Zvíře naživo a křest knih

Pod rouškou tmy se přiblížilo naše zvířecí angažmá v projektu Film naživo. Jento projekt, se kterým původně přišlo divadlo La Putyka, když loni nemohli hrát. A o spolupráci jsme se bavili právě už před rokem. Dopadlo to ale až teď, tedy příští sobotu. Celý to bude naživo režírovat Andy Fehu a já osobně jsem teda dost napjatej. Protože na ničem takovým, zvlášť živě přenášeným, jsem ještě neparticipoval. A vůbec si to neumim představit.
což, jak jsem si ověřil, nevadí.

mnohem blíž je jiná událost.
v pondělí 18. 10. od sedmi v Kasárnàch Karlín pokřtíme s Mášou naše knížky. Zvu srdečně všechny. Hele, tady je dokonce obrázek:

Pusinky jsou zdravé

povídá mi Maruška, krátce na to, co mne majzne před spaním do ucha, pak mi na něj jemně foukne a dá mi na něj výše zmíněnou pusinku.

“…pak taky lístečky. A bonbóny. A sladkosti,” pokračuje, když vidí, že jsem se chytil. Je pozorná, upovídaná, chytrá, veselá. Krásně jezdí na kole. Dneska poprvý přelítla přes řidítka. I díky helmě a vejšce malýho modrýho jízdního kola to dopadlo dobře. Jen už teď ví, proč jí kladu na srdce, ať brzdí radši brzdou zadní, a to spíš průběžně, než natvrdo.
“Naprdo, “ jak by zopakovala Maruška.

Můj stín

Začalo to vlastně na Zátkovic svatbě. Davídek Lanštoff, kterej se pravidelně objevoval na canny.obribroskev během prvních let blogu a kterej v současný době vede vydavatelstvbí Tranzistor, mne oslovil s nabídkou textařské práce pro jednu slovenskou zpěvačku. Z jedné slovenské zpěvačky se vyklubala Zuzana Mikulcová, extrémně nadaná hudebnice, na jejíž desku Fúzie jsem napsal dva texty.
Fúzie je ambiciozní projekt. Zuzka nazpívala písničky, duety, se spoustou různých hudebníků z různých zemí. Vystupuje na ní Dan Bárta, Peter Lipa, Barbora Mochowa nebo Lara Abou Hamdan. A žánrově se pohybuje ve vodách luxusního popu. Nebo tak si to nějak představuju. Konzervatoristicky vycvičený zabijáci se spoustou citu, zpěvačky a zpěváci s fenomenálním rozsahem, dotažená produkce. Psát ty texty pro mne tentokrát bylo těžký, oba jsem zkoušel na několikrát a oba povolily až po několika měsících. A mockrát jsem si myslel, že už to vzdávám.
Nakonec se ale oba vylouply moc hezky. A Zuzka si skvěle poradila s tím mým charakteristickým frázováním.
Písnička Můj stín se mi otevřela, když mne napadlo, že bych ten duet mohl napsat pro Zuzku a pro sebe. A přinýst z těch svejch alternativnějších zákrut něco výsostně svýho. Dotek stínu. A už to jelo, nakonec jsem měl text hotovej za pár hodin.

Tajemný bylo i natáčení, kdy jsem jednou pozdě v noci a pak druhej den brzo ráno přijel do Vodičkovy ulice, kde jsme v už a ještě prázdném exteriéru restaurace Interiér a styl (nebo tak nějak) naživo písničku natáčeli. Nevybrali si nejjednodušší cestu. Naopak. Neumím si představit nic moc složitějšího, než točit videoklip a základ hudby přes vysílačky naživo, s celou kapelou roztroušenou po velkým prostoru. Ale všichni kluci a hlavně jejich slečna šéfová, jsou extrémně nabušení a naskillení. A i v těch pět ráno zpívala Zuzka neuvěřitelný mordy.
Tady je konečně venku i video. Fúzia má křest 23. 10. v Jazzdocku. A já tam nejspíš pojedu z natáčení Filmu naživo, kterej ten samej den točíme se Zvířetem a režisérem Andym Fehu.
Žiju bohatej a plnej život. Až jeden občas zapomene na odpočinek. O víkendu jsme měli jet na hory za bratrem Pankáčem. Maruška ale pořád kašle a v tejdnu se to napřed zlepšilo a pak zhoršilo. A tak jsme zůstali doma. A podle toho, jak všichni poleháváme, to nakonec bylo dobře.
Je potřeba i odpočívat.
Volit jsem byl včera.
Ahoj.

světlu

tolik věcí, že to snad ani vypsat nejde.
dva víkendy za sebou jsme na začátku září trávili v lesích. Jednou jsme asistovali při závěrečném víkendu letošního dvouletého ročníku Stargate. A o týden později jsme pak graduací zakončili náš dvouletý workshop, který se protáhl na tři. Tolik jsem se bál, že to s Maruškou nezvládneme, nezaplatíme, neseženeme hlídání. A i když to skutečně někdy bylo všechno úplně na knop a hlídání odpadala skoro pokaždé… a na páteční večer našeho závěrečnýho víkendu mi připadl křest alba Puls v Akropoli…
ale všechno nakonec dopadlo dobře. Všechno nakonec dopadlo moc dobře. Jak asistence, tak i náš vlastní víkend, byly úžasný. Akropole se úplně organicky zapojila do hudebně energetickýho proudu, kterej byl mezi ty dva víkendy napnutej. Opakovaný vlny úlevy, který vlastně nějak doznívaj doteď…

Brzy po návratu jsem se vydal na krátkou šňůru s Kittchenem. po Akropoli to ještě byl Kabinet Múz v Brně, pak jeden plonkový den v hlavním městě mágů z hor, Jeseníku, a pak koncert tamtéž. Všechny tři koncerty byly parádní. Štěpán Růžička, kterej s náma hrál jako host, je úžasnej baskytarista, zpěvák, skvěle hraje na klávesy a navíc je největší zlatíčko. S Aid Kidem, Lindou, Blankou, Tomem i Danem jsme tvořili parádní tým a moc jsem si to užíval.

Bratr Technař přiletěl z Aljašky. To bylo radosti.

Hned pár dní na to se staly dvě věci.
Máše vyšla knížka Návrat z pískoviště, na který pracovala posledního půl roku intenzivně a před tím docela dlouho střádala, učila se, mordovala s programama, sbírala materiál. A knížka je to úžasná. Máša skvěle kreslí, parádně pointuje jednotlivý vtipy a efektivně i efektně rytmizuje spád četby volbou pořadí. Všechny ty léta redigování časopisů, vymejšlení vtipů na klíč v rekordním čase, i její vrozená zabejčenost, všechno to je v knížce znát. A ještě něco navíc, něco, co už na jednu stranu má a na druhou stranu nepřestává objevovat.
A taky jsme se Zvířetem jeli do Drážďan.
Servis jsme měli snad ještě lepší, než posledně. A to už posledně byl nejlepší. Steffen Wilde, kterej Jazzclub Tonne vede, nás má rád a vidí v nás velkou a jedinečnou kapelu. a tak nás taky prezentuje hostům a návštěvníkům. Na baru visí můj obraz, kterej jsem pro Tonne maloval loni v létě. Je nasvícenej, že vypadá, jako by byl na takový tý prosklený prosvětůený skříni. Aid Kid ví, jak se to jmenuje.
Večírek s kapelou a zároveň s Mášou je parádní, cesta s celou smečkou do luxusního hotelu ve staré sýpce, legendární.
V Drážďanech jsme s Mášou zůstali díky Steffenově velkorysosti ještě jeden den a večer. A ve čtvrtek se pak vrátili pro tu naši malou puštičku do České Lípy.
Marušce se ovšem znova vrátila rýma a pořádnej kašel. Máša si stihla ještě tak tak dojít pro jeden výtisk svý knížky na Veletrh knihy. A taky na ni něco začalo lízt.
V sobotu jsme se Zvířetem vyrazili do Přibyslavi. Věděli jste, že jsou dvě? Jedna až někde za Krkonošema. Jedna kousek od Jihlavy. A Havlíčkova Brodu. Byla to ta druhá a po Fryštáku to byl druhý, očividně původem velmi církevní, festival. Konal se na farní zahradě a brka jsme si chodili dávat zase radši za roh.
Ze zahrady byl ale parádní výhled do kraje a večer chlapi udělali z velkejch kusů dřeva obří oheň. Koncert byl skvělej. Je to velká radost, hrát s takhle hezky usazenou kapelou, kdy každej ví, co má hrát a má už prostor, trochu se rozhlížet kolem a třeba i zahrát něco novějš, jinak. Čím víc koncertů takhle za sebou, tím líp.

Nástroje jsme si nechávali v autě. Naštěstí jsem si vzpomněl, že mám v pondělí představení na Štvanici. A taky že jo.

V neděli ještě připravím a zorganizuju malou výstavu v našem vnitrobloku. Je to trochu výstřel do tmy, dost se bojim, že nikdo nepřijde. Nakonec ale někdo přijde, dokonce docela dost lidí. A ještě po skupinkách, postupně, takže na dvoře nikdy neni lidí upe mega. Pár obrazů prodám, popovídáme si s dlouho nepotkanejma kamarádama… a pak už je najednou večer a tma a je čas je jít spát.

V pondělí je to tiž to divadlo, žejo.
Od půl třetí projížděčka, od osmi představení. I tady jsme měli všichni tři hlavní aktéři dojem, že si to hezky sedá. Hlavně v písničkách, v tempu, v energii. I když jsem si po „předstávku“ dal jen dvě koly a pak zase jel tágem s kombem, pedalboardem a cigarboxem dom, než jsem se dostal do postele, byly skoro dvě.

Ráno se ukázalo, že je Máša nachlazená taky. Zatímco Marušce rýma a kašel pomalu polevujou, Máše se lesknou oči a různě průběžně heká, což je u ní nezvyk.
Když mě v úterý ve 12 vyzvedává dodávka, neodjíždí se mi snadno. Ale Olomouc je daleko a já musím právě naložit svoje cajky do dodávky a svézt se snimi.
Cesta uteče moc hezky. Chvilku trvá, než si porovnáme auta před Jazz Tibet Clubem. Ukáže se, že naproti přes ulici v kině Metropol hraje Dan Bárta s kapelou. otevřou nám krásnou velkou šatnu v kavárně, kam se dá projít z pódia. ale když si tam dáme všechny naše futrály, skoro osmdesát procent prostoru jima zabereme. A tak pak do modrýho soumraku sedíme venku na židličkách, pokuřujeme, povídáme si, sledujeme dava, co jdou na Dana Bártu. A pak se ještě hodinku čeká. A pak, když jdeme hrát, je i mnáš klub najednou solidně plný. Vlastně nejplnější klub, co jsme letos viděli. A všichni se z toho, že tu mohou být, radujou dost podobně, jako my. Někde kolem druhé písničky to zakplapne a pak se to akceleruje, akceleruje. A je to čistá krása.

Na podiu se cítím parádně. Jak s Kittchenem, tak podpořenej velikánským Zvířetem. Užívám si ten neuvěřitelnej rauš, kterej to dělá, kterej mi šumí v uších. A kterýho už se neděsim a nevyhejbám se mu… jen se prostě co nejdřív uvolnim. povolim, otevřu se.
a počkám, až hudba, rytmus a vibrace, až převezmou kontrolu. otevřu se světlu.

ráno jsme vstávali před sedmou. v koupelně před zrcadlem zjistím, že se mi nedaří vysmrkat nic z ucpanejch nosních dírek. jako bych je měl vystlaný a vytemovaný vatou. báječný.
v šest čtyřicet pět nás řidič Tomáš odvezl na nádraží. vlakem jedem čtyři a pes. za oknem dlouze svítá, pak přijde mlha a pak zase dlouze svítá. Cosi mi to připomíná.
Kolem půl jedenácté už jsem doma s holkama. Maruška pořád docela kašle. Ale chudák Máša je úplně vyždímaná, má horečku a celej den proleží v mrákotách.
Mně se dutiny zanášej víc a víc a kejchám a kašlu čím dál víc. Zatím jsem pevně rozhodnutej, nepodlehnout žádnýmu bacilu. V sobotu hrajem se Zvířetem v Kyjově. A v pátek na kytaru na křtu knížky. Tak si držím palce.
A jdu si dát další hrnek horkýho čaje.





září

čas strávený v lesích je vždycky hluboce přínosný
až je to někdy docela hukot
tentokrát všechno ale prosvěcovalo slunce na břitu léta a podzimu, i pracovní povinnosti a brzké vstávání byly radostné a lehkonohé. Dokončil jsem jednu z posledních asistencí a když všechno dobře půjde, budu mít hotovo i já. naučil jsem se, že když člověku ráno oheň u potní chýše na první sirku nechytne, je (pochopitelně) úplně v pořádku použít druhou. A třetí. A čtvrtou, pokud by bylo třeba.
Laskavější školu, než je tahle lesní, neznám.
Maruška strávila víkend u českolipské babičky a bylo moc hezké vědět, že se tam má taky moc hezky. V pondělí se ještě srdnatě vrhla do (mělkých pobřežních) vln Máchova jezera, podvečer jsme strávili na návštěvě v Nostalgické Myši a napřed si povídali s kapitánem Martinem a potom i Mirkou Bozděchovou, s nimiž jsme si během uplynulého roku, jak se říká, dost padli do noty.
Večer jsme dorazili uondaní a šťastnou náhodou našli místo na parkování…
večer jsem zůstal v pokojíčku, že budu uklízet před dnešní oslavou. ale nakonec jsem maloval a maloval a maloval. a pak jsem šel zalízt za těma dvěma Mariema.

a usnul jsem v laskavý tmě naší ložnice
často se snažím před spaním ve stručný modlitbě v duchu shrnout věci, za který jsem vděčnej. poděkovat. poprosit o to jedno přání, který mám i pokaždý, když zahlídnu padat hvězdu.
tak jako když jsme s Mášou stáli na Vysočině, pod neuvěřitelně obrovskou klenbou hvězdný oblohy, na který jsem po určitě dvaceti letech s otevřenou pusou sledoval mléčnou dráhu.
i když se snažím bejt skutečně věcnej, většinou usnu dřív, než skončím, než vzpomenu na všechny ty příbuzný a blízký, který pro mne znamenaj souhvězdí, mýho života.

a to září do tmy
ty jsi to světlo
buď to světlo




harfy na poli

Partu vynikajících lidí jsem neznal. Pustil jsem si je až večer před tím, než jsem s nimi jel na otočku na další tajný festival tohoto léta. Člověk nepropadne mamonu a navíc o tom nikdo neví.
Tenhle má ale dlouholetou tradici a z tajných festivalů pro malé a vybrané publikum patřil u nás mezi ty první. Tedy pokud nemluvím o dobách undergroundu, kde bylo různých podobných povyražení víc. Ale zase nebyl internet a taky bychom v těch dobách hlubokýho komanče za Krnov jeli ne čtyři a půl, ale třeba osm hodin.
I tak to bylo docela znát, ale megasympaťák Zdeněk Lichnovský, který řídil, to zvládl bravurně. Když jsem byl na výše zmíněným festivalu na jeho prvním ročníku, moc si z toho nepamatuju. Bylo to takový období. V Praze nás tehdy nějací laskaví lidé naložili s Honzou Kistanovem a my se probrali, oba v nějaký kocovině, až na místě.
Překvapivě mockrát jsem si na to vzpomněl a jako jazyk ohledává místo po chybějícím zubu, sladkobolně jsem si nechával vybavovat sporý vzpomínky na tu zvláštní kombinaci studu a opilecký pýchy, která tehdy provázela mý dny a noci.

Na poli u lesa hrály dvě harfenistky a kluk na buben, kolem posedávali lidi, taky jsem seděl. Přišlo mi, jako kdybych v sobě měl nějakou psychedelickou látku. Ale neměl jsem. Jen jsem prostě koukal zářícíma očima rozšířenýho stavu vědomí toho místa a okamžiku.

Čtení z Vřetena je bruselí na tenkým ledě. Často bejvám překvapenej, že lidi držej pozornost a i tady jich bylo vlastně dost. Chvilkama jsem se nořil do toho flow, chvilkama mě to zase vyhazovalo. Parta vynikajících lidí měla zvukovku, občas jsem se napojil a hrál s nima. A když jsem dohrál, začal jejich koncert. A to byla paráda. Celej tajnej festival to pochopil a všichni řádili, jako blázius.

No. A pak jsme jeli zase pět hodin domu. Snažil jsem se zuřivě bdít s řidičem, co byl v klimbajícím voze víc a víc osamělý. Když jsem dorazil domů, na východě už to světlalo.

Bylo to krásný.

okousanej

„tatínku, ty vypadáš takovej okousanej“
povídá mi v neděli Maruška. A musim říct, že jsem se tak docela cejtil. sobota byla solidní. dopoledne jsem dcerku odvezl k dědovi, odpoledne jsem vyrazil do Plzně, kde jsme hráli s Malým zvířetem. nakonec to bylo moc hezký. a opět jsem si uvědomil, jak mám pořád tendenci tomu formátu nevěřit, obávat se, že lidi by chtěli radši normální písničky, že se to nikomu nebude líbit. a jiné. a na konci se většinou ukáže, že se spousta lidí ponořila a užila si to a občas to má někdo mnohem radši, než velkou kapelu. I v Plzni to nakonec dopadlo moc hezky. Stejně, jako na tajném festivalu, kam jsem přijel čtvrt hodiny po půlnoci. Na místě už na mě čekal Aid Kid s Anežkou a Líbou, poposedávali jsme a povídali si. A někdy po druhý hodině šli hrát.
Při četbě Vřetena to ve větším počtu bylo podstatně náročnější, než solo. Místama jsem se docela zapotil. Ale celkově to bylo parádní. Spát jsem šel o půl páté. A na devátou jel s Anatolem Svahilcem a s (jeho) slečnou do Prahy. Když se kolem čtvrté vrátila Mářa od dědy, byl jsem, jó, byl jsem takovej tak akorát pěkně okousanej.

prázdniny

ještě jedna krátká návštěva u Marasovic v chalupě u rybníka. Máša kreslí, finišuje, každou volnou chvíli tráví s ipadem a jede. A tak se Marjánkou cestujeme.
Znovu ji na začátku srpna odvezu k babičce do České Lípy a v pátek pak frčíme s Blankou Mikulovou skoro pět hodin na Besedu u Bigbítu. Postupně se tam během dne sjížděj (hahaha, ježiš, to je vtipný, kapel, co se sjíždí, hahaha, držte mě, chyťte mě) ostatní Zvířata. Jinak obcházím ten maličký a démácí areál, chtělo se mi napsat kaviár, místo areál, ale řek jsem si: nebuď blázen, kluku, drž se támatu a nic se ti nemůže stát.
Poposedávání po stínech a kapely, co jsem na ně byl dlouho zvědavej. Moc se mi líbili DOKRUHU a nejvíc si mě asi získala hlavně holčičí kapela TAMARA. A taky jsem zahlíd kus super koncertu SINKS. A pak kamarádi a další kolečka po areálu.
Těsně před naším hraním jsem zjistil, že jsem si zapomněl doma kytaru a místo ní si ve futrálu přivezl cigar box. Používal jsem ho teď v divadle a nosil ho v pouzdře na záda, místo v kufru… a nenapadlo mě se během kontroly kabelů, trsátek a strun, podívat dovnitř. dost mi zatrnulo. nikomu jsem se s tím nesvěřil, jen s oběma Ondry, Aid Kidem i Matajem, nsčrtl náhradní řešení a předávání jedný kytary mezi dvěma hochy z opačnýho konce pódia… ale nakonec pomohli velmi ochotní a přátelští kluci z techniky. A přinesli kytaru právě od Antonína, kytaristy Sinks.
Koncert Zvířete byl zase jako jízda na mohutný vlně. Tentokrát jsem se držel trochu víc nohama na zemi. Ale stejně to bylo úžasný povození se na hřbetě.
Organizátoři proti nám do stanu nasadili překvapení večera, což se později ukázalo jako Midi. Lidi. Hodně nám prolejzali hoši a děvčta do těch klidnějších začátků. Festival zkrátka.
Poté dlouhé felení. Postupný odpadávání. Potkávání s nečekanejma. A nakonec odjezd s šílenou řidičkou do ubytování a mátožný úpad do snu. A druhý den dlouhatánská cesta zpátky.

V pondělí jsem vyrazil pro Marušku, po cestě zpátky si vyzvedl velkej pedalboard… a to už byl začátek tohoto týdne. Spolu všichni tři jsme vyjeli na jeden den na skrytý festival kousek od Roudnice nad Labem… obcházeli jsme krásně upravovaný areál, který účastníci setkání budují svépomocí. Stejně jako celý program. Postavili jsme si stan, rozvěsil jsem pár obrazů a pak už jsme jen procházeli a objevovali, posedávali a hodovali…
Ráno náročná cesta ucpanými siclnicemi do PRahy…. ale odpoledne, jsme jen s malou Maruškou, vyrazili na to tajemné místo ještě jednou a strávili tam celé odpoledne, večer a v noci se vrátili domů.

Dnes jsem to naše potěšení odvezl k dědečku Kadějovi do Davle. A za chvíli si jdu přebalit kytaru a cigar box, ať se nedopustím stejného omylu. A pak jedeme s MAlým zvířetem do Plzně. A v noci ještě přejedeme na ten tajemný festival u Roudnice, kde bychom měli, v maličké variantě, zahrát někdy po půlnoci. Už teď se trochu bojím, že se tam nebude dát zaparkovat a tak potáhnu kombo a pedalboard lukama a lesama. ale zároveň si už tď řikám: ale co! sou přece prázdniny!

Na cestě

v uplynulým měsíci, což byl červenec, jestli dobře počítám, jsem toho hodně najezdil naším autem Jeřabinou. s Mášou, sám, a nejčastějš asi s Maruškou. To máte od babičky, k babičce…
Zkusím to vzít popořadě v bodech:
– třetího proběhla úspěšná premiéra Les sebevrahů ve Vile Štvanice… spousta nervů a zkoušení a pak to najednou bylo venku.

– pak jsme byli jen s Mášou dva dny u Dobčických rybníčků na jihu. Maruška byla první týden bez nás, u babičky v České Lípě. My tak měli čas jen pro sebe. Ticho, klid, koukání do vody, na který chatička stála. A dlouhý procházky. Třeba ta k Jihočeskýmu Stonehenge a setkání s místní paní, která rozlehlý a mnohatunový areál buduje, provozuje a na vozítku, kerý trochu připomíná Tónu/Tómu Hluchoněmce z Tajemnýho hradu v Karpatech, jezdí vybírat vstupný za ohromenejma návštěvníkama.

– Máša nakonec zůstala doma, začalo na ni lézt nachlazení, a já se po návratu z jižních čech jen krátce osprchoval, vyměnil špinavý oblečení za čistý a frčel do Boskovic sám. A zatímco Marii si doma bohužel podávala nějaká úporná chřipka, já se měl na festivalu moc hezky. Krásně se tam o mne starali. A dobře dopadly všechny tři akce.
1) Čtvrteční vernisáž parádně nainstalované výstavy. O to se pečlivě a s nápadem postarala kurátorka Helena Musilová a já přijel fakt jen na zahájení, kde mne postavili vedle Jaroslava Róny a Kurta Gebauera, kteří měli společně se mnou výstavu v hlavní budově muzea. Dost jsem koukal.
2) Čtení z Vřetena za doprovodu hudby v podivně odtažitém sklepení s bílým světlem, který se během události, alespoň pro mne, proměnilo na 50 minut na kosmickou loď plující vesmírem. To byl pátek. Jinak jsem se celý den blomcal po festivalu a užíval si jeho pomalý rytmus.
3) Koncert Zvířete v letním kině. To byl fakt mazec, myslím, že jsme si to užili všichni. Krásný místo, letělo to jak pták. Dík, dík, dík.

– o dalším víkendu jsme byli po dlouhý době u Markéty Monsportový a jejích děvčat ve Velký Hleďsebi. Máme to tam moc rádi, vždycky se podíváme na nějaké zajímavé místo. I tentokrát jsme byli na obědě v rodinné italské restauraci, která nějakou zvláštní náhodou vyrostla kousek od Mariánských Lázní. Seděli jsme s výhledem do půvabné krajiny a debužírovali. o, jé. Dlouhop do noci jsem pak pálil větve.
O, jé.

– následoval trojboj jen s malou Maruškou.
1) báječná návštěva u Marasů, kde byl kromě Marase i Jirka Vaněk s Čendou, dvé Marasových dítek a jejich maminka, indiánská Alenka. Chodili jsme se koupat, maloval jsem novými cestami, bylo to báječné. Stihli jsme i androšskou svatbu, kde jsem se potkal s Drápalem Lábusem a viděl obraz, který si ode mne nedávno koupil, zpracovaný do podoby obalu alba Plastic people.
2) V sobotu jsem hrál super koncert v Novym Strašecí. Na vlastní žádost jako první. Celá kumpanie se vypravila se mnou, bylo to přesně tak super, jak jsem si vysnil. A pak jsme frčeli s Maruškou do Nostalgické myši do Šemanovic, kde jsme stihli vyloženě skvělý koncert KAtarzie. MAruška ještě chvilku tančila, až ji nechala KAtarina pozdravovat do mikrofonu… a pak už maličkázačala odpadat a zbytek koncertu jsme strávili na pokojíčku, v krásně zařízeném prostoru, který k ubytování NM nabízí. Bylo to kouzelný nejvíc.
3) Druhý den jsme se přemístili do České Lípy, babička si chtěla užít vnouče Jeníčka a Marušku současně. A tak jsem strávil jedno nedělní odpoledne a kus pondělí s maminkou, babičkou a těma dvěma rachejtlema. Stihli jsme i návštěvu u strejdy Honzy a tety Evy a vykoupání v bazéně. Na to mne vždycky utáhneš.

– Přes týden hodně maluju, Maruška chodí do školky. Na návštěvu k nám přijdou manželé Vaňkovi, jsme velmi civiliovaní a grilujeme ve vnitrobloku. Jindy spíš plachá Lucie mi přišla uvolněná a spoko, často nervózní a bez alkoholu trochu nudař já jsem si to užil moc.
Obvyklý procházky k cirkusovýmu stanu Jatek 78 na limonádu a nanuky. Máše se postupně dělá líp, ale jde to pomaličku. Konečně se jí povedlo se dobře rozjet v kreslení a finišuje svoji knížku. Jsou to těžký momenty, alespoň z mý zkušenosti. Takhle při dodělávání, v cílový rovince. I bych si tipnul, že jsem si poznamenal někdy, že to nemám rád. Nebo si to aspoň někdy myslel.

– V neděli jsme s Maruškou vyrazili do Děčina na párty u Kaučuka. Představoval jsem si, že přijdou všichni. Akorát s dětma. Jenže přišel s holčičkou jen jeden Kaučukův kamarád a ostatní jsme víceméně byli parta chlápků na zahradě, co grilujou, popíjej u toho nějaký panáky, nebo colu, a je s náma zábava asi taková, jak zábavně to zní. Odpoledne se pomaloučku překulilo k večeru, nakonec jsme s MArkou zvedli kotvy a šeřícím se krajem jsme frčeli směrem na Louny. A kousek za nima do malé vísky, kde nás přivítal kamarád Maras. Maruška se vzbudila jak jsme zastavili, ale jen jsem ji přenesl do hlubokých duchen a už spala. Jen jsme se s MArasem pozdravili a zapadl jsem do peřin taky.

– Včera jsme měli překrásně líný den. Přerušený krásným výletem na Dřevíč, který se protáhl ještě o notný kus, jelikož jsme se prostě nějak rozešli z vesela. A tak jsme s dvěma utrmácenými a zabahněnými holčičkami došli k večeru do domu, před který postavili rybník, na ohni si opekli buřty. A zase se všichni poskládali do postelí.

– Abychom dnes ráno očesali rybíz. A přejeli do PRahy, za Mášou, o který jsem často, když jsem dýl s MAruškou zvyklej mluvit a přemejšlet jako o „mamince“. A ještě stihli moc hezký piknik za viaduktem ve Stromovce s Myshkou a Kubou, co oslnili tábornickým vybavením a zachránili repelentem, s Lindou, co to celý zorganizovala a přinesla krevety, s manžely Zátkovými, jejich delikatesami a Rozárkou. A konecknonců i náma třema, co jsme rodina, dneska zase v jednom bytě, uprostřed prázdnin, jak když prstem píchneš do mapy.

Zdravim svý bratry.
Sestry

Dobrou noc



Les

a čas běžel, jak bývá jeho zvykem… se v různejch variacích ozve během hry Les sebevrahů. Dneska jsme ji projeli v patře ve zkušebně, zatímco dole se připravuje ta parádní scéna. Zítra už naostro.
Před zkouškou ještě povezu Mášinu babičku, která u nás teď dva dny byla na návštěvě, do domova Eliška, tak to bude celý trochu napnutý. nehledě na to, že ve dvě mě vyzvedne Blanka a frčíme hrát do Pardubic na zámek. Vracíme s v noci, ráno mažu na Endokrinologii a pak zase na zkoušku.
V sobotu je premiréra.
Ve čtvrtek mám vernisáž výstavy na festivalu v Boskovicích. V pátek tam budu číst z Vřetena a v sobotu tam v noci hrajeme se Zvířetem.

je dusno, krajem se proháněj dramatický mračna a bouřky. Všichni se začali bát tornád. Dřív by to nikoho ani nenapadlo.