zpátky na venkově

v Praze jsme přespali dvě noci, dneska ráno jsem oběhl doktora a poštu, naložili olbřímí nákup z Rohlíku a kočky a celý ten náš cirkus, naložený v autě jménem Jeřabina, vyrazil směr jižní Morava.

je tu blato, ale klid.

k čemu klid? divil bych se ještě před pár lety.
teď tu spoko sedím ve vyhřáté kuchyni, jak místní říkají i jídelně, což chápu, taky to dělám. a střídavě pracuju na hudbě k Aloisi Nebelovi a střídavě se pomaličku probírám tímhle postem.
město je hektický, všechno to tam pořád pulsuje. Ve dne, v noci. Jen už si to neuvědomujeme.

Tady, když přejede po setmění auto, je to velká událost. Dole ve vesnici ho zastavěj, osádku snědí a použitelný díly vozu namontujou na obřího robota, kterým chtěl v roce 2025 vyrazit napřed na Brno a pak, pán Bůh dá-li, i na Prahu.
Tím tempem, jakým tady ale jezděj auta, to nevidím dřív, jak 2033.

vánice v Jemici

Jemice se ve skutečnosti nejmenuje Jemice, ale Jemnice. Ale Máša s Jindřiškou tomu městečku jinak neřeknou. Já sem často jezdim nakupovat do místního nepříliš zásobenýho Penny. Mám tu cestu rád, je to tak akorát, že se člověk projede a provětrá si hlavu, taky si můžu pořídit nějakou studenou limonádu, což je jedna z mejch neřestí.
A dneska jsem vyrazil pro tofu a tempeh a kuřecí maso, protože se nám doma sešly jen samý přílohy.
Stihli jsme před tím v dopoledním slunci jeden krátkej vejlet. A teď se na obzoru, jasně osvíceným tím ostrým sluníčkem, vršily šedočerný mraky, působilo to dramaticky. Za chvilku se dalo do hustýho sněžení. Foukal vítr a po levý ruce mi ještě svítilo sluníčko, zatímco z pravý se přihnala bílá stěna. vítr se opíral do silnice a kreslil na ní zvláštní mapy. vypadalo to, jako když se vítr prohání hustou travou. jel jsem pomaličku. a tentorkát nezahnul k Penny, protože tam jsem tofu nikdy předtím nenašel… ale zajel jsem do vyhlášenýho obchodu zdravou výživou a pořídil spoustu zdravých potravin. A papáju naloženou v cukru. Jemice se ukázala mít moc hezký historický centrum se spoustou malých krámků. Koupil jsem ještě ptačí zobání, Reportér a Magazín Legalizace a zašel jsem právě i pro nějaká kuřecí prsa, abychom lehce obohatili svou jinak víceméně vegetariánskou kuchyni… když mi zavolal můj endokrinolog.
„Pane König, přišly mi výsledky, máte zvýšenou funkci štítný žlázy.“
Musel jsem se zasmát. V Telči byli rychlí, jinak to je ale stará známá písnička.
„No jo, no to vim.“ vodpovídám z vesela. „Však jsem teď byl na tý léčbě radiojodem…“
„Nojo, pane König, když vona ta léčba zabírá až tak za čtyři, pět měsíců. To ještě budete muset brát ten Propycil, co jste bral doteď. Vemte si tři ráno a tři večer, jo, a v pondělí stejně máte domluvenou kontrolu, tak se stavte.“
No tak ještě, že jsem těch šest krabiček, co mám doma, ještě nevyhodil, řikám si. Ale jinak musim říct, že mi to teda velkou radost neudělalo. Tak jsem s tim báječným nákupem nasedl do auta, kterému říkáme Jeřabina… a jel jsem tou bílou vánicí zase zpátky za holkama.

Odpoledne jsme s Maruškou vyrazili na chvilku do toho sněhu. Sněhuláka ale postavit nešlo a tak jsem se nechal jenom pořádně zkoulovat, hahaha, obešli jsme náš tradiční okruh kolem bílýho kravína… večer jsme s Mášou dokoukali třetí díl Matrixu rozkoukanej někdy před měsícem a něco. A když holky zalezly do postele, pustil jsem se do práce na hudbě k Aloisovi Nebelů. Udělal jsem kus a teď jdu pomalu spat. Jen ještě:

Včera jsme se dívali na film Imitation game o britském matematikovi Alanu Turingovi. Ten, kromě toho, že se svým týmem během druhé světové války rozluštil kód Enigma, vymyslel předchůdce dnešních počítačů a zároveň přišel i s titulní Imitation game. Testem, kterému se dneska říká Turingův. A o kterém jsem poprvé slyšel, když jsem před skoro pětadvaceti lety viděl Blade Runnera. Test, který tazateli umožní na základě otázek a odpovědí zjistit, zda komunikuje s člověkem, či strojem. Prostě vytvořil základy, na kterých mohlo vyrůst cosi, čemu říkáme umělá inteligence. A zároveň vymyslel nástroj, kterej tuhle inteligenci dokáže rozpoznat. V padesátých letech minulýho století.

A ve stejných padesátých letech minulýho století, v roce 1953, byl odsouzen za „homosexuální akt“ a mohl si vybrat mezi vězením a chemickou kastrací. A o rok později, po roce podstupování druhý z možností, spáchal sebevraždu.
Jen necelejch osmdesát let zpátky. Člověka, kterej byl v mnoha ohledech tak napřed, kterej toho světu a svý zemi dal tolik, zničej jeho vlastní spoluobčané na základě takovejchle ostudnejch a obludnejch předsudků. Takový hrozný nepochopení.
A pak si zase řikám. Tohle naštěstí už dneska neni možný. Tak strašně dlouho byla homosexualita trestná, perzekuovaná, vysmívaná… a dneska je v tomhle směru společnost mnohem otevřenější, lidi nejsou tak úzkoprsí… a pak si zase řikám. Nojo. Ale podivej se na Polsko. Nebo na Rusko. V našem bezprostředním sousedství. V roce 2022.
A pak si zase řikám. Buď rád, žes měl možnost si uvědomit, že slučováním a sjednocováním různejch přístupů, talentů a kvalit může vzniknout něco novýho, výjimečnýho, převratnýho. A chovej se podle toho. Žij to. Nevymlouvej se na ostatní.
Jak říká moje báječná učitelka:
„You are the way. Be the way.“


modřina z Telče

vstávat v 6:30, po paměti vyčistit zuby, nandat čočky, sejít dolů k autu, zběžně oškrábat ojíněný okna. a jet. Podcastovou sérii Gotťák jsem při včerejší cestě na nákup do Jemnice doposlouchal až kam to šlo, tedy do pátýho dílu. Dost mě to baví je to důkladný a přitom to nepostrádá lehkost a vtip. Občas mi přijde, že jsou Pavel Klusák s Terezou Dočkalovou na toho slavíka dost přísný. Na to, že je Karel mrtvej a nemůže se k tomu vyjádřit. Je pravda, že tím, jak si Karel Gott svůj mediální obraz hlídal a upravoval, už se k některejm událostem tak nějak vyjádřil svym životem. Těžko říct, jak by obstály naše životy, kdyby je někdo zpětně prohlížel, studoval, hodnotil a vysvětloval. Jak je ale znát třeba z toho, že jsem poslechl všechny díly, co už jsou venku, na jeden zátah, Gotťák se mi líbí. A dozvěděl jsem se z něj spoustu novejch věcí.
Věděli jste třeba, že Gott asi na půl roku emigroval?

Každopádně jsem si v těch třičtvrtě na sedm ráno pustil místo podcastu hudbu. A Spotify mi naslepo vyplivlo Jubilee Street, což je písnička od Nicka Cavea a Bad Seeds. Asi by bylo dobrý říct, že moje nejspíš nejoblíbenější písnička od Nicka Cavea a to mám od něj oblíbenejch písniček fůru a jedna je lepší než druhá. Ale Jubilee Street je naprosto speciální číslo.
Jednak je krásně nahraná na desce.
Jednak mě s ní Bad Seeds totálně rozstřelili na začátku koncertu v hokejový hale v Holešovicích někdy v roce 2013. Tehdy jsem viděl Cavea asi potřetí, ale po dlouhý době a popravdě jsem na takovej masakr nebyl připravenej. Jako bych ho znova objevil. A tehdy jako bych si taky uvědomil, jak fantastickej je frontman, nebo zpěvák, nebo polobůh. Jak fantasticky a přitom naprosto přirozeně pracuje s publikem. A to samý mě pak totálně dostalo o pár let později, když jsme vyrazili s Honzou, Radkem a Terezou do Berlína… A zase byla jedna z největších událostí právě Jubilee Street.

video přímo z toho koncertu v Praze… look at me now!


Nakonec je to do Telče docela kus. Po malejch silničkách. Pak pomalu na ty větší… Dačice. Tady někde dohrávala Jubilee Street. A pak, za pár kilometrů, Telč.
Co jsem se sem najezdil s maminkou a bráchama, taky pak v průběhu dospívání… no a nakonec dokonce dvakrát hrát na legendární festival Prázdniny v Telči. teď se městečko probouzelo. Parkoviště před polyklinikou už bylo celkem plný, před odběrovou ordinací naštěstí jen malá fronta. Ještě, že jsem se nestyděl zeptat. Jinak bych čekal s větším chumlem vedle na chirurgii.
Unavená paní mi svižně nabrala krev na žádanku od mýho endokrinologa a než jsem se nadál, už jsem zase seděl v autě na parkovišti. Jak mi to paní nepřipomněla, úplně jsem zapomněl, že si mám místo vpichu mačkat a tak tam teď mám parádně tmavou modřinu.

No pak jsem jel, přes nákup v parádně zásobeným COOPu, zase zpátky. Celou cestu za holkama jsem měl před sebou úzkej, sytě oranžovej pruh oblohy, kterej rámoval obzor na východě, pod vrstvou mraků. Doposlouchal jsem celou Push the Sky Away. Tyjo, za rok to bude deset let, co tahle parádní deska vyšla.

Takovejch věcí, takovejch věcí.
Na posledních pár kilometrů mi Spotify vybralo desku a písničku, kterou jsem zase masivně poslouchal letos. Teda loni. I letos. A to je Hey What od kapely Low. Písnička Days Like These.
A tak, abyste náladu toho rána měli kompletní, můžete si ji dopřát taky.






úplněk

je to báječný. v některý chvíle, jako by tadevatenáctidenní pauza ani nebyla, jak je všechno přirozený a na svym místě.
ale pak jsou tady ty všechny ostatní momenty, kdy se zase připomíná jakoby ve všem. hodně si povídáme, i s velkou i s malou Maruškou. jednak máme hodně témat, který jsme během odloučení probrat nemohli. Jednak vystoupilo na povrch, jak se těšíme ze společný přítomnosti. Užívám si to. Velmi.

Sledovali jsme z okna jídelny, jak nad prasečákem vychází obrovitánskej úplněk. byl celej růžovofialovej. Rychle vystoupal na tmavou oblohu a teď je venku spousta modrýho světla. do víkendu mám doporučení, spát ještě v jiný místnosti. a tak, zatímco Marušky už sladce chrupou, mám chvilku na finišování série Ponorný města a na psaní blogu. I na to, uvědomit si, že jsem takhle plnej, úplnej a šťastnej.
jako ten Měsíc.

spolu

tak jsme zase spolu.

včera ráno jsem vstal a vlastně se hned pustil do přípravy domu na předání zpět majitelům. Svlíkl jsem povlečení, hodil ho do pračky, pak vybral popel z kamen, vyluxoval speciálním vodním vysavačem, připravil kamna k novýmu zapálení a pak postupně otřel všechny povrchy speciálně za tím účelem zakoupenými čistícími ubrousky. Vynesl jsem všechny koše, vysypal zásobník kávové sedliny. pak jsem ještě jednou všechno prošel a nakonec, než se dopralo prádlo, dohrál Last of us II. A ano , vyznění celý hry je silně protinásilný, protiválečný možná… primárně ukazuje, jak bezvýchodný je, když je člověk pohlcenej pomstou. Nikdy jsem nic podobnýho ve hře neviděl.

Pračka doprala.
Naložil jsem do auta i poslední plátno, který dosychalo v slabým zimním slunci, ještě se vrátil zkontrolovat, jestli je zamčíno… a pak jsem vyrazil. Nízký podvečerní slunce mi svítilo na cestu, jel jsem opatrně, i když v zúženích v Chuchli už se mi chtělo frčet výrazně rychleji, než povolovaly rychlostní limity. Odolal jsem ale.

A pak jsem zaparkoval, naložil, co bylo třeba, na všechna ramena… vyjel nahoru, odemkl a vešel do bytu. Hned jsem slyšel šeptání z parádního pokoje, takže bylo jasný, že Maruška bude někde schovaná… a vážně, seděla pod stolem a já se tvářil, že ji nevidim, vítel jsem se jenom s maminkou, což je zároveň teda pořád ta Máša, co jsme spolu začali před osmi lety chodit, nad stolem visel nápis velkejma dětskejma písmenama na toaletním papíře, VÍTEJ DOMA, TÁTO! a za chvíli už to ta malá holčička nevydržela a už lezla z pod stolu a bulel jsem nakonec mnohem míň, než bych byl býval čekal.

A od tý doby jsme zase spolu. Ráno jsme naložili kočky a rovnou odfrčeli do Lubnice. Máme toho hodně k povídání, hodně rozehranýho, hodně nedoprocházenýho. A rádi bychom se tomu teď nějakej čas věnovali.



„Koukala jsem dneska na blog,“ povídá mi večer Máša, zatímco od vedle, z tanečního pokoje, se ozývají veselé hlasy Tlapkové patroly, „a trochu mě teda zklamalo, že tam nic nepřibylo. Ale pak mi vlastně došlo, kdy bys to asi tak psal.“
A je to pravda, co jsem dorazil domů, počítač jsem neotevřel. Ani jsem si na něj nevzpomněl. Až teď. Když Marušky spí.

Taky půjdu spát.
Byl to dlouhý den.
Plný intenzivní radosti.

Dobrou

výlety

často se mi tu stane, že vyrazím na krátkou procházku, trochu to natáhnu a pak ještě kousek a najednou se vracím z docela solidního výletu. Pokaždý aspoň jednou zabloudim, lezu z nějakýho kopce ostružiním, šplhám do svahu mezi řídkými smrčky, pochopitelně přeskakuju potok a plaším poměrně dost srnek, které si mne všimnou na poslední chvíli. Já teda si jich taky všimnu, až když si všimnou ony mne, takže ještě na poslednější chvíli. A vždycky se napřed leknu, že to je divoký prase. A preventivně se rozhlížim, kdyby vyběhlo divoký prase s mladejma, kde se vzalo, tu se vzalo, kam bych lezl. Někdy je to jasný. Někdy nevim, kam bych lezl. Nikam.

Vždycky se ale najdu, vždycky nakonec dorazím k nějaký cestě a vyjdu ven na nečekaným místě. Dneska třeba mezi několika kadibudkama u „nějakýho kempu“ kterej pravidelně procházívám, když vyrážím na výlet dolů loukou. Vida.
Dneska mě navíc potkala klasická turistická historka, kdy jsem se po půl hodince zajímavý chůze po lesních cestách vyloupl na stejným rozcestí, ze kterýho jsem vyrazil. Aspoň, že jsem přišel jinou cestou.

Efektivně proflákanej den

Dneska jsem se pustil od rána do opravdovýho flákání. Sice mi do toho trochu lezla práce na Aloisovi Nebelovi, tedy na jeho hudbě, ale šlo mi to hezky od ruky. A taková práce se skoro nedá od pořádnýho flákání rozeznat.
Jinak od rána střídavě koukám na třetí díl dokumentu o Beatles a zase mi v půl dvanáctý zbejvaj dvě hodiny. Asi nějaký dilatace v čase. Pak taky po kouskách maluju a dneska jsem se informoval na to, kde nejlíp vytisknout plakáty s Ponornejma domama. topil jsem v kamnech. a to je asi tak všechno.

akumuluju bezčasí

Harrisonova desítka

Nakonec se, oproti původnímu plánu, přeci jen vydám na procházku. Napřed vyhodit plasty do kontejneru ve vsi, pak projít mezi baráčkama na louku, co na ni koukám z verandy a po ní se pustit dolů.
Kolem ohrady, ve který co chvíli praská elektrickej proud a na který visí cedulka POZOR, ZLÝ KŮŇ. Pak kolem jakoby kempu a na stejný cestě, jako minule, stojí zaparkovaný auto a stejná paní jako minule do něj sbírá dříví. Posledně jsem se durdil, že nechala kýbl s nasbíraným v jediným kousku, kde se dalo auto obejít, aby při tom člověk nemusel sejít z cesty… tentokrát se ale pozdravíme a dáme do řeči:

„To já mám takhle místo procházky,“ povídá paní… „vbezmu auto, jedu do lesa a jsem na čerstvym vzduchu. A tady toho popadanýho dříví je. A já se protáhnu. A ještě mám dříví. A vodkapak vy ste.“

Vida, taková milá osoba nakonec. A já jí křivdil. Poznánka pro příště, až se zase budu nad něčim durdit…

A pak jsem chodil po cestách nahoru a dolů, zase jsem se i stihl ztratit, potkat rodinu, co na palouku vypalovala a pálila pařezy, nebo dříví, nebo chroští… a plameny zářily a šlehaly a svítily skrz jinak spíš tlumený barvy zimního odpoledne. No a když jsem došel ke kapličce Svatýho Marka, odkud to mám na základnu asi kilometr a půl, ještě jsem se rozhodl, zaskočit si nakoupit nějaký drobnosti do vesnice Dublovice, která leží přes kopec. A taky že jo. Došel jsem tam a v COOPu TUTY jsem pořídil chlapskej nákup:

jedno nealko
jedny utopence
jeden romadůr smradlavý
dvoje fazole v pálivé omáčce
kávu v hliníkové plechovce
osm nožiček svatebních párků

a vydal se na cestu zpátky, kolem sv. Marka a dalších orientačních bodů. Když jsem dosupěl na verandu, na jedné straně slunce barvilo mráčky oranžovorůžovou a na tý druhý svítil otisk palce Měsíce. Dny ubíhaj, než si jeden všimne. Skoro.

„Ještě se jednou vyspíme… a pak už jen třikrát,“ ukazuje mi Maruška na prstech vedle unavené maminy Máši.
Tendenci rozkládat si větší nepříjemné skutečnosti na malé veselé kousky má nejspíě po mně.

Hodně jsem dneska myslel na toho George, na to, kolik osobního nepohodlí a strázní si působíme očekáváníma od druhejch, od světa, od sebe samejch. Kolik důležitejch potřeb a tužeb si necháváme pro sebe, protože se o ně nedokážeme a netroufneme podělit. Studium na celej život, mladej pane.