poslední večer dovolené

sedím u otevřeného okna a za ním, v dálce, ve tmě, masiv Sedla. Z plánovaných prázdnin jsme tu teď byli týden… ale byl krásný a rádi bychom se sem vrátili na podzim několikrát.

měli jsme plné i klidné dny
opravdu báječně se spolu měli
navštívili spoustu přátel a příbuzných
odevzdali jsme se Zvířetem album Září
a zítra zase jedeme domů… a pak budou prázdniny pokračovat… a rychle, stejně rychle jako posledních pár let, zmizí a bude tady podzim. Září. letošní důležitý září.
Tak blízko a přitom
Teď, v noci
Pořád tak daleko

a mám a máme se moc hezky, cvrčci pod okny se můžou zbláznit. Maruška spí a Máša přepisuje rozhovory. Západy slunce jsou tu přenádherný, vyfotit to úplně nejde, ale sledovat to, myslím, jde donekonečna. Vůbec ten výhled a prostor je to překrásný.
Máme štěstí. Uvědomuju si to. A cejtim za to velkej vděk.
Teď pro tenhle moment i pro celej svět.
Dobrou noc

dechberoucí

mám rád to slovo… a došlo mi, že mám tendenci ho poslední dobou používat často. A že často musím hledat další výrazy úžasu, krásy, nadšení… může to samosebou znamenat, že jsem vrcholně nekritickej.
Ale taky to může znamenat, že žiju fakt báječnej život.

Minulej tejden jsem měl dovolenou.
Vzal jsem si ji trochu nečekaně a strávili jsme ji z velké části u Amelie v domě se zahradou. V pátek jsem vyrazil na koncert do Brna. Po dlouhé době sám, byl jsem z té cesty a všeho tak nervózní a soustředěný na předpokládanou náročnost… že mě pak ten parádní koncert a spousta lidí a silná odezva úplně zaskočili. stál jsem tam, na hlavě masku a ruku na srdci a usmíval se a usmíval.
můj spolujezdec Oskar se ukázal jako zábavný a chytrý, i když skutečně důkladně komplikovaný muž.

V sobotu jsme se původně na tajnej festival B. měli vypravit všichni, ale nakonec pršelo a tak jsme vyjeli jen jedním vozem a bez maminek a dětí. Ale bylo docela chladno a všude mokro a vystoupení Malého zvířete se kvůli vypadávající elektrice přesunulo z deváté na dvanáctou… takže to nakonec bylo dobře.


Ovšem návrší a akropole a celý ten krásný svátek radosti ze života, byl překrásnej. Skvělý světelný instalace, parádní hudba, usměvaví a laskaví lidé. A i když jsme nakonec začínali v půl jedný, odehráli jsme moc silný a dobrý vystoupení.


A pak nastal čas na večírek, který byl tak intenzivní, že jsem měl hodinku co dělat, abych se se vší tou krásou vypořádal. A potkal jsem se i se svojí stínovou stránkou, potancovali jsme si parádně, jen co je pravda. Ovšem vynořit se na druhé straně do svítání a kaleidoskopických mraků byl jeden z těch dechberoucích zážitků, který daly tomuhle postu jméno.
Rád bych poděkoval Ondrovi Matajovi, kterej mi byl skvělým průvodcem, přítelem i oporou. i všem lidem tajného festivalu B., kteří ten den tančili a oslavovali taky.


Po pár hodinkách spánku jsme zase svěží, přepravíme se do Prahy… ale tak se to sejde, že o pár hodin později zase míříme zpět. s mými Maruškami, Jindřiškou a Járou. tuze jim to chci ukázat a mám velkou radost, že se jim to všem velice líbí.


Když v noci zavírám okno a venku burácí bouřka, myslím na ty, co zůstali na kopci uklízet…

ale pak se zachumlám do peřin k těm dvěma oddychujícím voňavým pokladům… a všechny ty zážitky mě uspí, jako když do vody hodí.

dovolená

nečekaně jsem si vzal v pondělí dovolenou… ten srpen, na který jsem ji pánoval, už je tu a náhle není kam čekat. Snažíme se odpočívat, měli jsme hlídání a zažili krásný Anežka fest, i film Slunovrat, který je tedy opravdu výtečný. A teď jsme u Amelie, kočky nám hlídá hodný Kaděj a my tu jen tak… jsme. Čím dýl v tom „jen tak bejt“ jsem, tím víc cejtim, jak moc to potřebuju.
Dneska jsem po dlouhý době sedl k Vřetenu. Můj běhací přístroj na hodinkách mi řekl, že už jsem půl roku neběhal. Koupali jsme se s Maruškou v bazénu a je to báječný, mít tohle krásný maličký medvídě s sebou v průzračný vodě.
Máme se moc hezky.
Děkuju


Čtvrtek

Dneska jsem ráno vstal, popusinkoval děvčata a sešel z Vonoklas blátivou a místama trochu mokrou cestou do Černošic na nádraží. Pak vlak na hlavák, metro na Roztyly. A odpoledne pozdravit koté, sbalit si další oblečení a sundrum a vyzvednout peníze. A pak pro Bohempia barefooty, které jsem si pořídil v rámci HitHit kampaně. A pak zas na vlak.

Takovýhle vejlety do města… to by šlo. Na návštěvě u Amelie je klid a harmonie a zahrada a oheň a voda. A u nás doma tak může felit Kaděj. Perfekto.

Dík za takovej krásnej azyl

Jízda

v pátek Colour Meeting v Poličce, v sobotu Okolojeles kousek od Třebíče a v neděli večer Prázdniny v Telči. Kilometry jsme ani nepočítal. Všude měli vratný kelímky. Trochu jsme jim v tom udělali bordel.

Polička byla moc hezká. Hraní i bytí zde. S Tomášem, Danem a Ondrou to bylo parádní, večer jsem sledoval jak pánové jedou panáky a já zase likvidoval svý zásoby trávy… a pak jsme všcihni spali na hotel na doslech reprodukovaný hudby v hlavním stanu
Mezi highlighty rozhodně patří ranní snídaňový hraní pro paní, která se o nás v jídelním stanu starala a neviděla pomalu ani jeden koncert…

Na cestu jsme dostali frgál, kafe a já ještě z organizátorský krabičky trochu hulení… a frčeli jsme na Okolojeles.
Sotva jsme postavili stan a odpálili první pořádnou neřidičskou raketu, přiloudal se za náma týpek, že prej se tu v noci někdo z návštěvníků utopil v jednom z rybníků v bezprostředním okolí akce. Což teda vrhlo na celej zbytek festivalu takový chmurný světlo…
Jinak tu ale bylo moc hezky, konečně jsem si víc vychutnal koncert Market, který pro mne zatim byli spíš zavřený… a skvělej set Spomenika, tedy Tomáše Havlena.

Tomu jsme se za backstage pasy mohli odvděčit, když se ukázalo, že taxi, které ho mělo odvízt na hotel, už něpremává a nikdo z produkce festivalu ho odvézt ze zřejmých důvodů nemůže… pozvali jsme ho k nám do stanu.
Když si chudák celej nešťastnej zvrknul ještě při tahání svýho kuférku po strništi kotník, začal tlumeně nadávat a pak do tmy cedil mezi zuby. Jau. Kurva. To bolí. Ale dneska, dneska jsem v pohodě. Ale zejtra, zejtra budu brečet!

V neděli ráno jsem ho hodil na autobus. A cestou napsal Renatě Bezovkové do Dyjice, nad jejíž zahradou jsem před dvěma lety hrál moc hezkej solo koncert s Kittchen. A ukázalo se, že na svém sídle nedaleko Telče je a tak jsme s Aid Kidem sbalili stan a přesunuli se k ní. Dostali jsme kávu, oběd a místo, kde jsme oba vytuhli… a vzbudili se tak akorát, abychom vyrazili nach Telč.

Malý zvíře v telči se mi líbilo velmi. Ta festivalová atmosféra, důležití dobrovolníci s velkými pravomocemi, otrávený zvukař, Lindiny rodiče… a spousta lidí, kterých se to hraní a čtení niterně dotklo a chtěli nám to říct…
a cesta domů, dlouhatánská…
Aid Kid pouští nový mixy od Jonatána
Linda se na zadním sedadle napřed rozbulí a pak, když do Nejsme sami vpluje Ondatrův saxofon, rozesměje se škytavě na celé kolo a vydrží jí to skoro do Jihlavy…

Naděje stromů

Stromy jsou jeden z těch maličkatejch tajnejch festivalů na pozvánky do SMSky, co se teď začínají objevovat. Nebejt toho, že na nich Aid Kid loni hrál, asi bych se o nich nedozvěděl a nikdy je nenavštívil. Ale Aid Kid tam loni hrál a vzal s sebou Mášu, protože já byl na fantastickým Nicku Caveovi v Berlíně.
A zatímco já s očima navrch hlavy vyprávěl, jak to zase bylo úplně úžasný a jak jsem si na Nicka Cavea sáhnul a řekl mu „Thank You“, oni my vyprávěli o krásným místě skrytým kousek od Prahy, kde je ve stromě postavený obrovský dům, kolem kterého teče říčka, za kterou se v lese skrejvaj světelný a sochařský instalace…
A v pátek, po tom, co jsme se trochu vzpamatovali z Colours, jsme na tohle krásné a tajné místo vyjeli taky. Zaparkovali jsme na poli mezi spoustou aut, letos je to zase o trochu větší, každej rok to trochu nabude, vypráví Aid Kid. A pak sejdem do údolíčka, odkud už duní hudba… a já chci vyprávět, jak se k nám na Letišti v Hranicích blížila ze stran mlha…
A najednou zůstanu stát, pusa se mi automaticky otevře a já vejdu na prostanství před první stavbou…
A pak tu pusu nezavřu skoro celej večer.
Všude je spousta lidí a hudby a hluku. Ale taky říčka a přes ni úzkej most a za říčkou ve tmě svítěj různý instalace. Nad vodou visí obrovská hliněná koule, jako obří kokedama. Do světel laserů, odrážejících se z lomenejch skel discokoule vlítává na dlouhý houpačce co chvíli nějaký vískající šťastlivec. A když se otočím, nad říčkou se do vejšky tyčí stromodům, nádherná stavba jako z obalu psychillovejch nahrávek, jako z něžnýho snu o elfech, lesních skřítcích a vílách.

štěstí


První noc jsme spali ve stanu, pak si jeli odpočinout a druhou noc jsme se pak nad ránem vrátili domů.
Byl to překrásnej čas, spoustu jsme toho napovídali, nablbli, stromodomem jsme prolezli až nahoru, po říčce dopluli až do soumraku.
Děkuju, děkuju


někdy to vypadá, že to, po čem pátrám
není víc než jen mý zbožný přání
a pak se najednou zase realita zavlní
a já zjistím, že takovejch lidí, hledajících,
zkoušejícíh, tvořících, budujících, doufajících…
je spousta.
že nejsme sami
i když to tak občas nad oficiálníma médiama vypadá
že ještě není všechno ztracený
nějaká naděje
radost
světlo

Fu

neoblíbená část měsíce, kdy skokově odejdou všechny pojištění, sociální, zdravotní… a já začnu upomínat svý věřitele, pro který jsem dělal nějakou práci. A oni odpovídají, jak to už poslali, případně, jak to ještě nedostali, nebo, že to vlastně ještě ani nečetli…
přepadá mě v tyhle dny pocit marnosti z toho, kolik času věnuju práci čistě na vydělávání peněz… a jak to stejnak často nestačí.
Pjoni mi taky včera napsal, že se deska zpozdí, dokonce, že se může skutečně zpozdit tak, že se to nestihne. Takže jsem musel na jednu stranu tvrdě obhajovat vybraný a dlouho připomínaný termíny, na druhou stranu si budu muset připravit několik scénářů pro případ, že by to neklaplo. A taky to říct Indies, úúú.
Studio je zaplacený, ale většina úhrad nás ještě čeká a taky mi včera přišla kalkulace na mix. Dostali jsme parádní cenu, kde ale popravdě ty peníze vemu, to mi je v tuhle chvíli trochu záhadou. Asi jsem příliš spoléhal na sponzory, kteří postupně poodpadali… na prodej plakátů a sbírku kapely…
no uvidíme, ve shánění peněz bych řekl, že jsem dobrej.
Jen je pak vždycky všechny někomu dám.

Složenka s tátovým důchodem minulej měsíc nepřišla a tak jsem jásal, že je důchod přesměrovaný na jeho účet… ale neni. Dneska jsem ji byl vybrat a odpoledne je musim donýst do nějaký banky, nebo poslat přes bankomat… a Sociálka, kam jsem to chtěl jet ještě ráno za čerstva řešit, sídlí na Křížový 25. Hele, schválně se na to mrkni… nebo ne, prostě ještě kousek nad MeetFactory, stranou od tradičních cest… budu tam muset sjet zejtra ráno autem.
Venku je dusno a vedro.
V kanceláři plno, takže sedím bez klimatizace na křesílkách v mezipatře.
Od jedné natáčíme Highlighter. Hned se přesunuju k Aid Kidovi do studia, kde natáčíme mý zpěvy, což by měly bejt ty úplně poslední nahrávaný věci…
Pak domů, kde Maruška už bude nejspíš natáčet natáčky, uspím ji…
a asi taky půjdem spát


zdá se, že zrovna dneska mám jedinečnou možnost procivičit si, jak nebejt oběť
jupijajou