První den externisty

ráno mi nefungovala karta na vstup do budovy. Záhy mi přestal fungovat i telefon, takže trvalo skoro hodinu, než jsem se dostal do kanceláře, protože si mě mí kolegové museli dole vyzvednout, ale já se jim neměl jak dovolat, což jsem začal hrdinně řešit.

Ve značkové prodejně mi ochotný kolega zjistil, že byla odeslána žádost o prolongaci mé smlouvy, a dokud ta nebude vyřešena, nemůžu volat a používat síť.

nakonec mi pomohla milá paní z recepce a kolegyně Jana pro mne sjela výtahem

V kanceláři jsem už jen zjistil, že se nedostanu na mail, vlastně ani do počítače. A večer mi pak kolegyně řekla, že jsem už měl před koncem svýho pracovního úvazku vrátit počítač, že i ten telefon bych mohl mít zablokovanej, protože jsem ho ani nevrátil, ani neodkoupil…

Někdy je fakt, že jsem místy velmi nekoncepční umělec, vidět fest

Odcházel jsem za soumraku a hustýho sněžení. Zejtra to musim všechno zařídit.

takže tak jsem se dneska měl jako externista. Někdo by moh říct, že vlastně včera a že to všechno musim zařídit vlastně dneska.

Vyčistit nitě a spat.

 

 

Poslední tejden volna

– jsme zahájili víkendem s Mášou jen ve dvou v báječným hotelu skrytým v srdci skal na severu Čech. Plavání, sauna a dlouhá a krásná procházka deštěm a sněhem, při který jsme střídavě povídali, mlčeli i obdivovali krásu kontrastu intenzivních barev s bílou zeboucí pokrývkou. A zase sauna a vynikající pokrmy, seriály a balkon, na kterým jsem si, jen v hotelovým županu, chodil zapalovat jointy*

Byl to krásnej a výjimečnej čas. A jak jsme si užívali dlouho nezakoušeného luxusu, kdy jsme mysleli jen na vlastní a vzájemnou potěchu a péči,

tak jsme se stejně často bavili o tom našem ovocném kvítku, kterej nejspíš zrovna drandil s českolipskou babičkou. Nebo spal. Nebo si hrál.

shledání bylo tuze šťastné, ó

– v pondělí jsme u Aid Kida nahráli hudbu k povídce She (to bude potřeba vyřešit, řekl bych), novou, Obří broskví téměř nepolíbenou verzi titulní skladby celého povídkového souboru She is a witch (což asi řešit není třeba, nebo?). Práce to byla radostná a z výsledku mám velkou radost. Kdyby se takhle povedlo rozpohybovat, vysvobodit víc starejch zakletejch písniček, mohlo by to přinýst nečekaný ovoce.

– večer jsme ještě společně zašli na komponovanej hudebně vizuální večer ve Studiu hrdinů. To je vám tak krásnej prostor, že bychom tam nejradši, třeba na podzim, nebo příští rok, klidně, mohli udělat koncert s Kittchens. Seznámil jsem se se spoustou zajímavých a tvůrčích lidí, jejichž jména si nevybavuju. A potkal se se spoustou dalších, který znám už dlouho. Po půlnoci jsme si dali kávu a dortík a já pak šupajdil kosou do kopce dom

– taky jsem si v úterý přivezl brášku Technaře, který přiletěl po roce z Nového Zélandu. Napřed na Letnou… a pak jsem s ním strávil ještě poctivou hodinku po cestě do Lípy.

je moc dobrý, že seš zpátky, bratře, vítej. Těšim se, až se dneska všichni tři bratři potkáme.

– dodělal jsem většinu demosnímků, který jsem dodělat měl a poslal je. Radost mám z jednoho starýho známýho psa, kterej se s těma ostatníma psama demáčů, potkává jako se starejma známejma.

Dodělal jsem taky většinu hudby k Audioknize Krev prvorozených, pořád toho přibejvá nějak. Už podruhý za sebou se napoprvý netrefuju přesně do toho, co by si představovali. Ale pracovat na hudbě je super a alespoň mám průběžnou motivaci se zrychlovat a zlepšovat…

– navštívili jsme také Amelii s dětmi v domě na konci vsi. Je radost, sledovat Marunku, jak se batolí za Borkem a Emou, poslouchat Mášu s Amelií a postupně založit oheň v sauně. Klidnej večer, ó klidnej večer.

Saunu jsme využili důkladně, stejně jako včerejší hlídání.

Dneska je ospalej den. Holky teď odpočívají, kočky se přesunujou kolem mne. Před chvilkou jsem odvzdušnil topení. Dík, ani jsem nevěděl, že to umim. Pak jsem radostně dopil svůj hrnek, kterýmu se řiká Batyskaf, plnej lahodný studený kávy s plnotučným mlíkem a javorovým syrupem… a zrovna mi najíždí suchej kofeinovovej bolehlav

a taková malá páteční neděle

 

*řiká tomu tak ještě někdo? Nevíš, můj laskavý čtenáři?

Vedle se ozývá Meruňka, jádro našeho plodu, tak tady sfouknu svíčku, co kdyby kočky…

a asi tam za těmi Mariemi na chvilku půjdu

Malý zvíře miluje Malej Měsíc

Sestrojím solární sochu

Bude se jmenovat 

Malej Měsíc

Bude to zářící

Globus z drátů a papíru

Na pečení

Velký tak akorát

Na kráčejícího muže 

Střední postavy

S láskou lepený

Pečlivě komponovaný

Trpělivě 

Lakovaný

 

Postavím sochu,

bude se jmenovat

Malej Měsíc

A jednoho chladnýho větrnýho večera

Ho Skutálím

Po větvích stromů

Dolů

Do Stromovky

Vítr ho bude 

Prohánět nocí

Tam a zpátky

Bude

Se vznášet nad stromy

Zrcadlit se

Nad jezírky

A bude svítit

Těm

Co se ztratili

 

A těm, co se našli

A co tak 

Jako tenkrát já

Šli tou nocí 

a tmou sami

 

Sestrojím solární sochu

Bude se jmenovat Malej Měsíc

Pozdrav všem

co bloudíme podzimem

Maják 

Dětský světlo do dospělý noci

Dokud ho vítr neodfoukne nad Vltavu

Dokud nezmizí 

V zákrutu

Za psím útulkem

 

Zvíře miluje Malej Měsíc

zvíře miluje Malej Měsíc

Na Novém roce

tak včera skončil rok 2018 a Tomášovi Neuwerthovi ráno umřel tatínek Rosťa.

Byl to mocfajn tatínek, takovej veselej, bělovlasej, čipernej a zároveň solidní, řekl bych. Byla s nim zábava, vyráběl takovej ovocnej alkohol, chuť i jméno mám na jazyku.

Chtěl jsem se podívat na jeho oblíbenou chatu, nějak jsem pořád počítal, že mu budu mít možnost vysvětlit, proč a jestli vůbec jsou ty naše písničky smutný. Že si toho stihneme, až na to přijde čas, povědět spoustu.

a pak se mu udělá slabo…

upřímnou soustrast

V telefonu bylo znát, jak je to pro toho velkého Toma těžké, taková velká ztráta se nedá vypovědět, nebo nedá se vypovědět snadno a ne teď…

 

My měli doma moc hezký a klidný večer s Maruškami, Jindřichem, Aid Kidem a Kákou a napřed jsme dloooouho ukládali nespokojenou a utahanou Mařenku a pak hráli naši novou, naprosto báječnou hru Dixit.

kdysi jsem slyšel, jak Mardoša vysvětluje její pravidla tak spektakulárně zábavně a komplikovaně, že jsem se vzdal naděje, že bych si ji kdy zahrál. A o šest – osm let později?

A do toho jsem si občas vzpomněl na Tomášova Rosťu. A malou pěstí se dotkl čela a pravačka vylítla vzhůru k rychlý, mimoděčný modlitbě za zdraví, bezpečí, hudbu a lásku pro nás pro všechny. Za ty výjimečný a krásný bytosti, který mám kolem. A za Tomáše. A za jeho tátu.

 

tady na mě vypadl (díky Otčendo) 13 let starej obràzek. Některý věci se měněj.

jiný zůstávaj stejný.

 

 

 

 

Vosí hnízda

nějak se o mně rozneslo, že mám rád vosí hnízda.

pamatuju si je ještě ze starýho domu v Jiřího z Poděbrad, jak je dělával táta. Byl na ně pyšnej a byly to pořádný, rozvedenecko otcovský vosí hnízda, velmi mužské to tehdy bylo. Dával je ztuhnout do komory, kam jsem na ně chodil ještě dlouho po tom, co mi z nich bylo blbě…

dlouhej čas to bylo jedno z màla cukroví, co mě vůbec zajímalo. Nedávno na mě vyskočil FB status o tom, jak je ještě ve Strašnicích vyklepává Olga na stůl a jak chodim užírat ty nepovedený, který od rozehranýho Falloutu poznávám podle zvuku a tlumený kletby.

O letošních svátcích napřed připutovaly čtyři kousky na návštěvu s Mášinou maminkou, sestrou a jejím přítelem. Nikdo si jich mezi ostatními kousky nevšímal. A tak jsem si napřed dal jeden, po půl hodince druhej a když všichni zbylý hnízda ignorovali, opatrně jsem si nabídl předposlední. A když jsem uspal miminko a návštěva mezi tím odešla, zbylo poslední na dojedení. A tak jsem ho snědl.

když jsme se včera zastavili u Šumenské prababičky, proběhlo to podobně. Cukroví jsem měl pod nosem a vosí hnízda si jako zázrakem nikdo nebral… a tak jsem, těsně před odjezdem zbaštil poslední…

před chvilinkou jsem z ledniçky z krabičky od prababičky vyndal poslední z poslední vosí čtyřky.

v době, kdy čtete tyto řádky, už je ve mně. Mír s váma.

Štědrý večer

Dnešek byl klidný, jak se na takový vzácný den sluší. Vstávali jsme pozdě a zatímco Marie pila pouze kávu a vaječňák, aby večer viděla zlaté prasátko, my s maloz Maruškou hodovali průběžně. Pak maminka vyvedla miminko podívat se na betlém ke svatému Antonínu a já zabalil dárky, pak jsem zase miminko po setmělých Letenských sadech vozil já. Maruška správně registrovala sváteční náladu, zdálo se ale, že neví, k čemu ji přiřadit.

Když se pak z obývacího pokoje ozvalo zvonění, napřed se ke mně přimkla… a pak zvědavě vykukovala. A pak jsme chvilku na přeskáčku dělali oooo a bylo to krásný a čistý a jedinečný, pak Maruška rozdělovala dárky a pak běhala s rachotící kočičkou, která metelila na zelených kolečkách za holčičkou a třískala do metalofonku, Marunka každý dárek zdravila “miaaaau” a nebyla z toho rozbalování pak k zabalení a uspání.

Teď už spiná, je pár minut po půlnoci. Chce se mi jít spát a nechce zároveň.

Nějak s tim naložim.

Dobrou noc, klidný a radostný dny.

Děkuju

Ve Vagonu

nepravděpodobný

sedím v pražským Vagonu, na pódiu hraje rock and rollová kapela Fireballs, se kterou vaří na saxofon Pavel Zlámal… pod pódiem toho uŕputně ošklivýho klubu vytáčej páry parádně synchronizovaný tanečky, kapela zrovna zve k tanci, švihaj to skvěle. Je to celý zároveň absurdní, trochu jako nějakej Tarantino. Všechny stoly vepředu jsou obsazený fanouškama, od vedlejšího stolu odchází zrovna parta malejch dětí s rozesmátou maminkou nebo vedoucí, možná únoskyní, děcka jsou fakt malý, pět, šest let, 22:29, takhle to žije ve Vagonu den před Vánocema. Jakej je asi jejich příběh, že?

v těchhle kulisách potkávám po pěti, šesti letech doopravdy, Pavla Zlámala. Jednoho z nejmilejších, dlouho neviděnýho. Máme toho spoustu na srdci, stíháme jen naznačovat, namátkou nahazujem důležitý témata a ten druhej, jako před šesti lety, chytá. A ukládá na pozdějsí rozvinutí.

Protože pak hned jde Pavel hrát, já pro ocet a i když k tomu do sebe nacpu jednu malou nutriční bombu, zmrzlinu chunky monkey, stejně mi teď dole ve tmě padají víčka, mhouřený před ostrým světlem mobilu.

Přál bych si, aby už ten surovej a dokonale servírovanej rokenrol, konečně zmlknul. Ale očividně se kluci nechystaj.

v Mariánkách to bylo krásný, ale i když jsem ihnalací bylin poctivě natahoval čas, jak to šlo, pořád to byl jen jeden den… a zpáteční cesta v dešti a tmě byla doslova strhujícím festivalem mikrozážitků, z nichž některé byly opravdu intenzivní

z domova přichází zprávy, že to naše Ohnisko ještě nespí. Maminka ho nosí na zádech a nejspíš chystá bramborovej salát.

Vánoce, Vánoce doslova, za dveřma.

 

volba na vánoční okruh padla na dnešek. Ráno jsme vstali, naložil jsem Marušku a vyrazili jsme, jen otec s dcerou, směrem na Boleslav. Těsně před ní jsme tradičně přišli o signál a místo Ghost of You, který jsem našel doškrábaný mezi sedačkama, tkví v přehrávači Čoko Voko a tak posloucháme dvě nudle s Brna.

tatínkovi se dovoláme na Válcovnu, zanedlouho ale dovalí na novém vozejku a raduje se velice.

stejně, jako se pak v Lípě raduje moje maminka a babička a strejda a teta a Maruška má dost roztomilosti pro všechny…

a jsou 4 a venku už je tma, když usíná na zpáteční cestě. Tankuju na té samé pumpě v Úštěku, jako poslední nádrž. Pusinka se vzbudila, až když jsme drčeli magistrálou k Vltavě.

Prší, v Praze je mnohem tepleji, než na severu. Pořád se nějak nemůžu zastavit a spočinout.  Občas nečekaně zaútočí splínem vánoční batman. V Oku je plno, sehnal jsem místo na galerii a tak očkem pozoruju ten cvrkot.

Ani tady to není na bůhvíjaké spočívání. Ale vynahradíme si to, počítám, zítra u Hleďsebského krbu.

poslední zaměstnanecké momenty

nojo. a to mám vlastně ještě dovolenou.
vyrazil jsem do práce, dorazit poslední resty, dokončit věci, který mi chyběj, zadat služební cestu, znovu připomenout nezaplacenou fakturu pro pána z fotokouktu. a vybrat si 5000 zaměstnaneckých benefitů, které se mi, aniž bych to registroval, nakupily a zítra by propadly.
stálo mě to hodinu práce, ale body jsem v poměru jedna k jedné směnil za dárkový poukaz na hotely.cz

a teď zase domů
pod celým městem
za dalšími plány, úkoly… a hlavně za tím maličkým voňavým prdítkem, malinkatým překrásným človíčkem…

venku je už zase tma
a já přestávám být zaměstnancem
právě…

teď