No dneska to bude asi trochu na dýl.
Začnu asi postupně jak ty dny šli za sebou. Tak jo. Tak… tak můžeš. Hop.
PÁTEK:
Autobusem z holešovic jsem dorazil k Davídkovu bydlišti, který je naproti psychiatrický léčebně v bohnicích. chvilku jsem bloudil po ulicích a uličkách a nakonec jsem kapituloval a vzdal se dobrovolně a zavolal davidu. sešli jsme se v malé vinárně, která jako takový betonový kvádřík vyčuhuje spíš než ční nad zelený pažit. a dal jsem si sklenku výbornýho ale fakt výbornýho bílýho vína. jen si nepamatuju jak se jmenovalo.
vyjeli jsme unikátním výtahem do sedmého patra a otevřeli kouzelné dveře do nadstandartně skvělýho davidova, vlastně spíš kačenčina bytu. Dali jsme si sklínku burčáku s káčou ještě na balkóně a potom jsem šel vařit sójovomasovou čínu z několika různých věcí. Dnesjazz se pomalu scházeli a pouštěli si navzájem různý muziky, občas jsem k nim zaběhl na balkon s výhledem na psycho kostel azápad slunce a cigáro. Dovařil jsem, všichni přišli, naservíroval jsem jídlo a po lešení jsem vyšplhal na střechu a to bylo poprvý, co jsem stál za soumraku na střeše sedmipatrovýho paneláku a bylo mi fajn.
Slezl jsem dolů, dal si huuuustýho špeka a víceméně šel pomalu spát, jelikož mě kombinace malého množství jídla, malého množství alkoholu a stopového množství kvalitní ganji spolehlivě uzemnila. Ještě jsem z klidu kuchyně poslouchal náš společný (dnesjazz a canny) koncert z Rubínu a pak se natáhl, přikryl a (tyjo jak to napsat, když jsem ležel a poslouchal jsem (tak jako když jsem byl malej panchartek (panchartíček) a šel jsem do ložnice a po zvuku sledoval o čem se bavěj dospělý a ty jejich řeči mne pomalu rozebíraly vědomí, který se pak skládalo až vlastně ve spánku) jak se dnesjazzáci bavěj, a když nechci znova psát slovo poslouchal, který jsem použil už jednou?) vzdáleně vnímal tichý šum hlasů, který mne ukolébal k spánku.
SOBOTA:
jelikož jsem šel spát brzo, ráno jsem byl první na nohou. v půl devátý jsem probudil své hostitele a vyrazili jsme na autobusy, každý na jinou stranu. David s Kačabou na Letnou, já s batohem do Březiněvsi na stopa. Cesta do Lípy proběhla relativně v kliu až na hodinový zákys v Dubé u pumpy, kdy jsem se smažil na sluníčku jak nějakej debilní osamělý párek na roštu. To bylo fakt peklo. Nakonec mě ale vali nějaký dva sympatický pražáci, mladý. Díky. Vám.
Hned po příjezdu náběh na zkoušku, jen jsme nesehnali klíče, takže návštěva tátovy cihelny, kafe a pak zas tradáááá…zkouška.
Hned po tom, co jsme uklidili aparát jsem mazal domů, snědl něco co už nevim co bylo a jelikož nejel žádnej bus, znova na stopa. V půl osmý, když se rozsvítily lampy a auta kolem mě frčela takovou tou večerní až skoro noční cestovní rychlostí, jsem začal propadat beznaději, ale zastavil mi takovej prima pán, kterej pracuje s počítačema a dělá semináře o jedné duchovní učitelce. Skvěle jsme si popovídali, dostal jsem ještě knihu s učením tý paní co nevim jaxe teď jmenuje, ale co to zjistim do zítřka. A pak už jsem dojel jen nějaký tři stanice tramvají a šel vyčerpanej spát. Akorát jsem nemoh usnout. Z čehož plyne, že jsem zase až tak vyčerpanej nebyl.
NEDĚLE:
Vyčerpanej jsem byl až v neděli v šest ráno. Mazal jsem do školy, kde to bylo ale hodně drsný, píšu o tom ve vzkazárně jelikož se mi nedařilo dostat se na stránky jinak. Taxe tam mrkněte. Tak. Po škole domů, trošku jsem odpočíval…vlastně jsem vytuhl… a pak vyrazil na opatov vyzvednout druhou polovinu mýho srdce, tyjo, opravdu jsem zuzu po těch třech tejdnech moc rád viděl. metrem jsme přejeli na holešovice, autobusem do lípy a pěšky došli do švejka, kde jsme si dali pivo s citrónem, což je španělskoněmeckomexickej výchyt. a pak šli spát. jsme. tvrdě a spravedlivě.
PONDĚLÍ:
Hmhm… v pondělí jsem už od rána žil trochu večerním koncertem. Tradiční lipská vana s teplou vodou (fakt doporučuju, určitě už jste o tom někpo slyšel… vana s teplou vodou je prostě dobrá věc), pak třicet minut fest rozezpívávání s CD hodina zpěvu pana profesora kadlece. Lehká snídaňoněco a pak už pomalu koupit oranžový papíry a baterku do efektu a durá ho Crystalu.
Kolem třetí už všichni ti důležití dorazili a začala stavba, kolem nějaký čtvrtý zvukovka, ale ten čas fakt nevim jelikož v chodbách a šatnách kulturního domu běží čas úplně jinak než venku. Pohybuje se takovými skoky a pak najedno uzamrzne a člověk sedí a poslouchá jak Štěpán Smetáček kope do kopáku: Boom… booom… boom … booom… a nic se neděje.
Marek Lakomý mi přinesl a věnoval komix Pixie, kterej je úplně dokonalej.
Nám přijel zvuk dělat Jiří Mašek, zvukař z Práglu, výbornej pán. Se svojí ženou přijeli jen kvůli nám, postavili bedny, nazvučili předkapelu, odvedli fakt, ale fakt vynikající práci, povečeřeli a odjeli. Chtěl bych jim moc poděkovat, protože to bylo komfortní. Tak. V sedm pět jsme šli chodbou na pódium. Naše pohyby byly zpomalený, vlasy vlály ve větru a na pochromovaných částech nástrojů se odráželo světlo. Za tmy jsme vyšli na pódium, zapnuli nástroje. Dav ve tmě strnul na vteřinu v tichém soustředění. Obrška odpočítal a začal kravál, jelikož některý z jacků mý kytary začal strašně bzučet a bručet. Museli jsme přestat, říct pár vtipů… a jelo se dál.
Díky skvělýmu zvuku, díky nasazení máriho, obera i mhjna, který si přišel zahrát, to bylo strašně příjemný. Lidi reagovali (alespoň mi to tak přišlo) jako lidi, kteří jsou spokojený. Odehráli jsme devět pecek a hrnuli se z pódia a pak na parket sledovat Lenku Dusilenku. Vyměnil se zvukař, proběhla kratičká přestavba a už to jelo.
Myslím že Secretion odehráli vynikající koncert. I přes to, že měli hlavně v první polovině docela špatnej zvuk. Strašně mě ale bavilo, jak to kapela, a hlavně lenka samotná, zvládla. Jak do toho šli i přes počáteční nepřízeň či indispozici zvukaře. Trošku mě pak překvapila neslaná, nemastná a nicneříkající recenze na i-novinách. Když lenny na konci zahrála písničku, kterou z velké části tvoří motiv z letošního Kratochvílení, bylo to vážně docela silné. Abych tak řekl.
Po konci konce rtu se celá společnost odebrala na autogramiádu do klubu 999 rádia Crystal, tam to bylo v něčem dobré, v něčem ne, nechce se mi to řešit, uvidíme někdy jindy nebo někde jinde se k tomu někdo jiný třeba vrátí, nebo…
Malá parta zůstala ještě v pivnici u Zippicha, jelikož v jednu v noci aby člověk v lípě otevřenou hospodu s baterkou hledal a stejně marně. Stalo se pár nezapomenutelných událostí, ale to už je, jak říká Hans Christian Andersen, (nebo kdo to řiká, vlastně nevim) jiná pohádka. Ďobrou noc.