dědci v Telči

včera jsem na ně zapomněl, dneska jsem si na ně naopak vzpomněl několikrát. Když jsem šel pořídit do Kavárny ty dvě horký čokolády a jedno kafe, rozhodli se dva staří pánové, normálka přiznaně dva dědci, se vší úctou, na celym tom náměstí, postavit zrovna vedle stolku před kavárnou, kde sedí Mářa s Mářou. A jak se vrátím, chytnu zrovna, jak dokončujou debatu o vaření rejže. Jeden znalecky zabíjí:
Dáš tam jednouapůlkrát vody, cibulku a necháš to, než se voda vyvaří a máš rejži ěňoňůňo. To je jasný, to nejni žádná věda.

Načež, po krátký pauze, druhej kontruje.
Nejlepší jsou ty starý báby tady po těch vesnicích. Vony jsou celej den venku, vony jsou fit. Jako jsou vošklivý, to jako jo, to voni jsou. Ale takový buchty, jaký pečou, to se můžou jít, Kájo, nějaký zákusky, klidně klouzat. Tak čau.“

A zatimco ten s těma bábama se pomalym dědkovskym krokem vydal na dlouhatánskou štreku přes náměstí, druhej se o pár metrů dál potkal s dalšíma známejma s s okázalým nadšením okamžitě zabředl do dalšího, podobně primárního, lidskýho, a neurvale sebevědomýho žvanění o nesmyslech a krásách tohoto světa. A jiných světů.

Dobrou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.