v karanténě

do pátku jsme s Maruškama v karanténě. místo prodlouženýho víkendu na horách. smůla.
za oknem bytu ubíhaj kratičký dny, vyrazili jsme na krátkou procházku a zejtra se chystáme na delší. myslím, že to pro mne vlastně zase až takovej problém není, pokud samosebou zůstanem zdraví. ale vidím na Máše, že už má toho výjimečnýho stavu na všech frontách, plný zuby/kecky. je unavená, bez nálady a místama bych řekl, že i občas lehce propadne trudnomyslnosti. rád bych ji nějak rozveselil, ale popravdě se to spíš míjí účinkem. ostatně jako každý rozveselování.
je fakt, že už to vážně trvá dlouho. a podle všeho bohužel ještě nějakej čas trvat bude.

od půlnoci na dnešek skutečně platí další nouzovej stav.
ve světě se objevila nová, velmi agresivní mutace Covidu, které se říká Omikron. včera hlásili, že se objevila v Evropě.
Miloš Zeman odjel z ÚVN do Lán, kde se ukázalo, že je nakažený koronavirem a tak ho zase odvezli zpátky do ÚVN.
je to celý blázinec.

emoční surfing

pondělní koncert na Palmovce byl naprosto neuvěřitelnej, silnej a superkrásnej zážitek. paní Markéta, která nás na vlastní triko do Divadla přivedla, nám pak nadšeně vyprávěla, že standing ovation většinou na koncertech nemívaj. A že určitě ještě nikdy neměli dvakrát. Všem (nám) zářili oči, všichni se rádi viděli a v prostorný herecký šatně se kolem velkýho stolu z palet brebentilo. A venku pod příštřeškem se zase kouřilo, dvě takový centra… třetí pak bylo hluboký divadelní podium s velikánským plátnem a krásnejma světlama. V jednu chvíli, když jsme se vrátili na první přídavek a v sále bylo pološero do zelena, jako v nitru akvária, a lidi se začali zvedat ze sedaček a kolem byly ty radostný a šťastný zvířata, vevnitř jsem byl ten radostnej a šťastnej já, se mi z očí vyhrnuly slzy radosti a dojetí nad tím vším, včetně mně samýho, Kundera sem, Kundera tam… a stál jsem tam a brečel a usmíval se, jezdec na emocích, transgalaktickou helmu volně pod paží, všichni jsme tleskali a do toho všude to kouzelný světlo, který ze všeho dělá zázrak…

Film Naživo

Když nám Veru napsala do kapelního chatu, že by s námi chtěli Jatka 78 natočit Film Naživo, úplně jsem se rozradostnil. Nevím přesně, čím to je, ale ta cirkusovo akrobatická atmosféra kolem cirku La Putyka mi přišla vždycky tuze přitažlivá. Nejspíš vlastně vím, asi to bude setkáním s Divadlem Continuo a hlavně se Salvim a Seiline z divadla Décalages. A tím okouzlením, který to setkání přineslo. Navíc samotný Zvíře je vlastně takovej malej cirkus. Vlastně ani neni moc malej. Středně velkej cirkus. I proto mne pořád hodně láká, zakončit naše společný šestiletý zvířectví, koncertem právě v cirkusovým stanu. Už se to blíží, třeba to klapne.

Tolik k stručnýmu úvodu.
Na bohnickej Hřbitov bláznů jsme přijeli tuším kolem půl dvanáctý a bylo slunečno a chladno.

Vzduch byl chladný, slunce jasné.

A na místě už stály dva propojené zahradní stany, v nich teplomety, o kus dál elektrocentrála a čistá, nová, voňavá toika. Na místě natáčení, u hřbitovní kaple, se už pomalu rozestavovali filmaři, režisér Andy Fehu už byl na místě, kameraman Jakub a scénáristka Kája taky. A i zvěř se pomalu slejzala, tak jak to míváme, postupně. Na posled přiběhla Maruška Puttnerová/Nováková tak vystresovaná, že se ani nevoblíkla a klepala tam chuděra kosu jen v nějakým svetýrku, no prostě nesmysl, tak jsme ji zabalili a začalo to.

O předběžným scénáři jsme věděli něco málo s Ondrou Matajem, Blankou a Lindou. Ladil se do poslední chvíle a taky jsme se shodli, že bude nejlepší, když nám to Andy řekne všechno najednou a všem. A nebude nikoho plašit dopředu. Protože co já? Já se těšim prakticky na všechno, jsem otevřenej téměř jakýmukoli dobrodružství, který mám štěstí, absolvovat za hřbetě tohohle zvířete. Chápu ale, že někoho představa herecký akce, byť drobný, docela straší. A tak jsme se vhtěli vyhnout strašení předem.

Andy je ale velkej sympaťák a má na kontě spoustu zajímavejch filmů, hezky to všechno vysvětlil, předvedl… a fakt, že sám si užil spoustu akce přímo s náma, dodal jeho povzbuzujícím slovům váhu. takže se všichni víceméně uklidněni zase rozprchli. část jela s dětmi nebo za dětmi domů, část jsme zůstali na místě. postávali, balili, pokuřovali a sledovali, jak do lesa, plnýho žlutýho listí, přijíždí další a další auta a dodávky. Tadyhle jedna s nápisem speciální efekty. A z každý dodávky a každýho auta vylezou další chlápci a děvčata a zapojej se do rozhovorů s těma, co už tam jsou… přes mezi stromama se na dýlku třeba padesáti metrů natáhne igelitovej rukáv, na jeden jeho konec se přistaví kouřostroj a v jednu chvíli se ten studenej sůunečnej den najednou celej zadýmí. Všechno je bílý a z hustý mlhy se vynořujou postavy a objekty a stromy… chvilku se to drží a pak je to zase pryč. courám se mezi „placem“ a místem, kde stojej stany a auta, stranou, aby pak nerušily při natáčení. a dojde mi, že jsem se asi nikdy nedostal do situace, kde bych se ocitl v samým středu soustředěný činnosti tolika různejch lidí. Byl jsem samosebou členem naší smečky, ale všichni, jak jsme byli, jsme byli tím centrem. Přišlo mi to úžasný. Chvilku mne napadlo, jestli to neni pýcha. Ale pak jsem si zase řek, že bych byl trubka, kdybych si nechal proklouznout takovejhle sváteční okamžik mezi prstama. Jenom proto, že jde o mne.

Přijel Dan z Portáše, kterej nás zvučí. A ukázalo se, že nedorazil někdo důležitej s elektrikou, do který jsme se měli zapojit s kapelou. A přesto, že nás Aid Kid šikovně zorganizoval a nakonec jsme většinu sítí a odposlechů roztahali a zapojili sami, začali jsme nabírat skluz. Bylo to znát podle nervozity filmařů, v pozadí jsem registroval nastartovanou divadelní produkční, která přecházela spadaným listím jako nasranej tygr v kleci a syčela do telefonu, že až ten chlap dorazí a zapojí to, tak uvidí. A do toho pak i naši Blanku, která se snažila postrkovat celej proces zase na druhý straně. Napřed jsme nabrali půl hodiny, pak hodinu. Pak se začalo stmívat a najednou zbejvala do představení hodina. Andy všechny svolal na generálku. Napětí bylo jako luk, cím dál víc to celý pružilo a do úspornosti místama provzlínávala hysterie. Ale prošli jsme generálku, kdo kde co říká, kdo kde rámcově co cítí, co se děje mezi písničkama… bylo toho hodně a bylo celkem jasný, že to celý nemůžeme udržet, že se to takhle na poslední chvíli nedá…

pak skončila generálka a do začátku přenosu zbejvalo deset minut. a pak jsme najednou stáli v kruhu s ostatníma zvířatama, kolem temnej les a z dálky se ozývaly povely pro ztišení… a my se chytli kolem ramen, tak, jak to děláváme před koncertem, semkli se do těsnějšího kruhu… a rozezpívali se. A celý to začalo.

Skoro přesně o hodinu později jsme znovu stáli v kruhu. Dozpívali společnej tón a pak se pomalu, každej na svoji stranu, rozešli do temnýho lesa. Najednou jsem byl sám, kousek za kaplí, ruce celý od lepkavý umělý krve. na chvilku bylo ticho a pak se z dálky ozval hlas: „hotovo, máme to.“
a stejně, jako ve filmech, jsme všichni začali jásat a radovat se. protože to všechno nakonec klaplo. protože všechno, co se mohlo pokazit, se povedlo, protože se dechy sice rozlaďovaly jinak, než smyčce, ale tak akorát, že to dohromady hraje skvěle. všechny písničky vyšly parádně, jako kdybychom hráli na suchým, rovným, osvětleným pódiu v ideálních podmínkách. Všechny herecký akce, jakkoli z většiny neherecký, zapadly na svý místa. A jak jsem se pak mohl přesvědčit, když jsem záznam viděl, fantasticky do obrazu sedly i Lindiny projekce. Přesně na správnejch místech podle scénáře dělaj přesně tu věc, kterou jim předepsal. Zkrátka jsem nadšenej. Pustili jsme se do další bláznivý věci. Všechno jsme vsadili na jednu kartu, na jednu kameru, v konkrétním okamžiku a místě, všichni spolu. A rozbili jsme bank. Nebo jak se to říká, když vyhraješ. Pro mne jde o nejlepší živák, na kterým jsem se měl tu čest podílet. Takhle. Ano, takhle nějak jsem si to celý představoval. Jako báječnou zářící raketu, vystřelenou do nebe.


Záznam si můžete za 250 Kč pořídit na stránkáchFilm Naživo. Pokud by to nebylo jasný z předchozího postu, vřele vám doporučuju si ho pořídit a v klidu pustit. Myslím, že se to povedlo vážně parádně.

magnetická renesance

nakonec jsem až dneska ráno dostal v olověné injekční stříkačce stopové množství radioaktivní látky. možná nebyla ta stříkačka úplně celá olověná, kdybyste mě někdo chtěl chytat za slovo, což se tu prakticky neděje, žejo, chodí sem samý slušně vychovaný lidi. ale každopádně byla kovová, olověně vypadala. konec diskuze.
pak jsem si čtvrt hodinky počkal a pak mne sympatickej mladej muž pozval do místnosti s „přístrojem“. Přístroj vypadal trochu jako ten na magnetickou rezonanci, když jsem si na něj lehal, zeptal se mě pán, odkud jsem. Že mu přijde, že mám německej přízvuk. No.
Pak mi vysvětlil, že mi spustí těsně nad obličej, jednu část zmíněnýho přístroje… a že pod ní budu bez hnutí ležet deset minut.
těsně nad můj obličej, jakože vážně třeba pět milimetrů nad nos, se mi přiblížila bedýnka s křížkem, na kterej jsem myslel, že budu koukat, ale tak blízko bych nedoostřil. překvapivě mi to bylo hodně nepříjemný. nebo to možná není tak překvapivý, ale nečekal jsem to. ležel jsem v roušce, těsně nad hlavou krabici, která, jak mne hned napadlo, kdyby na mě spadla, nejspíš by mi rozmáčkla hlavu, jako když s gustem šlápnete kanadou na bejbyrajčátko. jen nožičky by kopaly do lehátka. což by nevadilo, protože pode mnou byl jednorázovej igelitovej lajntuch, to by se vošplíchlo, jejej.
nepřidala mi ta představa.
využil jsem všechno, co jsem se naučil během meditace.
nic.
hehe.
teda, jakože: zklidnit dech, jakkoli se mi chce začít dejchat rychlejš. soustředit se na pomalej nádech. jak vzduch proudí do mejch plic, naplňuje plicní sklípky a tak dále. a pak výdech.

po deseti minutách přišel pán, kterýho jsem teda skrz ten meotar nad sebou jenom slyšel, jak řiká:
„a teď se to bude dvacet minut kolem vás pomalu otáčet a až to začne dělat takový zvláštně hlasitý zvuky, tak už to končí.“

meditoval jsem, přístroj se mi skutečně pomaličku otáčel kolem hlavy. jelikož jsem vstával v šest, chvilkama se mi do tý meditace problikl mikrosen. a byl jsem moc rád, že třeba nepotřebuju čurat. nebo tak.

jak jsem ovšem dospělej, časový jednotky jako dvacet minut, utečou většinou rychle. Nedělá mi problém se zasnít a nechat hlavu courat po lesích i na mnohem delší časový úseky. možná proto mi pán přihodil „neplánovanejch“ deset minut navíc.
a pak jsem byl najednou zase venku, na parkovišti před IKEMem, platim parkování a jedu tou Krčí, nebo jak se to tam jen, Praha už pomalu tuhne v dopravních zácpách. však je taky rozkopaný kde co.
moje stopově radioaktivní krev mi naštěstí umožňuje zůstat prakticky ledově klidnej a taky mě naviguje novejma cestama, který vyrostly na těch starejch, přestavovanejch.

teoreticky bych mohl bejt doma s holkama. Jen bych se teda s nima během dneška nesměl objímat a tisknout si je ke krku. A proto jsem, aby Maruška nevěděla a nebylo to pro ni zbytečný trápení, naproti přes chodbu u Jindřišky. Živim se junkfoodem a koukám na seriály. Dokoukal jsem vynikající čtvrtou sérii Farga. Jsou to prostě parádní seriály, i když tam vlastně vždycky všechno dopadne aspoň trochu blbě. Ale i dobře. No hrůza.
Odepsal jsem na pár mailů, k čemuž se jinak přes den moc nedostanu. Fakt se k počítači nijak nehrnu, můj macbook používá většinou Maruška na pohádky a já odbavuju všechno na telefonu. Zajímavý sledovat. A taková je to moudrá a šikovná a krásná a lesklá věc. A třeba na psaní postu, jako je tenhle, výrazně lepší. Pohodlnější.

Snadno se dá přidat i odkaz. Takže ještě na závěr můžu jednoduše připomenout, že zejtra a pozejtří hrajeme ve Vile Štvanice představení Les sebevrahů, který je skvělý a na který je ještě pár lístků. Velmi zvu. V hlavních rolích Anička Kameníková a Jan Hofman. A já.

Žádné lístky už nejspíš nejsou na náš koncert v Divadle pod Palmovkou. Koukám, že kecám, ve chvíli, kdy píšu tenhle post, takže v úterý ve 21:27, jsou ještě tři na balkóně. Měli jsme ještě příští rok hrát závěrečnej koncert na jednom velkým českým festivalu, ale sešlo z toho. Tak je Palmovka poslední, v tuhle chvíli domluvenej, koncert. Ještě bychom příští rok udělali rádi tedy alespoň vlastní rozlučku… jestli, kde a kdy, je ale zatím ve hvězdách.
Brzo ale napíšu o tom Filmu Naživo, fakt že jo. Než se to úplně ztratí. Záznam už je ale k dispozici. Za 250 Kč se na něj můžete podívat na stránkách Film Naživo. Doporučuju rovněž, všema deseti, fakt se to povedlo úplně zázračně. Ovšem jak jsem psal vejš, brzy víc, teď už čau.
čua.



každej koncert je zázrak

každej koncert je zázrak.
spletitej, zářivej, proměnlivej
samý:
„teď, teď, teď…“
synchronizace, telepatie, vzdálený propojení
rytmem, tónem, harmonií
kouzelná hrací skříňka
zavře se hned, jak se dohraje.
jak se rozsvítěj světla,
jak se začnou balit kabely

každej koncert je zázrak
i takovej malinkatej, jako je šest písniček, rozdělenejch do dvou bloků na EKG o lásce a … spisovatelů a dramatiků Jaroslava Rudiše a Igora Malijevského.
Druhý jmenovaný je navíc ještě fotograf a venkoncem vážený a skvělý muž. A právě jemu jsem zhruba před osmi lety vzal opilej na EKG ze stolu lahev Sektu, důkladně si přihnul, a vrátil ji zase zpátky do kbelíku s ledem…
to všechno v průběhu písničky.
prej.
pár lidí mi to pak vyprávělo zpětně a je to jedna z největších ostud, který jako alkoholik nepamatuju.
byl jsem tedy nedávno dost překvapenej, že nás Jaroslav s Igorem pozvali zase.
A mám radost, že jsme to, alespoň tedy zatím dneska, odehráli parádně, úsporně i s citem. I když bez Tomáše N., kterej leží doma nemocnej.
Jaroslav s Igorem byli parádní, hosté vtipní i velmi talentovaní a okouzlující.
Texty senza.
A samotný hraní bylo pro mě vážně moc bezva. Lehoučký. Parádní zvuk. Moc hezky se mi zpívalo. A úplně celej jsem byl z toho hraní spokojenej a blaženej.
Každej koncert je svátek, každej koncert je lidová svátost předávaná sonickejma vlnama, vibracema, vlněním, chvěním.
mezi náma.
„teplo a vrnění“*

Zejtra dopoledne se vracej Marušky ze Znojma, kam jsem je, přes Brno a Luleč ovezl ve čtvrtek a v pátek. Tuze se na ně těšim. Už se mi stejská. Až budou zase doma, budu ještě blaženější, než když jsem se dneska v noci vrátil domů z Archy. A taky zejtra, teda vlastně už dneska, se koná ještě jedno EKG, na kterým budeme hrát taky. Ideálně se přijde podívat i Máša.
Už se jen jednou vyspím.
Jenom si vezmu Propycil, vyčistim zuby a jdu na to.
Ze skákacího prkna futonu rovnou do snu.
Fpü

*pěkné pozdravy kočičí dráhou, kamarádi moji milí


děcka

tak radioaktivní zatím nejsem, jak se sluší říct. do Ikemu na 7:15 jsme sice s Mášou dorazili, ale žádanky, které prý bude možné dodat později, nakonec nebylo možné dodat později. byl jsem tak rád, že jsem se vůbec nezlobil, že jsem vstával zbytečně. a Máša to tak asi měla taky. měl jsem taky radost, že se budu moci objímat s malou Maruškou. jak jsme byli na absenci dotyku připravený, dělalo nám pak během dne velkou radost, různě se objímat, bylo to bezvadný.
odpoledne přijel brácha Jirka a bylo to s ním bezva. kolem sedmé, když dorazila Linda na plánovanou největší pizzu na světě, už jsme byli docela utahaní. Pizzu jsme si dali druhou největší na světě, byla moc dobrá a nakonec jsme vydrželi docela dlouho povídat. Brácha šel s kámošema na Dunu a my si užívali tu naši kudrnatou kamarádku po dlouhatánský době pro sebe a povídali jsme a povídali…
ve středu jsem s bráchou vyrazil odpoledne do Brna na koncert do klubu alterna, kde jsem hrál půlhodinkovej set před písničkářem Zapomělsem, kterýmu jsem pak pokřtil desku. Byl to moc hezkej večer. Jak hraní, tak krátký setkávání s pár, většinou spíš internetovejma kamarádama. Tak cesta a povídání s Jiříčkem. Asi stokrát jsem byl rád, že je se mnou a že to celý nejedu sám. A že to je zrovna on, kterej už je zase jednou nohou na nějaký cestě. Snad nám vyjde setkání u Jeníčka na horách.

ve čtvrtek jsme ten náš švitořící poklad odvezli k babičce do Český Lípy. A odjeli do hotelu Berg ve Starých Splavech, kde jsme se následující tři dny a tři noci rekreovali. Velkej vejlet okolo Mácháče, návštěva večírku k ukončení sezóny v penzionu Rút i baru Republika na náměsti v Doksech included. Ha.
Dlouho jsme neměli takovej čas na sebe navzájem, na povídání, procházení, čtení, sezení v sauně a v bublinkový lázni.
Návštěvu hodnotím deseti z deseti starosplavských medvědů a ještě nám laskavej PiR v neděli brzy ráno přezul vůz jménem Jeřabina, takže jsme na zimnim.

Včera jsem brzo ráno jel na Endokrinologii tramvají číslo 12 na Plzeňku, přes most přes Smíchovský nádraží, přes přechody, kudy svištěj auta od Baranďáku a ze Strakonický a od Plzně a z Radlický… tam teda moc nesvištěj. Vyzvedl jsem si ty žádanky a termín další návštěvy Ikemu, kdy mi dají kapsli se slabým roztokem radioaktivní látky, aby otestovali, jestli se na mne léčba radiojodem hodí, už mám v kalendáři.

Dneska ráno jsem vyrazil prodloužit parkovací oprávnění. Poprvý v řádným termínu, asi o tři tejdny dřív, než je potřeba.
Holky se šly podívat do Národního Muzea na velrybu. A tak jsem vytáhl větší plátna, jedno nový, druhý starý na přemalování. A maluju v obýváku. A řikám si, že napíšu aspoň jeden post. A s tím Filmem Naživo můžem počkat. Až bude ten link, na kterým se na to bude mlžný podívat. A nebo prostě zase jindy. Ať se, himmel, dostanu k těm plátnům.

Je tu listopad. Zítra to budou dva roky, co se rozloučil Kouba, dědeček, co umšel. S velkou láskou na tebe vzpomínám, tatínku můj milej zlatej.
Plešatej.

Minulej tejden

minulej tejden byl jeden z nejnabitějších tejdnů posledních pár let. Posuďte sami:

v neděli Festival osamělých písničkářů. Klasická fraktálovka. Člověk tam jde jen na chvilku, pak vpluje do tý intenzivně lenivý a tvrdošíjně lehce androšský atmosféry Kaštanu. Petr Váša valí na vlak do Brna. Martin Kyšperský s přehledem ovládá kytaru i náladu v sále, Michal Bystrov tradičně melancholicky pobrumlává a shazuje svý talenty. A Jan Burian se klidně usmívá, potřese si rukou s každým. Moc hezky se mi hraje i s kašlem v první písničce, což je asi nějaká místní tradice.
Dlouze si pak povídám s Danem a Anežkou Kunštátovými, kterým jsem někdy před rokem, nebo dvěma hrál na svatbě. A nějak jsme se skamarádili. A pak jedu domů taxíkem i s věcma a pomalu se všechno zase zavinuje do spirály a když se na to dívám teď zpětně, už je to zase takový klidnější večer v přátelském Kaštanu.

V pondělí jsme měli s Mášou křest knížky. Pamatuju si z toho hlavně fakt, že to uteklo tuze rychle. V jednu chvíli nesu od taxíku kombo, novej pedalboard a kytáru, padá mi to a klouže z ramene. A v druhym okamžiku už jdu s Maruškou, s Aid Kidem a Anežkou a s Jirkou Vaňkem na tramvaj.
Jirka Vaněk nakonec Vřeteno pokřtil. Kratičce po skončení ceremoniálu dorazila uřícená Terezie, kterou jsem o to poprosil původně. Ve chvíli, kdy došlo na křest, byť posouvaný, zkrátka v sále nebyla. Moc mne mrzelo, že bylo vidět, jak tuze je jí to líto. Navíc po všem tom běhu a spěchání a přesouvaných hodinách se studenty. Takový momenty si člověk taky zapamatuje.
Během večera se jí ale nakonec vrátila dobrá nálada a tak se mi trochu ulevilo.

V úterý jsem brzo ráno frčel tramvají na Endokrinologii, kterou mám teď u Radlické, v ulici se srandovním názvem Ke Koulce. Pan doktor Zamrazil mi řekl, že se moje štítná žláza po předchozím zhoršení zase zlepšuje. Ale že by mi stejně doporučil terapii radiojodem. Rovnou znovu zkontaktoval paní z Ikemu, aby se to celé popostrčilo.
Léčba radiojodem má tu výhodu, že během případný operace, by mi snadno mohli nějak porušit hlasivky. Čemuž se radiojodem vyhnu. Ale taky nevýhodu, že budu muset bejt aspoň 16 dní někde stranou od Marušky a Máši, protože budu radioaktivní.
Legrace, žejo. 16 dní jsem ještě, co se Maruška narodila, bez děvčat nebyl.
Odpoledne jsme měli schůzku s Andym Fehu a týmem Filmu Naživo. Byla to důkladná schůzka, kde jsme si prošli celej scénář a všechny možný varianty dotazů a připomínek. A na konci jsem z ní měl moc dobrej pocit, i když jsem se sobotního natáčení začal bát trochu víc. Přece jenom bylo po dlouhatánský době a jednom přesunu najednou tak blízko.

Ve středu se u nás kolem desáté stavil pan Kašpar z týdeníku Téma, kterej se mnou dělal docela dlouhej a podrobnej rozhovor. Hodně jsme se zapovídali, vedle pokašlávala Maruška. Tu na křtu knioh prohlédla zběžně a přes mikrofon poslechla její pediatrička. A podle všeho má Maru adenovir, cca třítýdenní nepříjemnou otravnou nemoc, při které se běžně stává, že děcka v noci kašlou až z toho blinkají hleny. Což je bohužel pravda.
Od půl druhé jsme měli v restauraci s divným názvem SmetanaQ sraz s Ondrou Mikulou a Petrem Ostrouchovem. Rád bych s oběma pány během následujících dvou let spolupracoval na desce, o který toho jinak zatim moc nevim. Jen, že se mi na ni pomalu začínají sbírat písničky. A že bych ji rád vydal pod svým jménem nejspíš někdy v roce 2023.
Po schůzce jsem se ještě na chviličku otočil doma a tam mě vystřídala babička Maruška s červenou pusou a já frčel do divadla Štvanice. Máša totiž v tu dobu instalovala výstavu fotografií, které studenti dlužili zesnulému profesorovi Filipu Lábovi. Kolem páté hodiny se mi ale nepovedlo sehnat žádného taxíka a tak jsem vyrazil vlastním vozem.
Naše režisérka Kasha bohužel onemocněla covidem. A tak jsme poprvé jeli technickou zkoušku bez ní, jen s Davidem Košťákem, kterej se stará o dramaturgii. A pak taky poprvé představení bez naší režisérky. A dopadlo to dobře.

Ve čtvrtek už si Máša připravovala přednášku na Fetish night a zároveň jí čekal závěr instalace a vernisáž výstavy Unfinished… Dopoledne jsem tedy byl zase s Maruškou a kolem druhé jsme se vystřídali… já vyrazil zase do Vily Štvanice, kde jsme točili „dýchací“ část do klipu Do tmy. S herci z představení, Aničkou a Honzou a s Lindou a Ondrou Matajem za kamerou.
Povedlo se natočit moc hezký záběry. Linda s Ondrou jsou ale nespokojení s tím, že jim přijdou tmavý. Mně se naopak zdá, že lehkej šum, kterej to způsobuje, bude materiálu slušet a bude ho oddělovat od jinak krásně natočenejch průchodů lesama a loukama a mlhou. A taky na mne působí velmi dokumentárně, tudíž záběry, jakkoli stylizovaný, působěj, jako byste se koukali na skutečnou práci. Až mne Máša upozornila, abych to probral s našimi učiteli, abych místo pozornosti a osvěty nepřitáhl spíš nějaký nedorozumění a dezinterpretace. Věřím ale, že to bude v pohodě.
Představení, které po natáčení následovalo, bylo snad ještě hezčí, než to den před tím. Tentokrát nebyl ani David, takže jsme byli „bez dozoru“. Ale všechno, nebo skoro všechno, zaklaplo, jak mělo. A krásně je vidět, jak se text a situce usazujou. Jak se v nich Honzík s Andulkou rozkoukávaj, jak je rozvíjej, obohacujou, proměňujou. Navzdory mejm obavám a brblání, že divadlo spolkne spoustu času a energie a je to pořád dril a málo volnosti a pouštění se do toho proudu, kterej tak rád navštěvuju během koncertů… navzdory tomu se mi Les sebevrahů a práce na něm a s celým týmem, moc líbí. A rozvíjí mě, ukazuje nový možnosti a cesty.

V pátek jsme měli jen krátkou zkkoušku na Film Naživo přímo na Bohnickým hřbitově bláznů. Jeli jsme tam na půl třetí odpoledne a celý hřbitov zářil žlutým listím a světlem. Po předchozím větrným dnu ještě občas profouk ledovej vítr a tak jsem za těch pár desítek minut stihl docela vymrznout. Ale místo, štáb a Andy Fehu mě celkem snadno přesvědčili, že to bude bezva.
Po návratu jsem zavolal na jeden nezvednutej hovor a dovolal jsem se do Ikemu na oddělení nukleární medicíny. V pondělí (což je dneska) si mám vyzvednout od svýho Endokrinologa 3 žádanky a v úterý v 7:30 se mám v Ikemu hlásit. Prej mi něco píchnou a všechno vysvětlej. Když jsem tam dneska volal, pověděli mi, že mám přijet, i když jsem si žádanky vyzvednout nestihl, bo je pan doktor takhle rychle ještě nestih připravit. A píchnou mi prej malou dávku nějakýho izotopu. Aby viděli, jak se moje štítná žláza chová. A ničemu to nevadí. Do druhýho dne se to všechno vyloučí… jen teda nesmim objímat Marušku.
Když jsem se ohradil, že to si nejsem jistej, jestli bude možný, když jsem s ní, chuděrou nastydlou doma. Paní mne ubezpečila, že o nic nejde. Že to se přece dá vydržet, když člověk zapojí zdravej rozum.
Marušku si teda zítra vezmou holky, Jindřiška a Máša. A budou s ní celej den a možná noc někde stranou. A já si budu trénovat, jaký to je, dávat si bacha na to, koho a čeho se dotýkáš.

Tak takovejhle tejden, moji milí. Tejden, do kterýho ještě chybí sobota, kde se odehrál Film Naživo s kapelou Zvíře jménem Podzim. Naprosto neuvěřitelnej a kosmickej zážitek z vesmíru, kterej jsem nedoufal, že budu moct navštívit.
Ale to už bude zase jinej post.
Teď už zase dobrou noc.

Zvíře naživo a křest knih

Pod rouškou tmy se přiblížilo naše zvířecí angažmá v projektu Film naživo. Je to projekt, se kterým původně přišlo divadlo La Putyka, když loni nemohli hrát. A o spolupráci jsme se bavili právě už před rokem, kdy nás doporučila Veru Linhartová, která s La Putykou hraje.

Dopadlo to celé ale až teď, tedy příští sobotu. Celý to bude naživo režírovat Andy Fehu a já osobně jsem teda dost napjatej. Protože na ničem takovým, zvlášť živě přenášeným, jsem ještě neparticipoval. A vůbec si to neumim představit.
což, jak jsem si ověřil, nevadí.

mnohem blíž je jiná událost.
v pondělí 18. 10. od sedmi v Kasárnàch Karlín pokřtíme s Mášou naše knížky. Zvu srdečně všechny. Hele, tady je dokonce obrázek: