mám se pěkně

děvčata jsou už druhým dnem v Lubnici, zítra se vrací. celý den tráví na koupališti a podle fotografií tam jsou všechna moc spokojená. Já zatím jsem doma. Včera jsem nevystrčil nos a od deseti, co odjely, až skoro do čtyř v noci jsem maloval, poslouvhal audioknihy, koukal na seriály a zase maloval a hrál. Někdy kolem půl čtvrté jsem se snažil si něco poznamenat do Garagebandu, ale už jsem u toho nahrávání pospával… legrační to bylo.

trochu mám tendenci brblat, že všichni někde hrajou, jen já sedim doma. na druhou stranu je to přesně tak, jak jsem to teď chystal a plánoval. věděl jsem, že toho na tohle léto v očekávání nechci mít mnoho. a tak toho nemám mnoho.
Nakonec jsem ani v týdnu nevyrazil na Metronome. ani na Nicka Cavea, ani na Becka, ani na Underworld. Tak se to tak sešlo, že se držím spíš doma, zalezlej. S rodinou. A nebo taky sám, v řídkých případech. Kromě hraní mne to mezi lidi neláká. A řekl bych, že to je teď, po dvou letech, kdyjsme si zvykali na to, že mezilidskej kontakt je problematickej a nevyhledávali ho, bude mít spousta lidí podobně. Věřim, že se to nejspíš zase pomalu uvolní, bude-li se pomalu uvolňovat situace. což je samosebou diskutabilní.

nedaří se mi aktualizovat WordPress a rozchodit přidávání do galerie, kterou pro ne tak laskavě připravila Máša. Zkouším to různě, zatim neúspěšně. A tak od počítače zase mizim k malování. Kde se pak po mnoha hodinách nacházím, jak doposlouchávám další audioknihu, jak přisvěcuju, protože už na to šilhám…

Zrovna poslouchám Bezbarvého Cucuiho od Haruki Murakamiho. Mám rád, jak píše, tenhle pán. Mix autentickýho osobního pohledu do duše mladýho kluka, která je, jak už to u Murakamiho postav bejvá, výrazně hlubší, než by sám tušil. Líbí se mi, jak píše o sexualitě a přitažlivosti jako o neuchopitelný síle, který nedokážeme vzdorovat a která nás propojuje právě s těma našima nezbadatelnýma hlubinama, zapovězenejma touhama a potřebama.

Mám se dobře.
Učim se stim pomalu zacházet.

Pohádka o vlkovi


pohádku o Vlkovi si můžete poslechnout ještě devět dní. za těch 21, co je zatím k dispozici, ji podle všeho slyšela jedna moje spolužačka ze základky, která žije na Floridě. Tak nevim, je rozhlas mrtvý médium, všichni jsou moc dospělí a zaměstnaní na hodinku rozhlasovýho poslechu, nebo všechny odradí už úvodní hudba z garagebandu? na to odpoví až budoucnost

Poprvé na pedikúře

Ty by sis měl zajít na pedikúru, říká mi má moudrá žena, která jistě ví, že se tu píše nad u čárka, nikoli kroužek, leta. a tak jsem souhlasil, nechal se slavnostně objednat. a teď tu sedím.

nevím, byli jste někdy na pedikúře? děvčata asi ano. hoši spíš ne. nechci bejt teda podporovatel stereotypů, ale kromě hochů, co se potkávají na chalupě u Mateze a Vlastíka a jsou zvyklí o sebe pečovat, bych si tipnul, že ten zvláštní pocit znají primárně děvčata.

určitě můžeš něco dělat na počítači nebo telefonu, radí mi Máša. a tak si telefon chystám, zatimco paní s východním přízvukem, někde mezi mým a maminčiným věkem, mi různýma nástrojema opracovává dlouhými lety používání zrohovatělý, zarostlý, kopýtkatý nohy. zrovna teď nějakou rutující věcí, mikrobruskovrtačkou, která mi, za zvláštní pachovůně pálené rohoviny, upravuje monstrózně zvrásněný a na levý ruce puklý plát nehtu na palci. je soustředěná, chytrý oči, melír na kratších vlasech, rouška a brýle. vůbec si nezkouším představit, jak je to z druhý strany. a teď, po zpracování nehtů, se pouští do plosek mejch nohou. napřed je holí takovým holícím strojkem, kterým odkrajuje starou kůži.

plosky mejch nohou jsou samostatnej příběh a jeden z důvodů, proč ve čtvrtek vyrážim po dlouhý době na celkovou prohlídku k panu doktorovi Bláhovi. před pár lety jsem získal dojem, že jsem si do toho velkého polštářku pod palcem zapíchl střípek. představoval jsem si dlouhej úzkej, kterej se tělo od tý doby snaží občas vytlačit ven. ale jak na něj zàroveň pořád došlapávám, střep se, jak keze ven, rovnou zase tříští a zpátky je vtlačovanej do úzkýho, hlubokýho kanálku, kde se za pár tejdnů zase zanítí a zkouší se bolestivě proříznout ven. párkrát jsem to tuhý těleso zkusil vydolovat nějakým ostrým nástrojem. a nakonec jsem většinou uspěl. ale jako bych vydoloval jen na kámen ztvrdlou kůži. a až asi před dvěma měsícema, kdy se mi podobná ranka udělala i na palci druhý nohy a pak vlastně na plosce té druhé nohy, jsem si dohledal, že půjde o takové malé mikrobradavičky, co se na nohách občas objevujou a jsou pěkně bolestivý… perfektní. tak se nechàm důkladně prohlídnout. ostatně už jsem s tím začal, teď po těch velkejch změnách se šítnou žlázou, procházím a kontroluju, co se dá. co víme, že k nám do rodiny přibude další člen. rád bych se nechal prohlídnout a zkontrolovat. vlastně i proto, že jsem se poprvý po mnoha letech svýho života, setkal se strachem z možnejch nemocí a hypotetickýho odchodu z tohoto světa. ne že by mne tolik děsila samotná myšlenka. mý zkušenosti a vhledy mne zatím nasměrovaly do týmu sláva reinkarnace. Strašná mi přijde představa, že bych se musel loučit s těmi, co jsem na tomhle světě konečně našel. že bych nebyl tím průvodcem, tatínkem, ochráncem, souputníkem… kterým se ke svý radosti a k velkýmu pocitu naplnění a uvolnění stávám v těchhle dnech a těchhle letech. A tak si řikám, že bude dobrý se teď o sebe začít pěkně starat. míň hulit, víc meditovat, znova vstoupit do terapie. zdá se, že období integrace končí, nastává zase období péče.

jak mi teď paní velký pilníkem odstraňuje závěje umřelý kůže na patách, připadám si v té péči o se velmi odhodlaně a aktivně. hahaha.

dneska jedeme na výlet a koupat se. budeme s Maruškami pár dní spolu v klidu a odpočinku. pořád je to, i v tom našem nadstandardně volným zaměstnání, věc spíš výjimečná. Někdy se mi zdà, že rodiny tradičnější s tradičnějšími časově pracovními nastaveními, mà nakonec společnýho odpočinkovýho času, různejch dovolenejch a vejletů, možná víc. než my, kdo vlastně může pracovat a taky pracuje vlastně kdykoli a kdekoli.

však i ten čas na pedikúře musim hned něčím naplnit. aby byl aktivně konzumovanej. a ne jen tak proflákanej. nebo jen tak odžitej. jako by to bylo málo, že? ten život. samotný bytí, vnímání, prožívání. a přitom neni. právě naopak.

ja mi 44, jsem poprvý na pedikúře a pořád ještě neumim najít ve svym životě a práci rovnováhu. a to mám za sebou takový úžasný zážitky a učitele a hluboký iniciační doteky. vypadá to, jako práce, krásně rozvržená na celej život.

babičce Dášence bylo v neděli 94. dělí nás 50 let. už jen leží v posteli v pokoji, co byl Čížkův, pak můj, pak kluků… zkusil jsem jí namalovat obrázek našeho dědy. ale vyšli mi z toho dva jiný páni a jeden já, tak jsem jí nakonec dal velikánskou levanduli a pusu. Jestlipak byla babička někdy na pedikúře.

a děda?

na výlet Malým zvířetem

v pátek, krátce po tom, co jsem dorazil domů z Lípy, kam jsem vezl Marunku, mne vyzvedla Blanka svým Volvem, e kterým už mezi věcma seděl Ondra Mataj… nacpal jsem se tedy k němu a jeli jsme ten kousek na Výstaviště…
„když jsem šel v Lípě se sběrem, zašel jsem vždycky za někym v baráku, esi si můžu pučit kárku a na tý jsem vodvez ten sběr do tý sběrny a pak zklamaně šel s těma padesátníkama celou tu dlouhou cestu s vrzavou kárkou dom“, rozšafně jsem vzpomínal na dětství.
„teď ale neznám vůbec nikoho, kdo by měl kárku. Ani jsem dlouho nikoho s kárkou neviděl…“
a všichni pokyvovali, jako že jo.
v areálu Střídačky bylo všechno nachystaný, kluci, co se tu starají o produkci, báječně kmitali, v backstage byla voda a jídlo, až jsem si zase začal řikat, jestli to náhodou neni kvůli tomu Malýmu zvířeti, nejistýmu experimentu, celý je to takový plovoucí dobrodružství, foukneš hlasitějš a je to pryč, zdá se… jestli to neni zbytečný. Co když to bude blbý? Nebudou pak zklamaný, že si s tim dali takovou práci?
Klasika, jak by řekl klasik. Ty samý otázky zaseklý v tom stokrát zraňovaným.

Bylo to krásný. Alespoň, co mohu zevnitř soudit. Lindiny projekce přes celou velikánskou zeď, do země zapuštěný prostor, útulný i industriální, se měnil podle toho, jak Linda měnila obrázky. moje obvyklá počáteční nervozita, kterou u subtilního Malýho zvířete cejtívám pravidelně, se postupně vytratila. moc se mi líbilo hledat, nacházet, vytvářet souhru s Ondrou a Terezií… a ve chvíli, kdy v refrénu oba připojily hlasy, se děly věci.
jo, taky jsem si důkladně přihnul limonády a v nějakým emotivně vypjatým místě se mi krk otevřel místo do tónu do hlubokýho krknutí, která ovšem po chvíli přešlo teprve do toho tónu, tak vlastně nevim, jestli to někdo slyšel a jen nezmínil, nebo se to prostě slilo se všema těma ostatníma tónama, co jsme jich v tu chvíli vyluzovali.

možná si toho všímám víc, co se všechno děje se mnou, ve mně, kolem mně, během koncertů. teď, když je podobnejch událostí míň. jak je to obrovitánský. mocný. jak je slastný, pustit se do toho proudu. s důvěrou.
i tentokrát jsem na to občas myslel i během hraní a čtení. což už je většinou trochu navíc… a tak jsem přestal přemejšlet a jen se zase pustil.
hráli jsme asi 80 minut.
konec vyšel moc hezky.
konce jsou na Malým zvířeti jedna z nejhezčích věcí.
je to celý taková nečekaná radost. tichá voda. ani kapela, i když skoro, ani autorský čtení. něco, jako rytmizovanej sen.
velkej vděk







Z nejčtenějšího z nočníků

Gazdík končí jako ministr školství, nechce svými styky rozkolísat vládu

Vrchní státní zastupitelství řeší uniklé písemnosti z Hlubučkovy kauzy

Okamura: Válka na Ukrajině musí skončit, Fiala pomáhá krýt kauzy STAN

Agáta Hanychová chodí s Jaromírem Soukupem

Psal Putinovi, ať zastaví válku. Bývalý ruský kapitán: Možná mě i zabijí

Koncert Guns N’Roses táhl ke dnu falešně kňourající Axl

Policisté chytili agresivního cizince ve Vltavě, využili i šlapadla


až se chytíš

teď tu bylo. pondělí.
celý den jsem měl relativně klidný a večer pak meditaci a večerní dejchání v horním patře vily na Podbabě s překrásným výhledem. Už dlouho jsem o tuhle možnost, pověnovat se chvilku sobě a svýmu podvědomí, stál. A užil jsem si to všechno vrchovatě, byl jsem v krásný péči a ráno jsem si přišel jako znovu zrozenej.

v úterý Les sebevrahů. nehráli jsme ho zase přes měsíc a tak jsmeprvní den měli zkoušku už od pěti. a protože byly u zvuku a projekcí nějaký trable, protáhla se zkouška až vlastně do doby, kdy mělo začít představení. A tak jsem na prostoru, kde během představení trávim hodinu a půl, strávil téměř v kuse hodin pět. ke konci mě začala bolet hlava a bolest se s nečekanou úporností zhoršovala i po příchodu domů. nakonec jsem si někdy kolem třetí v noci bral prášek a mokrej hadr a konečně usnul.

ve středu jsme se ráno jeli podívat na venkov na jedno stavení, není však pro nás, ani místně, ani finančně. Ani nebyl moc hezkej. Stavili jsme se ale taky u Bozděchových a tam to zase bylo pěkně tuze.
Odpoledne pak zase do Prahy, večer dodivadla, tentokrát zkouška v pohodě, přdstavení parádní a pak moc hezký povídání s naším hereckým týmem před divadlem na Štvanici… je to hezké, mám je všechny moc rád.

no a dneska už byl najednou čtvrtek. ráno jsem jen vyrazil pro nějakou snídani, jinak jsem většinou byl doma s děvčaty. kolem páté přijel můj dávný kamarád Luboš Malina z Druhé Trávy. Byli jsme domluvení, že si přijede vybrat obraz. A že nějaký vyměním za jeho krásné grafiky. Tak se i stalo, Máča si nakonec vybral obrazů dokonce víc. A mně to dalo možnost, vrátit mu jeden starý, vlastně spíš neaktivní dluh. kdysi s náma totiž Máča občas hrával s Obří broskví. Líbily se mu naše písničky a snažil se nás hodně podporovat. A občas prostě vyjel někam do Chomutova, nebo do Lípy, na koncert, odehrál s náma pár písniček a zase odjel. A když jsem se mu snažil dát část tý almužny, kterou jsme tehdy dostávali, většinou odpověděl:
„Hele, Canny, dík, ale dáš mi to, až se chytíš.“
Přišlo mi to nadějeplný a velmi milý tehdá. A dneska jsem měl možnost, kromě vyměněnějch obrazů a jednoho, kterej si zakoupil, mu další obraz věnovat právě z tohohle titulu. Protože si sice člověk nemůže bejt nikdy jistej, jestli už se teda „chytil“, nebo jestli se mu jen prostě zrovna hezky daří. Ale zrovna tady jsem si jistej byl. Určitě tím, že je na čase, bejt teď stejně velkorysej, jako jeden z mejch velkejch hudebních vzorů tehdá.

Večer jsme šli celá rodina na představení Knihy džungle Bratří Formanů do stanu Azyl 78. Maruška z toho byla u vytržení. My s Mášou ostatně taky. Krásná práce.

A teď už holky spěj. Než jsem se nadál, je tu za hodinku a půl zase pátek. A pak víkend a pak stejnym bleskem další tejden. Letí to neuvěřitelně. Tak teď jen, abych se nepředbíhal. A kdybych se předběh, tak ať se zase chytim.

3 na Všudybudu

Minulý týden jsme zkoušeli. ve středu a čtvrtek, pěkně od rána, od devíti, půl desátý. u Aid Kida v hudebním pokoji, kde má už svůj vlastní řídící panel kosmoletu. se Štěpánem jsme se zapojili potichoučku. a zkoušeli. někdy kolem třetí jsme pak vyrazili po oba dny na oběd a zase čau.

v pátek jsme totiž hráli na Všudybudu. a protože má Tom na prázdniny naplánováno hodně Tata Bojs a pak taky velkej rodinnej vejlet, čekalo nás hraní jen ve třech. a během letošních prázdnin, potažmo roku, nás takovejch koncertů ještě pár čeká. a tak jsme vybrali skladby, co se nám dobře hrajou ve třech, proměnili jsme trochu aranže. a v pátek jsme nacpaným autem vyrazili nach Laipa. Tam jsem sotva stihl zaběhnout za maminkou a babičkou, pak už tak nějak zvukovka… a pak jsme hráli.

a bylo to ”tak” super. až bych místama chtěl, aby to neskočilo. jenže ani na takový dumání tam nebyl čas, spíš jen TEĎ, TEĎ a TEĎ, celejch těch 40 minut, co utekly jak voda. když dohrajem takovej gig, většinou bych hned šel hrát další. místo toho jsem vyfasoval šambhala burger, snědl ho ve chvilince bezčasí za stanem… a pak jsme frčeli zase zpátky. před půlnocí jsem už táhl kytaru, kombo a pedalboard po schodech k výtahu. a druhej den, jako by nic nebylo. voda se zavřela. jen silnej pocit proběhnuvší radosti, jako po krásnym večírku, setkání, nebo práci.

dotek radosti, opravdovosti, posvátnosti, skutečnosti. účastníci zázraku.

Symphonicovica

Když si chodím pro barvy a plátna do Soukenické, prokličkuju Letnou, seběhnu dolů k řece, přes most a na jeho konci, před přechodem a ústím do Revoluční, je válec polepovejch ploch a na něm jsem už asi třikrát potkal Michala Hrůzu se symfoňákem. Symfonica je tam tuším napsáno. Symphonica možná. a já tam pravidelně čtu Symphonicovica. a pokaždý si řikám… jojo, to je vono. jeden z našich národních bardů a jeden z našich národních životabudičů.
takovej SYMFOMIG 21, kterej inzerujou na plakátu k Metronome, se s tim vůbec neůžw rovnat.

dneska jsem přivezl ze Spomyšle zánovní stůl Halabala. podle Marušky se bude jmenovat Ryba Halabala, což je bezva jméno pro stůl. Kuba Kopřiva mi s nim pomoh do schodů. pak jsem se na skok viděl s Lindou, zaběhl s Maruškou na ”tanečky” a pak ji zase vyzvedl. a než se jeden naděje, jsou čtyři. za tři hodinky jdeme koupat a koukat na pohádky a den zase končí.

tak to teď zkrátka je

Dnešní výběr z hroznů

Revoluce v krasobruslení: zákaz vstupu patnáctiletým. I kvůli Valijevové

Mariupolem se začíná šířit cholera, Rusko vydalo těla obránců Azovstalu

Republikáni v Ohiu „chrání“ ženský sport, dětem chtějí prohlížet genitálie

Zeman by podpořil změnu Ústavy, že manželství je jen svazek muže a ženy

Rusko pátrá po spisovateli Gluchovském, kritizoval válku na Ukrajině

Levná jízdenka přinesla Německu problémy. Kvůli davům lidí zkolabovala doprava


Vlkův splněný sen

Mít hudbu v pohádce v rozhlase je takovej splněnej sen. kdyby mne vědomě napadaly takhle konkrétní kousky, jako mít hudbu v dětským rozhlasovym muzikálu o přijímání vlastní identity.
přes všechna úskalí a zvláštnosti rozhlasový práce, který jsem asi tak nějak taktně zmiňoval v některých předchozích postech, to nakonec dopadlo moc hezky. ne, že bych měl odstup. ale stejnak bych řek, že se Vlkův sen povedl.

poslechnout si ho můžete na webu Radia Junior

ať se vám líbí