úterýčko

takový slovo, to snad ani nejde

některý momenty mám dojem, že mi jebne. to, když mi v hlavě začnou zuřivě vyskakovat přes sebe všechny ty mindmapy, všechny ty konstrukce úkolů, který se vznášej kolem. jako by neměly konce a hranice a byly všude.
koncert s Alaverdi na Junktownu, jak a odkud tam pojedem, potřebujem další auto?, před tím ale dvě hraní, Brno a Bratislava, do toho bych měl stihnout dořešit sociálku pro tátu, dopsat klip pro Nivvu, z knížky mám 27 stránek, to je sotva desetina toho, co budu potřebovat, kombo a kytaru odvízt do opravny, to opravdu hoří, i když si zatim můžu pučit kombo od Aid Kida, jestlipak už Pjoni pokročil s nějakýma úpravama nový desky, protože Sono se blíží, sakra, včera posílali fakturu a já ještě nemám po kupě peníze, je potřeba zařídit prodávání plakátů na Facebooku a napsat všem, co jsem jim napsat chtěl… takhle nějak to jede přes sebe a přelejvá se jako úhoři v černý vaně.

jindy jsem klidnej a šťastnej.
včera na zahradě na dece, když jsme s Mášou a Aid Kidem během hovoru následovali Mařenku, která prochází od jedný houpačky přes pískoviště k houpačce druhý… dneska ráno u snídaně… nebo po cestě dolů Stromovkou na tramvaj… když si po cestě čtu báječnej Literární spolek Laury Sněžné… teď třeba.
všechna ta hromada úkolů je pořád tady. Jen už mám zase to vědomí, že to jde zvládnout, postupně, kousek po kousku. I s tou rýmou, co mi píská v uších.
Že to je všechno ten můj báječněj a jedinečnej život.
Že všechny ty problémy budu mít možnost nějak vyřešit, něco se při tom důležitýho dozvědět a naučit.
A že to bude super.
Tak super, jak jen to dokážu udělat, jak jen to dokáže bejt.
Tak posílám pusu těm dvěma báječným Maruškám, vám přeju hezkej den, bratrům do Krkonoš i na Aljašku velký čus.

výročí

dneska jsem v T-Mobilu přesně dva roky. Nebo dneska možná ne, ale přidal jsem si svou novou pracovní pozici na Linked in, u velkého T tedy budu zaměstnaný nejspíš od prvního června 2017.

Podle původního plánu bych teď odcházel, na mé místo by se z mateřské vracela Lucie. A já už bych měl být schopen, uživit svou rodinu jen uměním. Podle původního plánu.

Podle současnýho plánu?
Podle současnýho plánu tady budu ještě nejmíň rok, pokud se mne samosebou nezbavěj. Spíš rok a půl, do konce 2021.
Letos dokončíme stavbu Zvířete jménem Podzim.
Příští rok už se budu věnovat hlavně Kittchenovi.
A rád bych dopsal tu knihu.

A pak se, řekl bych, uvidí.

Teď se pomalu zvedám a mířím na Letnou, kde mám sraz s Nivvou a Aid Kidem, se kterými budem řešit klip. To by mohlo bejt velikánský.
Držim si palce

po víkendu

v pátek ráno jsme se s Maruškami sbalili a vyrazili směrem Česká Lípa. Zastavil jsem ještě na chvilku ve Starých Splavech na Zlatém návrší a vzali jsme maličkou k Mácháči.
Když jsem byl malej, byly to mý první velký zážitky s koupáním a Máchovo jezero bylo mý moře kdovíjak dlouho.
Po cestě nám pak pusinka usnula, spící jsme ji předali do péče mé maminky a odjeli společně na Ostré, do penzionu Pod Kalvárií.


Kdysi jsem tu byl po vánocích roku 2013, když jsem sem odjel do ústraní, pokusit se přijít na to, co je tak špatně s mým životem a vztahem, že mě to kroutí a ničí a stahuje dolů.
Bděl a psal a pil jsem tehdy v maličkým sporým a temně oranžovým pokojíku s výhledem do zdi. A celý penzion byl studený a osamělý.

Teď je penzion krásný a světlý místo. Blanka Mikulová, Aid Kidova maminka, kterou jsem doporučil Tomášovi Hlaváčkovi, jenž penzion nedlouho vlastní, z něj udělala nádherný místo. A my na tom místě strávili dva klidné, výjimečně odpočinkové dny a noci. Zhluboka jsme spali, posedávali a četli si ve stínu na zahradě, na západ slunce vystoupali na kalvárii. Prostej a jednoduchej život, skvělá strava a jeden moc hezkej vejlet na Helfenburk. Díky za tyhle parádní dny.
Hodně se mi ulevilo na všech frontách. I když pořád kašlu a frkám, je mi mnohem líp a veselejš vevnitř.

Když jsme přijeli v neděli do České Lípy, Maruška zrovna taky spala… a když se probudila, už u ní byla maminka. To bylo radosti. Malá se vždycky za ten výkend neuvěřitelně rozkouká, rozdování. Dostane nový trička, naučí se nový slova…

v neděli večer jsme docestovali domů
a intenzivně vzpomínali na ten krásný prostor, na ten klid, na ten prostor, vůni, cvrlikání ptáků… za oknem lomozila auta… je to jasný.

Musíme pro nás najít klidný a dobrý místo, kde budeme moci dobíjet energii po vší tý tvorbě, práci, ježdění. Kde budeme spolu. V klidu, radosti a lásce.

Tohle léto by to na nějaký čas mohlo být právě Ostré.


Alergie?

Jako obvykle v červnu. Mít starej blog, moh bych to projet… ale už si to víceméně pamatuju. Kromě horka mě většinou zasáhne nějaký jakoby nachlazení, který se už pár let domnívám, že je spíš alergie.

Blbý je, že mi bejvá, tradičně i teď zrovna, docela blbě. Nos úplně zablokovanej, nebo tekoucí jak vodovod. Bolej mě záda i v krku. Kašlu a chrchlám, potim se. Po antibiotikách ještě rozhašený trávení… a do toho vedro vedřisko, že se k němu vracim…nakonec jsem dneska zůstal doma i ze školení o psaní v Home Kitchen, který Máša odučí sama. A je možný, že budu muset zrušit i zejtřejší hraní ma Praha žije hudbou. Což dělám fakt fakt nerad.

Ale zdá se, že se nedá nic dělat. Uvidíme.

Tátovej čaj

Mařenka vypadá, že už je jí líp. Bylo to srdcervoucí, jak tím drobným tělíčkem v noci otřásalo dávení a holčička mezi vzlyky volala úpěnlivě „maminko, maminko“.

Teď už s úsměvem sleduje Krtečka a nový díly prasátka Peppy a usrkává mátovej čaj, kterej jsem jí v noci vařil a chladil. Pamatuju si, ještě ve starým domě v Jiřího z Poděbrad, jak mi jako malýmu bylo špatně a blinkal jsem na tom tehdejším záchodě… a táta mi slíbil, že mi udělá „tátovej čaj“, kterej způsobí, že mi bude líp.
A vybavuju si i, že jsem se na to tehdy upnul tak, až mi pak skutečně bylo líp. A „tátovej čaj“ se stal jedním z takovejch malejch a milejch fórů, co jsem s tátou měl. Třeba jako přejmenovávání vesnic, kterejma jsme projížděli, když jel stavět krby, nebo se psama. Nebo brambory práskačky, do kterejch jste museli rychle bouchnout zatnutou pěstí, aby se rozevřely a vyšla z nich horká pára…

Je skvělý, že můžu dělat takovej čaj teď já naší Marušce. Uprostřed noci jsem se k tomu upnul a chladil čaj přejelváním z hrnku do hrnku, jak mě to učila zase maminka. Bylo to asi to jediný, co mě v tu chvíli napadlo.
A byl jsem za ten nápad rád.

Teď sedím v práci. A nejspíš tady budu sedět, než tu posmrkám úplně všechny kapesníky… což bude co nevidět… a pak pudu dom. Za těmi svými milovanými Mariemi.

Kdo by řek, že zrovna já budu nejspíš alergickej na trávy.

Nos mám ucpanej, v krku sladký struhadlo a neustále produkuju solidní množství hluku. Hlenu chci říct. Vedle toho chuděra Maruška půl noci prozvracela, takže je taková celá slaboučká. A teď, zatimco se maminka snaží dospat, koukáme na Krtečka. Trochu u toho, pravda, usínám. Ale co už…

unavené úterý

ani se mi nevstávalo blbě. spíš jsem se nějak nedokázal probudit a nahodit do provozní teploty. mám dojem, že mi eskaluje má pravidelná červnová alergie, nos mám pořád ucpanej a v krku slizký cucky.
to je problém, jak si člověk jednou přizná, že je nemocnej. že pak začně každý nepohodlí zkoumat, jestli to je jenom nepohodlí, jestli to náhodou není nevolnost, oslabení, signál. chápete? i proto se většinou snažím o sobě přemýšlet jako o zdravém. a když už na mě rýmička udeří, zalízt si do kouta a tam odpočívat a ideálně nedělat nic.
jasný a přehledný pravidla.

teď jsem unavenej furt trochu, ale nevim, jestli jsem fakt unavenej, nebo jestli se po tý borelioze prostě moc sleduju.

zkusil jsem vanu a zkoumal svý nepohodlí.
pak vstala Máša a i když se Maruška začala vrtět, ještě jsme měli čas, usednout ke krátký meditaci.

a hned bylo to ráno mnohem lepší a veselejší.
teď sedím na Roztylech, v klimatizaci škvrká. kolegyně z vedlejší kanceláře mi s radostí oznámily, že minulej tejden podaly výpověď.

včera jsem nakreslil dva firemní vtipy do legrační skupiny Smažák na Workplace.
poslal jsem je kolegům.
zatim ani jeden neodpověděl…
nejspíš jim nepřišly vtipný

možná proto, že jsou podle skutečný události

horko

o příspěvek „Jak jsem se počůral ve výtahu“ jste přišli, protože jsem ho nestih napsat. Ale nevadí, mně se to s Maruškou a nákladem věcí stalo poprvé, ale věřím, že podobné dobrodružství zažije dříve nebo později každý.
Byl to naštěstí výtah, který nás nesl domů a silná džínovina nasála většinu kapaliny, takže paráda.

teď sedím v práci a poslouchám zase nějakej chill. a je tu vedro. venku je taky vedro, slunce praží, jak zjednaný. po čtrnácti dnech doma s boreliózou jsem si zvykl, sluníčku se spíš vyhejbat. dneska to ale bůhvíjak nejde.
když jsem s velkou slávou dorazil, ukázalo se, že pro mne nemají místo, všechna sezení v kanceláři, i v té naproti, byly zabraná. a tak jsem díky Petrovi Stančíků našel jinou kancelář, kde teď sedím a potím se a vtipy na Worplace.
Jeden už možná mám.
Ale jenom možná.