Z vraku blogu – zápis číslo 8

Mám za sebou docela náročnej víkend.

Oproti očekávání všech mých známých jsem v pátek na svůj svátek nebyl našrot. Vyrazili jsme si se Zuzankou na letnou na procházku a obhlídku stouního pódia a jak jsme tak obhlíželi, dorazili jsme až k dřevěnýmu stánku s pivem a než jsme došli až k němu potkali jsme tři známý, který se k nám připojili a jakmile jsme si koupili pivo dorazili ještě další dva přátelé. Takže naprosto neplánovaný setkání, o to větší radost. Dali jsme si to jedno pivo, popovídali a vyrazili v poklidu dom.
Ráno vstávačka a výraz na vlak a hurá do Tábora za babičkou, jaxem ji dlouho neviděl. Táborem jsme procourali až do Čelkovic, kde babi bydlí. Ta mne samozřejmě nepoznala, ale za chvilku už jsme seděli na verandě, popíjeli limo a koukali na přeloženou vodu. To je taková moje dětská historka.

Když jsem jako nějakej šestiletej prcek přijel do Tábora poprvý s mým tatínkem a jeho přítelkyní (jejíž maminka je výše zmíněná babička), byly asi dvě hodiny v noci. Z Prahy jsme tehdy jeli a bylo to nějaký dobrodružný, podrobnosti už pochopitelně nevím ale… podle vyprávění svědků jsem zůstal čumět na masivní jez, kterej přeřezává řeku před babiččiným domem a řekl jsem ta dnes již okřídlené: Jé, přeložená voda.
Takže tak.

Odpoledne bylo parádní, probrali jsme s babičkou všechny místní, lipský a všeljaký jiný drby a kolem pátý jsme vyrazili do hospody Na druhém břehu, kterou vede vzdálený kamarád Martin Tlapa (tlapa zuzanko, ne patla). V dokonalém interiéru nám připravil řezaná piva na míru, zahráli jsme si prší a pokračovali dál k zuziným kamarádům, kde byl již předem domluven nocleh. Ovšem Táborští nás nenechali jít spát jen tak a díky bohu za to, protože večer s partou místních byl jeden z nejlepších, co jsem zažil.
Blbost, úplně světový to bylo. Fakticky, entuziastický, neuvěřitelný. Úžasná, rozjetá a přitom nijak zvlášť hustá pařbička, zakončená čutanou na historických hradbách prastarýho města ve 4 ráno. Romane, Evičko a všichni ostatní včetně Wilsona – díky, díky moc. Tábor dej.
Ráno, raníčko nás probudily zvony kláštera v Klokotech, který stál hned vedle a ty zvony zvoněj od šesti od rána, každou hodinu pět minut. Jupijou. Přebohatá snídaně, půjčili jsme si kola a v úmorným vedru jeli se Z. na Jordán, tam se vykoupali, vyslunili kratičce a já už začal organizovat večerní hraní. Což bylo veselé, protože jsem neměl kredit a tudíž čekal, kdo se ozve na jednu z mých tří posledních smsek, který jsem ráno rozeslal, pak jsem toho člověka zavalil úkoly a pověřil ho ať vyřídí dalším třem lidem, aby mi zavolali. No, vyšlo to parádně. Po návratu na základnu skromná svačinka a v půl šestý tradá do Prahy. Po cestě ještě krátká koupačka. A pak metro, stromovka a konečně Šlechtovka.
Michal Kyselka krásně pouštěl desky, na Letný si mohl Jagger prdel ukroutit, my si dali jednoho dva Konrády, postavili jsme bicí, aparát a tak. Někdy kolem jedenáctý, těsně předtím než jsme začali hrát, se Obrškovi pokazil ten nejdůležitější bubínek, ovšem díky včasnému zásahu a kusu motouzu jsme všechno vyspravili. Zábava začala. A bylo to skvělý. Fakt moc díky, opět, já vim, ale nedá se jinak: Štěpánovi, kterej to celý vymyslel a zorganizoval a hraje nejlíp paličkama na kejtru co znám, Vojtíškovi, kterýho jsem právě zavalil všema těma úkolama a on se pak přijel dlouhou štreku podívat až z tramtárije nějaký práchně a vůbec těm co tam přišli a s kterýma jsme si tam povídali a pili pivo, jo vidíš, Davídkovi aka Hrozivýmu Dejvovi za ty dvě piva, no já už fakt nevim, to by byl seznam dlouhej jak moje ruka, tak třeba ještě PiRkovi. Když jsme ve dvě v noci odjížděli, ještě jsme se Z. zamačkávali v oku slzu a mávali všem co ještě pod stříškou zůstávali. A oni také mávali a hustá stěna deště nás oddělovala čím dál znatelněji, až jsme se ztratili docela a do hučícího lijáku zněly jen osamělé tóny trubky.