Z vraku blogu – zápis číslo 12

Po celý praze je horko a všem došla ganja.
Anyway, včera jsem si byl sednout s Markem Lakomým na letný u dřevěňáku nebo jaxe to menuje, takový ty lavičky a stánek a je tam hromada lidí. Když jsem tam dorazil, skoro všechny místa byly obsazený a porůznu tam posedávali bubnující partičky a bubnovaly, napřed přes sebe, pak se nějak zkomponovaly a část odpadla, tudíž už to bylo lepší. Ale stejně tam byl rachot náramnej. Což nám s Markem nezabránilo v důvěrný rozmluvě, probírali jsme vyhlídky Broskve, knížky, bulharský cigára a vůbec všechno co nám přišlo do huby.
Kouřil jsem takový malý, sympatický doutníky, který jsem si půjčoval nebo bral od Marka a za chvilku jsem měl pusu celou zevnitř potaženou takovým lehce nahořklým a příjemným povlakem na polštář, kterej jsme pak naplnili kelímkama, zavázali a začali jsme si s tím kopat. No legrace.
Jinej článek mne naopak radostí nenaplnil, protože se tam píše o mým tátovi, kterýho zas, po několika letech tvrdý práce a krátkým období štěstí, chtěj někam stěhovat. Přijde mi to ujetý, přijde mi to smutný. Kdo z toho co bude mít? Komu bude líp?
Né nic, mý rodný město je v některejch věcech horší než parta vosmdesáti ožralejch a devatesáti zhulenejch bubeníků co neuměj držet rytmus