Julie

Naše dcera Julie Königová se narodila dnes ve třičtvrtě na jednu v noci v Podřipské porodnici v Roudnici nad Labem. po celodenním čekání a odkládání jsme vyrazili z Letné až večer. z protějšího domu hrál k závěrečný fázi odjezdu smyčcovej kvartet a i před Palácem Stromovka hrál jakýsi orchestr swing. do toho překrásnej západ slunce nad dálnicí.
porodní asistentka Lenka nás napřed trochu zklamala, když jsme kolem devátý dorazili. skoro by nás poslala domů, zatím to na porod nevypadá, brzdila naše nadšení. ale pak Máše praskla voda, dorazila dula Bětka a šlo to ráz na ráz. během dalších dvou hodin byla malá Julie na světě. maminka i miminko v pořádku.

jsme tuze unavení, šťastní a velmi vděční

odpočítávání

čekáme.
už to očividně nebude dlouho trvat, ale ještě to pořád tak úplně není
jsme připravení, sbalení, auto natankované. všichni, kdo by měli vědět a být nachystáni s námi, jsou již obeznámeni.
ručička hodin se pomalu posunuje, od ranní osmé, kdy už to vypadalo velmi, až teď po dvanáctou, kdy má krásná, moudrá a velmi těhotná žena spí na gauči
Maruška je ve školce, nejspíš ji dnes odpoledne vyzvedne babička
ale třeba taky ne. některý věci neovlivním, některý věci si svůj čas a okolnosti určej samy. můžu sedět rovně, můžu třeba meditovat, dělat dechová cvičení…

„intenzivně se učím, bejt uvolněnej a v klidu,“ odpovíval jsem v pátek a v sobotu všem, kteří se mne ptali, jak se cejtim. a ptalo se mě lidí docela dost, asi na mne to napětí bylo vidět. bodejž by ne. jednou dohou jsem zůstával doma u svých dvou milovaných Marušek a jednoho miminka, co už má prý sbalený kufříček, jak říká ta menší z Marií… a druhou nohou jsem se vzdaloval dodávkou přes páteční D1 na Brno, pak na Bratislavu po D2 a pak na Trnavu a Sereď, Nitru… až do 500 kilometrů vzdálených Hontianských Němcov na festival Atmosféra.
I tady si důležité věci určily termíny a okolnosti samy. Na festival Atmosféra jsme byli pozvaní už v roce 2019, ale kvůli covidu se pozvání posunulo napřed o rok a pak o dva. Moc hezky to sedlo k Besedě u Bigbítu, kam nás pozvali po loňském Zvířecím angažmá organizátoři s Kittchenem hned na další den. Až po novém roce, kdy jsme s Mášou obcházeli pravidelné těhotenské prohlídky, se ozřejmilo, že i naše miminko se chystá na svět někdy v těchto dnech. Podle ideálního termínu sice až o pár dní později. Ovšem jak víme, důležité události si určují termíny sami. A narození dalšího člena rodiny je událost rozhodně největší.
Když jsme na zmíněnou drobnou kolizi narazili tehdy, bylo rozhodnuté nasnadě. Události si určily termíny, kdo jsme my, abychom je zpochybňovali. Takhle se to krásně sesadilo samo, na koncerty pojedu, ono to všechno báječně dopadne.
Ovšem jak se zmíněné události blížily, statečnosti, musím se přiznat, ubejvalo.
Už minulej víkend jsem byl trochu napjatej ve všech těch Kopřivnicích, Opavách a Uherských Hradištích. Ovšem proti tomu tahu, kterej jsem cejtil, když nás můj chrabrý bratr Technař vezl těch šest hodin kamsi na Slovensko, se to vůbec nedalo srovnat.
Nejtěžší moment nastal, když po vytleskaném přídavku opouštěla scénu kapela, co hrála před námi. Bylo jasný, že teď budou tak dvacet minut skládat, pak mi dvacet minut stavět, pak zbylejch dvacet minut budeme zvučit a pak budeme hodinu hrát.
A za další tři hodiny pak s Kittchenem na malý stage ještě jedno hraní.
Co udělám, když se můj telefon teď skutečně rozezvoní a Máša mi zavolá, že jedou do porodnice. Odehraju s tím vědomím koncert se Zvířetem, zruším ten druhý a pofrčíme s bráchou těch šest, teď možná pět, hodin zpátky?
Nebo odehraju i ten druhej, protože odvěká role otců je postarat se o to, aby byla rodina v tomhle křehkém období finančně stabilní. A vítaná možnost podpořit maminku a miminko je až záležitost posledních dvaceti let, což je proti několika tisícům těch předchozích přeci jen jaksi slzička v moři? Takže mám správně bejt tady a udělat skvělej koncert, až si všichni sednou na zadek, rozjet všechnu magii, co jsem se ji kde naučil a uchvátit slovenské publikum, abych se mohl domů vrátit bohatý a lesknoucí se mastnotou?
A tak jsem tam stál na těch rozechvělejch nohách. Jedna, levá nejspíš, od srdce, ta citlivější, v Praze. Druhá, pravá, odvěce mužská, macho a agresivní noha lovce, bojovníka, pouťovýho mága v oboru umění na louce v Hontianských Němcích. A srdce pěkně veprostřed.
A jak tam tak stojím, ve snášejícím se soumraku, přitančí ke mně postava, ve který až docela na poslední chvíli poznám našeho Ondru Mataje. Bez jedinýho slova mne pevně obejme… chvilku mě drží, cejtim jak dejcháme. A pak zase tančí dál.

A pak už to jde rychle. Postavíme nástroje, namalujeme na pódium magický znamení, společně soustředíme energii… páteční koncert Zvířete na festivalu Atmosféra byl jeden z těch nejsilnějších, nejmocnějších, nejhezčích. Na hodinu jsem byl naprosto tady a právě teď. Oběma nohama pevně na chvějící se stagei. A obě Marušky, i to naše nachystané miminko, tam byly se mnou. A basta fidli.

Po vystoupení se ukázalo, že doma je všechno v pořádku. A tak jsme odehráli i koncert s Kittchenem. Ten už byl o dost náročnější, pro unavenější publikum od unavenější kapely. Ale stejně to bylo silný a vyživující.
A pak nás brácha Technař všechny odvezl na ubytování o pár kilometrů dál.
Ještě jsem chvilinku koukal na hvězdy a vzpomínal na ty, které jsem sledoval z terasy penzionu Rut před dvěma týdny. A nebem prolítla perseida a já si rychle přál to jedno přání, kterýho teď mám plnou hlavu.

V sobotu jsme od rána přejížděli 260 kilometrů na Besedu u Bigbítu. Nakonec nám to zabralo skoro 3 hodiny a tak si většina kapely odjela na hotel odpočinout. A já, napjatej jak strunka, i když výrazně spokojenější o těch 250 kilometrů blíž, jsem se nechal vysadit přímo na příjezdový cestě k topolovýmu hájku. A celý odpoledne se blomcal bezcílně po festivalu, očumoval kapely a povídal si s kamarádama a pořadatelama a dalšíma kapelama…

A najednou už byl večer a celá ta naše jednotka, chudší i tentokrát od Toma Neuwertha, ale pořád v šedmi lidech, sešla. A chvilku jsme seděli v zákulisí za hromburácení kapely NAV, brácha nabízel Lindě cigaretový vajgly, jako špunty do uší… a pak byla zvukovka a z hlavní stage k nám přeznívali Black Country New Road. místní zvukaři se hádali a nemohli pořád přijít na problém, kterej vlastně neustále způsobovali tim, že každej dělal něco jinýho a jak na sebe byli nasraný, nedokázali se shodnout. ale těsně na poslední chvíli to klaplo a zapojili nás.
A přišla spousta lidí a pod pódiem, na kterým jsem před šesti lety za hrozný, dvoudenní kocoviny, hrál s Tomem ve dvě odpoledne na rozpálený stagei, bylo hromada lidí. A nám se to hraní tuze povedlo, celý se to vzneslo a zase jsem byl na pár okamžiků cele spojenej a plnej. a bylo to parádní.

Brácha nás pak zase vezl tuze dlouho na ubytování. A brzo ráno jsme vstávali a vydali se na cestu. A s velkým předstihem před zbytkem kapely jsme v neděli dorazili domů.

Takovýho štěstí.
Zase jsem mohl bejt kompletní. A na dýl, než na hodinu koncertu. Obě Marušky, ta malá i ta veliká, i miminko, pořád ještě nachystaný. Zase jsme byli, po tý tisícovce kilometrů, šťastně spolu. Dal jsem všem pusu a miminku přes tenkou stěnu bříška zašeptal:

„Tak už jsem zpátky. Až budeš mít dojem, že je čas, jsme tady.“

Odpočítávání může pokračovat.




vděk

poslední tejden mě hodně provází vděk
za to, kde a s kým jsem v životě
za to, co dělám, čemu věnuju svůj čas
za to, že jsme všichni zdraví a v pořádku
za to, že se můžu dlouze loudat Stromovkou za ruku s naší Maruškou
za to, že jsem našel štěstí i v těchhle často skoro neviditelnejch, efemérních věcech, který jsme zvyklý vnímat jako „obyčejnej“ život
za to, že jsem

díky


Rut

Jak jsem zmínil v předchozím příspěvku, minulá týden jsme byli pár. dní v pensionu RUT ve Starých Splavech. Je to pro mne speciální místo.
Když mi bylo 15, chodil jsem s Katkou Tvrzníkovou, jejíž rodina bydlela naproti. Rodiče mne moc rádi s dcerou neviděli, nakonec jsme spol chodili rok… A byl to asi první velkej vztah, kde jsem se začal učit, co to vztahy jsou.
Pak jsem o penzionu o pár let později četl v biografii Miloše Formana. Protože jeho rodině Rut patřil a on tu strávil velkou část mládí. A pak jsme kolem Rutu mockrát někam šli, nebo ho pozorovali, nebo míjeli. A loni, na podzim, nás Bogues, který tu dělá během sezóny vrchního, pozval na ukončení sezóny. A my nahlídli do toho krásnýho interiéru, v kterým debatovala kultivovaná společnost… Ooo, jé, velmi se nám líbila představa, že tam někdy pojedem.
Pak se přiblížily Vánoce, moje léčba, a pak to šlo ráz na ráz. Zjistili jsme, že je Máša těhotná, pár dní na to odešla Máše babička, pak jsem odjel já na léčbu radiojodem… A pak tu bylo jaro a léto a to rostoucí bříško a najednou máme termín za rohem a píše nám Bogues, že jim v Rutu někdo odřekl, jestli bychom nechtěli, aspoň na pár dní.
Chtěli. A bylo to nejlepší rozhodnutí. Bylo to tam přesně tak starosvětsky krásný, jak jsme ucejtili první návštěvu. Každej večer jsme chodili na velkou pláž, okoupat se s Marjánkou v jezeře. Chodili jsme na procházky a vynikající obědy. Chodili jsme se koupat jen s Maruškou, ale dojeli i na Valdštejnku, kde jsme strávili odpoledne s Pirovými syny a ženou a Boguesem a limoškou a rybářským kajakem. Odháněli jsme vosy od bezinkové limonády a ani jedna nás ani jednoho nepíchla. Krmili jsme rybičky a pozorovali obřího raka. a Večer jsem sedával na terase a koukal na obrovskej a nekonečnej oceán hvězd nad mojí hlavou. A cejtil, jak se mi zklidňuje dech, jak se ladí s frekvencí dechu toho obrovskýho zvířete, gigantický bytosti, kterou je naše planeta… a cejtil vlny štěstí z toho prostýho faktu, že tam jsem, se svou rodinou, klidnej, uvolněnej… a se zakloněnou hlavou zírám do moře hvězd.

hurá, koncerty

první z řady byl v úterý v Crossu, po návratu z Rútu, na křtu Dvouhlavýho kluka. Hrál tam i Kuba Čermák, stejně jako Dominik Zezula, bylo to venku a bylo to krásný. Jak už jsem asi mockrát psal, zbožňuju to ponoření se do proudu hraní, přecházení z písničky do písničky, klouzání, trochu jako surfování, představuju si.
Navíc jsem ještě potkal Pavlu Jonsson, která mne už pár dní před, pozvala na další den jako guest speakera do školy pro anglicky mluvící architekty.
Pavla, kromě toho, že je učitelka, filozofka, feministka a spisovatelka, taky hraje nebo hrála na basu v kapele Zuby Nehty. Kterou mám od dob dospívání moc rád. Takový ty věci, co vám zůstanou v srdci zaseklý, jako háčky… a pak tu písničku někde zaslechnete po letech, nepřipravený… a jako by za ty háčky někdo zatáhl… že?
Večer to byl báječný, moc hezky jsme si rozuměli a pak se před půlnocí rozloučili a jeli do svých domovů. Já taxíkem i s kombem a pedalboardem…
Pavla měla ve středu ráno na Výtoni velkou radost, že jsem se skutečně dostavil, jakkoli jsem v Crossu zůstával déle.
Zase jsem si byl chvilku velmi vděčnej, že nepiju.
Každej den jsem si alespoň na chvíli vědomej.

V pátek ráno jsem vyjel do Kopřivnice. Do Brna jsem projel dvěma zácpami a tak mi cesta trvala docela dlouho… v Lulči jsem vyzvedl strejdu Zdenála a pokračovali jsme až do msta Tatry.
I dernisáž výstavy se moc povedla. Přišlo lidí spíš střídmě, ale zase moc zajímavá společnost. Hodně poodpadali kamarádi v mým věku a mladší, nemohl ani tom s rodinou… ale dorazili spíš o něco starší, hezky oblečení a kultivovaní hosté…
Maloval jsem, mluvil jsem, hrál jsem, zase maloval, dražili jsme, spoustu jsem toho napovídal. A večer, když jsme přišli k Ivonně a Tomášovi, kde jsme oba se strejdou spali, jsem byl vyřízený a usnul, jen co jsme dorazili. Jako když Ježíš do vody hodíš.

Ráno jsme vstali, nasnídali se za zvuku jazzovýho rádia, přesně jak si člověk v krásným bytě architekta a milovnice umění představuje. Pak do Tokivo gallery sklidit výstavu. Pár obrazů se během dernisáže prodalo, pár se prodalo těsně před ní a jeden, ten, kterej jsem maloval na místě, se úspěšně vydražil. Můj velkolepej plán na poslední chvíli zafungoval dost tak, jak jsem si představoval. Nebo jak jsem doufal. Vlastně nejlíp asi věřil a důvěřoval. Většinou.
A jako obvykle se ty dobrý věci dávaj do pohybu tak nějak současně. Společně s velkým oddechnutím. A radostí, že to, co dělám, zase začíná dávat čím dál tím větší smysl. I když tomu pořád ještě nerozumím, a mám tendenci neodvažovat se důvěřovat. Vděk.

Cestou do Opavy jsem vysadil strejdu po cestě a pak si ani nepouštěl audioknihu s Václavem Havlem, protože mi navigace ukazovala slabou hodinku. Lilo jako z konve. Bylo jasný, že festival na Vlaštovských schodech se tentokrát nebude konat venku, ale uvnitř, v prostorách centra Holos. Skoro jsem ho nemohl najít, ale nakonec se povedlo. Všechno mi tam tuze připomínalo lesní školu, co známe. Taky zouvání se ve dveřích, taky milí, zajímaví lidé s nejrůznějšími speciálními nesmělostmi a dary. Výstavu jsem instaloval v hlavní místnosti, která při holotropním dýchání pojme prý až 17 lidí. A to musí bejt hukot. Zvlášť, když si představím, že Holos v minulosti navštěvoval sám velký Stan Grof… panečku.
Obrazy jsem tentokrát nainstaloval symetricky, zrcadlově, se středem v tom největším, tmavě modro černý studně. A po stranách pak obličeje, co bejvaj většinou vedle sebe a pak další a další a menší a menší. Na tmavě červených cihlách se zářivý barvy skvěle vyjímaly.
Krátce na to dorazila děvčata. Terezie s Lindou. Ubytovali jsme se v útulných pokojích, chvilku jsem maloval obrázek pro Jarouška Čermáků staršího… povídali jsme si. Zpívali frekventanti hlasového kurzu. A pak hrála kapela Jarem být, která mi přišla bezva.
A pak jsme hráli my a přišlo mi to zase krásné. Malé zvíře tentokrát bylo křehoučké, jen se dvěma hlasy… Terezie ale zároveň hrála kromě cella i na autoharfu a kalimbu… místama úplně potichoučku, místama jsme se pustili do hlukových plošek… moc hezky jsem si zahrál…

v neděli ráno snídaně v kuchyni s jídelnou… a pak skoro dvouhodinová cesta, přes Kudlov, do Uherskýho Hradiště. Tam jsem měl sice spoustu času. Nakonec se to ale tak přirozeně rozpustilo parkováním, akreditací, ubytováváním se v hotelu, sprškou, felením s Chramostovými… takže najednou zapadalo sluníčko a já v kopuli Hvězdy zvučil. Je to moc hezké místo, taková kopule Hvězdy. Během zvukovky do mne pralo sluníčko, ale po první písničce zalezlo za stromy. A bylo to skvělý.
Hrál jsem bez masky, normálka za Jakuba Königa. Dobrý den. I tentokrát jsem propojoval písničky do delších celků… ale zase to bylo jiný. Už ten mix zvířecích, kittchenovskejch a pár broskvích písniček, vytváří jinou náladu, než relativně monotematický monokultury jednotlivejch projektů. Co vám budu povídat, byl jsem na vrcholu blaha. Přes pódium co chvíli přeběhl Tedík Chramostů kterej proháněl George Gottlieberů, nebo naopak, bylo to moc hezký hraní a krásnej pocit. I lidi vypadali velmi spokojeně… a nakonec jsem skutečně hrál skoro hodinu a půl. Ani to nebolelo,.

A pak jsem si rychle sbalil a ještě přeběhl do stanu Literárního, kde jsem si zapojil kombo a za jemnejch smyček přečetl asi půl hodiny Vřetena. Nevěděl jsem už moc, jestli se to těm pár lidem uvnitř tanu líbí, nebo jestli u toho pospávaj, bylo to takový chilloutově snový. A pak byl konec a já poprosil nosiče, co mi pomoh s kombem, naložil jsem auto, vyložil hotel a vyrazil nakonec nach Prague. Za děvčaty. Kolem jedný už jsem se mohl přitulit ke své velice těhotné ženě. A když se malá Maruška vzbudila ze zlýho snu a do tmy se vyděšeně zeptala: „táto?“ Mohla jí Máša říct, že už jsem tu. a já jí dát pusu. Je to obrovský štěstí hrát. A pak se vracet zpátky.

a v pondělí jsem pak ještě večer navštívil parádní koncert Efterklang, kterej mne nadchnul a potěšil a kterej tak popropojil a zakončil tuhle kratičkou vydatnou šňůrku.



Galerie

Je to už měsíc, co pro mne Máša připravila na blog galerii. Ale zasekl jsem se s aktualizací systému, celého blogu, svého počítače a taky s tím, že se mi nedařilo trefit správnou velikost a postup přidávání.
Nakonec jsme si na to sedli a Máša mi všechno vysvětlila, takže jsem teď během posledních pár dní dělal různý přípravy a dnesk večír na to vlítnul.
Pokud vás zajímá, jak taková báječná galerie vypadá, mrkěte se do nové sekce, která se jmenuje, GALERIE.
Vidíte to? Všechny ty báječný obrázky?
Snadno si teď vyberete, který jsou prodaný, který jsou volný, nebo i je můžete projet všechny. I když všechny neni to správný slovo, protože se mi jich tam povedlo zatím nacpat jen malou část. A to primárně věci, který jsou zatím volný. A taky ty, který vznikly v průběhu letoška, nebo na přelomu roku.
A který jsem si vyfotil.
Když jsem to teď rychle spočetl, během let 2019, 20 a 21 jsem namaloval a poslal do světa asi 150 obrazů. Většinu na plátnech.
V galerii jich teď najdete nějakých sedmdesát… mix pláten a papírů… a těch papírovejch bloků, obrázků a desek s dalšíma obrázkama, mám ještě hromadu. Než já to všechno nafotim a přidám, to budu nejspíš starej kmet. Ale už teď si směle můžete vybírat. A postupně to bude přibývat. Veršování, jak z reklamy za první republiky.
Však taky pro dnešek zavírám počítač, pouštim audioknihu se životopisem Václava Havla a jdu zase malovat. To mi jde od ruky přeci jen snáz.
Krásný všední den všem.



Pořád se mám pěkně

Takovejch hezkejch věcí jsem si řikal, že si zapíšu.
Setkání se u Amelie, i bez ohně povídání do dlouhejch večerních hodin
Anežkafest s Maruškou, parádní večírek i s přespáním ve stanu
Vejlet s Aid Kidem, Anežkou a Maruškou přes Šemanovice až do Lípy a pak zase pod Říp a pak zase do Prahy
Krásnej vejlet na Dobčický rybníčky, oheň klidně dvakrát denně
Pozvání od Pavly Jonsson, což je moudrá a okouzlující žena, která shodou okolností stála u zrodu kapel Dybbuk či Zuby Nehty, který mám zakódovaný ve svý hudební DNA od gymplu, kdy mi je Ringo prvně pustil
Endokrinologie, kde mi pan doktor řek, že jsou mý výsledky konečně uplně v normě a že se mám ozvat za 4 měsíce…
A nakonec i parádní setkání v Lesní škole, kde jsme se radili, co a jak by se dalo dělat, pracovali… a kde jsem měl možnost si znovu připomenout, jak báječné je být ve sweatlodge „u ohně“. K tomu spousta silnejch a podpůrnejch zážitků. Jsem za ně extra rád v tomhle těhotným čase, kdy se všechno připravuje na velký změny.
Na dobu, kdy se vyplatí bejt pružnej, otevřenej novejm tanečním pohybům, pevnej, obratnej a přitom vytrvalej. Cejtim se za tu podporu velmi vděčnej.


mám se pěkně

děvčata jsou už druhým dnem v Lubnici, zítra se vrací. celý den tráví na koupališti a podle fotografií tam jsou všechna moc spokojená. Já zatím jsem doma. Včera jsem nevystrčil nos a od deseti, co odjely, až skoro do čtyř v noci jsem maloval, poslouvhal audioknihy, koukal na seriály a zase maloval a hrál. Někdy kolem půl čtvrté jsem se snažil si něco poznamenat do Garagebandu, ale už jsem u toho nahrávání pospával… legrační to bylo.

trochu mám tendenci brblat, že všichni někde hrajou, jen já sedim doma. na druhou stranu je to přesně tak, jak jsem to teď chystal a plánoval. věděl jsem, že toho na tohle léto v očekávání nechci mít mnoho. a tak toho nemám mnoho.
Nakonec jsem ani v týdnu nevyrazil na Metronome. ani na Nicka Cavea, ani na Becka, ani na Underworld. Tak se to tak sešlo, že se držím spíš doma, zalezlej. S rodinou. A nebo taky sám, v řídkých případech. Kromě hraní mne to mezi lidi neláká. A řekl bych, že to je teď, po dvou letech, kdyjsme si zvykali na to, že mezilidskej kontakt je problematickej a nevyhledávali ho, bude mít spousta lidí podobně. Věřim, že se to nejspíš zase pomalu uvolní, bude-li se pomalu uvolňovat situace. což je samosebou diskutabilní.

nedaří se mi aktualizovat WordPress a rozchodit přidávání do galerie, kterou pro ne tak laskavě připravila Máša. Zkouším to různě, zatim neúspěšně. A tak od počítače zase mizim k malování. Kde se pak po mnoha hodinách nacházím, jak doposlouchávám další audioknihu, jak přisvěcuju, protože už na to šilhám…

Zrovna poslouchám Bezbarvého Cucuiho od Haruki Murakamiho. Mám rád, jak píše, tenhle pán. Mix autentickýho osobního pohledu do duše mladýho kluka, která je, jak už to u Murakamiho postav bejvá, výrazně hlubší, než by sám tušil. Líbí se mi, jak píše o sexualitě a přitažlivosti jako o neuchopitelný síle, který nedokážeme vzdorovat a která nás propojuje právě s těma našima nezbadatelnýma hlubinama, zapovězenejma touhama a potřebama.

Mám se dobře.
Učim se stim pomalu zacházet.

Pohádka o vlkovi


pohádku o Vlkovi si můžete poslechnout ještě devět dní. za těch 21, co je zatím k dispozici, ji podle všeho slyšela jedna moje spolužačka ze základky, která žije na Floridě. Tak nevim, je rozhlas mrtvý médium, všichni jsou moc dospělí a zaměstnaní na hodinku rozhlasovýho poslechu, nebo všechny odradí už úvodní hudba z garagebandu? na to odpoví až budoucnost

Poprvé na pedikúře

Ty by sis měl zajít na pedikúru, říká mi má moudrá žena, která jistě ví, že se tu píše nad u čárka, nikoli kroužek, leta. a tak jsem souhlasil, nechal se slavnostně objednat. a teď tu sedím.

nevím, byli jste někdy na pedikúře? děvčata asi ano. hoši spíš ne. nechci bejt teda podporovatel stereotypů, ale kromě hochů, co se potkávají na chalupě u Mateze a Vlastíka a jsou zvyklí o sebe pečovat, bych si tipnul, že ten zvláštní pocit znají primárně děvčata.

určitě můžeš něco dělat na počítači nebo telefonu, radí mi Máša. a tak si telefon chystám, zatimco paní s východním přízvukem, někde mezi mým a maminčiným věkem, mi různýma nástrojema opracovává dlouhými lety používání zrohovatělý, zarostlý, kopýtkatý nohy. zrovna teď nějakou rutující věcí, mikrobruskovrtačkou, která mi, za zvláštní pachovůně pálené rohoviny, upravuje monstrózně zvrásněný a na levý ruce puklý plát nehtu na palci. je soustředěná, chytrý oči, melír na kratších vlasech, rouška a brýle. vůbec si nezkouším představit, jak je to z druhý strany. a teď, po zpracování nehtů, se pouští do plosek mejch nohou. napřed je holí takovým holícím strojkem, kterým odkrajuje starou kůži.

plosky mejch nohou jsou samostatnej příběh a jeden z důvodů, proč ve čtvrtek vyrážim po dlouhý době na celkovou prohlídku k panu doktorovi Bláhovi. před pár lety jsem získal dojem, že jsem si do toho velkého polštářku pod palcem zapíchl střípek. představoval jsem si dlouhej úzkej, kterej se tělo od tý doby snaží občas vytlačit ven. ale jak na něj zàroveň pořád došlapávám, střep se, jak keze ven, rovnou zase tříští a zpátky je vtlačovanej do úzkýho, hlubokýho kanálku, kde se za pár tejdnů zase zanítí a zkouší se bolestivě proříznout ven. párkrát jsem to tuhý těleso zkusil vydolovat nějakým ostrým nástrojem. a nakonec jsem většinou uspěl. ale jako bych vydoloval jen na kámen ztvrdlou kůži. a až asi před dvěma měsícema, kdy se mi podobná ranka udělala i na palci druhý nohy a pak vlastně na plosce té druhé nohy, jsem si dohledal, že půjde o takové malé mikrobradavičky, co se na nohách občas objevujou a jsou pěkně bolestivý… perfektní. tak se nechàm důkladně prohlídnout. ostatně už jsem s tím začal, teď po těch velkejch změnách se šítnou žlázou, procházím a kontroluju, co se dá. co víme, že k nám do rodiny přibude další člen. rád bych se nechal prohlídnout a zkontrolovat. vlastně i proto, že jsem se poprvý po mnoha letech svýho života, setkal se strachem z možnejch nemocí a hypotetickýho odchodu z tohoto světa. ne že by mne tolik děsila samotná myšlenka. mý zkušenosti a vhledy mne zatím nasměrovaly do týmu sláva reinkarnace. Strašná mi přijde představa, že bych se musel loučit s těmi, co jsem na tomhle světě konečně našel. že bych nebyl tím průvodcem, tatínkem, ochráncem, souputníkem… kterým se ke svý radosti a k velkýmu pocitu naplnění a uvolnění stávám v těchhle dnech a těchhle letech. A tak si řikám, že bude dobrý se teď o sebe začít pěkně starat. míň hulit, víc meditovat, znova vstoupit do terapie. zdá se, že období integrace končí, nastává zase období péče.

jak mi teď paní velký pilníkem odstraňuje závěje umřelý kůže na patách, připadám si v té péči o se velmi odhodlaně a aktivně. hahaha.

dneska jedeme na výlet a koupat se. budeme s Maruškami pár dní spolu v klidu a odpočinku. pořád je to, i v tom našem nadstandardně volným zaměstnání, věc spíš výjimečná. Někdy se mi zdà, že rodiny tradičnější s tradičnějšími časově pracovními nastaveními, mà nakonec společnýho odpočinkovýho času, různejch dovolenejch a vejletů, možná víc. než my, kdo vlastně může pracovat a taky pracuje vlastně kdykoli a kdekoli.

však i ten čas na pedikúře musim hned něčím naplnit. aby byl aktivně konzumovanej. a ne jen tak proflákanej. nebo jen tak odžitej. jako by to bylo málo, že? ten život. samotný bytí, vnímání, prožívání. a přitom neni. právě naopak.

ja mi 44, jsem poprvý na pedikúře a pořád ještě neumim najít ve svym životě a práci rovnováhu. a to mám za sebou takový úžasný zážitky a učitele a hluboký iniciační doteky. vypadá to, jako práce, krásně rozvržená na celej život.

babičce Dášence bylo v neděli 94. dělí nás 50 let. už jen leží v posteli v pokoji, co byl Čížkův, pak můj, pak kluků… zkusil jsem jí namalovat obrázek našeho dědy. ale vyšli mi z toho dva jiný páni a jeden já, tak jsem jí nakonec dal velikánskou levanduli a pusu. Jestlipak byla babička někdy na pedikúře.

a děda?