Jakub König

Krátce poté, co v listopadu zemřela babička Dášenka, jsme se shodli, že Vánoce s maminkou oslavíme u Pankáče v Krkonoších. My tam přijedeme celá rodina z Prahy, bratr Technař, kterej se vrací těsně před svátky z Ukrajiny, přiveze maminku a Pankáčovi tam bydlej, ti nemusej nikam jezdit, pochopitelně.
A jak jsme se shodli, tak jsme udělali. Máša samosebou zůstala doma s bolavými zády. A tak jsem s našimi princeznami a svou sociální přehlceností vyrazil přímo do jámy lvové.

Pankáč naštěstí odložil vejšlap na Rýchory, kam jsme měli jít hned první den po příjezdu, až na sobotu. Ale i tak, když se do horního, pro hosty, turisty a návštěvy upraveného bytu, nahrnul velký Pankáč, tři malá pankáčata a paní Pankáčová, Technař, maminka, její pes Kikina a kocour Mikeš, a my tři, bylo to, jako vejít do dobře naladěného tajfunu.
Za pět minut se rozdávaj dárky, hlásí Pankáč. mám pak ještě sraz na pivo s jednim kámošem a chci si jít před tim se psema zaběhat.
za pět minut u stromku všichni!


Výlet na Rýchory je brutální stoupák, kterým bratr likviduje návštěvy. Šli jsme ho už podruhé, loni jsme stejnou trasu vyšlápli s trochu menší sněhovou pokrývkou. Ale i tentokrát to Maruška (i já) chtěla vzdát už na kilometrové, ostře stoupající louce za bratrovým barákem… abychom se pak probojovali k silničce a od ní průsekem nahoru… Julu jsem nesl v krosně na zádech a Marušku přemlouval co sto metrů… ale nakonec jsme se asi po hodině a půl (běhám to za třicet minut se psama nahoru a za dvacet dolu, nebo tak nějak to říkal Pankáč loni) doškrábali na Rýchorské boudy.
Dokonce tam měli ještě i nějaká jídla, dal jsem si tlačenku a děvčatům jeden koláč se žahourem a jeden ovocnej knedlík… hladoví jsme to snědli na posezení… a pak jsem s rozdováděnejma holkama ještě pobíhal venku a snažil se jim dopřát prostor a nebejt příliš úzkostnej a zároveň je nepustit moc vysoko na střechu, která byla zasněžená skoro až po hřbet a díky tomu se na ní dalo lízt a klouzat se dolů…
když děti mýho bratra a ostatních spřátelených pankáčů začaly lízt přes zábradlí, který jasně oddělovalo bezpečněj prostor od prostoru, kam se „nesmí“ a já nechtěl ta naše děvčata pustit za nima, aniž bych dokázal bez hodnocení bezpečnostních pokynů ostatních rodičů vysvětlit proč, připadal jsem si jako největší ouzkostnej trouba, co znám…

na cestu zpátky se vyráželo za tmy s čelovkama. Bratrovy děti a ostatní to tu očividně znají a tak za chvilku jdeme všichni dospělí, já s Julou v krosničce na zádech, strmou zledovatělou cestou, osvětlenou jen blikajícími čelovkami. zatímco kolem nás, pod námi, nad námi, mezi hrozivě trčícími větvemi zjevujícími se v záblescích lamp, se s řevem sloganu „Králi duchů, králi duchů“ ženou děti, zakopávají o sebe, vstávají a zase řvou a střemhlav mizí ve tmě. Marušku místama pouštím s nima a kontrolor bezpečnosti v mý hlavě nasraně rozkope monitory, mrští termokelímkem s kafem o zem, až se nápoj rozstříkne po celým taxíku a s mumláním: „já tady tak vůbec nemusim bejt“ se jde ožrat do kantýny.
Občas se jen rozhlídnu a moje čelovka vykrojí z mlžnýho nekonečnýho lesa, kterej klesá v ostrym úhlu spolu s cestou, miniaturní výseč. Ostrá zubatý větve a propletený kořeny a sníh. A myslim na Filipa Černýho, kterej před Vánocema cestou z Krkonoš boural a pak nejspíš vystoupil v šoku z auta a našli ho bohužel o den později mrtvýho nedaleko jeho vozu.

Když tak klesáme asi půl hodiny, chytnu probíhající Marušku a na chvilku ji vytáhnu z chumlu ostatních. PRostě teď zase půjde chvilku z ruku se mnou. Chlápek z kontroly se sice ožral, ale když už o sobě nevěděl, vrátil se zpátky do velína a vzal kontrolu zase do imaginárních rukou.
Krátce na to dorazíme na úzkou asfaltku a od Pankáčova domu nás dělí už asi jenom kilometr, když registruju, že před náma zase někdo upadl. Ale tentokrát to není děcko, ale někdo větší. Je to naše maminka. A Pankáč ji zneklidněným hlasem volá: Mami, Mami, slyšíš mne?
Zvedá ji a vláčí v mokrým sněhu a máma je úplně bezvládná a vypnutá a vyklouzává mu z rukou. Společně s Technařem a Verčou, Pankáčovou ženou, ji pokládají na bund na bok a brácha, sám dobrovolnej hasič, volá kolegům…
ale než se jim dovolá, máma už se probírá a zvedá…

vedu vyplašenou Marušku dom, Jula na zádech registruje taky, že se něco děje. přes strmou louku a nahoru do kuchyně a už je tu i brácha s mámou a tý není dobře a na hlavě má velkou bouli a jde si lehnout. vypadá to, že uklouzla a prudce se praštila do zátylku.
nakonec se rozhodujeme, Verča kontaktuje kamaráda záchranáře a na jeho doporučení mamince nakonec voláme sanitku a moji mámu, smířenou a potlučenou, odvážejí do Trutnovký nemocnice. zejtra ráno vám ji nejspíš přivezeme zpátky, dneska v noci jde na CT, tak uvidíme víc.

Dneska je neděle. 5. 1. O tejden a den později maminka ještě leží v Trutnově. Podle všeho se slabým otřesem mozku a nejspíš i lehce pohmožděnou krční páteří. Nic zásadního jí, zdá se, není. Ale docela dlouho jí nebylo dobře a teprve teď pár dní zase jí. Možná ji pustí zítra, možná tam pro ni pojedu, to se ještě uvidí. Každopádně první výlet po pěti letech, co se moje máma starala o svou maminku, vyrazí ven. A hned druhej večer se jí během deseti vteřin všechno otočí vzhůru nohama.

budeme jednou vzpomínat, na ty dnešní dary

S holkama jsme byli na horách ještě dva dny. Verča vzala Marušku a ostatní děti lyžovat. Taky jsem vezl mamince do nemocnice pantofle a nabíječku a nejaký drobnosti. A byla to zase cesta do nemocnice, v cizím městě, cizí pavilony, v šest večer jako po vymření.

31. jsme vyrazili zpátky. A po krátkým ohřevu doma rovnou pokračovali k Zolům na Silvestrovský večírek. Dorazili i Aid Kidovi a byl to moc hezkej večer, i když jsem byl, tuším, prachbídným společníkem. Sociální baterie se pomalu dobíjela, ale ten důkladnej vánoční průplach jí dal dost zabrat.

Behem následujících dní jsme naštěstí našli dost času i na odpočinek. Holky hrály Harryho Pottera a já se na pár hodin otočil v atelieru. A malování mi udělalo dobře. Taky jsem doělal sedmou písničku na novou desku. Pokud mi ji Aid Kid vezme, protože je trochu šílená. Hodně vocoderu (vocotider?), pumpující basová linka a jednoduchej, až prostinkej nápěv. sprostej bych i napsal.
sprostinkej nikdy!

je to jiná písnička, než ta s krásnýma létama na Letný z minulýho postu.
ale zase, tak jako všechny ostatní na tohle zvláštně intenzivně se hlásící album, je s ní nějak propojená, jako by jen jiná část, jinej pohled nebo jinej střep celýho obrazu.

všechno je to nějak propojený.

řekl by ten svatej muž, co taky sídlí v mý hlavě.
chlapík, co má na starosti bezpečnost, tohohle povznesenýho vlasatce ve velínu nevidí dvakrát rád, vždycky po něm zbude vůně spálený trávy a v jednom kusechroupe mycelium… ale v tomhle mu musí dát za pravdu

všechno je to nějak propojený

Máše vydržela zablokovaná záda až víceméně do konce roku. Díky tomu velkou část svátků proležela a proskučela bolestí, dokonce jsme 25. vyrazili na Bulovku.
Stihl jsem se jen důkladně zlít v taxíku kávou, kterou nám s láskou nachystala Jindřiška, abychom, stova jsem potajmu dosušil kapesníčky a rezervní plenou, co jsem náhodou zrovna měl v kapse kabátu, většinu rozlitého nápoje, vystoupili před totálně přeplněnou pohotovostí… a už jsme zase volali taxíka zpátky. Protože vzhledem k nefunkčnímu stroji na vydávání pořadových čísel, bychom tam byli čekali až do večera. Což při Mášině bolesti zkrátka nebylo možné.
Pochopitelně přijel ten samý taxík, co jsem mu před chvilkou horečně cídil plínou gumové podlážky. Očividně jsem odvědl dobrou práci. Pan řidič si ničeho nevšiml a já se nepřiznal.
Což mne teda tížilo ještě pár dní. Ovšem v tu chvíli jsem se cejtil sám tak na hraně se silama a nějakou příčetností, že jsem se rozhodl, nechat si tu mikrokatastrofu pro sebe.
Vánoce jsou pro mne obvykle náročný. Už jen vším tím napětím, který provází podzim a potřeba, dát do Vánoc v průběhu kratičkého prosince do kupy co nejvíc peněz na dárky, na stávající a příští měsíc, na cestu k bráchovi Jendovi a pobyt na horách a tak dále… a pak, ve chvíli, kdy bych po celým roce potřeboval padnout do huňatých koží před zapálený krb a sledovat, jak se žena s dětmi vesele koulují na zahradě s výhledem do krásné zimní přírody…
přijdou svátky a kapří kádě a stres a všichni se snaží všechno stihnout a koledy do toho…
i letos u nás byla Mášina rodina a i když byla celá dvoudenní akce výrazně mírnější, vzhledem právě k Mášinu bolestivýmu hexenšůsu, než v předchozích letech, pořád je to úplně bláznivá oslava rodinnýho života… trochu Kusturica, trochu Trier. do toho dárky, stromeček, několik druhů salátu, vzpomínky, melancholie, stromeček a naše přeúžasné dcery.

v soutěži o nejlepší dárek by mohla jistě soutěžit Maruščina souprava elektronických bicí, pro které si došla na štědrý večer do atelieru, s hrou Tajemství Bradavic na PS4, kterou dostala Máša od své sestry Jindřišky. Ovšem možnost dopodrobna prolézat a prolétat dějiště milovaných Potterovských příběhů strhla celé ženské osazenstvo naší a přilehlé domácnosti, takže o žádném soutěžení nemůže být řeč.
Bicí bych navíc potřeboval přidělat ke koberci nebo podlaze, alespoň teda šlapky na kopák a hajtku… bez jejich uchycení to prostě zdaleka není tak komfortní, jako s konzolí v ruce prolétat mezi Bradavickými věžemi.

27. jsme vyrazili s děvčaty na náš tradiční Vánoční krevetí večírek. Tentokrát jsme s kamarády, co se scházíme už takových osm, devět let, vypravili do ZOO. Byl jsem k tomu ze začátku dost skeptický, i proto, že jsem měl všechny sociální rezervoáry po týdnu v atelieru a velkých vánocích, úplně vybrakované. Ale nakonec to bylo prima. Slyšeli jsme řvát lva, vyfotil jsem spící Julu u žiraf a nakonec jsme zvládli i krásnou cestu domů pěšky přes setmělou Stromovku. Jula spala v kočáře velkou část cesty a tak jsme si s Maruškou povídali a byl to ten moment klidu a radosti a jasnosti. Moment, kterej bude zastřešovat vzpomínky na tyhle dny a roky. Jak jsme si povídali s tou malou holčičkou, která ještě před chvíli byla miminko jako Jula. A teď najednou vede řeči už trochu jako dospělá. A pořád hodně jako dítě, kterým je.

Do rozdělaný písničky mi zapadl kousek textu:

To byly krásný léta na Letný
když byly děti malý
budeme jednou vzpomínat
na ty dnešní dary

Ještě nevím, kam mně to dovede a snažím se vyhnout tý velký dojemný sladkosti, ke který by takovej kousek moh mířit. a nebo, pokud to začne bejt evientní a jasný, tu velkou dojemnou sladkost vzít a po letech šetření skrz ní dovíst tu písničku ke katarzi.
zároveň v tom vidim jasnou připomínku pro sebe samýho. všechno tohle budeš jednou vnímat jako překrásný léta svýho života. možná stojí za to, přes všechno sociální přehlcení a všechny skutečný i smyšlený náročný momenty týhle vyhrocený doby, zvědomit si to trochu i teď.
když ta léta prožívám.

říkal jsem si, jak jsme se blížili k domovu
mockrát jsem si během následujících dní na tu myšlenku vzpomněl
28. 12. jsme totiž vyrazili na další část Vánočních oslav, na hory k mému bratru Pankáčovi
ale o tom zase, má milá půlnoční čtenářko, příště

Že bude poslední atelierový minikoncert zajímavý jsem tušil už dopředu, když se mi na stejný večer nezávisle nahlásili Václav Dejčmar a Michal Horáček.
Mám jim to říct dopředu, dumal jsem? Aby neměli dojem, až se u nás Nad štolou potkaj, že jsem je tam na stejnej večer pozval schválně, že sbírám celebritní zářezy. A koho pozvat k nim, aby se všichni cejtili tak, jak mi přišlo, že se všichni cejtili na těch předchozích minikoncertech. Neformálně, svobodně, otevřeně.

Nakonec oba pány shodou okolností doplnila fotografka Zara Wildmoons, paní doktorka Bára, co kdysi nepropíchla Marušce na Bulovce ušní bubínek a nasadila jí raději antibiotika, což se ukázalo jako dobrý řešení. A Kuba Chaba. Nikdo nevěděl dopředu kdo jinej dorazí a všichni tak byli zpočátku lehce nesví… ale to je vlastně na těchhle večerech normální. A mně se hrálo a zpívalo moc dobře. Koncert, i když v důsledku pokaždý jinej, se začíná jako forma ustavovat. Některý nástroje a písničky si říkaj o pevný místa. A zároveň se to celé pomaličku rozvíjí a pootáčí.
Moc pěkně se mi hrálo. A jen občas mi došlo, že mne ze skládacího gaučíku z Ikea a ze skládací židličky, obojí tuším od Jindřišky, sleduje pan Horáček, jeden z nejdůležitějších tuzemských textařů a kandidát na prezidenta a pan Dejčmar, podnikatel, investor a filantrop, který například spoluvlastní Dox. Bylo to půvabně bizarní, jako z nějaký historky, akorát se to dělo mně a bylo to těsně před Vánocema.
A byl to výjimečnej a zapamatovatelnej večer.

Díky němu, a díky celýmu tejdnu Předvánoční štoly Nad štolou, dopadla i ekonomická stránka celýho závěru roku pro naši rodinu, dobře. Ještě i tady jednou moc děkuju všem, kdo jste se zastavili, něco si pořídili, nebo přišli jen na chvíli na kafe a popovídání. A taky všem, co mi držíte palce na dálku.

Než jsem se pak v pátek vrátil zpátky, zablokovaly se Máše záda a nám začaly další úplně bláznivé, intenzivní a neustále se proměňující vánoční svátky. Což je ovšem zase další příběh, který se pokusím shrnout někdy příště…

slíbí si a v davu zmizí

dneska jsme se vrátili z tradiční vánoční návštěvy u Markéty. vedle mne vrní Placka o sto šest, děvčata spí taktéž o sto šest, za levým uchem mne ještě trochu pobolívá otlačenina od parádních novejch brejlí, ale už si to sedlo… nebo sedá. Dosedá.
Markéta má shodou okolností na dvorku takovou převozuschopnou saunu a tak jsme si tam včera na střídačku zasaunovali a pak jsme si dali raklet, kterej je taky tradiční, akorát už teda vim, že se nesmim natláskat uplně hned z kraje, nějak jsem si pochutnal snad ještě víc, než tradičně. Možná i tou saunou…
při uspávání dcer jsem usnul, v čočkách, na paměťovym polštáři… stejně, jako noc před tím, na jiné posteli v Markétině domě, jen s malou Maruškou, jsem ležel odsunutý na samým kraji postele, jako z kreslenýho vtipu o obtížích, radostech a strastech otcovství.

Od zítřka do pátku mám v atelieru otevřený dveře asi tak od poledne do sedmi, osmi, zakládám novou tradici: Vánoční štola Nad Štolou…
Zejtra musim v první řadě vytřít, zamést a trochu poklidit stůl a zároveň vymyslet, kam to všechno dám a umístim, aby si návštěvníci mohli prohlížet obrázky a taky ale nějak svobodně dejchat. při tempu, jakym maluju, bych brzo potřeboval zbytek půdy, abych měl ty věci kam instalovat.

Kdysi jsme hráli s Obří broskví v Balbínově poetický hospůdce. předskakovali jsme nějakým starším bluesfolkáčům, kterejch jsem se zeptal, kolik plánujou hrát věcí. Protože se muselo končit v deset a kluci z Lípy se tam táhli dvě hodiny, z toho tu poslední zacpanou Prahou, tak abychom si trochu zahráli… a chlápci mi řekli, že voni žádný „věci“ nehrajou. že voni hrajou písničky. a že kolik jich budou hrát se ještě nerozhodli.

ó, všichni vy dávní píčusové, co jste si mne mazávali na chleba…
ó, i já sám, když jsem se takhle někde píčusil do jiných
bylo nám to třeba?

tak teď řikám i obrazům „věci“

tolik k tématu.

sedět s Mášou v horké tmě maličké sauny bylo jedním z vrcholů posledních dní, minimalistické povídání a syčící kameny…

venku Lucie upíjela noci

kterou jsem pak trávil, jako v kresleném tatínkovském vtipu

prosimtě, to nebylo 11. 11. ale 13. 11., kdy babička zemřela, povídá mi máma do telefonu. tak to vidíte. data. tolik věcí se děje zdánlivě neustále, jaký je přitom datum má čim dál menší důležitost, zdá se. jen kontrolujeme dopředu s Mášou kalendáře, kde kdo tak co v týdnu máme… a za běhu korigujeme a přeplánováváme.
Je podzim, holky maj rýmu. Jsou tedy doma a my se s Mášou střídáme.

dneska jsme telefonovali s Jirkou, kterej je skoro až do vánoc jako dobrovolník na Ukrajině. zněl vesele a pozitivně. já šel zrovna do Atelieru, tak jsme si povídali venku na ulici, tady u nás dokonce na chvilku svítilo slunce. a u nich možná taky.
válka na Ukrajině už trvá 1000 dní a jeden další den. možná dva.

byl jsem taky vytisknout babiččinu fotografii na páteční pohřeb. napřed jsem dlouze upravoval velmi podobnou, nakonec ale zkrátka o trošičku jinou babiččinu fotku. až pak jsem zjistil, že jde o jiný snímek a ten správný nemohl najít… nakonec to všechno ale dopadlo moc dobře a v tiskárně Voala, kterou mi doporučila Máša, mi babičku vytiskli víckrát za jednu cenu, ať si vyberu. Vzal jsem si všechny. Ať nežeru.

Cestou zpátky do Atelieru jsem se stavil v obchodě se zdravou výživou, že si koupím něco dobrého na opožděný úterní oběd. ke svému překvapení jsem nakonec odešel s dvěma houskami malými a necelými deseti deky nekrájeného iberijského špeku.

Kdysi jsem si takhle kupoval špek housky v Gastráku pod náměstím v Český Lípě, za první peníze, co jsem uškudlil z obědů. Cestou na kytaru na Špičák.

Doposlouchal jsem Asijskou ságu od Jamese Clavella a s velkou radostí slupnul i audioknihu Těžké duše od Ivy Hadj Mousy. To mne bavilo ještě o fous víc, než jsem předpokládal. Teď si velmi užívám strašidelný Ignis Fatuus Petry Klabouchový.

Spíme každej s jednou holčičkou, Máša s Julou v ložnici a já s Maruškou v obývákojídelně. Teď tu cvakám do rozsvícenýho kompu, všichni kolem spěj ve tmě. Holky vedle, Mářa konečně přestala chrchlat a taky odfukuje.

Taky to tu zhasnu a půjdu.

opustila tenhle svět 11. 11. 2024 ve 22:30 v České Lípě. Dneska mi to volala maminka. Dlouho jsme čekali, že by se taková věc mohla stát, pak to ale přišlo rychle a definitivně a teď to je.

zítra jedu tak jako tak do Český Lípy, kde budu dopoledne vystupovat jako host na gymnáziu pro studenty, odpoledne pro rodiče a od čtyř bych měl mít v Muzeu ještě komentovanou prohlídku výstavy, kterou v Lípě ještě tejden mám. Nedávno jsem ji instaloval a večer pak hrál v amfiteátru jako host Školy rocku a ani nevím, jestli jsem to sem stihl napsat, nebo ne. Ale to ukáže až budoucnost.

na Andělu to kolem čtvrt na osm ráno voní deštěm a čerstvým sladkým pečivem. Vracím se z endo, sestřička měla dobrou náladu, jakoby vůbec nevadilo, že jsem přišel nasucho, bez odběrů krve. Upozornění na mne píplo včera, upomínku na odběry jsem si zapomněl zadat, nebo přehlídcv tom prvním zářijovym tejdnu. Pan doktor mne prohlídl na sonu. Zbytky mé štítné žlázy vypadají, za chvilku to bude tři roky od léčby radiojodem, v pohodě. Zbyla mi tam zhruba patnáctina původního objemu tělesa.
po dlouhý době, po spoustě horkejch dní, teď po ránu prší. je to jako požehnání.

deštníkoví lidé pochopitelně okamžitě využili možnosti a vytáhli deštníky.

ale na Andělu to dnes ráno voněll tak sladce, že jsem s tím, pro teď, smířený.

naše tramvaj zastavila v úzkém průjezdu z Malostranského náměstí směrem k Malostranské. Kvůli závadě jiného vozu budeme asi deset minut stát. Většina osazenstva nacpaného vozu vystoupila. Pobíhají po úzkých chodníčcích kolem sem a tam. Deštníkoví lidé mezi nimi dělají paseku. Já tu mám naopak prostor jako v nějakém velikém průchozím obýváku

Maruška a Jula spěj, Máša s Jindřiškou a Štěpánkou pracujou na scénáři a děda Jindřich spí nejspíš taky. před chvilkou jsem ho vystřídal. Tenhle tejden už hlídal velkou část pracovních dní, kdy jsme s Mášou pracovali oba docela dost. a hodně nám to pomohlo, protože jsme byli všichni čtyři celí zničení a zdecimovaní.
Jestli to bylo po komáří smršti a nevyspání během jednoho večera na Hornosíně, kterým jsme si chtěli prodloužit krásnou, leč příliš krátkou dovolenou v penzionu Rút na Mácháči… těžko říct. Ale byli jsme pěkně zničení všichni, Marušku bolelo ouško, Jula hucavě kašlala a my dospělí jsme na tom byli podobně.
Možná toho je prostě dlouhodobě hodně a ten tejden na Máchově jezeře nám zkrátka nestačil
nakonec jsme na dnešek zrušili přejezd ke kamarádům k Pardubicím a razantně zjednodušili i program na začátku týdne.
Já jel přezout zimní gumy k Pirovi a bylo to zase krásný, klukovský setkání, jako posledních víc jak deset let. O nedělích ráno.
Tyjo.

Během čtvrteční večerní sváteční meditace jsem si chvilku vleže prohlížel svoje ruce.
Mám pěkně starý ruce, napadlo mě.

Neuvěřitelně

Poprvý jsem Karlovarskej filmovej festival navštívil někdy v létě roku 1997, kdy mě vyhodili z Famu a vzali na Ježkárnu. Racoval jsem s Ringem a Martinem Duškem a Hankou Malaníkovou v redakci Festivalovýho deníku. Byl jsem zamilovanej do několika děvčat najednou a byl jsem z toho celej rozbitej. Chodili jsme na všechny večírky. Poblil jsem si svůj hodobožovej roláček na koktejlový party u Thermalu.
A napsal prvních pár povídek. A dohrál Half Life.

Tentokrát jsem na festival vyrazil s delegací k filmu Zápisník alkoholičky. Nebo vyrazil s delegací. Vyrazil jsem tam sám, jelikož jsem měl na tiskové konferenci zahrát dvě, tři písničky a nazvučit bylo potřeba už ve 12, i když tiskovka byla až od 16:30. Takže jsem dopoledne v sobotu vyjel naší rozpustile odrbanou, leč čistou a voňavou Jeřabinou, na Karlovy Vary.

Kolik kokůtků našich silnic člověk za tu hodinku a půl potká, to jsem vrtěl hlavou, až mi vrzaly obratle. Tiskovka byla naplánovaná do Mattoni Life Baru u zřídla, takže v samym srdci festivalu. Když jsem tam těma karlovarskejma příkrejma serpetninama jel nahoru a dolu kolem celýho centra, připadal jsem si jako ve filmu Wese Andersona. Nevim proč.
Auto jsem nechal na zázaku stání na blikačkách a odnesl věci na místo, že sjedu zase přeparkovat a vrátim se na zvučení. Ale bylo potřeba nazvučit hned a tak jsem nazvučil hned, pak běžel zaklidit futrály, aby pohledově neničily luxusní interier… a pak jsem zase utíkal k Jeřabině na blikačkách na jediný volný silničce v centru Karlovejch Varů. Blikala, čekala, naskočil jsem a zpocenej a uřícenej se zase jako od Wese Andersona vydal zpátky na parkování a pak konečně zastavil a hodil si přes rameno svoji tašku, svý evakuační zavazadlo… a šel. vklouznul jsem parkem hned k hotelu Thermal, udělal si povinný foto, slíbil si, že děvčatům musim koupit lázeňský oplatky a pak se srdnatě prodíral davy lidí, který se pomalu propasírovávali hutným vlhkým vzduchem

Když jsem se dostal zpátky na místo tiskovky, už tam probíhal „normální raut“, jak řikali páni u dveří. Kam jsem neměl přístup. A tak jsem si, pořád ještě celej přehřátej a bezprizorní našel místo pod kostelem přímo nad zřídlem, pod stromem na kovovejch městskejch židličkách připoutanejch řetězem ke kovovýmu stolku, tak jsem si tam sed s jednim kafem ledovym a druhym normálním… a seděl jsem v tom stínu do tří, než mě objevila Markétka Monsportovic a pozvala na sraz s leta neviděným Michalem Pařízkem a pak i do prostoru Krajina, kde jsem si jen stih dát dortík a kafe a už byl čas na tiskovku.

Nikdy jsem nic takovýho nezažil. Totální hic, mega naplněnej stan celebritama, který jsem neznal, zpovídanejma jinejma celebritama, který jsem taky neznal. A do toho výprava od filmu, všichni trochu nervozní a velmi zpocení, Dana brala záda a nějaká slečna neustále nutila hostesky doplňovat lahve Mattoni na stolek před výpravu, protože „nic teď neni důležitější, než aby tady stály narovnaný ty Mattonky, odne sten otvírák, ať mi to nepijou,“ načež vždycky někdo přines otvírák a my to pili.
Krátce jsem se stačil pozdravit s nesmírně sympatickou a podle toho krátkýho setkání i s velmi hluboce zajímavou autorkou Zápisníku alkoholičky, Míšou Duffkovou. Podle toho, jak stála narovnaná a vzpřímená, jsem si říkal, že to pro ni v takovým množství lidí musí bejt taky náročný. A přemejšlel, jestli je mi tak sympatická i tím, že máme nějakou sdílenou temnou zkušenost. Za kterou je běžný se stydět a nemluvit o ní. A že oba o týhle třináctý komnatě mluvíme. A i když se pořád hodně stydím za spoustu věcí, který jsem dělal a říkal a zažíval opilej, přijde mi důležitý a úlevný o tom mluvit. A to jsme si v krátkosti stihli říct. Zatímco jsme odpíjeli teplající Mattoni. Kterou hosteska neustále doplňovala.
A pak přišla Tereza Ramba a začal totální Hell.
Co následovalo jsem viděl akorát ve filmu. Dobře dvacet fotografů a kameramanů se přes sebe natlačilo do několikapatrovýho půlkruhu a zuřivě fotografovali a natáčeli a Tereza se vítala s ostatníma, s Danem, s panem Hanušem a Oskarem Hesem a spolu jsme se ještě neviděli a jak na mě koukla, rychle stihla udělat srdíčko z rukou, jakože se jí tuze líbí ta hudba, to bylo v tu chvíli jasný, stih jsem se akorát lehce uklonit a Dan na mě kejv a já začal hrát Svatební písničku a celý to začalo.
Skladbu jsem nakonec zahrál jen jednu, zájem o fotky, natáčení a rozhovory byl enormní. měl jsem za to, že to je běžný, ale ukázalo se, že na tohle nebyl připravenej a neni zvyklej nikdo.
Během tiskovky byly představený dva videoklipy, který Dan k filmu natočil. Jeden pro Kateřinu Marii Tichou a jeden pro písničku Hejna, která vznikla při psaní filmový hudby.

Tady je ten můj.
https://www.youtube.com/watch?v=1rVhZOxm-iY

Novináři a fotografové, stejně jako návštěvníci, kteří na začátku hodně hlučeli, ztichli ve chvíli, kdy je o to Tereza hned na začátku požádala. A vydrželi celou půlhodinovou tiskovku. To bylo poprvý, co jsem toho dne viděl, co s lidma přítomnost skutečný festivalový hvězdy dělá. Protože tou Tereza Ramba letos ve Varech bezesporu je a byla. A zažil jsem to ten den ještě mockrát. Ať už to byla náhle uvolněná rezervace v nacpaný hospodě, vstup na nejstřeženější večírek toho dne ve Varech, nebo několik papparazzi fotografů, kteří naši partu fotili ve čtyři ráno, když jsme se vraceli z Bokovky do hotelů. Koneckonců stejně jako to, že hned po tiskovce se kolem ní shlukli novináři a vedla jeden rozhovor za druhým, než nás všechny z Mattoni Life Baru vymetli, protože tam měli co? Protože tam měli další raut.

Při společným obědě na místech zázrakem vykouzlených v obsazený restauraci jsem seděl právě proti manželům Tereze a Matyášovi. A mohli jsme si teda potykat a složit komplimenty. Ukázalo se, že se vlastně potkáváme hodně dlouhou…
Já jsem fanynka Obří broskve, jak na vás chodilo pět lidí, já jsem tehdy byla ta pátá, zmiňovala například nad smažákem. Do toho se každou chvíli přese mne někdo naklonil, jestli by se mu Tereza podepsala. A všichni překvapeně rozebírali neuvěřitelně živelnou tiskovku. Oproti osamělýmu dopoledni a první části dne jsem byl najednou v jedný nejvíc hype partiček v Karlových Varech. a když se mne Dan a Tereza a Robin Suchánek ptali, jestli přeci jenom nechci zůstat přes noc, rozhodl jsem se, že jo. a jsem moc rád.

dostal jsem se skutečně jako zázrakem na party, kde zpíval skutečnej Bryan Adams. poslouchal jsem ho z chillout placu a pil u toho vychlazenou limonádu a pojídal miniburgříky a makrolaskonky, až mi z toho bylo trochu blbě. a poslouchal, jak ten charismatickej chraplák sází jeden hit za druhým.

vybavilo se mi, jak mi tehdy při sledování videoklipu z Krále zbojníků Robina Hooda došlo, že takhle se točej klipy k filmovejm písničkám. Že si někde v lese dotočíš chrapláka s kytarou a pak do toho nastřiháš nejlepší kousky filmu a máš super video, jak malinu. Tehdá jsem se zasníval, že to musí bejt super a jak by bylo skvělý, kdybychom s naší kapelou taky jednou natočili takovej klip k filmu. No a od včerejška ho mám. povidám pak Danovi.
To je znamení, povidá Dan.

Od půlnoci skoro do čtyř jsme seděli s celou partou, neustále se rozšiřující a hubnoucí o nově příchozí a gratulanty, hlavní hvězda měla k tomu všemu ještě narozeniny, ve vinárně Bokovka. Bylo fascinující sledovat všechny ty známé tváře zrůzněné festivalovou horečkou, dychtivé, radostné a euforické.

Pak už se i v Bokovce končilo tak radikálně, že jsme šli, cestou nás následovali papparazi a já si řikal, no tohle mi nikdo neuvěří. a oceňoval jsem, jak jsem si před pár hodinama připadal jak nějakej bezvýznamnej nádeník kulturního života ztracenej ve velkym a nafoukanym městě… a teď mi Robin Suchánek ukazuje bradou, kde že se ten chlap schovává… slyšíš to cvakání?

A pak už bylo tuze pozdě a já šel do půjčeného filmařského bytu a spát, jako když mne do vody hodí. Byl to výživnej den plnej ambivalentních a cizokrajných chutí a vůní a pocitů. Tuhle ždibec Bryana Adamse, támhle trochu toho baťůžkářskýho života on your own. Spousta velkejch slov a dotazů na tělo během tiskovky. I nečekaně upřímný a niterný věci, který jsme si v těch pár okamžicích zachycenejch v letu, stihli říct s lidma, s nimiž jsem se před pár dny ještě nikdy neviděl.

už hodinku jsem plánoval spát. ale tohle jsem si ještě tuze přál zaznamenat, dokud se mi ten mix praštěnosti, odvahy a filmovýho festivalu uplně nevypařil z hlavy.

občas se to sejde a zrovna takhle v červnu a červenci, kdy je alternativní hudebník nejhubenější, je zrovna spousta benefičních akcí. rád na nich hraju, rád do nich věnuju obrazy, jsem tuze rád, když se díky hudbě a umění obecně, sejdou lidi a něco se stane.
zároveň se pak často dostávám do dobrodružných situací, kdy čekám, až mi zaplatí za dvě audioknihy a za dva obrazy, a taky až a jestli se případnej kupec rozhodne, jestli si další dva obrazy spíš vezme, nebo nikoli, takže jsem v podstatě zase virtuální boháč, akorát přijde další víkend, audioknihy zase zatim nic, kluci s obrazama se neozývaj a já jeden den hraju benefiční koncert gratis a druhej den ráno frčim na vystoupení propagační, rovněž nehonorované a v kapse mám litr a počítám tak, aby to vyšlo na oba dva dny a pak i ještě na neděli, protože v pondělí, v pondělí možná ty peníze přijdou. Jeřabina má víko od nádrže přelepený gafou. A je na tom něco luxusního, je to jako Stainbeck, jako Na Plechárně, nebo možná trochu i Kerouac. Je to vtipný a bizarní zároveň. protože z venku to vypadá na velkou slávu a rokenrol, bůhví, jestli nejsme dávno za vodou celá rodina z těch obrazů a vernisáží a koncertů a workshopů a knížek. a přitom jsme pořád na hladině a odvážně plujem pár palců nad čírem ponoru. a do toho skutečně zažíváme ten rock&roll, velkou slávu i neodolatelně připraštěný situace, který, kdybych si je měl vymyslet, zapotim se u toho, jako jsem zpocenej teď.

Maruška je u babičky v Lípě, Julinka spí s Mášou vedle… pomalu se zaklidím a taky pudu spát. ale ještě musim napsat, jak jsem se měl ve Varech.