dneska jsme se vrátili z Portáše. po dlouhý cestě jsme všichni ušlí, uondaní a rádi doma. holky spěj.
ještě včera vešer jsme seděli u ohně. asi poprvý za ten tejden, co jsme na tom báječným místě strávili, nefoukal vítr. a tak bylo slyšet to velký ticho.
VELKÝ ticho.
úplně nakonec jsme tam seděli já, Linda a Dan. holky už taky spaly, každej den, i ten prolenošenej na základně, byl plnej pobíhání po venku a lezení nahoru a dolů a všichni jsme byli pořádně vylítaní… ty dvě ratolesti nejlíp. a tak usínaly brzy a celkem snadno.
kromě lenošení na základně jsme letos došli i s dětma na Malej Javorník… i pro nás dospělý v dřívějších dobách takovej náročnější cíleček… teď jsme těch 12 kilometrů šli sice tam a zpět za sedm hodin… ale šlo se nám všem pěkně a děti si skoro nevšimly, že něco zdoláváme… až tedy na ten krpál na samotnej Malej Javorník.
kousek za vrcholem je teď nové bistro Wintrovka, které je pro výpravu tam a zpět, jak někdo z naší široké party poznamenal, totální gamechanger.
a parta to byla pořádná. jak se rodí a rostou další děti, pořád tak nějak nabejvá na síle. taky se občas přidávají další kamarádi kamarádů… a tak jsme celý Portáš letos vážně zaplnili skoro po střechu. během pracovních dní nám patřilo celé dětské hřiště a přilehlé okolí.
večer se ritualizovala událost, Julou nazvaná Kakakunke, tedy západ slunce, pozorovaná z kopce Stolečný (taky Kakakunke) nad Portášem. často se nás tam nahoře potkalo tolik, jako za celej den dohromady ne. a každej večer tam byla společnost a nálada trochu jiná.
byl to zase překrásnej tejden. tim místem, těma všema vzpomínkama a člověka utvářejícíma událostma, který se tu shromažďujou, jak zlatý zrnka na dně prospektorský pánve… a samosebou všema těma blízkejma lidma, kamarádama a jejich blízkejma lidma. s některýma už do Javorníků jezdím přes deset let. s jinýma se znám pětadvacet, ale na Portáši jsme spolu byli teprve loni či předloni.
ještě včera v noci jsme seděli potichu u ohně, dokuřoval jsem jointa a střídavě koukal na hvězdy, jestli zase nějakou neuvidim v zelenym vodopádu padat dolů… a na siluetu hotel kde ve třetím patře svítila lampička, kde na posteli ležela a spala moje báječná žena a dvě nejmilovanšjší holčičky, co na světě mám.
a teď už jsme zase doma. když jsem šel uložit malou Marušku, otevřeným oknem jsem slyšel důvěrně známej šustot noční dopravy, auta, co svištěj dolů Veletržní, co minutu, prošuměj kolem dvě, tři… ani k ránu proud nikdy úplně nevysychá.
na portáši nejspíš šuměj ty obrovský lesy, co jsem si zase nestih nahrát.
nevadí. jsem moc rád, že jsme zase doma a že máme za sebou jeden ze dvou posvátnejch dovolenkovejch tejdnů, co si, alespoň prozatím, jako rodina každej rok snažíme dopřát.
cejtim za to velkej vděk.
děkuju