Rubrika: Nezařazené

jsi

v šestym patře

v hotelovým pokoji

dokonalý linie

tvýho zápěstí

tepou

a Bratislava,

hluboko pod

tvejma oknama

tepe

s tebou

v patnáctém patře bratislavského mrakodrapu a
rozhodl jsem se, že se zase něco víc dozvím o své práci v T-Mobile a vyrazil jsem na schůzku na Slovensko. ráno vstávačka, po tmě jsem lovil oblečení, tak abych nevzbudil ženu a dcerku. pak si odlakovačem odlakoval zbytky orvanejch černejch nehtů, protože v klidu si je barvit nebyl čas. A taky nechci svýho slovenskýho kolegu, kterej mě večer chce vytáhnout na „pivo“, uvádět zbytečně do rozpaků. Kvůli tomu jsem do Bratislavy nejel. Uvádět někoho do rozpaků.

Ve vlaku jsem potkal Miloše Rejska, souputníka hudebníka, velkýho Miloše z legendárních Swordfishtrombones. Kdysi jsme na nich, hodně opilí, byli někde s Frantou Řezníčkem. Ale už si nevybavim co.
Až do Brna jsme si povídali a pak už to frčelo, mezi pobílenejma polema, mlhou a sněhem, který skryly Pálavský vrchy, za chvilku jsem byl v Bratislavě, hlavná stanica.

Přemejšlim, jestli všechny nádraží působěj tak nehostinně. Když člověk přijede jako cizinec. Ale myslim, že ne. Bratislava má speciální kouzlo.
Objednanej taxík odjel čekat někam bokem a tak jsem ho chvíli hledal. A pak mě vysadil asi půl kilometru od cílové destinace. Která, nebej toho, že to je mrakodrap s magentovým T, by se mi nejsdpíš taky ztratila v mlze.
Ale dobře to dopadlo. Přihulákal jsem se až tam.
Stihl půl hodiny rychlý schůzky s mým slovenským obrazem Tomášem a naším Honzou a šéfovou, která měla rýbu, že bluvila jako z dějakýho dibadeldího kusu o rýbě.

A teď tu sedím  v patnáctým patře bratislavskýho mrakodrapu. Kompiluju si zejtřejší program, kdy se musím vlakem vrátit, potom domů, práce z domu, pomuchlat ty mé nejvzácnější laskonky, pak do města na sraz s Radkou z Gasku (držte palce, dežte palce) a potom do Liberatury na Radiu Wave.
A pak domů.

Dny jsou plný a mnohobarevný.
Noci dlouhý. Spánek tvrdej a nekompromisní.
Děkuju.

Telegraficky:

Den odpočinku, kterej jsme strávili na Hluboký, nám udělal dobře.

Včera jsme se viděli s Aid Kidem, měl u nás palačinky a moc hezky jsme si popovídali. A pak jsme šli i s ním a s Matějem Vejdělkem na sraz s Jirkou, kterej by nám chtěl točit klip.
A pak domů.

V Českým Krumlově vystavuje Pavel Brázda, prodloužili mu termín a tak jsme naložili v pátek kolem poledního Jeřabinu, Marušku a jelo se.

výstava je parádní. Před 12 lety jsem na velký exhibici ve Veletržáku a už tehdy mě to hodně zasáhlo. Teď mi začaly hned nabíhat další, vlastní obrazy, spojení sršela energií, rrradost. Ta nezdolná pracovitost, radost z tvorby. Od sedmdesátých let až do revoluce dělal v kotelně a nevystavoval. Ale, tipuju, že tomu nešlo uhnout. Že nebylo proč.

Že umění dělá svět intelektu snesitelnej. Že je samo o sobě silou, která nás polidšťuje. 

Inspirace je nekonečná. Je součástí tvůrčího vědomí. Tedy vesmíru.

Maruška, která se během psaní postu vzbudila a teď zase usíná, celou výstavu prochrupala v šátku. Občas něco zamumlala, což se nám s Mášou oběma pletlo do mumlání kustodů, kteří se kolem nás stahovali, jak se blížila šestá.

pán z pokladny nám ještě pověděl, jak moc se těší na Toy Box, jejíž obrazy přivezli o den dřív… a pak jsme šli s oběma Mariemi na večeři ke Dwaum Maryím a pak na Vyšehrad, kde jsme si v útulným Airbnb bytečku řekli, že si výlet ještě o den prodloužíme.

A tak teď držím levou dlaň na čele malý Marušky, ta se mne oběma ručkama za tu ruku drží a když se při neklidným pokrmným usínání zamele, pohladím ji. Venku se rozezněly nedělní zvony. Poprvé v životě jsme na Hluboké. 

 

 

 

Ráno se mi sice po čtyřech hodinách spánku moc nechtělo vstávat, jinak je to ale dobrej den. Natáčím firemní fotografování, šéfka zabudla na call a tak jsme řešili bez ní jen věci akutní. A můj slovenský protějšek Tomáš, je spokojený s výsledkem zadaný práce. Práce, u který jsem mohl stříhat, kreslit a bělit.

správně odeslat fakturu se mi povedlo až dnes, zejtra se ukáže, jak rychle to chodí. Mít a nemít desítku před víkendem je rozdíl. Tak se nechám překvapit a budu si přát, aby to přišlo.

dneska večer hraju v KD Kaštan Osamělýho písničkáře Kittchena. Musim říct, že se na hraní dost těšim.

Marunka posledních pár nocí dlouze usíná a často se budí. Takhle po obědě, za oknem zatažený nebe, na chodbě za otevřenejma dveřma z kanceláře se teď podpatky rozezní, přejdou a dozní, jen zřídka. Realita se tou dlouhodobou únavou místama trochu stírá.
Máša musí mít hotovej lunapark.
(můj malej andílku)

Smráká se těma zataženejma oblakama. Oknem vidím, jak někde v dálce, za Prahou, prší.
Je půl třetí.
Za hodinu budu na cestě do radia Wave.

Můj báječný bratr Technař se jmenuje Jirka
a včera odletěl na Novej Zéland. Dneska bude v Šanghaji, zejtra na ostrovech, ani vlastně nevím, do jakýho města letí. Prvních pár dní má docela nabitej program, posledních pár dní měl taky. Říkal převčírem večer v tramvaji a pak na balkoně na chodbě.
Mařenka toho na včerejšek moc nenaspala a my taky ne, ráno jsem se pohyboval po bytě jako zmatenej automat a oblíkal se, hledal ponožky, vybíral potmě a potichu tričko.
Brácha seděl na gauči, mžoural do kalnýho ranního světla.
Došel toaleťák a tak jsem připravil pár papírových utěrek, pak jsem na bráchu mávnul, čau, měj se, bratře.
A šel jsem na poštu a pak na tramvaj a pak na metro.
Až večer mě napadlo, že je vlastně Jirka zrovna v letadle, možná dospává.
Tipuju, že nejspíš nemá strach z lítání.
Napadá mě, že jsem se ho na to, a spoustu dalších věcí, ještě vůbec nezeptal. Že se i přes ty poslední roky radostnýho setkávání zatim známe fakt málo. A že spoustu času trávíme v takovým velmi příjemným mužným mlčení, kdy nám tak nějak jednoduše vyhovuje, bejt společně.

Gentlemanskej rozhovor, hehe.

Díky, brácho, hezkou cestu

 

1) práce na teple je práce na teple

2) kde jinde ti udělaj tak dobrý  kafe se studeným mlíkem do půllitru a ještě se slevou?

3) když se ti nechce trénovat na schodech pohyb ve spalovací frekvenci, prostě jedeš výtahem

4) dostaneš telefon, termohrnek, běžecký triko, skládací rejč a nabíječku.

5) připojení k internetu, v jednom kuse na workchatu

6) mezi 11 a 13 hodinou můžeš jít vybírat ze spousty jídel do podzemní jídelny. Ani si nemusíš nandavat moc. Prostě luxus, jen to nikdo neví

7) když skončí porada, přinesou ti zbytky, jako je třeba plnej tác ovoce, chlebíčky, nebo dortík

8) máš slevu do fitka a všude možně. Kdybys samosebou chtěl, máš těch slev plnej futrál

9) stravenky. Panečku. Člověk se na ně těší pomalu jako na vejplatu. Když s nima platíš za toho půllitru kafe se slevou, ani ti nepřijde, že stojí 69 Kč. Prostě dáš jednu za 70 a deš

10) vejplata. Když už o tom mluvíme. Vejplata každej měsíc. A když budu pěkně krájet, zbude i na bonusy.

11) během porad a telefonátů nakreslim mraky obrázků

12) že to, za nějakej čas, zase vyměním na něco jinýho, čistýho, radostnýho, kreativního, uměleckýho… a do tý doby budu dál všechny tyhle kvality promítat do všeho, co dělám

 

 

… samosebou se mi ulevilo a já teď mám blbej pocit, že jsem to sem všechno tak otevřeně napsal. Hned bych to smazal.

– je to proto, že jakdybych neměl žádný trumfy teď?

Ale dyť to nejsou žádný trumfy. To jsou věci, který mi dělaj starosti. A o kterejch většinou nemluvim s nikym.

– jako že je hrdě ponesu sám?

to je blbost, to mám vyzkoušený, nechávat si svý starosti pro sebe. A brát si věci, který nemusim nosit. A přehlížet ty svý. Vypadá to ušlechtile. Ale neni to.

– jakože to mám řešit přímo s těma lidma rovnou z první?

ale to víš že jo, my top doggie, to víš že. Však se taky k ničemu jinýmu nechystám. A to mi dělá hlavu. Jak bejt dobře rovně a srozumitelně říct, co mám na srdci. Bez hněvu a zklamání a osočování. S radostí, kterou jsem slíbil sobě i ostatním. Ukázat jasnej směr, kterým se budem ubírat. Říct dobrý zprávy.

Zakroužkovat problémový místa, kterejm je potřeba věnovat pozornost…

Včera na mě cestou z práce padl smutek.
Tyjo, co je? snažil jsem se na to přijít hlavou. Vypnul jsem četbu do uší, Larssonova Lovce králíků, zrovna to totiž byla taková tísnivá scéna. Ale pokračovalo to, na Vyšehradě jse mvážně přemejšlel, že vystoupim. A dumal jsem, jestli to náhodou není panickej záchvat, jak v tom vtipu odpovídá slepej černoch na vozejku na otázku: to by mi tak eště chýbalo

Dojel jsem až na Holešovice a vyrazil domů pěšky. Do uší jsem si pustil desku Zvířete, protože stejnak mám Zvířete teď plnou hlavu. A nejspíš je to i skrytej spouštěč mýho smutku. Rozklíčoval jsem si to pro sebe takhle:

A) jsem nevyspalej a unavenej… to je u čerstvýho (a předpokládám i u už poněkud okoralejšího) rodiče asi tak trochu setrvalej stav…

B) Slibovanej pořad na ČT ART nakonec neobsahoval rozhovor o Zvířeti, takže na mě asi dolehlo zklamání všech, co nás tam čekali a těšili se na nás. Mě samotnýho, Máši, ostatních zvířat, babičky, you know. Je to sice trchu trapný, no ne? Ale zase si myslim, že je v tom kus pravdy. Protože…

C)  Se nám blíží plánovanej zvířecí sraz, což mě vede k tomu, že bych se měl dobře připravit, protože to, co potřebuju říct, neni jednoduchý.
Proč? Protože to, co na začátku bylo radostný pozvání na dobrodružnou výpravu, se někde po cestě jakoby přetransformovalo na nějakej závazek. Kterej nechci nýst.
Nejde o zodpovědnost a práci, která nás čeká. To ke každýmu dobrodružství patří a jak často řikám, když si neumíš sbalit krosnu, nesmíš do džungle, žejo.
Jenže ke mne doputuje, že tadyhle někdo nemusí nikoho jinýho a tak se necejtí, ale jelikož by nerad něco, tak radši nic.
Někdo jinej zjišťuje, jak je možný, že jsme nevydělali víc peněz. A proč má jeden zaplacený tohle a někdo jinej něco jinýho ne.
Dalšímu se na tom furt něco nelíbí.
A že na to neni čas, že to stojí spoustu dovolený.
A tihle že minule přijeli pozdě a tihle odjížděli dřív.
A že v tom neni systém a řád.
A že zkoušky trvaj dlouho a na natáčení klipu se zbytečně čeká.
A že je v záběru nedostřená voda.
A že bysme měli hlavně udělat pořádně koncerty, než se začnou vymejšlet nějaký další kraviny.
A Přemysl mi napíše, že písničku do jednoho připravovanýho filmu daj, ale rozhodně ne zadarmo.
A já nevim, co mu na to mám kurva říct.

A já pořád hořim tim nadšením, jakouže svatou a krásnou věc to držíme v rukou, pojďte se podívat a poslechnout. V mý hlavě překračujeme hranice běžný kapely, běžný desky.  Ty velký zážitky z koncertů, když všichni zaberou. Hyperventiulící Akropole.
Všechny ty věci, který vydavatelé a kamarádi prorokovali, že nebudou fungovat, že takhle se to nedá dělat, že to je bláznovství… všechno to jede. S minimem nákladů jsme dokázali maximum. I když sehnat ty minimální náklady zabralo spoustu času a energie a tvrdý práce.

A pak si na radiu Wave někdo řekne, že je to celý debilní a umělý a že to nebudou pouštět, že o tom nebudou mluvit, že to nedaj kurva ani do výběru novejch desek.

Některý dny ten plamen mýho nadšení všechny tyhle drobnosti spálí, ani si nestačim všimnout. Některý dny je toho ale moc, celý se to zatáhne, zasmrádne, začne se spejkat a oheň spíš tak bliká. Naposledy jsem měl takovej splín o prázdninách u Amelie, když mi všechna ta práce, hudba, psaní, obrázky, když mi to celý přišlo trapný a zbytečný. Sám jsem si tak přišel.
Trochu jako včera.

Poslech desky a procházka mi ale zase udělaly líp. Je to dobrá deska. Upřímná, otevřená, plná emocí. Silná. Deska, která se mnou pořád něco dělá.
Doma mě Máša tiše objala a chvíli držela.
A bylo to dobrý.

Když jsme seděli na gauči celá rodina, kočky, Maruška a my dva, pomalu se ten nepříjemnej pocit tísně rozpouštěl. Spát jsme šli o trošku dřív a díky tomu se mi ráno vstávalo taky mnohem líp.

A dneska je to dobrý. Dneska se ten plamen zase rozhořívá, v práci schůzky a teď snad i pořádná, velikánská káva… tohle jsou ty logry, propady, na který si zvykám, který se učim poznávat, když se blížej a který už nevnímám jako cizí. Moje malý černý dny, který ke mně zkrátka patřej. Který není potřeba přepíjet, vyhnat, přemlátit…

který možná stačí jen přijmout a obejmout, tak jak to včera udělala Máša