Z vraku blogu – zápis číslo 5

Kdysi dávno dala moje sestřenice přečíst mé babičce kratičkou sbírku povídek, které jsem psal na gymplu. Od té doby, kdykoli na to přijde řeč, klade mi babička na srdce, abych napsal něco o svém dědovi, což byl velký dobrodruh, cestovatel, vyznavač podivných vášní a neúnavný bojovník za spravedlnost, ať už to znamenalo cokoli. Rozhodl jsem se, že jí vyhovím.

Tak babi, koukej:

Když můj děda sloužil u kanadský jízdní policie, seděl jednou na skále a chytal pstruhy, který se proháněli v proudu mezi ostrýma kamenama hluboko dole..
V době, kdy se tahle příhoda stala, bylo mýmu dědovi třicet osm a rád si občas šňupnul kvalitního šňupacího tabáku. Zrovna měl u sebe v náprsní kapse koženej pytlík plnej pravýho anglickýho pokladu.
Půl dne sedí, pohoda, rybaří, občas vytáhne pstruha, občas si šňupne, ale pak, chvilku po poledni…
Události se seběhly neuvěřitelně rychle. Za svým pravým uchem uslyšel děda nějaký zvuk, otočil hlavu a spatřil dvoumetrového šedivého grizzlyho, jak napřahuje tlapy k smrtícímu objetí. Před očima mu (dědovi) proběhl celý život a on už v duchu posílal mé babičce poslední pozdravy. Ovšem situace se vyvinula naprosto neočekávaně.
Medvěd skutečně dědu sevřel, ovšem jednou ze svých chlupatých pracek prudce zmáčkl kapsu s tabákem, a ten mu vystřelil přes rameno mého předka přímo do obličeje. Medvěd se rozkýchal a po hlavě spadl ze skály. Děda si sbalil fidlátka a šel domů.

Tak takovýho já jsem měl dědu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *