Rubrika: Zvíře jménem Podzim

bratře, bratře, z blogu se nedá úplně dobře odhadnout, jak se mi daří. píšu sem, když je mi hůř a nebo jsem něčim posedlej a potřebuju to ze sebe dostat. rekapitulovat hezký zážitky se mi většinou tolik nedaří, nesu si je v sobě a tak se tu často vůbec neobjeví. A tudíž nemůžou vytvářet plastickou protiváhu těm drobnejm stížnostem, fňukancům nebo sakrování na všechny ostatní, co hledaj důvod svejch potíží ve všech ostatních. 
Ale poslední dva letní koncerty Zvířete jménem Podzim byly parádní. A tak bych se k nim rád, alespoň krátce, vrátil.

Valašské meziříčí
Vyráželi jsme už ráno. Vstával jsem časně, stěhoval autem nástroje a komba k Matějovi, odjezd vlaku se blížil a můj stres stoupal… nakonec všechno ale klaplo a já, Ondra Mataj, Linda a Aid Kid jsme nasedli do rychlíku, naplnili jsme vaporizér a než jsme vyjeli z Prahy, už to pomalu začalo.
Ale všiml si toho Aid Kid až někde za Pardubicema.
„To přece neni možný, že jedeme už hodinu a něco. Dyť to je sotva dvacet minut,“ překvapeně kroutil hlavou.
Následující čtvrthodinka se ale táhla asi hodinu a tyhle časový anomálie, časový kapsy nebo kapsle, jak jsme jim začali říkat, nás provázely celej víkend.
Na nádraží ve Valmezu jsme potkali jednu z našich manažerek, Lucii Redlovou. Její přítel nás pak hodil k místnímu M klubu, kde jsme měli domluvenou krátkou informativní zkoušku s Honzou Galiou, který zaskakoval za těhotnou Terezku Štětinovou.
A, a teď se drž, s Petrem Kružíkem.
Nojo, je to tak. doneslo se mi, že má Petr naši desku fakt rád. Což mě samosebou naplnilo nadšením… ale později se z různejch narážek ukázalo, že by si s náma rád i zahrál. A že by teda přijel do Valmezu.
Zkouška byla informativní, což vždycky stojí spoustu sil, ale přináší málo uspokojení zpátky. Ale zvládli jsme to, pak přesun na hotelový dům, courání po městě, brka, časový kapsle a kapsličky a pak byl najednolu večer a za pódiem se z ničeho nic materializovala další Zvířata, přišedší celou tu 400 kilometrovou štreku. Záskokovej zvukař Harman zvučil jak blázen, nepovedlo se nastartovat projekce a pak už bylo půl dvanáctý v noci a museli jsme začít hrát… Linda  se zoufalým smutkem zaklapla počítač a mi začali hrát.

https://www.youtube.com/watch?v=Mcl_3cL2NyI

Úštěk
Ve Valmezu jsme se ještě s Ondorou Matajem, s Lindou, Petrem a Aid Kidem courali dlouho do noci a tak bylo ráno poněkud náročný. Ale doklepali jsme se na nádraží a za houstnoucích časových poryvů frčeli jídelním vozem ku Praze.
Tam krátká přestávečka a pak nás Markéta naložila do auta a jeko jeden  z několika Zvířecích vozů jsme vyrazili k Úštěku.
Když jsme vyšplhali na Ostré, Margo zrovna skončily a Psychocandy ještě nebyli na místě. A tak jsme s Aid Kidem zaskočili a odehráli další ze slavných „setů v plným slunci“. Podobná situace jako před dvěma! lety na Besedě u Bigbítu. Na rozdíl od Toma měl ale Aid Kid spoustu malých displejů, na kterých nebylo vidět lautr nic. I tak to bylo ale jedno z mejch nejmilejších hraní, protože zvuk jsme měli parádní a celý místo vibrovalo takovou zvláštní chvějivou, neustálou svatostí. Když jsme hráli sklánějícímu se slunci Sestru, bylo to, jako když ti v hlavě rozevře blankytný křídla motýl kyselinky…

A pak se zase začaly sjíždět Zvířata. Utahaný po tom dlouhým přejezdu, ještě před pár hodinama jsme všichni byli na druhým konci republiky. Objímání, povídání, Psychocandy hrajou a slunce pomalu klesá…

A pak jdeme hrát.
A je to ten koncert, kterej jsem si na Ostrým vždycky přál. Dominik Pecka udělal skvělej zvuk, obloha proti nám tmavne, projekce barví celou kapličku po naší pravý ruce. A my hrajem v klidu a přitom do plnejch, MAruška Kieslowski už svoji první písničku zpívá, jak jsem ji ještě nikdy neslyšel, postupně nám dochází, že to je letos v létě naposled. A hrajeme a je to povznášející a silný a krásný, cejtim energii těch krásnejch a nadanejch lidí kolem sebe. Nadnáší mě to, rozechvívá, naplňuje světlem.
A hlasy noci řvou v našich srdcích.

A pak je konec. Nosíme pár věcí z kopce dolů, je tma, klopýtáme, nakládáme, nasedáme do aut. A sjíždíme dolů, do Úštěka, na Gotický dvojče. Zvíře a Psychocandy a všichni hosté naplněj barák a přelejvaj se od  vinnýho sklepa po tu nejvyšší verandu. A pak sedíme u ohně, s Aid Kidem a Ondrou Matajem propojený krátkodobou dohodou o očích dokořán.
A začne večer divů. Tolik rozhovorů, tolik legrace, tolik vzruchů. Asi dvě hodiny jsme se my tři nemohli přestat smát, smáli jsme se, jak brečíme a jak nám tečou soply, smáli jsme se Ondrovi, jak běží pryč, protože to už nemůže vydržet. A smáli jsme se mu, když běžel zpátky s toaleťákem, že na to přišel… a pak jsme ten toaleťák spotřebovali na ty další litry slz a slizu.
Špekáčky nakrájené Maruškou Puttnerovou, Znojemský patrioti Psychocandy, a dva demižóny s pálenkou, kterou domácí Tomáš Hlaváček donesl k ohni… a pak se rozloučil, že jde spát.
Povídali jsme si příběhy, vyprávěli si o hudbě.
Vykřikovali, poslouchali, zvedali se, zapalovali si, balili, trhali, zase balili.
‚Cejtil jsem se pevně součástí naší smečky.
Cejtil jsem se správně a dobře na svým místě v jejím čele.
Hrdej, narovnanej, vděčnej, sytej vítěz.
Pro tentokrát. Pro dnešní večer. Pro tohle léto.

Tady je zdroj mý síly.
Ten večer jsem na zahradě gotickýho dvojčete stál pevně rozkročenej. A celej vesmír byl koruna, zářící mi nad hlavou.

Děkuju

zaujímavé
těžko říct, jak něco dopadne
mně se například začaly najednou přes sebe sbírat další písničky. většina z nich dlouho rozdělaná a načrtnutá, teď se to všechno nakrucuje k dokončení. a překvapivě nesou ještě naprosto jasný stopy Zvířete jménem Podzim.
Je to risk, vracet se k něčemu, co vypadá jako uzavřenej celek.
Ale ty písničky jsou tady.
A já jsem ten, kdo jim ukáže cestu na světlo.
pomáhám jim jemně, nechci to uspěchat, takovou dobu zrály ty písničky, teď to nepokazit…

blíží se i hudba pro audioknihy Američtí Bohové a Věštba
blížej se poslední letní koncerty
těch podzimních Zvířecích, jak to vypadá, bude letos, jen pár… dokonce možná jen ty dva hlavní, Praha a Brno… a pak třeba Portáš

uvědomuju si, jak na hudbě lpím
bez ní jsem jen kolečko v mašinérii obrovský nadnárodní firmy, kde nedohlídneš konce
potřebuju pracovat
a tak pracuju
maluju jak vzteklej, pomaličku se rozvázala nit na sáčku s příběhem Vřetena a po kouskách se to začíná sypat. mám začátek, kterej by moh za mě klidně fungovat. a pak jeden, dva zápisy v sešitu. a hodně obrázků. hoodně obrázků.

Podzim je tady
Období sklizně

Maruška má velikánský jantarově jasný oči a zvědavě s nima kouká do toho krásnýho světa

Posílenej nedávnýma ponorama jsem doufal, že se mi povede držet otěže zvířete pevně v rukou. Že to půjde snadno.
Není to ale samosebou tak jednoduchý, jak bych si přál. Když dojde na rozhodování, málokdy mám k dispozici všechny informace, čas na rozmyšlenou, vnitřní jistotu, že je mý rozhodnutí správný. Těsně před koncertem na Colours jsem takhle rozhodl jednu aktuální při a málem jsme byli o člena chudší. A přede mnou teď stojí dilema, nebo já teď stojím před dilematem.
Dilematy.
Je to na mně, najít si v sobě klid a všechno si správně promyslit. Nakolik bych měl bejt přísnej. Nakolik chápavej. Nakolik bych měl jednat podle prvnotních instinktů a nakolik taktizovat.

Nečekal bych, že si, při vší tý snaze pokračovat rovně k sobě i ostatním, začnu připadat jako nějakej Dubček.

1968: Dubček v čele KSČ symbolizoval naději, nedokázal ji však naplnit (iDnes dnes)

A to vůbec nezmiňuju všechny, kteří si myslej, že bychom na Colours vůbec neměli hrát.
Jakkoli to převracim v hlavě, pořád stojím za svým rozhodnutím.
Politika není jediná cesta, jak se porovnávat se světem.
Hudba je silnější, než propaganda.
Kdokoli chce udělat něco dobrýho, měl by udělat něco dobrýho, místo toho,  říkat ostatním, že dělaj blbě to, co dělaj.

Dělá to ze mě Dubčeka?