Jablko odpadlo

jablečná schůzka se dnes ráno zase nekonala. včera jsem byl celý den v Bratislavě natočit pár scén do dalšího Highlighteru. Byl to jeden z těch neuvěřitelných korporátních výletů, 4 hodiny na cestě tam, 3 na místě, oběd, horečná práce, 4 hodiny na cestu zpátky. Večer v půl devátý jsem byl doma jako na koni. Uspal jsem Marušku, která běhá čím dál delší trasy… a šel pomalu taky spat. Do mailu jsem nenahlédnul, schůzku, kterou přesunuli kolegové z projektu, co nemá nikdo rád, na den, kdy už rok a půl pravidelně nebývám v práci, jsem objevil až dneska ráno.

potěšilo mne to. Kdybych už na žádnou takovou v životě nemusel, bylo by to taky vlastně prima. Je tolik krásných, báječných a důležitých věcí, které mohou naplnit naše dny.

 

delighted

seděl jsem pevně zapřený o matraci, jak pevně, mi došlo teprve, když se mne dotkly prsty té vysoké, bělovlasé, štíhlé ženy a někde kolem mé hlavy se rozlehlo ševelení, mrmlání a a další, trochu zneklidňující zvuky.
prsty bílé ženy se mne dotkly na zátylku, sevřely mi lebku, pevně a přitom s něhou… jemným tlakem mi zvedly bradu, hlava, jako by byla lehčí, jako by ji ty štíhlé pevné prsty vytáhly nahoru… a tím, jak přestala váha lebky působit na páteř, začaly se mi napřed k sobě stahovat lopatky a hrudník, jako by se otevíral, celej, jako bych se otevíral, žebra se s nádechem rozestupovala, ruce rozpažené, ramena osvobozená od vší tíhy…
to the light
hovořila mi blízko ve tmě do ucha ta bílá žena
to the light
a já se nadechoval
a nadechoval a otevíral
to the light, znělo mi v hlavě
to the light
to the light
to delight
to delight

v hlavě se mi ta slova spojovala
a vytvářela svý vlastní logický konotace
každej okamžik se otevíral jako květ…

to be delighted

cyklení

cyklím se v heslech. Facebook mi po nedávným útoku nabízí reset hesla skoro pokaždý, když napoprvý netrefím to pátý nový. Většinou v rozepsaný konverzaci, kterej koncert se sestříhá… v metru je signál, takže přeheslovávám a řešim…

po fantastických a užitečných pátečních dýchacích ponorech přichází ukázkový plácání na mělčině. jak se blíží výlov, v síti zůstávaj najednou jen ty hlavní, nepříjemný úkoly. Uzavřít svý působení v Projektu co nemá nikdo rád. A dohledat tu posranou objednávku pro pána z Fotokoutku.

zejtra jedem do Bratislavy
na konec s koncem listopadu jsem se ještě neptal
ale čim dál víc se mi chce… to bude asi přeci jen tah těch silnejch nočních hlubinnejch proudů. večer hraju v galerii Prám na vernisáži. příští rok za to budu mít pronajatej ateliér.
ale to bude příští rok
teď je teď a mail, kterým jdu popíchnout své kolegy v Projektu, co nikdo nemá rád, žere duše a kadí vydejchanej vzduch
hehehehe

jinak se mi vede krásně. hodně času s Marunkou, zažívám i čekají mne moc hezký a radostný věci. jen v těch heslech se cyklím.

Pohádka o ustřiženém metru

… trochu nečekaná zpráva o tom, že končím v T-Mobile jako zaměstnanec už klidně ke konci roku mi přinesla do života spoustu nový energie.
A otázek.

Co si teď počnu?
Znamená to, že bych se do toho přerodu na volnýho umělce měl pustit o půl roku dřív?
Neni to náhodou ideální situace?
Zvládnu to?
Nemám odejít už ke konci listopadu a na zbytek roku si vzít volno a psát knihu, která mi pomalu bobtná v hlavě, zatímco se rychle krátí čas na to, převést všechnu tu parádu do písmenek.
Mám začít diktovat do iPhone?
Že bych celou knížku nadiktoval?

Jsou to dobré otázky.
Jdu se podívat, jak je na tom Siri s diktováním.

škvrček

v pondělí jsme měli moc hezkou zkoušku s Alaverdi. líbí se mi ta klukovská kapelní energie, tolik odlišná od těch našich ezohippie kruhů. líbilo se mi, jak se Marasovi hrálo na Kittchenovu kytaru a jak jsme si pak povídali v Oku.

převčírem Kaděj odletěl na pár týdnů pracovat zpátky do Kanady. v Kanadě už je marihuana legální. Skutečně bych si chtěl na starý kolena otevřít Cofeeshop?

Nebo bych chgtěl spíš na starý kolena cvičit jógu na dřevěný verandě, kouřit brka, poštět si desky a povídat si s kamarádama, co na tom budou s věkem a volným časem podobně jako já.

včera večer jsem byl s Maruškou, hráli jsme si, nosil jsem ji v manduce, zpívali jsme si, potancovávali bytem.
na konci Bá už řiká i c.
a ujde, uběhne, ukejvá se takových sedm, osm kroků.
a překrásně voní.
v noci funí v té naší společné posteli a rotuje a kope kolem sebe. ale už se tulí a když ji něco v polospánku probudí, udělá jí dobře, když si ji přitáhnete a ona se schoulí do klubíčka ve vašem podpaží třebas.

ráno jsem se vypotácel, šel vybrat peníze a zavolal si Uber směrem do Vinoře. mladý muž s cizokrajným jménem mlčel, bylo to příjemné. pak jsem v rychlosti převzal auto a vydal se na cestu na Roztyly. Nakonec to vůbec nebylo tak složitý.

dnes je škvrček
přišel k nám do kanclu pán, vyprávět, jak to je tady v tom T-Mobile blbý a blbější
dole ve sklepě probíhá konference, na který náš generální ředitel představí novou vizi
všichni se bojeje a firmou se šířej rumory, že vyhoděj snad víc lidí, než tady vůbec je

Příslib věčnosti

Uprostřed letu z práce a natáčení mne napadne zavolat do autoopravny a rázem je po spěchu. Auto vyzvednu ráno. Teď už zavírají.

Vystoupím tedy na Holešovicích a vklouznu do McDonalds, kde jsem před 20 lety startoval kariéru.

“Poprosil bych vás o dva cheeseburgery a jesli ještě děláte to kafe se zmrzlinou…”

“to NIKDY nepřestaneme dělat”, podívá se mi vážně do očí brýlatý mladík za kasou.

”leda, že by nefungovalo kombo,” dodá ještě temně.

Venku je modrošedé šero a vzduchem chladně voní podzim

 

Před pěti lety

Hodí se připomenout:

PŘed pěti lety a jedním dnem jsem si nakreslil po návratu z práce tenhle obrázek, nebylo mi lehko tenkrát, už jsem ten příběh vyprávěl mockrát. Nakreslení obrázku pomohlo.

Tehdy jsem netušil, že to celý bude mít pokračování ještě mnohem divočejší. Ani kam a kudy mě tohle Zvíře jménem Podzim ponese.