blogosféra

“Když si tě člověk zadá do googlu,” začal ve čtvrtek rozhovor pro magazín Uni Ondřej Bezr, “vypadne mu na prvním místě, že Jakub König je český bloger.”

nojo, je to fakt, teď jsem na to koukal. Ondřej se mne ptal, jestli mi to nevadí.
A na spoustu dalších věcí. Odjinud, než jsem otázky čekal a chvilku trvalo, než jsme se postupně dostali až k Hvězdám. Což bylo bezva. Moc dobrý povídání Pod lipami.
Dneska jsme s Lucií Přichystalovou fotili fotky, který budou k rozhovoru. Na Štvanici svítilo sluníčko jako blázen, čekali jsme trochu na mraky, na rozptýlenější světlo, než ten popolední výpal. Stavili jsme se i u Pavly Chramostové pro část kostýmu na páteční natáčení klipu v Šemanovicích a vrátili se na Štvanici udělat pár snímků i v něm. S ním. Zkrátka.
po limonádě, kterou jsme na závěr popíjeli u Vily Štvanice i s Luciinou šestiletou dcerkou, která se statečně vláčela po výletu do Prahy navrch s fotografující maminkou sem a tam po ostrově, jsme se zvedli… já odnýst kostým a na schůzku kvůli klipu k Chramostovým, děvčata na vlak do Prahy… a od severu se přihnala ostrá bouřka a průtrž, tak tak jsem to stih.

vypadá to všechno velmi slibně. Chtělo by to, sehnat někde ještě asi tak 30 000. Haha. To bych moh podepsat.

zejtra se do toho pustím

a teď?

teď musim spát

dobrou

Srpen, to je sekáč

odsejpá to. Maruška je u babičky v Český Lípě, teda byla tam od nedělního večera, kdy se pro ni stavil strejda, do pátečního odpoledne, kdy ji vyzvedl Michal s druhou babičkou a do neděle si ji ještě vzali do Lubnice. Než jsme se rozkoukali, byl pátek, tejden utek, jako nic. V úterý byl u nás na večeři kamarád Al, s Mášou a Julou jsme šli v rámci Baby Bio na Barbie a bylo to bezva. Večeře i společnej film v Oku i Barbie samotná.

prodal jsem obraz, jednu z verzí Hvězd, na který jsem pracoval už od předminulýho tejdne. Donesl jsem ho ve čtvrtek novejm majitelům a bylo to super setkání a povídání. A ještě jsem stihl večer Honzu Chramostu s diskuzí o videoklipu, kterej točíme ani ne za tejden. Všechny věci kolem desky teď nabraly spád, mám sepsaný úkoly a když dobře najdu prostor, postupně je odbavuju. Jelikož máme teď na starost jen Julinku a asi na to oba s Mášou víc myslíme, daří se nám teď pracovní prostor rozdělovat líp. Však jsme taky desátýho oslavili Juliin rok.
před rokem jsme ji vítali na světě. Cejtim to jako před čtvrt rokem. Porodnice a nemocnice v Roudnici na Labem. Díky za tu krásua požehnání.
Jo a Františka Řezníčka jsem potkal. A Ještěda, kluci pili pivka a pokuřovali jsme a pak přišla Máša a ještě k Frantovi a Ještědovi se připojil Aid Kid a s Mášou a Kidem jsme šli za Anežkou do Vegtrálu, kde už seděla Pavla Chramostová, která mi donesla nabarvený pruhy látky, na který jsem po večerech maloval kruhy a hvězdy a který budou součástí kostýmu do toho klipu…

takhle najednou se to děje

do toho jsem rozpracoval a pak skoro dotáhl pátej obraz k desce Hvězdy k předposlední písničce na albu, která se jmenuje Na konci světla.

taky jsem Pavle donesl ohvězdičkovanou látku přes novou lávku HolKa, kterou jsem slavnostně přešel jednou tam a jednou zpátky…

a dneska od 15:45 šel na Oppenhaimera. A líbilo se mi to moc, i když jsem vlastně čekal dost jinej film. Nedávno jsem Ondrovi Zátkovi vysvětloval, proč se tolik těším a proč si vizuální Nolan podle mne vybral zrovna tenhle námět. A to, že detonace nukleární bomby, první test na Trinity, patřil k těm nejopulentnějším vizuálním zážitkům, který do tý doby nějaká lidská bytost zažila… takže jsem očekával obrazově strhující ztvárnění nukleárního výbuchu. A to se vlastně nestalo.
přesto, jak se mi ten zážitek skládá v hlavě, jsem spokojenej velice.
bude deset večer, v sobotu. Na Letenský pláni asi pomalu končí hlavní program Prague Pride. Ale vim houby.

My po potopě

Za školou vyplavila velká voda. Teda voda z hadice z myčky prej, ale vyplavilo to celej sklep, zatímco byla osádka na dovolených. A tak mají dole sušáky a nahoře se převčírem a včera konal benefiční festival. Kterej jsem inicioval svojí nabídkou benefičního hraní. Heč. Benefik, to je jak když tě strejda Ben fikne vzadu za kůlnou, ani nevíš. Ale strejda ví. Fik.

převčírem jsem s sebou vzal i naši Marušku. Za školu chodíme navštěvovat hodného obra Valdu a tak má mezi místní osádkou Maruška už pár kamarádů. Převčírem se pustila do debaty a kamarádění napřed s Marií Ferynou a její kamarádkou Alžbětou a pak i s holčičkou Eliškou… než jsem stihl přečíst kousek blogu a zahrát pár písniček, užila si bohatý a plný odpoledne a večer. A ťapali jsme pak domů kolem mý starý práce, kolem Molochovu, tatínek s kytarou na zádecha se skoro šestiletou holčičkou, v družnym rozhovoru. Jsou to krásnÿ chvíle okamžitýho a plnýho štěstí.

Festival na poličce

Bez tohohle fóru v Poličce snad ani hrát nejde. Festival tak malý a rodinný, že se vejde tak akorát do tlapky Bohuslava Martinů, do krabičky od sirek by se vešel z tý jeho světničky.

my strávili s děvčaty po mém návratu ze Žamberka a po nečekaným rozuzlení financování desky a našeho života pár dní v Lubnici. Jezdili jsme na výlety, i když, pravda, prvních pár dní jsem byl pořád ještě nečekaně rozsekanej, jak to všechno klaplo úplně na poslední chvíli. Ulevilo se mi tak, až mi z toho bylo chvilku blbě. Je to už skoro měsíc a pořád to cejtím.

Ale během pár dnů odpočinku se mi hladiny chemikàlií v mozku nějak usadily, odpočnul jsem si trochu uklidnil se a společně s holkama jsme v pátek přejeli na festival do Poličky.

Colour Meeting probíhal po dvacáté a nás si pozvali s Kittchen dokonce podruhé. Hodně kvůli tomu snídaňovýmu koncertu, co jsme tu zahráli před lety. A že jsme sympaťáci asi.

přijeli jsme naštěstí den předem. Pro nás trochu netypicky… ale díky tomu jsme měli jeden celej moc hezkej den na festivalu s rodinou. Maruška se divoce socializovala, my pak o poznání klidněji taky. Zažil jsem koncert Prago union, divadla i silnej zážitek z místního svatostánku, kde Daniel Herskedal okouzlil všechna tri děvčata, zatímco já se nechával okouzkovat venku před kostelem… taky jsem mával na svou rodinu z pod věže na věž a moc jsme si to myslím všichni užili. A druhý den dorazila kapela. A to bylo taky super, i když klasičtější a v některejch momentech i náročnější a emotivnější.

odpoledne už pak trochu nastal shon a večer se to všechno nachýlilo ke koncertu a ten byl super a povzbuzující. Na závěr jsem tancoval mezi lidma a bylo to bujarý a euforický. Měli jsme z toho moc hezký pocit a i večer v malebným areálu byl super. Velká radost.
Takhle nějak bych si ty naše společný festivaly uměl představit.

v neděli jsme ještě místo domů přejeli za Káťou do Žamberka. Několik let nic, viď. A pak během tejdne dvakrát v Žamberku.
věděli jste, že kapela Reef tu kdysi hrála na festivalu, že se jim několik kilometrů od Žamberka rozsypalo auto a oni, tejdy bez mobilů a internetu, museli velkej kus šlapat pěšky… no a jejich zpěvàk pak, o pár let později, s jinou kapelou, natočil písničku Road to Žamberk. To jsem se prosím dozvěděl už během tý první návštevy. Během druhý bych to nestihl, protože povídání a nás na povídání bylo nakonec spousta a všade. Ještě, že jsem si s tou Káťou stihl popovídat týden před.

spali jsme celà rodina v Teepee. A když jsme vyráželi na kutě, zahlídl jsem, jak se na obzoru zablesklo. A napadlo mne jen, že doufám, že ta bouřka nejde směrem k nám…

šla. Napřed mne v noci vzbudil déšť a pak i hromy. A pak dvakrát prásklo poblíž a vzbudila se i Máša… zeptala se mne, jestli zůstanem ve stanu, nebo půjdeme do domu… kde bychom se asi vešli na gauč. Jenže venku hustě leje a teepee je na kopečku a pak bychom museli přeběhnout přes rozmoklou trávu vedle kovový trampoliny… nakonec jsem rozhodl, že zůstanem. Viděl jsem to tak, že teepee už na Kátině a Lukyho zahradě stojí několik let a ani do něj ani do stromů nad nim nikdy žádnej blesk neuhodil. Takže je větší pravděpodobnost, že jsme na dobrým místě a že se to brzo přežene.

a ono jo. Ono přehnalo.

druhej den jsme se vykutali a vyrazili na dlouhatánskou cestu domů do Prahy. A pak večer k Amelii. Je to legrační, Žamberk mi přijde jak před měsícem, Amelie jak před tejdnem.
Nu.

A tak to s tim časem je.


Oppenheimer

říkal jsem si, že bych šel včera na Oppenheimera do IMAXu. Nolana mám moc rád, atomový bomby se asi nedají úplně označit za můj tajnej fetiš, po Kittchenovi a všech těch písničkách na tom nic tajnýho nezbejvá…
ale nakonec jsem zůstal doma a dopoledne chvilku svědomitě ještěřil*, a pak až do večera odškrtával svědomitě bílou tužkou na černym papíře seznam úkolů.
a pustil se i do nějakejch dobrovolnejch.
který jsem si pak tudíž nemohl odškrtnout…
promazal jsem třeba všechny gmaily ze složky sociální sítě a upozornění, což dohromady zabralo skoro půl hodiny… na icloudu i gmailu mi shodně dochází prostor, jako by se všichni jeho poskytovatelé najednou dohodli, že mi přiškrtěj kohoutka. jenže promazávat fotky, to je na den. na dva. to si tak do Vánoc nemůžu dovolit. a taky se to vždycky zvrhne v prohlížení.
a kdo si může dovolit prohlížet starý fotky, no ne?
ten můj digitální život je zkrátka pěkně v binci, jak by řekli pánové automechanici, kdyby používali sousloví digitální život.

večer jsem na chvilku vyrazil ven na pár drinků s Fiksupojkou. on teď nějakej čas pije vodu a já si dal colu, což je dost jiná kombinace drinků, než jsme pívávali.
Bože, nejlepší kombinace byl dostatek Long Island Ice Tea. nejchutnější a nejúčinnější vyndavačka na světě. haha.

jenže zdá se, že ted‘ už se ani vyndavat nepotřebujeme.
přišel jsem domů s hlavou, co se chystala rozbolet od toho, jak blbě sedim u počítače. a natáhl jsem se na gauč. odkud jsem si psal s Mášou, co v maringotce na Vysočině uspávala Julinku, zatímco Maruška s ostatními dětmi opékala buřty a hady (z těsta)… a pospával jsem a pospával…
běž si zahrát Playstation, řikal jsem si…
dej si brko, vždyť máš ubalené z toho zbytka ještě vod soboty
ale ne a ne
vyčistil jsem si zuby, zadrmolil pětkrát zdrávas pávas a šel spat

no a dneska ráno vstanu a že jdu na toho Oppenheimera do toho IMAXu. a než jdu, mrknu, že si vyberu místo a zjistim, že je ten film v tomhle kině úplně totálně vyprodanej na všechny termíny, co bych moh.
tak takhle to je.



*ještěřit jako termín používali Jirka se Sísou blahý paměti, v podstatě to obnáší všechny ty drobné relaxační činnosti, co dělají mladí muži jakéhokoli věku, když jsou doma sami a mají čas

jezera

jak že to nakonec bylo s těma vlnama z předminulýho postu?
z toho, co jsem psal v úterý 4. 7., kdy holky byly na Moravě a já cejtil, jak se překlápí vlna?

Skutečně jsem udělal všechny avizovaný přípravy a práce, nafotil a nasdílel obrázky, maloval jsem a sdílel. A přišla Zara a protože jsem ještě neměl v ruce bundu s vyšitým obrázkem, ani kosmonautskou helmu, fotili jsme improvizovaně pár fotek s igelitem, na kterým se krásně otiskly barvy… sluníčko mi přitom svítilo do očí a Zara si udělala pár snímků a pak zase zmizela… nakonec z toho vyšla sada parádních kosmonautickejch fotek, tajemnejch a mystickejch, musim se poradit, co s nima.

Vlna se ale pomalu překlápěla dál. Jak jsem zmiňoval v zmiňovaným postu, moje obrazy se přes prázdniny moc neprodávají. Což vede jak k tomu, že se na všech rodinných účtech postupně dostáváme na dno, všechny rezervy se rozpustí a zmizí. A spolu s nimi se vytrácí i to uvolnění a klid, který mi jinak malování, hudba, stejně jako život se třema báječnýma děvčatama, přinášej. Začnu bejt napjatej a protivnej a vylekanej. I když už se to opakuje třetím rokem, chvilku většinou nevím, co se děje. A tak jsem nerudnej a našponovanej a podrážděnej. Přijdu si k ničemu a nanicovatej.
Netalentovanej, plytkej, hloupej a povrchní.
Tejden po sváteční poslechovce v Sonu, kde mi mezi prstama přeskakovaly jiskry eliášovejch ohňů, jak jsem byl roztancovanej a šťastnej

Žádnej z možnejch odvozů do Brna naklapl a tak jsem poprosil Lucii z Red Bird Instruments, jestli by byla tak hodná a poslala mi zálohu, abych se měl do Brna a pak do Žamberka, vůbec za co dostat. Byla tak hodná.
A jak jsem tak chodil v trenýrkách po prázdném bytě, došlo mi, že jsem se právě dotkl hranice důvěry ve správnej směr svý cesty. Že už se mi to stalo za poslední tři roky párkrát a že se vždycky na poslední chvíli objevila nějaká nečekaná záchrana… ale že teď už přišel čas, kdy se důvěra v proces může změnit na nezodpovědnost.

Pokud do pondělí neprodám alespoň jeden z těch čtyř hotovejch obrazů k Hvězdám, řekl jsem si, nebo nějakej jinej z těch větších, abych mohl doplatit nájem za červen a všechno, co chybí, začnu si hledat další práci. Vrátim se k nějakýmu polovičnímu úvazku. Třeba z domova. Ale Jula už je větší, mohl bych i někam chodit, třeba na dva, tři dny… než vyjde deska a věci se zase pohnou.

Ozvala se mi kamarádka Anežka, co jsem jí hrál na svatbě. Že přemýšlí o obraze Hvězdy. Že by ještě teda chtěla přemýšlet den, dva, jestli je to opravdu on. Ale že to vypadá dost nadějně.

Těsně, než jsem vyrazil na autobus, se mi ozval jeden ze tří lidí, kterým jsem o možnosti koupit si obraz k desce Hvězdy, napsal osobně. Poslal mi krátkou zprávu v messengeru:
normalne to nedelam, ale vyjimecne koupim Hvezdy/Hvezdy.
kontaktujte meho asistenta…

když jsem to psal Anežce, odpověděla s veselou, že má teď snadnější rozhodování, a že bude vybírat dál…

autobusem jsem jel na jedné z předních sedaček obřího žlutého autobusu. D1 byla nečekaně prázdná a já se na tom vysokánském místě s obřím výhledem užasle usmíval a frčel na Brno.

přespal jsem u strýčka a tety z Lulče. stihl jsem si s nimi popovídat, i když jsem dorazil až navečer, dlouze jsme kouřili a hleděli z jejich pozemku s jurtou a obřím výhledem do kraje. i tady jsem se zmámeně usmíval a vyprávěl, jak to vypadá, že máme dva nájmy v suchu.

druhý den ráno jsem vstával brzy a vyrazil autobusem a vlakama do Brna.
na zastávce v Lulči seděl jen jeden místní opilec, který už v sedm ráno, nebo spíš ještě v sedm ráno, byl pořádně na kaši. diskutoval s ním jeden soused, napřed povýšený, postupně víc a víc sympatizující. začal ale:
poslechni, ty vypadáš. tuhle kruv, tuhle kruv, všade máš krve. ty di darovat kruv, máš ji moc.

Red Bird Instruments byli po mejdanu. Před dílnu do stínu jsme si vytáhli kombo, kytaráři připravili pohoštění a natáhli se… a já pustil desku a pustil se do práce.
Během pár hodin jsme si Hvězdy pustili třikrát a pomaloval jsem jeden cigar box a jednu nádhernou kytaru. Honza moc hezky mluvil o těch písničkách, barvy rachle schly na sluníčku… A do toho mi přišla zpráva od druhého z lidí, kterým jsem o obrazech Hvězdy psal. Respektive od prvního, kterému jsem dával vědět. Od člověka, který už v rámci Proměňování obrazů na hudbu pořídil hned několik pláten.
A ve zprávě mi nabídl, že koupí všechny hvězdný obrazy. Nejen ty hotový, ale i ty, který teprve do série namaluju. Souhlasil i s tím, že místo toho už prodanýchu mu namaluju k písničce Hvězdy další, aby měl obrazů stejně, jako je písniček na desce.
Kterou se mi tím pádem povedlo z mojí strany celou zaplatit.
I s většinou prvního klipu. Zbytek doplatím filmařům a jejich crew dalšíma obrazama.

Říct, že mi spadl kámen ze srdce, by bylo asi příliš jednoduchý. Během těch následujících dní, kdy jsem vlakama a busama cestoval do Žamberka na festival a pak přes celou Moravu na jih za holkama, se těch šutrů zřítilo postupně spoustu. Ani jsem nevěděl, že jich tam tolik mám. Dokonce jsem se až trochu polekal, jak moc se mi úlevou podlamovaly nohy. To jsem si myslel, že jsem klidnější. Takový to je, dotýkat se hranice důvěry.
Cejtim v ty dny v Lubnici se svojí rodinou velkou, obrovskou úlevu. A velikánskej vděk. A vlna se zase pomalu zvedá vzhůru.

Všechny peníze jsem odeslal na příšlušný místa. Deska i klip jsou pokrytý. To je neuvěčitelný. Zároveň máme zaplacený všechny účty a nájmy do konce měsíce.
Ne u vě ři tel ný.
Plachty jsou napjatý a fouká do nich čerstvej vítr.
Desky odešly k recenzentům, ozvala se mi Lucie z Red Birds, že by mne vyfotila na obálku jednoho hudeního časopisu, se kterým spolupracuje.
Před sebou mám na papíře spoustu úkolů a od rána si je postupně odšrtávám.

A přede mnou a za mnou jsou všechny ty vlny, který už jsem překonal. i ty, který je ještě potřeba zvládnout.
všechny vlny jezera mýho života.


Před usnutím

Maruška je na dětským táboře na Vysočině, Máša a Jula jsou tam s ní, takže jsem doma jen s Plackou. Vrátili jsme se dnes po tejdnu společný dovolený ve Starých Splavech, kde jsme se měli báječně, přebáječně. Ale vážně tuze.

Novinářský kopie desky Hvězdy teď někdy odešly prvním novinářům.

padá mi hlava, ani o tý kosmický lodi dneska

vlnění

všechno se to odehrává ve vlnách
v pátek po poslechovce ty podzemní pohyby cejtím ještě masivně. Máša s Julou odjížděj na večírek se spolužákama z vejšky a já s Martinou Dobiášovou za volantem mířím na druhou stranu, na Jičín, do Valdštejnský lodžie, kde hraju.

byli jsme tu před dvěma či třema lety navštívit Simonu Babčákovou na workshopu, co jsme na něm točili skečovej biják, kterej měl teď někdy opožděnou premiéru, kterou jsme nestihli. takže jsem už trochu věděl, jak krásný místo tahle Lodžie je. přesto to na mne znova hluboce zapůsobilo.
opuštěná monumentální stavba s potenciálem, kterej je bez duchovního vůdce Albrechta z Valdštejna, nevyužitej, osamělej monolit, přesto zatěžující siločáry krajiny. na nějaký hluboký úrovni určitě vydává nízkej bručivej zvuk. jako časoprostorovej hlavolam.

„a na dně lesa je močál a v něm taková chatrč, chata rozpadlá,“ vysvětluje Jiří, který mne sem pozval. a fakt to tak je. vyfukuju kouř a koukám na tu barabiznu na dně lesa i na Lodžii, která je průsekem jakoby pár kroků. Ve svejch proporcích nezachytitelná. Mohla by bejt vysoká jen pár metrů. A nebo obrovská. Jak je. A jako by byla v jinym čase a století. Než ta chatrč na dně lesa.

Než se vrátím z brka, mladej klučina, co ho zahlídnu před tím motat nějaký kabely, zatím v Oktagonu rozmístí světla a pustí mlhostroj. a ten už tak výjimečnej prostor se promění jako mávnutím kouzelnýho proutku. zírám.
venku poprchává, teď jen, aby přišli lidi.

a oni přijdou. po dlouhý době vidim, že si několik návštěvníků zabírá jako první místo hned v první řadě. a postupně se prostor na židlích zaplní… a pak to tak celé pomalu začne, postupně se mi všechny páčky přepnou na volno a po ustálení se v základní letový hladině, s parádním zvukem a v krásným prostoru plným soustředěných lidí, se spoluúčastním výjimečnýho zážitku… je to klidný hraní, ale vřelý a plný emocí, vnímám, že ostatní poslouchají ty příběhy v těch písničkách a poslouchám a prožívám je s nima. každej po svý dráze a přece kousek společně. jako loď, jako vzducholoď…

pak si ještě moc hezky povídáme na nádvoří během vydatný večeře s několika dalšími účastníky… a pak nasednem s Martinou do auta a jedem do Prahy. pouštím novou desku a i Martině se podle všeho líbí a i jí přijde, že je v něčem jiná, než co jsem dělal doposud. A tak mám radost a pomalu vytuhávám, zatímco za oknama utíká noční krajina, což je bezva, protože takhle vytuhávat u řízení bych teda nechtěl…

a pak se ta vlna zase pomalu začně převracet dolů. včera večer holky odcestovaly na Moravu a já se vracel z procházky a přemejšlel o tom, co budu dělat. vypadá to, že současný algoritmy zobrazování na Facebooku už zkrátka obrázkům a jejich prodeji příliš nesvědčí. A nebo jen zase nastoupil klasickej letní okurkovej pařák a nikdo žádný obrazy nechce. Nebo už je ten malej trh, na kterej jsem dosáhl, nasycenej a plnej. Zkrátka s tím budu muset nějak pohnout, nebo si svižně hledat nějakou brigádu.
Dumal jsem nad tím, že na jedný straně víkendu jsem surfer na vysoký, nadějeplný vlně, držte si klobouky… a na druhý stárnoucí zkuřka, co si místo shánění práce maluje na ty svý plátna a papíry…
A že vlastně obě dvě tyhle realiy nedělí ani tak ten víkend, jako můj vnitřní pocit. Že jsou relevantní obě zároveň. Že jsem v jednu chvíli to i to. A milion jinejch věcí a principů. A že mám, tím, čemu věnuju pozornost, možnost si do určitý míry vybrat, která z těch realit bude pro můj život v následujích chvílích dominantní.

jasný jako facka, která padne vedle

a tak už od rána maluju, organizuju, obepisuju. zrovna jsem odpověděl na pár žhavejch mailů ohledně desky, poslechl si ještě jednou master, kterej je teď ale už starej, protože novej se odbavuje a chystá… Aid Kid je nadšenej, dlouho jsem ho z nějakýho masteru neslyšel tak nadšenýho. teda asi ještě nidky.
taky jsem… poslal verbálně komplikovanej a informačně plnotučnej mail kámo do studia Najbrt, brnkačka, ještě než jsem vypil první ranní kafe… obal vypadá, že bude parádní. minimálně, jako ten master.

no a teď udělám kus na obrazu k písničce Tatínci, kterej včera načala Maruška a Jula, když jsme si společně přinesli ze Soukenický plátno.
V galerii HVĚZDY jsou už tři kusy, brzy přibude čtvrtej.

jak bude schnout, nafotim další černý papíry a všechno to přidám na běžnou galerii Obrazy, ať si můžou vybrat i lidi, co takhle před dovolenou nechtějí kupovat plátno na investici za padesát.

Odpoledne půjdeme fotit se Zarou.

A do tý doby zkusim vymyslet, jak se ve čtvrtek nebo v pátek ráno dostat co nejlevnějš a nejbezpečnějš do Brna. Měl bych tam pomalovat jeden luxusní cigar box… a pak navštívit strejdu s tetou… a do soboty se při zachování stejnejch podmínek dostat do Žamberka, kde hrajeme s Kittchenem koncert.

vybral jsem si

všechno je to vlnění
myslí si vedle mne kočka Placka
a vlní

podzemní pohyby

na podzim, v druhý části října, to bude deset let. procházel jsem se na Vysočině během pauzy posledního Stargate víkendu po poli, pod obrovitýma stožárama vysokýho napětí. chvilka v celkem nabitým programu, zároveň jeden z těch závěrečnejch svátečních dní… výjimečnej čas
poslouchal jsem, jak v drátech vrčí elektrika a i ve vzduchu kolem jsem cejtil silný napětí. jako před bouřkou. před nějakou velikánskou bouřkou, která jakoby se sbírala za obzorem.
v hlavě se mi objevily slova:

něco se v tobě mění
navrch to ještě není znát
něco se hnulo v hlubinách
možná je to rozhodnutí
a možná jenom listopad

a měl jsem pravdu. s těma velkejma pohybama. i s tou bouří koneckonců. O měsíc později mi začalo bejt těžko, postupně jsem přestal spát, jíst a střízlivět. o další měsíc později jsme se rozešli s Olgou. Pak jsem rok pil opravdu hodně.
Nebyl to jenom listopad.
A změny měly pokračovat.

A pak se to pomalu a po kousíčkách začalo zlepšovat. Začali jsme opatrně chodit s Mášou. Ještě tři roky jsem fest pil. Začal jsem se ale taky intenzivně věnovat dejchání a věcem a lidem kolem něj. Svolal jsem kapelu Zvíře jménem Podzim. Přestal jsem pít. Narodila se nám dceruška Maruška. Během hlubokýho ponoru ve změněným stavu vědomí jsem zakusil ohromující pocit jednoty, u který je úplně jedno, jak jí budu nazývat. Po mnoha letech v reklamkách a nadnárodních korporacích jsem se během první vlny Covidu ocitl bez oficiální práce a trochu překvapivě se stal výtvarníkem a umělcem na plný úvazek. Narodila se nám dcerunka Julinka. Rozpustil jsem Zvíře.
Tadá
A jsme tu.

Ve čtvrtek byla v Sono studios poslechovka. Měli jsme ji společně s Katarzií, která vydává desku u Animal Records jen pár týdnů po té mé. A přijelo spousta novinářů, desku poslouchali asi ve třech vlnách. Vždycky napřed jednu a pak, po pauzičce, druhou. A kromě toho, že jsem si asi poprvý trošku víc popovídal s Katarinou Kubošiovou, měl jsem několik zajímavých rozhovorů s novináři a dalšími přítomnými. Všichni vypadali, či přímo zmiňovali, že se jim obě desky dost líběj. A hned několik na prvním místě zmínilo, že čekali něco jiného, podobnějšího předchozím kapelám. Ale že je mile překvapil posun jinam, při zachování důležitých kvalit. Jsou to první reakce lidí, kteří měli možnost novou hudbu slyšet v dobrejch podmínkách a věnovali jí čas a pozornost. A i když si samosebou připomínám, že na tom až tolik nezáleží, mám radost. Zatím takovou klidnou malou radost, jako takový malý kamínka. Radost na jedno dvě polínka, která ovšem vyhřeje celej pokoj mýho těla, jedna báseň.

Navíc, jak jsem si teď připravoval věci k poslechovce a intenzivně se zabejval přípravou a kontrolou tiskovek a vybíráním fotek… uvědomil jsem si, že někde hluboko v temnotě vesmíru za svým pupkem jsem ucejtil povědomej pohyb… a možná proto, že jsem k němu napodruhý pozornější, měl jsem dojem, že dokážu tentokrát i mnohem víc odhadnout, jakým směrem se to ťukání ubírá. jako bych cejtil, že tentokrát se ubírá dobrým směrem. že ho nenese bouře, která všechno zpřehází. že jde spíš o uvolnění místa, který pro mne bylo dlouho zatuhlý, neprostupný, uzavřený. a teď, jako by se tam, kde jsem leta marně narážel, najednou otevřela cesta. jako by praskly ochranný, už nějakou dobu příliš těsný obaly… a ven se radostně vyřinulo něco dlouho připravovanýho, oddalovanýho, odříkanýho, vytouženýho, opečovávanýho.

Tak jsem zvědavej. Snažim se mít volný ramena, snažim se neulpívat, držet kopí zlehka a přitom v pružný pevnosti. Něco důležitýho se blíží do finále. Je na čase, bejt úplně v klidu.

spodní proudy si o tom klidu
myslí svoje

Orlík

Leknína a Tonda jsou naši kamarádi ze školky. Tedy rodiče Maruščiny kamarádky ze školky, kam jsem mimochodem tu naši holčičku odvedl v uplynulém týdnu naposledy. Po prázdninách ji čeká přípravka a za rok škola.

Leknína a Tonda jsou oba grafici, akorát teda Tonda neni grafik, nýbrž account director… a oba jsou dost fajn. Potkávat nový lidi, se kterejma mě seznáměj naše děti, je pro mne ještě nová zkušenost. Ale s těmahle dvěma jsme si prostě sedli natolik, až nás pozvali na pár dní k sobě na chatu na Orlíku. Strávili jsme tam tři krásný dlouhatánsky dny koupáním, ježděním na lodi po přehradě a opejkáním na ohni. Pro mne to byly jedny z nejhezčích dní roku, kdy jsme mohli celá rodina bejt spolu a nemuseli jsme vůbec nic. jen se namazat opalovacím krémem, zalízt si do stínu nebo si dojít pro něco srudeného do sklípku v pískovci.

spoustu jsme toho napovídali, spoustu jen tak namlčeli, plavali jsme, jezdili na paddleboardu. Maruška řídila hned tři různé lodě, od malé pramičky s přídavným motorem, přes rychlou Čuňu až po větší motorový člun. Slunce svítilo. Voda opaleskovala. Byly to nádherný dny a udělaly nám moc dobře.