Takhle to nebude pořád…

Sdílim od Michala Kocha z Facebooku:

Mojše přijde na radu k rabínovi: “Rabbi, co mám dělat, syn fetuje, dcera šlape, žena mi utekla a vyhodili mě z práce. Poraď!”
Rabbi povídá: “Udělej si cedulku:
Takhle to nebude pořád
a pověs si ji na zeď!”
Za půl roku přijde Mojše znovu: “Díky rabbi – žena se mi vrátila, dostal jsem krásný místo, syn se vyléčil a úspěšně podniká, dcera se výborně vdala!”
Rabbi: “A co cedulka na zdi? Visí?”
Mojše: “Ovšem.”
Rabbi: “Tak ji nesundávej!”

Včera, když jsme s Jirkou Vaňkem vybíhali do Stromovky,  vzpomněl jsem si, jak mi můj psychoterapeut říkával, když se mi vedlo dobře: Nebojte se, ono zase něco přijde…

A dneska do toho tenhle vtip. Takovou cedulku někam na nebe pověsit.
abychom nezapomínali, že zlý časy se daj přežít. A že z těch dobrejch je fajn, radovat se, když je prožíváme.

to jen tak, když občas neni pro samou práci a úkoly tolik vidět, jak krásně se tu máme
děkuju

Jednou za čas

Jednou za čas

přijde jeden do práce

opravdu brzy

bez compa

 

* navíc se nemůžu hned vydat na otočku domů, protože za třičtvrtě hodiny začíná má neoblíbená čtvrteční Jablečná konferenční přestřelka, minule to byla pruda a dneska, dneska bych se ani nedozvěděl, kdyby to přesunuli.

kdybych neměl telefon, jsem úplně vyřazenej z provozu pro tu velkou firmu. To je jak kdyby zemědělec přišel na pole bez rukou a nohou, bez traktoru, jenom tak s hrnkem kafe. Hlavně, že má černý nehty.

Nebo dělník do továrny.

Skokan o tyči bez tyče. Armstrong bez rakety či trumpety, do piče.

 

No nič, přišla Kristýna, vymejšlíme a tak jsem vyndal oldschool blok a tužku

 

jakou chuť maj tyhle dny?

těžko říct… káva, sůl, chlebová kůrka, sýr a fajnově ovoněná tráva
dneska mi není moc dobře, zase mám dojem, že na mě něco leze, po práci jsem doma zaplul do peřin a teď se tam jdu zase vrátit…
ráno mě čeká braní krve, cesta vozem do práce, do Mimoně, naložit tatínka, do Lípy… a pak to celý zpátky… jen bez toho braní krve bych prosil

je to živý, ten život celej. pořád se něco děje.
neustále přicházej nový a nový podněty.
musím se naučit některý pouštět

ale to je pořád dokola, že… moc práce, moc práce, pak je mi blbě, pár dní si odpočnu, celé si to poznamenám na blog…
a za měsíc, za dva, to samý.
teď prostě spát a ráno se uvidí

dobrou noc
dobrou noc, sladký sny

v pátek jsem měli jet do Berlína

ani jsem to nestačil napsat, byl to rychloplán, když se ukázalo, že by moje maminka (takže babička, chápeš) mohla Marušku o víkendu hlídat…

ale  z noci na čtvrtek bylo Máše špatně a vzbudila se s nějakou nakřáplou chorobou. a tak jsem jen odvešzl Marušku k babičce, prošel se po dlouhý době Českou Lípou během všedního dne… a jel zase zpátky. Nějak pak byl hned večer a

v sobotu jsme spali do jedenácti.
Máše bylo líp a tak jsme vyrazili na brunch do Cobry a i s Lindou pak na procházku, která se protáhla až do večera

v neděli jsem spal do jedenácti, pak volala maminka (babička), že jí není dobře, tak jsem sedl do auta a jel do Lípy, naložil dcerunku a frčel zase zpátky.
Odpoledne jsem se byl proběhnout.
Stromovka září podzimním listím, jako by byla ze zlata.

Odpočinek

po práci jsem vyvezl Marušku do prosluněné Stromovky. Sledovala  rodinky, psy, vodotrysky, jemnej opar i to marnotratně barevný listí.

Když jsem to otočil k domovu, zrovna usnula. A tak jsme šli tou krásou mlčky.

v hlavě mi hrají hudby. Je jich hned několik. A je klid.

—-

podruhé jsem dneska byl na Stanici techniků na zkoušce kluků, co tam dávají dohromady kapelu. Vzal jsem s sebou kytaru a pedalboard a zajamovali jsme si trochu s looperem, kterej si kytarista zkoušel poprvý.

Bylo to krátký, ale nečekaně příjemný společný hraní. Oba hudba zajímá, myslim, že ještě si nejsou úplně jistý, proč. Uvidíme.

když jsem přišel domů, holky spaly. A spí pořád.

Highlighter je víceméně sestříhanej a podle mýho vypadá moc hezky.

A tak jsem snědl dvoje cinnyminnies s mlíkem, vypil kávu, vyexportoval video z metra, který natočil Bolek a já ho stříhal a teď je prej pochvalně kvitovaný a je potřeba ho vyexportovat i bez titulků a tak… a potichoučku koukám na Netflix. Zrovna jsem si sem dosyslil kartáček, že rozkoukám druhej díl Holistický detektivní kanceláře Dirka Gentlyho. A že si to ještě před tim napíšu. A než se dostanu k tomu, že teda krásně relaxuju, už bych šel pomalu spat.

světe, seš boží

díkes

 

 

Lepší

v noci mi přijde personalizovaná odpověď od Facebooku. Někdo na druhý straně se tím vším začal zabejvat.

ráno mě vzbudil budík a já si uvědomil, jak tahle rána většinou vůbec nevim, jakej je den. Jestli vstávám kvůli práci, nebo že se chci jen stihnout oholit v sobotu ráno…

vstali jsme společně s Mášou, lentilka ještě s pootevřenou pusou usilovně spala. Přejede mi teplo přes hruď dovnitř, když si na ni vzpomenu.

Vyrazil jsem na poštu. Autorský výtisky cd Vyhoďme ho z kola ven se mezi tím vrátily zpátky, další dopis jsem prej obdržel…

zašel jsem oznámit i ztracenou občanku a zažádat o novou.

věci ze seznamu začínaj konečně ubejvat. Je to lepší. Všechno je to lepší, zase po kouskách, jako už tolikrát před tím.

cestou do práce čtu Sandmana, Domeček pro panenky, druhou knihu z celýho toho opusu… koupil jsem ji před 14 dny, když se Máša nečekaně ponořila do preludií a nokturn…

a teď to konečně čtu

venku je mlha

spadová loučka vypadá jako ve snu

 

lepší.

mnohem, mnohem lepší

Spadová loučka

mezi stanicí metra Roztyly a budovou t-Mobilu je autobusový nádraží, chodník a taková louka. Když vyrazím z metra do prava, místo rovnou k práci, můžu to střihnout právě přes tu loučku. Většinou na ní hledám kartu a peněženku, abych si hned dole v Costě mohl koupit kafe a rozpohybovat se do dne. a většinou to někde tady na mě padne. přepnu se náhle z Jakuba hudebníka, z Jakuba otce, manžela, z Jakuba víkendovýho… do Jakuba, specialisty interní komunikace…
a dojde mi, co všechno jsem si myslel, že budu mít hotový, až tu takhle půjdu… a k čemu jsem se nedostal, co není, co z toho hoří…
ach

když jdu domů, někde v těchhle místech ,to ze mne zase všechno spadne
dneska mě napadlo, že to je vlastně taková spadová loučka

náladu jsem si nechal pokazit tím,
když jsem začal znovu s Facebookem řešit ty odcizený peníze.
Z připravenýho formuláře mi zase přišla předpřipravená odpověď a žádost se změnila na Vyřešeno.

Nemám na to vůbec kdy. Vedle mě leží seznam věcí, který bych měl udělat, ale zatim jsem se nedostal k žádný. Psal jsem scénář na Highlighter a přečetl a odpověděl na všechny maily.
A tim, jak mi kdosi anonymní vysál peníze, vysál mi i část tý rezervy sil, kterou si člověk šetří na důležitý věci. Vysál mi část důvěry ve svět. Vysál mi podstatnej kus jistoty, že to všechno zvládnu, že se to všechno vůbec dá zvládnout.  S takovejma klackama pod nohama to najednou vypadá všechno spletitější a neprostupnější. A jak jsem teď nastavenej na plnej chod a jedu a řešim, úkol za úkolem, jak to přichází… v tomhle roští se začínám sekat a běžet na prázdno, začínám hrabat zem pod sebou a písek, z korby se přes čelní sklo valej rozdělaný zakázky, sakra program koncertu a data zkoušek, vida, odvízt auto na technickou, zase ten seznam…

Čeká nás volnej víkend
Ale měl bych opravdu zvážit dovolenou. I přes to, že se zdá, že to pak nemůžu stihnout, i přes to, že se některejm kolegům, jako je třeba pan Jabko, zdá, že mám vlastně dovolenou pořád… budu se asi muset zatnout a upřednostnit razantně svý zdraví, soudnost a to stačí, před všema těma, byť často oprávněnejma, požadavkama okolního světa.
A taky bych možná měl promyslet, jestli tu vydržím na tyhle dva poloviční úvazky až do léta, jak jsem měl na mysli…

od pátku do pondělka

v pátek jsme dýl spali a pak jsem vyběhl do Karlína, kde jsem dostal jeden pár šedivých barefootových bot z konopného vlákna od Bohempia.

a tenhle moment se stal takovým hezkým, světlým a radostným zlomkem jinak opravdu masakrózního týdne. od tohohle místa se to celé začalo zlidšťovat a klesat… zklidňovat se… i když zpočátku to tak nevypadalo.

autem (dostal jsem pokutu za parkování, protože jsem si nevšiml, že je u nás čištění komunikace) vyzvednout Aid Kida, před tim to všechno naložit, nastavět do auta… a vyrazit do Brna.
D1 byla tentokrát z těch nekonečných a na závěr, když jsme městem dlouze objížděli nějakou objížďku, už jsem toho taky začínal mít dost.
ale pak jsme našli Malou Ameriku, speciální místo přímo v centru Brna, vyjeli do druhýho patra… a bylo jsme na komiksovým festivalu KOMA.
Chvilku pozevlit.

A pak moc hezkej koncert. Fakt hezkej, jsme zklidněný a unavený, ale jsme hodně v tý hudbě.

Pak se vracíme zpátky nocí a když vytahám nástroje, jdu se podívat na chvilku na Lunchmeat. Je to pro mě dost novej zážitek a jsem z něj nadšenej. Je to inspirující a krásný. A je tam spousta mlhy.

V sobtu odpočíváme s děvčaty a večer hrajeme takovej jakoby zapomenutej a schovanej koncert, za všema těma velkejma, důležitejma a propagovanejma… na náměstí Repu. pod podiem bezdomovci a alkáči. a všechny ty skladby, Pod Prahou a Fotr a Sudety… všechny získávají další vrstvu.
Pod náma se motaj opilí a zamatlaní bezďáci, o kus dál stojí smetánka, kterou zrovnba vyplivlo Palladium. A docela dlouho jsem mezi publikem viděl Katku, feťačku z dokumentu Heleny Třeštíkový.

Těsně kolem podia zahejbala tramvaj a udivený obličeje za sklem míjeli Aid Kida jen o nějaký dva metry…

Obě ty běžný, normální, všednodenní hraní… byly zase skvělý. Silný, dobrý, důkladný. Intenzivní a opravdový.
Důležitý.

Večer jsme se ještě s Mášou vystřídali na Lunchmeatu. A pak už sladký kanafas.

V neděli jsme byli na trzích.  A pak odpočívali.
Mám velkou spotřebu odpočívání.
A nemám s tim problém.

Byl to dobrej konec tejdne a dobvrej víkend.

Dneska je pondělí.

A je to dobrý pondělí.
Barefootový boty z konopí jsou naprosto fantastický.