chvála atelieru

když fouká vítr, někde na střechách rozeznívá zvláštně naladěný akordy. nebyl jsem si z počátku jistej, jestli to jen nehraje někdo na varhany. ale musel by hrát, jen, když fouká vítr. je to moc hezkej zvuk

nevim, jestli půjde nahrát

ráno vyhlásily ceny Anděl 2023 přednominace.
Hvězdy jsou nominovaný v dospělý kategorii Sólový interpret. Mám z toho velkou radost.
15. 2. 24 vyberou členové akademie ze současných sedmi přednominovaných tři finalisty a 30. 3. pak jednoho vítěze.
se mnou jsou v soupisce:

Ben Cristovao
David Koller
MC Gey
Sofian Medjmedj
Viktor Sheen
a Marek Ztracený

tak schválně

udělal jsem spíš takovou opečenou bramborovu kaši, než hashbrowns. byla moc dobrá. ale ani tu, ani dokřupava opečenou slaninku… a nakonec i velkou část nečekaně objednaného volského oka, Marjánka nakonec nejedla.
Tak jsem to dojedl já a na jedenáctou jsem už v ateliéru předával obraz na motivy písničky Tatínci, jednomu tatínkovi, co si pro něj přifrčel vozem a co jsme si jen tak sympaticky potřásli rukama, předali obraz a zase odfrčel.
A já v Atelieru maloval na papírovej sáček od barev, na velikánský plátno a jeden z Pathikových bubnů… a když foukal vítr, poslouchal jsem, jak někde rozehrává nějaký okapy, nebo škvíry ve střešních taškách… nebo, jak někdo, vždycky, když zafouká, jemně zahraje rozevírající se akordy na klávesy starých varhan

ránko


klasika, uvidíme, co stihnu, než se to tu začne budit.
Jůla od asi půl šestý plakala, z obýváku, kde spíme s Mářou (možná by stálo za to, spočítat, kolik nocí z roku spíme kvůli nastydnutí různě odděleně) jsem to slyšel sice z druhý ruky, ale stejnak už se mi v hlavě začaly tvořit myšlenky a sentence a začal jsem se probouzet, vytvořil se mi názor, nápad, myšlenka a pak jsem vstal a kolem čtvrt na sedm šel nabídnout změnu rodiče.
tenhle jednoduchej trik většinou docela rychle zabere.
tentokrát ne, Jůla sice koukala, ale jako by dál spala s nespokojeně a setrvale brečela.
zkusil jsem ji přebalit, ale nebylo to třeba, zkusil jsem ji pohladit, ale rezolutně mi ruku odstrkovala… až zase, když jsem potichoučku pustil hudbu, se začala postupně zklidňovat.
a tak jsem si ji z ruky nakonec přendal do manduky a přešli jsme do kuchyně a tam jsem se pustil do nádobí od včera. to jsem se vrátil z ateliéru, kde jsem měl schůzku s novinářem, jednatelem a učitelem Denisem, který se přišel mrknout na ateliér.
dlouho jsme se neviděli, naposled to kvůli alkoholu nebylo moc dobrý, včera naopak parádní a podnětnej večer.
A ještě jsme o chvilku před tím s Jirkou Vaňkem stěhoval od auta Kallax, kterej přivezl z Černýho Mostu. Klasickou osmičku, psal mi. Nejspíš se u toho pod fousy pochechtával, stejně, jako když jsem to já četl. než zamkl vůz, hodil jsem si tu klasickou osmičku na ramena a pomalu a lehce ji nesl ulicí vzhůru. Takhle jsem si to představoval, myslel jsem si, když jsem vzpomínal na náš boj s monstrKallaxem z jednoho z předchozích postů.
Takhle sis to představoval, viď? zahlaholil na mě Fiksu, když mne doběhl.

večer jsem už pak přišel z atelieru, postupně ztlumil světla a silou svýho klidu všechny postupně jemně zatlačil do postelí. plánoval jsem si, že se ještě podívám alespoň na kousek Temnýho případu, kterej se tentokrát odehrává na Aljašce a kde každou chvíli mluvěj o tom, že ten temnej případ přeložej do Anchorage. Kde, jak bystří čtenář ví, teď dlel, či dlí, můj bratr Jiří.
Ale silou svýho klidu jsem omylem jemně zatlačil do postele i sám sebe a tak jsem usnul.
Vzbudil jsem se, jen když jsem Marušce při nočním záchvatu kašle nesl vodu.
A pak ráno. kolem půl šestý. převzal jsem Julu, ta se postupně zklidnila, umyl jsem nádobí. a pak to naše hluboce spící miminko uložil vedle hluboce spící maminky.

rozednilo se. zkontroluju zásoby a pro něco vyrazím. slíbil jsem včera, že bych mohl k snídani udělat hashbrowns, bramborový placičky, takový podobný, co dávaj v Mekáči k snídaním. A k nim, že bych mohl udělat volský oka. Mářa mi to nejí. A opečenou slaninu. Tu si možná dá. I když je jinak, až na párky a řízky už ne, vegetarián.
Minimálně pro tu slaninu dojít musím.
A protože to tady zatim pořád všechno spí, ještě to zkusím.


Před půlnocí

Bratr technař je od včerejšího večera v Anchorage. V pátek ráno odlítal z Prahy, ve čtvrtek u nás přespával. Chvilku pobyl u nás v ateliéru. Líbil se mu. Je to skvělý ateliér a dost nám, během prvního měsíce využívání, pomohl. Primárně s prostorem pro mou i Mášinu práci. Líp se nám to rozděluje a snáz vnímá. A vůbec má ten Atelier spoustu výhod. Chtěl jsem je popsat v postu nazvaném Chvála atelieru. K čemuž třeba ještě dojde.

já, Jula i Maruška máme rýmu, Marušce se dneska při Zolovic návštěvě vrátil s nečekanou prudkostí kašel, takže zejtra žádná škola, v noci kapky. Teď tu leží a pravidelně oddechuje, jelikož si čtu, svítí na ni trochu lampa a občas nesouhlasně zamumlá, asi jak se jí do toho něco zdá. Jen ať jsou v pořádku, zdravý a v bezpečí ty moje holky, opakuju si mockrát za den. Když jsem jí chystal termofor, v naruby převrácený kuchyni jsem si ve spěchu opařil horkou vodou kus palce na levačce a tak si to teď chladim a myslim na ty stokrát popálený ruce mý maminky, i mý ženy a kuchařek a kuchařů a maminek a tatínků, spáleniny, co se chladěj v hrnku s vodou a tak to chladim a čtu si a jsem zase takovej celej pomuchlanej a posmrkávám a nádobí je umytý a zejtra je úterý 30. 1. 2024. Je to deset let a tuším pět dní, co jsem odešel z Čechovy ulice, z dlouholetýho vztahu, z manželství. Do tmy, zimy a samoty. Ze kterejch se pak začaly rodit zárodky toho, co je teď.

Někdy mi přijde krajně nepravděpodobný, že mi je 45 let, za měsíc a něco dokonce 46. Že máme s Mášou dvě úžasný dcery. A že jsme spolu, v něčem pořád čerství jako na začátku. A v něčem že je každej den z těch devíti báječnejch společnejch let znát. Neuvěřitelný. Děkuju za to.

Dobrou noc

Kallax warriors

Tyjo, tak tohle je ono,

řikal jsem si 7. 1. večer v Litoměřicích, když jsem na náměstí nastupoval do našeho rodinnýho vozu Jeřabina, abych po celodenní instalaci výstavy odjel do Lípy za svou maminkou a dcerkou.
ta nejistota, jestli čas, co strávim podobnejma akcema, neni náhodou investovanej zbytečně a špatně. Jestli bych radši všechny neměl vzít na vejlet. Nebo, ještě líp, jestli bychom neměli všichni radši zůstat o víkendu doma a koukat společně na pohádky a odpočívat, když pořád cejtim a hlásim, jak jsem utahanej a jak bych potřeboval pár dní společně lenošit a občas se s Mášou prostřídat a nebo naopak potkat v ateliéru.
Co když zejtra nikdo nepřijde? Co když si nikdo nic nekoupí? Z čeho zaplatim lednovej Letenskej nájem? Co když budem zejtra postávat v celym tom obrovskym baràku Knihovny Karla Hynka Máchy sami, ubulený, s paní Helenou, která výstavu vymyslela a společně se mnou celej den instalovala. Jsou to nakonec jenom vymrzlý auta a osamělý cesty zpátky domů. Někdy bez jediný koruny a s prázdnou nádrží? A krátký záblesky radosti, svobody a krásy, když někdo přijde, když se někdo otevře, napojí a odpálí společně se mnou nebo s náma do vesmíru.

v pondělí, v tu samou dobu, bylo jasný, že to za to stojí. Přišlo hodně lidí, krásně se mi hrálo, obrazy i obrázky úplně svítily, stejně jako někteří z návštěvníků. Než jsme si se všema dopovídali, už se zavíralo a čekalo se jen, až si sbalený věci donesu k autu a poslední debatu jsme ukončovali, až když jsem zaklapl kufr a otevřel dveře do vozu, že už vyrážím. A domů jsem jel bez koruny, zato s Mozartovejma koulema z pohoštění pro Mášu, která je ráda.

ještě párkrát jsem si v následujících 14 dnech říkal, jestli je tohle vážně ono. Nebo, společně s PJ Harvey, Is That All There Is?

když jsem si to štrádoval studenym větrem a deštěm přes most na Štvanici pěšky i s kombíčkem, pedalboardem a cigarboxem, protože zrovna žádnej taxík ani tramvaj nebyly k dispozici.

když jsem v sobotu večer nemoh najít kousek klidu v Crossu před hraním na humanitární akci, když jsme s veškerou bagáží hledali s Lindou naši stage…

A znova a znova jsem dostával i dával odpověď. Jo. Jo. Ano. Stopro.
tohle je ono. I to vymrzlý auto i ty hluboký rozhovory a zážitky s lidma, který vidim poprvý v životě. I to bloudění v Crossu i lidi, co si zpívaj písničky z desky, i ostrej zvukař, co mě na konci přijde obejmout, protože tohle nečekal. I to, jak před divadlem ještě jedeme technickou projížděčku a já sedim v bedně celej zkroucenej a necejtim pomalu nohy, i jak po divadle smejvám v tenoučkym čůrku vlažný vody ve sprše na Štvanici mastný černý líčidlo z obličeje a vlasů, i jak skvěle zaklapne konec parádního představení a my všichni tři, s Honzou a Aničkou, cejtíme, že to sedlo fantasticky.

že za to stojí i ta nejistota, jestli se dokážu uvolnit a otevřít, když dostanu na zkoušku udělat hudbu k videu, ze který by mohla bejt možná hudba pro film, což by mohlo bejt obrovský a tak se stydim a netroufám si a nejde mi to a když jo, přijde mi to moc snadný a banální a blbý a tak jsem znova a znova vystavovanej kontaktu s touhle mojí ukňouranou a nesebevědomou a poraženeckou verzí, což je nepříjemný a demotivující, jedna malá, umrněná šišatá smyčka, ze který jako by nešlo vystoupit.

že za to stojí i když to zrovna moc nejde, když s kamarádama sedíte a vymejšlíte věci, co měly bejt lehký a vtipný a místo toho se vám pod nohama otevřou dávný křivdy a nejistoty a čas se táhne a nejde to a nejde.

protože to nakonec na základě společnýho setkání nakonec každej napíšeme. A když se potkáme a projdeme to, všechno se zdá, že funguje. A díky tomu možná budeme u něčeho praštěnýho, co by mohlo bejt klidně úplně skvělý. A co zároveň možná ani nevznikne.

protože nakonec hudbu udělám za sebe a podle sebe a ještě mi pod rukama vyroste malá písnička s nečekaným twistem na konci, jako dárek při vyklízení starýho harampádí. A poradim si nakonec i s tou hroznou scénou s brečícím miminem, na kterou nemůžu skoro ani koukat.
a pak to všechno odešlu a je to. Už to neni v mejch rukou, buď to klapne, nebo ne.

protože ten ukňouranej a nesebevědomej kluk je se mnou už nějakej čas a už ho trochu znám a taky jsme se párkrát dokázali spolu dostat do míst, kde se mi povedlo, rozpustit aspoň kousek toho strachu a ostychu, kterej nás brzdil…

když jsme teď v sobotu, týden po koncertu v Crossu a skoro dva po Litoměřicích, stěhovali za cd vyměněný Kallax (asi bude s jednim, ale spí mi mimino v manduce, holky se za chvilku vrátěj z Logopedie a bůbec, tady vládne anarchie, budu ho dál psát se dvěma), bylo jasný, že tohle je teda rozhodně přesně to, co to je.

myslel jsem, že jsem získal kýžený čtyřokýnkový Kallax. Pak se ukázalo, že těch okýnek bude spíš osm, večer před stěhováním šestnáct a když jsme s Jirkou Vaňkem stáli před zpola vyklizenou garáží na Kostelní, ukázalo se, že to je dvacetpětka, těžká ako hovado. S Jirkou jsme ho vyvlekli před barák a pak natřikrát asi třicet tři metrů. A pak nás naštěstí dohnal pan Petr, manžel paní, od které jsem Kallax získal.
když jsme byli tři, zvládli jsme skříň táhnout na šířku asi 50 metrů. To byl pokrok. Ale stejně jsme byli zoufalí. U Zemědělskýho muzea nám velkej kus pomoh divadelník z Ostravy, kterej znal Zvíře a přišel mi extra povědomej. To už jsme byli v Ateliérové ulici ale mladej muž musel zase zpátky a partička puberťáků, kterou jsme se odhodlali oslovit, se rozhodli nabídku blejsknout se před spolužačkama nevyužít. nakonec nám pomoh kolemjdoucí pejskař a my Kallax slavnostně dotáhli do průchodu, abychom zjistili, že výtah nejezdí. A i kdyby jezdil, Kallax se do něj nevejde.

Ještě v sobotu večer jsme se k němu vrátili s Tondou, s jehož báječnou ženou a dcerou jsme předtím strávili super odpolední rodinnou prochàzku. Tonda je manuálně zručnej a má nářadí a výtah už jezdil. A tak jsme monstrum rychle rozložili na díly a ty stěhovali po kusech. Bohužel u posledního kusu se nám zpřelámaly ty dřevěný kolíky a tak jsme se statečně tvářili nefrustrovaně a hrdinně šli dom.

včera v neděli jsme dopoledne jeli na výlet za Mášinou kamarádkou Ditou, kdy jsme se prošli jejími zimními latifundiemi a poseděli u krbu. A když jsem kolem čtvrté holky vysadil doma, zafrčel jsem ještě do OBI pro kolíky a hrdinně jsme s Tondou monster Kalllax sestavili, umístili a dokonce ho Tonda přivrtal ke zdi. A je to.

zvítězili jsme.

když jsem se vrátil domů, všechna tři děvčata seděla u velkého monitoru, jedla pizzu a koukala na film Soul od Pixaru. O hudbě a smrti. A o tom, co by po smrti mohlo bejt.
hudbu dělal Trent Reznor a Atticus Ross? A ten film je podle mne skvělej.

a v jednu chvíli hlavní hrdina, kterýmu se splní životní hudebnickej sen, stojí vedle svýho idolu a místo, aby se cejtil šťastnej a naplněnej, přijde mu to všechno najednou málo. Podivně prázdný. Klub po koncertě zavře, poutače zhasnou, uklízeč douklízí. Všechno je zase jakoby neposvátný, k uzoufání běžný.

Ošlehaná hudebnice se na hlavního hrdinu podívá a podle všeho je jí všechno jasný. Povim ti vtip, povídá mu.

řiká jedna mladá ryba starší rybě:
ach jé, tady je to otrava, já se tak těšim, až zažiju, jaký to je, bejt v oceánu
A ta starší na to:
počkej, ale ty přece seš v oceánu celou dobu…
A ta mladší:
ale houby, tady všude kolem je jenom voda. Mě nezajímá žádná voda, já stojim jenom o oceán.

Sednul jsem si k holkám, prikryl se tou naší červenou dekou Larysou, pod kterou jsme byli všichni čtyři, kočka Placka se vedle mne uvelebila na druhé straně a tim nás navýšila na pět. A dal jsem si ještě kousek pizzy. A bylo to úplně, totálně, naprosto a definitivně dokonalý.

děkuju

A je po Vánocích

Dneska jsme s děvčaty vyrazili dopoledne do Český Lípy za babičkami. A bylo to moc hezké, takové klidnější, než když přivezeme Marušku na předání. Tuze jsem se nacpal srbským fazolovým rendlíkem a maminčinou svíčkovou, která byla moc dobrá, jakkoli ji ta má maminka pomluvila. Povídali jsme si trošku i s babičkou Dášenkou. Když jsem vešel k ní do pokoje, spala a se zakloněnou hlavou a otevřenou pusou vypadala, jako by její duše opustila to pětadevadesátileté tělíčko nadobro. A pak se zase probudila a byla to zase docela čilá, i když trochu popletená babička.
dostali jsme dárky, Maruška měla obří radost, bylo to taky moc milý a dojemný, jak už tak ty vánoce bejvaj.
stihli jsme i návštěvu u Klášterských, další dárky pro holčičky, veliká pohostinná náruč… a pak jsme zase jeli. Kompaktní jednotka rodina, v rodinným voze Jeřabina. Když Jula plakala, zpívali jsme.
do Prahy jsme dorazili za tmy. A než jsme se nadáli, bylo půl desátý a holky šly spát. A než jsem se nadál, je půl jedný 28. 12. ráno a je po vánocích. A já cejtim, jak je ve mně modro a smutno, v tý krátký chvíli, co jsem si na spánku ukrad sám pro sebe, cejtim ten vánoční stesk. Takovej ten, co pokryje vnitřní kopce i údolí. A je v něčem chladivej a laskavej a objímající, ale taky větrnej, jako průjezd, kterým protahuje průvan. Vybavil se mi táta, jak slavil sám na cihelně. A moc myslim i na tu naši báječnou maminku, jejíž všední dny i svátky zcela spolyká péče o její vlastní maminku, že je to vzácná a laskavá a výjimečná žena ta moje maminka. A že bych si moc přál, aby to věděla. A aby to, že jsou mi vzácní a výjimeční cejtili i mí nejbližší, moje žena a dcery a mí blízcí přátelé. A že je mi líto, že to ve vší svý komunikativnosti někdy nedokážu a neumim dát najevo a říct. A tak vůbec. Za oknama je studená zima. Jen dvě tabule skla a lehce temperující topení mně od tý zimy a větru dělí. V takový temný a větrný noci to působí trochu chatrně.

přes svátky u nás byl dědeček Jindřich a oslavu jsme měli hodně rodinnou, na počet lidí střídmou, tentokrát kvůli covidu i bez babičky Marie a Michala. Julinka byla nadšená z panenky, kterou jsem pro ni vybral, Maruška nejvíc vzrušená z draka na tyči, kterýho může osedlat a kterýho tahá všude s sebou a je ještě o něco roztomilejší, než obvykle. Jen s nim teda spí a jelikož jsem její soused, už jsem párkrát dostal násadou do lebedy.

povedl se i vánoční vejlet, kdy jsme si s docela velkou partou vyšlápli z Roztok do Suchdola. Celkem jsme se s Marjánou zmordovali, ale dala těch skoro osm kilometrů statečně. A pak se mnou ještě hrdě předvedla výletníkům ateliér.

na Štědrej večer i na boží hod do dálky jsem usnul při Juliině uspávání, takže jsem se docela vyspal. Stejně jsem ale po celým tom divokým a nedobržďujícím roce pořád úplně pomuchlanej, utahanej a mám sklon propadat trudnejm myšlenkám.

Pochmurnej a temnej tón letošního konce roku bohužel naprosto zásadně poznamenal člověk, kterej 22. 12. na Filozofický fakultě zastřelil 14 lidí.
pořád o tom nedokážu napsat nic víc.

snad jen, že jsem nejspíš pořád v šoku a že to nedokážu pochopit, že se mi hlava vzpírá o tom příliš hloubat… a že zároveň cejtim, jak hluboce otřesenej jsem a jak hluboce otřesenej je můj pocit bezpečí ve světě.
ne že by teda za mnoho stál

možná proto ty temný myšlenky o chatrnejch zdech.

je po Vánocích. Do novýho roku zbejvá jen pár studenejch dní.

neplánujem nic

jen bejt spolu

hodiny, minuty, dny

letí to.
o víkendu v lesích jsem během práce poprosil o písničku, která zrovna hrála. jedna z kamarádek pomocnic poprosila hvězdného DJ a ten mi pak v úterý na požádání písničku poslal.

a tak ji teď hodně poslouchávám. je to takovej záblesk přivolávající moment, jako kdyby se ten zážitek na chviličku rozbalil, zatřpytil se skrz vodní hladinu… je až s podivem, jak dobře se dokážou všechna ta dýchání schovat do pár slov. a jak je přitom ten zážitek samotnej tak obsáhlej a komplexní, že popsat ho jenom slovama je vlastně nemožný.
haha, mám velký štěstí, že jsem zrovna hudebník a výtvarník…
v tomhle případě jde ale spíš o vazbu na moji vlastní silnou vzpomínku, než univerzální píseň, která bude sdělná každému…

pouštěl jsem si písničku i v těch dnech, kdy se v ateliéru nestavil nikdo, i v těch, kdy se objevila Zara na kukačku a jedna ségra jednoho mýho kamaráda, která si přinesla cdčko k podpisu. možná, že už jsem to psal, jak to tak píšu, ale to nevadí.
pouštěl jsem tu písničku i na čtvrtečním večírku, kterej se moc vyvedl, kam přišlo tak akorát lidí a tak super různorodá skvadra, že se vlastně večírek vedl sám… i když Tonda Leknín mu v tom vedení trochu pomáhal. seběhlo se nám dokonce několik psů, děti jsme měli s sebou, dalo by se říct, že večírek, jako za starých časů.
staré časy.
trochu jako Staré Splavy, kde jsme v létě potkali Matouše, který byl se svou ženou Kristýnou a synem Kiliánem naším sousedem v penzionu Rút. A který se, i se svou ženou, která nečekaně znala hned několik dalších účastníků večírků z dávných minulostí, ovšem bez syna, také zastavil na kolaudačním večírku.
Skutečně povedené.
Ateliér tím ožil a zútulněl. Ale do té místnosti bez oken to asi bude chtít nějaký přímotop.

I na víkendu u Markéty byla spousta psů. A spousta lidí. Co jsem mohl, proseděl jsem v pátek u krbu, v sobotu ovšem všechno žilo svatbou. Vdávala se maminka jednoho mého kamaráda, zároveň blízká kamarádka naší hostitelky Markéty. A tak jsme se, jako hosté pozvaní osudem, zúčastnili a bylo to taky parádní.
Samotný obřad na LEsním mlýně, famozní prostory výše zmíněnýho, fantastický dortíky, kafíčko a dokonce nachlazené Crodino pro řidiče a abstinující alkoholiky v místní cukrárně, to byl opravdu zážitek.
Stejně jako bohatý večírek s Raclette, speciálním nadupaným playlistem, spoustou psů, jak už jsem zmiňoval, postupně usínajícími dětmi a nakonec i tatínky… dobrou, čau…

V neděli jsme vše ještě korunovali výletem do Annabergu na vánoční trhy. Sám za sebe bych asi zase klidně celou neděli proseděl u Markéty u krbu a možná vyrazil na procházku se všemi těmi psy kolem rybníků… a pak zase ke krbu.
Ale nakonec jsem se rozhodl, že s rodinou vyrazím. Bylo tam trochu míň lidí, než jsem se obával, curry wurst i horká čokoláda gut. Jen zpáteční cesta s unaveně vřeštící Julou byla dost náročná. Kousek za Karlovými Vary jsme míjeli nějakou velkou nehodu. Myslel jsem hodně na kolouška a na ty rychlý vteřiny, během kterých se může a nemusí stát takovejch věcí. Těsně před Mariánkama se mi špatně osvětlený a hodně rozjetý auto schovalo na křižovatce při kontrole za levej boční sloupek a jen proto, že teď radši všechno checkuju dvakrát, jsem mu nejspíš nevjel do cesty. A byl jsem tuze rád, když jsem se usadil ke krbu s hrnkem kávy z Marketina kávovaru a mohli jsme si o trzích v dalekých krajích a vzrušujících cestovních zážitcích zase jenom povídat. I takový suchar bývám.

Dneska jsme měli po dlouhatánské době hlídání. Šli jme s Mášou do Podolí do sauny a bylo to úžasný. Koukat se z rozpálený sauny přes řeku do kopců nad Baranďákem, to bylo báječný. Stejně jako tmavá africká sauna na závěr.
Naproti jsme si dali nejlepší Durum Kebab, kterej jsem za spoustu let měl, prošli jsme se krásně podél řeky na další zastávku a ještě nám trochu času zbylo, tak jsme se stihli stavit v Atelieru na sbírku motýlů.

Byl to krásnej a odpočinkovej den. Klidně bych jich teď takovejch pár měl. NEspěchám. Úplně. Klidně po Vánocích nebo Novym roce. Pár dní, kdy bude naším programem jen chodit do sauny a procházet se po lese.

Zítra jsem od dopoledne v atelieru, po šestý bych měl bejt v Kaštanu, kolem osmý tam začne Vánoční setkání. A pozejtří budu taky v atelieru. A od šesti oprašujeme na Štvanici Les Sebevrahů, kterej tam letos hrajeme naposledy. A po kterým budu hrát koncert, ještě jako starej dobrej čas, maskovanej Kittchen solo, možná v kostýmu z představení.

A pak už jen pátek, sobota a Vánoce

Letí to




Ještě chvilinku

Všichni spí. Maruška oddechuje tady v obyváku aka parádním pokoji, kde sedím já, otec Jakub u stolu, před sebou barevný papíry a za mnou žlutě svítí lampa na žlutý křeslo.
Julinka už se vedle chrula, ale teď je tam zase ticho, je skoro osm ráno, to nebejvá zvykem. Teď jsem možná zaslechl, jak si maminka Máša s miminkem povídají.

včera jsem se vrátil úplně zrychtovanej ze setkání Lesní školy, kde jsem absolvoval noční dýchací ponor ve větší skupině. Po dlouhatánský době, po třech letech možná.

poprosil jsem o podporu a zároveň se touhle prací chtěl odměnit za uplynulý náročný a velkolepý a převratný rok. A přesně toho se mi taky dostalo mírou vrchovatou. Bylo to přenádherný.

Pře ná dher ný.

A všude tam se mnou byly. Ty mý tři holky. Máša, Maruška a Julie. Takový lásky, takový něhy. Takový krásy.
odnesl jsem si, kromě mnoha věcí, který se ještě usazujou, i jeden kousek písňovýho textu, básničky.

v mým srdci
je náš byt
a v něm jsme my
všichni
včetně kočky

(i spolu s kocourem
co už tu není)

A v hrudi mi zůstal ten pocit obrovskýho prostoru, jako když rybím okem koukáš vzhůru a kolem mezi rozkročenejma nohama Eiffelovy věže.

V krku ještě cejtím ten úlevnej křik, se kterym se ke mně vrátila síla a kterej zněl, jako když zkreslenej zpěv přebudí signál.

Znova a znova se mi vracel moment, kdy naši Marušku nesu při natáčení klipu pryč z tý jeskyně, kde se v červenym světle filmařskejch reflektorů neustále sype jemňoulinkej prach a kde si ta moje holčička rozbila obě kolena, její kámo a hereckej parťák ji rozplakal ještě víc, když se na ni místo utěšování rozzlobil, že teď kvůli ní nedostane slíbenou odměnu, celej štáb byl nervozní a všichni chtěli, aby se dala do kupy, protože už padla tma a sněží a ten poslední záběr se natočit musí. A tý mý holce se řinou tichý nevysychající slzy a jen němě vrtí hlavou a drží se mě. A tak ji beru do náručí a nesu ji tim tmavnoucim lomem přes louže a bahno, nesu to tělíčko, kterým pořád jemně chvěje tichounkej pláč, nesu ji k autu, kde jako záchrana čeká bratr Technař. A držim ji, jako jsem nikdy nikoho nedržel.

A už jsou vzhůru. Všechny tři. Než jsem dopsal větu. Sláva. Krásný ráno všem

Krátký zprávy

Všechno dopadlo krásně

od víkendu v Lesní škole, kde jsme pracovali, ale taky dost meditovali, což se nakonec ukázalo, jako velmi dobrá péče o sebe a sebe navzájem. A i když jsme i s Julou spali v maringotce a často pochodovali přes blátivou louku, byl to jeden z nejkrásnějších víkendů v uplynulém roce…

na něj navázal jeden z nejnáročnějších víkendů, během kterýho jsme od pátku do neděle natočili klip k další písničce z desky Hvězdy, trochu nečekaně v zimě a sněhu, očekávaně, ale místy nečekaně nàročně pro oba malé hlavní herecké charaktery. A pro jejich rodiče. Ještě že tam jeden z těch rodičů, tím teď myslím sebe, měl bratra Technaře, se kterým se to všechno dalo zvládnout výrazně líp, než by to bejvalo bez něj.
všichni jsou v pořádku, klip se teď dostřihává a přijde mi parádní, odstup mám ale minimální, teď navíc jakoby vůbec od ničeho odstup nemám

v neděli proběhla ještě po ranním surreálným natáčení na právě likvidované pouti velká “generální” zkouška. Ve skutečnosti vlastně třetí soustředění, jen tentokrát jednodenní, ovšem zase na aparát.
a už na tý zkoušce to hrálo moc hezky.

ovšem až v Brně a další den v Paláci Akropolis to zaklaplo do sebe. A kapela, který osud nadělil tak nějak samovolně to nejskromnější jméno na světě, se stala skutečností.

byla to skutečnost lehkonohá, pozorná, možná místama až moc čistá, možná místama trochu nejistá… ale paradní, krásná, rodící se skutečnost. Známý prvky v jiný konstelaci, osobní i časový, všichni jsme o pár let starší, než když jsme se potkali poprvé. Některý o hodně let. Ale i Štěpán, kterej je myslim služebně nejmladší, už s náma poprvý hrál na podzim 2019 na Rejvízu. A to jsou, kámo, čtyři roky.
čísla jsou ale vedlejší.
všechno fungovalo. Celej ten báječnej lítací stroj se vznes, zamával křídlama, proved pár trochu vo hubu akrobatickejch kousků a s velkou slávou pristál… s celou dobu na něj Linda promítala nádherný věci, který jsme, jako tradičně, viděli až na fotkách.

i lidí přišlo spousta. a než jsem se rozkoukal, sebrala se tahle přelomová aktuální událost a šupem se přesunula do země Minulost, kde už teď může utěšeně kynout a vonět plným a šťastným klubem.

a od té doby jsem spokojenej, ale unavenej, unavenej, unavenej. Celý dny bych si jen maloval a hrál s dobře naladěnými dětmi nějaký ambientní psy chillový disko, abychom mohli zapnout hvězdostroj od jedné vzácné návštěvy a sledovat, jak naše krásná maminka tančí skrz hvězdnou oblohu.

teď jsou děvčata na procházce, tak jsem to rychle shrnul. A teď zase zpátky k malování. Něco mi ovšem řiká, že jsou již cirka za rohem.

po zkoušce

před hodinkou a půl jsme se vrátili ze zkoušky.
Máša s Julinkou jsou od středečního večera v Lubnici a protože se tam včera, kdy měly odjíždět, rozkapal kotel, zůstaly, než se jim podaří sehnat pána, kterej kotel spraví.
Maruška zůstala v Praze se mnou, právě protože jsem ji chtěl vzít na zkoušku k Obrškovým, aby si mohla hrát s malým Šimonem, abychom si užili společný kapelní a tatínkovský čas i aby to měla Máša v Lubnici trochu méně na krev, než to bejvá se dvěma dětma, když je má jeden člověk delší dobu naráz. a vida, jak je to dobře.
jednak si teda Maruška se Šimonem dost užili. byli vevnitř, venku, zmokli, na sluníčku si hráli, furt něco jedli, na pohádky se koukali. a my měli čas a prostor zkoušet.
a jak byla minulá zkouška hodně informativní a projížděcí, tady už jsme se k jednotlivejm písničkám dostávali hlouběji. začli jsme hned po příjezdu a kromě pár zastávek na kouř a kafe jsme vlastně pracovali až do dnešní dvanáctý, kdy jsme to zabalili, odvolali Marušku z dřevěnýho vláčku, co s nim se Šímou zrovna někam uháněli, a jeli jsme dom.
k mý velký radosti a úlevě se vybranej playlist do Kabinetu Múz a do Akropole ukázal jako funkční. tedy že ty písničky dohromady zabíraj a tvořej zajímavý vnitřní oblouky, jak se dotýkaj stejnejch témat, občas rozkročený třeba mezi deset, patnáct let… vlastně v jednom místě je to skoro přesně dvacet let, protože na sebe reagujou skladby z roku 2003 a letošní 2023.
A právě skrz tohle propojení, jako by se občas objevil novej význam, stejně jako nový harmonický východisko. A jelikož všichni ti mí spoluhráči tuze hezky hrajou, bylo to překrásnejch 16 hodin strávenejch ve společný hudbě. a děkuju moc za něj, Terezko, Tomáši, Ondro, Štěpáne, Zuzko a Blanko. A díky Maruško a Šímo, že jste nás tak pěkně nechali pracovat a občas si přišli sednout do zkušebny, chvilku tam posedět a pak zase zmizet v nitru domu.
Krásnej a zase celkem naplněnej víkend. Až budu v tejdnu skuhrat, že mi chybí sobot a neděle, budiž mi to připomenutím, že si ji, pokud dokážu, můžu udělat.

Do prvního z křtů zbejvá 16 dní. Čas na to, projíždět texty, cvičit na kytaru, možná i pořídit si tu novou ladičku, co nepípá do písniček. Čas na to, začít s poslední fází propagace. Tu měl sice obstarat klip, ale ten se nestihne. Vypadá to, že s Honzou a jeho týmem natočíme vide k písničce Dál. Zrovna nám natáčení bohužel vyšlo přesně na ty dny před koncertem, takže z plánovanýho klidnýho usebrání a koncetrace zbude jen ten plán.
Po velkým zklamání a energetickým propadu z minulýho a předminulýho tejdne, kdy jsem tak tlustou čáru přes rozpočet nes opravdu blbě, je to ale už mnohem lepší. Vrací se mi důvěra v přirozený tempo procesu. A poučka z trička mýho dejchacího kamaráda:
Když to nemáš, tak to nepotřebuješ.

Hlavně mám za sebou tu zkoušku. Vnitřní květ, kterej se cejtí dobře, pokud může rozkvítat v prostředí plnym tvůrčí energie, pookřál do růžova. Těšim se moc. Z toho teď i z toho, co dáváme dohromady.

Všichni mají kašel

Máša a Jula pokašlávají v ložnici, Maruška kašlala tak, až jsem ji z ložnice přenesl do obýváku a teď tu tedy, s pootevřenym oknem nekašle… a vedle v pokojíčku mocně kašle Jindřich.

podzim je tu.

Videoklip k Mejdanu se nestihne, možná se povede před tím natočit jinej, kterej Honza Chramosta vymyslel a kterej se mi moc líbí. Jen je teda potřeba ještě sehnat nějaký peníze. Což mi přijde, že letos dělám snad nejvíc ze všeho. Shánim aspoň, nebo ještě. Peníze. No. Dokonce jsem k tomu napsal včera takovej upřímně rozdurděnej post. Ale pak jsem si zase řek, že jsem si to sám vybral, takovouhle cestu.

navíc jsem měl včera moc hezký setkání s mou vrstevnicí Janou, která se díky hudbě zakoukala i do obrazů a jednak si pořídila hned několik kreseb, což mi samosebou hodně pomohlo, jednak jsme si moc hezky popovídali.

a v neděli si obraz pro Leknínu vyzvedl Tonda, což bylo taky super. jednak si teda vyprali parádní portrét na oválnym plátně, co na něm kromě ostrova a hvězd vidim taky obraz dívčího obličeje, kterej mi připomíná tu androidí sekretářku z prvního Blade Runnera.

No. A než se v postu dostanu sem, už jsem ospalej, že už si nejspíš nepustim ani kousek Domu Usherů. A to je teprv půl jedenáctý.

ta dnešní mládež.
Dobrou.

taky jsem teď začal kašlat.

a Aid Kid psal, že Hvězdy nečekaně vyskočily z tušim 12 místa ve Velky sedmě, zpátky na prvnní. Hejahou.

a teď už fakt dobrou