neděle v noci

v pondělí ráno

ooo, to byl ale hezký den
možná jsme nemuseli ráno točit highlighter, sežralo mi to velkej kus dne, ale zase to je velkej kus odvedený práce…

ovšem vejlet na Novej svět byl překrásnej. v tom zlatým slunci.
ooo, poprvý jsem tu byl a moc se mi ten zázračnej kousek zastrčenej za lem Prahy líbil

a ooo, ale vážně krásnej Roztockej masopust, tentokrát s Maruškou jako slaměný otec, s Aid Kidem a Markétou a Kadějem a Jindřiškou a spoustou lidí, který jsem jen zahlíd, některý pozdravil…
senza průvod a masky a Smrtě samosebou…
ale největší zážitek mám z toho měkkoučkýho zlatýho laskavýho světla na tom oblým vršku mezi dvěma vesma.
vesnicema…

a teď už honem do postele, zejtra začíná pondělí

love


Nad ránem

Čekàm, až se vyexportuje video s titulkama, který je potřeba na zítra do práce. Můj šéf Honza ho dostal a poslal až dnes odpoledne, kdy jsem byl na cestě na čtení Malýho zvířete. Věděl jsem, že bude výroba titulků na dýl, ale pátou ranní jsem nečekal.

Už mě trochu bolí za krkem, jak se hrbim…a jsem fakt unavenej. Ale jinak mi to šlo a jsem rád, že jsem to zvlád a stih. A jsem tak hrdinsky rozjařenej.

A že ten koncert, čtení, byl krásnej. Fakt moc.

A že páteční práce byla překrásná a dechberoucí a že děkuju, děkuju, děkuju

Moc se těším, až se přitulím k Maruškám. Video je velký a souborů s titulkama je v něm mraky, tak se ciferník procesu posouvá pomalučku i na novym, rychlym stroji.

Pak ještě než se to nahraje přes gmail.

A pak spi a sny.

Vesmír je vědomí

Moje nejoblíbenější teorie zde.
Podle ní by mi tak nějak všechno dávalo smysl.
Ze všech mejch zkušeností, ze všech výprav do hloubky, do tmy, do srdce lesů…
Myšlenka, ke který se občas uchýlim, když se potřebuju chýlit.
A která tak nějak zůstává nastavená defaulteně na ploše mýho světa. Většinou ji přes všechny ty otevřený aplikace nevidim. Ale stačí mi, že vim, že tam je.


V cuku

Cuká mi voko, hehe.
Trochu.
A mám vyloženě dobrou náladu.

Taky budu mít výstavu v Kutný Hoře, ale to je až příští středu, takže celý světelný roky daleko. Novej rok se při přechodu do února vždycky tak odpíchne, jako když rychlýmu a silnýmu autu pořádně dupnete na krk (to mám z toho poslouchání nový desky Smashing Pumpkins?). A teď jsem teda zatlačenej do sedačky tim neskutečným zrychlením.
Pozdě na nějaký pochybnosti. Nejistoty.
Teď už bych tak řek, že je čas se tomu odevzdat, ponořit se do toho proudu a dělat, co umim.
Tak „hopá!“, jak vykřikuje Maruška, kvítek morušový přesladký
Včera jsem ji nosil celý večer
Prvně usnula v sedm, podruhé kolem půl jedenácté a ve finále se konečně ukolébala kolem půl dvanácté. A ráno se vyloupla jako fazolka, loučil jsem se s těmi svými sladkými Mariemi a nikam se mi nechtělo.
Ale vyrazil jsem, jak říkáváme, bojovat s kapitalismem…
A teď tu jsem. A bojuju s kapitalismem vlastním blogem.
A kávou.

A ve dvě jdu nahrávat k Aid Kidovi.
Žijeme šťastnej život.
Děkuju za něj.

Pondělí jako z Radiožurnálu

V sobotu jsem byl skoro celý den doma sám, ale celej jsem se cejtil nespokojenej a rozlámanej a unavenej, během hraní Bioshocku se mi zvedal kufr a nacpat několik dní vydatnýho nicnedělání do deseti hodin, to prostě uspokojivě nejde. Moc velký plány.
V neděli jsem se naopak pořád napůl chystal, že vyběhnu a napůl, že se pustím do psaní… a pak jsem usnul při uspávání.

Neprobudil jsem se teda v pondělí ráno do nejlepší náladičky. Vypravit se ještě autem do práce, do poslední chvíle jsem zkoumal, jak se tomu vyhnout, ale nešlo to. Maruška si dlouho pospala a vstávala s úsměvem, což bylo moc hezký… a pak se Máša vrátila ze cvičení a já tedy vyrazil.

Ale rozhodl jsem se, že se pokusím, vzít pondělí jako fakt a obrátit jej k lepšímu. Napřed jsem vyšvihl scénář k Highlighteru, pak připravil co bylo potřeba, pak jsme ho točili, venku, vevnitř… a pak jsem vylezl do kopce, jak rád říkávám a nerad na Roztylech stoupám, nasedl do auta a v době, kdy ostatní tatínkové míří za svými vyhřátými pelechy, večeřemi a odpočinky, tento tatínek vyjel neohroženě na Kutnou Horu.

Jak jsem byl ale rozhodnutý, jelo se mi z vesela a za chvíli jsem tam byl.
Bar 22 je parádní místo, jeho provozní a nejspíš majitel Martin velmi sympatický mladý muž a já musím do příští středy připravit devět až dvanáct obrazů přinejmenším A3, abych je tam mohl vystavit na své vlastní výstavě, hej… a odehrát k nim verni koncert Kittchen Aid Kid…
a to prosím opravdu už příští středu
snad to svedu

dohodli jsme se s Radkou a s Martinem na čem bylo třeba a já zase vyjel na zpáteční cestu. Noc byla velmi tmavá, nejelo se mi zpočátku zpátky moc dobře a řídil jsem hodně opatrně…
Ale minuty odkapávaly jedna za druhou, najednou jsem byl na dálnici, najednou před Prahou, na radiále, nebo jak se jmenuje zrovna tahle spojka… a pak domů a domů a domů.

holky jsem našel ještě vzhůru.
Maruška je v tyhle dny intenzivně překrásná, mazlivá, k zulíbání. Často se přistihnu, že neni nic lepšího, než se na ni koukat a bejt s ní v interakci. hrát si. ooo, jak si zpívá, jak sama i se mnou zpívá svý oblíbený písničky. A když se k ní ráno přitočím, celýho mě obejme těma svejma pažema.

A tak jsem tu naši Marušku maličkou unosil do spánku… a protože byl nejvyšší čas, šli jsme taky spat. Potřebovali bychom teď nějaký čas zase strávit jenom společně.
Ve třech i ve dvou.
Protože to je ten nejdůležitější a nejsvatější čas.



Únava materie

Včera jsem se večer doploužil domů, natahal si kolem gauče napřed kus rohlíku a tajemnou španělskou šunku, pak koláček a šáteček, z obojího půl a nakonec směs Cinyminies a jogurtu a pak už se to trochu ztrácí. Usínám nad Sandmanem a tak se přesunu do postele.

Děvčata jsou v Brně a tohle je tedy zase to slaměný otcovství. Ráno jsem je vyprovodil na vlak a pak šel rovnou na dloooohou zkoušku na dnešní koncert. Od dopoledne do večera v maličký místnosti…

Pak Malkowich a nacpanej Bullerbyne a pak Fra a pak jsem se teda dotáhnul dom. Una ve nej u na ve nej… usnul jsem

Ráno jsem se vzbudil a nemohl se vykopat. Prázdnej byt je najednou fatálně nekompletní bez toho malého a toho velkého štěstí. Jako by mě bylo jen půl kolem srdce.

A tak jsem se vykopal dobpráce. Do zítřejšího rána se musim naučit skoro dvouhodinovou prezentaci.

Kolem třetí se přesunu dom, koupim kočkám píseček, sbalim kytaru a masku a pofrčim na Žižkov. Odtamtud do Malostranské vesedy, kde máme koncert, na kterej se moc těším.

Zejtřejší přednáška je ale jako černej těžkej kámen, kterej k sobě ohejbá prostor a táhne všechno mírně mimo střed. Jsem odhodlanej se tomu postavit s humorem a nadšením a nechci si to nechat pokazit. V nejhorším zavolám chlápkovi, co má v kufru celou armádu kolumbijců a předvedu takovou prezentaci, že si o tom budou vyprávět ještě až zase budem sedávat kolem ohňů…

yesterday

k tomu včerejšku:
brzy ráno jsem vyrazil autem do Řep. Řepí. Řepou.
i když jsem vstal včas, nějak jsem se asi zasnil během příprav, nevim, vidiš, teď si uvědomuju, že už vlastně nějakej čas vstávám mnohem dýl, než jen takovej ten rychlej, pětiminutovej koupelnokuchyňskej spurt… zkrátka jel jsem na poslední chvíli a dorazil kousíček po ní.

Sestřička med/citron mi hned zvesela oznámila, že tam teda hned šoupla pani, protože ta nechodí pozdě. že jsem po třech letech našel kartičku od pojišťovny, to ji nechalo zcela citron. pověděla mi, jak k ní choděj nachlazený lidi, co nechtěj chrchlat na pana doktora, tak blízko, až ji taky nakazej a ona pak místo na Piccasa musí zůstat doma, i když měla takovou radost, že tu výstavu prodloužili, to ji nemrzí, to ji dokonce sere.

Pan doktor měl dobré zprávy, moje štítná žláza se drží na stálém stavu, nezlepšuje už se, nezhoršuje, dobrý i ty ne tak dobrý protilátky mám jemňounce zvýšený, ale všechno v mezích, takže hurá…
kdybych vám řek svý tajemství, byste možná byli sami překvapení, jak velký hurá. to je fakt bezva.

na Roztylech jsem zaparkoval na kopci. Pak jsem zjistil, že jsem doma nechal návštěvnickou kartičku, takže si pro mne zase na recepci musí někdo přijít. Vyzvedl mne tentokrát Petr Stančík, kterej mi pak rychle pomohl natočit rozhovor s virtuální asistentkou… (héééj, kámo, nejenom s robotem, ale i s virtuální asistentkou teď natáčim videa, éééj, kedlubno, to koukáš, co?), rychle jsem ho sestříhal, odeslal, vyběhl zpátky na kopec, odpasrkoval a odjel domů.

Tam jsem překvapil Marušky a krátce se s nima poradoval, vyblbnul se s Marunkou a popusinkoval s její maminkou a frčel jsem, tentokrát tramvají, k MAlostranskýmu náměstí…

kde jsme měli dalších pět hodin sraz kvůli seriálu, co bych pro něj mohl dělat hudbu, ale co bych v něm moh i hrát, když na to přijde. A byla to dobrá chůzka a probrali jsme toho spoustu. A taky byla dlouhatánská a náročná místama a už dlouho jsem neseděl s takhle velkou partou lidí a nepracoval na něčem, co potřebuje takový soustředění, v tak rušným a na nápady a emoce a všemožný po i nedorozumění, uhů, je to mocná a turbulentní energie.
Velmi mě láká, pokusit se na ní napojit, porozumět jí.
Tak snad to nebude moc daleko a moc divokej a turbulentní rej eg.

Domů jsem se vrátil už trošičku orvaný. Než jsem dojel 12 Malostranskýho na Letenský, Maruška stihla usnout. A tak jsme si s velkou Maruškou hezky popovídali, podívali se na pár dílů třetí řady Terapie a napřed ona a pak i já jsme odešli do hajan