Ranní zprávy

I dneska Maruška v noci docela kašlala. Přijde mi, že už líp vykašlává a těch momentů, kdy se rozkašlala příliš, nebylo tolik. Říká mistr Přání je otcem myšlenky.

kolem šestý jsem šel znovu pootevřít okno a už jsem nějak zůstal vzhůru. Chvilku jsem maloval, ale pak jsem se vrátil zpátky do setmělýho obýváku, vyměnil kočce vodu a přidal granule a teď tu sedím u okna, Placka se mi na vnitřnim parapetu olizuje do ucha, topení mě slabě hřeje do zad a Maruška oddechuje poslední hodinu celkem klidně v posteli.
a v takovej moment mi stihne na chvilku dojít, kde že to jsem. A jak jsem.
Že jsem, i přes ten praštěnej a někdy nepříliš jistej niternej pocit, dospělej muž. Že jsem tatínkem dvou malých holčiček. Opravdovskejch lidí, skutečnejch, krásnejch bytostí. Že jsem součástí jejich životů. Tak jako ony našich. Že jsem manželem toho děvčete od Znojma, které jsem před mnoha lety potkal v Boomerangu. Že společně tvoříme rodinu, rozkvetlej pár. Nebo jsou děti už spíš plod? Asi jo, však se jim tak i řiká.

trochu si říkám, proč jsem se toho, mít děti, tolik a tak dlouho obával. Zrovna včera se mi to připomnělo, když jsem na ulici předával jedný holce obraz… a zjistili jsme, že jsme stejně staří. “Jen já mám doma už dva puberťáky,” konstatovala s tím, že já si očividně počkal.
nojo. Jenže já i vlastně vim, proč jsem se obával. Toho, že budu špatnej a nedostatečnej táta. A jsem rád, že jsem počkal, než jsem se obávat přestal.

v takový okamžiky neni těžký, cejtit se uvolněnej, šťastnej a vděčnej

trik s párkem

včera dostala Maruška chuť jen na jediný jídlo. na párek a limonádu, tak jak si to dal Maxipes Fík na pouti, když se vracel domů ze světa… tak jsem vyrazil do té naší Billy, pořídil osm vídeňských nožiček a tři párky rovnou udělal.
Mářa ožužlala půlku jednoho a zbytek nechala a tak jsem ten zbytek snědl sám.
dneska jsem potkal v lednici zbylý dvě nožičky a během konce dílu, kterej jsem nedokoukal někdy před tejdnem, jsem na ten párek dostal chuť. dám si ho studenej, řikám si. a tak, že jo.
jenže, to si nemůže člověk hned vzít vobě nohy (baba, řek by můj táta, dědeček, co už nežije, jak říká Maruška), to si napřed vezme jednu, k ní si nakrojí chleba, ten si posolí…
to nejde vzít si dvě
to by byl člověk na noc studenýho párku moc přežranej…
to by mu bylo těžko
trik je v tom, nakrájet si tu jednu nožičku na tenký kolečka a ty u seriálu ujídat. a teprve poté si potupně jít pro tu druhou nožičku. nakrájet si ji rovněž, pozřít a je to.
člověku je těžko
a v tom je ten trik

tradiční rybovka

během dneška jsem dostal rýmu i já. alespoň teď ji teda mám, ráno jsem ji ještě neměl. Marušku pobolívá levé ucho, tak jí do něj kapeme kapičky, zánět se jí přesunul i do levýho očka, tak i do něj jí kapeme. a pak taky do nosu. to nesnáší nejvíc. mořskou vodu do nosu.
přijde mi, že je jí obecně i trochu líp, dneska přes den i něco snědla. ale mluví jak Bohdalka, když dabuje nachlazenýho Rákosníčka.

dneska večer k nám přišel Mikuláš, čert a anděl. Byli velmi laskaví, anděl ani nemluvil a čert byl hlavně roztomilej… ale Maruška z nich stejně měla respekt. Zajímavý mi přijde, že ho měla i poté, co se ke mně přitočila a pošeptala mi do ucha:
Já vim, že to je děda, babička a Jindřiška. Ale neřikej to.
Možná si nebyla až tak jistá.
Každopádně měla z všech sladkostí takovou radost, že nedojedla ani první čokoládový lízátko a řekla, že musí jít spát. vyčistil jsem jí zuby, nakapal všechny kapičky a dal vyčurat… a pak, než jsem došel pootevřít okno, už skutečně spala.

dny jsou kratičký.
moje snaha zůstat v klidu, sedět rovně a důvěřovat procesu, zdá se, nese ovoce.
dneska jsem dodělal, nadepsal a nafotil druhou várku pohledů. a trochu nečekaně prodal jeden obraz. a vypadá to, že hned dva z těch pohledů.

s Maruškou pořád spíme v obýváku, takhle večer už většinou v ateliérku moc dlouho nevydržím a chodim kontrolovat, jak dejchá. na tvorbu pohledů ideál.
teď tu dozapošiju blog a možná se kouknu na jeden díl toho seriálu na Netflixu od tvůrců Dark. 1888?
1899

dal bych si zmrzlinu.
ale žádnou nemáme. taky bám tu rýbu.
takovou tradiční rybovku.

Dvě výročí

Včera jsme s Mášou, Maruškou a Jůlou oslavili pět let našeho společného manželství. Byl to takovej pěknej den, během kterýho jsme si na tu, pro svět malou a pro nás velkou, svatbu, několikrát vzpomněli.
a dneska je to šest let od dne, kdy jsem Mášu v Portu, zhruba uprostřed toho jejich krásnýho mostu, požádal o ruku.

jsou to důležitý výročí. A pořád mi přijde trochu neuvěřitelný, kolik jsme toho za tu dobu stihli. Kolik se toho stalo.
před těmi šesti lety už byla Maruška stopro s námi, akorát jsme to ještě nevěděli. A dneska máme dvě dcery. Takový nádhery. Díky za to.

Svátečnost těchhle dnů trochu kalí fakt, že malá Maruška je už zase nemocná. Ani nevim, jestli byla tentokrát ve školce tejden, nebo o trochu míň… ale už z toho začínám bejt trochu zoufalej. Klidně bych ji radši měl doma, nebo s ní jezdil navštěvovat kamarády, jenže tenhle předškolní rok je důležitej. Byl jsem taky takhle nemocnej? Je to běžný?
spousta spolurodičů přitakává. Jojo, taky je furt někdo u nás doma s nemocnejma dětma, to je normálka. a je fakt, že o mně se traduje, jak jsem byl chabrus na průdušky a taky často nemocnej. Tak nevim.
Každopádně bych nejradši všechno vykašlal za ni. Což ale nejde. Tak tu sedím ve zhasnutym obýváku, buddha/zvlhčovač vzduchu jede na plnej výkon a já občas vyvětrám a jinak jen poslouchám, jak ta naše holčička chvilku dejchá snadno a pak zase začne popotahovat a pochrupovat a pak zase kašlat.

Jsem tyhle dny takovej nedospanej, podrážděnej a špatně se mi soustředí na práci, když už si k ní sednu. Snažim se, udržet si vnitřní jas a svěžest a dobrou myšlenku na to, že všechno je a bude v pořádku. Maluju druhou sérii pohledů. Za pár dní se vrátí obrazy z výstavy v Tančírně. Včera jsem odevzdal poslední pomalovanou kytaru do naší nasmlouvané spolupráce s Red Birds Instruments. Honza s Lucií mi v Oku u stolku v záři mobilu doseřídili kobylku toho mýho Jet Fly.

v noci napadl sníh a venku je zima a lezavo a nepříjemně. Jsem velmi vděčnej za to, že máme teplo, světlo, pitnou vodu a střechu nad hlavou.

Dvě Štvanice

Původně se minulej post jmenoval sebevědomě:

Dvě Akropole, dvě Štvanice

ale pak jsem dopsal tak tak do konce druhýho koncertu a jen jsem se vrátil a smazal půlku nadpisu.
on ten zážitek vlastně byl dost propojenej. I když je hraní v divadle a pro divadlo, jak jsem před tím napsal a řekl a během toho a následujícího večera opakoval nesčetněkrát, něco dost jinýho, než koncert… všechny tři dny jsem byl v takzvaný “koncertní” náladě. Dřív by to znamenalo, že jsem opilej.
brzo to bude šest let, co jsem přestal pít. A pořád mi to naskakuje.
Teď to znamená, že prostě jen nejsem moc schopnej řešit nic jinýho, pořád zůstávám v tom, čemu řikám proud, čemu řikàm flow, co mi řiká follow a já jdu.
ve čtvrtek dlouhá zkouška a pak nečekaná návštěva Toma Neuwertha a Andrey K., zvlášť normálka, ale nečekal jsem ani jednoho. A oba mi udělali radost. Tom zůstal i na improvizovanej koncert, kterej jsem kdysi slíbil týmu a teď mne napadlo, že přišel čas ten do větru vloženej slib chytit a splnit. A tak se i stalo.
Děvčata z propagace otevřela koncert i pro veřejnost, ale moc lidí už tam na hraní po 22 hodině nezůstalo. I tak to ve scéně představení bylo parádní. Trochu jsem bojoval s novou překrásnou a silnou kytarou, kterou nemám osahanou a ohranou, různě jsem si přepínal snímače a netrefoval pražce. A ladil jsem. U čehož většinou tak mimoběžně hovořívám.

“krotit kytaru je trochu, jako krotit koně,” přistihnu se, jak vykládám…
“což se dělá v podstatě tak”…
velké ticho se sólem na strunu, která pozvolná mění výšku tónu, napřed nahoru, pak dolu… “že vylezete na divokýho koně” … další drnkání na strunu a přelévání vědomí v dutině lebeční, nevědomý a neartikulovaný pohyby, drnkání… “a neslezete, dokud vás nepřestane shazovat.”

samotnýho mě zaskočí, kam mě tenhle kůň dovedl…
“měl bys mít takovej stand up, “

shodli se kolegové z představení s Kashou. A pak se shodli, že už vlastně mám.

V pátek všechno rychle uteklo. Tohle druhý představení obvykle mívám radši. Snažim se ale, dopředu si moc nevybírat, který mám radši a užívat si je obě. I to jde.

po představení jsme měli besedu s dětma z dětskýho domova v Plzni. Za každym z těch zvědavejch a často rozesmátejch obličejů, byl znát náročnej a často dost temnej příběh. Pár jich na nás vykouklo mezi upřímnejma otázkama, jen jsme na sebe s Aničkou, Honzou a Davidem mrkli. Cejtili jsme se najednou na chvíli tušim všichni trochu nepatřičně v roli těch, co vyprávěj. A všech se nás to setkání dotklo…

zejtra, vlastně dneska už, je zase pátek. Za ten tejden jsem toho zažil spoustu, času na zapsání nebylo, jářku, mnoho. A teď už jsem uplně vyřízenej a ospalej a věty se mi motaj, tak jdu spat.
Mářa kašle, těžko říct, jestli zejtra pude do školky.

dobor

Dvě Akropole

Nepíše se snadno o takových zážitcích, jako byly dva koncerty v paláci Akropolis. Zvlášť, když člověk nechce psát dlouho, vlastně spíš čeká, jestli se z ložnice ještě ozve Juliin pláč, že by ještě chvilku zauspával… nebo jestli může zapadnout do pokojíčku, pustit si Zaklínače a ještě alespoň pár hodin malovat. A když to člověk nechce odbýt nějakým tím: “děcka, nepíše se to snadno, ale byla to krása.”

před závěrem kapitoly nazvaný Zvíře jménem Podzim bylo znát určitý napětí. Já byl napjatej, co se pokazí. Protože všechny dosavadní koncerty Zvířete byly skvělý, povedly se znamenitě, to by přece nebylo, aby se tentokrát něco nesemlelo. Kapela byla napjatá. Blanka toho měla kupu. Ale od chvíle, co jsme se v Paláci potkali, bylo všechno super. Brzo jsme postavili, nazvučili, vyzkoušeli, co bylo potřeba. A pak už pomalu začali přicházet diváci na první z koncertů.

návštěvníků bylo přes dvě stovky, z toho spousta dětí. tomu prvnímu hraní jsme tak nějak automaticky začali říkat “dětský”. A i z toho jsem byl napjatej. Jak se přesně trefit mezi dva póly. Neodehrát koncert “na zkoušku” a zároveň se “neodpálit” během prvního setu.
I tady jsem byl napjatej zbytečně. Možná bych moh občas povolit, že? Ale ta hrůza, co když se všechno sesype?
že?
Myslim, že všichni jsme jeli dost naplno. S občasným výstřelem spíš do “odpálit se, ale jen trochu”. Akorát jsem si třeba v Andulce nenasadil koženou zvířecí masku, abych zbytečně neděsil osazenstvo. I tak se krátce po začátku nějaký děcáno ozvalo do ticha začínajícícho songu:
”já chci jít domu”
Hodně jsem byl v některejch momentech dojatej. A bulel jsem výrazně víc, než na večerním hraní. A při představování kapely jsem zapomněl na Ondru Zátku.

druhej koncert byl jinej. Když jsem přišel na svý místo před rovnym stojanem na mikrofon, přišlo mi to zvláštní, přijít na to samý místo během jednoho večera se stejnou písničkou. Jenže kdyby mi to nedošlo po pár tónech z té hutné atmosféry, během prvního potlesku bych si té změny všiml rozhodně. On to totiž ani nebyl moc potlesk. Ale hukot, jako když startuje letadlo. Lidi křičeli a tleskali a ten zvuk byl ohlušující a mocnej a neuvěřitelně nadšenej a přátelskej. Ještě, že už jsem měl odbulíno trochu, takže i v těchhle velkejch momentech jsem se dokázal koncentrovat. A brečet jen občas.

Obecenstvo hodně zpívalo. Kapela parádně hrála, byla radost mezi nima tancovat a vízt se. Byla to moc dobrá kapela. Panečku.
Terezii se blokla záda a mezi koncerty se srovnávala na gauči a odbíhala zvracet. Ale koncert dala jako královna. Stejně jako všechna ta naše děvčata. Bylo to vzrušující, házelo to, nakládalo, pumpovalo. Byl to jeden z těch úplně nejvíc zásadních koncertů a hudebních zážitků vůbec. A i když jsem si to uvědomoval imrvére, vědomě, zároveň jsem se snažil se z toho neposrat, zůstat v tom flow, v tom proudu, kterej nás na konci vynesl až na písečnou pláž ke stánku s merchem.

celej zbytek večera utekl mžiknutím oka
Než jsem se nadál, už jsme s bráchou Technařem vykládali z taxíku kombo a pedalboard. Blik. A bylo po všem. Všechno to byla zase jen minulost. Čerstvá a voňavá. Ale minulost.

100 dní

dneska je 17. listopadu
33 let od sametový revoluce
Julince je dneska 100 dní

ráno jsem vyrazil s Maruškou za babičkou do České Lípy. byl tu i její oblíbený strýc Jiříc, můj ctěný bratr, toho času ve velmi dobré náladě. Má maminka, rozradostněná z vnučky a s plnými talíři oběda. Babička, co se jí už velmi klepou ruce a bývá popletená, vypadala jasně a svěže.

když už jsem byl na severu, vypravil jsem se ještě do Kamenického Šenova s bundou, na kterou kamarádka z dávných dob zkusí udělat výšivku podle jednoho mýho obrazu. kdyby to klaplo, mohla by to bejt bomba. a taky ji ten nápad napadl ve snu, jako Lucii z Red Birds pomalovaný kytary. a ty teda zatim bomba jsou. jak jako artefakt, tak prodejně.

taky jsem odvezl obrázek svítidlářce, kterou znám jako Zaien Dandelion a vlastně nevím, jak se jmenuje. Máme od ní krásnou lampu a teď mne na chvilku přivítala se svou rodinou, dostal jsem kávu a pak zase frčel dál. protože sice bylo krátce po čtvrté hodině, ale venku už padala tma a já byl přeci jen po všech těch přjezdech už trochu jetý. pustil jsem si Zaklínače a jel na Mimoň a myslel na svýho tátu, co už tu se svym elektrickym vozejčkem žádné kolony netvoří… a tma a mlha houstla a vojenskym prostorem za Ralskem jsem už projížděl a skoro sám a jak by v prostřed hluboké noci. Domů jsem dorazil po šesté a než jsem se nadál, bylo sedm… podívali jsme se s Mášou a Julií na druhý díl seriálu How To Change Your Mind na Netflixu, kterej byl o psilocibinu a houbách a kterej nás oba moc hezky rozněžnil a dojal. a pak bylo osm a půl devátý. a děvčata šla na kutě. a já, že si ještě poznamenám na blog něco…
a je deset.

a takhle letí dny.
zítra bude Julii 101

den darů

ráno se k nám přišla rozloučit naše výprava z Amsterdamu. Dostali jsme malé dárečky a sami předali ty své. Kromě knížek si vybrali i jeden z obrazů a tak od nás odcházeli řádně nabalení, jak to má být. mávali jsme na sebe na schodech, až byl čas zavřít dveře… a byli pryč.

krátce poté se zastavil Honza Škop, který se mnou před rokem natáčel video k písničce Za všechny. Vlastně myslim, že jsem ho sem nedávno postoval. Součástí dohody o odměně byl kromě tradičnějších položek i obraz podle vlastního výběru. A Honza, ktere jse většinu uplynulýho roku kromě videí staral o Iniciativu Hlavák, na výběr nespěchal a tak k tomu došlo až včera.
Předvybral si dopředu tři, takže pak byl s finálním výběrem dost rychle hotovej. A za chvilku už taky sestupoval po schodech s obrazem zabaleným v bublinkový folii.

třetí obraz toho dne pak figuroval jako dar pro laskavého obra Waldu, který včera večer slavil narozeniny v baru Za školou, kam napřed začal chodit, pak se tam starat o dramaturgii a dneska tam pracuje. Dlouho jsem nebyl na oslavě, kde se sedí u stolu a pije pivo a panáky a tipkuje se a jeden přes druhýho vypráví. Bez toho piva a panáků mi to tak moc nejde a taky jsem měl teď posledních pár let jiný, domáčtější programy, a tak jsem si to pěkně užil a nakonec i rozumně vyrazil dom.
Jsou situace, kdy mne jen tak rychle zaplaví vděk za to, že nepiju. ten návrat, po kterým si můžu ještě chvilku malovat a pak jít spát, mezi ně patřil. a pak jsem usínal a poslouchal oddechování těch tří děvčat, které jsou najednou ta nejdůležitější děvčata mého života. kdo by si to byl pomyslel?
a cejtil jsem se dokonale spokojenej. dokonale šťastnej a na svým místě.
obdarovanej.

a nejen touhle mocnou blízkostí. dostal jsem totiž i několik hmotných, tvrdých darů.
od Boukje jsem krásnou paletu akvarelových barviček, kaligrafické pero na speciální inkoust a skládací vodní štětec, který ve složeném stavu vypadá jako něco luxusního, co si zavedeš kam je třeba, abys dosáhl libých pocitů.

a hlavně večer přijeli z rozhovorů a cest utrmácení Red Birds a přivezli mi kytaru JET FLY, kterou rozpracovali, já ji pomaloval a oni dokončili. A která je jednou z velkých odměn za naši společnou práci na sérii signovaných nástrojů, které jsme společně připravili. A to je samosebou totální nářez. Schválně si to předříkávám a opakuju, abych si užil tu výjimečnost. Vyhlášená značka precizně ručně dělaných hudebních nástrojů vytvořila sérii s mým designem a přímo na míru mi za odměnu udělala vlastní nádhernou kytaru. Jako můžu se tvářit, že to je normálka, zívačka a tak dál. Ale já z toho fakt mám obří radost a říkám si, že je dobrý si tu radost zvědomit. A tak si ji zvědomuju.

Je totiž na světě tolik věcí, ze kterejch bychom mohli bejt nešťastný. Ale byla by obří škoda, kdybychom kvůli nim opomenuli všechny ty nádherný události, bytosti a dary, který tu jsou v tu samou chvíli pro nás připravený taky.

Je to moc hezkej pocit, cejtit se vděčnej.




stroj času

hahaha, nadpis Stroj času jsem napsal v pondělí kolem poledne, ale než jsem stihl dospat zbytek, je čtvrtek večír. pocitově pátek.

V pondělí jsem byl na České správě sociálního zabezpečení na Olšance. bylo to tam, jak kdybych se strojem času přenes do roku 1988 dejme tomu. Dlouhatánská fronta, všichni v béžovym, nějaká bezbariérovost totálně na párku… Když jsem tak stál v úzký chodbičce a čekal až se na vzdáleným digitálním displeji objeví mý číslo, musel jsem intenzivně přemejšlet o tom, jak moc jsou úřady nepřátelský vůči lidem, který na ně choděj (a vlastně možná i na ty, co tam pracujou) a že stačí jenom maličko sociální fobie a z takový výpravy si zařídit nápravu nějaký drobný nesrovnalosti, se může stát nepřekonatelnej problém. A že vždycky se tomu bude nějakej manažer Juraj vole z Blavy, co to dává do Prahy pod dvě hodinky, protože je asertivní a speeduje, podivovat, jak může bejt někdo tak neschopnej a nechat se vlastní vinou ojebat na sociálu. Uvědomil jsem si, jak moc jsem vždycky závidel těmhle Jurajům jejich sebevědomí i nekompromisní orientaci v zákonitostech velkého a moderního světa.
jak dlouho mi trvalo přijít na to, že moje schopnosti a talenty spočívaj v něčem, co možná takovej Juraj ani neví, nebo nevěří, že je k něčemu dobrý. a že to je teda fér. ale když dorazim na takovejhle spot, kde je moje zvýšená citlivost a zjitřená fantazie platná, asi jako mrkvím zip, snadno se překutálim zase do pocitu, že zatimco ostatní jsou schopný se orientovat ve všech těch úředních pokynech, nařízeních a připomínkách, já opakovaně selhávám jako platný člen. Nu.
Nakonec jsem přišel na řadu, paní mne přesunula k jinýmu okýnku, tak jsem zase čekal, pak jsem přišel na řadu, ukázalo se, že chyba je nejspíš na mý straně. A šel jsem dom. Zvedl jsem to i paní, co mi už měsíc volá, aby mi dala lepší nabídku od Vodafonu. A protože, i když jsem byl skoro tři roky zaměstnancem velkého T, byla její nabídka o tolik lepší, že jsem se nechal přesvědčit. Když už vyhráli na jednom úřadě, aspoň jsem pro tu naši rodinu vymoh slevu na svůj vlastní telefon.
Haleluja.
Jak se řiká.

Boukje s rodinou se ubytovala kousíček od nás a tak jsme společně vyzvedli Marušku ze školky, šli se napřed projí a pak skončili i se Sjoerdem a Rynke u nás na čaji, kávě a povídání. Přesně na dny jsme před šesti lety byli na návštěvě v Amsterdamu a pokračovali pak dál, do Belgie, Francie, Španělska a Portugalska. Na Facebooku na nás ve vzpomínkách vyskakujou fotky, jak si rozbalujeme čokoládová písmena našich iniciál, jak nám chystají spaní i jak se všichni loučíme v den odjezdu.
Kolik se toho za těch šest let změnilo. Ani bych nedopočítal a to mi vlastně přijde, že to bylo nedávno.

No a před pěti lety jsme se chystali na pvní dva koncerty Zvířete jménem Podzim po vydání desky. 22. 11. na Flédě a 23. 11. v Paláci Akropolis. Přesně na pět let poté se na podiu tohohle mýho nejmilejšího klubu rozloučíme. Tehdy přišlo něco přes dvě stovky lidí. Teď je večerní koncert vyprodanej a ten od pěti se pomalu plní. Je to jako stroj času. A je to jako zázrak, vidět, co všechno rozkvejtá. Co všechno se rodí, takovejch krásnejch věcí. Co všechno dozrálo a je čas to sklidit. A co se teprve připravuje, líhne. Co se počíná.

Takový krásy

návštěva

včera ráno jse s Maruškou vyrazili na návštěvu k Aid Kidovi. Chytli jsme i jeho půvabnou ženu Anežku, což bylo štěstí, protože je to Maruščina velká kámoška a bez ní by to nebylo ono. Ale taky se nám podařilo společně si trochu zajamovat, něco natočit do rozdělaných session Malých písní o kočkách a navíc jsme zjistili, že se všechny předpřipravené kostry písniček dají snadno přesunout z mého iPhonu do Ondrova počítače doslova bez ztráty květinky… což je velká pomoc.
Což je velikánskej posun a přináší to kýženou realizaci zase tak nějak blíž do naší reality… je to zajímavý v tenhle moment, i když mám už pár solidních základů, pořád je ta dětská deska spíš nějakej sen, plán, představa… a pak, od nějakýho momentu se ta představa začne proměňovat a hmatatelnět. A pak tu najednou je. Jiná, než ta v představách. Možná podobná. Možná úplně jiná.
Ale je.
Každej si na ni může sáhnout. Každej o ní může něco říct. Kdekdo předpokládá, že to je normálka, však jsem o tom mluvil leta… a teď jsem to prostě jen dotáhl. normálka.
ale v tenhle čas si občas zpětně vybavim, jak dokonale efemerně a neuchopitelně se mi to finále v minulosti jevilo.
Teď třeba.
občas mne pak úplně zaplaví radost, že se další kousek ničeho podařilo přetransformovat do něčeho.
kámen mudrců.
kámo.

po setmění jsme ještě vyrazili na lampionový průvod. Máša s Maruškou vyrobily nádherný lampiony z papíru a listů. nalepily je na balonky a nechaly zaschnout, společně pak balonky propíchli a voila.
„tatínku a proč tu nejsou žádný děti s lampionama,“ ptala se mě nejistě Maruška u Lajky… ale už na mostě, kde se obvykle věnujeme trainspottingu, už se kolem nás hrnuly skupinky a u planetária koncentrace rodičů a dětí najednou prudce vzrostly, Mářa na nás mávla, že se jde jen podívat na… a zmizela v davu…
hledal jsem ji dobrejch pět minut a obcházel přitom dav, abych jí případně odřízl cestu, kdyby chtěla mizet ve tmě… v samym centru davu byla tma, husto a vřeštění dětí a připomínalo to peklo. většina rodičů měla obranný mechanismy vyšponovaný na maximum, kromě těch pár, co to měli totálně na párku, do toho neustále se přemisťující drobotina s klacky lampionů, kočárky a navolno puštění psi. a do toho všeho děvčata, jasnými hlasy zpívající Holky modrooký a podobně…

nakonec se nám podařilo najít cestu paralelní s tou, po které průvod vyrazil. a teprve, když jsme se o kus vzdálili, ukázalo se, jak moc lidí nakonec dorazilo. průvod se táhl od planetária až k místu, kde stával containall a my ho se zatajenym dechem sledovali napřed z blízka a pak z povzdálí tmavé Stromovky. a nějak se nám podařilo přesvědčit Marušku, že není třeba dojít až na konec všema těma mrakama lidí, že bude lepší jít tou tmou, ve který naše lampiony vyniknou… a protože byla zima, vystoupali jsme a přes trainspotting bridge se vrátili zase zpátky dom.
Holky usnuly skoro okamžitě, jak zapadly do ložnice. A mně se ozvala Boukje, má kamarádka z Amsterdamu z dob dospívání. že zrovna dorazili do Prahy.

Pár dní tu budou, pak pokračují do Německa a zase zpátky. Boukje má za sebou teď dost dlouhé a vleklé zdravotní komplikace a tak si s manželem Sjoerdem a dcerou Rynke udělali dovolenou, jakmile se jí udělalo líp. a vyrazili. ještě večer jsem za nimi vyběhl do Pepperoncina na krátký setkání… a bylo to moc milý a vřelý setkání. A jak vidím, jak jsou Boukje a Sjoerd opravdu dospělí, dochází mi taky, že jsem vlastně taky dospělej. že už mám taky hromadu vrásek a vůbec, že jako ten ne ještě uplně přesně zorientovaný mladý muž si připadám jen vevnitř. z venku že jsem normálka dospělej, navrch tatínek.

dneska kolem jedné k nám dorazili na návštěvu a nakonec jsme se před jejich hotelem i s Maruškou loučili až kolem páté. a celou dobu jsme si tak na přeskáčku povídali, popíjeli čaj, jedli pizzu, prohlíželi obrazy, pořád něco. bylo to živý a veselý.

před šesti lety, přesně touhle dobou, jsme byli na návštěvě my u nich. byl to samej začátek cesty do Portugalska, která se nakonec vyvinula jinak, než jsme plánovali… a ze který jsme si, asi i díky tomu, přivezli jako poklad Marušku.

Při pohledu zpět se ukazujou takovýhle společný cykly. Před desti lety jsem byl v Oknech u PiRa přezouvat. Na Facebooku mi to aplikace připomněla společně s fotkama mýho táty, jak trochu naprdnutě a trochu spoko sedí v mý starý zimní bundě na kolečkovym křesle, všude kolem Okna, jemná mlha a takový to mlžný poprchávání. táta kouří a dělá opičky do objektivu. já jsem šťastnej, že jsem s nim a nešťastnej, že nevim, jak se k němu víc přiblížit, než ho občas vytáhnout na takovejhle vejlet, kde mi na každym rigolu naříká, jak ho otřesy bolej do prosezenejch hýždí. tak si spolu dáváme ty cigára a čekáme, než nám PiR přezuje auto. Tehdy ještě černýho Forda Focuse, kterýmu jsem občas řikal Vlkouš.
No. A zejtra tam jedu zase.

bezpečný cesty
tam i zpátky
všem