výrazně lepší

Hned odpoledne se to začalo lámat k lepšímu. I díky průzkumu vnitřního terénu zaznamenáváním aktuálních pocitů při psaní včerejšího postu, se mi trochu ulevilo. Do večera mne bolela hlava, ale parádně se nám povedlo všem zalízt do velký postele a obě holčičky během chvilky usnuly… takový štěstí najednou, vidět s jakou důvěrou uvolněný odplouvaj do Hajan

Dostal jsem včera taky nadějeplný zprávy z jednoho tajuplnýho skorokonkurzu, tak jsem zvědavej a napjatej spíš příjemně tentokrát

a plakát na Pašije se líbil

dneska byla část dne v atelieru Máša a já měl krásnej čas s holkama. Napřed na návštěvě u Tondy, Zoly a Lekníny, kde nás zase rozmazlovali různejma laskominama, historkama, výrazovým tancem a nakonec i domácíma mangovejma nanukama. Jula si dala kus steaku. A moc hezky nám pak bylo i doma.

A teď už se mi tu vrtí Maruška, se kterou kvůli střídavýmu meziholčičímu buzení občasnym zakašláním spim v obýváku, tak to vypínám a jdu taky spat, je hrozen hodin. Dob. Dob.

Takový dny

Leden a únor bejvaj v uměleckým světě jedny z nejtěžších měsíců.
Díky vzpomínkovým postům na Facebooku na mne vypadává, jak jsem loni i předloni touhle dobou hrabal u dna. finančně i co se týče sebevědomí a víry ve správnost svýho rozhodnutí a cesty.
a i když jsem jistě na spirále uměleckýho živobytí ušel kruh či dva vzhůru, ve dny, jako jsou tyhle, to na mne padá.
čekám, až mi na účet dorazí peníze za koncert v Děčíně i za několik už delší dobu prodanejch obrazů, ale je ticho po pěšině. Takže každý ráno a každej den kontroluju, jestli něco, ale nic.

Dneska jsem se navíc blbě podíval do kalendáře a s vědomím, že mám terapii od 10:00 jsem chutě vyrazil, abych zjistil, že byla od 9:15 a tak jen pošlu peníze. Docela by se mi to povídání šiklo. Achjo. Jenže v takovýhle dny to bejvá, padá to všechno najednou.

a tak sedím v čase, co si tak srdnatě hájím před mou nejmilejší rodinou, pracuju na plakátu k Českolipským pašijím a dalších rozmalovaných obrazech a přijdu si blbej a netalentovanej a i ty obrazy mi přijdou že jsou stejně jako já blbý a ta rozdělaná písnička, ambiciozní a velkolepá… blbá.

a do toho všeho mi došla tráva

můj život je místama dost jako stripy s Anjelem. Hahaha.

pozejtří se vyhlašuje druhý kolo nominací na Anděly, (haha again) a já cejtím, jak je to ve mně natažený jako struna, i když se tím na vědomý úrovni nezabejvám. Hodně lidí kolem mne bylo hodně zklamanejch, že jsme těch nominací, třeba za videoklip, nedostali víc. Bylo zajímavý, jak jsem se pak často ocitl na té chlácholící straně dialogu. Prej jsem v tom byl docela dobrej.

a pak přijdou takovýhle dny, starý známý. Vim, že to přejde, vim, že mi stačí pustit se pomaličku do něčeho, co mi udělá radost. A celej ten kolotoč věcí navázanejch na tu plápolající radost, se dá znovu do pohybu. Nespočítal bych, kolikrát jsem se v podobný situaci a rozpoložení ocitl jako řadovej zaměstnanec. Mockrát. A vida, kde jsem.

tak si jen poznamenávám, až se mi zase bude dařit (za pár dní, zejtra, odpoledne), abych si vzpomněl, že jsou v celý tý kráse i dny, který, jak řikal Homér, nejsou zadarmo.

českolipský pašije mezi tim doschly, jdu udělat druhou vrstvu. Pak bílejma tečkama pomaluju zbytek malý kytarky, co pro mne postavili Red Bird Instruments, aby se mohla ta z klipu a křtěcích koncertů vydražit pro nadační fond Krtek.

A pak se tu půjdu prohrabat, někde jsem si tu v atelieru schoval jointa na horší časy.

*ono se mi to ostatně bude hodit. Ten nedostatek hulení. Jelikož bych se rád v Psyonu v průběhu tohoto roku zúčastnil ketaminem asistované terapie, měl bych před tím několik týdnů asbtinovat. Ještě mne čeká několik pohovorů, ale blíží se to. To bude ještě zajímavé.

Dobrý ráno, Praho

I včera jsem usnul při uspávání. A stejně, jako na začátku týdne, jsem s tim byl vnitřně srovnanej a uvolněnej, stejnak už bych toho večer moc neudělal a povolit a rozplynout se ve snění bylo lákavý a občerstvující.
a tak jsem se vyhrabal v obvyklý školkový čas, 6:40… a teď sleduju, jak se pomaličku za oknem světlo na protějšim baráku proměňuje z bledě modrý do lehoulince narůžovělý. Zapálil jsem svíčku na rodinným oltáři, panečku, kdo by to byl řek, že něco takovýho budem mít. A teď u stolu v parádním pokoji sedím, bílá kočka Placka chlupí o 106 na mym klíně a já ji levačkou hladim po zádi a pravačkou, palcem, píšu tenhle post.
není to až tak pohodlné, ale je to ten pravý, krásný a skutečný život.

Praha začíná hlomozit, kdesi v dálce, jako by Godzilla táhla po Miladě Horákový takovou tu olbřímí nákladní loď… ale jakoby v dálce. Autobusy svištěj Veletržní, zvuk aut na chvilku získá vejšky, jak projede kolem ústí naší ulice.
myslim na maminku, kterou ráno budívají karosy, plné dělníků a pak dětí, zastavující a rozjíždějící se na stopce pod jejími okny.

dalamánek

v pondělí večer jsem usnul při uspávání Marušky a tak se stalo, že jsem spal asi jedenáct hodin, což byl v úterý překvapivě dost znát. byl jsem svěží a veselý, inu, jako dalamánek.

venku chvilku bylo jaro, pak se zatáhlo a teď, ve středu pozdě večer, nebo ve čtvrtek ráno, je už zase regulérní lisopad.
Moskvičům se řikalo, nebo možná jenom můj táta jim řikal, nebo možná jen tomu našemu, Ragulin. to jen tak, že to vytanulo.

dědeček Jindřich absolvoval minulý týden operaci a čištění krční tepny, v pondělí ho k nám přivezl taxík a i když byl první dva dny trochu přešlej mrazem, nebo teda spíš normálně po operaci oslabenej a spavej, dneska už vypadal výrazně veselejš a zejtra večír zase jede dom, aby v pátek stih doktora.

letí to.

v pátek jsme hráli v Děčíně a bylo to moc dobrý. neučesaný, zatim zpěvově velmi sporý a každýmu z nás by byla ta nedělní zkouška, naplánovaná a pak zrušená kvůli rýmě, udělala dobře. ale na druhou stranu jsme byli schopný celej koncert odehrát právě s tou pozorností a nepředpřipraveností, že mi to zase celý najelo a všem se nám to moc líbilo a všichni, co přišli a jen trochu se zdrželi, byli nadšení. a taky se omlouvali, že nepřišlo moc lidí. že Děčín a všichni jsou na horách.
já jsem měl krásnej zážitek z koncertu, viděl sem Ctirada Bastla nadšenýho z kytary od Red Bird Instruments, kterou jsem pomalovával a kterou si nechal Ctirad postavit a která mu v pátek přišla. a ještě jsem celou naši pražskou sekci kapely Hvězdy rozvezl po Praze a pak v půl druhý v noci zaparkoval na Letný.

hodně času teď trávim v atelieru. a skutečně se tam za mnou postupně začínají stavovat kamarádi a známí, stejně jako milovníci obrazů. ne mnoho. dva, tři do tejdne. a občas si někdo nějaký obraz nebo pár menších obrázků odnese.
a když ne, sedím tam, poslouchám audioknihy, podcasty a nebo střešní varhany. a maluju. teď často takový propadávací obrázky.

dobrou

chvála atelieru

když fouká vítr, někde na střechách rozeznívá zvláštně naladěný akordy. nebyl jsem si z počátku jistej, jestli to jen nehraje někdo na varhany. ale musel by hrát, jen, když fouká vítr. je to moc hezkej zvuk

nevim, jestli půjde nahrát

ráno vyhlásily ceny Anděl 2023 přednominace.
Hvězdy jsou nominovaný v dospělý kategorii Sólový interpret. Mám z toho velkou radost.
15. 2. 24 vyberou členové akademie ze současných sedmi přednominovaných tři finalisty a 30. 3. pak jednoho vítěze.
se mnou jsou v soupisce:

Ben Cristovao
David Koller
MC Gey
Sofian Medjmedj
Viktor Sheen
a Marek Ztracený

tak schválně

udělal jsem spíš takovou opečenou bramborovu kaši, než hashbrowns. byla moc dobrá. ale ani tu, ani dokřupava opečenou slaninku… a nakonec i velkou část nečekaně objednaného volského oka, Marjánka nakonec nejedla.
Tak jsem to dojedl já a na jedenáctou jsem už v ateliéru předával obraz na motivy písničky Tatínci, jednomu tatínkovi, co si pro něj přifrčel vozem a co jsme si jen tak sympaticky potřásli rukama, předali obraz a zase odfrčel.
A já v Atelieru maloval na papírovej sáček od barev, na velikánský plátno a jeden z Pathikových bubnů… a když foukal vítr, poslouchal jsem, jak někde rozehrává nějaký okapy, nebo škvíry ve střešních taškách… nebo, jak někdo, vždycky, když zafouká, jemně zahraje rozevírající se akordy na klávesy starých varhan

ránko


klasika, uvidíme, co stihnu, než se to tu začne budit.
Jůla od asi půl šestý plakala, z obýváku, kde spíme s Mářou (možná by stálo za to, spočítat, kolik nocí z roku spíme kvůli nastydnutí různě odděleně) jsem to slyšel sice z druhý ruky, ale stejnak už se mi v hlavě začaly tvořit myšlenky a sentence a začal jsem se probouzet, vytvořil se mi názor, nápad, myšlenka a pak jsem vstal a kolem čtvrt na sedm šel nabídnout změnu rodiče.
tenhle jednoduchej trik většinou docela rychle zabere.
tentokrát ne, Jůla sice koukala, ale jako by dál spala s nespokojeně a setrvale brečela.
zkusil jsem ji přebalit, ale nebylo to třeba, zkusil jsem ji pohladit, ale rezolutně mi ruku odstrkovala… až zase, když jsem potichoučku pustil hudbu, se začala postupně zklidňovat.
a tak jsem si ji z ruky nakonec přendal do manduky a přešli jsme do kuchyně a tam jsem se pustil do nádobí od včera. to jsem se vrátil z ateliéru, kde jsem měl schůzku s novinářem, jednatelem a učitelem Denisem, který se přišel mrknout na ateliér.
dlouho jsme se neviděli, naposled to kvůli alkoholu nebylo moc dobrý, včera naopak parádní a podnětnej večer.
A ještě jsme o chvilku před tím s Jirkou Vaňkem stěhoval od auta Kallax, kterej přivezl z Černýho Mostu. Klasickou osmičku, psal mi. Nejspíš se u toho pod fousy pochechtával, stejně, jako když jsem to já četl. než zamkl vůz, hodil jsem si tu klasickou osmičku na ramena a pomalu a lehce ji nesl ulicí vzhůru. Takhle jsem si to představoval, myslel jsem si, když jsem vzpomínal na náš boj s monstrKallaxem z jednoho z předchozích postů.
Takhle sis to představoval, viď? zahlaholil na mě Fiksu, když mne doběhl.

večer jsem už pak přišel z atelieru, postupně ztlumil světla a silou svýho klidu všechny postupně jemně zatlačil do postelí. plánoval jsem si, že se ještě podívám alespoň na kousek Temnýho případu, kterej se tentokrát odehrává na Aljašce a kde každou chvíli mluvěj o tom, že ten temnej případ přeložej do Anchorage. Kde, jak bystří čtenář ví, teď dlel, či dlí, můj bratr Jiří.
Ale silou svýho klidu jsem omylem jemně zatlačil do postele i sám sebe a tak jsem usnul.
Vzbudil jsem se, jen když jsem Marušce při nočním záchvatu kašle nesl vodu.
A pak ráno. kolem půl šestý. převzal jsem Julu, ta se postupně zklidnila, umyl jsem nádobí. a pak to naše hluboce spící miminko uložil vedle hluboce spící maminky.

rozednilo se. zkontroluju zásoby a pro něco vyrazím. slíbil jsem včera, že bych mohl k snídani udělat hashbrowns, bramborový placičky, takový podobný, co dávaj v Mekáči k snídaním. A k nim, že bych mohl udělat volský oka. Mářa mi to nejí. A opečenou slaninu. Tu si možná dá. I když je jinak, až na párky a řízky už ne, vegetarián.
Minimálně pro tu slaninu dojít musím.
A protože to tady zatim pořád všechno spí, ještě to zkusím.


Před půlnocí

Bratr technař je od včerejšího večera v Anchorage. V pátek ráno odlítal z Prahy, ve čtvrtek u nás přespával. Chvilku pobyl u nás v ateliéru. Líbil se mu. Je to skvělý ateliér a dost nám, během prvního měsíce využívání, pomohl. Primárně s prostorem pro mou i Mášinu práci. Líp se nám to rozděluje a snáz vnímá. A vůbec má ten Atelier spoustu výhod. Chtěl jsem je popsat v postu nazvaném Chvála atelieru. K čemuž třeba ještě dojde.

já, Jula i Maruška máme rýmu, Marušce se dneska při Zolovic návštěvě vrátil s nečekanou prudkostí kašel, takže zejtra žádná škola, v noci kapky. Teď tu leží a pravidelně oddechuje, jelikož si čtu, svítí na ni trochu lampa a občas nesouhlasně zamumlá, asi jak se jí do toho něco zdá. Jen ať jsou v pořádku, zdravý a v bezpečí ty moje holky, opakuju si mockrát za den. Když jsem jí chystal termofor, v naruby převrácený kuchyni jsem si ve spěchu opařil horkou vodou kus palce na levačce a tak si to teď chladim a myslim na ty stokrát popálený ruce mý maminky, i mý ženy a kuchařek a kuchařů a maminek a tatínků, spáleniny, co se chladěj v hrnku s vodou a tak to chladim a čtu si a jsem zase takovej celej pomuchlanej a posmrkávám a nádobí je umytý a zejtra je úterý 30. 1. 2024. Je to deset let a tuším pět dní, co jsem odešel z Čechovy ulice, z dlouholetýho vztahu, z manželství. Do tmy, zimy a samoty. Ze kterejch se pak začaly rodit zárodky toho, co je teď.

Někdy mi přijde krajně nepravděpodobný, že mi je 45 let, za měsíc a něco dokonce 46. Že máme s Mášou dvě úžasný dcery. A že jsme spolu, v něčem pořád čerství jako na začátku. A v něčem že je každej den z těch devíti báječnejch společnejch let znát. Neuvěřitelný. Děkuju za to.

Dobrou noc

Kallax warriors

Tyjo, tak tohle je ono,

řikal jsem si 7. 1. večer v Litoměřicích, když jsem na náměstí nastupoval do našeho rodinnýho vozu Jeřabina, abych po celodenní instalaci výstavy odjel do Lípy za svou maminkou a dcerkou.
ta nejistota, jestli čas, co strávim podobnejma akcema, neni náhodou investovanej zbytečně a špatně. Jestli bych radši všechny neměl vzít na vejlet. Nebo, ještě líp, jestli bychom neměli všichni radši zůstat o víkendu doma a koukat společně na pohádky a odpočívat, když pořád cejtim a hlásim, jak jsem utahanej a jak bych potřeboval pár dní společně lenošit a občas se s Mášou prostřídat a nebo naopak potkat v ateliéru.
Co když zejtra nikdo nepřijde? Co když si nikdo nic nekoupí? Z čeho zaplatim lednovej Letenskej nájem? Co když budem zejtra postávat v celym tom obrovskym baràku Knihovny Karla Hynka Máchy sami, ubulený, s paní Helenou, která výstavu vymyslela a společně se mnou celej den instalovala. Jsou to nakonec jenom vymrzlý auta a osamělý cesty zpátky domů. Někdy bez jediný koruny a s prázdnou nádrží? A krátký záblesky radosti, svobody a krásy, když někdo přijde, když se někdo otevře, napojí a odpálí společně se mnou nebo s náma do vesmíru.

v pondělí, v tu samou dobu, bylo jasný, že to za to stojí. Přišlo hodně lidí, krásně se mi hrálo, obrazy i obrázky úplně svítily, stejně jako někteří z návštěvníků. Než jsme si se všema dopovídali, už se zavíralo a čekalo se jen, až si sbalený věci donesu k autu a poslední debatu jsme ukončovali, až když jsem zaklapl kufr a otevřel dveře do vozu, že už vyrážím. A domů jsem jel bez koruny, zato s Mozartovejma koulema z pohoštění pro Mášu, která je ráda.

ještě párkrát jsem si v následujících 14 dnech říkal, jestli je tohle vážně ono. Nebo, společně s PJ Harvey, Is That All There Is?

když jsem si to štrádoval studenym větrem a deštěm přes most na Štvanici pěšky i s kombíčkem, pedalboardem a cigarboxem, protože zrovna žádnej taxík ani tramvaj nebyly k dispozici.

když jsem v sobotu večer nemoh najít kousek klidu v Crossu před hraním na humanitární akci, když jsme s veškerou bagáží hledali s Lindou naši stage…

A znova a znova jsem dostával i dával odpověď. Jo. Jo. Ano. Stopro.
tohle je ono. I to vymrzlý auto i ty hluboký rozhovory a zážitky s lidma, který vidim poprvý v životě. I to bloudění v Crossu i lidi, co si zpívaj písničky z desky, i ostrej zvukař, co mě na konci přijde obejmout, protože tohle nečekal. I to, jak před divadlem ještě jedeme technickou projížděčku a já sedim v bedně celej zkroucenej a necejtim pomalu nohy, i jak po divadle smejvám v tenoučkym čůrku vlažný vody ve sprše na Štvanici mastný černý líčidlo z obličeje a vlasů, i jak skvěle zaklapne konec parádního představení a my všichni tři, s Honzou a Aničkou, cejtíme, že to sedlo fantasticky.

že za to stojí i ta nejistota, jestli se dokážu uvolnit a otevřít, když dostanu na zkoušku udělat hudbu k videu, ze který by mohla bejt možná hudba pro film, což by mohlo bejt obrovský a tak se stydim a netroufám si a nejde mi to a když jo, přijde mi to moc snadný a banální a blbý a tak jsem znova a znova vystavovanej kontaktu s touhle mojí ukňouranou a nesebevědomou a poraženeckou verzí, což je nepříjemný a demotivující, jedna malá, umrněná šišatá smyčka, ze který jako by nešlo vystoupit.

že za to stojí i když to zrovna moc nejde, když s kamarádama sedíte a vymejšlíte věci, co měly bejt lehký a vtipný a místo toho se vám pod nohama otevřou dávný křivdy a nejistoty a čas se táhne a nejde to a nejde.

protože to nakonec na základě společnýho setkání nakonec každej napíšeme. A když se potkáme a projdeme to, všechno se zdá, že funguje. A díky tomu možná budeme u něčeho praštěnýho, co by mohlo bejt klidně úplně skvělý. A co zároveň možná ani nevznikne.

protože nakonec hudbu udělám za sebe a podle sebe a ještě mi pod rukama vyroste malá písnička s nečekaným twistem na konci, jako dárek při vyklízení starýho harampádí. A poradim si nakonec i s tou hroznou scénou s brečícím miminem, na kterou nemůžu skoro ani koukat.
a pak to všechno odešlu a je to. Už to neni v mejch rukou, buď to klapne, nebo ne.

protože ten ukňouranej a nesebevědomej kluk je se mnou už nějakej čas a už ho trochu znám a taky jsme se párkrát dokázali spolu dostat do míst, kde se mi povedlo, rozpustit aspoň kousek toho strachu a ostychu, kterej nás brzdil…

když jsme teď v sobotu, týden po koncertu v Crossu a skoro dva po Litoměřicích, stěhovali za cd vyměněný Kallax (asi bude s jednim, ale spí mi mimino v manduce, holky se za chvilku vrátěj z Logopedie a bůbec, tady vládne anarchie, budu ho dál psát se dvěma), bylo jasný, že tohle je teda rozhodně přesně to, co to je.

myslel jsem, že jsem získal kýžený čtyřokýnkový Kallax. Pak se ukázalo, že těch okýnek bude spíš osm, večer před stěhováním šestnáct a když jsme s Jirkou Vaňkem stáli před zpola vyklizenou garáží na Kostelní, ukázalo se, že to je dvacetpětka, těžká ako hovado. S Jirkou jsme ho vyvlekli před barák a pak natřikrát asi třicet tři metrů. A pak nás naštěstí dohnal pan Petr, manžel paní, od které jsem Kallax získal.
když jsme byli tři, zvládli jsme skříň táhnout na šířku asi 50 metrů. To byl pokrok. Ale stejně jsme byli zoufalí. U Zemědělskýho muzea nám velkej kus pomoh divadelník z Ostravy, kterej znal Zvíře a přišel mi extra povědomej. To už jsme byli v Ateliérové ulici ale mladej muž musel zase zpátky a partička puberťáků, kterou jsme se odhodlali oslovit, se rozhodli nabídku blejsknout se před spolužačkama nevyužít. nakonec nám pomoh kolemjdoucí pejskař a my Kallax slavnostně dotáhli do průchodu, abychom zjistili, že výtah nejezdí. A i kdyby jezdil, Kallax se do něj nevejde.

Ještě v sobotu večer jsme se k němu vrátili s Tondou, s jehož báječnou ženou a dcerou jsme předtím strávili super odpolední rodinnou prochàzku. Tonda je manuálně zručnej a má nářadí a výtah už jezdil. A tak jsme monstrum rychle rozložili na díly a ty stěhovali po kusech. Bohužel u posledního kusu se nám zpřelámaly ty dřevěný kolíky a tak jsme se statečně tvářili nefrustrovaně a hrdinně šli dom.

včera v neděli jsme dopoledne jeli na výlet za Mášinou kamarádkou Ditou, kdy jsme se prošli jejími zimními latifundiemi a poseděli u krbu. A když jsem kolem čtvrté holky vysadil doma, zafrčel jsem ještě do OBI pro kolíky a hrdinně jsme s Tondou monster Kalllax sestavili, umístili a dokonce ho Tonda přivrtal ke zdi. A je to.

zvítězili jsme.

když jsem se vrátil domů, všechna tři děvčata seděla u velkého monitoru, jedla pizzu a koukala na film Soul od Pixaru. O hudbě a smrti. A o tom, co by po smrti mohlo bejt.
hudbu dělal Trent Reznor a Atticus Ross? A ten film je podle mne skvělej.

a v jednu chvíli hlavní hrdina, kterýmu se splní životní hudebnickej sen, stojí vedle svýho idolu a místo, aby se cejtil šťastnej a naplněnej, přijde mu to všechno najednou málo. Podivně prázdný. Klub po koncertě zavře, poutače zhasnou, uklízeč douklízí. Všechno je zase jakoby neposvátný, k uzoufání běžný.

Ošlehaná hudebnice se na hlavního hrdinu podívá a podle všeho je jí všechno jasný. Povim ti vtip, povídá mu.

řiká jedna mladá ryba starší rybě:
ach jé, tady je to otrava, já se tak těšim, až zažiju, jaký to je, bejt v oceánu
A ta starší na to:
počkej, ale ty přece seš v oceánu celou dobu…
A ta mladší:
ale houby, tady všude kolem je jenom voda. Mě nezajímá žádná voda, já stojim jenom o oceán.

Sednul jsem si k holkám, prikryl se tou naší červenou dekou Larysou, pod kterou jsme byli všichni čtyři, kočka Placka se vedle mne uvelebila na druhé straně a tim nás navýšila na pět. A dal jsem si ještě kousek pizzy. A bylo to úplně, totálně, naprosto a definitivně dokonalý.

děkuju

A je po Vánocích

Dneska jsme s děvčaty vyrazili dopoledne do Český Lípy za babičkami. A bylo to moc hezké, takové klidnější, než když přivezeme Marušku na předání. Tuze jsem se nacpal srbským fazolovým rendlíkem a maminčinou svíčkovou, která byla moc dobrá, jakkoli ji ta má maminka pomluvila. Povídali jsme si trošku i s babičkou Dášenkou. Když jsem vešel k ní do pokoje, spala a se zakloněnou hlavou a otevřenou pusou vypadala, jako by její duše opustila to pětadevadesátileté tělíčko nadobro. A pak se zase probudila a byla to zase docela čilá, i když trochu popletená babička.
dostali jsme dárky, Maruška měla obří radost, bylo to taky moc milý a dojemný, jak už tak ty vánoce bejvaj.
stihli jsme i návštěvu u Klášterských, další dárky pro holčičky, veliká pohostinná náruč… a pak jsme zase jeli. Kompaktní jednotka rodina, v rodinným voze Jeřabina. Když Jula plakala, zpívali jsme.
do Prahy jsme dorazili za tmy. A než jsme se nadáli, bylo půl desátý a holky šly spát. A než jsem se nadál, je půl jedný 28. 12. ráno a je po vánocích. A já cejtim, jak je ve mně modro a smutno, v tý krátký chvíli, co jsem si na spánku ukrad sám pro sebe, cejtim ten vánoční stesk. Takovej ten, co pokryje vnitřní kopce i údolí. A je v něčem chladivej a laskavej a objímající, ale taky větrnej, jako průjezd, kterým protahuje průvan. Vybavil se mi táta, jak slavil sám na cihelně. A moc myslim i na tu naši báječnou maminku, jejíž všední dny i svátky zcela spolyká péče o její vlastní maminku, že je to vzácná a laskavá a výjimečná žena ta moje maminka. A že bych si moc přál, aby to věděla. A aby to, že jsou mi vzácní a výjimeční cejtili i mí nejbližší, moje žena a dcery a mí blízcí přátelé. A že je mi líto, že to ve vší svý komunikativnosti někdy nedokážu a neumim dát najevo a říct. A tak vůbec. Za oknama je studená zima. Jen dvě tabule skla a lehce temperující topení mně od tý zimy a větru dělí. V takový temný a větrný noci to působí trochu chatrně.

přes svátky u nás byl dědeček Jindřich a oslavu jsme měli hodně rodinnou, na počet lidí střídmou, tentokrát kvůli covidu i bez babičky Marie a Michala. Julinka byla nadšená z panenky, kterou jsem pro ni vybral, Maruška nejvíc vzrušená z draka na tyči, kterýho může osedlat a kterýho tahá všude s sebou a je ještě o něco roztomilejší, než obvykle. Jen s nim teda spí a jelikož jsem její soused, už jsem párkrát dostal násadou do lebedy.

povedl se i vánoční vejlet, kdy jsme si s docela velkou partou vyšlápli z Roztok do Suchdola. Celkem jsme se s Marjánou zmordovali, ale dala těch skoro osm kilometrů statečně. A pak se mnou ještě hrdě předvedla výletníkům ateliér.

na Štědrej večer i na boží hod do dálky jsem usnul při Juliině uspávání, takže jsem se docela vyspal. Stejně jsem ale po celým tom divokým a nedobržďujícím roce pořád úplně pomuchlanej, utahanej a mám sklon propadat trudnejm myšlenkám.

Pochmurnej a temnej tón letošního konce roku bohužel naprosto zásadně poznamenal člověk, kterej 22. 12. na Filozofický fakultě zastřelil 14 lidí.
pořád o tom nedokážu napsat nic víc.

snad jen, že jsem nejspíš pořád v šoku a že to nedokážu pochopit, že se mi hlava vzpírá o tom příliš hloubat… a že zároveň cejtim, jak hluboce otřesenej jsem a jak hluboce otřesenej je můj pocit bezpečí ve světě.
ne že by teda za mnoho stál

možná proto ty temný myšlenky o chatrnejch zdech.

je po Vánocích. Do novýho roku zbejvá jen pár studenejch dní.

neplánujem nic

jen bejt spolu

hodiny, minuty, dny

letí to.
o víkendu v lesích jsem během práce poprosil o písničku, která zrovna hrála. jedna z kamarádek pomocnic poprosila hvězdného DJ a ten mi pak v úterý na požádání písničku poslal.

a tak ji teď hodně poslouchávám. je to takovej záblesk přivolávající moment, jako kdyby se ten zážitek na chviličku rozbalil, zatřpytil se skrz vodní hladinu… je až s podivem, jak dobře se dokážou všechna ta dýchání schovat do pár slov. a jak je přitom ten zážitek samotnej tak obsáhlej a komplexní, že popsat ho jenom slovama je vlastně nemožný.
haha, mám velký štěstí, že jsem zrovna hudebník a výtvarník…
v tomhle případě jde ale spíš o vazbu na moji vlastní silnou vzpomínku, než univerzální píseň, která bude sdělná každému…

pouštěl jsem si písničku i v těch dnech, kdy se v ateliéru nestavil nikdo, i v těch, kdy se objevila Zara na kukačku a jedna ségra jednoho mýho kamaráda, která si přinesla cdčko k podpisu. možná, že už jsem to psal, jak to tak píšu, ale to nevadí.
pouštěl jsem tu písničku i na čtvrtečním večírku, kterej se moc vyvedl, kam přišlo tak akorát lidí a tak super různorodá skvadra, že se vlastně večírek vedl sám… i když Tonda Leknín mu v tom vedení trochu pomáhal. seběhlo se nám dokonce několik psů, děti jsme měli s sebou, dalo by se říct, že večírek, jako za starých časů.
staré časy.
trochu jako Staré Splavy, kde jsme v létě potkali Matouše, který byl se svou ženou Kristýnou a synem Kiliánem naším sousedem v penzionu Rút. A který se, i se svou ženou, která nečekaně znala hned několik dalších účastníků večírků z dávných minulostí, ovšem bez syna, také zastavil na kolaudačním večírku.
Skutečně povedené.
Ateliér tím ožil a zútulněl. Ale do té místnosti bez oken to asi bude chtít nějaký přímotop.

I na víkendu u Markéty byla spousta psů. A spousta lidí. Co jsem mohl, proseděl jsem v pátek u krbu, v sobotu ovšem všechno žilo svatbou. Vdávala se maminka jednoho mého kamaráda, zároveň blízká kamarádka naší hostitelky Markéty. A tak jsme se, jako hosté pozvaní osudem, zúčastnili a bylo to taky parádní.
Samotný obřad na LEsním mlýně, famozní prostory výše zmíněnýho, fantastický dortíky, kafíčko a dokonce nachlazené Crodino pro řidiče a abstinující alkoholiky v místní cukrárně, to byl opravdu zážitek.
Stejně jako bohatý večírek s Raclette, speciálním nadupaným playlistem, spoustou psů, jak už jsem zmiňoval, postupně usínajícími dětmi a nakonec i tatínky… dobrou, čau…

V neděli jsme vše ještě korunovali výletem do Annabergu na vánoční trhy. Sám za sebe bych asi zase klidně celou neděli proseděl u Markéty u krbu a možná vyrazil na procházku se všemi těmi psy kolem rybníků… a pak zase ke krbu.
Ale nakonec jsem se rozhodl, že s rodinou vyrazím. Bylo tam trochu míň lidí, než jsem se obával, curry wurst i horká čokoláda gut. Jen zpáteční cesta s unaveně vřeštící Julou byla dost náročná. Kousek za Karlovými Vary jsme míjeli nějakou velkou nehodu. Myslel jsem hodně na kolouška a na ty rychlý vteřiny, během kterých se může a nemusí stát takovejch věcí. Těsně před Mariánkama se mi špatně osvětlený a hodně rozjetý auto schovalo na křižovatce při kontrole za levej boční sloupek a jen proto, že teď radši všechno checkuju dvakrát, jsem mu nejspíš nevjel do cesty. A byl jsem tuze rád, když jsem se usadil ke krbu s hrnkem kávy z Marketina kávovaru a mohli jsme si o trzích v dalekých krajích a vzrušujících cestovních zážitcích zase jenom povídat. I takový suchar bývám.

Dneska jsme měli po dlouhatánské době hlídání. Šli jme s Mášou do Podolí do sauny a bylo to úžasný. Koukat se z rozpálený sauny přes řeku do kopců nad Baranďákem, to bylo báječný. Stejně jako tmavá africká sauna na závěr.
Naproti jsme si dali nejlepší Durum Kebab, kterej jsem za spoustu let měl, prošli jsme se krásně podél řeky na další zastávku a ještě nám trochu času zbylo, tak jsme se stihli stavit v Atelieru na sbírku motýlů.

Byl to krásnej a odpočinkovej den. Klidně bych jich teď takovejch pár měl. NEspěchám. Úplně. Klidně po Vánocích nebo Novym roce. Pár dní, kdy bude naším programem jen chodit do sauny a procházet se po lese.

Zítra jsem od dopoledne v atelieru, po šestý bych měl bejt v Kaštanu, kolem osmý tam začne Vánoční setkání. A pozejtří budu taky v atelieru. A od šesti oprašujeme na Štvanici Les Sebevrahů, kterej tam letos hrajeme naposledy. A po kterým budu hrát koncert, ještě jako starej dobrej čas, maskovanej Kittchen solo, možná v kostýmu z představení.

A pak už jen pátek, sobota a Vánoce

Letí to