Mrazíky

Zima nám řiká:
Pěkný hele, ale di spat. Moc hezký koncerty, všechno, práce, bezva… a teď? Di spát. Zalez si do peřin, koukej na filmy, jez a pij horký čaje… a spi. Je zima. Světlo vypínám dřív a zapínám pozdějš. Víč co to znamená?
Spi.
Tak.
Řiká nám zima.
A my dál pokračujeme ve svejch tempech a úkolech, cestách, jako by se nechumelilo…

Včera jsem byl předat v Mimoni klíče a byt. Tátu tam na jednu stranu už nepřipomíná nic, na druhou stranu to byl posledních pár let jeho byt, jeho výhled z oken, jeho zahrádka.
Nenapadlo mě, že tak náhle osiří.
Paní z pečovateláku mi dala podepsat smlouvy, dal jsem jí klíče a já jel přes Lípu zase zpátky do Prahy. Poslouchal jsem rádia, většina relací se točila kolem pána, co v Ostravě v nemocnici zastřelil šest lidí a pak sebe.
Svět je komplexní a obrovskej.

Jedna z moderních teorií o vesmíru a vědomí soudí, že celá naše realita, celej kosmos, by mohla být jediná entita, snažící se uvědomit si a poznat, třeba skrz nás, sama sebe.
Moc se mi to líbí a skvěle to sedí do všeho, co jsem se naučil při dýchacích pracech.
A hlavně co mi bylo s definitivní jasností a v naprostý plnosti sděleno, předáno, darováno, před rokem a pár dny, v údolí kousek od Berouna.
Všichni jsme jedno, všechno je spojené jedním vědomím, všechno je navzájem propojeno pevnou sítí vzájemných vztahů a interakcí. Jak tomu vědomí budeme říkat je úplně jedno. Ale je tu, právě teď, pro nás pro všechny.
Všechno je v pořádku.
Klid.
Nádech, výdech.
V takovejch mrazících jde od pusy pára.
Za oknem se město tetelí v ostrým zimním slunci.

Barvy

celej víkend maluju, Máša spí, odpočívá, oba chrchláme, obstarávám menší pochůzky a zase maluju. tuší na vál, kterej jsem si přivezl od táty. Velkej, zaprášenej, trochu smradlavej vál. Několikrát jsem si řikal, že ho řádně otřu mokrou houbou… ale pak jsem začal rovnou malovat a během práce nadechoval ten prach a ten kouř z tátovejch cigár…
pod rukama mi vznikal obraz habrovýho lesa na kraji Brna
tuše se do dřeva vpíjej jinak, než do papíru. je jich potřeba daleko víc a mnohem víc taky maluju štětcem. a fotím si stromy, jak jsou vedený jejich větve, abych to mohl použít…
hodně tak přemejšlím o vzorech a matricích, který se všude kolem nás objevujou. Máša do toho zároveň čte knížku o zlatým řezu. určitý geometrický pravidla a řád jsou obsažený úplně ve všem, a co se podíváme. Jak souvisej tyhle matrice se způsobem našeho přemejšlení a učení se. Jsou tam obsažený taky?
no nic, maluju dál.


celej víkend uteče, jako půl dne. a už vyrážím pro to naše potěšení, chci jít pěšky ale sotva to stihnu na Malostranskou přes Letnou… o to víc si to pak s Maruškou užijeme po cestě zpátky.

všechny prolejzačky, který v Letenskejch sadech míjíme, všechny prolezeme. jsou momenty, kdy pořád nemůžu uvěřit tomu neuvěřitelnýmu zázraku, že mám, že máme, dceru. a že je naší dcerou právě tahle Maruška, Majiška, jedinečná, svéhlavá, čím dál větší holčička. Kolem srdce cejtim ledovou ruku rodičovskýho strachu, jen jen stisknout. Po náhlým tátově odchodu, jako by se ta ruka přiblížila, víc si uvědomuju, jak se mě ten strach a obavy snaží kroutit a deformovat.
co s tím?
představuju si takovej baseballovej míček bílýho světla, kterým naplním tu strašidelnou ruku. Až se ty studený prsty musej povolit, až se ztrácej v tom měkkým bílým jasu.


dlouze skáčeme na trampolínách. a pak Marušku nesu na ruce a pak na zádech a tlačíme kočár a zpíváme si. A já jsem ten nejšťastnější a nejobdarovanější muž na světě.

ráno se ke mně nasáčkuje pod peřinu, oba ještě na chvilku usneme, pak se vzbudíme, usneme… a pak jdeme do obýváku, kde spí nemocná maminka… a já do práce, kde jsem teď




Želva. Takovou bych si jednou chtěl postavit kolem postele. Zevnitř to je ještě hezčí, než z venku.

V pátek večer

V sobotu nad ránem

ráno jsem se vzbudil kolem deváté, ale někdy kolem dvanácté už jsem zase spal… nebyl to vůbec snadnej začátek dne. Máša je nastydlá, Maruška má rýmu a je nespokojená a ukňouraná… což vlastně platí i na mě, heh. Ale když pak navečer vyrazíme na Jatka na Mikulášský divadlo, začne se to lámat.
je prej skoro nemožný sehnat lístky, Veru nám o tom vyprávěla velmi… a tak jdu i když bych nejradši zůstal zalezlej, ale taky jsem nalákanej a tak se snažim… je to se mnou náročný v takovejch chvílích, cestování s kočárem mě stresuje, lidi, sakra, úplně přejdu do pohotovostního modu.
a pak projdeme do první scény a jsem najednou nejhlasitější z tatínků, pohlcenej dějem vykřikuju… procházíme peklem a venku stojí Václav Havelka, zdravíme se s úsměvem… a pak uvnitř pekelnýho pavilonu začnou šlehat plameny a Maruška se ke mně tiskne a nabrekuje, ale pak ji zláká akrobacie a v nebeský části pak hudba a trampolíny a artisti a artistky, všechno září… tam bulim zase já, Veru se na nás usmívá z pódia… a pak ještě dva Mikulášové a dárek… a jsme venku…

milionový

metrem převezem tu naši ratolest k babičce, máme totiž ještě jedno divadlo… z toho začnu bejt zase chvilku vystresovanej… ale Máša pak navrhne procházku a mne napadne oblíbená pálivá čína… a ta tentokrát pálí asi nejvíc, máváme si rukama před pusaama a běžíme do Náprstkova muzea na představení imerzivního divada Pomezí, který částečně o životě Vojty náprstka udělalo inscenaci Popel a náprstky. Kde hraje Jindřiška a která byla parádní, zábavná, dost vtipná. Takový radosti. Pomezí mne tehdy doslova šokovalo. Teď už jsem byl připravenější… pokaždý mne ale stejnak překvapili… hej. Super. Gratuluju.

ještě jsme herce doprovodili na dvě koly k Jelínkům… ale oběma nám začala docházet šťáva a Máše začalo být čím dál hůř… a tak jsme vyrazili do zimy, tramvajema, domů…

tady kočky, horkej čaj a heavy odpočinek. Je jedna. Spát bychom měli. Ale ty parádní okamžiky ještě pulsujou.


taky mě dneska dost zachránil bratr Technař, když vyzvedl klíče a doprovázen nespokojenou maminkou jel přeměřit a koupit dveře. Dík moc, to muselo bejt docela maso. Nakonec to celé ještě úplně neskončilo. Pan malíř bude zítra opravovat chodbu, paní co měla v neděli uklízet, nemá čas. Taky mi napsali, ať vrátim tátův poslední důchod. A na pohřební službě maj urnu. Volali mi to do Akropole, než jsme šli hrát s Kittchen.

Světlo má všechny barvy.

Islandské dny

jsou to takové Islandské dny.
budím se do tmy, vyrážím do světa, jedu pod zemí, pak se za oknama nadechne den, výdech do tmy, přijedu domů a usínám nad polévečkou .
Pomalu se na mě, jako velikánský modrý kocour, navaluje únava. O svý se hlásí rýma, dutiny, bolej mě klouby, přesně tak, jak jsem předpokládal, že to přijde po náročném listopadu.
A je to dobrý.
Je to dobrá únava po dobrý práci.

Když můžu, jsem zalezlej v doupěti se svejma lištičkama.
Venku se chystá velkej klid. Je zima.
Co se neukládá ke spánku, spí.
Taky půjdu spát.


Ráno mne vzbudil budík v telefonu, rychle jsem ho vypnul a tmou se vyplížil z lože a ložnice. A jak tak po paměti cestuju bytem, oči ještě rozespalý a švidravý. A marně se snažim, úporně se pokoušim přijít, co to dneska mám. Proč vstávám před sedmou…

pomalu mi dochází, že odpoledne točíme na Roztylech náš poslední letošní Highlighter. Ale dál jen tma a statickej šum. Je to nepříjemný a trochu creepy, mít tam takovou prázdnou díru.., až když se motám v koupelně, docvakne mi, že právě mířím na workshop Jak správně psát, že Máša je nastydlá a tak jedu sám.

a tak jedu. Tramvají 26 na Divokou Šárku. A pak naskočí. Do budu couráku a tak stíhám napsat post.

tiché dny

když nejsme na cestě na koncert, nebo z koncertu, jsou to tiché a klidné dny. Nemám úplně potvrzenou dovolenou, občas je potřeba něco málo udělat. Nechce se mi do toho, ale jde mi to pak od ruky. Jinak mám spíš volno. Ve středu bych měl vyklidit velkou část tátova bejvalýho bytu. To je zítra? Pozítří!
Hodně maluju a kreslím.
Hodně se zabývám myšlenkou, že bych maloval a kreslil ještě víc a vymyslel způsob, jak obrazy dostat k lidem, kterým se líbí. A od nich zase získat peníze, které by mi umožnily pomaličku opouštět svět korporátního psaní a věnovat se víc umění.
Obavy z proflákání získanýho času a ekonomický katastrofy pochopitelně included. Ale to k tomu patří, tyhle obavy. To mi přijde fér.
Koncerty jsou úžasný. Jeden jako druhej, každej jinej.
Neuvěřitelný, nabíjející, posilující, rovnající.
Ukazující směr.

Teď jsem odbavil scénář zítřejšího Highlighteru. Zaschla mi tuš na rozdělaným Malým zvířeti… pomalu vyrazím domů, odvézt Mášinu babičku (Mařenčinu prababičku), možná půjdeme odpoledne sem do Oka na pohádky.


děkuji za takové klidné a tiché dny

Losí test

Někdy se po ránu vzbudím a jen jen čekám, až mě něco bude moci nakrknout. Dneska jsem nemohl najít dva losy, co jsem koupil, když jsem byl na Poště zařizovat věci pro tátu.
Zaplavila mě lehká bolest hlavy a těžká otrávenost.
„Nevíš, kam jsem je dával? Nedával jsem ti je do ruky?“ zkouším to na Mášu a ta připouští.
Bezvadný, připadá mi, já tady bojuju s osudem o naše hmotný statky, paní za přepážkou jasně řikala, že vyšší čísla prej rozhodně vyhrávaj…
Už když na mě mezi barákama prosvěcuje slunce, je mi to líto a trochu trapný. Však jinak to bylo takový pěkný ránko, Maruška se k mně tulila a několikrát otevřela oči a pak zase usnula, otevřeným oknem nám šel čerstvý vzduch. Brblat kvůli losu, dyť to je jasnej zástupnej problém. Ve skutečnosti jsem prostě ráno takovej nevrlej. Hele, Olga Havlová, jo, na tu se nesmělo mluvit, než si dala kafe. Neměl bych si vypěstovat taky takovou pověst?
Před prvním ranním brkem na Jakuba nemluvte, bejvá takovej protivnej…
Haha…

Když pak hledám v novým Fullmoonu recenzi na naši desku, narazím na oba založené losy.
Tentokrát jsem tedy losím testem tak úplně neprošel.
A mohu to brát jako chybu. Ovšem radši si vybírám, koukat na to jako na upozornění, že jsem nebyl dostatečně pozornej.
A příště, příště to určitě klapne.

Nasadit staré tepláky

Vybírám hudbu na středeční obřad. Dvakrát tam najdete Buty, jednou tátovi Smokie, který jsem zase až tak nechápal, ale kdo je můj hudební vkus, abych do toho starému pánovi mluvil. Notabene, když už tu není.
A pak jsem přihodil po jedné obří broskvi a jednom Zvířeti. A je to. Sakumprdum posláno do Auxilie.
Teď ještě někde splašit 15 na dozaplacení pohřbu, také v jednání a jak píše Markéta, brzy k vyřízení.
A po tom našlapaném týdnu se pomalu začíná dostavovat smutek a únava. Smutek ze všech těch malých aha, jasně, nemusím řešit, jestli to vzít přes Mimoň, není třeba kontrolovat telefon, jestli táta nevolal, není potřeba to a tamto.
A k tomu klasická pokoncertní únava.
V hlavě velikánské zážitky, z Akropole, z Rejvízu, z Brna i z Drážďan. Tolik silných emocí, dojmů, příslibů. Tady ve velkém T je to ale jenom takový větřík, kterej mi občas lízne háro. Na nějaké úrovni už se všechno děje, Září sbírá skvělé recenze a doporučení a lidi na koncertech jsou u vytržení. Včetně nás, samotnej jsem z toho zaskočenej, jaká to je síla. A pak, v běžným pracovním dni, jako když to není.

Je to velký a krásný svět.
Zahalený mlhou v tuhle chvíli.
V hlavě, zanořený v tý mlze, se mi přes sebe začínají odvíjet další řádky textů… nad našimi hlavami vládne velikánské bílé nic.

A v něm?





týden

včera to byl týden, co mi přišli dva uniformovaní policisté říci, že můj táta už nežije. Na jednu stranu se to zdá dlouho, stihl jsem za tu dobu tolik věcí, v Lípě jsem teď potřetí a zíta večer sem přifrčím zase na tátův pohřeb, kterej se odehrává ve středu.
Mezi tím jsme ještě htáli v Brně a Drážďanech, dva výjimečný koncerty, dvě výjimečný města, vzácný zážitky.
A mně pomalu dochází, že teď už o nich nebudu tátovi vyprávět. Že už se za ním nebudu muset stavovat, jezdit po tý rozkopaný cestičce k Mimoňskýmu koupališti, pít turka z tátovejch hrnků, sedět s nim na zahrádce a poslouchat jak řiká:
ále…

někdy to je trochu, jako kdyby se mi to celý zdálo. A někdy je to prostě ta běžná realita, na kterou jsem se už tolikrát chystal a přivykal. Celej ten velikej svět a my v něm. Všechno v přirozeným řádu věcí.

Uvědomuju si, jaký mám štěstí, že na to nejsem sám. Že mi kromě bráchy a mámy moc pomáhá moje milá Máša, že je s náma ta naše maličká Maruška… a děkuju za to.