Ráno jsem vstal velmi brzo.
Vyšel jsem na terasu svého domu a hleděl do mlhavé temnoty, v ruce šálek s kouřící kávou.
Pode mnou mihotavě blikala světla města. Ranní chvilka klidu.
Pak mi zazvonil telefon, a já vyrazil do prahy. Jo. S andersem. V autě. Projížděli jsme mlhou a poslouchali rádio. Byla to parádní klidná cesta, pak začalo svítat, ale slunce jsme neviděli, jelikož byla ta mlha.
V tramvaji po cestě z I.P.Pá. jsem vyslechl tento rozhovor dvou mladých mužů:
1: Hele, támle de romanova stará.
2:No… voni se teď rozešli
1:Fákt jó?
2:No jo. Řikal mi nedávno roman…že mu řikala…
že jako nic neni, že jako kdyby neexistoval. Taky,
že nevydělává žádný prachy. Tak ji řek ať de doprdele.
No… prej se mu teď nějak čtyři dny neozvala…
1:Hm… dlouho sem ho nikde neviděl… Romana.
Chodí vůbec někam?
2:No… nechodí….když nevydělává ty prachy