do světla

tentokrát jedeme do lesa na vlastní studium, nikoli za asistencí. I když samosebou i asistence je vlastní studium, vim ale, jak to myslim.
Komplikuje se nám to, Maruška je nastydlá a tak s ní Máša zůstává doma. A já jedu sám, jen se spolužačkou Bárou.
Čtvrteční večer je pro mne tim pádem trochu hořkej. Tolik jsme se snažil, abychom tu dobře mohli být oba. a nakonec je to zase jinak.

hodí se tedy, že zrovna součástí toho, co se učíme tentokrát… nebo co si z toho beru tentokrát já, je, že se věci dějou jak se maj dít. A že pro mne bude mnohem přínosnější, když se naučím, cejtit se co nejlíp v situaci, jaká je. než se zabejvat tím, jak by se mi líbilo, aby byla.
a byl to dobrej čas na studium.

po dlouhý době jsem byl ve sweatlodge bez funkce. jen další skrčenec v břiše želvy, v tmavým, a zamlženým nitru světa. nohy mě ještě trochu bolí od toho, jak jsem stál před chýší v studeným bahně, ale od do ruda rozžhavenjch kamenů jde teplo. při léčivým kole se zvedám až pod kopuli, do rukou a plic nabírám žhavej vzduch… tetokrát je to pro mne krásná a plná a bohatá sweatlodge… myslím hodně na svý bráchy, jak bych je sem rád vzal a ukázal něco z toho, za čím a pro co tu jezdíme.

Když večer usínám v místnosti plný pochrupujících chlapů, budím s tím, jak vedle mě jemně chrápe spolužák Miguel… tak jemně, že se budívám s pocitem, že to je Maruška…

pátek je důkladnej, studium hudby na dejchání a večerní práce dlouho do noci… postáváme pak u ohně a nějakej kluk, co mluví jen portugalsky, hraje na sedmistrunou akustiku písničky z druhýho konce světa. a my ostatní jenom stojíme nebo dřepíme a koukáme do plamenů…


v sobotu odpoledne dorazí na nádraží k velký radostí mý i ostatních, Máša. Maruška je s babičkou a v neděli pak s tetou… a tak další noční práci můžeme s mojí ženou absolvovat společně… a je to super, ji tam zase mít. a je to super práce, hluboká a intenzivní.

dostávám během ní na pár chvil trochu nečekaně speciální místo na matraci uprostřed kruhu, když požádám o možnost, pověnovat se rozloučení s tátou. trochu se obávám intenzity a těžkejch míst. ale dostanu vrchovatě podpory a síly. a absolvuju jeden ze svejch nejsilnějších ponorů do světa na druhý straně dechu.


V neděli odjíždíme na rychlo, abychom stihli převzít to naše pískle od tety Henriety. A odjíždíme na rychlo, ale s velkým vděkem a spoustou intentzivních a zářivejch zážitků, zabalenejch ve spirálách vzpomínek… aby nám tam svítily a poblikávaly, když se sešeří…

Díky za to
Krásný dny všem

Nebát se na bále

V pátek jsem hrál jako Kittchen solo v Dejvický klubovně. Pozval mě tam Walda, kterej mne jednou za čas takhle vytáhne… a bylo to parádní hraní.
Dejvická klubovna je moc hezký, zároveň komorní a stísněný místo… zase jsem si uvědomil, jak mi je dobře, zalezlýmu v šatně. trochu kosa. trochu samota. ale klid, že?
Pořád se vezu na vlně radosti ze sólovýho hraní. Vlastně i ze společnýho hraní, to jsem ale letos zatím neměl možnost. Koncert v Klubovně byl soustředěnej a klidnej. Moc hezky se mi hrálo a vlevo ode mne, ve tmě, několik lidí zpívalo skoro všechny texty.
Líbí se mi, když můžu díky looperu a novýmu Delayi DD8 od Bosse, proplouvat plochama od písničky k písničce. Je to, jako vznášet se ve volným prostoru… mezi písničkama… občas v tý proluce vznikne další malá písnička, nebo se obejví nějaká starší…


a zase mi je při hraní, jako když vám začíná najíždět MDMA… zdá se mi, že čím jsem citlivější na změněný stavy vědomí, tím víc si uvědomuju, jak mne porovází, jak je vyhledávám i v běžným životě… a hrát na podiu, hrát na podiu sám za sebe, tancovat, improvizovat, zpívat… je jak zázrak. Další ze zázraků, kterejma je náš „všednodenní“ svět plnej.

V sobotu ráno jsme přenechali Marušku, už s mírným kašlem, dědečkovi Kadějovi a odfrčeli do Mariánských Lázní. Napřed raklet u Markéty, pak krásnej hotel, bazén, sauna… a potom ples Markétiny nejmladší dcery Aničky.
Na plese jsem nebyl dlouho. A trochu jsem se obával… ale bylo to bezva. Předtančení bylo opulentní a připomínalo mi spíš zahájení olympijských her… a bulel jsem u něj dojetím, jako želva. A pak jsme jedli chlebíčky, pak jsme tančili, pak jsme si skočili na dortík do coctail baru… a nakonec, po půlnoci prošli koridorama, co opravdu připomínají chodby a pavilony z Bioshocku… a šli spát.
Ráno veliká hotelová snídaně a pak so Jeřabky… a frčeli jsme zase domů. Tam už Maruška kašlala tuze moc a tak jsme zahájili velkej nedělní odpočinek…
koneckonců v pondělí mne čeká ta Bratislava…

opět Bratislava

už zase ve 14 patře
tentokrát jem přijel sám vlakem včera před půlnocí, z Hlavné stanice si vzal Uber a přespal zase v hotelu s trochu legračním názvem Elizabeth Old Town.


teď nás tu sedí sedm v maličkatý zasedačce, za oknem vichr sviští mezi bratislavskými mrakodrapy… a rokujeme…. ooo, už skoro hodinu a půl. v kolik pojedeme zpátky se teprve ukáže…
Malá Maruška je nemocná, kašle, smrká a kejchá… velký nudle, celá bledá a s horečkou… je to teda náročný vidět toho malého tvorečka v takovém nepohodlí. a odjíždět od něj a jeho maminky večerním vlakem do cizího města, do cizí země dokonce.
na víkend nás čeká další, čtvrtý ze šesti setkání našeho lesního workshopu. a zdá se, že jeden z nás nakonec nebude moci jet a bude muset s tím naším lístečkem zůstat doma. Což je komplikace, se kterou člověk dopředu počítat nemůže… a jsem zvědavej, jak to zvládneme.
Držím nám palce.





let it go, let it flow

když jsme byli kdysi s Olgou na párové terapii, v jednu chvíli jsme s naší terapeutkou narazili na to, že každej z nás většinou nese nějaký svý téma. že se s ním vždycky popasuje, když má štěstí, podaří se mu problém na nějaký úrovni pochopit, vyřešit, otevřít.
pak si nějakej čas myslí, že má vyhráno…
a pak se ten problém objeví znovu, jakoby po spirále, o úroveň vejš… většinou se stváří jako něco jinýho… a tak chvilku trvá, než to člověk pozná a rozklíčuje… a než zase dostane možnost ho pochopit, vyřešit, ošetřit…
často se k tomu rozhovoru vracím, když se ocitnu tváří v tvář starejm vzorcům v novým kabátě. nový aspekty známejch situací.
většinou je to nepříjemný a já mám tendenci brblat, že mám svý práce a problémů a starostí dost… snažim se to co nejrychlejš vyřešit a shodit ze stolu. a pak se ukáže, že to je zase ta stará známá, povědomá obluda…
a tak si nakonec chytnu do ruky pár kamenů a po důkladným křižování se ponořim do hlubiny, abych našel ten uzel na materii, ten zvláštní květ, jehož vůně se prolíná mým dětstvím, dospíváním a dospělostí… a snažím se ho pochopit, obejmout, přijmout

dnes už o tom květu něco vím
třeba to, že nejnáročnější je stát pevně za svým instinktem nikoli proti nepřátelům. Tam už snad umím přijmout fakt, že jejich realita je úplně jiná a tu mou nijak neohrožuje…
ale že těžké je to v tváří v tvář nejbližším přátelům, kteří se v dobré víře a upřímně domnívají, že jsem sešel z cesty a mířím špatným směrem. tady ochotně už už přistupuju na přátelské a dobře míněné rady. tady jsem ochotnej svý instinkty tišit a klidnit… a dlouze znovu a znovu procházet, prověřovat, zkoumat svý pohnutky, svoji kompetenci a cit.

tak good luck
me
nádech, výdech
nech si, co je tvoje
a co není, to s dalším nádechem vydechni ven
let it flow, let it go

3… 2… 1… start

včera bylo docela teplo a svěže, den to byl výživný
vžuuuum…
do práce, z práce… na Chodov, na Háje, na terapii…
S Lubošem Kobrlem máme setkání na hodinu a půl. a povídáme, probírám, v tom prostoru mezi jedním a druhým křeslem se převaluje, otáčí a přetváří subjekt naší debaty… dostávám jedinečnou možnost, nahlídnout na události svýho života, za který jsem byl, nebo nebyl rád… najednou zapadnou do nějakých souvislostí, často souvislostí natažených někam hluboko do dětství, dokonce daleko do dětství a dospívání mých rodičů…
je to prospěšný a uvolňující. zase odcházívám s lehkou hlavou plnou novejch vizí…

doma u nás naberu Marunku a jdu se s ní projít na procházku ve tmě a baterkou. Maruška najde kámen tak akorát… a většinu procházky na svažitý cestě z Akademií hrajeme hru, že odpočítávám… 3… 2… 1…
a Maruška kámen hodí. někdy pár kroků, někdy daleko… rozeběhne se, sebere kámen. a celý znova.

pak začne trochu poprchávat a tak jdem domů
do Oka na sraz s Dušanem Svíbou
a pak domů, v kuchyni nakrájet kus klobásy a zbaštit dva dalamánky… a spát

… dneska je zima, prší se sněhem… ráno jsem přeparkovával auto a jak jsem byl v tom, rovnou jsem dojel do práce. to znamená, co dvě hodiny vyjet s Jeřabinou z parkoviště u OBI. což nevadí. jen nezapomenout.
ranní call proběhl rychle
stihl jsem i snídani
přeparkoval auto
a až půjdu na parkoviště příště, vyrazím k I. P. Pavlova, kde nás s Aid Kidem čeká schůzka s Tomem Šťastným…
a pak docela nacvakanej diář, až do večera
kdy má Toy Box křest knížky
a starej Fiksu slaví 42

dneska je krásnej den

Bohaté dny

v pátek hraju na narozeninách Vojty Vlka, kterej mi z dalekejch cest přivezl malýho Buddhu, několik obrázků Saraswati a moderního Ganeshu, co nám sedí v kuchyni.
Krátký hraní bez mikrofonu, ale dochází mi, jak mi zase ta hudba a to dělání hudby, hraní, zpívání, jak mi chybělo. Před půlnocí jsem doma, jako na koni.
V sobotu se vypravíme na dlouhou, krátkou procházku, s Maruškou je i malej okruh na dlouho a stihneme toho při něm spoustu. Jsem intenzivně šťastnej z toho, když spolu všichni tři takhle trávíme volnej čas. A moc, moc se těším na jaro, až bude ještě teplejš a budeme moc piknikovat a povalovat se na dece a být spolu co nejvíc.
Večer jsem pozvanej na svatbu do Studia Prám, kde jsem loni či předloni hrál jeden z nejhorších koncertů, kterej se rozpadl tak epochálně, až to skoro bylo dobrý… tentokrát tu jsou i Houpací koně a hodně lidí a úplně jiná atmosféra… a nadšená, extaticky radostná nevěsta, která má takovou radost, že má na svatbě svý oblíbený kapely, že jsem to dlouho neviděl a necejtil. Takový nadšení, paráda…
Venku prší, vevnitř to žije…
A zase, kousek před dvanáctou volám vůbz a frčím domů…

V neděli jsme dopoledne zase hlavně spolu a pak na dvoře foukáme velikánský bubliny. A zase je to úplně skvělý. Čistý radosti mýho života.

Ve dvě se přemístím do Aeroškoly, kde už má Linda a Ondra Mataj nahystanej plac… a postupně se tam během odpoledne a večera sejde většina Zvířete na schůzku a natáčení videoklipu. v jednu chvíli je tam, počkej, jedna, dva, tři, čtyři děti…. a všichni společně tancujeme a poskakujeme do zrychlený písničky Září…
Maruška má koženou bundičku a vypadá jako malá verze nějaký rockový hvězdy, naše smečka je pohromadě, chodíme na brka na dvorek a pijeme Cluby-Mate… a je to parádní neděle.

Večer pak ještě sedíme s Tomem a Aid Kidem v Lajce, kde se potkáme s Lucií a Jiřím Vaňkem, kterej se před pár hodinama vrátil z lesů… a je to moc hezký setkání… a pak už je pozdě a už nás to všechno posílá spát… a tak jdeme spát

dneska ráno do práce
napsat rychle scénář pro Highlighter… a v krátký pauze před natáčením se dá ještě vysmrknout tenhle rychlej post…
pak, po natáčení bych se ještě mohl stihnout najíst…
a buď pak i koupit mikinu či cardigan na Chodově… a nebo frčet rovnou na Háje na zatím polední, třetí dohodnutou psychoterapeutickou hodinu.
a půl.

je to bohatej život
jsem za něj vděčnej
zdravím svý bratry
a sestry
po celym světě

Břízy

začíná druhý rok našich asistenčních prací… tentokrát jsem se do lesů vydal sám. Na pátek jako náhradník na místo asistenta či dýchajícího, na sobotu jako asistent při nočním dýchání.

v pátek jsem měl nakonec volno a tak jsem seděl v jídelně a kreslil si a pracoval do práce na velkých blocích korporátního newspeaku. bylo to zvláštní a nezvyklý, na tomhle místě, kde firemní úkoly nechávám většinou nahoře parkovišti. a soustředím se na vnitřní práci.
Trochu mě to tahalo do oběti a osamělosti… jak se celý kolektiv přesunul do pracovního oblečení a na místo, chtělo se mi s nima.
ale nakonec jsem byl v klidu a v radosti a dost psal a kreslil a bylo to dobré.

druhý den jsem si hluboké práce a asistenční plné pozornosti užil dostatek. a jako už poněkolikátý, v moment služby, v okamžiku, kdy sám introspektivně neprodýchávám na matraci, jsem schopnej vidět další vrstvy toho, co sem jezdíme dělat. docházej mi věci o povaze služby, o tom, jakou roli hrají pravidla, jakou intuice a pozornost při sledování, toho, co se děje. bylo to skvělý a silný. nabíjející, naplňující. ukliňující.

Za loukou u parkoviště stojí dvě břízy. Tentokrát jsem si je nakreslil… ahoj, břízy.