Generálkovej tejden

Les sebevrahů jsem napřed odmítl, kvůli tomu, že jsem na něj neměl mít čas. Dlouho jsem se podzimu dopředu obával… ale nakonec odpadly přesně ty akce, který mi mělo divadlo komplikovat. A zatímco všechno ostatní se zrušilo, my jsme jako zázrakem mohli pokračovat dál.
Většinu generálkovýho tejdne jsem trávil zalezlej na svým místě v kulisách, odkud většinu představení hudebně doprovázim… člověk tam musí bejt trochu skrčenej a vlastně celou dobu sedět na zemi, před sebou jsem měl pedalboard a telefon, z kterýho jsem hrál… a Divokost – cigar box od Honzy Fice z Red Bird Instruments.
A seděl jsem tam od rána od deseti, často do večera, taky tak nějak.
I kdyby Marušky byly v Praze, vůbec bych se s nima neviděl. A zkoušeli jsme a pilovali. A v pondělí skutečně proběhla premiéra, na kterou přišli jen lidi z divadla, co už byli na zkouškách… a pravda, asi dva kameramani… představení jsme odehráli a moc hezky se povedlo.
Včera jsme ještě v jeho kulisách natáčel s Aničkou a Honzou, který v Lase hrajou, a s Ondrou Matajem, první klip k novýmu Kitthenovi. A bylo to moc hezký a taky jsme si celkem mákli.
A pak jsem si složil věci a šel noční Prahou, tak jako předchozí tejden a něco, dom.
A byl konec.
A čau.

Dneska jsem dopoledne odjel na Ohradu a nechal se od Nayany potetovat. Původně jsem chtěl maličkýho buddhu na zápěstí. Mám obrovskýho přes celý rameno. A v jeho hrudníku plápolá černý slunce, který vzniklo z mýho úplně prvního tetování.
Seděl jsem tam a Nayana další skoro čtyři hodiny tetovala a tetovala…
domů jsem dojel po pátý a dozvěděl se, že se od zejtřka zase skoro všechno zavírá. Jsou to zajímavé časy, ten rok 2020.

Díky, že jimi můžem proplouvat v pořádku a společně. Děvčata se zítra vrací domů, už se jich nemůžu dočkat.

Ve vile

Minulý týden jsme zase byli v Jeseníku s Tomášem a Aid Kidem. Potřetí během půl roku, tentokrát nazpívávat zpěvy. Nic jiného už jsme nedohrávali. A i ty zpěvy nakonec leckde zůstaly z prvního či druhého týdne.
Zároveň se ale hodně aranžovalo a vyhazovalo a písničky začínaj vylejzat. Byl to krásnej čas.
Znovu tak nějak podtrženej steskem po domově.

Tenhle týden jsem od rána, skoro do večera, v divadle. V pondělí měla být premiéra představení Les sebevrahů, ale nakonec se všechno posouvá na neurčito.
Soubor ale maká, jako by se všechno mělo stihnout. A tak makám s ním.
Je moc hezký, pracovat zase s Hofym, Honzou Hofmanem, kterej si odminula nechal narůst knír, jinak vypadá pořád dost stejně. A pořád je tak sympatickej, chytrej a pohotovej, jako si ho pamatuju ze Zločinů, žen…
s Aničkou Kameníkovou, která hraje druhou hlavní roli, jsme se doposud potkali tak, že načetla knížku Dívka, který si říkala Tuesday, ke které jsem dělal hudbu. S Hofym jim to parádně šlape a taky je moc šikovná.
Celý představení vlastně neslezou z pódia… a je parádní vidět, jak se jim koncentruje výraz, jak se usazujou povedený momenty. tu schopnost, naučit se obrovský množství textu jsem zatim nepochopil.
A to pár řádků taky mám. Zatim je čtu.
No, bude to napínavý.
Těšim se.

Doma teď tedy moc nejsem, užívám si blízkost obou Marušek, když jsme tu spolu. s tou menší koukáme na Tlapkovou patrolu a Potkali se u Kolína, zatímco ta větší, který čím dál častěji říkám „maminko“, maluje na tabletu ilustrace. včera jsme šli do školky. a pořád si nedovedu odpustit uspávání, i když už jsme se dávno shodli na tom, že Marušku budeme trénovat samotnou.

republika se zase pomalu uzavírá. nám se zase posunul předposlední termín dejchacího workshopu, odpadlo pár koncertů na Palmovce a v Táboře…
bude to asi zajímavej podzim
a zima
držim nám palce

dobré poznamenat

než vyrazím v předstihu na dnešní Lunchmeat, kde od 18:00 premiérově vystupuje NIVVA, je dobrý si poznamenat, že jsem po třech letech přemejšlení, opatrnýho váhání a pár měsících soustředěný práce, dopsal první verzi knížky Vřeteno.
Je 3. 10. 2020.
15:06

ráno jsem byl volit
pak poslat do Bratislavy obraz
a teď oblíct Wolfgang a sbalit se na večer v podzemí Veletržáku.

VOX

Dneska mi vybouchnul VOX.
Je to sice trochu dramaticky řečeno, ale technicky a tak nějak emočně to sedí.
Vox AC15 jsem si pořídil za první nebo druhou výplatu ve Vodafonu, kam jsem nastoupil po civilce. Přišel mi tehdy do práce do budovy Na Vinici a nesl jsem ho do tehdejšího domů Za Poštou… donesl, rychle vybalil, zapnul, kombo se vypnulo a bylo.
Trvalo pár dní, než se ukázalo, že to byla pojistka.
To bylo v roce 2005. Takže je se mnou tohle odrbaný kombo 15 let.
AC 15, haha,
Třikrát bylo přelampovaný, párkrát vyspravený a až letos jsem ho naněkolikrát vzal na generálku, protože znělo, jak když je pořád zkreslený a v jednom kuse bzučelo.
Po první opravě se některý neduhy vrátily. A tak jsem ho dal spravit znova a teď už od prvních hraní po první uzavírce, hraje krásně a razantně a tak dále…
A dneska ve dvě třicet, dozpíváváme s divadlem LEtí společnej tón, já se všem jemně ukloním, poděkuju za hezký rozezpívávání …a najednou se, jakoby z několikaproudý ulice za oknem, ozve rána jako kráva… a pak to začne tak divně prskat a to prskání je naopak velmi blízko, určitě v místnosti, pod oknem, tam co stojí mý kombo… z kterýho se linou proužky bílýho kouře…
Tak jsem kombo vypnul, vypojil ze zásuvky…
Ale proužky bílýho kouře z jeho nitra stoupaly dál…
Museli jsme sehnat hasicí přístroj a odmontovat zadní desku, aby se ukázalo, že pod posledníma zbytečkama kouře, něco explodovalo uvnitř elektronický části mýho letitýho VOXe. Jednotlivý kousky toho cosi, rozmrdaný do nejrůznějších částí, mezi tištěný obvody, kabílky a další čert ví co je to za věci…
Normálně přikládám foto

Slávek Šámal říká, že bouchl filtrační kondenzátor. Chápeš?

Tak jsme vyvětrali…
Přepojili kytaru do místního aparátu… a jelo se dál.


divadelní představení Les sebevrahů se pomaličku skládá dohromady. a je moc hezký bejt u toho.

Od devíti do půl druhý jsme vedli s Mášou workshop Jak správně psát. A bylo to moc hezký. Bavilo nás spolu přednášet a mluvit o psaní. A přítomné dámy a pána, zdá se, bavilo s náma o psaní mluvit a psát…

Je to bohatej život.
Září a říjen jsou skutečně plnotučný.
Mám rád i Kremžskou.

první podzimní stručník

vyrazili jsme nakonec i s Maruškou na návštěvu na Kudlov k manželům Čermákovým. Měli jsme se tam všichni tři jako v bavlnce.
jako ve zlaté bavlnce vykládané lahodnými brilianty.

předminulej pátek jsem před Zlínským zámkem hrál na střídačku písničky s Martinem Evženem Kyšperským. Moc se mi to líbilo. Vyzkoušel jsem úspěšně krásnej novej efekt od Red Ant, kterej se jmenuje Indigo a je parádně modrej… a taky se mi vyrval z kytary ten šroub, co na něm drží pás. paráda. koncert jsem dohrál v sedě, Martin se kolegiálně přidal.

minulej pátek jsme hráli se Zvířetem v Litomyšli v klubu Kotelna. Bylo to na sezení a v klubu bylo dohromady třeba 60 lidí. Ale všichni jsme byli moc spokojení a š’tastní, že můžeme hrát. A že jsme spolu.

V sobotu jsem odjel do lesů, přivítat svýho kamaráda, co se vracel z meditačního ústraní. bylo to moc krásný, bejt zase na tom svatým místě, bejt tam s Maruškama, moct se zapojit jen tak letmo přes den, kde jsem loni kmital… a pak si přivstat a čekat, až se s z mlžnýho lesa vynoří jedna postava za druhou…
velkej vděk

včera jsme si udělali malou neděli
jinak máme dny našvihaný prací a programama… já chodím do divadla a začal jsem zase pomalu malovat… a Máša píše scénáře a natáčí Tattoo polepšovnu a spolu se snažíme co nejlíp popečovat to naše děťátko milovaný.
Děťátko milovaný se má čile k světu. Vypráví, zažívá, zkouší, objevuje… je krásný bejt u toho.

Ve vzduchu je cejtit podzim.
Dneska jsme postávali před MeetFactory, kde teď zkoušíme s divadlem… a už si to nešlo s ničim splíst. podzim je tady.
tak opatrně…

Cibulová marmeláda

Máša dneska udělala z hromady cibule pořádnou sklenici cibulový marmelády. Dlouho ji mám rád, ale dneska jsem z ní uplně vyřízenej.
I když to platí pro obě, teď myslím tu marmeládu.

Zrovna ji pořádám, vrchovatě namazanou, na včerejší pizze. Je to žrádlo. Kámo.

Měl jsem dnes moc hezký hraní v Kaštanu, na narozeninách UNI a FULL MOONu. Potkal jsem tam spoustu dlouho neviděnejch. Povídali jsme si. Hodně z nich se mě ptalo na vernisáž… která byla taky parádní. Brzo snad víc, kdyby ale ne, aŤ pro budoucnost zůstane zachováno, že to bylo bezva.
Popravdě jsem teď po tom třítýdenním nasazení trochu praštěnej palicí… ale cibulová marmeláda tomu dost pomáhá.


A když řikám pomáhá, tak tim myslím tam dole.


Začalo zkoušení s divadlem Letí. Po letech se potkávám s Honzou Hofmanem, poprvý osobně s Kashou Jandáčkovou a Aničkou Linhartovou… používaj tenhle starej vtip, co jsme si říkávali se Sísou, Xindlem a Fiksu tehdá, když jsme psali Comeback.
A když řikám psali…

Zkoušení mně baví. Trochu se bojím, že nebudu mít na nic čas a že toho bude moc. Ale jednak mi trochu odlehlo po té vernisáži… lze to dokázat. Lze to zvládnout.
A jednak, čert ví, jak to vlastně s tím letošním podzimem, potažmo příštím jarem, bude.
během dnešního festivalu jsem si povídal třebas Michalem Pařízkem, kterej to vidí dost černě. Tak uvidíme.
Tolik k dnešnímu krátkýmu zápisu.
Ahoj

dům v jabloních

zažili jsme zase spoustu věcí. splynulo by to v ten mohutnej tok života, tak jen zaznamenám…
– navštivili jsme Marasovy ve Smilovicích. vyrazili jsme sami dva s Maruškou na jedno přespání a bylo to zase moc milé. Roztahal jsem si po trávníku 3 velký plátna a polejval je vodou a barvama. koupali jsme se v rybníku, opejkali buřty a druhej den se zase zabalili, rozloučili a hurá zpátky do Prahy.
– paní doktorka si prohlídla flek na mý noze, kterej hodně připomíná ten z loňskýho leta z Boreliozy. dostal jsem antibiotika na dvacet dní, jen to hvízdlo.
– Matez s Vlastou nás pozvali na večeři do restaurace Na kopci. A my, hlavně tedy Máša, je zase na imerzivní představení Dům v jabloních, který se odehrávalo ve vile nad Smíchovem. Bylo to zase parádní. Krásnej dům, super detektivka, moc jsem si to užil.
– dneska s Maruškou napředposled do „starý“ školky. máme tu cestu hezky najetou. těším se na tu novou.
– pracovali jsme s Mášou z Cobry, pak jsem pokračoval doma v psaní a malování, nakonec jsme se stihli potkat ještě s Aid Kidem a kromě výběru společnýho dárku pro Blanku i dim sum knedlíčky z Dim sum spotu. Nejvíc mi utkvěla mango habaněro omáčka, která byla tak pálivá, až jsem začal škytat. ale jen na chvilku a pak už jsem byl imunní, tak bezva…
– když Marušky přišly z vycházky, uložil jsem další kus Vřetena, které mi teď jde zas psát trochu pomalejš. a pak jsme si dali pizzu. a já úplně neplánovaně vyrazil na nového Nolana – Tenet. Přesně podle předpovědí bych si ten film potřeboval dát ještě nejmíň jednou. Je to umně spletenej hlavolam, poskládat si příběh je práce na další tejdny a shlídnutí. Dobrá práce. I když musím přiznat, že Počátek či Interstellar mě vzaly za srdce ještě o kus víc. Zážitek ovšem parádní.
A do příběhu Vřetena mi to i přes styčný body nezasahuje, tak bezva.
– a teď ještě chvilku psát, do misky mangovou zmrzlinu Billa s mraženýma malinama. Venku za oknem pořvávají pátečníci.
– jestli chci zejtra nějak rozumně fungovat, užít si veselí s Mruškami i zahrát něco krásnýho na Blančině oslavě, (a zůstat přitom všem hezky v klidovým režimu…), měl bych vyrazit spát.
V hlavě se mi třeba znovu otevřou ta schodiště a velkolepé terazy Winternitzovy vily… a třeba se mi podaří najít vzácný a unikátní umělecký skvost, Dům v jabloních.