nad ránem koní

hrál jsem včera na večírku, na padesátých narozeninách kamaráda fotografa Vojtěcha Vlka. v klubu Varšava. když jsem tam byl naposledy před pěti lety, pouštěl jsem svý oblíbený písničky v rámci projektu, ve kterém různí hudebníci, nebo herci, pouštěli svý oblíbený písničky a kterej se, jak včera shrnul provozní Honza, vůbec, ale ani trochu nechytnul. tehdy jsem byl ve Varšavě teda skoro sám, myslím, že možná Radek Antl přišel a pak ještě někdo, tuším, že jsem čerstvě nepil a Maruška byla na světě tak dlouho, asi jako Julie teď. skoro šest měsíců.

včera nebylo moc lidí jen kolem šesté, kdy jsem přišel s pedalboardem a kytarou. pak, kdykoli jsem se objevil v prostorách baru, bylo tam lidí víc a víc. řízečky zmizely šmahem. zbyly z nich jen pomačkaný čtvrtečky citronů, vypadaly tam jako nějaký kyselý hrobky dávno zaniklý civilizace rozesetý po mastnym papíře.

klub má ale k dispozici velikánskou šatnu a dokonce i celkem velkorysý prostory technickýho zázemí, kde seděl Mejla z Vypsaný Fixy, se kterým se známe dlouho a dlouho jsme se taky neviděli… a tak jsem měl se kam zašívat a s kym si tam povídat.

hrál jsem první, zvučil mne myslím že Jindra, kterej podle všeho pravidelně zvučívá i Vasilův Rubáš, kterej hrál po mně. včera ale zároveň taky, jak jsem vyrozuměl, zvučil celý den ve Fóru Karlín štáb Generála Petra Pavla, který se včera stal prezidentem.
fakt že jo.
vůbec jsem se na ten přenos nemohl koukat, zvedá se mi žaludek, kdykoli vidim Babiše, nebo někoho z tý jeho příšerný bandy…
ale nakonec mne nadšený výkřiky obou Marušek přivolaly od nahrávání hudby pro audioknihu a za chvilku už jsem bulel, když začínalo bejt jasný, jakým hodnotám se velká část lidí země, ve který žijeme, rozhodla dát svůj hlas.
jásali jsme doma všichni, hurá sláva.
nevadila mi rozjetá mluvčí budoucího prezidenta na tiskovce
nevadilo mi, že se najednou, proti svýmu přesvědčení, dojímám nad politikou, nad politikem…
nevadil mi ani nejroztomilejš cinklej Zdeněk Svěrák v přímym přenosu
a nevadilo mi ani příliš, že je tedy i zvukař, co se možná jmenuje Jindra a před pár lety zvučil s Dominikem Peckou Zvíře na Ostrým, už taky nejroztomilejš cinklej.
V jednu chvíli začala ale v odposlechu vazbit kytara a tak jsem o něj přišel, respektive, zůstal mi v něm jen hlas. A nedařilo se s tim v průběhu těch šesti písniček nic udělat. Což ale u takovýho hraní a v takovej slavnostní den vůbec nevadilo.
Nová vesmírná Redbirdí kytara mi sedla do ruky tentokrát výrazně pevnějš, už jsem si jistější, kde co najdu a kam sáhnout, alespoň rámcově, hehe, pro kterej tón.
Ach, tak mě to baví, to hraní. Už bych chtěl zase trochu víc hrát.
Ve čtvrtek v Kutný Hoře, kámo.
V knihovně. Těšim se.
A Jindra zvládl nakonec mne i Rubáš a když jsem před půlnocí odcházel, pořád stál na nohou. dokonce v družnym rozhovoru s ostatními hudebníky v backstagi. jen teda, čert ví proč, jenom v černých trenýrkách.
Je to hrdina.

před půlnocí jsem byl doma. navzdory obavám z rozjetosti a přemíry zážitků jsem usnul jako špalek. ráno jsem byl tuze vděčný, že už nepiju. ještě několikrát jsem si na to během neděle vzpomněl. stejně, jako na toho prezidenta.
kolem pátý jsme vyšli na procházku s Ondrou a Anežkou a Kesinkou. Malá Maruška z nich byla, jak se vídáme málo, celá rozpumprlíkovaná, až si to skoro nemohla užít. vydrželo jí to většinu večera a to už pak začínám bejt takovej grumpy.
neděle večer je pro mne pořád slabej spot.
teď už děvčata spěj.

hned jsem si šel něco malovat.
mám dva takový papírový obrázky rozdělaný, inspirovaný fotkama z dětství. zrovna jsem ve fázi, kdy jsem rámcově s brázkem spokojenej, ale na pár místech hrubě nespokojenej. což mi to celý kazí. v kombinaci s nepříliš tučným lednem se mi to pak má tendence překlápět do nálad, že je to dementní, že jak si můžu vůbec troufnout a tak. starý známý.
vždycky ty opravovaný místa musim napřed nechat zaschnout, abych do nich obsesivně nerejpal. a nepoškodil je tam, kde je chci opravit, jako se mi to nepovedlo vychytat s třídní fotkou, kdy jsem si takhle ve snaze vyčistit nějaký drobný smítko, seškrábl kus tváře holky, co se mi tenkrát tuze líbila. můj vlastní obličej by ostatně o obsesivním rejpání moh ledasco vyprávět. ale když se snaží psát na klávesnici, dělá strašný překlepy a ruce mu to vždycky všas smažou.

teď jsem ve fázi, kdy čekám, až to zaschne.
dodělal jsem a odeslal hudbu pro audioknihu. je to trochu výstřel do tmy, v nastaveným časovým limitu se mi nedařilo nic vymyslet v rámci pokynů režiséra… zkusil jsem teda trochu jinou cestu, než chtěl. však mi psal, že ať to kdyžtak udělám po svym, žejo. což se mi podařilo podstatně líp. tak se uvidí.

Ať na to koukám, jak na to koukám, máme se báječně a jsme požehnaný.
Učím se bejt vděčnej.

Moh bych si otevřít stánek na uzený koany.


Oka

Perfektní.
tak jsem zrovna zjistil, že ta nepříjemná ztvrdlá kůže, co mě tlačívá zespoda do plosek nohou, jako bych chodil po kamíncích, co mám do nohy částečně vrostlý, je normálně “kuří oko.”
jo? Ve vší slávě jsem se dožil věku, kdy se ráno v polospánku belhám do parádního pokoje, jako bych chodil po kamínkách, a ještě se to jmenuje “kuří oka”. Podíval jsem se, co na to babský kořenářský rady. Tolik k lidové moudrosti:

  • Likvidaci kuřích ok by měl napomáhat terpenýn – tekutina získaná destilací borové smůly, popř. smůly z jiných stromů. Naši předkové ji používali k léčbě povrchových ran a stejně úspěšně ji můžeme aplikovat i my na kuří oka. Stačí v terpentýnu namočit vatový tampon a přes noc ho přiložit na postižené místo. Opakujte, dokud kuří oko nezmizí.
  • Kuří oka můžete na noc potírat směsí citronové šťávy, prolisovaného česneku a octa. Pomůžete si i kolečkem citronu, které na oko přiložíte na noc. Opakujte, dokud kuří oko nejde vyloupnout.
  • Noční léčba se doporučuje i s rozpůlenou rozinkou. Tu byste měli přiložit na kuří oko a připevnit náplastí. Každý večer vyměníte rozinku za čerstvou a přibližně po týdnu můžete kuří oko jemně odstranit pinzetou.

No. Vidíte to sami.

Je fér

Je fér říct, že se mi včera ozvala slečna, která si pořídila obraz za 30 000 ve třech splátkách… taky jsem toho, i díky Mášině dlouhatánský prochajdě s Jindřiškou a Julinkou a Maruščině návštěvě u kamaràdky, spoustu namaloval

dneska navíc hraju jako Kittchen solo v Malostranský besedě krátkej set před Eggnoise a Ondřejem Galuškou a Odd gifts… tak se zase cejtim, ne-li, jako král světa, alespoň nejmíň jako králík světa.

je taky fér dodat, že se doma máme báječně, Julie začala s mrkvičkou, brambory a dýní. Kromě občasných drobných nespokojeností, jako třeba dneska skoro do tří, je to velmi klidmá a tuze veselá holčička.
Maruška chodí konečně, po měsících nemocí a odkladů, víc na plavání. Byli jsme v úterý, půjdeme i dneska. Zpravidla se jí dopředu nechce, ale vodu si pak očividně dost užívá a bez bázně se, patřičně upnutá do nadnášecích polštářků, pochopitelně. Spíš teda destičky takový to jsou. Jakoby.

Dobrý a radostný dny všem, jupijajou

Dobrá, dobrá

Silvestr Stallone profrčel, jako by snad ani nebyl. Najednou je tu Nový rok s Novými výzvami, jeden byse ani pořádně nestačil rozkoukat.
Ke svýmu příjemnýmu překvapení se mi podařilo během prosince skutečně vydělat dostatek peněz, že to bez problémů dalo dohromady i na jinak slabší listopad. K mýmu nepříliš příjemnýmu nepřekvapení jsem všechny vydělaný peníze těsně před koncem roku odeslal tam, kam tradičně každý měsíc odcházejí, a do roku 23 jsem vstoupil s čistým štítem. popravdě musím říct, že tu část, kdy nečekaně a tak nějak na poslední chvíli, když už chci mrštit svou nalezenou a dlouze kultivovanou uměleckou svobodou v houšť, vydělám hromadu peněz a všechno se v dobré obrátí, mám mnohem radši, než tu napínavou část, která jí předchází.
Když pak, po. vynesení kočičích bobků, postávám u popelnic a dlouze dýmám (vampampydampam), připadám si jako Pablo Escóbar, jak s brčízem u houpaček vymejšlel strategie na vybudování svýho impéria.

Měli jsme shcůzku s Miřenkou Čechovou, Ivou Moberg, Petrem Boháčem a Kristynou Boháčovou z Paláce Akropolis, pro který budu na jaře vést osmidenní workshop pro mladý lidi, který zajímá umění. setkání s celým týmem bylo inspirativní a pozitivní a moc se na celou věc těším, i když samosebou zatím vůbec nevím, z jaký strany se do toho pustím.

den po téhle schůzce jsme s Aid Kidem, Anežkou a Petrem Ostrouchovem odjeli na Petrovu chalupu do dobré, kde jsme natočili šest demáčů z plánovaných osmi až devíti songů, který by se měly objevit na mý sólový desce, která by měla vyjít letos na podzim.
Celý tři a půl dne jsme zůstali, až na jednu krátkou procházku, zalezlí a pracovali. A z výsledků tý práce mám velkou radost. V něčem se nový písničky dotýkaj míst, který jsem zpracovával na Září i Pulsu. A pak se tu objevujou i nový směry a možnosti. Jsem vážně zvědavej.
Za pozornost stojí jistě i obrovský množství vnitřních nejistot a pochybností, který otevření novýho materiálu a představování jej autoritám, jakou pro mne zatím spíš neznámý Petr, a vlastně i známý Ondra, je. Všechno to dlouho nevyplavovaný haraburdí, všechen ten borčus nepříliš pevnýho sebevědomí a hlubokejch obav z vlastní nedostatečnosti, všechno to vyplavalo zase ven, jako špína, co vyplave zpátky z ucpanýho odtoku umyvadla.

Zvykl jsem si, že taková období nebo situace přicházejí. Už se tolik neplaším. Vím, že to přejde. A teď, než přijde mistr Plavečky, aby mne zasvětil do tajů práce s plátkovým zlatem, jak jsem dostal k Vánocům, skočím s kočičími bobky.
A pomeditovat si u houpaček.
Dobrá, dobrá

Po (i ta)

Po Po Po

jak zpívá Rosalia v prvním tracku Saoko.
Maruška jí, než si zapamatovala jméno, říkala: „ta nahatá paní“ podle fotky na obalu, který si musela všimnout v telefonu. je tedy velmi pozorná, ta naše Maruška.

Spolu jsme byli za Markétou v Mariánkách, Máša a Jula měly rýmu a kašel a zůstaly doma. I tak jsme se měli moc dobře, včetně návštěvy historického jarmarku.

pak tu najednou byly Vánoce. adrenalin. guarana. cukr.
na to, kolik nás u nás bylo, to byla velmi klidná a rodinná oslava. Maruška rozdělovala dárky, nadšená byla z robota, nešťastná z dinosaura/draka, kterýho nedostala. chvilku usedavě plakala, pak byla neposedně šťastná. Jula jako malý sluníčko se většinu času usmívá, na celý kolo. Teď ji slyšim brmlat z ložnice.
dědeček Jindřich zůstal nakonec až do 26. dopo, hodně u nás byla i Jindřiška, to je vždycky prima.

a je po

sedmadvacátého jsme jeli na otočku do Český Lípy. nečekaně se stavili i Klášterští, babička Dášenka z toho už pak byla celá popletená… dostali jsme oběd, kávu a cukroví a po kojení vyrazili na zpáteční cestu.
Jako často, jeli jsme přes Roudnici. Na jednom z nejhezčích míst cesty, nahoře v obci Libínky, na místě s nejkrásnějším výhledem v okolí, stojí lehce chátrající změdělské družstvo. jednou, až bude ještě zchátralejší, to někdo koupí a udělá tam luxusní loftový apartmány s tím výhledem. dole v Polepech bude končit pražský metro.

dneska vyrazila děvčata s dědou Jindřichem, Jindřiškou a babičkou s namalovanou pusou na Loretu. byli venku skoro pět hodin, já doma zatím maloval, psal, hrál na novou kytaru a zase maloval. vystavil jsem na Facebook obraz nazvanej Slunovrat, kterej jsem na kulatý plátno namaloval během krátkejch chvilek mezi svátečním slavením. a vyřídil i jeho rychlej prodej. ani jsem se nedostal k plánovanýmu hraní Red Dead Redemption II, který jsem si koupil v předvánočním výprodeji. a který je tedy bezvadný. a skutečně v lecčems jako GTA s koněma, akorát ještě o kus lepší. jen tedy ty moderní příběhy a způsoby vyprávění, to je mazec. místama interativní film, místama dlouhatánský cválání neustále se měnící krajinou, každej druhej skvělej plán je nabouranej nějakým nečekaným, napětí a dynamiku pumpujícím zvratem.

Jako obvykle jsem prošvihl výročí dalšího roku svý alkoholový abstinence. 25. 12. nad ránem to bylo šest let. Teď už velmi zvolna načínám sedmej.

A už je pomalu půl třetí.

Vedle Jula nespokojeně pofrfňává, jak tak někdy v noci dělává. Půjdu se zeptat, nechce-li mlíčko, nebo přebalit. A pak půjdu spát.

V hvězdoletu mýho těla už je vypnutá i gravitace. Ta kosmonautka, co vypíná jeden po druhým nepotřebný systémy, zhasíná celý sekce a uzavírá hermetický uzávěry… a pak stavem beztíže přeletí dál. Až bude svítit poslední hybernační kóje.

A pak zhasne i ta.

Dobrou

Předvánoční obrazárna

Předvánoční obrazárna ve středu 14. 12. dopadla výborně. Martina Dobiášová mi zapůjčila tuze hezký prostor, do kterého jsem napřed půl dne stěhoval obrazy a zároveň se snažil vyřešit parkování v Šafaříkově, kde se dá stát jen hodinu… no zkrátka sen.
Zdeněk Regál přivezl velký Hlavokraje, metr krát metr velký plátna z Tančírny.
pak postupně začali chodit kamarádi, sem tam si někdo něco koupil, sem tam nikoli. Pak se hodinu neobjevil vůbec nikdo. A nakonec se pak mezi pátou a půl devátou pořád někdo stavoval a zase odcházel, bylo to moc hezký a potkal jsem spoustu dlouho neviděnejch kamarádů.
Prodal jsem nakonec obrazů i obrázků docela dost, i když to taky jednu chvíli vypadalo nahnutě. A pak se to zase zhouplo na druhou stranu. Vratká loďka, dobrodružná plavba.

v tuze hezkém Studiu voicelab jsem se stavil i ve čtvrtek po obědě, předal čtyři ze šesti prodaných Hlavokrajů… zbývá jich devět. Dneska večer jsem všechno, co jsem na Obrazárně neprodal, a mám vyfocený, přidával do svý GALERIE. A na závěr jsem si nechal hrnek vychlazený kávy s mlíkem a takovou jakoby tyčinku, Kinder Pinguí. Jako takovou sladkou tečku po té jednotvárné práci.
Ale sežral jsem ji nějak v závěru dokončování, aniž bych si pořádně vlastně všiml.
Moje chyrý hodinky mi před chvilkou hlásily večerku.
Nejsem si jistej, jesli jim dneska udělám radost.



Víkend v Marienbadu

Jako každý rok, i letos jsme vyrazili do Mariánek. Jen, jako každý rok, trochu jinak, než obvykle. Tentokrát jsme jeli jen ve dvou, s Maruškou. Máša začala bejt ve středu taky nějaká nemocná, nakonec ve čtvrtek ani nejela na zahájení výstavy se svými obrazy z první knížky, považte, na Mělník. No a v pátek ani do Mariánek.

Tím, že byla po nemoci i Mářa, měli jsme jeden velkej plán… a to sedět u krbu v Markétině obývacím pokoji, kuchyni a jídelně zároveň. A povídat si. A pojídat nejrůznější laskominy. Což jsme, s krátkou přestávkou na vesnickej Jarmark, vlastně dodrželi. Moje chytré hodinky mě dokonce pochválili, že jsem přes víkend a na dnešek naspal výrazně víc, než průměr za celý poslední měsíc. Maruška už taky skoro nechrchlá. A na dnešek jsme všichni čtyři spali v ložnici. Což je parádní.
A kočka. Dodala by Maruška.

S MArkétou a jednou z jejích dcer, jsme toho napovídali spoustu. Od pobytu ve tmě po aktuální politiku, od hudby k malování, od vejletů po horách, po vejlety po lidech. Bylo to zase, tradičně a jako opět, parádní.
Díkes

chladno

je chladno. takhle noci v obýváku. jednak hodně větrám, aby Maruška dejchala studenej vzduch, jednak víc šetříme a bojujeme tak proti Rusku. A tak sedim a než mi uschnou rozpracovaný obrázky v atelieru (chtěl jsem zkusit psát atelierku, ale je to zrůdný slovo), koukám po kouskách na norksýho Trolla. A je to bezva. Super to odesjpá, záběry přírody parádní, herci super, skvělý tempo a sebevědomá režie. Moc prima. sedim zabalenej v dece, v pokoji už jenom hoří svíčka na oltáři a naplno jede zvlhčovač vzduchu.
1899 to nakonec docela zachránili tím úplným koncem série. jo, takhle by to asi nějak šlo, tenhle rámec jsem nečekal a dává smysl. to jsou tak mý kulturní vhledy, dneska, děcka.

den utek tuze rychle. Máša šla k holiči a vrátila se super ostříhaná a krátce na to jsem šel s Lenkou Dusilovou natáčet spot na Radio Kašpar. Byl to nakonec skoro hodinu a půl dlouhej rozhovor a myslim, že se moc povedl. Dostali jsme se do takovýho přátelskýho povídání, který čerpá ze skoro dvacetiletýho občasnýho kamarádění a přátelení se. Lenka měla moc dobrou náladu a byla otevřená, zvídavá a když mne představovala, mluvila tak hezky, až jsem se rděl. Pořad Nočka poběží zejta, tedy ve středu. Tedy v den, kdy mám od dvou do osmi ve studiu Voicelab na Šafaříkově 202/15 pop-up výstavu, v den, kdy mi tamtéž mistr Regál přiveze obrazy z Račího údolí.
Těším se, i jsem trochu nervozní, protože jak jsem již asi zmiňoval, u podobných akcí vlastně nikdy nevím, jestli někdo přijde, nebo jestli tam budu poposedávat sám. jestli si někdo něco pořídí, nebo nikoli.

ale už jsem se trochu naučil, nebejt zbytečně nervozní dopředu. Jistě, bude to asi trochu dobrodružství všechno naložit do auta, přejet na Vinohrady, zaparkovat tam někde, vynosit, rozmístit, pohodlně se usadit a s důvěrou, radostí a otevřeností čekat, kdo přijde. ovšem je to dobrodružství a druh života, pro kterej jsem se svobodně rozhodl. a jsem za to rozhodnutí velmi vděčen.

no a teď zase udělat pár čar a skvrn na čistejch plátnech
podívat se ještě kousek na toho skandinávskýho obra
a pak zalízt, jako teď zalejzám každej večer, vedle toho malýho oddychujícího tělíčka naší starší dcery. a v polospánku poslouhat, jak dejchá, když kašlem naklepávat jí polštář a otevírat a zavírat do zasněžený ulice.

1899

jo, tempem půl dílu za večer na třikrát jednou za tejden koukám na ten seriál s číselným názvem 1899
je to hodne podobný, jako Dark od stejný produkce
moc bysem chtěl, aby se mi to líbilo
je tam všechno, co mám rád.
Bože!
Můj dědeček Vlastík mi kdysi dal přečíst knížku Tušení souvislosti od Ludvíka Součka, primárně kvůli kapitole o Bermudským trojůhelníku. Kdyby věděl, jakej zájem o tohle téma a všechny nadpřirozený a nadpozemský věci, ve mně zažehne, nikdá by to nehudělál
ztracený parníky
prokreslený postavy s tajemnou minulostí
nečekaný zvraty
cestování časem?
pyramidy…
a další věci, kterýma bych zbytečně spoiloval.
ale podobně, jako Dark
je to nějaký takový jakoby šmrnclý německým expresionismem, všechny ty postavy jsou, a možná se ještě ukáže proč, děsně tragický a osudový a ztrápený vnitřním bojem, že tam skoro bezbude místo na ty lodě a pyramidy. odehrajou se tam úžasný věci, tuze nápaditý a vizuálně silný komponenty… ale všichni jsou tam tak protivný, zaseklý ve svejch soukromejch plánech a vidění světa, že nemaj vůbec prostor, žasnout, nebo se skutečně bát toho, co se jim děje. takže si pak řikám, že bych se možná radši dýl koukal na ty digitální černý rampouchy, jak zrněj a rostou.

stejně na to koukám.
jsem v půlce předposledního dílu.
co už


besídky

poslal jsem ti mail, povídá Antonín Kocábek v Kaštanu před pár týdny.
přišel ti mail od Antonína?
ptá se mne Linda den na to a dík tomu zjišťuju, že nepřišel. připomínám se Antonínovi, ztracený mail přijde, je to pozvání na takovou předvánoční besídku, kde by měla Linda promítat a hrát Jirka Imlauf z Houpacích Koní, Cyril Kaplan například z Vložte Kočku a David Pomahač nejlepší prostě, Ondrovi Ježkovi se do toho vůbec nechce a někomu jinýmu by se chtělo, ale nemůže. a tak se to ještě ladí. a jestli bych taky nechtěl.
chtěl

hele, v kolik tam dneska jedeš? já nic moc nevim, David Pomahač taky nic moc neví, jak to bude… ptá se mne zprávou Linda 9. 12. dopoledne.
zrovna od rána myslim, že se jí musim zeptat, nebo se podívat do toho Antonínova mailu… tak se podívám a našel jsem, že mezi pátou a šestou na místě. a že jak to bude se uvidí.

těsně před odjezdem mi náhodný pohled na rozuklízený atelier pomůže vyřešit, jestli si brát kromě nový kytary a pedalboardu i kombo… a beru jen chřestidlo, vonný tyčinky a kovovej sundrum, kterýmu řikám Malej měsíc a na kterej ta písnička v den pořízení vznikla…

když stojím v sále Kaštanu a vidím, jak se na mne ostatní účinkující koukají trochu podezřívavě, dost znejistím. rychle se ale vracím k rozhodnutí, které následně verbalizuji, tedy přinést do celého večera ezoterickej rozměr blížících se svátků.
kromě mladičký slamerky a písničkářky Tali, která celou partu uzavírala, mě všichni zúčastněný viděli kdysi několikrát zrubanýho a nesvéprávnýho, takže je trochu té povznesené moudrosti nakonec nemohlo rozházet.
tyvole třeba jak jsem otevřel Houpacím koním při hledání kličky od okýnka za jízdy po dálnici dveře od dodávky, to když jsem si vzpomněl, běhal mi mráz po zádech…

myslim, že jsme, přes hrdý čela, měli všichni chlápci trochu nahnáno. Linda trošičku želela, že se nerozhodla Kaštan oželet a využít pozdější nabídku na projekce na výročním koncertě v Mahenově divadle v Brně. Kde před několika týdny dělala s velkým úspěchem projekce Druhé trávě. ostatně jen den před Kaštanem si ji Lenka Dusilová vyžádala do Akropole, kde to Lindunka podle všeho taky pomohla rozsekat.
Ale jednak nás Tali, co jsem napřed myslel, že je jí 14, rozsekala písničkou o starejch chlapech s velkejma dětma a smutnejma očima. Jirka Imlauf a pak i David, se kterým teď jeho prvorozený habán hrává koncety, se smáli možná o trošku víc, než já. ale spíš ne. taková Linda se řehtala, že jsem to dlouho neviděl.

a chvilinku to vypadalo, že nepřišli žádný lidi. ale pak jsme začali a najednou se objevilo vlastně docela dost lidí, my jsme zasedli ke svejm nástrojům a do svejch koutů. David začal hrát, pak se k němu přidal Cyril a ostatní a pak zahrál Cyril svoji elektronickou instrumentálku, do který začala Tali recitovat svý texty… vlastně jen několik jednoduchejch, skvěle zvolenejch sloganů. a pak jsem hrál já na buben a pak zase David s Jirkou spolu pár písniček… do toho pár improvizovanejch stand-upů.
skončili jsme o hodinu a půl později, ještě dvě písničky přidali a než jsem, vyběhl na tramvaj, stihli jsme se ještě všichni společně poradovat z toho nenadálýho setkání, z takový besídky, která mohla dopadnout všelijak, ale dopadla moc dobře. i Antonín Kocábek se široce usmíval, když k naší radující se skupince zamířil.
„já se teda dost bál,“ povídá mi pak v kanceláři, „že se budete tak jako střídat, vobčas se někdo tak stydlivě připojí s nějakým vokálem… a ono to, hele, vůbec nebylo blbý.“

a pak na tramvaj a fiuuu, přes Břevnov, přes Prašný most, přes Hradčanskou, jen se svym bubnem, chřestidlem a poslední vonnou tyčinkou, jako základní ezoterická esence blížících se svátků.