Z vraku blogu – zápis číslo 11

Včerejší dernierové Kratochvílení bylo nejlepší.
Snový příběh, který hra vypráví se symbolicky završil posledním představením. Všechny změny, které se za dobu trvání udály, byly k lepšímu, herci, artisté a muzikanti doladili svá vystoupení do dokonalosti. Navíc ještě ta neopakovatelná příchuť posledního večera.
No bylo to hustý. Dotřetice mě to dostalo, rozebralo na kousíčky a nechalo tak. Rozebranýho.
Navíc se tam sešla hromada lidí, některé bych tam čekal, jiné nikoli. Čajovník (já vim že už spíš kastelán, ale těžko se toho zbavit) Brambor se psem Dimbulou, Perla o který jsem se už zmínil a která zas byla úchvatná, Šíša, bývalý bubeník Bengas, Davídek Lanštof s Kačkou a dcerkou, můj táta, Myshka a překvapivě i Obrška, náš bubeník, kterej už měl bejt zase od pondělí v práci, ale vydyndal si dovolenou, jen aby mohl prijet vlakem do Kratochvíle a tam odehrát zbývající představení.
Byl jsem z toho všeho docela naměkko. Ale jelikož naměkko byli skoro všichni, ztratil jsem se mezi těma z krásy utrápenejma dušema, pak jsme nasedli do auta a Marek Lakomý šlápl na plyn a všechny ty kouzelný a nepravděpodoný věci ze ztrácely za náma jak pohasínala světla na Kratochvíli a do horký noci zase zněly jenom ty osamělý tóny trubky a vracely se ozvěnou a smutně zpívaly všude kolem nás.