítnutí zatím bylo v nový práci, kdy jsem přijal nalitou šampusku na kancelářské mikrooslavě a chvilku uvažoval nad tím, co by se stalo, kdybych si tuhle jednu jedinou skleničku dal a nikde o tom nehovořil. Nakonec jsem ale vykodrcal omluvu, že nepiju krátce a že to ještě neumim odmítat.

I když to je na Bulovce vlastně nečekaně vlídný, se vším tím přebalováním, vyvařováním a kojením je znát, že zkrátka nejsme doma. Po letmým klepnutí na prosklený dveře každou chvilku vejde a chce něco měřit, ukázat, podotknout, opravit, Mařenka se před kojením a po kojení musí zvážit na váze na chodbě. Neustálé polobdělé balancování mezi unaveným intimnem a pravidelnou mašinérií velké, unaveně oddechující nemocnice. Těch různejch rituálů je hromada. Vidim je v nevyspalejch očích svý holky.

Některý z nich.

Napsal jsem dneska ráno písničku. Poslední letošní pro Zvíře. Abychom měli případně co přidat a na čem se hezky vyzpívat k závěru, když nám to půjde dobře.

Písnička se jmenuje Nejsi sám, a jestli se mi to správně povede, zkusim ji přidat k postu. A jestli ne, pustim si ji sám a budu u toho koukat, jak se Matt vrhá do zlověstné mlhy.

dobrou noc, Marušky
dobrou noc, Zvířata
Dobrou noc, Matte Damone
dobrou noc, Světe

Po těžkým dni

Namátkou pouštím Spider-Mana, vedle na gauči funí malá Maruška ze spaní, Mášu jsem zaslechl, jak se převaluje vedle v ložnici před chvílí.

Dneska to nebylo snadný. V práci se mi (sice) povedlo rozetnout jeden z mnoha úkolů z nečekanýho úhlu.
Učim se, svym tempem. Těsně před odchodem ale bylo najednou potřeba něco poslat hromadě lidí a postupně to prokyslo na všech možnejch dílčích stupních. Doběhl jsem domů a snesl Marušku v kočáře deset minut před její objednanou návštěvou u pediatričky.
Absolvovali jsme nakonec hned několik prohlídek a domů jsme jeli utahaní a celí schlíplí a pomordovaní. Zítra uvidíme, co a jak dál.
Říkám si, že nejvíc budu platnej co nejpevnější a dobré mysli. A tak si pouštim toho Spider-Mana a vedle šelestí dech našeho miminka

a tak to teď kolem spí

okamžiky čirýho štěstí

ze světla posílám do tmy

modlitby

 

Dobrý večer

Zrovna dneska jsem přemýšlel o tom, že kdybych měl blog, napsal bych si na něj:
Pořád dokola mi telefonuje finanční poradce ze Swiss Life. Chlápek, kterej mě dostal na starost po panu Kováříkovi, kterej, alespoň co vím, se před dvěma lety tak trochu nečekaně rozvedl a zmizel. Novej chlap je mi nesympatickej, nejradši bych se s nim už nikdy neviděl. Ale nenapadlo mě, že by to vlastně bylo možný jednoduše zařídit. Prostě se s ním rozloučit. Snad nebude žebrat a slibovat, že má za mě prémie.
Taky mi telefonuje táta, kterýmu to ne vždycky stihnu a můžu a chci zvednout. Chce se nejspíš zeptat, kdy za ním přijedu, když nám nevyšel vejlet na horolezeckej sraz v pátek. Nejspíš za nim přijedu v pondělí, kdy má pohřeb můj nevlastní otec, Jirka Čížek, co zemřel minulou středu nebo čtvrtek.
A pak mi taky volá máma, který to jinak zvednu skoro pokaždý, ale stejnak to nestihnu úplně pokaždý a tak pak volá Máše a pak zase mně…

Kdybych měl blog, tohle všechno bych tam mohl napsat, říkal jsem si. Fakt že jo. Ale došlo mi, že blog nemám. Že jsem si ho nechal zmizet v zuřivym požeráku internetu, i když ještě někde určitě plavou trosky souvětí a odstavců. Dokonce snad celejch dnů a tejdnů.

A dneska večer mi pak Máša s tajnosnubným úsměvem ten blog dala.

A já mám radost a chuť si do něj poznamenat:

Že jsem dneska myslel na všechny tři lidi, co mi většinou volaj, když jsem v kočárku vozil sem a tam naši pochrupkávající dceru po parčíku v Neratovicích a v podzimním sluníčku četl za chůze zatím báječné Spící obry.

A taky že jsem míjel a pozdravil dva důchodce, kteří se sesedli na lavičce.
„Vidiš to?“ ptá se stařeček třaslavým hlasem.
„Krása, já se moc ráda dívám na děti do kočárků,“ chrumká paní a já si řikám… mít tak blog.

Pro dnešek stačilo.
Dobrou noc.

Z vraku blogu – zápis číslo 54

Paní B. jede. Dneska se jí chudákovi přihodilo tohle.

Naše část školy (teda nový počítačový učebny) se z důvodu častých krádeží pečlivě zamykají. Brzo ráno musí paní B. přijít a učebny odemknout, udělat si kafe a být…
No.
Jelikož máme v rámci počítačových učeben i jednu malou místnost, kde se dá spát (kvůli tomu, že tu kolegové občas přespávají, já zatím nikoli a až ano, tak z toho podám obsáhlou online reportáž, na jejímž konci bude nějaký záhadný zmizení třeba) spal tady dnes večer jeden z mých kolegů. Toho jsem dnes ráno potkal mračícího se v Albertu jak divoce kráčí pro snídani. Z paní B. nahoře po statečném prohlášení: Asi jsem naštvala pana kolegu… vypadla smutná histore o tom, jak ho kvůli nějakým klíčům, které po ní někdo chtěl, musela probudit. Hm, kolega asi dělal dlouho do noci a tak spal chvilku, takže byl asi trošku napruzenej, že ho někdo vzbudil
Zkrátka pan Bartáková mi líčila jak se na ni utrhl a nespravedlivě ji obvinil z horlivosti, a celou lamentaci (nářek) zakončila tim, že kdyby chodila pozdě (naráží tím snad na někoho?) byla by hvězda (určitě naráží).
Samosebou se cítí dotčená a určitě zaslzela. Teď se asi zklamaná že jsem jí, kromě svého oblíbeného triku (Nic si z toho nedělejte paní B. tohle přece není žadnej skutečnej problém) kterej zatim nikdy nepomohl, nijak výrazněji nepomohl.
Teď zakašlala.
Pohybuje se celou tu půlhodinu co píšu potichu za mými zády, cítí se smutná a uražená. Chudák paní B.

Včera večer jsem uložil Zuzi (po ranním vstávání a zas před ranním vstáváním – už je asi v Českých Budějovicích) a šel navštívit přítele Kašpárka.
Umotalo se něco malého, uvařil se čaj, podívalo se na Trio Beleville a šlo se spát. Teda já šel domů.

Zuza ráno vstala ohřála si čaj, dala mi pusu na čelo a vyrazila do školy… teda obdiv pro ni.

Teď se mne kuba sedláček po icq zeptal, jak se má můj táta.
Zcela popravdě jsem mu odpověděl to, že:

střídavě, prej teď v sobotu zase boural ale vic se dozvim asi až v neděli, je částečně pořád bezdomovec ale zatim má vlastně furt kde bydlet, i když těch věcí, co jsou jeho, povážlivě ubývá.

Tyjo, je to hustý… svět má teda různý způsoby použití, různý druhy zážitků.
Hm, jdu mu zavolat.

Z vraku blogu – zápis číslo 54

vřerejšek jsem vynechal… a že se děly věci.
v pátek jsem po natočení poslední písničky vyrazil na sushi večírek. pravidelní čtenáři už vědí, že v tom má jistě prsty maras, což je pravda, myslím, tak způlky. Tentokrát připravili sushi večírek s mjhnem. bylo to pěkné. jen jsem se toho sushi trošku přejedl a pak jsem dostal z celý tý naší desky nějak depku, nebo co. Což mi vydrželo až do včerejška, kdy to v průběhu dne tak nějak odeznělo. jen jsem zjistil, že to teď nebudu moct aspoň tejden poslouchat…. i když, to bych zase měl, když je na tom potřeba ještě tolik práce. no uvidí M.
Včera se vrátila zuza z budějovic, je pořád nemocná, kašle a popotahuje. Už to přestává bejt tak legrační, jak to bylo před dvěma měsícema, kdy se tahle nemoc objevila poprvý. To jsme se tehdy nasmáli.
Venku prší, podzim v plnym proudu. Hromada mých přátel propadla podzimním depresím už dávno. Dešťový kapky bubnujou do oken v občasných poryvech, venku někdo rozbil sklo, zuza se učí, nemáme kafe…
zpět k veselejším věcem. Včera mi honzík vořechů přivezl dvě bedny a jeden zesilovač, kterej jsem si připojil k Cdpřehrávači a už zase můžem vesele poslouchat Cdčka. thnx to jan
večer jsme se vydali na Algidance party – Khoiba a Ecstasy of saint theresa
Khoiba byla bezva, po nih nastoupila kapela, která nevim jak se jmenovAla ale zkusim na to přijít (jmenovali se nierika), jelikož byli docela zajímavý. Vrcholem večera aaaale byla extáze. fakt nevim jak to chodí venku ale domnívám se ze tahle banda může beze strachu vyjet kamkoli. velmi krásný zážitek do památníčku. thnx to jan, kateřina a spol.
je šedivo. asi vyrazím věšet vrány do polí

19:39
No vida…dneska jsme byli nakupovat v kérfůru. nakoupili jsme ale kér fůru věcí a pak jsme zašli na kávu. Tam nám volal pir, že se odstěhoval od nás z domu. No musim přiznat, že to je docela rána. Holt ale nezbude, než se s tím vypořádat. Budu svůj žal muset utopit v chlastu a drogouch. Čert mě vem.

Z vraku blogu – zápis číslo 55

Včerejší večírek dopadl světově. Ff ani Anders skutečně nedorazili, zato jsme přibrali Martina, což je kámoš jirky chudobů a je to parašutista. Taky částečně vyléčený alkoholik a sklář a dělá asi spoustu zajímavých věcí a vyprávěl hromadu napínavých příběhů. Na závěr nám ještě zamotal hlavy kouzlem s gumičkama mezi prsty, který se naučil podle Davida Copperfielda, dal si nealko pivo a šel s jirkou někam do města.
Přijel i honzík vořechů a nakonec dorazil i PiR s Lucií i když syrečky neradi. Mmchdm, jídla se sešlo asi osum hromad a ke konci už jsme všichni spíš tak polehávali než nějak zaníceně konzumovali, což se ovšem stává na těchle tematických večírkách.
Jako…dejme tomu… organizátor akce, jsem byl velmi spokojen.
Zuza dneska odjíždí do Budějic do školy, večer ještě asi trošku zapaří s kámoškou Magdou, kterou málokdo asi znáte, jelikož je z jihu a tam asi žádnýho čtenáře nemám. Alespoň zatím. Pokud ano, dejte o sobě prosím nějakým způsobem vědět. Já se zavřu doma, zapnu si kombo, který mě včera přivezl Marek L. a pustím se do cvičení a hledání a ohledávání zvuků, což je strašně fajn zábava. Hlavně pokud máte delay.
Zítra mám dovču. Abych v tom mohl pokračovat, koupit si struny a zařídit poslední potřebný věci. Ale budu si psát jak zítra tak i během nahrávání poznámky do booka a tak se tu snad ve středu či čtvrtek oběví. Možná i dřív, čert ví, jak to všechno bude. Zatím to tu budete muset vydržet a třeba se navzájem seznámit na vzkazárně. Mimochodem na broskvi vymyslel PiR zajímavou soutěž, kdo chce, může se v mezičase zůčastnit. Nebo nám tiše držet palce.
Jak se to nahrávání blíží, nedokážu se moc na nic jinýho soustředit.

Z vraku blogu – zápis číslo 53

Schůzka o Naty se včera docela protáhla. Odcházeli jsme z mý kanceláře utahaný a vysušený z toho strašnýho vedra, který tu panuje. Chtěli jsme se Štěpánem a ff zajít na kafe, ale nakonec se z toho vyklubalo pivo. Jedno, než odešel Štěpán. Tři pak ještě s ff. Probrali jsme se k tématům, která nás oba zajímají a nemohli jsme a nemohli skončit. A tak jsme si dali postupně ještě tři malý. No a pak už jsem sprintoval domů, jelikož na mne čekala spící zuza a bdící PiR, ke kterýmu teď obden tahám na disku věci co si usmyslí, že je nutně musí mít.
Datatransfer proběhl, nabořili jsme fajku a když si kluci pustili koncert underworld, prchl jsem spat.

Ráno jsem se probudil do tmy. A tentokrát se mi prostě nechtělo otevírat oči. Ale věděl jsem že na mě v práci čeká hromada práce, který se sice pozdním příchodem vyhnu, ale která mi pak přeroste přes hlavu až budu mít posledních pár chvilek před nahráváním. A tak jsem se dopotácel do nacpaný tramvaje, v Albertu koupil čaj s guaranou a chleba a cibuli (na dnešní gurmánskou párty). A dorazil do práce. A pustil se do práce. Fajn.
Kromě pobíhání od čerta k ďáblu jsem ještě u kolegů stěhoval krabice. Představte si krabici metr krát metr nacpanou knížkama. Těžký jak prase. No a teď si těch krabic představte tak patnáct až dvacet na jedný vysoký hromadě. A v jedný z těch krabic hledáte zimní boty, který vám tam v době vaší nepřítomnosti pohřbili civilkáři.
Během hodiny a půl, co jsme krabice přetahovali, otevírali, prohledávali, zdvihali do výšky a sundavali na zem, jsme objevili pět párů bot z toho jedny černé zimní. Žel bohu to nebyly ty moje. Pravděpodobně se tedy ztratily v průběhu rekonstrukce a stěhování a teď je nosí nějaký spokojený ukrajinec, který si libuje, jak má maso libový a jak má nohy v teple. Mně nezbývá, než se obrátit na vedení školy a požádat o náhradu.
Ach jo… a takový pěkný boty.
Kdepak asi šlapou?

Jinak… syrečkový mejdan… pan anders odřekl první… pan Ff, kterého jsem včera pozval též odřekl záhy. Zbývá pan Smetáček, kterému jsem se nedovolal. A pan nevyzpitatelný Chudoba. Ale já neodvolám. Já prostě neodvolám. A s tímto zvoláním se rozloučím, jelikož jsem utahanej jako pes.
Pé es – mám novýho kolegu. Jmenuje se Aleš. Ví toho o počítačích asi třicetkrát víc než já. Ale zato nehraje na žádnej hudební nástroj.

Z vraku blogu – zápis číslo 53

Den dejme tomu první.
Možná spíš nultej, jelikož jsem si na dnešek vzal dovolenou, s tim, že se prospim, budu celej den cvičit, dám si pár osobních vodnických dýmek a pořádně se do toho položím. Se cvičením jsem začal už včera, jen co jsem vyprovodil zuzu na autobus do Budějek a dorazil dom. Marek lakomý mi kromě tašky efektů a svého komba Mesa Boogie půjčil i černou metalovou kytaru Carvin a s ní jsem se celej večer mazlil. Chvilku před tím, než jsem šel spát mi od ff přišla textovka, která končila:
Mam pocit ze ve vzduchu visej na sracky a mam trochu strach. dobrou f.
Pochopitleně mě to trochu zneklidnilo. Uvšem jen do tý doby, než mi v 6:22 ráno přišla textovka od Obršky:
Prosimte az budes moct, zavolej mi z práce co nejdriv.T.
To už mě fakt viděsilo. Dokonce do tý míry, že jsem se hned oblík a vyběh do trafiky pro kredit, kterej jsem byl rozhodnutej, že si prostě nekoupim, jelikož si ho teď dovolit můžu jen na úkor strun. No… koupil jsem ho. A Wober chtěl jenom vědět, proč jsem mu včera volal, jak mu vypadla ta baterka (vždycky když mu volám dojde mu baterka). Nojo. Uklidnil jsem se trošku.
Kolem desátý mě vyzvedl mhjn a jeli jsme jakoby dát seřídit kytaru, co mám půjčenou od roberta křesťana a na kterou budu nahrávAT, jelikož jsem si na ni strašně zvykl a pořád oddaluji tu chvíli, kdy ji budu muset vrátit. Zabralo nám to vlastně asi pět hodin. Domů jsem se po mnoha peripetiích (a několika katastrofách) dostal až kolem třetí a to už na mě čekala zuza, která je poslední dobou nějak nastydlá. Včera večer na ní začlo zas něco útočit. A tak se vrátila domů.
Tím se samosebou z osamělého hudebníka stává pokud možno svědomitý a pozorný společník… tedy obvykle to tak chodí, ale já jsem začal hned zase cvičit. Teda až potom, co jsem snědl zdravotní česnečku se stříbrným vajíčkem, co si pro sebe zuza připravila. Byla vynikající. Důkladná, s hromadou česneku. Docvičil jsem před chvilkou.
Teď tady smolim zápisek, nijak zvlášť vtipnej, spíš takovej faktickej, aby se vědělo, co jako je. Jestli vám to připadne jako nuda, tak už to stejně za tři věty končí.
Pro dnešek asi všechno. No.
(a to jsem ty minulý dvě moh klidně vynechat)

1.12. 09:24
den dejme tomu čtvrtej jestli tamto byl den dejme tomu první
snídáme kafe, peníze na jídlo už jsme dávno utratili za pití a drogy (to je takovej ten obrat jenom. drogy máme pochopitelně zadarmo a peníze za jídlo jsme utratili za jídlo… a pití).
Za chvilku vyrážíme na sraz s Jirkou Maškem kterej…
no a už jsme ve studiu a posloucháme základ na divoký…zatím to vypadá v pohodě… mhjn nahrál kytaru, mári basu ober bicí… fajn…základ na divoký byl hotovej 29.11. v 17:20… to byla sobota… lala bejby
teď jede základ k Vidění…ten už jsme nahrávali s márim a obrškou a se mnou… taky to probíhalo v sobotu a vidění bylo hotovo v 18:50. Z toho si může kdokoli udělat obrázek o tom jak nám to jde rychle. Krychle. Základ je to jednoduchej… proarpeggiovaný sloky a mírně nanirvánovatělej refrén. Ale jen mírně.
Obrška mi udělal kávu… vida.. základ Nebe… i ten je fajn ale tam bude potřeba dohrát ještě hromada zkreslenejch kytar hlavně do refrénku. kluci tady teď posunujou maškovi repráky. je to očividně docela složitá operace… nebe dohrálo…v sobotu bylo hotový v 19:50. Kluci se tady s tim hmožděj…asi by potřebovali kleště. no…hoši… to máte smůlu.
Právě přijel Jarda Petrásek, což je bubeník…časem zjistim z jaký kapely. Hm a teď mi psal máča, že jede autobusem, což si neumim úplně představit ale budiž.
je 10:38…přesunu se lehce do té soboty tedy

Sobota 29.11.
něco kolem desátý… jedu strašně tramvají strašně našláplou s oběma kejtrama a batohem plným efektů… peklo…vystupuju na klamovce kde už čeká ringo a natáčí mne jak jdu do kopce… chlapci už vyložili bicí… historka s ff.
Ff byl od tý dobroty, že po koncertě bůhví kde, z kterýho se vrátil pozdě v noci, ráno vstával aby nám půjčil svoje bicí. Přijel s nima do studia asi kolem půl dvanáctý a tak jsme složili obrškovy šunty a postavili ffovi hyper super truper. No pak se začaly nastavovat zvuky a postupně jsme tam zas vraceli obrškovi šunty, protože jednak s oberem a jednak s broskví prostě zněj fajn. Ve výsledku jsme použili jeden přechod a na jednu písničku rytmičák… vlastně docela vtipný… ale…

…zpět do současnosti: posloucháme anjela, kterýho jsme nahráli včera s mhjn…taková rozmlžená nálada… téma hraný slajdem na majanovu gibsonku… strašáci vole…bubáčci
kde nám tohle pustěj
na rádiu karolína…
aaano a v této písni hraje martin ledvina, který získal třikrát za sebou prestižní cenu bluegrassový kytarista roku… právě tímto o tu cenu přichází a mi mu posíláme do schránky černý tulipán(bluegrassová obdoba pirátské černé známky, kdo neví o co jde ať si přečte knihu ostrov pokladů nebo se podívá na film… nemusí celý, je to hned na začátku)

anjela jsme včera natočili v 13:00
teď jede v co věříš… to už nevim v kolik jsme udělali ale bylo to před obědem ještě s mhjn. Pak odjel a už se k nám nepřipojil….obrška tam strašně mastí bicí ale strašně to tam drtí. fajn. Marek lakomý by tu písničku radši viděl o něco delší, ale my máme dojem, že ne
Než se probudím… máme tam takovou věc na začátku… a s tou jsem teda docela hodně spokojenej… nadablovaný tvrdý akustický kytary…to už jsme hráali tři sami a po obědě… nálada byla skvělá, koupili jsme si k tomu slivovici ale upíjeli velice sporadicky, páč nejsme žádný prasata, žejo … no z tý mám radost… ještě bych tam rád viděl nějaký katumby od lanštofa… ale hustý moc hustý bicí.
Mašoun: docela to šlape ty základy
Petrásek: jak docela? normálně ne?
Poslední… píseň… stejně nadvojený akustiky… jiná píseň. stejná nálada ve studiu ve čtyřech…funguje to.
je to cajk all
a tady máme základ na poslouchej. největší experiment…tu jsme dodělávali až pozdě večer… aranž jsme připravili až na zkoušce těsně před nahráváním a teď jsme ji udělali znova ještě jinak… pomalejší, usedlejší než verze z přichází po špičkách…
dneska v noci se mi zdálo, že řešíme, že bychom do tý písničky použili akordeon…a že jsem maškovi říkal o svý kámošce líbě, která by to nahrála… a teď jsem to řekl nahlas a proběhlo to úplně stejně jako v tom snu…no jestli tohle není znamení…
timhle frekvenci, timhle děláš šířku pásma
tadyhle si vybereš frekvenci, že třeba dvě a půl kila
a takle normálně kopeček
tady je nějakej trešhold
šířka pásma
hard me
soft me
12:45
máča je tu, dáváme si malýho panáčka slivovice…jdem natáčet sametový slunce…
metronom je náš kamarád
13:20
máme sametový základ
13:45
máča si připravil banjo do poslouchej a jde na to zvostra
14:00
to je teda hustý mít ve studiu takovou hvězdu jako je máča a stát tady v režii a říkat… dobrý… fajn… nebo … hele tohle bysme mohli ještě sjet jednou…
tak jedem
dáme vod začátku ještě?
tohle je nejlepší si myslim
ještě tam chybí harmonika
kyselka?
tahací.
??????
14:45
máča pořád nahrává a zní to celý jak když se dva milujou na stráni a v dálce po hřebenu tý hory táhne vojsko
ještě bych tam vystřihnul jeden kixík
já vim co myslíš
samozřejmě že víš co myslim
14:50
gatova
15:00
Jdem na oběd