Z vraku blogu – zápis číslo 33

Ach ty víkendy…
Šestý a sedmý den bůh trošku zakalil, jelikož měl radost, že se mu to stvoření tak pěkně vede. V pondělí mu bylo trochu blbě, ale jako nejmocnější bytost to nechtěl na sobě nechat znát a tak blinkal do křoví, jenom když se nikdo nedíval. Anděl s plamenným mečem si mnul čelo na kterém mu vyrašily takový malý bílý pupínky. Z jeho pórů vyrážel střídavě studený a horký pot, který byl cítit po česneku a vodce. Anděl netečně sledoval, jak pod jeho mečem hnědne a doutná pár dní starý anglický trávník a snažil se, vzpomenout si, proč jenom tou strašlivou zbraní včera v dunící noci vykrucoval plamenné osmičky a kruhy. Nad rajskou zahradou se zatáhlo a začalo lejt.
Odjíždět z Lípy v šest hodin ráno je takový drsný trošku. Člověk postává s tim hloučkem ostatních lidí na zastávce, hledí do těch tváří, který se tu potkávají každý ráno. Odjíždět z Lípy v pondělí v šest hodin ráno… to je trochu jiná. Kromě těch každoranních tam stojí ještě studenti, co zůstali ve svým rodným městečku, aby si mohli ještě v neděli, kdy jsou hospody prázdný, dojít na pivko. Ráno mívají kruhy pod očima a mírně se pohupují dopředu a dozadu. Marně vzpomínají co to bylo za typa s těma firestickama včera před švejkem.
Když v pondělí v šest hodin ráno prší… jde o situaci ještě delikátnější. Každej už předem vidí ty zapařený skla v autobuse, tuší možný dopravní nehody a hlavně se zimomřivě choulí do bundy a přemejšlí, proč si nevzal podzimní kabát, když na něj rozespalá máma (manželka, dcera, vnučka či babička) volala, ať si určitě vezme podzimní kabát. Ti, co mají kocovinu tohle třeba neřeší, spíš si řikaj, že je to jasný, je jim blbě, musej jet do tý debilní prahy, maj nablito v botě a ještě kurva leje toseostatně daločekat tadyvtomidiotským městě.
No, a když přijede autobus až na tři místa úplně narvanej, situace se vyhrotí snad nejzajímavěji. Všichni, střízliví, opilí, zkouření, dělníci, učitelky, buddhisti i univerzální vojáci si uvědomují, že život je boj. Že jsme osamělý bytosti a musíme se v bahně dešti a sračkách všednodenního světa rvát o chleba, o vzduch, o místo k sezení. No dobře, buddhisti a zkouřenci půjdou stranou, první počkaj, protože nakonec nějakej autobus v kterým je místo přijede a pokud nepřijede, je to taky fajn, ti druzí využijou příležitosti a zmizej za rohem (kde vyrušej z blinkání takovýho plešatýho dědu s dlouhejma fousama v noční košili) na spliffa.
Ale všichni ostatní rozehrají ďábelskou hru, v které platí jen jedno jediné pravidlo (hádejte jaké, kdo první správně na vzkazárnu odpoví, tomu příští měsíc po vejplatě koupim malý lízátko…co?) a která má nespočetně variant a je stará skoro jako lidstvo samo. Teď vrazit tašku mezi matku a dceru, do vzniklé mezery nastrčit manžela a nenápadným přískokem vklouznout mezi otevřené dveře a potácející se studentku. Zasadit v pravou chvíli ránu deštníkem, využít obratně kluzkého terénu, rychlost, dravost, suverenita…..
To zas byla cesta.