koncerty, ale stručně

Zahrada u sosny – Kittchen solo
rád bych začal v Brně, na zahradě U sosny, kde jsem hrál na Red Bird Festu. Bylo to hraní zajímavý hned z několika důvodů. Jednak jsem s sebou bral Marušku. což už se sice párkrát stalo, ale vždcky se mnou byl někdo, kdo se o ni mohl, nebo měl, v průběhu hraní starat. tentokrát jsme doma nechali maminku a Jůlu a jeli prostě ve dvou.
Taky jsem se na ten festival tak trochu vetřel na poslední chvíli. Hlavně proto, že Lucie z Red Bird Instruments připravila pro svýho šéfa Honzu jako dárek a překvapení vlastnoručně vyrobenej cigarbox, kterej jsem natajňačku pomaloval. a já ho měl spolu s ní předat. A kdybych tam přijel jen tak, bylo by to divný… i když jsem teda zároveň na místě předával hned tři obrazy a obrázky.
Pak taky mělo pršet a docela pršelo a nepřišlo až tolik lidí, ale atmosféra byla tak hezká, že to vůbec nevadilo. Hlavně teda mně, ani Marušce, která se tam potkala s rodinou Kyasových, se kterými se spřátelila v Kaštanu… já hrál za mírného mžení, ovšem na kytaru FFastback, kterou jsem taky pomaloval a kterou Lucie s Janem dodělali. A to vám byla taková nádhera? Ta kytara tak hezky hrála. A mně se hrálo navíc tak dobře, že se odvázal, jsem praskl strunu a dostal na hraní zase úplně jinou Redbirdku, lehoučkou Gemini… a i ta hrála přenádherně.
Domů jsme pak jeli deštěm a stmívající se D1 a bylo to moc hezký.

Šemanovice – Kittchen
Nostalgickou myší začala v sobotu naše supersonická šňůra. Hráli jsme tu ve třech, s Aid Kidem a Štěpánem. Blanka přijela se svým přítelem Petrem, zase jsem tu byl s Marušklu, kterou jsem den na to vezl do Lípy. Ani tady nepřišly úplný mraky, ale to vlastně v Šemanovicích zatím nikdy. Ovšem koncert to byl zase moc hezkej. Ostatně, jako v Šemanovicích vždycky. Takovej rodinnej, otevřenej, cituplnej. Moc hezky se mi hrálo, během koncertu za náma občas přišla Maruška, na konci jsme spolu zazpívali Čáry Máry Ententýky, poletíme do Afriky…

Račí údolí – Zvíře jménem Podzim
Pětadvacátého jsem stihl odvézt Marušku do Líy a odpoledne zkoušku s Jirkou Vaňkem na koncert za tři dny, kterej ale vypadal za tuze dlouho. Jelikož 26. už jsme s Lindou vyráželi do Račího Údolí, připravovat výstavu a koncert na 27.
Těžko se to shrnuje. Když jsme dorazili, na místě byl akorát Regál, Zdeněk, kterej se sám snažil umístit třetí podlážku na široké schodiště Tančírny. A moc mu to nešlo. Taky tam byla slečna z kavárny. ale jak jsme přijeli, sebrala se a odfrčela.
Celej první den byla soustavná a intenzivní práce na věšení obrazů a instalaci základů výstavy, stejně jako večerní montáž stojanu a projektoru, co jsme měli pučenej z Lančmítu. Bylo to trochu strašidelný.
Druhej den ráno trochu pršelo, pak se al udělalo hezky a celej den bylo bezva. dva pánové s technikou společně se Zdenkem během pár hodin proměnili Tančírnu v několikaúrovňový podium… pak se rychle začalo stmívat, nazvučili jsme, začali přicházet lidi, nečekaně na čas proběhla vernisáž a deset minut po sedmý začal koncert.
Hráli jsme na ochozu pro skoro tři stovky lidí dole. Pro tři stovky, který se vypravily z Děčína, Tábora, Liberce a odevšad z celý republiky. A bylo to přenádherný hraní. Jedno z těch hraní za odměnu, který na poslední chvíli klapnou, i když to celou dobu hrozí neúspěchem. Totální euforie, která se zhmotnila ve chvíli, kdy jsem se zeptal lidí: „Jste rádi, že jste tady?“ a ozval se takovej křik a jásot a nadšení, že jsem to snad ještě nezažil. Těžko se to vytržení popisuje, zkusim to asi ještě někdy jindy. jinde.

Asi hodinu po koncertě jsem navíc prodal tři velikánský a jeden trochu menší obrazy z výstavy. Jedna čtvrtina všech, jedna třetina těch vystavenejch v hlavním sále Tančírny, je prodaná. Naprosto neuvěřitelnej zážitek.

Doteď jsem z toho celej rozvibrovanej.

Akropole – Sebedrás
Jenže čas se neptá. A tak jsme rádno vyrazili tak rychle, že jsme se museli vracet s klíčema. Ale nakonec jsme stejnak, jako první osádka, dorazili do Prahy. A za pár hodin, poté, co jsem se pomazlil s Julinkou a Mášou, už jsem zase pílil do Akropole, kde už zvučil Sebedrás.
A i Jirkův koncert se povedl. Já se jen vezl na tý vlně rytmu, vlastně jsem od večera ještě úplně nepřestal tancovat… a Jirkova kapela a rozparáděná Akropole mi dovolily v tom parádním vytržení setrvat.

Malostranská Beseda – Kittchen kvartet
A nakonec jsem dotancoval až do čtvrteční Malostranský Besedy. Tam se to celé sice trochu zbrzdilo, protože na tenhle večírek ve stínu akcí předešlých, i těch v Praze aktuálně probíhajících, dorazilo lidí tak padesát, šedesát jen podle Štěpána Růžičky s tak velkejma a laskavejma očima, že to muhlo bejt skoro sedmdesát. V šatně byla zima a jelikož jsme s sebou neměli naši manažerku, nějak na nás zapomněli i s jídlem a občerstvením. Sám jsem v Besedě asi nikdy nic takovýho nedostal, takže jsem to vlastně ani neregistroval, ale Dan a Aid Kid byli docela hladoví a tak ještě před koncertem stihlo vzniknout napětí mezi kapelou a osádkou klubu… jenže koncert samotnej byl zase skvělej. s Tomášem nám to jako Kittchen hraje asi nejlíp, ve chvíli, kdy jsme spolu na pódiu je trochu jedno, jestli je pod ním lidí deset, padesát nebo pět set. A tak jsem zase zpíval, hlasivky protažený, uvolněný, znělý, tak jsem zase tancoval, ruce a tělo v letu…
a pa jsem protancoval i tou studenou šatnou…
a teď už třetí den tancuju doma kolem tý naší nachlazený Marušky, unavený maminky Máši a nádherně se rozvíjející Julinky.
Velká radost.
Velkej vděk.

V úterý jsem ve Vzletu hostem talk show VOSTO5 s názvem Kupé ve Vzletu. Dalším hostem bude Anička Kameníková. A moc se na to těším. Pokud chcete, lístky asi ještě budou.
Konec hlášení.

PoSpi

jsou dvě varianty vyzvedávání dětí ze školky. Po O a Pospi.

první Maruškou preferovaná, druhá spíš nikoli, jakkoli pak zpětně bývá hodnocená stejně bezva, jako ta první. problém bývá spaní. možná jde o to, že se Maruška musí převlíkat, možná o ten čas nespecifikovanýho klidu, kdy se teda musí ležet.

to neni, jako že jsme na nich zakleklý, vysvětluje Maruščina oblíbená učitelka, ale odpočívat musej podle školního řádu, s tim já bohužel nic neudělám… kdyby přišla kontrola…
Mářa mezi tim bere roha dolů po schodech a chce to trochu přemlouvání a slziček, než se mi ji podaří přesvědčit. nakonec stejně nejvíc pomůže výše zmíněná paní učitelka, která natáhne ruku s nabídnutou dlaní, řekne: Tak, Maru, poď
A Mára de. plaše se na mě usměje.

a de

Jdu si takhle vyčistit zuby

… a najednou zjistim, že jsem objevil v konvičce ještě půl hrnku studený kávy, dolil si ji plnotučným mlíkem z lednice a teď ji, hořkou a krémovou, piju po malejch douškách a zálibně si u toho pomlaskávám

Takový to jsou dny a tejdny. Veselý, intenzivní. minulej tejden jsem se k internetu moc nedostal. Maruška měla rýmu, nemohla do školky a tak jsme byli buď doma, nebo na procházce, občas jsem zaskočil místy unavenou maminku Mášu u Jůly, nebo si zalezl a maloval. pomaloval jsem například celej paklík pohledů na černym papíře, vymyslel jsem si, že bych je mohl lidem posílat s nějakým osobním vzkazem normálka poštou. A teď nevim, za kolik. hehe. klasika. sebevědomí a matematika.

Hlavně ale pracuju na metr krát metr plátnech do Tančírny v Račím údolí, kde hrajem už příští, tyvole, tejden. ty už mám taky skoro hotový. takhle veliký, barevný, vypadaj jak takový podzimní ostrovy. těšim se, až všechna ta plátna uvidim vedle sebe pohromadě.

pořád stojim u linky nad tou troškou studenýho kafe s mlíkem. a vždycky, když se mi ta báječná sametově hořká chuť, připomínající pěnu z Guinesse, vytratí z patra, automaticky se trošku napiju…

Holky usnuly kolem devàtý všechny. takže jsem teď dvě a půl hodiny maloval a doposlouchal u toho toho George Arrr Martina. je možný, že Julie za chvilku Mášu probudí kvůli kojení. je to nevyzpytatelný s tím malým človíčkem. Nesmírně intenzivní, i hraniční třeba místy. ovšem parádní, hluboce láskyplný. A do toho se tím rozvětvuje a košatí i náš vztah s Maruškou, vlastně ty naše vztahy uvnitř rodiny… spousta intenzivních zážitků a myšlenek, který neni kdy zachycovat. jen občas takhle, když se člověk zasekne cestou za zubním kartáčkem.

mezitím jsem ale dopil tu kávičku a du.

dobrou

Malej velkej měsíc

letí to
s Maruškou teď vstáváme brzo do školky. Sešlo se to tak, že ji teď hodně baví, chodívat tam tak, aby tam byla co možná první. a docela se nám to daří. moc si ty ranní cesty ruku v ruce užívám. Je to teď samosebou nejluxusnější model. V ranním vzduchu je ještě cejtit letní slunce, ale taky už i chládek podzimu.
Letní světlo, jazyky podzimní vůně.

Máša s Julinkou jsou většinou spolu v neustálým tříčtvrtečním tanci kojení, přebalování a spánku. Já se do těch koleček porůznu zapojuju a pak se zase odpojuju a pracuju. Maluju velký plátna na výstavu v Račím údolí, kde budeme hrát se Zvířetem 27. 9. a kde bude taky vernisáž výstavy. Na kterou maluju ty obrazy.
JSou to čtverce metr krát metr a je jich deset. Všechny už maj základní barevný struktury nanesený a dvě už jsou hotový… nad odstatníma pak ve volnejch chvílích dumám, jestli a jak moc do nich zasahovat.
Nakonec jsou to hodně takový velký masky/obličeje/krajiny, ale tentokrát výrazně abstraktnější, než u mne bejvá zvykem. A snažim se zasahovat co možná nejmíň.
Nakonec je to zase hodně o obcházení kolem.
A pak pár minutách práce, dlouhý schnutí. A obcházení.
Doposlouchal jsem Spasitele Duny od Franka Herberta. Taky mě to dost bavilo, navíc je to výrazně stručnější a přehlednější, než Duna samotná. A teď jsem šťastnou náhodou objevil 33 hodin Historie Targaryenských králů v Západozemí od George R. R. Martina, jehož Hry o trůny jsem kdysi zhltal a dlouho nemohl přijít na nic, co by na ně mohlo navázat. Tohle je sice prequel, ale skvěle načtenej a procházka historií, ve který se občas objeví předzvěst událostí z GoT, nebo naopak události v GoT zmiňované, to je teď přesně to, co potřebuju, jak se tak kinklám nad plátnem.
Díky rannímu vstávání toho stihnu docela dost. I když v kratších celcích.
Nejdýl v kuse maluju obvykle večer mezi devátou a dvanáctou, kdy teď většinou nekompromisně odpadnu…
Je fajn, když se mi před tím podaří dostat do postele. Jinak maluju nekompromisně odpadlej třeba do jedný, do dvou. A to se pak teda blbě vstává, aby byla Maruška první ve školce.
Ale rychle to letí
Včera to byl měsíc, co je tady Jula s náma
Na bradě mám čtyři bílý vusy, každej tejden mi přibyl jeden
Je to paráda

Krásný pondělí všem

z denního zisku

Ukrajinci plánovali větší ofenzivu. Ale Američané je vyzvali, aby ji omezili

Učitel: Kázeň, dřina a dril na školy patří. Řád je efektivní, nejde si jen hrát

Klimatičtí vědci vyzývají k občanské neposlušnosti. Je to jediná cesta, tvrdí

Rusko zahájilo rozsáhlé vojenské cvičení Vostok, účastní se i Číňané

I vy se můžete stát bohyní sexu. Lepší prožitky zajistí hry, tanec i tantra

Ve výjezdové jednotce hasičů pracuje první žena

Zaplaťte za druhou světovou. Polsko bude po Německu žádat válečné reparace

Rajská od Vietnamce posadila porotce na zadek

Další nejasné úmrtí, v Moskvě vypadl z okna oligarcha a boss Lukoilu Maganov

Žena chtěla mít ňadra větší než mozek, plastiky jí zaplatili dárci

Je to urážka, říká Rowlingová. Kritizuje divadlo za nebinární Johanku z Arku

Muži potřebují úkol. Jak jim najít správné místo ve vztahu



vyndaný

i jsem tak solidně vyndaný
Julie včera oslavila třetí týden a z Mášina šestinedělí zbejvaj neděle tři. V podstatě čas, kterej odpovídá mýmu radioaktivnímu ústraní na konci a začátku roku.
Trochu jsme si zvykli na to, že jsme čtyři. Naše těla se pomalu přesunula z šokového opojení do konstantní únavy, která prostupuje všechno. Zároveň je znát, že už tu rutinu trochu známe, vylmi rychle vyskakujou věci a činnosti, kterým jsme se věnovali před pěti lety. tehdy ještě výrazně poznamenaní dlouhým a komplikovaným poporodním léčení mé ženy i pomalým přibýváním váhy naší první dcery. I teď se samosebou najde spousta věcí, který by v ideálním, knižním případě, mohly bejt ideální. nebo knižní. ale v zásadě jsem jedno velké chodící ospalé DĚKUJI, které se blomcá světem.

ráno jsem po dlouhý době vzal Maru do školky. poprvý v novym roce, teď je z ní předškolačka. tyjo, to už si dost dobře pamatuju, chození na předškolní do školy pod Holým vrchem. přijde mi neuvěřitelný, že to teď zažívá naše dcera, která ještě před chvilinkou byla taak maličká, jako je Julie aktuálně. Jen špulila pusu a škňouřila se. A teď je z ní hrdá předškolačka.

já s ní tak rád chodim po ulici, po parku, za ruku. ještě pár takovejch skoků, jako bylo teď od narození až sem, a budu se muset s držením se za ruku s dcerama rozloučit…a počkat siaž zase na vlastní vnoučata. což ovšem timhle tempem bude hned.
bodejť bych nebyl poněkud vyndaný

timhle tempem

napořád

dneska jsem odvezl Marušku k babičce do České Lípy. Stavili jsme se cestou v Řeži na návštěvě u kamarádky Hanky, kterou jsem neviděl v klidu dobrých osm let. A to jsem ji ještě, s jejím mužem Petrem, potkal tehdá v Edenu jako mladý rodiče a v rozpacích jim neřek nic lepšího, než že vypadaj děsně dospěle.
TeĎ už zase vypadali normálně. A to už mají od té doby druhé dítě. Možná i já ted‘ vypadám dospěle.

Těžko říct.
Dneska jsem v Lípě jen poobědval a zase se vydal nazpátek… Maruška se moc nechtěla loučit, tak to bylo s pláčem. A jak jsem se zase vracel sám zpátky do Prahy, kus mne chyběl.
Nevím, jestli je to tím emočním vzěpětím z novýho života, nebo jestli jsem zkrátka velmi citlivý otec. Psal jsem tady o svý teorii? že můj model otce, podle kterýho jsem se učil, jaký to je, je víkendovej tatínek jednou za 14 dní. Kterej je celej rozcitlivělej, že vidí svý děcko, všechno by mu dovolil a většinu času se v přítomnosti své ratolesti cítí naplněný a šťastný a kompletní. Akorát to tak mám furt. No.
Nebo je to zkrátka normální. Rodiče prostě mají rádi svý děti a některý to prožívaj úplně stejně, jako já. Sotva předají vnouče do péče babičky, už se jim stejská.
Normálka.
Nic divnýho.

Máša a Julie spěj. Před pár hodinama jsem se vrátil z Lípy, teď sedím v budoucím dětským pokoji u stolu, co jsme kdysi s Mášou vyrobili z japonskejch palet, v okně hoří vonná tyřinka Nag Champa, který pálim už dobrejch pětadvacet let a pořád mi to ještě přijde skvělý, mít takovou moc, že si provonim byt nebo pokoj, touhle omamnou silnou vůní. Pořítač mám položenej na další z mandal na černým papíře. Přesden a po nocích si tu kreslim čim dál podrobnější kroužky. Uklidňuje mě to. Vystřeďuje, hehe.

Tak ještě, než se do toho zase pustím, pošlu fakturu za koncerty… a mohl bych zkusit, vymazat prodaný obrázky z galerie, aby se mi tam vešly ty nový. Nu, však uvidím. Za oknem se stmívá. Z ulice pokřikuje nějaká rozparáděná mládež. Blíží se konec léta. V nitru mám fialovo modrej mix radosti, lásky a melancholie.

Jak má být

Přééésně tudy jse mtakhle jel před třema tejdnama a čtrnácti dnama, refrénuju opakovaně, když v pátek míříme na Fryšták. Přésně, kapely vyrážej na cesty v tu nejpitomější dobu. V pátek odpoledne. Já vyrazil, před třema tejdnama a před čtrnácti dnama, včas, kolem jedný. Ale bylo to přesně takhle. V levým pruhu front, v pravým často dlouhatánský mezery, do kterých ale nikdo nechce odbočít zpátky, protože se bojí, že by ho zase nepustili do leva.
S Martinou, která řídí, a Harmanem, kterej zvučí a mluví, rozumujeme nad podjížděním v kolonách, kdy to je podjíždění a kdy nikoli… a pomaličku se posunujem ku Fryštáku. Skoro uplně jak před těma jednadvaceti a čtrnácti dnama, komentuju.
Cesta nám nakonec k těm čtyřem hodinám vychází, na nádvoří domu Ignáce Stuchlého, kde se festival Fryštácký malý svět koná. Loni jsme tu hráli se Zvířetem, bylo to milé a komorní a přesto něčím výjimečné. Tentokrát se vracíme do známýho prostředí a musím říct, že dlouho jsem nezažil, že by se se mnou přišlo vyfotit tolik lidí různýho věku. Kteří na nás byli minule, kteří násminule nestihli, jejichž syn má rád, co dělám… bylo to legrační.
Bhem chvíle dorazila celá kapela, postupně jsme se připravovali a dvůr i festival v několika vlnách skrápěl hustej déšť. Ale vypadalo to, že to nikomu nevadí, všichni jen nasadili pláštěnky… a jelo se dál. Za podiem v mracích hrozivě pableskovaly blesky, bylo to impozantní i strašidelné.
Dunaj hrál moc pěkně, pány jsem viděl asi po dlouhé době. Možná, že dokonce úplně poprvé a že ten dojem, že jsem na nich byl, způsobuje hlavně to, jak jsme je poslouchali od novoborských alternetivců doporučený, se zatajeným dechem. PAna Václavka a Bittovou jsem viděl jistě při turné k Bílému Infernu v českolipském Jiráskově divadle.
A pak jsme se připravili. A pak jsme šli hrát.
Jakkoli nám to jde s klukama ve třech parádně, Kittchen, to se nedá svítit, je prostě nejlepší komplet. I s Tomášem Neuwerthem, bez kterýho je výrazně těžší, vytřískat z toho plasticitu, dynamiku. A jak jeho bicí, tak zpěv, přidávaj do celýho mixu důležitou barvu. A tak jsem si koncert moc užíval. A i když dost pršelo, vypadalo to, že spousta lidí si to užívá s náma. Krásně se mi hrálo na kytaru, Harman nádherně zvučil… fakt velká krása…

„Někdy si říkám, jestli všechny ty hodiny, všechny ty stovky kilometrů, který člověk najede, kvůli pětapadesáti minutám hraní, jestli to stojí za to. Odjíždět od rodiny, od našich milejch.“ rozumoval jsem na závěr… „Stojí,“ shrnul to lapidárně někdo z davu, než jsem se k tomu mohl elegantně dostat sám.
„Přesně tak. Máte recht.“

Cesta zpátky byla taky dlouhatánská, ale nakonec utekla. Jako všechno dlouhatánský. I krátký.
Uteče to.
Teď to tu je.
A teď?
Teď už to uteklo.

V sobotu bylo krátké a potřebné volno. Hodně času jsme trávili s Maruškou, která celý týden slaví ty své narozeniny. Hodně povídání, hodně pohádek a kreslení a malování. Taková chytrá a šikovná holčička.
V neděli mi pomáhala instalovat u nás ve vnitrobloku výstavu Miminko musí přijít do čistýho (ateliéru). JAk v sobotu pršelo a doléhala na mě otupující únava z nevyspání a dlouhýho cestování tam a zpět, chtělo se mi celou tuhle hurá akci zrušit. Kvůli dešti nejlíp. Ale v neděli dopoledne se začalo vyčasovat… a když jsem se nakonec rozhodl, že to přeci jen uspořádám, už se mi i chtělo.
A udělal jsem dobře. Lidí sice přišlo skrovně, ale určitě o dost víc, než poprvé. hodně jsme si povídali, prohlíželi obrazy a debatovali nad nimi. přišli dlouho nevidění kamarádi i lidi, které jsem potkal poprvé. třeba paní výtvarnice z Ukrajiny, která bydlí ve vedlejším domě a která přivedla svého synovce, aby jí překládal. Studovala tři výtvarné akademie, jednu z toho v Moskvě. a moje obrazy se jí moc líbily. Stejně jako mně ty její. Nu, podobných setkání proběhlo na té naší zahradě hned několik. a hlavně se nakonec pár obrazů prodalo. Takže jsem jako výtvarník a umělec dostal další velkou podporu a pomoc od akce, od které jsem si toho nakonec ani přiliš nesliboval. Hlavně mám dojem, že jsem získal zase velký kus klidu a důvěry, kterými rozkolísaly mohutná pnutí a úkoly posledních měsíců. Má to cenu, má to smysl. A prozatím to vypadá, že i budoucnost.
Z toho mám radost. Velkou celkovou. I ty malý, když si uvědomím, že už pár hodin pracuju na nějakém obraze, nebo obrázku… a nemusím čekat na žádné maily, úkoly a deadliny. Nemusím odbíhat na školení ani na schůzky, které klidně mohly být e-mailem. Nemusím se mordovat s tabulkama. A přes obývák a dvoje dveře spí ty mé poklady, dvě Marušky a jedna Julie.
A já vím a cítím, že takhle je to správně.
Že takhle je to v pořádku.
Jak má být.



klid

a zase je to tu
nenávidim každýho zmrda, co nám takhle v noci zatroubí pod oknem…
nebo ve dne, klidně, stačí, když holky spěj
napadá mne, co všechno bych těm řidičům od plic řekl, co bych na ně řval z okna, až by mi sliny lítaly naproti do překvapením dokořán vodevřenejch hub sousedů v oknech přes ulici

a takhle to máme všichni
jak jde o naše vlastní, ceníme zuby na svět okolo, ježíme srst.

je to zázračný a trochu tajemný, zažívat znovu ten neopakovatelnej čas soužití s maličkým miminkem… a před sebou pořád mít Marušku, která prošlapává cestu, se kterou jsme podobnejma místama procházeli napoprvý.

znovu bejvám často prudce dojatej krásou a komplexností života. tím nesmírným mystériem, nenápadně schovaným do všednodennosti, každýmu dobře na očích. tím, co nikdy nebudeme mít dokonale pod kontrolou. a co je zároveň dobrý, nenechávat ležet ladem. nýbrž prozkoumávat, prožívat, obhospodařovávat, kultivovat.

když je toho na mne dost, snažím se dostat k malování a nebo hudbě. jde to míň, ale zase z toho mám pak ještě o trochu větší radost.
ha ha.

je krátce po půlnoci. z venku vítr profukuje otevřenejma oknama, vypadá to, jako když ho před sebou tlačí bouřka, která se blíží z dálky k velkoměstu. Třeba už v Davli prší a do dědova bytu proudí ten příjemnej chladnej vzduch po vyprahlym dusnu. Představuju si, jak pohladí po čele naši dcerku.
Dobrou noc
Dobrou noc, světe
Dobrou noc, děti

sladce spěte