Rubrika: Nezařazené

a ještě těsně před spaním

i když se mi tuze nechtělo se vracet z cesty domů, na kterou jsme se celý odpoledne chystali, jsem moc rád, že jsme to udělali. A přijde mi překrásný, že tu jsme celá rodina. Já, Máša, Mařenka, kočka Placka i kocour Foum. Ten teď leží rozvalenej na zádech na gauči, spoko, klidnej. Má všechno a všechny, který miluje a potřebuje. Jako já.

Děkuju

krásnou klidnou dobrou noc, ať jsi kde jsi

nakonec je všechno trochu jinak.

Napřed jsem nějak chytil smutek. Přelil se přese mne během dopoledne a já se snažil přijít na to, v čem to celý vězí.

Možná, jak Aid Kid psal z Pohody, že je mu zase trochu líto, že tam nehrajem a že se ho spousta lidí ptá, proč tam nehrajem a nebo kdy hrajem a tak dále a tak dále…

no a na to už čekaly ostrý zuby pochyb, který v běžný kondici dospělej jedinec snadno odežene, ale když se jich vrhne víc na oslabenej kus, bejvá zle:

a nedostali jsme ani pitomou nominaci na žádnou z těch pitomejch cen, navíc mi furt někdo akorát píše, co dělám ve vedení kapely blbě, nebo si stěžuje, že někdo jinej něco dělá blbě a já s tím nedělám nic, David Stypků má z filmu Úsměvy smutných mužů krásnej klip a mně se ani neozvali z Český kvůli tomu parádnímu 360 videu od Petra Kollarčíka, takže to budu muset vymyslet všechno nějak jinak… všechny tyhle věci a mnohem víc, úplně jak pitomeček jsem si přišel, když to vyprávim Máše, až mi z toho oko cuká, jak je mi smutno.

Dyť já bych ani nesehnal backstage pass na tu Pohodu, kdybych tam chtěl nakrásno s brekem obcházet stánky s treskou v rožku…

pak se mi udělalo trochu blbě, takže jsem úklid a chystání přenechal M. a sám se převaloval u Mařenky. Pak jsem chvilku komatil vedle spícího miminka a během úporně bolavýho pozorování vzorů povlečení došlo mi, co mi ten stav připomíná:

kocovinu. Tu nejmizernější, kdy ti ráno neni nic, jen jako bys pořád nemoh odříhnout. A během dne se to začne celý tak studeně zapocovat, žaludek se svírá a slinný žlázy produkujou masivní záplavy vazkejch slin… a přesně jako u takový kocoviny, kterou takhle úpornou pamatuju z mý zatim poslední Letní filmový školy, se to pořád zhoršovalo… a stejně, jako před těma dvěma lety, jsme vyjeli za soumraku… a za chvíli jsem musel předat řízení…

tentokrát jsme se ale vrátili zpátky. Máša vynosila zpátky některý z těch těžkejch báglů, kočky, oblečení, plíny, mlíčko. A já se napřed složil do peřin a uspal vedle sebe trochu překvapený Miminko a pak se za oknem rozpukal neviditelnej ohňostroj… asi v Jemnici, poznamenala M.

a teď piju hořkej černej čaj a jsem rád, že už mi neni na zvracení. A že už dneska nikam nepojedem. Po těle mi přebíhaj takový zimomriavky, jak by řekl třeba takový Dano Salontay*

*Daniel prý zkolaboval včera po svým druhým koncertě na letošní Pohodě. Nebo něco takového. Třeba je to celý jenom nějakej vopravdu blbej tlak

 

za pár let bude můj běžný život trochu, jako dovolená. Budu chodit běhat, pár hodin budu psát a kreslit, hodně času budu trávit s holkama a po večerech občas koncerty…

zatím nám pomaličku končí první delší dovolená a na dveře klepe běžný život

byli jsme u babičky v Český Lípě

byli jsme na svatbě Veru a Huga na Švestkovém dvoře

byli jsme a jsme v Lubnici

v úterý a dneska jsem byl běhat,

 

jdu se pustit do vší
té práce

Dostal jsem včera od Máši komiks o Nicku Caveovi.
Jen tak. Je to paráda, Nicka Cavea mám opravdu moc rád už někdy od šestnácti, když tehdá vyšlo Murder Ballads. Pak se mi do života vrátil s Boatmans Call, pak mě znovu okouzlil na No More Shall We Part a když už jsem myslel, že jsme spolu srovnaný, totálně mě odstřelil na koncertě před pěti lety s Push The Sky Away a strhující Jubileee Street… a včera jsem o něm dostal knížku a za necelej měsíc na něj jedeme s Honzou Půrůšou, Radkem a Markétou do Berlína.
Moc se těšim, moc se těšim.
A děkuju. Mám z toho velkou radost a dost se těšim, až ho konečně otevřu.

Včerejší nečekaný večírek se do knihy rekordů nečekaných večírků s Mášou a Aid Kidem zapíše jako večírek, na kterém jsem neodpálil žádný brko.
Z másla, který jsem přichystal minulý týden z úplných zbytečků Kudlovské Marie, jsme totiž udělali těsto a z těsta jsem včera vyválel a vykrojil sušenky.
Těsto bylo moc dobrý.
Sušenky taky.
Kromě těch pár, co jsem spálil. Ty nebyly dobrý, měly trpkou a připálenou chuť.
Někdy v době, kdy jsem se jí snažil přepít mlíkem, došlo mi, že dneska asi nic víc potřebovat nebudu. Ještě jsem ubalil, pro jistotu, ale joint zůstal ležet na stole a odešel s návštěvou.

ráno jsem se vůbec nemohl vyhrabat z postele, pořád se mi trochu klížej oči
dole hučí magistrála a kolegyně klapou do klávesnic, občas cvakne myš, někdo přejde po chodbě
dneska budeme zkoušet přenos obrazu a zvuku, prosím pěkně, přes internet
jsem zvědavej

 

A kus práce zase nestihl.
Tak to nejspíš bude na světě zařízený.
Nějaká práce na mě bude asi čekat vždycky.

Neni vždycky jednoduchý, mít velkou kapelu.

Ne, že by někdo tvrdil, že to bude snadný.

A všechny těžkosti jsou bohatě vynahrazovaný těma fantastickejma momentama.

Někdy je to jak válečný porady ve Hrách o trůny. Rozhodnutí, obhajování rozhodnutí, vysvětlování… a samosebou přijímání důsledků za ta rozhodnutí.

Když to člověka zastihne zaseklýho jako sekyrku, pevně v ocelovým kmeni těla kytovce mamutí firmy, bejvá to nečekaný a zdá se to neřešitelný.

vracej se mi k dořešení a k naučení věci, z kterých jsem vyklouzl, když jsem uspal Obří broskev

“Věci ukrytý, co dlouho hledám, se mi zjevují pod mojí postelí, a potom zmizí, sotva se objeví.”

Včera večír se u nás stavil Aid Kid a zatímco se na plotně převařovalo ghí, povídali jsme si dlouze. Společně s Mášou jsme hráli hru, který říkáme FU a spát jsme šli docela pozdě.
Dřív by to znamenalo hodně alkoholu.
Dneska tři brka, dřeň a zmrzlinu…
Jsem rád za malý vítězství
Včerejší večer byl takovej dotek a příslib lehkosti…
Dneska se mi klížej oči, dopoledne jsem byl doma, teď od jedný na Roztylech
Moje slovenská šéfová si chce promluvit s mým českým šéfem. Preventivně se trochu plašim a trochu ne.
Práce je dost a tak pracuju, co to dá.

To, co kyne příslibama je hudba a psaní. Dobrý si připomínat.
A samosebou ta jasmínová větvička, co nám doma roste na květ.