rrrrrychle

zejtrrra ráno musim jít do Českýho rozhlasu a do Tympana a na obou místech podepsat smlouvy.
Včera do noci, teda spíš dneska ráno, jsem dodělal část hudby k mý oblíbený knížce American Gods. rozpisy, jak už jsem zmiňoval, přišly nedávno. A tak jsem měl docela napilno. Navíc se dneska ukázalo, že některý kratší jingly tak useknou delaye, že je budu muset ještě  vytáhnout, zrekonstruovat a překopat…
což už jsem ale párkrát dělal
tak to snad stihnu

co například nestihnu je dnešní Kafka band s Amerikou na Nový scéně… budeme dotáčet nás veleúspěšná Highlighter (1200 shlídnutí druhýho dílu včéra)… a pak taky vyrazím na zkoušku kapely v Domě Techniků, což je takovej dům dětí a mládeže, kde jsem se, bůhvíproč upsal, spoluvést kroužek: mladá rocková kapela… nebo jak by se asi jmenoval. nevim o tom nic moc, jen že tam jsou tři kluci a že to máme napůl s Marasem.
oba jsme se divili, proč že jsme na takovou nabídku kývli.
asi něco důležitýho, řikám si teď…

No a pak bude večer
v PRaze se objeví Kaučuk, kterýmu se pokusim předat mikinu, kterou mi na recepci před tejdnem nechala Dájina kamarádka a kterou Dáje molžná nestihnu předat.*
A já teda předělám ty hudby a pudu spát
Zejtra pátek, pak víkend… kratička vnitrotýdenní dovolená nám udělal dobře… jen utekla, než jsme se rozkoukali. venku je krásnej podzim. vevnitř taky.
mám takovej zrychlenej dojem ze světa kolem. sotva vylezu z baráku, všechno se to pohybuje neuvěřitelnejma rychlostma kolem… lidi, auta, data, informace, obrazy…

žijeme v nesmírně dynamické době

Máme svý práva

Nároky

Tady jsme doma

Tady je to naše

 

Tohle je náš dům

Byli jsme tu první

Po těch před náma

Smetla je tma

A špatná doba

 

Ne jako dneska

Dneska je to horší

Komančové odtáhli

Neni komu krást pod rukama

Leda sami sobě

 

Kdo se obětuje 

za naše hříchy?

No?

Kdo?

 

Máme svý práva

Nároky

Na spasení

Na slušnej život

Copak chceme tolik?

Copak chceme tolik?

 

Sami máme málo

Furt nám někdo bere

Za humnama vlci

Na zámku straší

Pokladna vyjedená

Slyšim

Myši

 

Vyplašený

Nabíme vlkům

Cizí děti

 

Někde jinde

Metou 

Špatný časy

Den splněných přání

je třeba dneska

ráno a dopoledne jsme byli s pupínkatou Marunkou, dost jsme si pouštěli Aerosmith, dlouho jsem je neslyšel a ta natlačená rocková mašina
(můžu tohle napsat a ještě si dovolit psát blog? To úplně všechny slovní spojení, který znám, nakonec úplně ztratěj smysl a stane se z nich jenom ironickej mem sebe sama?) nás oba bavila.
a pak jsem, krátce před polednem, sešel Stromovkou na tramvaj, úplně jinej provoz, než ráno… dojel na Roztyly, vystoupil, nastoupil a dojel na Chodov, koupil několik kusů pizzy, dojel zpátky na Roztyly…

odpoledne jsme začali natáčet se zpožděním. svůj plán, vzít si zejtra a pozejtří to navrhovaný volno a strávit ho s holkama, jsem Honzovi stihl říct až krátce před tím, než jsme zase, o něco dřív, než bylo potřeba, skončili. kejvnul, stejnak je ale potřeba dodělat, co jsme nestihli.
náš trainee (what? chápeš… „náš“ a „trainee“), Bolek, kterej skvěle točí, zároveň normálně studuje střední. a taky zejtra slaví narozeniny. Takže sice budu mít volno, ale ještě bychom měli dotočit tu zbývající reportáž a pak frontu, což je takovej gag z firemního prostředí, kterej vůbec nevím, jestli jde natočit… nejspíš ve středu.
a pak teda dopsat scénář, tak aby ve čtvrtek večer byl hotovej, to ale zvládnu.
takhle to tak nevypadá, ale fakt je to moc hezkej den.
když jsme točili, šlo to jako po drátkách a i druhej díl pořád sbírá lajky na firemní síti… tyvole, to bych nečekal, že se sejde takhle narychlo, tolik dobrý energie. makáme na tom, vzniká to děsně rychle a hodně na koleně. přijde mi, že ještě mnohem víc, než si Honza s Janou třeba uvědomujou. ale funguje to. a to je teda radost.

zároveň se mi cestou do práce povedlo chytit nějaký zvuky do připravovaný hudby do audioknihy Američtí bohové… předpisy hudeb (fakt se to tak řiká) mi přišly na poslední chvíli, ale stejně na tom dělávám intenzivně během dvou, tří dní… tak že to pomalu začíná

a doma jsem teď vystřídal una Mášu, kolíbal jsem miminko a poslouchali jsme u toho prvních 50 minut rekonstrukce starý audioknihy Vyhoďme ho z kola ven od Kena Keseyho, ke který jsem dělal hudbu naposled.
A hudby je tam zatím malounko, ty nejkratší pasáže…
Ale knížka je to podmanivá
A nebudu se teď koukat, kdo ji načet a z jakýho že roku je ta audiokniha
Protože na tom tak úplně nezáleží

Když jsem opatrně vytáhl z mandooky spící miminko, uložil ho do připravenýho hnízda a lehl si vedle něj do setmělýho pokoje, otevřeným oknem hučela nepříliš vzdálená Veletržní, ale tlumená podzimním chladným vzduchem, přišel zase ten moment neuvěřitelnýho úžasu nad tím, že já, Jakub König, ten kluk, co se bál ve sklepě, co přijel o den pozdě na přijímačky, co se ztratil a zase našel, že mám ve svým životě takovou přenádhernou bytost, jako je moje dcera, kterou moje žena Marie před rokem a necelým měsícem porodila.

V tu chvíli jsem si vybavil to svý včerejší brblání… co brblání, naprostý zoufalství, že nebudeme mít volno a nebudem koukat na filmy a bavit se o hudbě a chodit na procházky a pouštět a rozebírat nový písničky…
a přišlo mi maličký a zbytečný vlastně, ale pochopitelný, uvěřitelný
A těšilo mě, že ten unavenej a smutnej kluk ze včera má takovýhle perfektní děcko, s kterým poslouchá Přelet nad kukaččím hnízdem, takovou krásnou holku, která se stala jeho ženou, že takhle leží ve tmě, sleduje ten tichoučkej a rychlej dech, že je šťastnej a správně ve svým světě.

Den nesplněných přání

Hehe, to bylo včera.
Včera ráno jsme měli odjet na Šumavu zrekreovat se po náročnejch dnech a tejdnech…
Ale ta naše ratolístka má nejspíš neštovice. Když to Máša zmínila, že by ty kousance nemusely bejt nutně od Vonoklasských komárů, napadlo mě, že to se přeci stává. Rodina je vypravená na dovolenou. Ale děti dostanou teplotu, kašel, průjem  nebo neštovice, Pak mi došlo, že přesněš to jsme my. Taková rodina.
A taky že jo.

Já ráno cestou na nákup zjistil, že jsem nešťastnej teda parádně. Už už jsem se viděl, jak se v mírnym slunciu vyvaluju na dece, opodál naprosto v bezpečí dělá první kroky Maruška a já zvolna, mezi kreslením, psaním knihy a komponováním nový hudby, balim jedno brko za druhým.
A najednou houby houby.
A dochází mi hulení.
A kamarádi co slíbili se na mě vykašlali.
A když už se dokopu k tomu, abych v neděli sedl a dokopnul scénář třetího Highlighteru, mám vybitej počítač a nejde mi to. A když si ho dobiju, zjistim, že mi přišel mail od pána, co furt ještě nemá proplacenou fakturu za fotokoutek. Už takovej jízlivej a nepříjemnej. A přitom to už půl roku mají na Slovensku a tvrdí, že to uhradili. A houby houby.

Nic mi nebylo po chuti.
Byl jsem unavenej a chtělo se mi ze všeho nejvíc někam zalízt a litovat se.

ale dneska ráno už zase dobrý.
místo dovolený jsem zůstal dopoledne doma a teď už sedím v práci a překopávám scénář a za chvilku jdeme točit… dokonce se mi povedlo konečně poslat ty faktury, co jsem si plánoval na minulý pondělí.
a po točení pojedu domů.
a budem spolu.

VIDĚL JSEM VLKA , CO DRŽÍŠ,
BRATŘE
VIDĚL JSEM HO TEN VEČER DOBŘE
PLAMENY VRHALY JEHO STÍN
DO JESKYŇ
TVEJCH ZŘÍTELNIC

VIDĚL JSEM TVÝHO VLKA,
BRATŘE
SPOLU JSME ČEKALI VE TMĚ
NEŽ PŘIŠEL ČAS
VYJÍT VEN
NAROVNANÝ
A SE SMÍCHEM

VIDĚL JSEM ČELISTI VLKA,
BRATŘE
PROTÍNAT SE DO TVÝ TVÁŘE
DEJCHAL NA MĚ CHLAST A KREV
A Z TOHO ÚSMĚVU
SE MI SEVŘELO SRDCE

VIDĚL JSEM TVÝHO VLKA
BRATŘE
BYL KRÁSNEJ A ČERNEJ
A TYS ZATÍNAL RUCE
A VŠICHNI UŠTĚKANÝ PSI
STÁHLI SVOU
ÚZKOST
DO BOUDY

Bridge:
VIDĚL JSEM VLKA, KTERÝHO SKREJVÁŠ
V HLUBOKÝM LESE SVÝ HLAVY
OČI JAKO NÁDRAŽNÍ LAMPY
V LOUŽI U CESTY
DUHOVĚ OLEJOVÝ BARVY

Ref:
JSME DĚTI STEJNÝ SMEČKY
POD STEJNEJMA HVĚZDAMA LETÍME NOCÍ
V OČÍCH NESEM STEJNEJ MĚSÍC
A PLÁPOLÁNÍ

VIDĚL JSEM TVÝHO VLKA, BRATŘE
A ZAHLÍD I TOHO ÚTLÝHO CHLAPCE
VÍČKA SE MU CHVĚLY VE TMĚ
JAKO KŘÍDLA, NOČNÍHO MOTÝLA
UVNITŘ MĚ

NOSÍME STEJNÝ JIZVY, BRATŘE
PODOBNÝ KOŘENY, PODOBNÝ STÍNY
VIDĚL JSEM TVÝHO VLKA, BRATŘE
AŽ JE PUSTÍME VEN
BUDEME
OSVOBOZENÝ?

Bridge:
VIDĚL JSEM VLKA, CO SKREJVÁŠ,
NAROVNEJ ZÁDA
VÍTEJ

MEZI

SVEJMA

Ref:
JSME DĚTI STEJNÝ SMEČKY
PŘEKRÁSNÝ A NEBEZPEČNÝ
POSLEPU LETÍME ÚZKEJMA CESTAMA
TEMNEJMA MÍSTAMA
PODHOUBÍM
PODVĚDOMÍ

JSME DĚTI STEJNÝ SMEČKY
POD STEJNEJMA HVĚZDAMA LETÍME NOCÍ
V OČÍCH NESEM STEJNEJ MĚSÍC
A PLÁPOLÁNÍ

Král pod hvězdama

bratře, bratře, z blogu se nedá úplně dobře odhadnout, jak se mi daří. píšu sem, když je mi hůř a nebo jsem něčim posedlej a potřebuju to ze sebe dostat. rekapitulovat hezký zážitky se mi většinou tolik nedaří, nesu si je v sobě a tak se tu často vůbec neobjeví. A tudíž nemůžou vytvářet plastickou protiváhu těm drobnejm stížnostem, fňukancům nebo sakrování na všechny ostatní, co hledaj důvod svejch potíží ve všech ostatních. 
Ale poslední dva letní koncerty Zvířete jménem Podzim byly parádní. A tak bych se k nim rád, alespoň krátce, vrátil.

Valašské meziříčí
Vyráželi jsme už ráno. Vstával jsem časně, stěhoval autem nástroje a komba k Matějovi, odjezd vlaku se blížil a můj stres stoupal… nakonec všechno ale klaplo a já, Ondra Mataj, Linda a Aid Kid jsme nasedli do rychlíku, naplnili jsme vaporizér a než jsme vyjeli z Prahy, už to pomalu začalo.
Ale všiml si toho Aid Kid až někde za Pardubicema.
„To přece neni možný, že jedeme už hodinu a něco. Dyť to je sotva dvacet minut,“ překvapeně kroutil hlavou.
Následující čtvrthodinka se ale táhla asi hodinu a tyhle časový anomálie, časový kapsy nebo kapsle, jak jsme jim začali říkat, nás provázely celej víkend.
Na nádraží ve Valmezu jsme potkali jednu z našich manažerek, Lucii Redlovou. Její přítel nás pak hodil k místnímu M klubu, kde jsme měli domluvenou krátkou informativní zkoušku s Honzou Galiou, který zaskakoval za těhotnou Terezku Štětinovou.
A, a teď se drž, s Petrem Kružíkem.
Nojo, je to tak. doneslo se mi, že má Petr naši desku fakt rád. Což mě samosebou naplnilo nadšením… ale později se z různejch narážek ukázalo, že by si s náma rád i zahrál. A že by teda přijel do Valmezu.
Zkouška byla informativní, což vždycky stojí spoustu sil, ale přináší málo uspokojení zpátky. Ale zvládli jsme to, pak přesun na hotelový dům, courání po městě, brka, časový kapsle a kapsličky a pak byl najednolu večer a za pódiem se z ničeho nic materializovala další Zvířata, přišedší celou tu 400 kilometrovou štreku. Záskokovej zvukař Harman zvučil jak blázen, nepovedlo se nastartovat projekce a pak už bylo půl dvanáctý v noci a museli jsme začít hrát… Linda  se zoufalým smutkem zaklapla počítač a mi začali hrát.

Úštěk
Ve Valmezu jsme se ještě s Ondorou Matajem, s Lindou, Petrem a Aid Kidem courali dlouho do noci a tak bylo ráno poněkud náročný. Ale doklepali jsme se na nádraží a za houstnoucích časových poryvů frčeli jídelním vozem ku Praze.
Tam krátká přestávečka a pak nás Markéta naložila do auta a jeko jeden  z několika Zvířecích vozů jsme vyrazili k Úštěku.
Když jsme vyšplhali na Ostré, Margo zrovna skončily a Psychocandy ještě nebyli na místě. A tak jsme s Aid Kidem zaskočili a odehráli další ze slavných „setů v plným slunci“. Podobná situace jako před dvěma! lety na Besedě u Bigbítu. Na rozdíl od Toma měl ale Aid Kid spoustu malých displejů, na kterých nebylo vidět lautr nic. I tak to bylo ale jedno z mejch nejmilejších hraní, protože zvuk jsme měli parádní a celý místo vibrovalo takovou zvláštní chvějivou, neustálou svatostí. Když jsme hráli sklánějícímu se slunci Sestru, bylo to, jako když ti v hlavě rozevře blankytný křídla motýl kyselinky…

A pak se zase začaly sjíždět Zvířata. Utahaný po tom dlouhým přejezdu, ještě před pár hodinama jsme všichni byli na druhým konci republiky. Objímání, povídání, Psychocandy hrajou a slunce pomalu klesá…

A pak jdeme hrát.
A je to ten koncert, kterej jsem si na Ostrým vždycky přál. Dominik Pecka udělal skvělej zvuk, obloha proti nám tmavne, projekce barví celou kapličku po naší pravý ruce. A my hrajem v klidu a přitom do plnejch, MAruška Kieslowski už svoji první písničku zpívá, jak jsem ji ještě nikdy neslyšel, postupně nám dochází, že to je letos v létě naposled. A hrajeme a je to povznášející a silný a krásný, cejtim energii těch krásnejch a nadanejch lidí kolem sebe. Nadnáší mě to, rozechvívá, naplňuje světlem.
A hlasy noci řvou v našich srdcích.

A pak je konec. Nosíme pár věcí z kopce dolů, je tma, klopýtáme, nakládáme, nasedáme do aut. A sjíždíme dolů, do Úštěka, na Gotický dvojče. Zvíře a Psychocandy a všichni hosté naplněj barák a přelejvaj se od  vinnýho sklepa po tu nejvyšší verandu. A pak sedíme u ohně, s Aid Kidem a Ondrou Matajem propojený krátkodobou dohodou o očích dokořán.
A začne večer divů. Tolik rozhovorů, tolik legrace, tolik vzruchů. Asi dvě hodiny jsme se my tři nemohli přestat smát, smáli jsme se, jak brečíme a jak nám tečou soply, smáli jsme se Ondrovi, jak běží pryč, protože to už nemůže vydržet. A smáli jsme se mu, když běžel zpátky s toaleťákem, že na to přišel… a pak jsme ten toaleťák spotřebovali na ty další litry slz a slizu.
Špekáčky nakrájené Maruškou Puttnerovou, Znojemský patrioti Psychocandy, a dva demižóny s pálenkou, kterou domácí Tomáš Hlaváček donesl k ohni… a pak se rozloučil, že jde spát.
Povídali jsme si příběhy, vyprávěli si o hudbě.
Vykřikovali, poslouchali, zvedali se, zapalovali si, balili, trhali, zase balili.
‚Cejtil jsem se pevně součástí naší smečky.
Cejtil jsem se správně a dobře na svým místě v jejím čele.
Hrdej, narovnanej, vděčnej, sytej vítěz.
Pro tentokrát. Pro dnešní večer. Pro tohle léto.

Tady je zdroj mý síly.
Ten večer jsem na zahradě gotickýho dvojčete stál pevně rozkročenej. A celej vesmír byl koruna, zářící mi nad hlavou.

Děkuju

Seznamy

Když ráno přijdu do práce, dělám si seznamy
Co všechno je potřeba zařídit.
Hned jsem mrknul do toho včerejšího, musim zavolat na soud do Český Lípy, kam se nemůžu dovolat…

a tak jsem šel volat na soud a nemohl se dovolat

a taky poslat tři faktury, na což jsem včera zapomněl.
začali jsme totiž nedávno natáčet interní videomagazín Highlighter a po dvou týdnech příprav jsme v pátek vYpustili první díl.
Šéf Honza mi volal výsledky do Valmezu, kde jsem zrovna stál před hotelem a čekal, až nám přivezou klíče, abychom mohli jít na chvilku uložit Aid Kida a Petra Kružíka. a dopadlo to dobře, kromě pár připomínek jsou všichni v T-M očividně spoko. Na tý popraskaný dlažbě před hotelovým domem jsem neustále přepínal mezi zvířetem a zaměstnancem a bylo to zábavný, i když ne úplně příjemný.
že je Highlighter úspěšnej, to jsou ale dobrý zprávy…

teď druhej den točíme díl na tenhle pátek… a příští tejden a příští…
v důsledku spolkne natáčení opravdu velký množství času a minulej tejden jsem se v práci několik dnů nevěnoval prakticky ničemu jinýmu.
Kdyby se časem ustálilo, že bych se věnoval jenom tomuhle pořadu, umím si představit, že bych tu, myslím v T-M, i v příštích letech nějaký čas zůstal. Zatím ale, myslím, všichni důvěřujou tomu, že jsem rychlej. A že to stihnem dřív.
A tak k tomu mám navrch ještě další drobnosti.
Abych nezapomínal na nic opravdu důležitýho, dělám si ty seznamy.
jen je pak zapomínám číst…