Jakub König

cesta do Poruby nám trvala sedm hodin. takže Blance osm. ráno jsem zaběhl pro nečekaně těžký dva balíky LP a jednu bedničku CD do Animal Music, rychle, abychom se stihli vystřídat ještě na dvě hodinky s Mášou. a v jednu mne Blanka vyzvedávala, pak ke Štěpánovi do zkušebny na Žižkov, k Lindě na Vinohrady, cestou nabrat Harmana a pak k Aid Kidovi k Míráku, kde jsme ještě nějakej čas čekali, jelikož se Ondrovi zdržel doktor. takže na dálnici jsme strávili hodin celkem asi pět. ale stejnak to bylo dost.
Marušce pořád nebylo dobře a když jsem odjížděl, plakala, ať nejezdím. Nesl jsem dolů ze schodů k výtahu plnou ikeatašku desek, cdček a minikomba, na druhým rameni pedalboard, na zádech v jednom futrále dvě elektriky a tašku s věcma… a zpoza zavřenejch dvěří se ozývalo naříkání mé prvorozené dcerky.
když jsme si, krátce před Ostravou, telefonovali a došlo jí, že přijedu až dneska, rozplakala se po druhý. Za oknama se míhala krajina schovaná ve tmě, do cíle už asi tisíc hodin zbejvalo třičtvrtě hodiny a já hrdinně, logickými argumenty a naprosto neúspěšně, utěšoval po telefonu naši šestiletou holčičku.
Když jsme na místě zjistili, že Crazy Fest je strašně zvláštní akce v krásným prostoru se zmatenou organizací, s bohulibým záměrem integrovat lidi s duševním onemocněním a pokladnou, která zavírá v šest, takže lidi, co přišli na osmou na nás, by se, kdybychom se za ně nepřimluvili, dovnitř nedostali, tudíž by jich nás sledovalo zbývajících dvacet, rozhodl jsem se, že se tím nenechám odradit od odhodlání, odehrát společně s naší kapelou Kittchen a sáčkem na hlavě ten nejlepší koncert, kterej jsme schopný předvíst. Protože když už jsem odjel z domova a celej den cestoval do Poruby, když jsem na den a půl odfrčel od dcerky se zánětem středního ucha, od ženy s malým miminkem a čerstvou kupou zadaných ilustrací na knihu, od dědy, co se zotavuje v pokojíčku, tak sakra kurva ale už!

I stalo se.
Během hraní jsem se několikrát radostně nadchl, jak nám to dohromady parádně hraje, jak si to zase po pár koncertech sedlo, jak je mi i na kytaru pohodlnějš a pohodlnějš. Harman nastavil naprosto parádní zvuk, krásně jsem slyšel Štěpána s Tomem zpívat, měl jsem dost času a prostoru… stačil jsem si i uvědomit, že od vzniku písničky Větrný dny a událostí, který následovaly, právě v těchhle dnech uběhlo deset let. Panečku. Během Zamilovaných jsem se vydal tanečkem mezi sedící (zmínil jsem už aspoň třikrát, že to bylo na sezení a že to vypadalo trochu jako od Davida Lynche, zatimco Linda to cejtila spíš na nějakýho Kaurismakiho) diváky, z někteří měli radost a někteří si očividně nebyli příliš jistí, co od muže s kuchařskou maskou na hlavě, tančícího uličkou obskurního kabaretu, mají vlastně čekat, někteří si možná ani nebyli tak úplně jistí, jak se sem vlastně dostali… prostě naprostej úžas a požehnání pro muže, co si kdysi myslel, že zůstane copywriterem v Boomerangu navždycky

Spali jsme v krásným hotelu zbudovaným z kolejí a ráno si dali lehkou snídani a vyrazili. Vyjeli jsme v půl desáté, v půl druhé jsem vybíhal z dodávky na Vltavský. krátce před tím mi psala Máša, že s Maruškou nakonec vyrazí na ORL, protože holčičce se ten zánět po krátkým zlepšení v tejdnu zase zhoršil. a tak jsem jel na Hradčanskou rovnou převzít Julu. Původně jsem ve zprávách Mášu trochu od návštěvy lékaře zrazoval, že to rozeženeme kapkama, ať chuděru nikam netahá. ale když jsem ji pak viděl na zastávce, jak je celá omámená teplotou a ani neprotestuje, změnil jsem taky názor. a ještě že měla Máša takovej intenzivní pocit, protože se ukázalo, že zatimco Marušku léčíme na zánět středního ucha, vlastně se jí přes ten tejden rozjel oboustrannej zánět zvukovodu. pan doktor se prý tvářil velmi vážně. Maru dostala antibiotika a teď jsem jí, v půlnoci, dal po osmi hodinách druhou dávku. přes den jí to očividně pomohlo a i večer byla veselejší. jak teď ale zase spíme v obýváku a já tu klapám do klávesnice, už se pěkně vrtí. tak pomalu končím, ať ji neruším.

nakonec se ukázalo, že jen potřebovala čurat a nic ji nebolí, tak jsem ji odnesl tam a zase zpět. a už zase spí. tak takový to jsou dny.
takhle sladkokyselý jsou splněný sny.

Jsem uplně vyřízenej a když mám možnost, už nemůžu dělat vůbec nic, chtel jsem si napsat včera večer na blog. Ale už jsem byl moc vyřízenej. A tak jsem šel spát.

asi za hodinu se vzbudila Maruška, že ji bolí puško. Máša ji vzala vedle, Jula se stejně probudila a tak, než Marušce zabral nurofen, seděli jsme všichni polospící na posteli.
ráno ouško bolelo dál a tak se Marušky vypravily na ORL a je to zánět středního ucha, Marka má hodně smrkat a chladit si ouško, máme kapat kapičky a kdyby to bolelo moc, přijet na píchnutí.
Třikrát ročně jsem tě vozil k panu doktoru Ježkovi na píchání ucha, povidá na to děda Máše…

Marušce je líp, chladí, smrkà a kouká na pohádky. Máša došla s dědou pro oběd do jídelny, děda se najedl a napřed šel spat on, pak má žena a potom postupně usnuly Maruška na kanapi a Jula v manduce. A teď všichni spí. Potichu poslouchám hudbu a řikám si, jak se mi sice zase úplně naněkolikrát a po několikátý program tohohle týdne proměnil pod rukama, ale pokud bude Marušce líp a děda v pořádku, vůbec to nevadí. Teď tu vládne úplnej klid a uvolnění.

včera jsme byli na moc hezký večeři u Zolů, celá rodina i s dědem. Bylo super zase ty dva chytré a zábavné rodiče a jejich občas zadumanou, včera pěkně spokojenou dcerku, vidět.

Hvězdy mají na youtube 123 000 shlídnutí, pořád to po kouskách stoupá a pořád se ještě ozývají kamarádi, že to k nim doputovalo.
dneska ráno mi psal Ruda Živec z Lípy a odpoledne novinář Petr Třešňák, co se svou ženou Petrou napsali úžasný Zvuky probouzení. A teď, jak píšu, vidím, že mi něco laskavého píše i multitalentovaný Petr Uvira. Dělá mi to velkou radost a pocit vděku. A taky pro mne hodně znamená, že se Hvězdy líběj i bratrovi Technařovi a brácha Pankáč dokonce napsal:

Tě péro bratře. Gratulujeme k odezve na tvou desku. Jsem na tebe moc hrdý, že jsi nikdy neuhnul ze své cesty a skvěle děláš, co tě baví. Pozdravuj rodinu.

což je asi největší ocenění, kterýho se mi mohlo dostat. A tak jsem sice pořád úplně vyřízenej, do toho mě začínaj brát záda, jak se mi Jula pěkně pronáší. Ale jinak celkem spoko.

Maruška se teď začíná vrtět a pokňukávat ze spaní, Jůla se v manduce vzpíná jako superman, taky zatim spící… a mocný děd Jindřich právě vyrazil z bývalého ateliéru, aktuálně pokoje pro hosta a budoucího dětského pokoje, to vše jedním dveřním otvorem, odskočit si a vyzvednout v lékárně léky.
Je čtvrt na tři, pomaloučku nám to tu zase začíná procitat. Do obývacího pokoje vstoupilo slunce a za okamžik zavládne čas malých duh. Z telefonu začala potichoučku hrát Hoppípolla.

Ve dvě se Máša vrací z kreslení obrázků od ségry a v půl třetí už, s pedalboardem přes jedno, taškou přes druhý a kytarou přes obě ramena, fofruju ze schodů na tramvaj. V 15:22 mi jede vlak, na Hlaváku se se vší tou bagáží trochu motám, ale pak najdu nástupiště, nasáčkuju se do vagonu, usadím se a když se na malých displejích ukáže, kde všude jsou místenky, přesednu rychle jinam. A díky tomu tři hodiny, co jedeme do Karlových Varů, sedím a můžu odpovídat na rozhovor pro Nový Populár.

když vystupuju ve Varech, je po šestý a Markéta mne s Petrem Fridrichem odvezou do Jáchymova, kam už přijíždíme za šera. Přesto je tu i za tmy cejtit prazvláštní silnej genius loci, celý město se táhne příkře stoupajícím údolím až ke kostelu, kterej převyšuje už jen nasvícená těžební věž.
než se ale rozkoukám, je čas hrát. A tak hraju a hraje a zpívá se mi krásně. Stejně hezky, jako se nám hrálo před týdnem a něco v Olomouci, nebo teď ve středu, 27. 9. 23, kdy Za školou proběhl dlouho očekávaný večírek a oslava vydání alba Hvězdy. Občas se během hraní přesunuju mentálně mezi všema těma třema koncertama, v černý místnosti Muzea, který je v Královské mincovně, kde se festival v pátek odehrává, je tak dvacet lidí. Všichni jsou ale soustředění a já jsem moc spokojenej a uvolněnej.

no a pak dohraju a balim a naskládám se k Markétě a jedeme přes hodinku do Mariánek, kde jestě postáváme a pokuřujeme u ohýnku, už je půlnoc, a pu pu pu, za chvilku jedem taxíkem k Petrovi Fridrichovi, kterej mi nabídl přespání. Ve dvě usínám jako zabitý, před osmou se jako zabitý probouzim… a teď už zase jedu vlakem směrem na Prahu. Toho času za Berounem, ha, zrovna projíždíme Karlštejnem.
a za hodinku a půl bych mohl bejt zase doma. Necelejch 24 hodin intenzivního cestování, 90 minut hraní, dva předaní Andělé a spousta mikrozážitků na jedný hromadě. Jako skok na bungee laně, kterej pak zpětně utekl jako blesk. A přitom jen rozhodnout se skočit, udělat ten poslední krok, zabralo jistě celý roky.
vracim se unavenej, dosycenej hudbou, spousta fyzický energie proměněný v životodárnou energii vnitřní, kterou člověk udržuje to světlo uvnitř.

Brácha pankáč mi večer poslal zprávu, co mne potěšila dost podobně, jako dosavadní kladný recenze Hvězd:

Tě péro bratře. Gratulujeme k odezve na tvou desku. Jsem na tebe moc hrdý, že jsi nikdy neuhnul ze své cesty a skvěle děláš, co tě baví. Pozdravuj rodinu.

Udělalo mi to velkou radost.

děkuju

“vypadals tam unaveně,” vybafne na mne maminka v pátek 22. září ráno, zrovna, když kolem osmé vystupuju v připojovacím pruhu z Chramostovic auta.
bodejž
Většinu čtvrtka jsem trávil na cestě do Olomouce do klubu Jazz Tibet, kde jsme měli večer parádní, ale fakt parádní koncert s Kittchenem. Po něm jsem si chvilku povídal s každym, kdo mne byl ochotnej poslouchat, přišlo mi, že všichni byli takoví dojatí, koncert se opravdu povedl. Krásně se mi zpívalo, volnej set plynul, po pečlivym přepsání jsem si na pódium vzal špatnej seznam písniček a zjistil to, až když jsem vytrvale začínal jinou. Dvakrát. Ale vůbec to nevadilo, přišlo mi. Naopak, obecenstvo se vřele zasmálo s náma, nikoli nám, dokonce jsem si nezapomněl a udělal čas na doladění. Třikrát. Ale zpívalo a hrálo se, podle všeho nejen mně, moc hezky.
nu a zpátky k dávno načatý větě, chvilku jsem si po koncertě povídal a pak mne strejda z Lulče naložil do svého vozu a odvezl mne na autobusák, kterej byl hodně jinde, než jsem myslel a ke kterýmu jsme přijeli ze strany, ze který vypadal jak pěknej startovací backyard pro americkej horor. Ale nakonec na něj s půlhodinovym zpožděním dorazil autobus z Polska do Mnichova, kterej jel shodou okolností i přes Olomouc a Prahu, kterým jsem v půl třetí přijel před Hlavní nádraží v Praze a přivolaným taxíkem se dostal do tří do peřin.

V šest jsem vstával abych v šest třicet stál před domem, kde mne nabral Honza Chramosta, kterej nád sebejistě rychle pomaličku houstnoucím provozem odvezl na Barrandov, do Snídaně s Novou, kde jsme představovali náš klip Hvězdy a stejnojmennou desku. Napřed jsme taky přijeli na parkoviště, jako z horroru, v pozadí se tyčily kulisy nějaké vesnice a ježili dřevění obranní ježci. Bylo to surreálný.

za dvacet minut bylo hotovo, jeli jsme zase zpátky. A jak tak vylejzám z auta, abych se prošel probouzející se Letnou a nakoupil pečivum a sýry, volá mi maminka, že jsem na tý Nově vypadal unavenej.
bodejž

Hned volala i unavený Máše. Je to legrační, tenhle tejden. Vysoký vejšky, velký únavy. V budoucím dětským pokoji a bejvalym atelieru se zotavuje dědeček Jindřich, vycházejíc album chce spoustu “jen” různejch priorit. Však jsem ani sem ani na stránku Hvězdy, nestih dát

link na Hvězdy od Animal Music.

ani Hvězdy na Spotify

To už ale nezvládnu. Napíšu to zejtra, až pudu podepisovat 150 obalů na vinyl, než se zejtra, haha, dneska, zkompletujou. Jou.

jsem rád, že mne napadlo, využít čas při čištění zubů k napsání krátkýho postu, takže tady stojim v koupelně už půl hodiny, nechci si sednout na vanu, abych neměl od posprchovanyho okraje mokrej zadek a z mýho čištění zubů zase začala pod umyvadlem hlasitě kapat voda do kovovýho lavorku. V úterý k nám přijde instalatér.

ve středu mám Za školou v Uralské v Dejvicích vernisáž a release party, o který nevim, vůbec netušim, jestli tam přijde lidí hodně, nebo naopak málo, jak přesně budu hrát a co, jestli se stihnou vinyly, jejichž matrici prej poškrábali v Londýně a tak se expres dělala nová, chtěl bych si to nachystat, připravit, rozmyslet.

ale jak už to tak bejvá, všechno se děje najednou. A děda Jindra, kterej je tu teď s náma, je kromě jinýho obrovská posila do týmu, kterej pomáhá rozvíjet ty naše dvě ratolesti… a tak ani většinu času nejsem ve stresu, což se nedá říct o dnešní, haha, včerejší procházce do Stromovky, kde bylo lidí, s prominutim, jak hoven, takže jsem se vrátil z jinak moc hezký procházky vyšťavenej jak upír, když usne v nádrži hladovejch pijavic.

dobrou

Tak děvčata jsou zase doma. Nakonec se plány vyvrbily jinak, jak se ukázalo, když jsem se vracel od Majka pěkně ostříhaný.

silného děda Jindřicha pustí z Karláku před druhou operací… a tady se dostávám k tomu, že minulý čtvrtek odvezli Jindřicha na Karlák, protože měl slabou mrtvici. Podle všeho se všechno vyvíjí hezky, dobře se uzdravuje a prospívá. Taky mu naplánovali operaci na zprůchodnění cév… ale ta bude asi až později a teď je natolik fit, že si ho můžem vzít na rekonvalescenci k nám domů. Vyklízel jsem proto dneska hlavně celej pokojíček a i když jsem všechno zrušil a šel až na večernî rozhovor s Kvietah a cestou vyhodil 4 velký tašky bordelu… na pokojíčku to v momentální rozestavěnosti neni příliš znát. Ve skutečnosti ale už mám většinu hotovou a zejtra to jen doklepnu.
a teď jdu spat, protože Maruška kašle a tak zase spíme v obýváku. Lehl jsem si k ní, přitulila se a během půl minuty usnula. Ještě další půl hodinku jsem ji hladil po zádech a intenzivně se radoval, že už je mám doma.
všude je tma. Všechny holky spěj. I kočka Placka. Jdu taky. Jak už jsem ostatně zmiňoval.

Jediná výhoda zaměstnání?
Když zrovna nemáte práci…
Můžete psát blog

By mohl bejt strip s Anjelem. Jak jsem ho teď začal sprejovat na barevný plátna, znova jsem začal přemejšlet o některejch situacích nebo výpovědí rovnou ve formě stripů. a příjemný je, že spousta frustrací současného moderdního člověka, na který jsem v době aktivního vytváření andělskejch komiksů před ehm, dvaceti lety, ještě ani nedohlíd, se dá odfiltrovat tak, že z nich udělám obrázkovej vtip. aspoň ve svý hlavě.

Největší výhoda zaměstnání je teda vlastně ten fakt, že ti někdo platí i za čas, kdy můžeš mezi jednotlivejma pracovníma úkolama přemejšlet o svejch věcech, nebo psát svoje věci, natáčet na chodbě T-Mobilu přirozený echo do minihudeb k audioknihám. když se teď rozhoduju, jestli půjdu dořešit administrativu, zpracovat a odeslat jeden z mnoha „jen“ dotazů, malovat, nebo si hrát či venčit naše dvě báječné dcerky, nebo aspoň tu jednu, potažmo dokonce dát pár letmých polibků svě sličné ženě, nebo jestli pudu psát blog, blog málokdy vyhraje. a pak na něj písu takovýhle dlouhatánský věty.

holky včera odjely do Brna. je to vždycky rachot, když odjížděj, ale to byl i jen s Maruškou, přišlo mi, že to umíme líp a líp a ten včerejší odjezd se obešel bez slziček a rozčilování. jen jsem si teda trochu ubrekl na schodech když jsem se vracel z mávání z ulice. což mne rozčílilo. nevadí. haha.

převčírem jsme měli hlídání a byli jsmes Mášou na Björk. Byl to obrovskej zážitek, koncert a divadelní představení, všechno intimní a velikánský, promyšlený i spontánní, veice osobní v tom obrovským prostoru. byl jsem okouzlenej a navíc nám udělalo moc dobře, jít k hale kus pěšky z domova přes Vltavskou a tamní zrekonstruovaný skejťácký podchody a podél řeky a pak i přes tu parádní lávku HolKu a to prosim i zpátky, kdy byla rozsvícená. Dohromady s paní Bj“ork skutečně mimořádnej večer. Julinka babičce doma docela řvala, ale pak to přes zeď uslyšela Jindřiška a přišla a toho našeho štucláka uspala.
Taky se ten den vrátil z Aljašky brácha technař.
A je tu babí léto a podzim.

Včera jsem měl v plánu volnej den a krátkou schůzku s Honzou Chramostou k natáčení druhýho klipu. A pak procházku s Lindou, která mi pomáhá s natočením promo videa k desce. Teda pomáhá s natočením. Natočí ho. A tím mi pomáhá.
Nakonec jsem z domova odběhl v půl dvanácté dopoledne a vrátil se v deset večer.
Vymysleli jsme toho a natočili a nachodili fůru. Mý hodinky a jejich krokoměr řičely nadšením.

Dneska mne čeká:
– Zavolat mámě a bratrovi technařovi
– Jít k Majkovi the barberovi, jelikož ve středu fotíme s Mášou fotky do časopisu, ve čtvrtek hrajeme v Olomouci a v pátek brzo ráno jdeme s Honzou Chramostou do Snídaně s Novou. Což je teda taky věc, kterou zažiju poprvý.
Taky ten den vyjde deska Hvězdy.
A celý to začne oficiálně.
– Odpoledne mne čekají nějaká ta „jen“ (napsat širší anotaci ke koncertům, napsat do Za školou informace o výtvarníkovi a výstavě, namluvit a sestříhat spot na R1, poslat konečně faktury)
– malovat a malovat a malovat. čekají mne ještě dodělat dva velký obrazy k Hvězdám. a pak bych taky chtěl udělat nějaký plátna s Anjelem. vyfotit je. a pokračovat v malování.
– večer mám rozhovor v Bio Oko do FULL MOONu s Magdalenou, která kromě toho, že píše o hudbě, taky hudbu hraje jako Kvietah. Teď dodělává druhou desku, některý písničky z tý první mne bavily moc a tak jsem si jí začal všímat. Myslim, že to dělaj ve FM dobře, když nechávaj dělat rozhovory navzájem mezi hudebníkama, který se třeba neznaj příliš a přitom k sobě maj blízko. Viz dva rozhovory, který jsme na střídačku vedli s Honzou Ficem ve FM a UniJazzu.

– malovat, malovat a poslouchat hudbu a audioknihy…
– taky bych chtěl trochu poještěřit, že… včera, než jsem uplně odpadl, jsem si pustil 3000 let touhy s Tildou Swinton a Idrisem Elbou, celé to natočil Frank Miller?, co natočil prvního a posledního Mad Maxe… moc pěkný víření barev, romantickej film, zajímavě nahlídnutej, jsem zvědavej… tak to bych dneska moh zvládnout dokoukat. panečku. aktivní život i ve stáří. haha.

Aid Kid oslavil ve středu deset let a Ondra Mikula třicet. na pár hodin jsem se stavil v Café v Lese. bylo milý po dlouhý době vidět celou tu party partu, všechny ty parádní lidi, co se s nima posledních pár let vídám primárně virtuálně. moc se mi líbily sety všech, co jsem neprokecal nahoře, dné, Toma Havlena a nejvíc Ondrův, do kterýho se přidala Nivva, jejíž Sirens mi teď hrajou v hlavě.

Zejtra se holky zase vracej.
Je to zvláštní čas, kterej se snažim naplnit prací. Jednak, abych pak na ně měl co nejvíc času, až tu budou. Abych tu moh taky bejt.
A jednak, protože mi chyběj. Najednou mi chybí ten cvrkot a pohyb. Ty neustálý otázky. A táto? Nejlepší.

Nejlepší a nejkrásnější čas. Každej den si to znova a znova uvědomuju.
Je to požehnání.
děkuju

Tadá

Konec srpna, to je taková neděle roku. Všichni už cejtěj, že léto zase uteklo rychleji, než jsme si ho stihli užít. Pořád bylo moc mokro, nebo moc horko.

a teď je září. Třetího září brzo ráno, jedna hodina. Před chvilkou jsem se vrátil z Děčína, kde jsem měl koncert a vernisáž výstavy při příležitosti otevření staronovýho prostoru. Byl to krásnej koncert a výstava a akce, setkání s dávnými kamarády… a to mne ještě další lákali z konkurenční akce, kde byli všichni, co nebyli na výstavě a koncertě. Ale už jsem byl po celém tom dni úplně vyřízený. A tak jsem naložil věci a Martina mne odvezla během další hodiny a půl až před dům. A teď tu jsem, unavenej a spokojenej. Jako v té písničce o kašmíru.
děkuju a dobrou noc

už jen tejden, necelej tejden… a singl Hvězdy i s klipem půjdou ven.

pod oknama nám už hodnou chvíli pořvává pomalu se přeskupující tlupička sobotních opilců, kokrhavě jásající do brzkýho nedělního rána

Dobrou

Minulej tejden jsme plánovali odjet do Kutný Hory, nakonec ale všechna děvčata onemocněla a tak jsme zůstali doma. Do čtvrtka jsem se stal takovou přirozenou družicí těch mých žen a v různě velkých kruzích putoval po bytě. Venku zuřila výheň. Pořídil jsem druhej větrák. Docela to pomohlo.

Na kus lepenky jsem namaloval anděla, kterej vznikl na předchůdci tohohle blogu, jářku, před dvaceti lety. Namaloval jsem ho tak, aby se vešel na plátno 60×20. A když jsem ho měl namalovanýho, půjčila mi Máša skalpel a já se ve čtvrtek večer pustil do vyřezávání.
To nebude fungovat, předpokládal jsem. Ale řezal a řezal a bylo to, jako všechna tahle rukodělná práce, bezva.

V pátek ráno jsme vyrazili s Kittchenem na festival Mikulove. Bylo vražedný vedro a v Mikulově mi přišlo, že je vzduch jako teplej med. Skoro v něm nešlo chodit. Přesto jsme vyrazili na krátkou prochajdu z areálu do ubytování, prodchnutýho vinařskou kulturou. Kurkumou, brácho. Vinařskou kurkumou. Přes kozí hrádek lesní pěšinou. A pak i na ledovou kávu do kavárny. Vyfotily se se mnou dvě dámy kolem pětapadesáti, které se moc těšily na večer. A potkali jsme úplně uřícenou rodinu Bláhovcovic. I ti se těšili, všichni jsme se těšili na večer.

Celej den jsme se s Lindou na několikrát vraceli k tomu, jakej to má smysl, jet v takovej horkej den přes půlku republiky na festival, kde pak hraješ hodinu. Co hodinu. Tady dokonce 45 minut. A to počítej, povidá Linda. že ráno vyrážíme v deset, hrajeme v deset, přespáváme, druhej den tři hodiny jedem zpátky… To je děsnejch hodin a kilometrů a lidí, kvůli 45 minutám.
A je pravda, že když jsme stáli připravený na pódiu a zatímco bychom ještě určitě čtvrt hodinky potřebovali zvučit, moderátor nás už uváděl a po těch 12 hodinách cesty a příprav najednou všichni strašně spěchali a ve výsledku nám na zvukovku ani ta slíbená půlhodinka neklapla, je pravda, že jsem si říkal: Tyjo. A na to hlavní je nakonec nejmíň času. A to jsme byli nachystaní předem…

Jenže i tak se koncet povedl. Nebo alespoň mně se hrálo moc dobře, Aid Kidovi vyloženě debilně, lidi ale vypadali hodně spokojeně a já měl silnej dojem propojení a naplnění svý potřeby hraní. Po koncertě jsem strašně chtěl ještě nějak pařit, ale už jsem byl tak unavenej, že jsme se nakonec vyšantročili a kolem Kozího hrádku to vzali na ubytování, kde jsem usnul, ještě než ostatní dopovídali a zhasli.
Ráno tři hodinky dom.
A bylo.
Doma jsem vystřídal unavenou Mášu. A večer, když všichni usnuli, se vrátil k vyřezávání do kartonu.

V neděli se mi povedlo dokončit šablonu. Zkusmo jsem si připravil podklady na tři plátna… a pak šablonu nasprejoval… A ono to zafungovalo. Vypadá to, zase teda podle mýho, parádně. Starej známej legendární Anjel v kombinaci malby a spreje. Docela mu to sluší.

Včera jsem k první devítce Andělů udělal texty. A dneska už jsou 4 pryč, u dalšího se rozhodujou hned dva kupci a pár lidí si objednalo svýho Anjela s jiným textem…
Až mne to zaskočilo. Jak pěkně to vypadá. A jak rychle mizej.

Do toho dotahujem desku. Dneska jsem měl po Zoomu rozhovor s Martinem Kyšperksým z Proglasu, dopisuju různé anotace a odpovídám zatím spíš na drobný dotazy. A s Honzou Chramostou jsme v neděli večír dostříhali klip k Hvězdám, k jehož báječnýmu natáčení jsem se ještě nedostal. Teda k vyprávění o tom báječným natáčení. Uvidím, jak se mi to vejde do programu zejtra. Dny nejsou nafukovací.
Pamatuj!

Dny nejsou nafukovací.

Příští pátek půjde klip i singl ven. A všechno začně zase o kus víc.

Julinka problinkala celou noc, uspal a uložil ke spící Máše jsem ji až k páté ráno. A u paní doktorky se ukázalo, že Marušce se rozjíždí angína a Julinka má teplotu, do toho se udělalo blbě i Máše… a tak jsem náš plánovaný výlet do Kutné Hory, do ubytování, které nám laskavě nabídla moje dávná kamarádka z Famu, Marta, zrušil. Po pár hodinách spánku se tak legračně blomcám po bytě s kňourající Julou v mandooce, z telefonu poslouchám hubu a audioknihy. A mám tu klidnou odpočinkovou neděli. Hahaha.