Islandské dny

jsou to takové Islandské dny.
budím se do tmy, vyrážím do světa, jedu pod zemí, pak se za oknama nadechne den, výdech do tmy, přijedu domů a usínám nad polévečkou .
Pomalu se na mě, jako velikánský modrý kocour, navaluje únava. O svý se hlásí rýma, dutiny, bolej mě klouby, přesně tak, jak jsem předpokládal, že to přijde po náročném listopadu.
A je to dobrý.
Je to dobrá únava po dobrý práci.

Když můžu, jsem zalezlej v doupěti se svejma lištičkama.
Venku se chystá velkej klid. Je zima.
Co se neukládá ke spánku, spí.
Taky půjdu spát.


Ráno mne vzbudil budík v telefonu, rychle jsem ho vypnul a tmou se vyplížil z lože a ložnice. A jak tak po paměti cestuju bytem, oči ještě rozespalý a švidravý. A marně se snažim, úporně se pokoušim přijít, co to dneska mám. Proč vstávám před sedmou…

pomalu mi dochází, že odpoledne točíme na Roztylech náš poslední letošní Highlighter. Ale dál jen tma a statickej šum. Je to nepříjemný a trochu creepy, mít tam takovou prázdnou díru.., až když se motám v koupelně, docvakne mi, že právě mířím na workshop Jak správně psát, že Máša je nastydlá a tak jedu sám.

a tak jedu. Tramvají 26 na Divokou Šárku. A pak naskočí. Do budu couráku a tak stíhám napsat post.

tiché dny

když nejsme na cestě na koncert, nebo z koncertu, jsou to tiché a klidné dny. Nemám úplně potvrzenou dovolenou, občas je potřeba něco málo udělat. Nechce se mi do toho, ale jde mi to pak od ruky. Jinak mám spíš volno. Ve středu bych měl vyklidit velkou část tátova bejvalýho bytu. To je zítra? Pozítří!
Hodně maluju a kreslím.
Hodně se zabývám myšlenkou, že bych maloval a kreslil ještě víc a vymyslel způsob, jak obrazy dostat k lidem, kterým se líbí. A od nich zase získat peníze, které by mi umožnily pomaličku opouštět svět korporátního psaní a věnovat se víc umění.
Obavy z proflákání získanýho času a ekonomický katastrofy pochopitelně included. Ale to k tomu patří, tyhle obavy. To mi přijde fér.
Koncerty jsou úžasný. Jeden jako druhej, každej jinej.
Neuvěřitelný, nabíjející, posilující, rovnající.
Ukazující směr.

Teď jsem odbavil scénář zítřejšího Highlighteru. Zaschla mi tuš na rozdělaným Malým zvířeti… pomalu vyrazím domů, odvézt Mášinu babičku (Mařenčinu prababičku), možná půjdeme odpoledne sem do Oka na pohádky.


děkuji za takové klidné a tiché dny

Losí test

Někdy se po ránu vzbudím a jen jen čekám, až mě něco bude moci nakrknout. Dneska jsem nemohl najít dva losy, co jsem koupil, když jsem byl na Poště zařizovat věci pro tátu.
Zaplavila mě lehká bolest hlavy a těžká otrávenost.
„Nevíš, kam jsem je dával? Nedával jsem ti je do ruky?“ zkouším to na Mášu a ta připouští.
Bezvadný, připadá mi, já tady bojuju s osudem o naše hmotný statky, paní za přepážkou jasně řikala, že vyšší čísla prej rozhodně vyhrávaj…
Už když na mě mezi barákama prosvěcuje slunce, je mi to líto a trochu trapný. Však jinak to bylo takový pěkný ránko, Maruška se k mně tulila a několikrát otevřela oči a pak zase usnula, otevřeným oknem nám šel čerstvý vzduch. Brblat kvůli losu, dyť to je jasnej zástupnej problém. Ve skutečnosti jsem prostě ráno takovej nevrlej. Hele, Olga Havlová, jo, na tu se nesmělo mluvit, než si dala kafe. Neměl bych si vypěstovat taky takovou pověst?
Před prvním ranním brkem na Jakuba nemluvte, bejvá takovej protivnej…
Haha…

Když pak hledám v novým Fullmoonu recenzi na naši desku, narazím na oba založené losy.
Tentokrát jsem tedy losím testem tak úplně neprošel.
A mohu to brát jako chybu. Ovšem radši si vybírám, koukat na to jako na upozornění, že jsem nebyl dostatečně pozornej.
A příště, příště to určitě klapne.

Nasadit staré tepláky

Vybírám hudbu na středeční obřad. Dvakrát tam najdete Buty, jednou tátovi Smokie, který jsem zase až tak nechápal, ale kdo je můj hudební vkus, abych do toho starému pánovi mluvil. Notabene, když už tu není.
A pak jsem přihodil po jedné obří broskvi a jednom Zvířeti. A je to. Sakumprdum posláno do Auxilie.
Teď ještě někde splašit 15 na dozaplacení pohřbu, také v jednání a jak píše Markéta, brzy k vyřízení.
A po tom našlapaném týdnu se pomalu začíná dostavovat smutek a únava. Smutek ze všech těch malých aha, jasně, nemusím řešit, jestli to vzít přes Mimoň, není třeba kontrolovat telefon, jestli táta nevolal, není potřeba to a tamto.
A k tomu klasická pokoncertní únava.
V hlavě velikánské zážitky, z Akropole, z Rejvízu, z Brna i z Drážďan. Tolik silných emocí, dojmů, příslibů. Tady ve velkém T je to ale jenom takový větřík, kterej mi občas lízne háro. Na nějaké úrovni už se všechno děje, Září sbírá skvělé recenze a doporučení a lidi na koncertech jsou u vytržení. Včetně nás, samotnej jsem z toho zaskočenej, jaká to je síla. A pak, v běžným pracovním dni, jako když to není.

Je to velký a krásný svět.
Zahalený mlhou v tuhle chvíli.
V hlavě, zanořený v tý mlze, se mi přes sebe začínají odvíjet další řádky textů… nad našimi hlavami vládne velikánské bílé nic.

A v něm?





týden

včera to byl týden, co mi přišli dva uniformovaní policisté říci, že můj táta už nežije. Na jednu stranu se to zdá dlouho, stihl jsem za tu dobu tolik věcí, v Lípě jsem teď potřetí a zíta večer sem přifrčím zase na tátův pohřeb, kterej se odehrává ve středu.
Mezi tím jsme ještě htáli v Brně a Drážďanech, dva výjimečný koncerty, dvě výjimečný města, vzácný zážitky.
A mně pomalu dochází, že teď už o nich nebudu tátovi vyprávět. Že už se za ním nebudu muset stavovat, jezdit po tý rozkopaný cestičce k Mimoňskýmu koupališti, pít turka z tátovejch hrnků, sedět s nim na zahrádce a poslouchat jak řiká:
ále…

někdy to je trochu, jako kdyby se mi to celý zdálo. A někdy je to prostě ta běžná realita, na kterou jsem se už tolikrát chystal a přivykal. Celej ten velikej svět a my v něm. Všechno v přirozeným řádu věcí.

Uvědomuju si, jaký mám štěstí, že na to nejsem sám. Že mi kromě bráchy a mámy moc pomáhá moje milá Máša, že je s náma ta naše maličká Maruška… a děkuju za to.


Táta *18. 11. 1948 +3. 11. 2019

Včera odešel na věčnost můj báječný, i když už trošku obouchaný a opotřebovaný tatínek, Lubomír König.
První, co mě k tomu napadlo, když jsem se dozvěděl, že nás opustil, byla úleva.
Od 21 let měl po motocyklové nehodě jen jednu nohu, v roce 2008 po vážné mrtvici ochrnul na druhou polovinu těla a posledních 11 let trávil na vozíku v domě s pečovatelskou službou v Mimoni. I přes jeho nezlomnej optimismus bylo v posledních rocích jasný, že ho to začíná tížit a přestává bavit.
Mám tě, táto, moc rád. Ať je tvá cesta za světlem krásná, nech tu všechno, co nepotřebuješ a z vesela za duhou.
A měj se nádherně, lehce a šťastně.
Zasloužíš si to po všech těch letech.
A děkuju, děkuju, děkuju.
Jakub

takový výjimečný rána

tak Akropole včera navečer hlásila 550
to jsem teda opravdu nečekal
taková velikánská kopa lidí

večer jsme jeli s malou Maruškou a Tomášem Šťastným do Kutné Hory na promítání a krátkou besedu s filmem Až budu proměněný. Maru to měla s předfilmem a pofilmem Krtečka, celé to bylo rychlé a nadupané. A moc hezké.
Je to dobrý film. A pro mne důležitý. Místama je těžký vidět, čím jsem v tý době procházel, vzpomínat, co jsem si o tom myslel a jakou jsem měl perspektivu.



ráno mě vzbudil plnej močovej měchýř a než jsem se vrátil zpátky do postele, došlo mi, že je potřeba vstát. přeparkovat auto, se kterým jsem v noci objížděl Letnou tam a zpátky, slétnout Stromovkou na Výstaviště, tramvají na Holešovice… teď sedím na Roztylech a za půl hodiny bych potřeboval startovat do Akropole na zkoušku.

Tolik věcí vůbec nevim, jak dopadnou, že to pouštim, nech to bejt, nestresuj se, krok za krokem dělej, co je potřeba, včas se přesunuj tam, kde máš bejt. když si vzpomeneš na nějakej úkol, zvaž, jestli jde udělat hned, nebo jestli ne a tedy to musíš taky pustit… nebo napsat…

to je ten rock and roll, co sis tak přál zažívat


umění je útočiště

Když už nevím jak dál v korporátním textu, ani se mi zrovna nedaří konstruktivně přemejšlet o všech těch možnejch organizačních nástrahách, který zbejvá vyřešit do pátečního koncertu v Paláci Akropolis.
V současný chvíli je prodanejch přes 400 lístků, což mi přijde neuvěřitelný.
„Hlavně buď v klidu,“ opakuju si pro sebe nahlas.
A když to nepomáhá, mám po ruce dva rozpracovaný obrázky.
Ve chvíli, kdy řešim, kam přidat barvu a kde to nakonec nechat prázdný, mám hlavu soustředěnou jen na hrot pera… který už zase spíš než rýsovací pomůcku připomíná jedem napuštěnou indiánskou šipku. a taky často pouští velký kaňky a dodává tak práci nečekaný dynamický štulce.