září

čas strávený v lesích je vždycky hluboce přínosný
až je to někdy docela hukot
tentokrát všechno ale prosvěcovalo slunce na břitu léta a podzimu, i pracovní povinnosti a brzké vstávání byly radostné a lehkonohé. Dokončil jsem jednu z posledních asistencí a když všechno dobře půjde, budu mít hotovo i já. naučil jsem se, že když člověku ráno oheň u potní chýše na první sirku nechytne, je (pochopitelně) úplně v pořádku použít druhou. A třetí. A čtvrtou, pokud by bylo třeba.
Laskavější školu, než je tahle lesní, neznám.
Maruška strávila víkend u českolipské babičky a bylo moc hezké vědět, že se tam má taky moc hezky. V pondělí se ještě srdnatě vrhla do (mělkých pobřežních) vln Máchova jezera, podvečer jsme strávili na návštěvě v Nostalgické Myši a napřed si povídali s kapitánem Martinem a potom i Mirkou Bozděchovou, s nimiž jsme si během uplynulého roku, jak se říká, dost padli do noty.
Večer jsme dorazili uondaní a šťastnou náhodou našli místo na parkování…
večer jsem zůstal v pokojíčku, že budu uklízet před dnešní oslavou. ale nakonec jsem maloval a maloval a maloval. a pak jsem šel zalízt za těma dvěma Mariema.

a usnul jsem v laskavý tmě naší ložnice
často se snažím před spaním ve stručný modlitbě v duchu shrnout věci, za který jsem vděčnej. poděkovat. poprosit o to jedno přání, který mám i pokaždý, když zahlídnu padat hvězdu.
tak jako když jsme s Mášou stáli na Vysočině, pod neuvěřitelně obrovskou klenbou hvězdný oblohy, na který jsem po určitě dvaceti letech s otevřenou pusou sledoval mléčnou dráhu.
i když se snažím bejt skutečně věcnej, většinou usnu dřív, než skončím, než vzpomenu na všechny ty příbuzný a blízký, který pro mne znamenaj souhvězdí, mýho života.

a to září do tmy
ty jsi to světlo
buď to světlo




harfy na poli

Partu vynikajících lidí jsem neznal. Pustil jsem si je až večer před tím, než jsem s nimi jel na otočku na další tajný festival tohoto léta. Člověk nepropadne mamonu a navíc o tom nikdo neví.
Tenhle má ale dlouholetou tradici a z tajných festivalů pro malé a vybrané publikum patřil u nás mezi ty první. Tedy pokud nemluvím o dobách undergroundu, kde bylo různých podobných povyražení víc. Ale zase nebyl internet a taky bychom v těch dobách hlubokýho komanče za Krnov jeli ne čtyři a půl, ale třeba osm hodin.
I tak to bylo docela znát, ale megasympaťák Zdeněk Lichnovský, který řídil, to zvládl bravurně. Když jsem byl na výše zmíněným festivalu na jeho prvním ročníku, moc si z toho nepamatuju. Bylo to takový období. V Praze nás tehdy nějací laskaví lidé naložili s Honzou Kistanovem a my se probrali, oba v nějaký kocovině, až na místě.
Překvapivě mockrát jsem si na to vzpomněl a jako jazyk ohledává místo po chybějícím zubu, sladkobolně jsem si nechával vybavovat sporý vzpomínky na tu zvláštní kombinaci studu a opilecký pýchy, která tehdy provázela mý dny a noci.

Na poli u lesa hrály dvě harfenistky a kluk na buben, kolem posedávali lidi, taky jsem seděl. Přišlo mi, jako kdybych v sobě měl nějakou psychedelickou látku. Ale neměl jsem. Jen jsem prostě koukal zářícíma očima rozšířenýho stavu vědomí toho místa a okamžiku.

Čtení z Vřetena je bruselí na tenkým ledě. Často bejvám překvapenej, že lidi držej pozornost a i tady jich bylo vlastně dost. Chvilkama jsem se nořil do toho flow, chvilkama mě to zase vyhazovalo. Parta vynikajících lidí měla zvukovku, občas jsem se napojil a hrál s nima. A když jsem dohrál, začal jejich koncert. A to byla paráda. Celej tajnej festival to pochopil a všichni řádili, jako blázius.

No. A pak jsme jeli zase pět hodin domu. Snažil jsem se zuřivě bdít s řidičem, co byl v klimbajícím voze víc a víc osamělý. Když jsem dorazil domů, na východě už to světlalo.

Bylo to krásný.

okousanej

„tatínku, ty vypadáš takovej okousanej“
povídá mi v neděli Maruška. A musim říct, že jsem se tak docela cejtil. sobota byla solidní. dopoledne jsem dcerku odvezl k dědovi, odpoledne jsem vyrazil do Plzně, kde jsme hráli s Malým zvířetem. nakonec to bylo moc hezký. a opět jsem si uvědomil, jak mám pořád tendenci tomu formátu nevěřit, obávat se, že lidi by chtěli radši normální písničky, že se to nikomu nebude líbit. a jiné. a na konci se většinou ukáže, že se spousta lidí ponořila a užila si to a občas to má někdo mnohem radši, než velkou kapelu. I v Plzni to nakonec dopadlo moc hezky. Stejně, jako na tajném festivalu, kam jsem přijel čtvrt hodiny po půlnoci. Na místě už na mě čekal Aid Kid s Anežkou a Líbou, poposedávali jsme a povídali si. A někdy po druhý hodině šli hrát.
Při četbě Vřetena to ve větším počtu bylo podstatně náročnější, než solo. Místama jsem se docela zapotil. Ale celkově to bylo parádní. Spát jsem šel o půl páté. A na devátou jel s Anatolem Svahilcem a s (jeho) slečnou do Prahy. Když se kolem čtvrté vrátila Mářa od dědy, byl jsem, jó, byl jsem takovej tak akorát pěkně okousanej.

prázdniny

ještě jedna krátká návštěva u Marasovic v chalupě u rybníka. Máša kreslí, finišuje, každou volnou chvíli tráví s ipadem a jede. A tak se Marjánkou cestujeme.
Znovu ji na začátku srpna odvezu k babičce do České Lípy a v pátek pak frčíme s Blankou Mikulovou skoro pět hodin na Besedu u Bigbítu. Postupně se tam během dne sjížděj (hahaha, ježiš, to je vtipný, kapel, co se sjíždí, hahaha, držte mě, chyťte mě) ostatní Zvířata. Jinak obcházím ten maličký a démácí areál, chtělo se mi napsat kaviár, místo areál, ale řek jsem si: nebuď blázen, kluku, drž se támatu a nic se ti nemůže stát.
Poposedávání po stínech a kapely, co jsem na ně byl dlouho zvědavej. Moc se mi líbili DOKRUHU a nejvíc si mě asi získala hlavně holčičí kapela TAMARA. A taky jsem zahlíd kus super koncertu SINKS. A pak kamarádi a další kolečka po areálu.
Těsně před naším hraním jsem zjistil, že jsem si zapomněl doma kytaru a místo ní si ve futrálu přivezl cigar box. Používal jsem ho teď v divadle a nosil ho v pouzdře na záda, místo v kufru… a nenapadlo mě se během kontroly kabelů, trsátek a strun, podívat dovnitř. dost mi zatrnulo. nikomu jsem se s tím nesvěřil, jen s oběma Ondry, Aid Kidem i Matajem, nsčrtl náhradní řešení a předávání jedný kytary mezi dvěma hochy z opačnýho konce pódia… ale nakonec pomohli velmi ochotní a přátelští kluci z techniky. A přinesli kytaru právě od Antonína, kytaristy Sinks.
Koncert Zvířete byl zase jako jízda na mohutný vlně. Tentokrát jsem se držel trochu víc nohama na zemi. Ale stejně to bylo úžasný povození se na hřbetě.
Organizátoři proti nám do stanu nasadili překvapení večera, což se později ukázalo jako Midi. Lidi. Hodně nám prolejzali hoši a děvčta do těch klidnějších začátků. Festival zkrátka.
Poté dlouhé felení. Postupný odpadávání. Potkávání s nečekanejma. A nakonec odjezd s šílenou řidičkou do ubytování a mátožný úpad do snu. A druhý den dlouhatánská cesta zpátky.

V pondělí jsem vyrazil pro Marušku, po cestě zpátky si vyzvedl velkej pedalboard… a to už byl začátek tohoto týdne. Spolu všichni tři jsme vyjeli na jeden den na skrytý festival kousek od Roudnice nad Labem… obcházeli jsme krásně upravovaný areál, který účastníci setkání budují svépomocí. Stejně jako celý program. Postavili jsme si stan, rozvěsil jsem pár obrazů a pak už jsme jen procházeli a objevovali, posedávali a hodovali…
Ráno náročná cesta ucpanými siclnicemi do PRahy…. ale odpoledne, jsme jen s malou Maruškou, vyrazili na to tajemné místo ještě jednou a strávili tam celé odpoledne, večer a v noci se vrátili domů.

Dnes jsem to naše potěšení odvezl k dědečku Kadějovi do Davle. A za chvíli si jdu přebalit kytaru a cigar box, ať se nedopustím stejného omylu. A pak jedeme s MAlým zvířetem do Plzně. A v noci ještě přejedeme na ten tajemný festival u Roudnice, kde bychom měli, v maličké variantě, zahrát někdy po půlnoci. Už teď se trochu bojím, že se tam nebude dát zaparkovat a tak potáhnu kombo a pedalboard lukama a lesama. ale zároveň si už tď řikám: ale co! sou přece prázdniny!

Na cestě

v uplynulým měsíci, což byl červenec, jestli dobře počítám, jsem toho hodně najezdil naším autem Jeřabinou. s Mášou, sám, a nejčastějš asi s Maruškou. To máte od babičky, k babičce…
Zkusím to vzít popořadě v bodech:
– třetího proběhla úspěšná premiéra Les sebevrahů ve Vile Štvanice… spousta nervů a zkoušení a pak to najednou bylo venku.

– pak jsme byli jen s Mášou dva dny u Dobčických rybníčků na jihu. Maruška byla první týden bez nás, u babičky v České Lípě. My tak měli čas jen pro sebe. Ticho, klid, koukání do vody, na který chatička stála. A dlouhý procházky. Třeba ta k Jihočeskýmu Stonehenge a setkání s místní paní, která rozlehlý a mnohatunový areál buduje, provozuje a na vozítku, kerý trochu připomíná Tónu/Tómu Hluchoněmce z Tajemnýho hradu v Karpatech, jezdí vybírat vstupný za ohromenejma návštěvníkama.

– Máša nakonec zůstala doma, začalo na ni lézt nachlazení, a já se po návratu z jižních čech jen krátce osprchoval, vyměnil špinavý oblečení za čistý a frčel do Boskovic sám. A zatímco Marii si doma bohužel podávala nějaká úporná chřipka, já se měl na festivalu moc hezky. Krásně se tam o mne starali. A dobře dopadly všechny tři akce.
1) Čtvrteční vernisáž parádně nainstalované výstavy. O to se pečlivě a s nápadem postarala kurátorka Helena Musilová a já přijel fakt jen na zahájení, kde mne postavili vedle Jaroslava Róny a Kurta Gebauera, kteří měli společně se mnou výstavu v hlavní budově muzea. Dost jsem koukal.
2) Čtení z Vřetena za doprovodu hudby v podivně odtažitém sklepení s bílým světlem, který se během události, alespoň pro mne, proměnilo na 50 minut na kosmickou loď plující vesmírem. To byl pátek. Jinak jsem se celý den blomcal po festivalu a užíval si jeho pomalý rytmus.
3) Koncert Zvířete v letním kině. To byl fakt mazec, myslím, že jsme si to užili všichni. Krásný místo, letělo to jak pták. Dík, dík, dík.

– o dalším víkendu jsme byli po dlouhý době u Markéty Monsportový a jejích děvčat ve Velký Hleďsebi. Máme to tam moc rádi, vždycky se podíváme na nějaké zajímavé místo. I tentokrát jsme byli na obědě v rodinné italské restauraci, která nějakou zvláštní náhodou vyrostla kousek od Mariánských Lázní. Seděli jsme s výhledem do půvabné krajiny a debužírovali. o, jé. Dlouhop do noci jsem pak pálil větve.
O, jé.

– následoval trojboj jen s malou Maruškou.
1) báječná návštěva u Marasů, kde byl kromě Marase i Jirka Vaněk s Čendou, dvé Marasových dítek a jejich maminka, indiánská Alenka. Chodili jsme se koupat, maloval jsem novými cestami, bylo to báječné. Stihli jsme i androšskou svatbu, kde jsem se potkal s Drápalem Lábusem a viděl obraz, který si ode mne nedávno koupil, zpracovaný do podoby obalu alba Plastic people.
2) V sobotu jsem hrál super koncert v Novym Strašecí. Na vlastní žádost jako první. Celá kumpanie se vypravila se mnou, bylo to přesně tak super, jak jsem si vysnil. A pak jsme frčeli s Maruškou do Nostalgické myši do Šemanovic, kde jsme stihli vyloženě skvělý koncert KAtarzie. MAruška ještě chvilku tančila, až ji nechala KAtarina pozdravovat do mikrofonu… a pak už maličkázačala odpadat a zbytek koncertu jsme strávili na pokojíčku, v krásně zařízeném prostoru, který k ubytování NM nabízí. Bylo to kouzelný nejvíc.
3) Druhý den jsme se přemístili do České Lípy, babička si chtěla užít vnouče Jeníčka a Marušku současně. A tak jsem strávil jedno nedělní odpoledne a kus pondělí s maminkou, babičkou a těma dvěma rachejtlema. Stihli jsme i návštěvu u strejdy Honzy a tety Evy a vykoupání v bazéně. Na to mne vždycky utáhneš.

– Přes týden hodně maluju, Maruška chodí do školky. Na návštěvu k nám přijdou manželé Vaňkovi, jsme velmi civiliovaní a grilujeme ve vnitrobloku. Jindy spíš plachá Lucie mi přišla uvolněná a spoko, často nervózní a bez alkoholu trochu nudař já jsem si to užil moc.
Obvyklý procházky k cirkusovýmu stanu Jatek 78 na limonádu a nanuky. Máše se postupně dělá líp, ale jde to pomaličku. Konečně se jí povedlo se dobře rozjet v kreslení a finišuje svoji knížku. Jsou to těžký momenty, alespoň z mý zkušenosti. Takhle při dodělávání, v cílový rovince. I bych si tipnul, že jsem si poznamenal někdy, že to nemám rád. Nebo si to aspoň někdy myslel.

– V neděli jsme s Maruškou vyrazili do Děčina na párty u Kaučuka. Představoval jsem si, že přijdou všichni. Akorát s dětma. Jenže přišel s holčičkou jen jeden Kaučukův kamarád a ostatní jsme víceméně byli parta chlápků na zahradě, co grilujou, popíjej u toho nějaký panáky, nebo colu, a je s náma zábava asi taková, jak zábavně to zní. Odpoledne se pomaloučku překulilo k večeru, nakonec jsme s MArkou zvedli kotvy a šeřícím se krajem jsme frčeli směrem na Louny. A kousek za nima do malé vísky, kde nás přivítal kamarád Maras. Maruška se vzbudila jak jsme zastavili, ale jen jsem ji přenesl do hlubokých duchen a už spala. Jen jsme se s MArasem pozdravili a zapadl jsem do peřin taky.

– Včera jsme měli překrásně líný den. Přerušený krásným výletem na Dřevíč, který se protáhl ještě o notný kus, jelikož jsme se prostě nějak rozešli z vesela. A tak jsme s dvěma utrmácenými a zabahněnými holčičkami došli k večeru do domu, před který postavili rybník, na ohni si opekli buřty. A zase se všichni poskládali do postelí.

– Abychom dnes ráno očesali rybíz. A přejeli do PRahy, za Mášou, o který jsem často, když jsem dýl s MAruškou zvyklej mluvit a přemejšlet jako o „mamince“. A ještě stihli moc hezký piknik za viaduktem ve Stromovce s Myshkou a Kubou, co oslnili tábornickým vybavením a zachránili repelentem, s Lindou, co to celý zorganizovala a přinesla krevety, s manžely Zátkovými, jejich delikatesami a Rozárkou. A konecknonců i náma třema, co jsme rodina, dneska zase v jednom bytě, uprostřed prázdnin, jak když prstem píchneš do mapy.

Zdravim svý bratry.
Sestry

Dobrou noc



Les

a čas běžel, jak bývá jeho zvykem… se v různejch variacích ozve během hry Les sebevrahů. Dneska jsme ji projeli v patře ve zkušebně, zatímco dole se připravuje ta parádní scéna. Zítra už naostro.
Před zkouškou ještě povezu Mášinu babičku, která u nás teď dva dny byla na návštěvě, do domova Eliška, tak to bude celý trochu napnutý. nehledě na to, že ve dvě mě vyzvedne Blanka a frčíme hrát do Pardubic na zámek. Vracíme s v noci, ráno mažu na Endokrinologii a pak zase na zkoušku.
V sobotu je premiréra.
Ve čtvrtek mám vernisáž výstavy na festivalu v Boskovicích. V pátek tam budu číst z Vřetena a v sobotu tam v noci hrajeme se Zvířetem.

je dusno, krajem se proháněj dramatický mračna a bouřky. Všichni se začali bát tornád. Dřív by to nikoho ani nenapadlo.

holky jsou zpátky

z výletu do hotelu Luna, kolem kterého jsme mockrát jeli a říkali si, že se tam jednou stavíme. Byly tam tři Marie a jedna Jindřiška, paddleboardovali a kajačili na rybníku, v sobotu tam, dneska zpátky.

já stihl dokončit v noci z pátka na sobotu jeden z posledních úkolů našeho “lesního” studia. Bylo to krásný i energeticky intenzivní a plnotučný. V neděli jsem tak tak stihl douklidit a už jsem pílil pro zapomenutej kufr s efekty na Štvanici a pak na Harfu na zkoušku se Zvířetem. I to bylo krásný a energeticky intenzivní. Včera večer už jsem byl pěkně kantáre. Jen jsem koukal se zmrzlinou v ruce na The Stand, adaptaci Kingova románu Svědectví. Kterej mám moc rád. Čet jsem ho několikrát a seriál mi přijde super. Tuhnul jsem u toho do tří.

ráno dvouhodinovej videotelefonát v průzkumu o sebevzdělávání, kterej byl nakonec moc milej.

ráno jsem objevil rozhovor o knížce Vřeteno, kterej jsem dělal na zkoušce s Kittchenem minulej tejden. Podívat se na něj můžete tady:

a odpoledne jsem si zašel pro časopis Reportér, kde je článek o hudebnících, co během pandemie začali malovat. Nebo pracovat se dřevem třeba. Bratři Homolovi z Wohnoutů, Radůza, nebo třeba Kato. A pak tam mám super fotku od Jana Hromádka a krátkou zmínku i já. Jupijá. jupi you. Čekujte na stánkách.

Na jedný dvoustránce s Katem (a Radůzou, co neni vidět)

Vila

dneska jsme měli oprašovací první čtenou ve Vile Štvanice na hru Útěk z lesa sebevrahů. Tam i zpátky jsem šel pěšky. Znova ten pocit prazvláštní “cesty do práce” nezvyklejma končinama.

bratr Jirka je zase na Aljašce, minulej tejden jsme byli na návštěvě u Jeníčka a Marušku jsem převezl rovnou na víkend k babičce. V sobotu jsme s Mášou jeli do Kutné Hory, kde jsme s Kittchen odehráli první koncert v triu za bůhvíjak dloujo. I se všema botama (i se všemi boty) to bylo moc hezký hraní na krásným místě.
vyzvedl jsem si obrazy a průhledný fólie z GASKu. A v neděli jsme pak vyzvedli i Marušku v Lípě a cestou se stavili na krásnou zastávku v Šemanovicích. Koupání included.

do Prahy jsem přivezl obraz, který jsem ještě s jedním prodal včera pánovi pro jeho ženu. Dalšî měsíc na poslední chvíli elegantně pokrytej. Nepřestávám žasnout a bejt vděčnej.
díky, díky, díky